Vampýrská Akademie - 27.kapitola

Napsal Girl.blogerka.cz (») 7. 6. 2013 v kategorii V.A.- Krvavý slib 4:Richelle Mead, přečteno: 1131×

PO PŘÍJEZDU DO NOVOSIBIRSKU ZA NÁMI SYDNEY POSLALA CHLÁPKA, KTERÉHO JSEM NEZNALA.Měl stejné zlaté tetování jako ona.Bylo mu něco přes třicet,měl světlé vlasy a samozřejmě to byl člověk.Vypadal schopně a důvěryhodně.Zatímco jsem se opírala o auto,on mluvil s tím postarším párem,jako by to byli jeho nejlepšípřátelé.Šířil kolem sebe ovzduší jistoty a profesionality a starší manželé se brzy také začali usmívat.Nevím,co jim řekl,možná že jsem jeho zatoulaná dcera.Staříky každopádně přesvědčil,aby mě zanechali v jeho rukou.Na vlastní oči jsem viděla alchymistu kouzlit.Když starý pán s paní odjeli,jeho chování se trochu změnilo.Netvářil se sice tak chladně jako zpočátku Sydney,ale nesmál se ani nežertoval.Vystupoval striktně profesionálně a já si nemohla pomoct a pomyslela jsem na muže v černém.Ti zahlazují stopy po návštěvách mimozemšťanů,aby se svět nedozvěděl pravdu."Můžeš chodit?" zeptal se,když mě přejel pohledem od hlavy k patě."To zatím netuším," odvětila jsem.Ukázalo se,že můžu,i když ne moc dobře.S jeho pomocí jsem nakonec došla do domu nad rezidenční části města.To už se mi klížily oči a sotva jsem se držela na nohou.Byli tam i další lidé,ale nikdo z nich si mě nevšímal.Jediná podstatná věc byla ložnice,kam mě někdo zavedl.S vynaložením veškeré síly jsem se pustila ruky,která mě podpírala,a svalila se do postele.Okamžitě jsem usnula.Probudila jsem se,když byla místnost zalitá slunečním světlem a odněkud se ozývaly tlumené hlasy.Vzhledem k tomu,co všechno se stalo,by mě už ani nepřekvapilo,kdyby tu seděl Dimitrij,Taťána nebo klidně doktorka Olendzká z Akademie.Místo nich na mě ale shlížel vousatý obličej Abeho.V tom světle se všechny jeho šperky leskly.Na chvilku se mi jeho obličej před očima rozpil a já viděla jen temnou vodu,která mě hrozila odnést.V hlavě se mi ozvala Dimitrijova poslední slova:Tak tohle jsem měl říct...Pochopil,že jsem od něj chtěla slyšet,že mě miluje.Co by se stalo,kdybychom měli ještě o pár minut víc?Řekl by to?Myslel by to vážně?A záleželo by na tom?S nesmírným odhodláním jsem rozehnala vody,které mi vířily hlavou,a poručila si nemyslet na tu noc tak dlouho,jak jen to dokážu.Utopila bych se,kdybych o tom přemýšlela.Teď musím plavat.Zaostřila jsem zrak na Abeho obličej."Zdravím,Zmejo," vypravila jsem ze sebe slabým hlasem.Nijak mě nepřekvapilo,že je tady.Sydney o mně jistě pověděla svým nadřízeným a ti to zase oznámili Abemu."Je od vás hezký,že jste se připlazil."S ponurným úsměvem zavrtěl hlavou."Řekl bych,že co se týče plazení v temných koutech,na tebe nemám.Myslel jsem,že už jsi na cestě zpátky do Montany." "Příště musíte napsat do obchodní smlouvy trochu víc podrobností.Nebo mě sbalit a poslat do Států doopravdy." "Aha," prohlásil."Přesně to mám v úmyslu."Nepřestával se usmívat,ale já jsem přesto nabyla dojmu,že si nedělá legraci.A najednou už jsem se toho nebála.Návrat domů mi začínal znít dobře.Do místnosti vešli Mark s Oksanou a zastavili se vedle Abeho.Jejich přítomnost sice byla nečekaná,ale vítaná.Taky se usmívali.Tvářili se trochu meladramaticky,ale evidentně byli rádi,že mě vidí.Posadila jsem se v posteli a překvapilo mě,že se vůbec můžu hýbat."Tys mě uzdravila,"řekla jsem Oksaně."Pořád mě to bolí,ale už mi nepřijde,že z toho chcípnu.To je rozhodně zlepšený."Přikývla."Dělala jsem,co jsem mohla,aby ses dostala z nejhoršího.Zbytek zvládnu teď,když ses probudila."Zavrtěla jsem hlavou."Ne,ne.Počkám,až se uzdravím sama."Odjakživa jsem nesnášela,když mě Lissa uzdravovala.Nechtěla jsem,aby na mě plýtvala svou energií.A taky jsem nestála o to,aby pak kvůli tomu trpěla vedlejšími účinky éteru.Lissa...Strhla jsem ze sebe přikrývku."Pane Bože!Musím se dostat domů.Hned."Tři páry rukou mě okamžitě zadržely v posteli."Počkej," mírnil mě Mark."Nikam nejdeš.Oksana tě uzdravila jen trochu.Ani náhodou ještě nejsi v pořádku." "A pořád jsi nám neřekla,co se stalo," přisadil si Abe a jako vždy mě provrtal pronikavým pohledem.Byl z lidí,kteří mermomocí musejí vědět všechno,a záhady,které mě obestíraly,ho pravděpodobně přiváděly k šílenství."Není čas!Lissa je v maléru.Musím se vrátit do školy." Na všechno jsem si rychle rozpomínala.Na Lissino nevyzpytatelné chování,bláznivé kousky,které páchala pod nějakým nátlakem-nebo spíš supernátlakem,vzhledem k tomu,že mě Avery dokázala vyhodit z Lissiny hlavy."Takže teď se chceš vrátit do Montany?" vykřikl Abe."Rose,i kdyby na tebe čekalo letadlo hned vedle v pokoji,je to minimálně čtyřiadvacetihodinový let.A ty nejsi natolik zdravá,aby ses mohla vydat na takovou cestu."Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se postavit.Po tom,co jsem prožila v noci,mi tahle skupinka nepřipadala jako žádná hrozba-no,možná Mark-,ale asi těžko začnu rozdávat rány.A taky jsem si nebyla jistá,co všechno dokáže Abe."Vy to nechápete!Někdo se snaží zabít Lissu nebo jí ublížit nebo..."Vlastně jsem nechápala,o co Avery jde.Věděla jsem jenom,že nutí Lissu dělat nejrůznější blbosti.Musí být neuvěřitelně silná v ovládání éteru,protože nejenže dokáže takové kousky,ale navíc to nedává najevo před Lissou a Adrianem.Dokonce si vytváří falešnou auru,aby zamaskovala svou zlatou.Netušila jsem,kde se v ní bere taková síla.Navíc Avery si tak ráda užívá života a neprojevuje absolutně žádné známky šílenství.Ať už má v plánu cokoli,Lissa je v ohrožení.Musím něco udělat.Abeho jsem vynechala a úpenlívě se zahleděla na Marka a Oksanu."Máme spolu pouto," vysvětlila jsem."Ona má potíže.Někdo jí chce ublížit.Musím za ní-vy přece chápete proč." A v jejich obličejích jsem viděla,že to skutečně chápou.Taky jsem věděla,že v mojí situaci by pro sebe udělali totéž.Mark povzdechl."Rose... Pomůžeme ti dostat se za ní,ale nejde to hned."
"Zavoláme do školy," pravil Abe."Postarají se o to." Jasně.A jak přesně bychom to měli udělat?Zavolat řediteli Lazarovi a říct mu,že jeho veselá dcerka kazí a ovládá lidi svými psychickými schopnostmi?Že pro dobro Lissy i všech ostatních by ji bylo třeba zavřít?Jelikož jsem neodpověděla,mysleli si,že mě přesvědčili.Zejména Abe."S Oksaninou pomocí bys na tom možná už zítra mohla být líp a odletět," dodal."Můžu ti rezervovat letenku na zítra ráno." "Bude do té doby Lissá v pořádku?" zeptala se mě starostlivě Oksana."Nevím..." Co by mohla Avery napáchat za dva dny?Ztrapnit Lissu a odcizit ji ostatním ještě víc?Strašné věci,ale nic nevratného nebo život ohrožujícího.Určitě...Určitě bude Lissa v pořádku?"Podívám se." Všimla jsem si,jak Mark vykulil oči,když mu došlo,co se chystám udělat.Pak už jsem z místnosti neviděla nic,protože už jsem tam nebyla.Byla jsem v Lissině hlavě.Kolem sebe jsem viděla nové okolí a asi na vteřinu jsem měla dojem,že znovu stojím na mostě a dívám se dolů do černých vod a studené smrti.Pak jsem se konečně vzpamatovala natolik,abych poznala,co vidím-nebo spíš,co vidí Lissa.Stála na římse u okna na nějaké budově v kampusu.Byla noc.Nedokázala jsem přesně určit,která je to budova,ale stejně na tom nezáleželo.Lissa stála asi v úrovni šestého patra v botách na podpatcích a hlasitě se smála,jako by nebrala na vědomí,že může spadnout.Za ní jsem zaslechla Aveřin hlas."Lisso,dávej pozor!Nahoře nemáš co dělat."Ale bylo to stejně dvojsmyslné jako všechno,co Avery dělala.Přestože Lissu upozornila na nebezbečí,cítila jsem z Lissy bezstarostnost.Jako by jí něco říkalo,že je v pořádku být na takovém místě a není třeba dělat si s tím starosti.To byl Aveřin nátlak.Pak jsem zase ucítila to otření v hlavě a roztrpčený hlas.Zase ty?Přinutila mě vypadnout a vrátit se do pokoje v Novosibirsku.Abe se tvářil vyděšeně,patrně si myslel,že jsem upadla do nějaké katatonické strnulosti.Mark s Oksanou se mu pokoušeli vysvětlit,co se stalo.Zamrkala jsem a zamnula si ruce.Mark vydechl ůlevou."Je moc zvláštnější sledovat,jak to dělá někdo jiný,než když to dělám sám." "Je v maléru," oznámila jsem a znovu se pokusila posadit."Je v maléru...a já nevím,co mám dělat..." Měli pravdu,když říkali,že se za Lissou jen tak nedostanu.A i kdybych se řídila Abeho návrhem a zavolala do školy...,Nevěděla jsem jistě,kde Lissa zrovna je,ani jestli by mi vůbec někdo uvěřil.Napadlo mě,že skočím zpátky a pokusím se zjistit,kde přesně se Lissa nachází,ale Avery by mě nejspíš zase vyhodila.Z toho,co jsem zaregistrovala,mi bylo jasné,že Lissa u sebe nemá telefon,takže ten svůj obvykle nechávala v pokoji.Ale vím o někom,kdo telefon u sebe mít bude.A kdo by mi mohl uvěřit."Máte někdo mobil?" zeptala jsem se.Abe mi podal svůj a já vyťukala Adrianovo číslo.Samotnou mě překvapilo,že si ho pamatuju.Adrian je na mě sice naštvaný,ale na Lisse mu záleží.Pomohl by jí,i kdyby na mě pořád zuřil.A věřil by mi,kdybych mu vylíčila tenhle šílený komplet vyvolaný éterem.Ale když se navázalo spojení,nevzal to Adrian,nýbrž jeho hlasová schránka."vím,jak vás ničí,že mě postrádáte,"ozval se jeho veselý hlas."Ale nechte mi vzkaz a já se pokusím zmírnit vaše utrpení,hned jak to bude možné."Zamáčkla jsem hovor a připadala si v koncích.Náhle mě napadlo něco šíleného.Podívala jsem se na Oksanu."Ty...ty to umíš...Umíš vlézt někomu do hlavy a dotknout se jeho myšlenek,viď?Mně jsi to taky udělala."Trochu se ušklíbla."Ano,ale dělám to jen nerada.Nepovažuju to za správné."
"Když jsi tam,dokážeš někoho k něčemu přinutit?"
Zatvářila se ještě znechuceněji."No ano,samozřejmě...Ty dvě věci jsou si vlastně dost podobné.Ale dostat se do něčí mysli je jedna věc a přinutit ho dělat něco,co sám nechce,to je něco ůplně jiného."
"Moje kamarádka se chystáudělat něco nebezpečnýho," prohlásila jsem.
"Může ji to zabít.Je pod nátlakem a já s tím nemůžu nic udělat.Pouto mi nedovolí něco jí sdělit.Můžu se jenom dívat.Kdybys jí mohla proniknout do hlavy a přikázat jí,aby se vyhnula nebezpečí..."Oksana zavrtěla hlavou."Morální otázky stranou,ale já se nedokážu dostat k někomu,kdo není tady-natožpak k někomu,kohojsem v životě neviděla."Zpanikařila jsem a prohrábla si vlasy.Tolik jsem si přála,aby Oksana uměla lézt lidem do snů.V tomhle na vzdálenosti nezáleží.Všechny tyhle schopnosti éteru mi od sebe připadaly oddělené,každá s sebou přinášela ještě něco.Když nškdo umí vcházet do snů,měl by taky umět navštívit dotyčného i v bdělém stavu.A napadlo mě něco ještě silnějšího.Dnešek je zlomový den."Oksano...,do mojí hlavy se dokážeš dostat,že jo?"
"Ano," potvrdila."Kdybych...Kdybych v té době byla v Lissině hlavě,mohla by ses dostat do mě a pak do její mysli?Mohla bych posloužit jako...propojení mezi vámi?"
"O ničem podobném jsem jaktěživ neslyšel," zahučel Mark.
"To proto,že jsme kolem sebe nikdy dřív neměli tolik uživatelů éteru a stínem políbených," oznámila jsem mu.Abe se pochopitelně tvářil,že neví,kteránbije.Oksana se zachmuřila."Já nevím..."
"Buď to bude fungovat,nebo ne," řekla jsem."Když ne,nic se nestane.Ale pokud se k ní dokážeš dostat skrze mě,můžeš jipřinutit." Začala něco povídat,ale hned jsem ji přerušila."já vím,já vím...Myslíš si,že je to špatný.Ale co ta další uživatelka éteru?To ona je špatná.Jediný,co mušíš udělat,je přesvědčit Lissu,aby se dostala do bezpečí.Je přípravená vyskočit z okna!Teď ji zastav a já k ní snad zítra nebo co nejdřív dorazím a napravím,co se dá."
Tím napravováním jsem myslela,že Aveřin krásný obličejík poníčím monoklem.
Ve svém bizarním životě už jsem byla zvyklá na to,že lidi-a hlavně dospělí-odmítají moje podivné nápady a prohlášení.Měla jsem co dělat,abych všechny přesvědčila,že Viktor unesl Lissu,a stejně tak těžké bylo přesvědčit strážce,že na školu zaútočili Strigojové.Takže když nastala situace jako tato,tak napůl jsem očekávala další odpor.Oksana i Mark sice působili vyrovnaně,ale s éterem bojovali celý život.Jakkoli to mohlo znít bláznivě,Oksana už nic nenamítala.
"Dobře," řekla."Dej mi ruce."
"Co se tu děje?" dotázal se naprosto bezradně Abe.Pocítila jsem nemalé uspokojení,když jsem viděla,jak pro změnu nechápe zase on.
Mark cosi zašeptal rusky Oksaně a políbil ji na tvář.Varoval ji,aby byla opatrná,ale nijak její rozhodnutí neodsuzoval.Uvědomoval si,že by chtěl totéž,kdyby byla na Lissině místě ona.Jejich vzájemná láska byla tak hluboká a silná,že mě z toho málem přešlo veškeré odhodlání.Taková láska mi připomínala Dimitrije.Kdybych si dovolila myslet na něj ještě o chvilku déle,musela bych si znovu prožít minulou noc.Vzala jsem Oksanu za ruce a žaludek se mi sevřel strachem.Nelíbilo se mi,že mi někdo leze do hlavy,ačkoli to je dost pokrytecké od někoho,kdo nepatrným úsměvem a mně bylo jasné,že je z toho stejně nervózní jako já.
"Omlouvám se," řekla."Nerada to dělám..."
A pak jsem to ucítila.Bylo to stejné,jako když mě Avery vyhodila.Bylo to, jako by se někdo skutečně dotýkal mého mozku.Zalapala jsem po dechu,podívala se Oksaně do očí a začaly mě polévat vlny horka a pak zase chladu.Oksana byla v mé hlavě.
"Teď běž za svou přítelkyní," řekla.
Udělala jsem to.Soustředila jsem se na Lissu a objevila ji na římse pod oknem,odkud se zřejmě nehnula.Lepší,že byla pořád tam,a ne rozpláclá dole na zemi,ale stejně jsem ji chtěla dostat do bezpečí pokoje,než se něco přihodí.To ale nebylo na mně.Já tady sloužila jen jako taxík.To Oksana musí Lissu přesvědčit,aby slezla z římsy.Jenže nic nenaznačovalo,že by tu byla se mnou.Když jsem skočila Lisse do hlavy,přestala jsem Oksanu vnímat.Mysl už mi nic nelechtalo.
Oksano?Pomyslela jsem si.Jsi tu?
Žádná odpověď-aspoň ne od Oksany.Odpověď přišla z naprosto nečekaného zdroje.
Rose?
V mysli se mi ozval Lissin hlas.Na římse u okna znehybněla a okamžitě se přestala smát nějakému Aveřinu vtípku.Cítila jsem její hrůzu a zmatek,když uvažovala,jestli nejsem jen výplodem její mysli.Nakoukla do místnosti a dívala se kamsi za Avery.Ta ihned poznala,že se něco děje,a její výraz ztvrdl.Ucítila jsem její dobře známou přítomnost v Lissině hlavě a vůbec mě nepřekvapilo,že se mě pokusila znovu vyhodit.
Až na to,že tentokrát to nefungovalo.
Když mě Avery vykopla předtím,bylo to,jako by do mě opravdu strčila.Měla jsem dojem,že když se o to pokusila tentokrát,bylo to pro ni,jako by narazila do cihlové zdi.Já už se nedám tak snadno vykopnout.Oksana byla jistým způsobem se mnou a propůjčovala mi svou sílu.Lissa se dívala na Avery a já viděla,jak se její krásné modrošedé oči vykulily hrůzou,že mě nedokáže ovládnout.
Tak,ty svině,pomyslela jsem si.Pokračujeme dál.
Rose?Opět se ozval Lissin hlas.Šílím?
Zatím ne.Ale musíš slézt dolů,hned.Myslím,že Avery se tě snaží zabít.
Zabít mě?Z Lissina hlasu jsem slyšela i cítila,že tomu prostě nemůže uvěřit.To by nikdy neudělala.Hele,teď není čas na dohadování.Jenom slez z toho okna a všechno bude dobrý.
Cítila jsem,jak Lissa strnula a začala dávat jednu nohu dolů.Pak jako by ji cosi zarazilo.Její noha zůstala,kde byla...a pomalu se jí začínala třást.To byla Aveřina práce.Uvažovala jsem,jestli Oksana,která se skrývá v pozadí tohohle pouta,bude mít tolik síly,aby dokázala překonat ten nátlak.Ne,Oksana nebyla moc aktivní.Její schopnosti zacházet s éterem mi nějakým způsobem umožnily komunikovat s Lissou,ale Oksana zůstávala nečinná.Čekala jsem,že posloužím jenom jako takový most,přes který Oksana skočí Lisse do hlavy a dá jí příkaz.Nicméně situace se obrátila a já neumím udělat nátlak.Jediné,čím vládnu je můj proslulý důvtip a přesvědčovací schopnosti.
Lisso,musíš se postavit Avery,řekla jsem.Ona ovládá éter a používá na tebe nátlak.Ty umíš vyvinout ten nejsilnější nátlak,jaký jsem kdy viděla.Měla bys být schopná se jí postavit.
Odpověděl mi strach.Nemůžu...Teď nemůžu použít nátlak.
Proč ne?
Protože jsem pila.
V duchu jsem zaúpěla.Samozřejmě.Proto si Avery Vždycky pospíšila,aby do Lissy nalila nějaký alkohol.Otupovalo to účinky éteru,jak často svým pitím dokazoval Adrian.Avery Lissu neustále povzbuzovala,aby pila,čímž oslabila její schopnosti a ona se tolik nebránila.Kolikrát Lissa ani nevěděla,kolik toho vlastně vypila sama Avery.Když si na to teď vzpomínala,došlo jí,že Avery často jen předstírala,že hodně pije.
Tak použij normální sílu vůle,poradila jsem jí.Nátlaku se dá vzdorovat.
To byla pravda.Ovládat nátlak neznamená automaticky ovládat i svět.Někteří lidé tomu odolávají lépe než jiní,ale u Strigojů nebo uživatelů éteru je to težší.Cítila jsem,jak se Lissa odhodlává a stále dokola si opakuje moje slova,že musí být silná a slézt z římsy.Snažila se zbavit toho příkaz,který jí Avery dala,a já jí pomáhala,aniž bych věděla jak.Lissa i já jsme daly síly dohromady a začaly Avery odstrkovat.Zatímco tem psychický zápas pokračoval,v reálném světě se Avery dívala Lisse do očí.Tvářila se velice koncentrovaně,ale náhle se zděsila.Zaznamenala,že se s ní peru i já.Přimhouřila oči a promluvila.Její promluva ovšem nebyla adresovaná Lisse,nýbrž mě.
"Ale no tak," sykla."Ty si na mě nechceš nic zkusit."
Nechci?
Náhle mě polilo horko a zase jsem měla pocit,jako by se někdo dotýkal mé mysli.Až na to,že tentokrát to nebyla Oksana.Byla to Avery,která se pustila do řádného zkoumání mých myšlenek a vzpomínek.Teď už jsem chápala,co měla na mysli Oksana,když říkala,že je to násilné a invazivní.Tohle nebylo jen o tom,že by se dívala cizíma očima.Slídila v těch nejintimnějších myšlenkách.A pak se svět kolem mě změnil.Stála jsem v místnosti,kterou jsem neznala.Na okamžik jsem myslela,že jsem zase v Galinině sídle.Měla jsem z toho stejný dojem přepychu a bohatství.Ale ne.Po chvilce rozhlížení jsem zjistila,že tady je to jiné.Nábytek nebyl stejný.Dokonce i atmosféra byla jiná.Galinin dům byl krásný,ale měla jsem z něj takový 
chladný a neosobní dojem.Tohle místo bylo příjemné a zařízené s láskou.Na plyšovém gauči byla ledabyle přes roh přehozena deka,jako by se pod ní donedávna někdo k někomu tulil.A přestože tam nebyl přímo nepořádek,všude se povalovaly nějaké věci-knihy,zarámované fotky.To naznačovalo,že tady někdo bydlí a místnost neslouží jen k předvádění.Přešla jsem k malé poličce na knihy a zvedla jednu zarámovanou fotku.Když jsem uviděla,kdo je na ní,málem jsem ji upustila.Byl na ní Dimitrij a já,ale vůbec jsem si nepamatovala,že bychom se někdy takhle fotili.Stáli jsme bok po boku s obličeji těsně u sebe,abychom měli jistotu,že v záběru budeme oba.Já jsem se křenila od ucha k uchu a on se vesele usmíval.Takový úsměv jsem u něj moc často neviděla.Trochu zjemňoval jeho obvyklý odhodlaný výraz,takže na fotce vypadal mnohém víc sexy,než jsem si vůbec dovedla představit.Z culíku se mu uvolnil pramen hebkých hnědých vlasů a visel mu přes tvář.Za námi se rýsovalo město,které jsem poznala okamžitě.Petrohrad.Zamračila jsem se.Ne,tohle je rozhodně fotka,která nemůže existovat.Pořád jsem si ji prohlížela,když jsem uslyšela,že do pokoje někdo vešel.Když jsem se ohlédla,srdce se mi zastavilo.Roztřesenýma rukama jsem odložila fotku zpátky do poličky a o pár kroků couvla.
Stál tam Dimitrij.
Měl na sobě džíny a obyčejné červené triko,které dokonale zvýrazňovalo jeho štíhlou svalnatou postavu.Vlasy měl rozpuštěné a trochu mokré, jako by právě vylezl ze sprchy.V rukou držel dva hrnky.Když mě uviděl,zasmál se.
"Pořád ještě nejsi oblečená?" podivil se a zavrtěl hlavou.
"Budou tady každou chvíli."
Podívala jsem se na sebe a zjistila,že mám na sobě flanelové kalhoty od pyžama a tílko.Podal mi hrnek a já nezmohla na víc,než že jsem hrnek přijala.Zadívala jsem se na jeho obsah-horká čokoláda-a pak zase na Dimitrije.Jeho očí nebyly rudé a v jeho obličeji se nezračilo zlo.Jen nádherná přívětivost a cit.Tohle byl můj Dimitrij,který mě miluje a ochraňuje.Ten s čistým srdcem i duší.
"Kdo...Kdo přijde?" zeptala jsem se.
"Lissa a Christian.Přijdou přece na oběd." Nechápavě se na mě zahleděl."Jsi v pořádku?"
Rozhlédla jsem se po příjemně zařízeném pokoji.Za oknem jsem viděla zahradu plnou stromů a květin.Sluneční paprsky pronikaly dovnitř až na koberec.Otočila jsem se zase k Dimitrijovi a zavrtěla hlavou."Co to je?A kde to jsme?"
Už se netvářil nechápavě,jenom se mračil.Přistoupil ke mně,vzal mi z ruky hrnek a spolu se svým ho odložil na poličku.Položil mi ruce na boky.Trhla jsem sebou,ale neucukla jsem.Jak bych taky mohla,Když vypadal úplně jako můj Dimitrij?
"Tohle je náš dům,"řekl a přivinul si mě blíž."V Pensylvánii." 
"V Pensylvánii...Jsme u královskýho dvora?"
Pokrčil rameny."Pár kilometrů od něj."
Pomalu a nevěřícně jsem zavrtěla hlavou."Ne...,to není možný.Nemůžeme spolu bydlet.A už vůbec ne takhle blízko ostatních.To nám nikdy nedovolí."Kdybychom v nějakém bláznivém světě mohli žít spolu,pak jedině tajně-na nějakém odlehlém místě jako třeba na Sibiři.
"Tys na tom trvala,"prohlásil s úsměvem."A nikomu to nevadí.Všichni to vzali.Navíc jsi říkala,že musíme bydlet poblíž Lissy."
V hlavě mi to šrotovalo.Co se to děje?Jak je tohle možné?Jak bych mohla bydlet s Dimitrijem-hlavně tak blízko Morojů?To není správné...,ale přesto jsem měla pocit,že to správné je.Když jsem se rozhlédla tentokrát,už mi připadalo,že jsem tam doma.Z celého toho místa čišela láska.Ale...Jak bych mohla být s Dimitrijem?Neměla bych dělat něco jiného?Neměla bych být někde jinde?
"Ty jsi Strigoj,"řekla jsem konečně. "Ne...,jsi mrtví.Já jsem tě zabila.
Jedním prstem mě pohladil po tváři a nepřestával se usmívat.
"Vypadám jako mrtvý?Vypadám jako Strigoj?"
Ne.Vypadal krásně a silně a sexy.Byl přesně takový,jak jsem si ho pamatovala,jak jsem ho milovala."Ale byl jsi..." Hlas mě zradil,pořád jsem to nechápala.Takhle to nemělo být.Musím něco udělat,ale nedokážu si vzpomenout co."Co se stalo?"
Znovu mi položil ruku na bok a pevně mě sevřel v objetí.
"Zachránilas mě," zašeptal mi do ucha."Tvoje láska mě zachránila,Rozo.Přivedlas mě zpátky,takže už můžeme být spolu."
Opravdu jsem to udělala?Vůbec jsem si na to nevzpomínala.Ale všechno mi to připadalo tak skutečné,tak báječné.Tolik mi chybělo jeho objetí!I jako Strigoj mě objímal,ale nikdy to nebylo takové.A když se ke mně sklonil a políbil mě,už jsem měla jistotu,že Strigoj není.Netušila jsem,jak jsem se mohla nechat u Galiny tak obelhávat.Tenhle polibek byl živí.Vpaloval se mi do duše a já se k Dimitrijovi nedočkavě tiskla rty.Znovu jsem cítila naše spojení.Na celém světě pro mě v tu chvíli neexistoval nikdo jiný než on.Až na to,že jsem se stále nemohla zastavit dojmu,že bych tady být neměla.Ale kde bych měla být?Lissa...Něco s Lissou...
Přerušila jsem polibek,ale dál zůstala v jeho náruči.Hlavu jsem si mu opřela o hruď."Vážně jsem tě zachránila?"
"Tvoje láska byla příliš silná.Naše láska byla příliš silná.Ani nemrtví nás nedokázali rozdělit."
Chtěla jsem tomu uvěřit. Zoufale.Ale v hlavě se mi pořád ozýval ten otravný hlas.Lissa...Co je s Lissou?Pak mi to došlo.Lissa a Avery.Musím Lissu zachránit před Avery.Uskočila jsem od Dimitrije a on na mě překvapeně pohlédl.
"Co děláš?"
"Tohle není skutečný," řekla jsem."Tohle je klam.Ty jsi pořád Strigoj.Nemůžeme být spolu-ne tady,mezi Moroji."
!Samozřejmě,že můžeme." V jeho hlubokých hnědých očí se zračila bolest a to mi trhalo srdce."Ty se mnou nechceš být?"
"Musím se vrátit k Lisse..."
"Pusť ji z hlavy," prohlásil a znovu ke mně přistoupil."Pusť všechno z hlavy.Zůstaň tady se mnou.Můžeme mít všechno,co jsme kdy chtěli,Rose.Můžeme spolu trávit celé dny,každé ráno se probouzet vedle sebe."
"Ne." Odstoupila jsem ještě dál.Věděla jsem,že kdybych to neudělala,políbil by mě znovu,a to už bych byla naprosto ztracená.Lissa mě potřebuje.Lissa je v pasti.S každou další vteřinou ke mně přicházely další a další podrobnosti ohledně Avery.Tohle celé je jenom iluze.
"Rose?" oslovil mě.V jeho hlase bylo tolik bolesti."Co to děláš?" 
"Promiň," řekla jsem a bylo mi do breku.Lissa.Musím se dostat za Lissou."Tohle není skutečný.Umřel jsi.Ty a já už nikdy nemůžeme být spolu,ale jí ještě pomoct můžu."
"Máš jí radši než mně?"
Lissa se mě zeptala skoro na totéž,když jsem odcházela za Dimitrijem.V životě se snad pořád musím rozhodovat mezi nimi dvěma.
"Oba vás miluju," odpověděla jsem.
A potom jsem vynaložila veškeré úsilí,abych se dostala zpátky k Lisse,ať už je kdekoli,a odtrhla jsem se od téhle fantazie.Upřímně jsem ale musela uznat,že v tomhle vymyšleném světě bych nejraději strávila zbytek života.Bydlela bych v tom domě s Dimitrijem a každé ráno se probouzela vedle něj,jak říkal.Jenže to nebylo skutečné.Bylo to příliš jednoduché,a pokud jsem něco pochopila,pak to,že život jednoduchý není.Moje úsilí bylo ohromné,ale nakonec se mi to podařilo a já byla zase v pokoji na Akademii svatého Vladimíra.Zaměřila jsem se na Avery,která se snažila mě i Lissu zmást.Vytáhla vzpomínku,která mě mučila nejvíc,a s její pomocí se mě snažila od Lissy odtrhnout a nechat mě snít o tom,po čem toužím nejvíc na světě.Aveřinu myšlenkovou past jsem ale překonala,což mě samotnou potěšilo,ačkoli mě z toho bolelo srdce.Přála jsem si,abych s ní mohla komunikovat přímo a říct jí,co si myslím o ní i o její hře.To jsem ale nedokázala,a tak jsem opět spojila svou vůli s Lissinou a společnými silami jsme dokázaly,že Lissa přelezla z římsy do pokoje.Avery se viditelně potila.Jakmile zjistila,že její psychická válka nefunguje,její krásný obličej se zakabonil."Fajn." prohlásila.
"Jsou i jednoduší způsoby,jak tě zabít."
Najednou vešel do místnosti Reed,který se tvářil stejně nepřátelsky jako obvykle.Netušila jsem,kde se tam vzal ani jak věděl,že má přijít.S rukama před sebou si to namířil rovnou k Lisse.Za sebou měla otevřené okno.Člověk nemusel být génius,aby odhadl jeho úmysly.Avery se snažila Lissu shodit za použití nátlaku.Reed se ji chystal vyhodit z okna ručně.V tom okamžiku mezi mnou a Lissou proběhl neslyšitelný rozhovor.
Dobře,řekla jsemjí.Situace je následující-musíme si obrátit role.O čem to mluvíš?Třásla se strachy,což bylo pochopitelné,když se po ni Reed už už sápal.Právě jsem zvídla psychický zápas,oznámila jsem jí.Což znamená,že ty budeš muset bojovat.A já ti ukážu jak.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a deset