Vampýrská Akademie - 25.kapitola

Jeho oči se rozšířily v šoku, rty loučením. I když jsem věděla, že to nebyl stříbrný kůl, ale mohl by být. Při propíchnutí jeho srdce, jsem musela jednat tak rozhodně, jako by to byl smrtící úder. Konečně jsem byla schopna akceptovat Dimitriho smrt. Tohle byl Strigol. Nebyla tu žádná budoucnost s ním. Ve které bych se k němu připojila. Některá část mě se chtěla zastavit a lehnout si vedle něj.. Po počátečním překvapení se jeho rysy a dýchání vypnuly, což byla iluze smrti. To je vše, co bylo, nicméně iluze. Už jsem to předtím viděla. Asi pět minut předtím, než se většina uzdravila a zmizela pryč. Neměla jsem čas truchlit nad tím, co bylo a co by mohlo být. Musela jsem jednat. Bez zaváhání. Sklonila jsem ruce k němu a hledala v jeho oblečení cokoli, co bych mohla využít. Našla jsem sadu klíčů a nějaké peníze. Dala jsem si do kapsy klíče a chtěla jsem mu vrátit hotovost, ale uvědomila jsem si, že bych ji ve skutečnosti mohla potřebovat, kdybych náhodou odsaď utekla. Moje vlastní peníze byly zabaveny, když jsem přišla. Taky jsem vzala některé z klenotů na stole. Najít kupce pro takové věci ve velkých ruských městech by nemělo být příliš obtížné. Pokud bych šla do města. Vstala jsem z postele a dala jsem jeden poslední bolestný pohled na Dimitriho. Několikrát jsem slzy předním skrývala, ale teď mi stékaly po tváři. To bylo vše, co jsem si mohla dovolit. Můžu truchlit později. Před odchodem se můj pohled prodléval na kůlu. Chtěla jsem si ho vzít s sebou, byla to moje jediná zbraň. Vytažení by znamenalo, že by se probudil asi za minutu. Potřebovala jsem čas navíc. S povzdechem jsem se obrátila zády k němu v naději, že bych našla zbraň jinde.Rozběhla jsem se ke dveřím a vyťukala znovu kód. Odemkly se a já jsem vstoupila do chodby. Než jsem přešla k dalším dveřím, jsem zkoumala, čím jsem právě prošla. Dostat se do apartmá jen přez další klávesnici. Vstup rovněž vyžaduje kód. Opřela jsem se a udeřila jsem kopem do klávesnici tak silně, jak jsem mohla. Udělal jsem to dvakrát, než se malé červené světlo rozsvítilo. Nevěděla jsem, jestli to má vliv na zámek ze vnitř, ale ve filmech, poškození elektronických zámků vždy fungovalo. Zaměřila jsme svou pozornost na další zámek, snažila jsem se vzpomenout na čísla co mi Inna řekla. Nebyly vyryté, tak silně v mé hlavě jako ty první. Vyťukala jsem sedmi čísel. Malé světlo zůstalo červené. "Sakra." Možná, že lhala o této sadě, ale nějak jsem měla podezření, že moje paměť byla viník. Snažila jsem se znovu, čas běžel od té doby co za mnou Dimitri přišel. Červené světlo se rozsvítilo znovu. Jak byly ty čísla? Snažila jsem si je představit v hlavě a nakonec jsem se rozhodla, že jsem si nebyla úplně jistá posledníma dvěma. Obrátila jsem jejich pořadí a zadala jsem kód znova.Rozsvítilo se světle zelené světlo a dveře se odemkly. Samozřejmě, že na druhé straně byl bezpečnostní systém jiného druhu. Strigol. A ne jen tak nějaký Strigol: Byl to Marlen. Ten, kterého jsem mučila v uličce. Ten, kdo mě nenáviděl, protože jsem ho zostudila před Galinou. Byl jednoznačně na strážní službě a vypadal, jako když očekává nudný večer. Vidět mě vyjít ze dveří byl pro něj šok. Dal mi, ach tak, asi milisekundu překvapení. Moje první myšlenka byla běžet na něj s takovou hrubou sílou, jak jsem jen mohla. Věděl jsem, že udělá to samé. Ve skutečnosti ... to bylo přesně to, co udělá. Zůstala jsem kde jsem byla, stála tak, že jsem mohla držet dveře otevřené. Přišel zastavit můj útěk a já jsem odstoupila, taháním jsem otevřela dveře do široka. Teď jsem nebyla ani dost zručná, ani on dost nešikovný, jednoduše jsem ho lákala dovnitř. Zastavil se ve dveřích, se snažil se mě chytnout. Bude to obtížný úkol pokusit se ho odrazit a přetáhnout ho do chodby za dveřmi. Přistoupila jsem zpět ke dveřím, doufala, že mě bude následovat. Celou tu dobu jsem se musela nechat dveře otevřené. Bylo to všechno složité, a já bych neměla čas vyťukat znovu kód. Bojovali jsme v uzavřeném prostoru. Jedna věc, kterou jsem musela využít bylo to, že Marlen se zdál být mladý na Strigola, což dávalo smysl. Galina chtěla držet kolem sebe stoupence, které dokáže ovládat. Samozřejmě, že síla a rychlost Strigola kompenzovala nedostatek zkušeností. Skutečnost, že byl dříve Moroj znamenalo, že měl pravděpodobně velmi málo zkušeností. Byl to pro mě bonus. Dimitri byl pořádný Strigol, protože se cvičil jako bojovník předtím než se probudil. To ten chlap neměl. Takže, Marlen mi dal pár úderů, jeden byl nebezpečně blízko mých očí. Ostatní sem chytila do žaludku, lapala jsem po vzduchu tak půl sekundy. Ale většinu času, jsem byla schopna vyhnout se mu docela dobře. Zdálo se, že se rozzuří. Mlátit do dospívající dívky získáte opravdu super skóre, když jste byli Strigol. V jednu chvíli jsem dokonce filmovala a s překvapením jsem ho kopla, bylo to snazší než jsem očekávala v tom zatraceném oblečení, srazila jsem ho zpět o několik kroků. Jen stěží se mi podařilo udržet ruku ve dveřích, když jsem to udělala, bylo to všechno, co jsem potřebovala. Jeho klopýtnutí mi dalo pár vteřin, abych mohla proklouznout ven ze dveří do hlavního sálu. Bohužel, když jsem se snažila je zavřít, se snažil jimi projít. Rukama, jsem se snažila zavřít dveře, zatímco jsem ho kopala zpátky dovnitř. Bojovali jsme tímto způsobem chvíli a díky štěstí, že jsem se dostala za zavřených dveřích natolik, že byla venku jen jeho paže. Rozevřela jsem o kousek dveře a rychlým pohybem jsem se je snažila zavřít. Udeřila jsem jimi do jeho zápěstí, které koukalo ze dveří ven. Napůl jsem čekala, že uvidím jak se jeho ruka odpojí a spadne do haly, ale on ji prudce stáhl zpátky. Dokonce i Strigol měl určité instinkty, aby zabránil bolesti. Lapala jsem po dechu, moje fyzická síla ještě nebyla taková jáká mohla být. Zálohovala jsem si ji. Kdyby znal kód, bylo by tohle pro nic za nic. O chvíli později se dveřní klika otřásla, ale dveře se neotevřely. Slyšela jsem výkřik vzteku, a pak jak se jeho pěsti snažily prorazit dveře. Jeden bod pro mě. Ne, jeden bod pro štěstí. Marlen stále mlátil do dveří, a viděla jsem jak se objevil malý ďůlek na kovovém povrchu. "Ach, sakra," řekla jsem. Nechtěla jsem tu stát a zjistit, kolik úderů je potřeba k rozbití dveří. Taky jsem si uvědomila, že i když jsem rozbila první zámek, Dimitri ho bude schopen prolomit. Dimitri ... Ne, vůbec nemohla myslet teď na něj. Jak jsem běžela dolů do haly a zamířila ke schodům, jsem si vzpomněla , že jsem předtím tudy šla s Dimitri. Když Dimitri včera hrozil Nathanovi, se zmínil, že můj kůl je trezoru. A kde přesně byl? Byl tady?Pokud ano, určitě jsem neměla čas se po něm podívat. Zvážila jsem možnosti, buď prohledám dům plný upírů nebo uteču ven, než by mě mohli najít......no asi víte co jsem si vybrala. Zrovna, když jsem nad tím přemýšlela jsem narazil do člověka v horní části schodiště. Byl starší než Inna a nosl stoh prádla, který upustil, když jsme se srazili. Téměř bez pauzy, jsem ho popadla a hodila ho ke zdi. Neměl jsem zbraň, abych mu mohla vyhrožovat a tak jsme přemýšlela, jak toho docílit. Jakmile jsem ho přitiskla ke zdi, zvedl ruce v obranném gestu a začal něco kňučet v ruštině. Od něj mi zádný útok nehrozil. Samozřejmě, teď jsem měl problém mu říct, co jsem potřebovala. Marlen stále mlátil do dveří, a Dimitri se za několik minut probudí. Pohlédla jsem na člověka a doufala, že jsem měla hrůzný pohled. Z jeho výrazu, jsem usoudila, že jo. Pokusil jsem o barbarskou diskuzy, jakou jsem měla s Innou ... jen tentokrát to bylo o něco těžší. "Kůl," řekla jsem v ruštině. Neměla jsem tušení, jaké slovo bylo pro kůl. Ukázala jsem na stříbrný prsten, který jsem měla na sobě a udělal pohyb jako bodnutí. "Kůl. Kde? " Díval se na mě v naprostém zmatku a pak se zeptal, v perfektní angličtině, "Proč takhle mluvíš?" "Ale proboha," zvolala jsem. "Kde je trezor?" "Trezor?" "A místo, kde jsou zbraně?" Pokračoval v zírání. "Hledám stříbrný kůl." "Ach," řekl. "To". Stísněně vzhlédl ve směru bušení. Přitiskla jsem ho víc ke zdi. Měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi, ale snažila jsem se to skrýt. Chtěla jsem aby si ten chlap myslel, že jsem neporazitelná. "Ignoruj to. Vezmi mě do trezoru. Teď hned! " S vyděšeným výrazem, přikývl a pokynul mi dychtivě dolů ke schodům. Sestoupili jsme do druhého patra a udělali ostrou zatáčku. Hala byla klikatá jako bludiště živého plotu, který mi Dimitri ukázal, všechny zdobené zlatem a lustr ve stejným stylu, přemýšlela, jestli budu ještě schopna se dostat ven z domu. Bylo to riziko, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych se mohla dostat ven, aniž by mě někdo nepronásledoval. Pokud by to tak bylo, nebyhnula bych se boji. Musela bych se bránit. Člověk mě vedl do další haly a další. Nakonec jsme přišli ke dveřím, které vypadaly jako ostatní. Zastavil se a podíval se na mě s očekáváním. "Otevři to," řekla jsem. Zavrtěl hlavou. "Nemám klíč." "No, já rozhodně nebudu čekat." Sáhla jsem do kapsy a vytáhla klíče, které jsem vzala Dimitrimu. Bylo tam pět klíčů na kroužku. Snažila jsem se je jednou, po druhé, a po třetí, zásah. Dveře se otevřely. Mezitím, můj průvodce dělal za mnou unáhlené unáhlené pohledy a vypadal, že je připravený utéct. "Ani o tom nepřemýšlej," varovala jsem ho. Zbledl a zůstal na místě. Místnost přede mnou nebyla velká, a zatímco plyšový bílý koberec a stříbrem rámováné obrazy ji dělaly elegantní, místnost byla ... No, v podstatě to vypadalo, jako smetiště. Krabice a podivné předměty, hodně osobních věcí, jako hodinky a prsteny, zejména, ležel kolem bez žádného systému. "Co je to?" "Magie," řekl, ještě měl zřejmě strach. "Magie, která tu zeslábne nebo ji budou muset zničit. " Magie ... ah. Tito byli věci byly kouzlem Morojů. Kouzla měla vždycky nějaký vliv na Strigoly, obvykle nepříjemné. Kůl je nejhorší, protože se něj používají všechny čtyři fyzické prvky. Strigolové chtětli izolovat škodlivé věci, získat je a zničit je. "Můj zájem!" Běžela jsem vpřed a zvedla ho, skoro jsemho upustil, protože se mi potily ruce. Kůl ležel na vrcholu krabice s dlouhou tkaninou a některými podivnými kameny. Když jsem si ho prohlídla jsem si uvědomila, že to ve skutečnosti nebyl můj kůl, ale nebyl v tom rozdíl pro zabíjení Strigolů. Tenhle kůl bylo téměř stejný, až na malý geometrický vzor, který se táhl po hraně. Bylo to něco, co strážci čas od času dělali, zejména pokud cítili, že byli spojení s jejich kůlem: ornament nebo iniciály. Pocítila jsem momentální záchvěv smutku. Tenhle někomu patřil, někomu kdo jej předtím hrdě ovládal, někdo, kdo byl s největší pravděpodobností mrtvý. Jen Bůh ví, kolik další kůlů tady bylo, od jiných nešťastných vězňů, ale neměl jsem čas je hledat, nebo truchlit nad těmi kteří zemřeli. "Dobře, teď chci, abys mě ..." zaváhala jsem. S kůlem to pro mě bylo mnohem lepší, než se tvářit jako Strigol. Měla jsem předpokládat, že stáž byla pořád u dveří. "... Do některé místnosti na tomto podlaží s oknem, které se dá otevřít. A je daleko od schodů. " Ten chlap se na chvíli zamyslel a pak dal rychle přikývl. "Pojďte za mnou." Následoval jsem ho přes další bludiště chodeb. "Jak se menuješ? " "Oleg." "Víš," řekla jsem. "Já jsem odsud ... pokud chceš ... pokud by si chtěl, mohla bych tě vzít sebou. "Mít s sebou někoho jiného, člověka, by mě určitě zpomalilo. Přesto, by mi moje svědomí nedovolilo tu někoho nechat. Dal mi nedůvěřivý pohled. "Proč bych to měl udělat?" Sydney měla rozhodně pravdu o lidech co by obětovali všechno za nesmrtelnost. Oleg a Inna byli živým důkazem. Vyběhla jsem za roh a stála jsem před komplikovanými Francouzskými dveřmi. Přes leptané sklo, jsem viděla police plných knih, které se táhly až ke zdi. Knihovna, obrovská knihovna, která se tyčila dál a dál z mého pohledu.Ještě lepší bylo, že jsem uviděla okno naproti mně, rámováné těžkými saténovými závěsy v barvě krve. "Perfektní," řekla jsem a zatlačením jsem otevřela dveře. Okamžitě mě praštila nevolnost. Nebyli jsme sami v místnosti. Galina vyskočila z křesla u krbu na opačné straně pokoje. Kniha jí spadl z klína. Neměla jsem čas zabývat se tím jak je zvláštní, že si Strigol četl u krbu, protože šla směrem ke mně. Málem jsem si myslela, že mě Oleg zradil, ale krčil se v koutě, jeho tvář zrcadlila šok, který jsem se cítila. Přes knihovnu nadměrné velikosti, stála vedle mě během několika sekund. Vyhnula jsem se jejímu počátečnímu útoku nebo aspoň jsem se snažila. Byla rychlá. Víc jak Dimitri, ostatní Strigolové v tomto domě byli jasně B-tým, a zapomněla jsem, jak pořádné opravdu zručný Strigol byl. Chytila mě za ruku a otočil mě k ní, otevřenými ústy a tesáky mířila rovnou na můj krk. Měla jsem kůl v ruce a snažila jsem se nešikovně poškrábat ji trochu s ním, ale držela mě tak pevně. Konečně se mi podařilo uhnout a trochu se hýbat a dostat krk z její rozsahu, ale to co jsem udělala, jsem jí dala příležitost chytit moje vlasy. Prudce zatáhla a já jsem křičela bolestí. Jak se jí podařilo se udržet moje vlasy bez toho aby mi je vytrhla, bylo pozoruhodné. Stále mě držela a hodila mě na zeď. Když jsem poprvé bojovala s Dimitri po mém příjezdu, bylo to drsné ale nechtěl mě zabít. Galina to chtěla. Kvůli Dimitrimu věřila, že bych mohla být přínosem, ale bylo jasné, že teď jsem byla skutečná osina v zadku. Její amnestie skončila, a chtěla mě úmyslně zabít. Alespoň jsem věděla, že se ze mě nestane Strigol. Bude ze mě oběd. Výkřik náhle přitáhl mou pozornost ke dveřím. Dimitri tam stál, s tváří planoucího hněvu. Ať iluze byla jaká koliv, jeho staré já zmizelo. Vztek vyzařoval kolem něj, přimhouřil oči a ukázal tesáky. Bledé kůže a červené oči proti sobě v ostrém kontrastu. Byl jako démon přímo z pekla, aby mě zničil. Kráčel k nám, a okamžitá myšlenka byla: No, alespoň to bude mnohem rychlejší konec. Kromě ... to jsem nebyla já kdo ho napadl. Bylo to Galina. Nejsem si jistá, kdo z nás byl více překvapen, ale v té chvíli jsem byla zcela zapomenuta. Strigolové se hnali na sebe, ztuhla jsem, ohromená hroznou krásou jejich boje. Byl tam téměř půvab, způsob jakým se pohyboval, způsob, jakým zaútočil a obratně se vyhnuli navzájem. Dívala jsem se trochu déle a pak jsem se mentálně plácla do akce. Toto byla moje šance jak se odsud dostat. Nemohla dostat lepší rozptýlení. Obrátil jsem se k arkýři, hledala jsem zoufale způsob jak se otvírá. Nebyl žádný. "Ty hajzle!" Možná, že to byla Olega past. Nebo možná tam byl nějaký mechanismus, který neznám. Bez ohledu na to, jsem se cítila docela jistý, že byl jeden způsob, jak ho otevřít. Běžela jsem na stranu místnosti, kde seděla Galina a popadla jsem ozdobnou dřevěnou židli. Bylo zřejmé, že toto okno není vyrobeno z tvrzeného skla, která bylo v mém pokoji. Tohle bylo podobné jako francouzské dveře knihovny, jemné a ryté s fantastickými vzory, i když temně zbarvené. Nemohlo to vyžadovat tolik síly na jeho rozbití. Po všech těch neplodných pokusech o rozbití okna v mém pokoji, jsem si vzala jakési samolibé uspokojení tak, že jsem do něj bouchla židlí co největší silou jak jen jsem mohla. Udělala jsem obrovskou díru v jedné straně okna, sklo se roztříštilo všemi směry. Několik střepů mi poranilo obličej, ale pro mě to nic neznamenalo. Za mnou jsem slyšela zvuky bitvy. Bylo to vrčí a tlumené výkřiky, když bojovali, stejně jako občasný zvuk některého rozbitého nábytku. Toužila jsem po tom se otočit a zjistit, co se děje, ale nemohla jsem. Vzala jsem si židli a bouchla jsem znovu, do druhé poloviny okna. Teď tam byla obrovská díra, ideální pro mě abych se dostala ven. "Rose!" Dimitri hlas vyvolal nějakou instinktivní reakci ve mně. Podívala jsem se zpět a uviděla ho, jak se stále potýká s Galinou. Oba byli vyčerpaní, ale bylo jasné, že schytal to nejhorší. Ale v jejich boji, se ji pořád snažil omezovat tak, aby odhaloval jeji hruď ke mně. Jeho se sklonily dolu. Dříve, když byl ještě dhampír, jsme nepotřebovali slova na to abychom si zdělili myšlenky. Stejně jako teď. Věděla jsem co chtěl, abych udělala. Chtěl, abych ji probodla. Věděla jsem, že bych neměla. Potřebovala jsem teď jen vyskočit z okna. Potřebovala jsem je nechat bojovat dál, i když se zdálo zřejmé, že Galina měla vyhrát. A přesto ... i přes své pochybnosti, jsem se vytáhla přes celou místnost a kůl jsem měla připravený. Možná to bylo proto, že bych nikdy úplně nechtěla ztratit Dimitriho, bez ohledu na to, jakou příšerou se stal. Možná to bylo ve smyslu pro povinnost, protože jsem věděla, že mi zachránil život. Nebo možná to bylo proto, že jsem znala jednoho Strigola, který měl zemřít dnes v noci, a ona byla víc nebezpečná. Ale nebylo to snadné udělat. Byla rychlá a silná, a pro něj to bylo těžký ji udržet. Pořád se kroutila kolem, snažila se obnovit její útok. Všechno co potřebovala udělat, bylo ho diskvalifikovat, jak jsem znala; setnout hlavu či zapálit, to by ho zabilo. Neměla jsem pochyb o tom, že to mohla zařídit. Podařilo se mu ji zase trochu natočit, aby mi dal nejlepší výhled na hrudi. Přestěhovala jsem se dopředu a pak, Dimitri narazil do mě. Byla jsem na chvíli zmatená a divila jsem se, proč mě odstrčil od útoku, dokud jsem si neuvědomila, že jsem byla tlačena Nathanem. Nathan právě vstoupil do knihovny, spolu s Marlen. Byl roztržitý na Dimitriho, ale ne na mě. I přesto mi dal otevřenou hruď Galiny a já jsem se vrhla do akce. Nešlo to tak hluboko, jak bych si přála, a pořád se jí podařilo bojovat. Ušklíbla jsem se a tlačila směrem dopředu, věděla jsem, že ji stříbro muselo ovlivňovat. O chvíli později jsem viděla zavíření bolesti v její tváři. Zaváhala, a já jsem tlačila na můj kůl, strkala jsem kůl celou cestu k jejímu srdci. Trvalo to několik vteřin, ale nakonec se přestala pohybovat, její zvrásněné tělo padlo na zem. Pokud si druhý Strigol všiml její smrt, tak tomu nevěnoval pozornost. Nathan a Marlen byli fixováni na Dimitriho. Dalším Strigol, žena, nepoznal kdy se připojila. Vytrhla jsem kůl z Galiny a pomalu jsem se začala přesouvat k oknu, doufala jsem, že nepřitáhnu příliš velkou pozornost. Mé srdce chtělo za Dimitrim. Měl to spočítaný. Mohla bych mu možná půjčit své síly a pomoci mu bojovat ... Samozřejmě, že moje síla byla vyčerpaná. Ještě jsem trpěla za dny upířího kousnutí a ztráty krve. Bojovala jsem dnes večer se dvěma Strigolama a zabila jsem nejsilnějšího. To byl můj dobrý skutek, odstranit ji ze světa. Příští nejlepší věc, kterou jsem mohla udělat, by bylo odejít a nechat tyto Strigoly dorazit Dimitriho. Ten kdo by přežil by se stal vůdcem a byl bymenší hrozbu. Dimitri by se dostal z tohoto zlého stavu a jeho duše by konečně mohla přejít na lepší místo. A já bych žila,(doufám), a pomáhala bych zabitím více Strigolů ve světě. Narazila jsem na okenní parapet a podívala se ven. Noc není dobrá. Tahle strana panství nebyla ideální pro horolezectví. Dalo by se to udělat, ale to by bylo časově náročné. Měla jsem málo času. Přímo pod oknem byl hustý keř. Neviděla jsem ho jasně a jen jsem doufala, aby to nebyly keřové růže nebo něco stejně ostrého. Skok z druhého patra by mě nemělo zabít, ačkoli. Pravděpodobně to bude bolet. Vylezla jsem na římsu, krátce jsem se podívala na Dimitriho, jak se ostatní Strigolové přistěhovali k němu. Jeho slova ke mně přišla znovu: Neváhej! Dimitriho důležité ponaučení. Ale to nebylo jeho první. Jeho první bylo o tom, co dělat, když bych byla odepsaná. Utéč! Čas abych utekla. Vyskočila jsem z okna.