Každý vycházel s Avery na obědě dobře, takže se večer znovu sešli a bavili se. Lissa přemýšlela jaké to bylo, když seděla na první hodině angličtiny. Zůstali dlouho do noci, plížili se venku přez zákaz vycházení. Tahle vzpomínka vykouzlila Lisse na tváři úsměv, přestože nemohla potlačit zívnutí. Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem trochu žárlivosti. Věděla jsem, že Avery byla Lissyino štěstí, a to mi trochu vadilo. Přesto, Averyino nové přátelství mě donutilo cítit vinu kvůli mému odchodu od Lissy.
Lissa zívla znovu. Bylo těžké soustředit se na Scarletin dopis při boji s lehkou kocovinou. Avery vypadala jako by měla nekonečnou zásobu likéru. Adrian se vzdal hned, ale Lissa trochu váhala. Už měla své propařené dny dávno za sebou, ale i ona nakonec podlehla rytmu včerejší noci a vypila daleko více sklenic vína, než měla. Stejně to nebylo tolik, jako má vtipná situace s vodkou. Obě dvě nás opily, i když jsme byly míle a míle daleko od sebe.
Najednou ve vzduchu zaznělo poplašné zvonění. Lissa okamžitě zvedla hlavu stejně jako všichni ostatní ve třídě. V rohu místnosti blikal malý požární hlásič a hlásil nebezpečí. Někteří studenti se začali radovat, někteří se tvářili že mají strach. Zbytek prostě překvapeně zíral a čekal.
Lissina instruktora taky vypadala trochu zaskočena a po krátké prohlídce se Lissa rozhodla že se nejedná o cvičný poplach. Učitelé byli obvykle pozorní, když bylo cvičení, a paní Malloyová se netvářila jako obvykle, když se snažila zjistil kolik času už uběhlo od začátku jejich hodiny.
"Nahoru" řekla paní Malloyová zlostně svírající desky "Víte kam jít." Postup při požárním cvičení byl celkem standartní.
Lissa následovala ostatní společně s Christianem. "Neudělal si to ty?" dobírala si ho.
"Ne, přál bych si kdybych mohl. Tahle třída mě zabíjí"
"Tebe? Já mám nejhorší bolest hlavy na světě"
Vrhl na ni vědoucí úsměv. "Nechť je to lekce pro Vás, slečno Svěží."
Ušklíbla se na něj a šťouchla ho. Dorazili na místo setkání na nádvoří a připojili se k ostatním, kteří se snažili utvořit řady. Paní Malloyová dorazila a zkontrolovala každého ze svých desek, byla spokojená, nikdo nezůstal opomenutý nebo za ní.
"Nemyslím si, že to bylo plánované." řekla Lissa
"Souhlasím" řekl Christian. "To znamená, že i přesto že tu není oheň, tak by to chvíli mohlo trvat."
"No, potom je tohle čekání naprosto k ničemu, co?"
Christian a Lissa se překvapeně otočili za hlasem a za nimi stála Avery. Měla na sobě fialové pletené šaty, černé boty s podpatky, což vypadalo totálně mimo na mokré trávě.
"Co tu děláš ?" zeptala se Lissa "Měla bys být u sebe v pokoji."
"No a ? Je tam taková nudna. Musela jsem přijít vás osvobodit."
"To jsi udělala ty?" zeptal se zaujatě Christian.
Avery pokrčila rameny. "Říkala jsem že jsem se nudila. Ted pojďme, dokud vládne chaos."
Christian a Lissa si vyměnili pohledy. "No" řekla Lissa pomalu. "Předpokládám, že už zjišťují účast..."
"Rychle" řekal Avery. Její vzrušení bylo nakažlivé, a to se zvyšovalo, Lisaa spěchala za ní, Christian hned v závěsu. Přes všechny pokřikující a stále se přesouvající studenty si jich nikdo nevšiml. Přeběhli celý areál kampusu dokud se nedostali mimo koleje. Simon stál opřený o dveře a Lissa ztuhla. Byli chyceni.
"Všechno připraveno?" zeptala se ho Avery.
Simon, takový ten silný a tichý typ, rychle přikývl a napřímil se. Dal ruce do kapes a odešel. Lissa užasle zírala.
"On prostě.. on nás nechal jít? A on v tom jede taky?" Simon nebyl učitel, ale přesto... to nemuselo nutně znamenat, že nechá studenty jít kvůli falešnému cvičení.
Avery se šibalsky usmála. "Byli sme spolu chvíli. Má daleko lepší věci na práci než nás hlídat."
Vedla je dovnitř, ale místo toho, aby šla do svého pokoje, vedla je do jiné části budovy, někam, kde jsem to dobře znala: do Adrianova pokoje.
Avery zaklepala na dveře. "Hej, Ivaškove, otevři dveře."
Lissa si zakryla rukou pusu aby zakryla hihňání. "Tolik k našemu utajení. Každý tě uslyší."
"Potřebuju aby mě slyšel." Vysvětlovala Avery.
Pokračovala v bušení na dveře a řvaní, a konečně, Adrian odpověděl. Jeho vlasy trčely ve zvláštních úhlech a měl tmavé kruhy pod očima.
Vypil toho dvakrát tolik co Lissa minulou noc.
"Co.." mrknul "Neměli byste bejt ve třídě? Oh bože. Nespal jsem tak dlouho, že ne?"
"Pusť nás dovnitř" řekla Avery, tlačila ho dozadu "Máme tady uprchlíky od ohně"
Důrazně napochodovala ke gauči a uvelebila se jako doma, on na ni jen nevěřícně zíral. Lissa a Christian se k ni připojili.
"Avery spustila požární poplach." vyvsvětlila Lisaa.
"Dobrá práce" řekl Adrian a zhroutil se do načechraného křesla. "Ale proč jste sem přišli? To je jediné místo kde nehořelo?"
Avery na něj zamrkala řasama. "Nejsi rád, že nás vidíš?"
Chvilku si ji prohlížel. "Vždycky vás rád vidim"
Lissa byla vždycky odtažitá od takovýchto věcí, ale něco ji zaujalo. Bylo to tak divoké, tak hloupé... byla to přestávka od všech jejích starostí. "Nebude to trvat dlouho než to zjistí, víš to. Mohli by to zjistit kdokoliv, třeba teď."
"To by mohli," souhlasila Avery a položila nohy na konferenční stolek. "Ale já to mám pod kontrolou. Další alarm se sputí když otevřou dveře."
"Jak se ti to sakra podařilo?" Zeptal se Christian.
"Přísně tajné"
Adrian si promnul oči, očividně ho to pobavilo navzdory tak náhlémnu probuzení. "Nemůžeš dělat poplachy celej den, Lazarová."
"Vlastně, až ho vypnou a prověří ten druhý alarm, tak se zapne třetí."
Lissa se smála, i když víc kvůli reakci kluků, než co řekla Avery. Christian v záchvatu své rebélie proti společnosti rozdělal oheň. Adrian ztrávil většinu dní v lihu a cigaretového kouře. Pro společnost roztomilá dívka jako Avery, opravdu nemyslitelné aby se to stalo. Avery vypadala velmi spokojeně, s tím jak je překonala.
"Pokud už je po výslechu," řekla "Nenabídl byste svým hostům nějaké občerstvení?!"
Adrian vstal a zívl. "Dobře, dobře ty drzá holko. Udělám kafe."
"S troškou...?" naklonila hlavu ke skřínce s likéry. "Si děláš srandu!" řekl Christian "Myslíš že tam ještě po včerejšku něco zbylo?"
Avery přešla ke skřínce a vzala láhev. Natočila ji k Lisse. "Chceš?"
Dokonce i Lissin útěk z vyučování měl své meze. Bolest hlavy z vína pořád pulzovala v její lebce. "Fuj, ne."
"Zbabělci" řekla Avery. Otočila se zpátky k Adrianovi. "No tak pane Ivaškove, nejlepší bude dát mi to do hrnečku. Vždycky sem si přála kávu s brandy."
Chvíli potom, jsem se vytrácela z Lissiny hlavy zpět do své vlastní, vracela jsem se k temnotě a k obyčejným snům. Byl to krátký prožitek, ale stále jsem ho cítila jako silné bušení, které mě vrátilo zpátky do vědomí.
Otevřela jsem oči a lebkou mi projela hluboká spalující bolest z té proklaté vodky, bezpochyby. Lissina kocovina byla nic proti té mojí. Zavřela jsem oči, doufajíc že zase usnu a nechám spánek vyléčit nejhorší bolest. Pak jsem uslyšela bušení. A znovu a horší, někdo kopal do mé postele.
Otevřela jsem oči znova, zírala jsem do Yeavaniných chytrých tmavých očí. Jestliže se Sydney setkala s mnoha dhampírama jako je Yeva, mohla jsem pochopit proč si myslí, že jsme jako rasa přisluhovači pekla. Yeva kopla do postele znovu.
"Hej" zasténala jsem "Jsem vzhůru, okej?"
Yeva řekla něco v ruštině a Paul překládal. "Říká že vlastně nejste vzhůru dokud jste v posteli"
A bez dalšího varování ta sadistická stará žena pokračovala v kopání do mé postele. Zvedla jsem se a svět se kolem mě zatočil. Říkala jsem to i dříve, ale tentokrát to myslím vážně: už nikdy nebudu pít. Není lehké se z toho dostat. Dívali se na mé zoufalé tělo, a Yeva mě několika kopy svými špičatýma botama schodila z postele.
"Dobře, dobře. Jsi spokojená? Já jsem...." Yevin výraz se nezměnil, ale alespoň zastavila s kopanci. Obrátila jsem se k Paulovi. "Co se děje?!"
"Babička říká, že musíte jít s ní."
"Kam?"
"Říká, že to nepotřebujete vědět."
Chtěla jsem tý starý ženský říct, že s ní nikam nepujdu, ale potom jsem se podívala do její děsivé tváře a rozmyslela si to. Nechtěla jsem aby na mě vyzkoušela jestli umí měnit lidi v ropuchy.
"Fajn" řekla jsem. "Budu připravena až se osprchuju a převleču."
Paul přeložil co jsem řekla, ale Yeva jen zakroutila hlavou. "Říká, že není čas." vyvětlil. "Musíme hned odejít."
"Můžu si aspoň vyčistit zuby?" tuhle drobnost mi dovolila, ale na převlečení jsem si mohla nechat zajít chuť. Bylo to jen dobře. S každým krokem jsem se cítila mdle, a provaděpodbně bych omdlela pokud bych se měla převlékat. To co jsem měla na sobě nesmrdělo, jen to bylo pomačkaný jak jsem v tom usnula.
Když jsem se dostala dolů, nikdo kromě Oleny nebyl vzhůru. Myla nádobí ze včerejška. Byla překvapená, že mě vidí.
"Je na tebe brzo, ne?" zeptala se.
Otočila jsem se a podívala na kuchyňské hodiny, zalapala jsem po dechu. Bylo to asi jenom čtyři hodiny poté, co jsem šla spát. "Dobrý bože. Už vyšlo slunce?"
Kupodivo, vyšlo. Olena mi nabídla snídani, ale opět Yeva že není čas. Můj žaludek si současně protivil a chtěl jídlo, takže se zdržel hlasování. "Jak chceš," řekla jsem, "ať už to máme za sebou."
Yeva šla do obývacího pokoje a za chvíli se vrátila s velkou taškou. Podala mi ji. Pokrčila jsem rameny a vzala ji a pověsila přes rameno. Byla plná věcí, ale nebyla těžká. Šla zase do jiné místnosti a vrátila se s další taškou. Vzala jsem ji taky a pověsila na stejné rameno. Ta druhá byla o něco težší, ale moje záda si nestěžovala.
Když odešla potřetí a vrátila se s obří krabicí, začala jsem být naštvaná. "Co je to?" Vzala jsem to od ní, jako by v tom byly cihly.
"Babička potřebuje abyste nesla nějaké věci," řekl mi Paul. "Jasně" řekla jsem přes zaťatý zuby "Zjistila jsem to asi tak před pětadvaceti kily."
Yeva mi dala ještě jednu krabici, na tu předchozí. Nebylo to tak těžké, ale v tomhle ohledu na tom nezáleželo. Olena po mě střelila soucitným pohledem, zavrtěla hlavou a vrátila se tiše k mytí nádobí, zřejmě se nechtěla dohadovat s yevou.
Yeva potom vyrazila a já poslušně šla za ní, snažila jsem se udržet obě krabice a nedovolit taškám spadnout z mého ramene. Byl to těžký náklad, a k tomu ta moje kocovina, ale byla jsem dost silná, takže jsem neměla problém dostat se do města nebo kamkoli by mě ona zatáhla. Paul šel vedle mě. Dal mi vědět, že kdyby yeva ještě něco po cestě našla, bude chtít abych to nesla taky.
Zdálo se jako by tady na sibiři jaro pokračovalo rychleji. Obloha byla čistá a ranní slunce zahřívalo vzduch rychle. Byl to skoro letní počasí. Mohlo by to dělat problémy pro Morojce.
"Víš kam jdeme?" zeptala jsem se Paula.
Na někoho tak starého, jako byla yeva, se pohybovala docela svižně a nasadila dobré tempo, a já jsem musela spěchat abych ji stačila. Jednou se otočila a něco řekla. Paul to přeložil. "Je to jaksi překvapení, že se nemůžete pohybovat rychleji ."
"No já jsem zase překvapena, že nikdo nemůže nést nic z tohohle."
On znova překládal. "Říká, že pokud ste opravdu tak slavná lovkyně Strigolů, tak by to neměl bejt problém."
Ulevilo se mi když jsem spatřila město, ale my ho jen prošli.
"Ale no tak, kam to sakra jdeme," řekla jsem.
Aniž by se ohlédla, vychrlila Yeva něco. "Babička říká, říká, že strýc Dimka by si takhle nikdy nestěžoval." řekl Paul.
Nic z toho nebyla Paulova vina, byl jenom posel. Přestože pokaždé, když promluvil, tak jsem ho chtěla zkopat. Nicméně jsem si nechala své břímě a po zbytek cesty jsem nic neříkala. Yeva měla do jisté míry pravdu. Byla jsem lovec Striholů, a je pravda že Dimitri by si nikdy nestěžoval nějaké staré bábě kvůli rozmarům. On by svou povinnost dělal trpělivě.
Snažila jsem se ho přivolat ve své mysli a čerpat z něj sílu. Přemýšlela jsem o té době v chatě, znovu, jak jsem cítila jeho rty na mých, nádhernou vůni jeho kůže, když jsem se k němu přitiskla. Slyšela jsem jeho hlas znovu, jak mi šeptá do ucha, že mě miluje, že jsem krásná, že jsem byla jediná... Přemýšlení o něm mi neodneslo nepohodlí z mé cesty s Yevou, ale dělala ji snesitelnější.
Šli jsme skoro další hodinu, než jsme narazili na malý dům, a já byla připravena padnout nasáklá potem. Dům byl jednopatrový, z prostých hnědých zvětralích desek. Okna byla s modrými okenicemi pokryta bílými ornamenty. Bylo to to samé levné použití barev jaké jsem viděla v Moskvě a Petrohradě. Yeva zaklepala na dveře. Poprvé bylo jenom ticho, a já jsem začala panikařit, že budemem muset jít zpátky.
Konečně, žena otevřela dveře, byla to Morojská žena. Mohlo jí být tak kolem třiceti, docela pěkná, měla vysoké lícní kosti a jahodově blonďaté vlasy. Překvapeně vykřikla když uviděla Yevu, smála se a pozdravila v ruštině. Podívala se na mě a na Paula a rychle nám pokynula dovnitř.
Přešla na angličtinu jakmile si uvědomila že jsem američanka. Všichni tyto dvojjazyční lidé byli úžasní. Nebylo to něco, co by se dalo často vidět v USA. Ukázala na stůl a řekla abych tam všechno položila.
"Jmenuji se Oksana" řekla a podala mi ruku.. "můj muž Mark je na zahradě, za chvilku tu bude."
"Já jsem Rose" řekla jsem ji.
Oksana mi nabídla židly, byla to normální dřevěná židle, ale v tu chvíli jsem si myslela, že je to postel. Štastně jsem si povzdechla a otřela pot z čela. Mezitím Oksana rozbalila co jsem přinesla.
V sáčku byly zbytky z pohřbu. Horní krabice byla plná nádobí, které si od Oksany kdysi dávno vypůjčili. Okasana nakonec vybalila i poslední krabici, byla plná cihel.
"To si ze mě děláš srandu." řekla jsem. Yeva se na mě přes místnost dívala velmi pobaveně.
Oksana byla dárky potěšena. "To bude mít Mark radost." Usmála se na mě. "Bylo to od tebe velmi milé, že si to nesla celou cestu až sem."
"K službám," řekla jsem podrážděně.
Zadní dveře se otevřely a vstoupil muž, Mark. Byl vysoký a pevné postavy, měl prošedivělé vlasy a byl mnohem starší než Oksana. Umyl si ruce ve dřezu a pak se k nám připojil. Když jsem jeho tvář spatřila z blízka, viděla jsem tam něco divného, jiného než jen věkový rozdíl. On byl dhampír. Chvilku jsem se obávala, že je to někdo jiný než Okasanin manžel Mark. Ale potom nás Oksana představila a mě to praštilo do očí: morojsko dhampirský pár. Jasně že ty rasy byli spolu pořád, ale manželé? Bylo to velmi zvláštní v morojském světě.
Snažila jsem se překvapení skrýt. Oksana a Mark se o mě velmi zajímali, přesto pořád mluvila jen oksana a mark na mě jen zíral. Vlasy jsem měla dole, takže mé tetování nemohlo dát najevo kdo jsem.
Možná byli jen překvapení jak se dhampírska dostala, až sem doprostřed ničeho. Možná si myslel, že jsem nová krev k naverbování.
Po třetí sklenici vody jsem se začala cítit lépe. Bylo to asi ve stejnou chvíli, kdy oksana řekla že bychom se měli najíst a můj žaludek na to byl připraven. Oksana a Mark připravovali jídlo sami, odmítli jakoukouliv pomoc.
Pozorovat je při práci bylo úžasné. Nikdy jsem neviděla takový tým. Nikdy si nepřekáželi a nikdy nemuseli říkat co chtějí udělat. Prostě to věděli. Kuchyně byla docela moderní, Oksana připravovala brambory v mikrovlnce. Mark se otočil zatímco se přehraboval v ledničce "Nemusí to tam být tak dlouho."
Překvapeně jsem zamrkala. "Vy jste stínem políbený!" Zvolala jsem.
Oba se na mě překvapeně podívali "Ano, neřekla ti to snad Yeva?"
Zeptala se oksana a rychle jsem se podívala na Yevu a zase měla na tváři ten otravný povýšený úsměv. "Ne, neřekla mi to, hodně se zdráhala mi říct cokoliv dneska ráno."
"Skoro každý tady to ví." Řekla oksana a vrátila se k práci.
"Pak jste uživatel éteru."
To ji znovu zastavilo, vyměnili si s Markem pohledy "to" řekla "není něco co je všeobecně známé."
"Většina lidí si myslí že nemáte specializaci, že?"
"Jako to víš?"
Bylo to přesně tak, jako mezi mnou a Lissou. Příběhy z dluhopisů vždy existovali v Morojském folkloru, ale jak se dluhopisy tvořily bylo záhadou. Tak jako oksana, lissa byla taky často označovaná jako nespecializovaná, jako ta, která nemá žádnou zvláštní schopnost se základními živly. Uvědomila jsem si, samozřejmě, že spojení vznikne pouze s duchem, když zachrání životy ostatních.
Něco v Oksanině hlase mi napovědělo, že nebyla tak překvapená jak sem si měla myslet. Lissa a já sme se nikdy nesetkaly s jinými stínem políbenými. Věděla jsem jen o dvou takových, o legendárním Vladimírovi a Anně. A ty příběhy byli zahaleny do staleté nesouvyslé historie, takže je obtížné rozdělit fakta od fikce.
Jediným dalším byl paní Karpová, bývalá učitelka, která zešílela a Adrian. Do teď to byl náš největší objev, který byl méně stabilní, když jste se na něj dívali.
Jídlo bylo připravené, duch nepřišel. Oksana vedla rozhovor, skákala mezi jazyky. Studovala jsem ji a Marka, hledala jsem známky nestálosti. Nic jsem neviděla. Zdáli se jako příjemní, naprosto obyčejní lidé. Pokud bych to neviděla na vlastní oči, nemohla bych si všimnout ničeho. Oksana nevypadala rozrušeně nebo v depresi. Mark nezdědil tu tmu, která občas prosakovala do mě.
Můj žaludek přivítal jídlo, a moje poslední bolest hlavy byla pryč. Projel mnou podivný pocit. Bylo to matoucí, jako vítr v mé hlavě a vlna tepla mnou procházela. Ten pocit zmizel tak rychle jako přišel a já doufala, že to byly poslední dozvuky démona vodky.
Dojedli jsem a chtěli pomoci, ale Oksana jen zakroutila hlavou "Není potřeba. Měla byste jít s Markem."
"Co?" Zeptala jsem se.
Otřel si tvář ubrouskem a vstal "Pojďme na zahradu."
Následovala jsem ho, ale pak jsem raději počkala na Yevu. Čekala jsem, že mě potrestá za opuštění nádobí. Místo toho, jsem nenašla žádný arogatní nebo nesouhlasný pohled. Její výraz byl... vědoucí. Téměř očekávající. Až mi z toho šel mráz po zádech, vzpoměla jsem si na Viktoriinina slova: Yeva snila o mém příchodu.
Zahrada, kam mě Mark dovedl, byla mnohem větší než jsem si představovala, ohraničená plotem a stromy. Už začínali rašit první listy a zastiňovaly sluneční paprsky. Mnoho keřů, stromů a květin již kvetlo a mnoho dalších bylo na dobré cestě připojit se k nim. Bylo to krásné, a přemýšlela jsem, jesli s tím má něco společného i Oksana. Lissa totiž byla schopna pěstovat květiny pomocí ducha. Mark ukázal na kamenou lavičku, kam jsme si sedli a cítila jsem napětí.
"Tak," řekl "Co bys ráda věděla?"
"Páni, opravdu nemarníš čas."
"Nevidím v tom smysl. Musíš mít spoustu otázek. Udělám vše abych ti odpověděl."
"Jak to víš?"Zeptala jsem se "že jsem stínem políbená?"
Přikývl "Yeva nám to řekla"
Dobře, to je překvapení "Yeva?"
"Dokáže cítit věci... věci které ostatní nemůžeme. Vždycky neví co cítí. Ona ví, že má z tebe divný pocit, takový, který cítila jenom u jedné další osoby, proto tě sem přivedla."
"Vypadá to, že to mohla udělat i bez toho, abych musela nést všechny ty věci."
Začal se smát "Neber si to osobně. Ona tě jen testovala. Chtěla vědět jestli si ta pravá pro jejího vnuka."
"Co to povídáš? Ten je přece už dávno mrtvý." Dusila jsem se když jsem o tom mluvila.
"Pravda, ale pro ni je to pořád důležité. A mimochodem, myslí si že jsi ho hodna."
"Má zajímavý způsob jak mi to ukazuje. Teda kromě toho, že mě sem dovedla, myslím"
Znovu se zasmál "Dokonce i bez ní, Oksana veděla kdo jsi, jakmile tě potkala. To že jsi stínem políbená má vliv na tvou auru."
"Takže ona taky vidí auru," zamumlala jsem si pro sebe. "Co ještě umí? Musí umět léčit jinak bys nebyl stínem políbený. Umí vcházet do snů?"
To ho vyvedlo z míry "její nutkání je silné, to ano... ale co myslíš tím vcházením do snů?"
"No... je schopna vstoupit do snů někoho jiného když spí. Do mysli každého, ne jen do tvé. Pak spolu mohou komunkovat. Jeden můj přítel to umí."
Podle toho jak se tvářil, to pro něj byla novinka "Tvůj přítel? Ten se kterým si spojená?"
"Ne... jiný uživatel ducha."
"Jiný? Kolik jich znáš?"
"Tři, technicky. Dobře, čtyři, když počítám i Oksanu."
Mark se otočil a zíral na růžové květy. "Tolik.... to je neuvěřitelné. Já jsem potkal uživatele ducha pouze jednou, a to je už roky zpátky. Také byl spojený se svým strážcem. Jeho strážce zemřel, a toho ho roztrhalo. Snažil se nám pomáhat, když jsme na to s Oksanou přišli.
Připravovala jsem se na svoji smrt celou dobu, a bála jsem se o Lissu. Doted mě nenapadlo co by se stalo s naším propojením. Jaký by to mohlo mít vliv na jinou osobu? Kdo by chtěl mít v hlavě prázdno, po té cestě s kým byli tak úzce spojeni. "On se nikdy nezmínil o vcházení do snů." Mark pokračoval. Zasmál se znovu, přátelské vrásky se objevili kolem jeho modrých očí. "Myslel jsem, že vám pomohu, ale možná jsi tady aby si pomohla ty mě."
"Nevím" řekla jsem pochybovačně. "Myslím, že kluci v tom mají víc zkušenosti než my."
"Kde je tvoje uživatelka ducha?"
"Zpátky v USA" Nechtěla jsem spolupracovat, ale cítila jsem potřebu říct mu celou pravdu. "Já... já ji ztratila."
Zamračil se "Ztratila...prostě odcestovala? Nebo ztratila, že tě opustila?"
Opustila. To slovo bylo jako rána do tváře, a najednou vše, co jsem si mohla vybavit, byl poslední den, kdy jsem ji viděla, když jsem ji nechala plakat.
"Měla jsem věci na práci," řekla jsem vyhýbavě
"Ano já vím, Oksana mi to řekla"
"Řekla ti co?"
Teď zaváhal " Ona by to neuděla... snaží se aby to neudělala."
"Neudělala co?" Řekla jsem, zneklidněla jsem a nemohla si vysvětlit proč.
"Ona, no... ona četla v tvojí mysli, během oběda."
Zamyslela jsem se a najednou jsem si vzpoměla na to teplo v hlavě, které mnou procházelo. "Co to přesně znamená?"
"Aura může prozradit osobnost člověka. Ale Oksana může jít hlouběji, může zjišťovat určitější věci. Někdy tato schonost přivozuje nátlak.., ale výsledky jsou silné. A špatné. Nemá k tomu právo, dělat to někomu s kým nemá pouto."
Trvalo mi chvíli to zpracovat. Ani Lissa ani Adrian nedokázali číst myšlenky jiných. Nejblíže k tomu byl Adrian, při čtení snů. Lissa to nemohla udělat, ani mě. Cítila jsem ji, ale opak byl pravdou.
"Oksana cítila... ach, nevím jak to vysvětlit. Je tam něco v tobě. Jste na nějaký výpravě. Máte pomstu vepsanou ve svojí duši." Náhle se natáhl a zvedl mi vlasy a zíral na můj krk "Přesně jak jsem si myslel, jsi prokletá."
Trhla jsem hlavou dozadu "Proč je to tak velký problém? Celé město je plné dhampírů, kteří nejsou strážci." Pořád jsem si myslela že Mark je pěkný chlap, ale podráždil mě.
"Ano, ale oni si to vybrali, usadili se. ty... a další jako ty... stali se bdělím druhem. Jste posedlí lovem strigolů na vlastní pěst, s vlastní představou práva a pravdy a křivdou, která vás, celou rasu, dostala dolů pod nás. To může vést jen k problémům, vidím to pořád."
"Pořád?" Zeptala jsem se.
"Proč si myslíš, že se počty strážců snižují? Opouštějí domovy a rodiny. Nebo jdou pryč jako ty, pořád bojují, nebo byli najati jako strážci nebo jako lovci strigolů."
"Dhampíři k pronájmu..." najednou jsem začala chápat, jak se někdo jako Abe dostal ke svým strážcům. Peníze dokáží všechno, předpokládám. "nikdy jsem nic takového neslyšela."
"Samozřejmě že ne. Myslíte si, že Morojové a jiní strážci chtějí, aby se to vědělo? Chceš aby se před tebou klanili? "
"Nechápu co je tak špatného na lovu strigolů. Jsme vždy defenzivní, ne ofenzivní, když přijde na strigoje. Možná, kdyby je více dhampírů hledalo, nebyli by takovým problémem."
"Možná, ale existují různé způsoby, jak to udělat, některé lepší než ostatní. A když jdeš ven, jako by si měla srdce naplněné smutkem a pomstou? To není jeden z nejlepších způsobů. Dělá tě to tak sentimentální. A stínem políbení budou věci dále pouze komplikovat."
Skřížila jsem ruce na hrudi a zadívala se dopředu. "Jo, dobře, nemůžu toho moc dělat."
Zadíval se na mě, znovu překvapen. "Proč prostě neřekneš své uživatelce ducha, aby vyléčila tu temnotu co v sobě máš?"