Vampýrská Akademie - 18.kapitola

Není překvapením, že jsem se probudila s bolestí hlavy.
Na pár vteřin jsem byla zatená, netušilajsem co se stalo, nebo kde jsem
byla. Jak ospalost zanikala, dění na ulici přišlo zpátky ke mně. Seděla jsem ve svislé poloze, všechny mé obrany kopání v pohotovosti, navzdory mírné bolesti v mé hlavě. Čas zjistit, kde jsem byla teď. Posadila jsem se na obrovské posteli v zatemněné místnosti. Ne, jen v místnosti.
Spíš jako apartmá nebo studio. Myslela bych si, že jsem v hotelu v Petrohradě, protože byl bohatý, ale zamítla jsem to. Seděla jsem v polovině místnosti, která měla postel a pro ložnici obvyklé věci: prádelník,
noční stolky, atd. Druhá polovina vypadala jako obývací pokoj, s
gaučem a televizí. Police byly postaveny do zdi, všechny z nich byly
naplněné knihami. Po mé pravici byla krátká hala s dveřmi na konci. Pravděpodobně koupelna. Na druhé straně byl velký obrázek okna, tónované, jako byly Morojská okna. Tohle mělo víc odstínů, než jsem kdy viděla. Bylo téměř úplně černé, téměř nemožné prohlédnout ho. Pouze skutečnost, že jsem mohla rozlišit oblohu od horizontu po namáhavém mžourání, jsem věděla, že je venku den. Sklouzla jsem z postele, moje smysly byly v pohotovosti, jak jsem se snažila zhodnotit své nebezpečí. Můj žaludek nic necítil, nebyli tu žádní Strigolové. Nevyloučila jsem však jinou osobu, nicméně. Nemohla jsem vzít něco za samozřejmost, tak jako bylo to jsem udělala a co mě dostalo do potíží na ulici. Nebyl žádný čas k zamyšlení, ačkoli. Kdybych to udělala, neváhala bych. Posunula jsem se z postele, sáhla jsem do kapsy kabátu na kůl. Byl pryč. Samozřejmě. Neviděla jsem, nic jiného v okolí, co by prošlo jako zbraň, budu muset spoléhat na své vlastní tělo. Koutkem oka jsem zahlédla vypínač na zdi. Stiskla jsem ho a ztuhla jsem, a čekala, co kdo nebo by světlo mohlo prozradit.
Nic neobvyklého. Nikdo jiný. Okamžitě jsem udělala první věc a zkontrolovala jsem dveře. Bylo zamčeno, jak jsem očekávala, a
jediný způsob, jak je otevřít byla numerická klávesnice. Navíc, byla těžké a z něčeho, co vypadalo jako ocel. Připomnělo mi to požární dveře.
Nedostala bych se přes to, tak jsem se otočila a pokračovala ve své
zkoumání. Byla to vlastně jakási ironie. Spousta mých hodin byly hledání různých spůsobů boje. Vždycky jsem to nenáviděla, chtěla se dozvědět o bojování. Nyní se tato lekce, která se zdála v té době zbytečná, zdála, že má skutečný účel.
Patrová postel byla pokryta přikrývkou ze slonoviny a saténu.
Plížila jsem se do obývacího pokoje a viděla jsem, že televize byla pěkná opravdu pěkná. Velká plazmovka. Vypadala nově. Gauče byly
taky pěkné, které měli matnou zelenou kůži. Byla neobvyklá barva pro kůži, ale fungovalo to. Všechen nábytek v místnosti, psací stůl, prádelník byl vyroben z hladkého, lesklého černého dřeva. V rohu obývacího pokoje, jsem viděla malou ledničkou. Otevřela jsem ji a našla jsem balenou vodu a džus, různé ovoce, a mísu dokonale řezaných sýrů. V horní části ledničky bylo jídlo: ořechy, sušenky, a nějaký druh pečiva. Můj zavrčel žaludek při pohledu na to, ale nechtěla jsem tu nic jíst.
V koupelně byla ve stejném stylu jako zbytek místnosti. Sprchový kout a velká vířivka byly vyrobeny z černého leštěného mramoru a nějaké mýdlo a šampony lemovaly pult. Větší zavěšené zrcadlo nad umyvadlem, bylo výjimkou ... nebylo vlastně zavěšené, ale bylo vložené tak pevně do zdi, že neexistuje naprosto žádný způsob, jak by to mohlo být odstraněno. Materiál byl taky divný. Vypadalo to spíš jako reflexní kov než sklo.
Zprvu jsem si myslela, že je divné, dokud jsem nevběhla zpět do hlavní
místnosti a nerozhlédla se. Nebylo vůbec nic, co bych mohla použít jako zbraně. TV byla příliš velká na přesunutí nebo zlomení, která vypadala, jako by byla vyrobena z některých high-tech plastu. Nebylo žádné sklo na stole. Police byly ve zdi. Láhve v ledničce byly všechny z plastu. A okno ...
Běžela jsem se k němu podél jeho okraje. Stejně jako zrcadlo, bylo dáno
perfektně do stěny. Nezjistila jsem žádné tabulky. Byl to jeden hladký kus.
Šilhala jsem znovu a konečně jsem dostala podrobný pohled na mé vnější
okolí a neviděla jsem ... nic. Půda se zdála být jen s několika rozptýlenými stromy. To mi připomnělo poušt, když jsem cestovala do Baia. Byla jsem už v Novosibirsk, zřejmě. A dívala jsem se dolů, viděla jsem, že jsem byla docela vysoko. Čtvrté patro, možná. Ať už to tak bylo, bylo to příliš vysoko na skok bez zlomení končetin. Přesto jsem musela něco dělat.
Nemohla jsem jen sedět.
Zvedla jsem ke stolu, vzala židly a udeřila sní do okna a nemělo to žádný účinek, ani na sklo nebo židly. "Kriste pane," zamumlala jsem. Snažila jsem se ještě třikrát a stále jsem neměla štěstí. Bylo to jako by to bylo všecko z ocele. Možná, že sklo bylo jaksi neprůstřelné. A židle ... no, i když jsem to věděla. Bylo to všechno z jednoho kusu dřeva a nejevilo žádné známky třísky, a to i po tom, co jsem stím párkrát třískla. Ale protože jsem strávila celýmůj život dělání věcí, které nebyly přiměřené, jsem se snažila rozbít sklo.
Chtěla jsem to zkusit po pýté, když mě můj žaludek varoval, že sem jde Strigol. Rozběhla jsem se s židlý v ruce proti dveřím. Ty se otevřely, a já jsem narazila do vetřelce před sebou.
Bylo to Dimitri.
Tytéž pocity které jsem se cítila na ulici se ke mně vrátily, láska se smísila s hrůzou. Tentokrát jsem se tlačila skrze lásku, bez mrknutí oka v útok. Ne že by to udělalo mnoho dobrého. Bít do něj bylo jako mlátit do okna. Strčil mě zpátky, a překvapená, že stále držím židly. Držela jsem rovnováhu a zaútočila jsem ještě jednou.
Tentokrát, když jsme se srazili, popadl židly a vytrhl mi ji z rukou. Pak ji hodil do zdi, jako by to nevážilo nic.
Bez této skromné zbraně, jsem musela spoléhat na své vlastní tělesné síly. Jako jsem to dělala za posledních pár týdnů při výslechu Strigolů; mělo by to být stejné. Samozřejmě, jsem měla čtyři další lidi v záloze. A žádný z těch Strigolů nebyl Dimitri.
I jako dhampíra, ho bylo těžké porazit. Nyní byl stejně zručný jen rychlejší a silnější. Také znal všechny moje pohyby, jak je viděl, když mě učil.
Bylo téměř nemožné ho překvapit. Ale stejně jako s oknem, nemohla jsem nic nedělat. Byla jsem v pasti v místnosti na tom, že to byl velký, luxusní pokoj nezáleželo. Strigol. To je to, co jsem musela udržet říkala jsem si. Tady byl Strigol. Ne Dimitri. Všechno, co jsem řekla, Denisovi a ostatním jsem udělala. Být chytrá. Buďte ostražitá. Bránit se.
"Rose," řekl,když odrážel jeden z mých kopů bez námahy. "Ztrácíš čas.. Přestaň. "
Ach, ten hlas. Dimitriho hlas. Ten hlas jsem slyšela, když jsem usnula v
noci, hlas, který mi jednou řekl, že mě miluje ...
Ne! To není on. Dimitri je pryč. Tohle je monstrum.
Zoufale jsem se snažila myslet na to, jak bych mohla vyhrát. Dokonce jsem si myslela, že bych použila duchy. Mark řekl, že jsem mohla udělat, ve chvíly kdy jsem nemohla udržet své emoce a že by to byl pro mě boj. Ty byly divoké, ty co jsem měla v sobě, ale nemohla jsem. Zdá se, že na ně volal. Upřímně jsem neměla tušení, jak bych to udělala teď. Sakra. Co je dobré byly děsivé, pokud jsem je nemohla použít, jako moji výhodu?
Místo toho jsem stáhla DVD přehrávač z police, šňůry strhla ze stěny. To nebyla dobrá zbraň, ale byla jsem zoufalá. Slyšela jsem podivný, bitevní řev z některé vzdálené části, pak mi došlo, že jsem to byla já. Opět jsem běžela na Dimitriho, hodila jsem po něm DVD těžký přehrávač, jak jsem mohla. Pravděpodobně by to mohlo trochu bolet, když to do něj udeřilo. Asi ne. Zachytil to znovu a sebral mi to, a hodil to na zem.
To se rozbilo na kousky po podlaze. Stejným pohybem, mě popadl za ruce a držel mě abych nemohla bohovat, nebo sáhnout po něčem jiným. Jeho stisk byl pevný, jako by mi mohl zlomit kosti, ale stále jsem bojovala.
Snažil se proto znovu. "Nechci ti ublížit. Roza, prosím, přestaň. "
Roza. Stará přezdívka. Jméno, kterým mě prvně nazval , když jsme
podlehli kouzlu chtíče od Victora, oba jsme byli nazí ve společném náručí ...
To není Dimitri věděla jsem to.
Moje ruce byly neschopné, tak jsem vyrazila s nohama a chodidlama jak
jsem nejlíp uměla. Moc to neudělalo. Bez plného využití zbytku mého
těla pro rovnováhu, jsem neměla sílu, aby ji dala do svých kopů. Vypadal víc otrávený než ve sutečnosti byl, nebo to byl vztek. S hlasitým
povzdechem, mě popadl za ramena a lisoval mě ke zdi a znehybnil mě s plnou silou svého těla. Trošku jsem se snažila, ale byla stejně přišpendlená jako byl Strigol, když jsem byla na lovu. Vesmír měl zvrácený smysl pro
humor.
"Přestaň semnou bojovat." Jeho dech byl teplý proti mému krku, jeho tělo
bylo přímo naproti mně. Věděla jsem, že jeho ústa byla jen pár centimetrů
ode mě. "Nechci ti ublížit."
Dala jsem mu bezvýznamné strčení. Můj dech přešel do rozedraných vzdechů, a moje zranění v hlavě pulzovalo. "Budeš mě muset pochopit, že ti nemůžu věřit. "
"Kdybych tě chtěl mrtvou, už bys dávno byla. Teď, když budeš chtít bojovat budu tě muset svázat. Jestliže přestaneš, nechám tě volnou. "
"Nebojíš se, že uteču?"
"Ne," Jeho hlas byl dokonale klidný, a mě pčeběhl mráz po zádech. "Nebojím. "
Stáli jsme takhle skoro minutu, ve slepé uličce. Moje mysl závodila. Byla pravda, že oby mě pravděpodobně zabil, když by to byl jeho záměr, a přesto, mi nedal žádný důvod se domnívat, že bych byla v bezpečí. Nicméně, byla to remíza. Dobře, remíza to nebylo zcela přesné. Bylo to na remízu. Pohrával by si semnou. Moje hlava pulzovlaa, kde přistála jeho rána, a zbytečný boj si vyžýdal jen další daň. Musela jsem znovu získat svou sílu, abych našla způsob, jak utéct. Také jsem potřebovala přestat myslet na to, jak blízko byly naše těla. Po několika měsícíh byl ten kontakt tak opojný.
Uvolnila jsem se své držení. "Dobře."
Zaváhal, než mě pustil, asi přemýšlel, jestli by mi mohl věřit.

Celá ta chvíle mi připomněla, jak jsme byli společně v malé chatce na okraji areálu Akademie.
Byla jsem naštvaná a zuřila, přetékala jsem éterovou temnotou. Dimitri mě
držel, a mluvil na mě.
Pak jsme se políbili, jeho ruce zvedly mnou košili, a … ne, ne. Ne tady. Nemohla jsem na to myslet tady.
Dimitri se konečně uklidnil, a uvolňovat mě ze zdi. Otočila jsem se,
a všechny moje instinkty to chtěly ostře zkritizovat a napadnout ho znovu. Přísně, jsem si připomněla, abych vyčkala na svůj čas tak, abych mohla získat více síly a informací. I když on by mě nechal jít, nemohla jsem se vzdálil. Byli jsme jen krok od sebe. Proti mému přesvědčení, jsem na něj pohlédla znovu, jako na ulici. Jak by mohl být stejný a přitom tak rozdílný? Snažila jsem se, abych se nezaměřila na podobnosti,vlasy, rozdíl v našich výškách, tvar jeho tváře. Místo toho jsem se zaměřila na rysy Strigola, červená v jeho očích a bledost jeho kůže.
Byla jsem tak zaměřená na svůj úkol, že mi trvalo chvíli si uvědomit, že
nebylo co říct. Studoval mě soustředěně, jako by se jeho oči dívaly skrze mne. Zachvěla jsem se. Je skoro !
Zdálo se, že jsem ho uchvátila stejně jako on mě. Nebylo to nemožné, ačkoli. Strigola neposedl ten druh emocí, a kromě toho jsem si všimla trochu náklonosti ke mně, pro mě to bylo zřejmě jen zbožné přání z mé strany. Jeho tváři bylo vždycky těžké číst, a teď jako by se obložil maskou
mazanou a chladnou, který dělala to, že opravdu bylo nemožné vědět to, co si myslel.
"Proč si sem přišla?" Zeptal se nakonec.
"Protože jsi mě praštil do hlavy a odvlekl mě sem." Kdybych byla
zemřela, tak pravém stylu Rose.
Starý Dimitri by se usmál nebo by vydal podrážděný povzdech. Tenhle zůstal lhostejný. "To není to, co jsem chtěl, a ty to víš. Proč si tady? "
Jeho hlas byl tichý a nebezpečný. Myslela jsem si, že Abe byl děsivý, ale tohle se nedalo srovnat. Dokonce i Zmey by couvl.
"Na Sibiři? Přišla jsem tě najít. "
"Přišel jsem sem, abych byl daleko od tebe."
Byl jsem tak šokována, že jsem řekla něco naprosto směšného.
"Proč? Protože jsem tě mohla zabít? "
Pohledem mi ukázal, že si myslel, že to bylo opravdu směšné.
"Ne. Tak abychom se vyhli této situaci. Teď tu jsme a je to nevyhnutelné. "
Nebyla jsem si úplně jistá, jaká to byla situace.
"No, můžeš mě nechat jít, pokud chceš, abychom se jí vyhnuli. "
Ustoupil a zamířil do obývacího pokoje, aniž by se podíval zpět na mě. Byla jsem v pokušení zkusit udělat útok na něj, ale něco, co mi řeklo, že to bylo nesmyslný. Posadil se v jednom z luxusních kožených křesel, sedl si půvabně jako vždycky. Bože, to, proč muselo být tak protichůdné?
Dimitri měl staré návyky smíchané s těmi obludnými. Zůstala jsem kde
jsem byla a choulila se u zdi.
"To už není možný. Ne potom, co jsem tě viděl ... "Opět jsem ho studovala
Byl to zvláštní pocit. Část mě mi odpověděla vzrušením z intenzity jeho pohledu, milující, od hlavy až k patě. Druhá část měla pocit, jako by byl špinavý, jako bahno které vytekalo na jeho kůži.
"Jsi pořád stejně krásná jako si tě pamatuji, Roza. Ne, že bych očekával něco jiného. "
Nevěděla jsem, co na to říct. Nikdy jsem opravdu neměla rozhovor se Strigolem, krátký obchodování, několik urážek a hrozeb uprostřed boje.
Nejblíž jsem k nim přišla, když jsem byla zajatcem Izaiáše. Vlastně jsem byla svázaná a většinou mluvil o tom, že mě zabije.
Tohle ... no, nebylo to tak, ale ještě to bylo rozhodně strašidelný. Přešla jsem rukama z mé hrudi a na zeď. Byla to moje nejbližší zdání ochrany.
Naklonil hlavu, díval se na mě pozorně. Padl stín na jeho tvář takovým způsobem, aby to skrylo červenou v jeho očích. Místo toho, vypadaly tmavé. Stejně jako dříve, nekonečné a krásné, naplněné láskou a statečností ...
"Můžeš si sednout," řekl.
"Jsem tu v pořádku."
"Je něco co bys chtěla?"
"Jo, necháš mě odejít?"
Na okamžik jsem si myslela, že jsem viděla kousek té jeho staré sarkastičnosti v jeho tváři, když jsem dělala vtipy. Když jsem ho srudovala, rozhodla jsem se že semi to jen zdálo.
"Ne, Roza. Myslela jsem, jestli budeš potřebovat něco tady? Různé potraviny?Knihy? Zábava? "
Dívala jsem se nevěřícně. "To zní jako nějaký luxus hotel! "
"Jen do určité míry. Můžu promluvit s Galinou, a ona ti dá cokoliv co si budeš přát. "
"Galina?"
Dimitriho rty se vytvarovaly do úsměvu. No, jakéhosi. Myslím, že jeho myšlenky byli rádi, ale úsměv nedoprovázelo nic z toho. Bylo to chlazené, tmavé, a plné tajemství. Jen moje odmítnutí ukázalo slabost před ním,
zastavil mě ze hrbení.
"Galina je moje stará instruktorka, vrátila se když jsem byl ve škole."
"Ona je Strigol?"
"Ano. Byla probuzena před několika lety, v boji v Praze.
Je to poměrně mladá na Strigolka, ale má velkou moc. Všechno tohle je její. "
Dimitri ukázal kolem nás.
"A ty sní žiješ?" Zeptala jsem se zvědavě za sebe. Uvažovala jsem přesně jaký vztah měli, a podle mého překvapení, jsem se cítila ... žárlivost. Ne že bych měla důvod. Byl Strigol, to je mimo mě. A to by nebylo poprvé, učitel a student co by byli spolu ...
"Pracuji pro ni. Ona byla další důvod, proč jsem se sem vrátil, když jsem byl probuzen. Věděl jsem, že je Strigolka, a chtěl jsem být pod jejím vedením. "
"A taky ses chtěl dostat pryč ode mě. To byl další důvod, že jo? "
Jeho odpověď byla jen přikývnutí.
"Kde to jsme? Jsme daleko od Novosibirsku, ne? "
"Ano. Galinin majetek je mimo město. "
"Jak daleko?"
Ten úsměv byl trochu zkroucený. "Vím, co děláš, a já nejsem ten kdo ti
dá tyhle informace. "
"Tak co děláš?" Zeptala jsem se, všechen můj potlačovaný strach
vybuchoval jako hněv. "Proč mě drží tady? Zabij mě, nebo mě nech jít. A pokud mě tu prostě zamkneš a budeš mě mučit v mysli, nebo co, pak bych byla opravdu radši kdybys mě zabil. "
"Statečná slova." Vstal a začal chodit ještě jednou. "Málem jsem ti uvěřil."
"Je to pravda," odpověděla jsem vyzývavě. "Přišla jsem sem tě zabít. A když to nemůžu udělat, pak radši zemřu. "
"Nepodařilo se ti to, víš. Tam na ulici. "
"Jo. Jaksi jsem si toho všimla, když jsem se probudila tady. "
Dimitri se náhle otočil a najednou stál předemnou, pohyboval se rychlostí Strigolů. Moje Strigolí nevolnost nebyla nikdy pryč, ale čím víc času jsem strávila s ním, tím víc vybledla a byla jaksi někde v pozadí, že jsem ji mohla více méně ignorovat.
"Jsem trochu zklamaný. Jsi tak dobrá, Rose. Opravdu dobrá, velmi dobrá.
Ty a Tvý přátelé to co ste dělali kolem a zabíjeli Strigoly tu způsobil docela rozruch, víš. Někteří měli dokonce strach. "
"Ale ne?"
"Když jsem slyšel, že jsi to ty ... hmm." Obrátil přemýšlivý, oči
zúžené.
"Ne, Byl jsem zvědavý. Opatrný. Pokud by mě někdo mohla zabít,pak si to byla ty. Ale jak jsem řekl, zaváhala jsi. To byl tvůj test mých lekcí, a ty si propadla. "
Pořád jsem měla obličej prázdný. Uvnitř jsem se stále bila za moment slabosti na ulici. "Příště váhat nebudu."
"6ádné příště nebude. A vůbec, jsem zklamaný z tebe, protože jsem stále rád, že sem naživu, samozřejmě. "
"Ty nejsi naživu," řekla jsem skrz zaťaté zuby. Byl tak, tak blízko ke mně znovu. I se změnami v jeho obličeji, bylo jeho štíhlé a svalnaté tělo stejné. "Jsi mrtvý. Nepřirozený. Řekl jsi mi,že bys raději zemřel, než být takhle. To je důvod, proč tě chci zabít. "
"To sem řekl protože jsem neznal nic lepšího. Nechtěl jsem ani zpátky. "
"Podívejte se, co jsem chtěla to jsem řekla. Nebudu tu hrát tvoji hru. Pokud se nemohu odtud dostat, pak mě zabij, jo? "
Bez varování, natáhl ruku a přejel prsty po straně mého obličeje. Zalapala jsem po dechu. Jeho ruka byla ledově studená, ale způsob, jakým se mě dotkl ... byl stejný. Přesně stejný, jak jsem si to pamatovala. Jak to bylo
možné? Tak podobné ... přesto tak odlišné. Najednou,další z jeho lekcí mi přišla na mysl, o tom, jak by mohl vypadat Strigol,tak jako jak si ho kdysi znala. To byl důvod, proč bylo tak snadné váhat.
"Zabít tě ... no, to není tak jednoduché," řekl. Jeho hlas klesl na šeptání, a jako had se plazil proti mé kůži.
"Je tu třetí možnost. Mohl bych tě probudit. "Jsem ztuhla a přestala úplně dýchat.
"Ne," To byla jediná věc, kterou jsem mohla říct. Můj mozek nemůže přijít
s něčím složitějším, nic vtipného nebo chytrého. Jeho slova byla
příliš děsivá dokonce přemýšlivá. "Ne!"
"Ty nevíš, jaké to je. Je to ... úžasné. Přesahuje to vše. Všechny tvoje smysly jsou naživu, svět je živější-"
"Jo, ale jsi mrtvý."
"Jsem?"
Chytil mě za ruku a položil si ji na hrudi. V něm, měla jsem pocit jako stabislní výprask. Mé oči se rozšířily.
"Moje srdce bije. Dýchám. "
"Jo, ale ..." Snažila jsem se zoufale myslet na všechno, co jsem si kdy učila o Strigolích. "Nejsi opravdu naživu. Je to ... je to temnou magié která tě přemění. Je to iluze života. "
"Je to lepší než život." Obě jeho ruce se pohnuly nahoru a vzal moji
tvář. Jeho srdeční tep mohl být stabilní, ale moje bylo o závod.
"Je to jako být bůh, Rose. Pevnost. Rychlost. Schopnost vnímat svět
způsoby, jaké by sis nikdy nepředstavila. ... A nesmrtelnost. Mohli bychom být navždy spolu. "
Jednou, to bylo všechno, co jsem kdy chtěla. A hluboko uvnitř mě, některé části jsem si to stále přála, abych sním zůstala napožád. Přesto ... by to nebylo tak, jak jsem chtěla. To by nebylo jako dřív. To by bylo něco jiného. Něco špatného.
"Ne ..." Sotva jsem slyšela svůj vlastní hlas, sotva jsem formulovala
slova, když se mě dotýkal. Jeho prsty byly tak lehké a jemné.
"Nemůžeme být."
"Mohli bychom." Jeden z jeho prstů se vlekl po straně mé brady a
spočinul na tepně na krku. "Mohl bych to udělat rychle. Bylo by to bez bolesti. Udělal bych to dřív, než bys to mohla vědět. "Měl pravděpodobně
pravdu. Pokud jste byli nuceni, se stát Strigoly, jste dostali vaši krev z vás od nich do vás.
Pak Strigol obvykle řízl sám sebe a uvést, a dal vám krev na rty. Když jsem si to představovala tak jsem skoro omdlela, protože jsem byla na půl vyčerpaná.
Navždy spolu.
Svět byl trochu rozmazaný. Nevím, jestli to bylo kvůli mému úrazu hlavy
nebo teroru proudícího mým tělem. Uměla jsem si představit sto scénářů, když jsem se vydala po Dimitrim. Stát se Strigolem nebyl jeden z nich. Smrt jeho nebo moje byla jen myšlenka, které byla hloupé z mé strany.
Moje protestující myšlenky byly přerušeny, když se náhle otevřeli dveře.
Dimitri se otočil, strkal mne tak, aby stál ochranitelsky přede mnou. Dva lidé vstoupili a zavřeli dveře předtím, než jsem to mohla ještě zvážit. Jeden z nováčků byl Strigol. Ten druhý byla lidská žena s podnosem a s hlavou skloněnou dolů.
Poznala jsem Strigola okamžitě. Nebylo to těžké, jeho tvář mě strašila ve snech. Blond vlasy, o délce Dimitriho, visel přes okraj jeho tváře, která vypadala jako kdyby byl z dvacátých let, když on se otočil. Zřejmě viděl Lissu a mě, když jsme byli mladší, ale já jsem ho viděla jen dvakrát předtím. Jednou, když jsem bojovala proti němu na akademii. Jindy bylo, když jsem se sním setkala v jeskyni, kterou ostatní Strigolové používali jako putyku.
On byl ten, kdo pokousal a probudil Dimitriho.
Ten chlap se sotva zavadil pohledem o mě a místo toho se obrátil v plné síle vztek na Dimitriho. "Co se to sakra děje?" Neměla jsem žádný problém rozumět mu. Byl Američan.
"Ty jsi tu držíš jako nějaké domácí zvířátko tady? "
"To není tvůj problém, Nathane." Dimitriho hlas byl jako led.Dříve, jsem si myslela, že nebyly žádné emoce v jeho slovech. Teď jsem si uvědomila, že šli těžko odhalit. Byla tam jasná výzva v jeho hlasu, upozornění aby ten druhej ustoupil. "Galina mi dala povolení. "
Nathan odtrhl oči od Dimitriho na mě. Jeho hněv se obrátil v šok.
"Pro ní?"
Dimitri se mírně posunul, čímž byl přímo přede mnou.
Některé část vzdorovala, že nepotřebuji Strigolovu ochranu, s výjimkou ... no, mě.
"Byla ve škole v Montaně ... Bojovali jsme ..." Rty se mu kroutily
a ukazoval svoje tesáky. "Ochutnal bych její krev, pokud by tam nebyl ten ohnivý Morojský spratek. "
"Tohle nemá nic stebou nic společného," odpověděl Dimitri.
Nathanovo červené oči byly široké a dychtivé. "Děláš si srandu? Ona nás může přivést k Dragomír!ové Pokud bychom zničili její rod, byly by naše jména legendou. Jak dlouho ji tu budeš držet? "
"Vypadni," zavrčel Dimitri. "To není žádost."
Nathan ukázal na mě. "Je to cenné. Pokud se chystáš, ji mít kolem sebe, jako krevní děvku, alespoň se poděl. Pak dostaneme informace a zabijem ji. "
Dimitri udělal krok vpřed. "Vypadni odsud. Pokud se jí jen dotkneš, zničím tě. Utrhnu to hlavu holýma rukama a budu sledovat, jak hoří na slunci. "
Nathanův vztek rostl. "Galina ti nedovolí hrát si stouhle holkou. Ani ty nemáš tolik laskavosti. "
"Nechtěj, abych ti pomohl odejít. Nejsem teď v dobré náladě. "
Nathan neřekl nic, a dva Strigolové stáli a čekali na boj. Věděla jsem, že Strigolovo síla a moc je částečně v souvislosti s věkem. Nathan se obrátil jako první. Nevěděla jsem proč, ale podle toho, jak se díval na ně, jsem měla pocit, že by mohl být Dimitri silnější, nebo že by to byl přinejmenším velmi, velmi vyrovnaný souboj. Mohla jsem přísahat, že jsem viděla záblesk strachu v červených očí Nathana, ale otočil se daleko dřív, než jsem mohla dostat dobrý pohled.
"To není konec," vyštěkl, když šel směrem ke dveřím. "Promluvím si s
Galinou. "
Pak odešel, a na okamžik, se nikdo nehýbal ani nemluvil. Pak Dimitri
pohlédl na lidskou ženu a řekl něco v ruštině. Ona tam stála, zmražená.
Naklonila se a opatrně položila tác na stolek vedle gauče.
Zvedla stříbrné víko a odhalila talíř s feferonkovou pizzou se sýrem. Za jiných okolností, kdy by mi někdo přinesl pizzu v domácí vězení Strigolů by byla absurdní a legrační. Teď, v důsledku ohrožení byl Dimitri Strigol a
Nathan mě chtěl využít, aby se dostal k Lisse, to nebylo vtipné. Dokonce
Rose Hathaway měla limity, když přišlo na vtipkování. Vedle
pizza byla obrovská oříškové sušenky, tlustý s polevou. Jídlo, které jsem milovala, jak Dimitri dobře věděl.
"Oběd," řekl. "Není otrávený."
Vše na podnosu vypadalo úžasné, ale zavrtěla jsem hlavou. "Nechci jíst. "
Zvednul obočí. "Chceš něco jiného?"
"Nechci nic jiného, protože já nebudu jíst.. Pokud mě nechceš zabít, pak to udělám sama. "Pomyslela jsem si, že nedostatek zbraní bylo pravděpodobně pro mé vlastní bezpečí, stejně jako pro jejich.
"Tím, že umřeš hlady?" Bylo tam pobavení v jeho očích. "Probudím tě dlouho předtím. "
"Proč to prostě neuděláš teď?"
"Protože chci počkat na tvé svolení." Člověče, skutečně zní jako Abe, kromě toho, že se mi podlamovala kolena se to zdálo lehčí ve srovnání.
"Budeš čekat dlouho," řekla jsem.
Dimitri se rozesmál nahlas. Jeho smích byl vzácný i když byl dhampír, a slyšet ho mě vždycky potěšilo. Teˇv něm nebylo bohaté teplo, které by se omotalo kolem mě. Byl chladný a hrozivý. "Uvidíme."
A než jsem mohla odpovědět, se znovu přestěhoval přede mě. Jeho
ruce mě chytly za krkem, a strkal mě proti němu, a naklonil se nad
můj obličej a tiskl své rty proti mím. Byli tak studené, jako zbytek jeho kůže ... a ještě tam bylo něco teplého. Některý hlas ve mně křičel, že to byl nechutné a hrozné ... ale zároveň jsem ztratila přehled o světě kolem sebe, jak jsme se políbili a myslela jsem si, že jsme byli zase spolu v chatě.
Odtáhl se tak rychle, jak se ke mně přiblížil, takže jsem lapala po dechu se
širokýma očima. Mimochodem, stejně jako by se nic nestalo, ukázal na
ženu.
"To je Inna." Podívala se na zvukem svého jména, a viděla jsem, že
nebyla starší než já. "Pracuje pro Galinu dlouho a bude tě kontrolovat přes den. Pokud budeš něco potřebovat, řekni jí to. Nemluví moc Anglicky, ale ona na to přijde. "Řěkl něco kní a oblátil se ke dveřím.
"Kam jdeš?" Zeptala jsem se.
"Musím něco dělat. Kromě toho budeš potřebovat čas na rozmyšlenou. "
"Není očem přemýšlet."

Nutila jsem tolik vzdoru do mích slov co jsem mohla, nesmělo to znít divoce, ačkoli, protože znal moji řeč těla udělal na mě jeden z výsměšných úsměvů předtím, než odešl s Innou. Odešli a já byla sama ve svém luxusním vězení.