Vampýrská Akademie - 29.kapitola

Let trval dobrých třicet hodin.
Dostat se z prostředku Sibiře doprostřed Montany nebylo tak snadné.Letěla jsem z Novosibirsku do Moskvy,do Amsterdamu, do Seattlu a pak do Missouly.Čtyři různé lety.Pět různých letišť.Spousta pobíhání.Bylo to vyčerpávající.Když jsem se v Seattlu vrátila do Států a podávala pás úředníkovi,pocítila jsem něco podivného - radost a úlevu.
Než jsem opustila Rusko,myslela jsem,že by Abe mohl letět se mnou a dokončit svůj úkol sám.Osobně mě předat tomu,kdo ho na tu práci najal.
"Teď už se opravdu vracíš,viď?" ujistil se na letišti."Do školy?Neutečeš někde při mezipřistání a nezmižíš?"
Usmála jsem se."Ne.Vrátím se ke svatému Vladimírovi."
"A už tam zůstaneš?" ujišťoval se dál.Nevypadal už tak nebezpečně jako v Baje,ale v jeho očích jsem přesto viděla určitou tvrdost.
Úsměv mě přešel."Nevím,co se bude dít.Už tam nemám svoje místo."
"Rose..."
Zvedla jsem ruku,abych ho zarazila,a samotnou mě překvapilo moje odhodlání."Dost.Žádný mimoškolní specialitky.Říkal jste,že si vás najali,abyste mě dostal zpátky.Už není vaše práce,abyste mi říkal,co mám dělat pak." Aspoň jsem v to doufala.Ať už mě chtěl zpátky kdokoli,jistě to byl někdo z Akademie.Brzy už tam budu.Vyhráli.Abeho služby už nikdo potřebovat nebude.Přestože vyhrál,nevypadal zrovna šťastně,že mě opouští.
Pohlédl na tabuli s odlety a povzdechl."Musiš projít kontrolou,abys nezmeškala svůj let."
Přikývla jsem."Děkuju za..." Za co vlastně?Za jeho pomoc?
"...za všechno."
Už jsem se chtěla otočit,ale položil mi ruku na rameno."To je všechno,co máš na sebe?"
Většina mého oblečení skončila všude možně po celém Rusku.
Jeden z alchymistů kdesi objevil boty,džíny a svetr,ale jinak jsem nic neměla.Cestu do Států v tom už nějak přečkám."Nic dalšího fakt nepotřebuju," řekla jsem mu.
Abe povytáhl obočí.Obrátil se na jednoho ze svých strážců a pokynul směrem ke mně.Strášce si okamžitě svlékl kabát a podal mi ho.Ten muž byl sice štíhlý,ale přesto mi byl jeho kabát moc velký.
"Ne,nepotřebuju..."
"Vezmi si to," přikázal Abe.
Vzala jsem si kabát,načež si Abe k mému ohromení začal rozvazovat šátek,který měl kolem krku.Patřil k jeho nejlepším,byl z kašmíru a vyšívaný zářivými barvami.Mnohem víc než sem nebo do Montany by se hodil někam do Karibiku.Začala jsem opět protestovat,ale jeho pohled mě umlčel.Dala jsem si šátek kolem krku,poděkovala mu a uvažovala,jestli Abeho ještě někdy uvidím.Ale neptala jsem se,protože mi bylo jasné,že by mi stejně neodpověděl.
Když jsem po třiceti hodinách konečně přistála v Missoule,byla jsem pevně rozhodnutá ,že,v nejbližší době - asi tak v příštích pěti letech - už do letadla nesednu.Možná tak za deset let.Jelikož jsem neměla žádná zavazadla,dostat se z letiště bylo snadné.Abe už předem všem oznámil,že přijedu,ale já jsem nevěděla,koho pro mě z Akademie pošlou.Jako nejpravděpodobnější mi připadala Alberta,která velela všem strážcům na Akademii svatého Vladimíra.Nebo možná přijede moje máma.Nikdy jsem nevěděla,kde se zrovna nachází,ale teď bych ji opravdu ráda viděla.To by taky bylo logické,kdyby pro mě přijela ona.
Bylo pro mě překvapením,když jsem u východu z letiště uviděla,koho pro mě poslali.Stál tam Adrian.
Po tváři se mi rozlil úsměv a přidala jsem do kroku.Vrhla jsem se mu kolem krku,což nás překvapilo oba."Nikdy v životě jsem nebyla šťastnější,že tě vidím," řekla jsem.
Pevně mě sevřel v objetí a pak mě pustil a obdivně si mě prohlížel. "Sny se nikdy nevyrovnají skutečnosti,malá dhampýrko.Vypadáš úžasně." Po tom utrpení se Strigoji jsem se už dala dohromady a Oksana mě přes moje protesty dál uzdravovala - dokonce mi vyléčila i modřiny na krku a nikdy se neptala,kde jsem k nim přišla.Nechtěla jsem,aby se o tom dověděl ještě někdo další.
"A ty vypadáš..." Prohlížela jsem si ho.Byl oblečený hezky jako vždy.Měl na sobě vlněný tříčtvrteční kabát a zelenou šálu,která se mu hodila k očím.Tmavě hnědé vlasy měl umně rozcuchané,ale jeho obličej... Bylo vidět,že mu Simon uštědřil pár dobrých ran.Měl jedno oko nateklé a celé modré.Ale když jsem pomyslela na to,co všechno dokázal,na žádných modřinách nezáleželo. "...Nádherně."
"Lhářko," broukl.
"Lissa ti nemohla toho monokla vyléčit?"
"Je to odznak cti.Takhle působím mužně.Tak pojď,tvůj kočár už tě čeká."
"Proč poslali tebe?" zeptala jsem se cestou k parkovišti. "Jsi střízlivý,že jo?"
Adrian můj dotaz neuznal za hodný odpovědi. "No,škola za tebe oficiálně nemá žádnou zodpovědnost,vzhledem k tomu,žes ukončila studium.Takže vlastně ani nikoho posílat nemuseli.Nikdo z dalších kámošů nemůže opustit kampus...,ale já?Já jsem svobodný duch a můžu si chodit,kam se mi zachce.Tak jsem si půjčil auto a jsem tu."
Jeho slova ve mně vyvolala rozporuplné pocity.Dojalo mě,že si kvůli mně dělal problémy,ale ta část o tom,že škola vůči mně nemá žádnou zodpovědnost,mě trochu zaskočila.Během svých cest jsem Akademii svatého Vladimíra pořád považovala za svůj domov... Technicky vzato už to ale můj domov nebyl.Budu jen host.
Sotva jsme vyjeli,Adrian mi začal vysvětlovat,co se ve škole seběhlo.Po tom velkém psychickém zápasu už jsem Lisse do hlavy nelezla.Oksana uzdravila moje tělo,ale psychicky jsem byla pořád vyčerpaná a nešťastná.Ačkoli jsem splnila to,co jsem si předsevzala,obrázek padajícího Dimitrije mě neustále pronásledoval.
"Vypadá to,žes měla pravdu,když jsi říkala,že Avery má pouto se Simonem i Reedem," prohlásil Adrian."Dostali jsme se k nějakým informacím a zdá se,že Simon před lety padl v boji,jehož svědkem byla i Avery.Všichni považovali za zázrak,že přežil,a nikomu nedošlo,jak to bylo doopravdy."
"Skrývala svoje schopnosti jako vy všichni," broukla jsem.
"Takže Reed umřel později?"
"No to je právě zvláštní," řekl Adrian a zamračil se."Nikdo vlastně neví,kdy umřel.Je královský.Celý život ho rozmazlovali,víš?Ale z toho,co jsme z něj dostali - mnoho toho nebylo,protože všichni jsou dost zřízení -,to vypadá,že ho Avery zabila úmyslně a pak ho přivedla zase zpátky."
"Stejně jako s Lissou," poznamenala jsem,když jsem si vybavila Simonova slova při boji. "Avery ji chtěla zabít a zase oživit a připoutat ji tak k sobě.Proč ale právě Lissu?"
"Tipuju,že proto,že ovládá éter.Teď když už éter není žádným tajemstvím,bylo jen otázkou času,kdy se Avery dozví o Lisse a mně.Avery si asi myslela,že když si k sobě Lissu připoutá,vzrostou tím její schopnosti.Vždyť z těch dvou pořád jenom cucala energii."
Adrian zavrtěl hlavou. "Nedělal jsem si srandu,když jsem říkal,že jsem éter cítil celou cestu po kampusu.Avery ho musela vzít hodně,aby dokázala vyvinout nátlak na tolik lidí,zamaskovat svou auru a já nevím,co všechno ještě...
Byla to zkrátka ohromná síla."
Dívala jsem se na silnici před námi a uvažovala o následcích Aveřina činu. "Proto byl Reed vždycky tak divný,naštvaný a nikdy nešel daleko pro ráno.On a Simon absorbovali temnotu,kterou produkovala prací s éterem.Stejně jako to já absorbuju od Lissy."
"Jo,až na to,že ty máš k těmhle týpkům hodně daleko.Na Simonovi to nebylo tak vidět - byl zkrátka lepší v tom,že se pořád tvářil kamenně - ,ale oba byli úplně na hraně.A teď?Teď přes tu hranu přepadli.Všichni tři."
Vybavila jsem si Simonův prázdný pohled a Aveřin křik.
Zachvěla jsem se. "Když jsi říkal přes hranu...?"
"Myslel jsem,že se totálně zcvokli.Ti tři stráví zbytek života na psychině."
"To jste... to jsme jim udělali my?" zeptala jsem se zděšeně.
"Částečně," připustil. "Avery to do nás napálila veškerou svou silou,a když jsme jí to hodili zpátky a... Myslím,že tolik toho jejich mysl nesnesla.A upřímně,vzhledem k tomu,jak na tom Simon s Reedem byli už předtím,tohle pro ně bylo vysvobození.A pro Avery taky."
"Mark měl pravdu," řekla jsem.
"Kdo?"
"Jeden stínem políbený,co jsem ho potkala.Říkal,že se jednou s Lissou dokážeme vzájemně uzdravit z té temnoty.Chce to jen opatrně vyrovnat síly mezi uživatelem éteru a stínem políbeným.Pořád to tak úplně nechápu,ale myslím,že Avery s těma dvěma nedokázala svoje síly vyrovnat.Nemyslím,že je zdravý mít pouto s více než jednou osobou."
"Hmm." Adrian chvíli mlčel a soustředěně o tom všem přemýšlel.Nakonec se dal do smíchu. "Páni,nemůžu uvěřit,žes našla dalšího uživatele éteru a stínem políbeného.To je jako najít jehlu v kupce sena,ale tobě se vždycky stávají takový věci.
Nemůžu se dočkat,až si poslechnu,cos všechno zažila. "To ani není moc zajímavý."

Nikdo ze zaměstnanců Akademie nevěděl o tom,jakou roli jsem sehrála při potyčce s Avery.Takže mě nikdo nezpovídal,když jsem se vrátila.Pořád všechno dávali do pořádku a vyptávali se Adriana a Lissy.Éter byl natolik novým jevem,že nikdo pořádně nevěděl,co si myslet o tom,co se stalo.Avery a ty dva,s nimiž měla pouto,odvezli,aby se jim dostalo odborné pomoci.
Její otec odjel načas pryč.
Adrian mě zapsal jako svého hosta,takže jsem mohla do kampusu.Stejně jako všichni hosté,i já jsem dostala seznam míst,kde se můžu zdržovat a co můžu a nemůžu dělat.Ihned jsem to pustila z hlavy.
"Musím jít," řekla jsem Adrianovi.
Vědoucně se na mě usmál. "to je mi jasný."
"Děkuju...,žes pro mě přijel.Promiň,že tě teď musím opustit..."
Odmávl to. "Ty mě přece neopouštíš.Jsi zpátky,to je podstatný.Celou tu dobu jsem byl trpělivý,tak můžu ještě chvilku vydržet."
Na okamžik jsem se mu zadívala do očí a překvapily mě jeho vřelé city vůči mně,které se mu zračily v očích.Nic jsem ale neřekla,jen jsem se na Adriana usmála a vydala se přes celý kampus.
Cestou na Lissinu kolej jsem si vysloužila spoustu divných pohledů.Zrovna skončilo vyučování,takže se všude vyrojila spousta studentů,kteří někam spěchali.Když jsem ale procházela kolem skupinek,všichni znehybněli a přestali mluvit.Připomínalo mi to,jak jsme se sem s Lissou vrátily po našem útěku.Tehdy jsme procházely jídelnou a naši spolužáci na nás civěli zrovna tak.Možná to byla jen moje představivost,ale tentokrát mi to připadalo horší.Pohledy byly šokovanější.Mlčení těžší.Když jsme utekly,všichni si mysleli,že je to od nás jen nějaká lumpárna.Teď ale nikdo nevěděl,proč jsem vlastně odešla.Po útoku jsem se stala školní hrdinkou a krátce nato jsem ukončila studium a zmizela.Některým Morojkám z Lissiny koleje tudíž asi připadala,že právě potkaly ducha.
Ignorování pomluv a názorů druhých je něco,v čem mám dost velkou praxi,takže jsem sprintovala mezi čumily,aniž bych se ohlédla.Schody jsem brala po dvou.Po cestě chodbou jsem se úplně uzavřela Lissiným pocitům.Bylo to sice hloupé,ale chtěla jsem se nechat překvapit.Chtěla jsem jen otevřít oči a vidět ji naživo,ne vědět předem,jak se cítí a co si myslí.Zaklepala jsem na dveře.
Adrian říkal,že když mě vídal ve snech,nedá se to srovnat se skutečností.Stejně jsem to vnímala teď s Lissou.Být v její hlavě je něco úplně jiného než být s ní ve skutečnosti.Dveře se otevřely a mně připadalo,jako by se přede mnou zhmotnil přízrak nebo na zem sestoupil nebeský posel.Nikdy jsme nebyly odloučené na tak dlouho.Po takové době mě napadlo,jestli si to shledání nakonec jenom nepředstavuju.
Rukou si překryla pusu a vykulila oči.Asi z toho měla stejné pocity - a navíc nevěděla,že přijedu.Věděla jen.že přijedu "brzo".
Bezpochyby jsem jí taky připadala jako zjevení.
A s tím znovushledáním se mi zdálo,že jsem se vynořila z jeskyně - kde jsem byla skoro pět týdnů - do jasného denního světla.Když byl Dimitrij proměněn,měla jsem pocit,že jsem ztratila kus své duše.Když jsem opustila Lissu,přišla jsem o další kus.Teď,když jsem svou kamarádku viděla...,začínala jsem si myslet,že se moje duše možná uzdraví.Možná,že přece jen dokážu žít dál.Zatím jsem se ještě necítila stoprocentně celá,ale její přítomnost ve mně zaplnila velikou prázdnotu.Cítila jsem se sama sebou,jako už celé věky ne.
Mezi námi se v tichu vznášelo mnoho otázek a nejasností.Kromě té záležitosti s Avery tu byla ještě spousta nevyřešených věcí od doby,kdy jsem opustila školu.Poprvé od chvíle,kdy jsem vkročila do Akademie,jsem pocítila strach.Bála jsem se,že mě Lissa nebude chtít vidět nebo mi začne vyčítat,co jsem udělala.
Namísto toho mě ale vroucně objala. "Já to věděla," vypravila ze sebe.Téměř se dusila vzlyky. "Věděla jsem,že se vrátíš."
"Samozřejmě," zahučela jsem jí do ramene. "Vždyť jsem řekla,že se vrátím."
Moje nejlepší kamarádka.Mám zpátky svou nejlepší kamarádku.Když ji budu mít u sebe,dokážu se vyrovnat s tím,co se stalo na Sibiři.Dokážu se pohnout v životě dál.
"Omlouvám se," řekla. "Je mi to tak líto,co jsem udělala."
Udiveně jsem se od ní odtáhla.Vešly jsme do pokoje a já za námi zavřela dveře. "Za co se omlouváš?" Přestože jsem měla radost,že ji zase vidím,čekala jsem,že se na mě pořád bude zlobit kvůli tomu,že jsem ji opustila.Nic z toho s Avery by se nestalo,kdybych tu byla.Vyčítala jsem si to.
S vlhkýma očima usedla na postel. "Za to,co jsem ti řekla..., když jsi odcházela.Neměla jsem právo říkat ti takový věci.A nemám právo ti přikazovat.Připadám si strašně,protože..."
Hřbetem ruky si otřela slzy z očí. "Protože jsem ti řekla,že Dimitrije zpátky nepřivedeš.Vím,že na tom nezáleží,ale stejně jsem ti měla říct něco..."
"Ne,ne!" Sedla jsem si k ní na zem a vzala ji za ruce.Pořád jsem se nemohla vzpamatovat z toho,že ji zase vidím. "Podívej se na mě.Nemáš se za co omlouvat.Taky jsem řekla věci,který jsem říkat neměla.To se holt stává,když jsou lidi rozrušení.A ani jedna z nás by si to neměla vyčítat.A co se týče toho přivedení zpátky..." Povzdechla jsem. "Udělalas dobře,žes to tenkrát odmítla udělat.I kdybychom ho našly,než se z něj stal Strigoj,stejně by to byl průšvih.Není bezpečný mít k sobě připoutanou víc než jednu osobu.Proto se to tak pokazilo s Avery."
Spíš to bylo součástí toho,co všechno se s Avery pokazilo.Velkou roli v tom hrály i manipulace a zneužívání moci.
Lissiny vzlyky utichly. "Jak jsi to dokázala,Rose?Jak to,že jsi přišla až ve finále,právě když jsme tě potřebovali?Jak jsi to věděla?"
"Byla jsem s jednou uživatelkou éteru.Seznámila jsem se s ní na Sibiři.Ona se umí dostat člověku do mysli - komukoli,nejen tomu,s kým má pouto - -a komunikovat.Vlastně stejně jako Avery.Oksana se mi dostala do mysli,když jsem byla v tvojí hlavě.Je to vážně divný,jak to všechno fungovalo." To tedy přinejmenším.
"Další schopnost,kterou nemám," okomentovala to Lissa lítostivě.
Usmála jsem se. "No,ale ještě musím potkat nějakého uživatele éteru,co bude umět rozdávat takový rány jako ty.To byla jedna báseň,Liss."
Zaúpěla,ale já jsem vycítila,že ji potěšilo,když jsem ji oslovila stejně jako dřív. "Doufám,že už to víckrát nebudu muset dělat.Nejsem žádná bojovnice,Rose.Zato ty jo.Já umím jenom poskytnout morální podporu a po bitce uzdravovat zranění." Zvedla ruce a zadívala se na ně. "Uf,ne.Rozhodně už nechci nikoho mlátit."
"Ale aspoň už teď víš,že to dokážeš.Kdybys někdy chtěla něco naučit..."
"Ne!" Zasmála se. "Musím se učit ještě spoustu věcí s Adrianem - obzvlášť když od tebe slyším,co všechno se dá s éterem dělat."
"Fajn.Asi bude nejlepší,když bude všechno jako dřív."
Zvážněla. "Bože,to taky doufám.Rose...,s Avery jsem udělala tolik kravin." Skrz pouto jsem poznala,čeho lituje nejvíc:rozchodu s Christianem.Bolelo ji kvůli tomu srdce a vyplakala spoustu slz.Poté,co ode mě byl Dimitrij takhle oderván,jsem přesně věděla,jaké to je,ztratit takovou lásku.Přísahal jsem si,že udělám něco,co by jí pomohlo.Teď na to ale nebyl vhodný čas.
Nejdřív se musíme spolu dát zase dohromady.
"Ale nemohlas tomu zabránit," přesvědčovala jsem ji. "Byla v nátlaku moc silná - hlavně když tě nutila pít a tvoje zábrany padly."
"Jo,jenže to nevědí všichni.A taky to každy nepochopí."
"Zapomenou," řekla jsem. "Vždycky zapomenou."
Chápala jsem,že se bojí o svou pověst,ale pochybovala jsem,že to bude mít nějaké dlouhodobější následky - kromě toho s Christianem.S Adrianem už jsme rozebrali Aveřinu manipulaci a dali si to dohromady se Simonovou poznámkou o tom,že Lissa bude mít nešťastnou nehodu.Avery chtěla,aby se Lissa chovala psychicky nevyrovnaně,pro případ,že by nakonec neměla dostatek sil ji oživit.Kdyby Lissa opravdu zemřela,nikdo by to příliš nevyšetřoval.Po týdnech pití a bláznivých kousků by takový náhodný pád z okna byl sice tragický,ale rozhodně dost věrohodný.
"Éter je děs," prohlásila Lissa. "Všichni tě chtějí využít - ti,co ho neovládají,jako Viktor, i ti,co ho ovládají,jako Avery.Přísahám,že bych zase začala brát svoje léky,kdybych neměla paranoidní strach,že se musím chránit před takovými jako Avery.Proč chtěla zabít mě,a ne Adriana?Proč jsem vždycky terčem já?"
Přestože tohle téma bylo závažné,neubránila jsem se úsměvu.
"Protože z tebe chtěla udělat svou favoritku a z něj svýho přítele.Nejspíš chtěla chodit s někým,kdo by jí pomohl vystoupat po společenským žebříčku vzhůru,a nemohla riskovat,že ho zabije při pokusu připoutat ho k sobě.Nebo kdoví?Možná by se o to nakonec taky pokusila.Ale ani by mě nepřekvapilo,kdyby jí připadalo,že ji ohrožuješ,a chtěla se jen postarat o to,aby měla jedinou další uživatelku éteru pod kontrolou.Podívej,Liss,mohly bychom strávit hodiny a hodiny tím,že se budeme snažit přijít na to,jak Avery Lazarová uvažuje,a stejně bychom k ničemu nedospěly."
"To je pravda." Sklouzla z postele a posadila se vedle mě na zem. "Ale víš co?Mám dojem,že bychom si mohly povídat celé hodiny o čemkoli.Jsi tady deset minut,ale mně připadá...,jako bys nikdy neodešla."
"Jo," souhlasila jsem s ní.Než se Dimitrij stal Strigojem,být s ním mi vždycky připadalo přirozené a správné.A s Lissou jsem to vnímala stejně - i když náš vztah byl jiné povahy.Truchlila jsem pro Dimitrije a málem jsem zapomněla,co jsem měla s Lissou.Oni byli jako dvě další stránky mého já.
Lissa někdy zvláštním způsobem dokázala odhadnout,na co druhy myslí.A tak řekla: "To,co jsem ti řekla prve,jsem myslela vážně.Omlouvám se za to,co jsem řekla - že jsem se chovala,jako bych měla právo diktovat ti,co máš v životě dělat.Nemám.
Jestli se rozhodneš zůstat a chránit mě,uděláš to z vlastního rozhodnutí,a protože jsi hodná.Chci si být jistá,že žiješ podle svýho a rozhoduješ se podle sebe."
"To neznamená,že jsem hodná.Vždycky jsem tě chtěla chránit.A pořád chci." Povzdechla jsem si. "Jenom...Jenom se musela o něco postarat.Musela jsem se dát dohromady - a mrzí mě,že jsem to s tebou moc dobře nezvládla." Proběhla ještě spousta omluv,ale takhle to občas chodí,když vám na někom záleží.Vzájemně si odpustíte a jdete dál.
Lissa váhala,než položila další otázku,ale já jsem stejně věděla,že to přijde. "Tak...Co se stalo?Našla...Našla jsi ho?"
Nejdřív jsem myslela,že se mi o tom nebude chtít mluvit,ale pak jsem si uvědomila,že o tom mluvit potřebuju.Došlo mi ještě pár věcí,které byly mezi mnou a Lissou špatně.Jednak to,že mě vždycky brala jako samozřejmost.A pak taky to,že jsem jí neříkala pravdu - a později jsem to zazlívala jí.Pokud chceme naše přátelství zase napravit a vzájemně si odpustit,nesmíme opakovat chyby z minulosti.
"Opravdu jsem ho našla," vypravila jsem ze sebe po chvíli.
Začala jsem jí povídat o všem,co se mi přihodilo:o svých cestách,o Belikovových,a alchymistech,o Oksaně a Markovi, o nezaslíbených a samozřejmě o Dimitrijovi.Přesně jak si z toho Lissa před chvílí dělala legraci,povídaly jsme si celé hodiny.Vylila jsem jí své srdce a ona naslouchala,aniž by mě odsuzovala.Po celou dobu se tvářila soucitně.Když jsem s vyprávěním dospěla ke konci,vzlykala jsem.Všechny ta láska a hněv a trápení,které jsem v sobě dusila od té noci na mostě,se teď draly ven. Nikomu v Novosibirsku jsem neřekla,kde jsem byla,když jsem byla s Dimitrijem.Neměla jsem odvahu někomu vykládat,že jsem dělala krvavou děvku Strigojovi.Vždycky jsem poznamenala jen něco nejasného a doufala,že když o tom nebudu mluvit, pak se to možná ani nestalo.
Ale teď s Lissou jsem musela přijmout realitu,jaká skutečně byla,a plně si ji připustit.Zabila jsem muže,kterého jsem milovala.
Ze světa,v němž jsem teď byla jenom já a ona,nás vytrhlo zaklepání na dveře.Podívala jsem se na hodiny a s údivem zjistila,že už je skoro čas večerky.Uvažovala jsem,jestli mě vychovatelka vyhodí.Rychle jsem si osušila oči a Lissa šla otevřít.Vychovatelka ale měla jiný vzkaz.
"Máte přijít za Albertou," oznámila mi ta ženská. "Myslela si,že asi budete tady.
Vyměnily jsme si s Lissou pohledy. "Kdy?Teď?" dotázala jsem se.
Vychovatelka pokrčila rameny. "Z toho,jak to řekla,soudím,že mínila hned.Nebo ještě dřív." Zavřela dveře.Alberta je velitelkou strážců v kampusu,a když něco řekne,každý to hned udělá.
"Co ti může chtít?" podivila se Lissa.
Zvedla jsem se,ale odejít se mi vůbec nechtělo. "Asi cokoli.Zajdu za ní a pak si zalezu do domu pro hosty.Ne že bych chtěla spát.Už ani nevím,v jakým časovým pásmu se zrovna nacházím."
Lissa mě objala na rozloučenou a ani jedna z nás se nechtěla pustit. "Tak hodně štěstí."
Položila jsem ruku na kliku a vtom mě něco napadlo.Sundala jsem si z prstu prsten a podala ho Lisse.
"To je ten prsten,cos...Ó!" Sevřela prstýnek v dlani a zatvářila se unaveně.
"Cítíš v něm tu magii?" zeptala jsem se.
"Jo...Je slabá,ale je tam." Zvedla prsten proti světlu a prohlížela si ho.Nejspíš by si ani nevšimla,kdybych odešla.Měla jsem dojem,že si ten prsten vydrží prohlížet celou noc. "Je to tak zvláštní.Skoro okamžitě jsem vycítila,jak to udělala.."
"Mark říkal,že toho budeme muset zvládnout ještě fůru,než dokážeme uzdravovat jako oni... Ale mezitím bys třeba mohla přijít na to,jak se dělají kouzla."
Zelené oči stále upírala na prsten. "Jo...,to asi jo."
Usmála jsem se jejímu nadšení a opět se pokusila odejít.Ale chytila mě za ruku. "Rose...Já vím,že se uvidíme zítra,ale..."
"Ale co?"
"Po tom všem,co se stalo,bych jenom chtěla říct... Už nechci,abychom byly od sebe takhle daleko.Samozřejmě vím,že spolu nemůžeme trávit každou vteřinu - to by stejně bylo ujety -,ale naše pouto má svůj důvod.Máme se o sebe vzájemně starat a být tu jedna pro druhou."
Při jejích slovech mi přeběhl mráz po zádech,jako by nás ovládaly nějaké vyšší síly. "To nebudeme."
"Ne,myslela jsem... Tys tady pro mě byla vždycky.Kdykoli jsem byla v nebezpečí,hned jsi přiběhla a zachránila mě.Tak už to ale nebude."
"Ty už nechceš,abych tě zachraňovala?"
!Tak jsem to nemyslela!Chci tu být i já pro tebe,Rose.Když dokážu někoho zmlátit,dokážu cokoli.I když to fakt bolí."
Frustrovaně vydechla. "Bože,plácám nesmysly.Zkrátka jsem tě chtěla požádat,že kdybys někdy musela zase odjet,abys mě vzala s sebou.Nenechávej mě tu."
"Liss..."
"Myslím to vážně." Její krásná tvář bylo rozzářená odhodláním. "Ať už před sebou budeš mít jakýkoliv překážky,pomůžu ti s nimi.Neodcházej sama.Přísahej mi,že jestli se ještě jednou rozhodneš odejít,vezmeš mě s sebou.Budeme spolu."
Začala jsem protestovat; na mysli mi vytanulo milión případů,kdy bych o ni měla strach.Jak bych mohla riskovat její život?Jenže když jsem se na ni teď koukala,věděla jsem,že má pravdu.Ať už je to dobře,nebo špatně,máme spolu pouto,kterému nemůžeme uniknout.Lissa je skutečně součástí mé duše a společně jsme silnější než každá zvlášť.
"Dobře," řekla jsem a stiskla jí ruku. "Přísahám.Až se příště vydám udělat nějakou hovadinu,která mě může stát život,klidně pojď se mnou."