Vampýrská Akademie - 24.kapitola

Avery byla uživatel ducha.
"Do prdele."
Posadila jsem se zpátky na postel, moje mysl se soustředila. Nikdy jsem ji neviděla ho používat. Sakra, nikdo. Avery udělala dobrou show, tím že je
uživatel vzduchu. Každý Moroj měl velmi nízkou úroveň kontroly v každém prvku. Ona si jen stěží udělala dost vzduchu, aby se to jevilo jako
její specializace. Proto se nikdo neptal, jestli její další upřímně řečeno, kdo by někdy očekával jiného uživatele ducha v okolí?
A protože ukončila školu, neměla žádný důvod být testována ani nucena prokázat své schopnosti. Nikdo se jí tam na nic neptal.
Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc tam malé náznaky byli.
Okouzlující osobnost, způsob, jakým by mohla mluvit lidem do ničeho.
Kolik její interakce neměly ducha pod kontrolou? A to bylo... možná to bylo možné, že Adrianova přitažlivost byla nátlaku z její strany? Neměla jsem důvod se cítit šťastná, že, ale ... no, udělala jsem to. Přesněji řečeno, co Avery chce s Lissou? Avery přesvědčila Adriana, aby jí byl po chuti. Vypadal dobře a pocházel z významné rodiny. Byl královnin
velký synovec, a když rodinní příslušníci současné monarchie
nikdy nemohli zdědit trůn bezprostředně, měl by dobrou budoucnost, vždy by se držel v nejvyšších kruzích společnosti. Ale Lissa? Jaká byla Averyina hra tam? Co chce ještě získat? Všechno Lissyino chování už dávalo smysl, netypickém párty, divné nálady, žárlivost, boj s Christiánem ... Avery tlačila Lissu přes okraj, přimět ji, aby udělala hroznou volbu. Avery
pomocí nějakého nutkání ničila Lissyinu kontrolu, odcizení a uvedení její život v nebezpečí. Proč? Co Avery chce? Nezáleželo na tom. Proto to nebylo důležité. Jako by mohlo, stejně jako v tom, jak bych se asi odsud dostala a vrátila se k nejlepší kamarádce.
Podívala jsem se dolů na sebe, na jemné hedvábné šaty, které jsem měla na sobě. Najednou jsem se nenáviděla. Bylo to znamení toho, jak jsem byla, slabá a zbytečná. Spěšně jsem vstala a vyplenila šatník. Vzala jsem si mé džíny a tričko, ale potřebovala jsem něco s kapucí. Oblíkla jsem si zelený svetr, bylo to to nejzdatnější, co jsem měla, pocit mírně schopnější. Vklouzla jsem do kapuce. Je to sotva, jak se cítí jako pořádné bojovník, ale cítila jsem se zodpovědně. Dostatečně oblečená, jsem se vrátila do obývacího pokoje a začala chodit, spíše, že mi pomůže, že to bude lepší, chtěla jsem přijít s novými nápady.
Snažila jsem se dny a dny bez štěstí. Nic se nezměnilo.
"Sakra!" Křičela jsem, cítila lépe s výbuchem. Vztekem, jsem
důrazně přikráčela k židli, ohromena, že jsem ji prostě hodila proti zdi ve svém zklamání. Židle se zakymácela, vždycky tak mírně. Zamračila jsem se, vstala a podívala se na ni. Všechno ostatní v tomto místě bylo tak umělecké. Divné, že bych přehlídla vadnou židli. Poklekla jsem a zkoumala to podrobněji. Tam, na jedné z nohou, byla prasklinka blízko kde se noha připojila se sedadlem. Dívala jsem se. Všechen nábytek zde byla průmyslová síla, bez viditelných spojů. Já to musím vědět, dlouho jsem házela židli proti zdi, když jsem poprvé přišla. Byla dokonce bez promáčknutý. Tak, odkaď to křupnutí pochází? Bouchnula jsem s ní znovu a znovu, ale nic se nestalo. Ale já jsem nebyla jediná, kdo s ní praštil.
Hned první den, když jsem bojovala s Dimitrim a šla jsem na něj s židlí. Vzal ji ode mě a hodil ji na zeď. Nikdy bych tomu nevěnovala znovu pozornost, a dala jsem se do lámání. Předtím jsem se snažila o popraskání okna, chtěla jsem použít konec tabulky, neboť byl těžší. Moje síla nebyla schopna poškodit židly, ale okno mělo.
Zvedla jsem na židli a hned s ní třískla o okno, napůl- jsem doufala, že bych mohla zabít dvě mouchy jednou ranou. Ne. Obě zůstaly neporušeny. Tak jsem to udělala znovu. A znovu. Ztratila jsem přehled o tom, kolikrát jsem narazila židlí do okna. Ruce mě bolely a věděla jsem, že i přes mé zotavení, jsem ještě nebyla v plné síle. To bylo k vzteku.
Podívala jsem se na židli a viděla jsem, že prasklinka se zvětšovala. Obnovila jsem svou vůli a pevnost. Trefila jsem a udeřila do okna, ignorovala jsem bolest jako vrták ze dřeva do mých rukou.
Za dlouho to poslední, co jsem slyšela, Křupnutí, a noha se odlomila. Zvedla jsem ji a zírala v úžasu. Zlomení nebylo čisté. Byla roztříštěná
a ostrá. Mohla by být ostrá jako můj kůl? Nebyla jsem si jistá. Ale věděla jsem, že ve skutečnosti, je dřevo těžké, a když bych měla dost sil, mohla bych být schopna propíchnout srdce Strigola. Nemůže je to zabít, ale rána by byla omračující. Nevěděla jsem, jestli by to bylo dost na to abych se dostala odsud, ale to bylo vše, co jsem teď měla. A bylo to sakra o hodně víc, než jsem měla před hodinou.
Sedla jsem si zpátky na postel a zotavoval jsem se z mého boje se židlí a
pohybovala jsem provizorním kůlem tam a zpět. Ok. Měla jsem zbraň.
Ale co jsem mohla dělat? Dimitriho tvář se blýskla v mé mysli.. Sakra. Nebylo pochyb o tom. Byl zřejmý cíl, s tím se budu muset vypořádat.
Dveře se náhle otevřely, podívala jsem se nahoru s alarmem. Rychle,
jsem strčila židli do tmavého kouta, jak se panika hnala skrze mne.
Ne, teď ne. Nebyla jsem připravená. Nebyla jsem přesvšědčená natolik, abych se mu postavila. Byla to Inna. Nesla podnos, ale nenesla ho s jejím obvyklím servilním výrazem. Ten krátký pohled co mi dala byl plný nenávisti. Nechtěla jsem vědět, jak musela být naštvaná. Nebylo to, jako bych způsobila její zranění. Zatím.
Přešla jsem jako bych šla zkoumat jídlo. Při zvedání víka, jsem uviděla šunkový sendvič a francouzské hranolky. Vypadalo to dobře, už nějakou chvíly jsem nejedla, ale adrenalin, který mě naplňoval zastrčil všechny
chutě k jídlu někam na pozadí. Podívala jsem se zpátky na ni a usmála jsem se sladce. Natočila se ke mě. Neváhej, Dimitri mi vždycky říkal.
Nechtěla jsem.
Skočila jsem na Innu, hodil ji tak tvrdě proti podlaze, že její hlava se oní
udeřila. Vypadala zmateně, ale rychle vzpamatovala a snažila se bránit. Nebyla jsem omámena do této doby no, nic moc, ale moje roky tréninku a přírodní síly se nakonec znovu projevily. Přitiskla jsem své tělo proti ní, držela jsem ji pevně na svém místě. Pak jsem vytáhla kůl, který jsem měla skrytý a lisovala ho ostrou hranou proti jejímu krku. Bylo to jako být zpátky v době, kdy jsem přepadávala Strigoly v uličkách. Nemohla vidět, že moje zbraň byla noha od židle, ale ostrý hrot se dostal její pozornosti, když jsem jí ho tiskla ke krku.
"Kód," řekla jsem. "Jaký je kód?"
Její odpověď byla jen řetězec oplzlostí v ruštině. Dobře, žádné překvapení, vzhledem k tomu, že mi nejspíš nerozuměla. Otočila jsem abych si rovzpomněla na rusko-anglický slovník v mé hlavě. Byla jsem v této zemi dost dlouho na to, abych měla nějakou slovní zásobu.
"Čísla," řekla jsem v ruštině. "Dveře." Aspoň jsem doufala, že to bylo to co jsem řekla. Řekla, ještě více neslušných věci o mě a její výraz byl vzdorný. Bylo to jako výslech Strigolů ze všech koutů světa. Můj podíl ztěžkl a obkeslil ho proužek krve a já ho násilně zadržovala. Měla jsem otázku, zda jsem měla sílu prorazit s tím srdce Strigola, ale proříznout člověku žíly? Dost. Zaváhala jsem jen na chvíly, zřejmě si to samé uvědomila. Opět jsem se pokusila mluvit rusky. "Zabít vás. I Nathana.
Nikdy ... "Co to bylo slovo? Bohoslužba se vrátila ke mně a já jsem doufala, že jsem měla pravdu. "Nikdy věčný život."
Měla jsem její pozornost. Nathan a věčný život. Nejdůležitější věc pro ni.
Kousla se do rtu, pořád se zlobila, ale zastavila svojí triádu.
"Čísla. Dveře, "opakovala jsem. Přitlačila jsem na kůl a ona vykřikla bolestí. Promluvila, chrlila ze sebe z řadu číslic. Ruská čísla byla
něco, co jsem uměla nazpaměť docela pevně, aspoň.
Byly důležitý pro adresy a telefonní čísla. Citovala sedm čísel.
"Zase," řekla jsem. Udělala co jsem jí řekla a dofala jsem že si to zapamatuji. Ale byla jsem si jistá, že vnější dveře měly jiný kód.
"Čísla. Dveře. Dvě. " Cítila jsem se jako barbar. Inna se na mě dívala, jako, že docela jsem.
"Dveře. Dvě. "
Pochopení se jíá zalesklo v očích, a vypadala šíleně. Myslím, že doufala, že bych si neuvědomila, že ostatní dveře měly svůj vlastní kód. Znova jsem přitlačila na kůl, než začla křičet sedm čísel. Opět jsem ji to nechala opakovat, uvědomila jsem si, že jsem neměla žádný způsob, jak zjistit, zda mi říkala pravdu, alespoň dokud jsem se snažila o čísla. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla držet si ji v okolí. Cítila jsem se provinile, co jsem pak udělala, ale tyhle časy byly zoufalé. Při školení na strážce jsem se naučila zabíjet a zneškodnit. Zaklonila jsem jihlavu dozadu a udeřila sní proti podlaze a uvedla ji do bezvědomí. Její výraz znizel, její oční víčka byla
svěšená. Sakra.Vstala jsem a přesunula se ke dveřím a vyťukala první sadu
čísel, doufala jsem, že mi řekla pravdu. K mému úplnému a naprostému
úžasu jsem je otevřela.
Elektronický zámek kliknul, ale než jsem mohla otevřít dveře, jsem uslyšlela jiný zámek. Někdo odemkl venkovní dveře.
"Do prdele," zamumlala jsem. Okamžitě jsem se stáhla od dveří, zvedla Innyino bezvládné tělo a spěchala do koupelny. Dala jsem jí do vany, tak
jemně, jak jen to bylo možné, a když jsem zavřela dveře koupelny, jsem slyšela hlavní dveře jak se otevřely. Cítila jsem díky nevolnosti, že Strigol byl poblíž. Věděla jsem, že Strigol cítí člověka a doufala jsem, že kdyý ji tam zamknu by mohlo stačit, aby to ztlumilo Innyinu vůni. Vynořila jsme se z haly a našela Dimitriho v obývacím pokoji. Usmála jsem se´na něj a běžela mu do náruče.
"Si zpátky," řekla jsem vesele.
Držel mě jen krátce a poté ustoupil. "Ano." Zdálo se, že ho těší ten pozdrav, ale brzy se jeho obličej změnil na obchodní. "Už si se rozhodla?"
Ahoj. Ne, jak se máš? Mé srdce se potopilo. To nebyl Dimitri.
"Mám několik otázek."
Šla jsem k posteli a lehla si v neformálním způsobem, stejně jako vždycky. Následoval mě o několik okamžiků později, sedl si na okraj a díval se dolů na mě.
"Jak dlouho to bude trvat?" Zeptala jsem se. "Když mě probudíš? Je to
okamžité? "Ještě jednou jsem se pustila do výslechu. Upřímně řečeno, vyčerpala jsem otazky o tom jak se opravdu stát Strigolem.
Byla jsem stále více a více rozrušená s každým okamžikem. Musela jsem jednat. Musela jsem udělat při mých letmých příležitostech. A přesto ..., než jsem mohla něco udělat, musela jsem se ujistit, že to opravdu není Dimitri. Bylo to hloupé. Měla bych to vědět. Viděla jsem fyzické změny. Viděla jsem jeho chlad, brutalitu. Viděla jsem ho potom co zabil. To nebyl muž, kterého jsem milovala. A přesto ... na jeden prchavý okamžik ...
S povzdechem aw Dimitri natáhl vedle mě. "Rose," přerušil mě.
"Kdybych nevěděl lépe, řekl bych, že si sem přišla jen na chvíli." Jo,
dokonce i jako Strigol, Dimitri věděl, jak jsem si myslela, a plánovala. Uvědomila jsem si, když jsem chtěla být přesvědčivá, musela jsem přestat hrát hloupou a nezapomenout se jako Rose Hathaway.
Dal jsem na pohled pobouření. "Samozřejmě! To je ten velký problém. Přišla jsem sem tě zabít, a teď chceš abych se k vám připojila. Myslíš si, že je pro mě snadné to dělat? "
"Myslíš, že bylo pro mě snadné čekat tak dlouho?" Zeptal se.
"Jediní, kdo si volí jsou Morojové, kteří dobrovolně zabijou, jako
Ozeras. Nikdo jiný dostane na výběr. Nedostal jsem na vybranou. "
"A copak tě mrzí, že?"
"Ne, teď ne. Teď, když jsem, ten kdo jsem chtěl být. "Zamračil se.
"Jediná věc, co mě bolí je moje hrdost, že Nathan mě donutil a že se chová jako patřil jemu. Což je důvod, proč jsem byl šlechetný natolik, aby ti dal na výběr, kvůli mé hrdosti. "
Šlechetnost, co? Podívala jsem se na něj a cítila, jak mé srdce se láme znovu. Bylo to jako bych se dozvěděla o jeho smrti ještě jednou. Najednou jsem se bála abych nezačla brečet. Ne, žádné slzy. Dimitri vždy mluvil o kořisti a dravci. Musela jsem se stát predátorem.
"Potíš se," řekl náhle. "Proč?"
Sakra, sakra, sakra. Samozřejmě, že jsem se potila. Přemýšlela jsem jak zabít muže, kterého jsem milovala. A spolu s potem, Byla jsem si jistá, že Strigol mohl cítit.
"Protože se bojím," zašeptala jsem. Opřela jsem se a pohladila okraj jeho tváře a snažila jsem se zapamatovat všechny jeho rysy. Oči.Vlasy.
Tvar jeho lícní kosti. V mých představách, jsem si vzpomněla. Tmavé oči. Opálená kůže. Sladký úsměv. "Já ... myslím, že jsem připravena, ale je to ... já nevím. Je to taková velká věc. "
"Bude to nejlepší rozhodnutí tvého života, Roza."
Můj dech nabral rychlosti a modlila jsem se aby si myslel, že to bylo
kvůli mému strachu, když se otočil. "Řekni mi to znovu. Ještě jednou.Proč chceš, abych se tak moc probudila? "
Trochu unavený pohled překročil jeho tvář. "Protože chci. Vždycky jsem tě chtěl. "
To už jsem věděla. Nakonec jsem si uvědomila, kde byl problémem. Dal
mi stejnou odpověď znovu a znovu, a pokaždé, mě něco vní mrzelo. Nikdy jsem nebyla schopna přesně určit co, ačkoli. Teď jsem mohla. Chtěl,mě. Chtěl, mě v tom, jak lidé chtěli majetky nebo sběratelské předměty. Ten Dimitri, kterého znám ... ten který padl ... ten Dimitri by mi řekl, že chce být semnou, protože mě miloval. V tomhle žádná láska nebyla. Usmála jsem se na něj. Sklonila, políbila jsem ho jemně. Patrně myslel, že jsem to udělal z toho důvodů, jako jsem vždycky dělala z touhy. Po pravdě řečeno, byl to polibek na rozloučenou. Jeho ústa odpověděl na moje, rtyměl teplé a dychtivé. Držela jsem se polibek trochu déle a to jak v boji proti slzám, které mi unikaly z očí a taky abych ho uklidnila do nic netušícího stavu. Moje ruka sevřela nohu ze židle, kterou jsem skryla v kapuci.
Nikdy nezapomenu na Dimitriho pro zbytek mého života. A tentokrát,
jsem chtěla zapomenout co jsem se od něj naučila.
S rychlostí, ikdyž jsem nebyla připravena, jsem vyrazila a vrhla kůl přes jeho hruď. Moje síla byla tam, posuvala kůl kolem žeber přímo do jeho srdce. A jak jsem to udělala, bylo to jako propíchla mé vlastní srdce ve stejnou dobu.