„Takže, tohle Tordis,“zamumlal Shay když jsme vstoupili na svaté místo. Haldis byl vždy impozantní. Jeho vstup v podobě tlamy působil jako varování, co nezvalo průzkumy. Tordis nemohl být o moc jinačí. Klaustrofobická temná chodba držená v tajemství, vytesaná do stříbrno-modré stěny před námi. Tajemství, které mohlo být nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděla. Ledem naplněná jeskyně nebyla jen krásná, ale dechberoucí. Každý mrazem pokrytý povrch zachycoval odrážel světlo zpět do prostranství. Tunel byl jasný, krytí svítivou pavučinkou slunečních paprsků, jemných jako krajka, ale o to krásnějších na pohled. Tančící pavučinka světla byla narušena jediným malým tmavým vchodem na druhé straně jeskyně.
Shay ukázal na prostup. „Vypadá to, že to směřuje tudy.“
„Jak to víš?“zeptal se Ethan.
„Haldis byl v předsálí mimo hlavní jeskyni,“řekl Shay. „Hádám, že Tordis bude stejný.“
„To zní fér,“řekl Connor přes prohlubující se Ethanovo zamračení. „Pojďme.“
Zvedla jsem čenich, otevřela čelisti a nechala si vzduch proudit na jazyk. Nic. Žádné alarmující vůně. Žádné odpuzující chutě, co by mohly značit nebezpečí.
Shay se na mě koukal. „Žádné známky mutantních pavouků, Cal?“
Zaštěkala jsem a zavrtěla ocasem.
Zamračil se. „Opravdu? Jsi si jistá?“
Vypadá to odporně výstižné pro doupě Strážců. Dolehl ke mně hlas Sabine.
Já vím. Pohlédla jsem na ni a pak zpět do jeskyně. Ale nemůžu nic zaznamenat.
Tak co teď? Zeptal se Mason a zahrabal tlapou do ledu.
Měli bychom jít. Klusala jsem vpřed.
„Tohle se mi nelíbí,“slyšela jsem Ethanovo reptání. „Něco uvnitř je. Musí být.“
„Jo…“Connor se zhluboka nadechl. „Ale pokud tu nejsou žádná stvoření, která by na nás měla čekat…“
Otočila jsem krk netrpělivá z jejich zaváhání. Chtěla jsem se dostat do Tordisu a vypadnout odsud. Pokud by tu Strážci nezanechali něco, co by tohle místo střežilo, pak byl můj nejlepší odhad, že bychom svým příchodem spustili nějaký alarm a brzy by se to tady hemžilo odpornostmi. Stejně jako když jsme zachránili mé členy smečky z vězení pod Edenem. Jenže v Tordisu jsem neviděla, nebo necítila nic, co by signalizovalo, že nejsme sami. Na rozdíl od medvěda jsem nezpozorovala žádnou hlídku nebo kamenné chrliče schované v rozsedlinách skály, co čekají, až budou moci upozornit své pány na naše vniknutí do tohoto posvátného místa. Nechtěla jsem tu váhat – nejlepší strategie byla pro Shaye vzít kousek elementárního kříže, co tady byl schovaný, a pro nás, abychom se dostali zpátky na Akademii tak rychle, jak je to jen možné.
Chtělo se mi vrčet na své loudající se kumpány, když se Connorovy oči začaly toulat po tunelu a najednou se rozšířili.
„Callo, zastav se!“
Mé vrčení přešlo v kňučení, když jeho varování přišlo o sekundu později. Moje pravá přední tlapa se propadla a setkala se… s ničím. Už tu pode mnou nebyla žádná další podlaha pokrytá ledem. Gravitace a mé vlastní útočení mě dopravilo do prázdného prostoru. Do jámy, kterou jsem neviděla, jen jsem do ní padala.
Moje zadní nohy zoufale sklouzly zcela nepoužitelně po ledu. Mé tělo se skácelo po neuvěřitelném převislém skalisku. Zavyla jsem, ale můj pláč přešel, když se mi bolest převalila přes končetiny, cestující z mého ocasu raketovou rychlostí do mého hřbetu. Zachytila jsem se ve vzduchu kopající a vrčící.
„Sakra, holko!“Ethan zařval. „Drž se.“
Konečně jsem zaregistrovala, že nepadám. Bolest pocházela z toho, jak mě Ethan chytil…za ocas.
Mé srdce bušilo, můj puls ohluchl, když to začalo řvát mými žilami. Když mě Ethan zatáhl zpět, každý moment té bolesti škubal na srsti a šlachách, pořád jsem neviděla, kde končí zem a začíná jáma.
A pak jsem byla zase zpět na převislém skalisku. Moje tíha zkolabovala na namrzlém kameni na zemi jeskyně. Ethan pustil můj ocas a dopadl na zem, otočil se a zhluboka se nadechl.
Já se postavila na čtyři a chňapala po něm zuby.
„Co je, sakra?“zíral na mě.
Přeměnila jsem se a vrátila mu zuřivý pohled. „To byl můj ocas.“
„Tak promiň,“řekl Ethan. „Myslím, že jsem tě měl nechat spadnout.“
Zírala jsem na něj; nad mým ponížením vyhrál provinilý úsměv.
Ethan zavrtěl hlavou a zasmál se. „Něco jako poděkování.“
„Jo,“řekla jsem a věděla, že bych mu měla nabídnout skutečnou omluvu, ale pořád mě bolel zadek. „Myslím, že ti to dlužím.“
Connor prozkoumával jeskyni se zúženýma očima. „To byla kráska zabíjející zvíře.“
„Co?“zamračila jsem se.
„Jeskyně.“ Shay následoval jeho pohled kroutící frustrovaně hlavou. „Je to smrtonosná past. To proto tu nejsou žádní mutantní pavouci.“
„Fascinující,“škrábání Silasovy propisky po papíře naplnilo jeskyni.
Connor na něj pohlédl. „Víš, mohlo by to být o moc lepší, kdybys nemluvil.“
Silas ho ignoroval ztracen ve svých poznámkách. Posunoval se blíž k okraji jámy, snažil se nahlédnout do hlubin. „Neuvěřitelné.“
Ethan zapálil další pochodeň a svítil s ní na místo, kam jsem spadla. Za krátký moment se sotva mohl vytvořit tvar propasti. Perfektní kruh , pravděpodobně pět metrů v průměru. Světlo ohně padalo, padalo a padalo. Jeho rudý jas se konečně ztratil, ale nevydal žádný zvuk, že by narazil na povrch. Jen ticho, co mi pronikalo do kostí a způsobovalo, že jsem se otřásla.
„Oh Bože,“zašeptala jsem a snažila se potlačit vizi toho, jak sama padám. Pohlédla jsem na Ethana a těžce polkla.
On jen přikývl. Zapálil další pochodeň a hodil ji na deset stop od nás. Ta se jednou odrazila od země a pak také zmizela v jiné neviditelné propasti. „Sakra.“
Udělal to znovu. Tentokrát hodil pochodeň dvacet stop od naší skupiny. Nebylo slyšet žádné naražení, okamžitě zmizela z dohledu.
Mason zakňučel. On i Sabine nervózně kroužili kolem mě, jejich srst se otírala o mou kůži.
„Fantastické,“řekl Connor a sehnul se. Otočil hlavu dopředu a dozadu. „Jak si myslíte, že se přes to máme dostat?“
„Kolik děr myslíte, že tady je?“zeptal se Shay.
„Nemám ponětí,“řekl Ethan. „Pochodně se jim vyhýbaly těžko. Dokonce i se změnou světla je těžké je zaznačit.“
„Pojďme do jedné z nich hodit Silase,“řekl Connor. „Možná všechny nejsou tak hluboké.“
„Hej!“Silas se vzdálil od okraje.
Shay poklekl vedle Connora. „Lidi, přinesli jste si karabiny, lana a skoby, že?“
„Pro případ máme náčiní na skladě,“řekl Connor. „Máš plán?“
Shay už si sundával ze zad cepíny. „Musím šplhat, ale na břiše.“
„Co myslíš tím ty?“zeptal se Ethan, když mu Shay podal cepín.
„Jak často šplháte, lidi?“zeptal se Shay. Vzal si od Connora lano a uvázal si ho kolem těla.
„Když musíme…,“Connor odpověděl s nakrčením obočí.
Shay se ušklíbl. „To jsem si myslel. Znamená to, že mám nejvíc zkušeností. Dostanu se na druhou stranu.“
„V žádném případě,“řekl Ethan. „Možná máš nejvíc zkušeností, ale taky jsi moc cennej. Nemůžeme tě riskovat.“
Shay se usmál. Jeho špičáky se zostřily. „Kolik svých přátel - a mých chceš ztratit -, protože jsme tady uvízli? Tobě nebo Connorovi bude trvat věčnost, než se dostanete na druhou stranu. Já vím, jak to udělat. Budu rychlej.“
Začala jsem se třást při pomyšlení, že se Shay plazí po zemi, na kterou jsme nikdo z nás neviděli. Také jsem přemýšlela, jestli si uvědomil, že právě započítal Rena za svého přítele. Connor si rozrušeně prohrábl vlasy. „Jak si tím můžeš být tak jistý? Nevíme, jak daleko ta past vede.“
„Vidíš, jak se ta jeskyně zužuje asi za patnáct metrů odsud v prostoru napravo?“ Shay ukázal na konec třpytivého prostoru. „Dal bych za to dobrou sumu peněz, že ta past končí tam. Tordis je dna druhé straně té další chodby.
„To nevíš,“řekl Connor.
„Ano, vím.“ Shay sklopil oči a najednou ztichl. „Cítím to.“
Connor si odfrkl. „No alespoň je s tebou síla.“
„Zmlkni,“zavrčel Shay. „Pojďme začít. Dej mi skoby.“
Adne mu hodila batoh.
„Neměli bychom ohrozit Sciona,“řekl Silas a otočil se k Adne. „Co otevřít portál?“
„Portál kam?“řekla Adne a ukázala směrem k neviditelným smrtelným pastem. „I když tu najdeme římsy, kdo ví, jak široké budou? Někdo může vykročit z portálu a spadnout přímo do jámy.“
„Což je to, proč jdu takto,“řekl Shay. „Potřebuji se dostat do mezery na druhé straně komnaty. Pokud je to uspořádané jako Haldis, tohle je past; na druhé straně by to mělo být bez závad.“
„Pokud spadneš dřív, než se tam dostaneš-,“začal Ethan.
„Skoba mě zachytí a vy ostatní mě můžete vytáhnout.“ Odbyl ho Shay, zatloukl jednu ze skob do země tupou stranou jeho sekyry a zauzloval kolem ní lano. „Povedu svou cestu napříč, nastavím na druhé straně zbytek skob a bezpečnostní lana. Pak si je vy uvážete a rychle se dostanete na druhou stranu. Nikdo nespadne. Nebo pokud ano, bude padat jen pár centimetrů, než je lana zachytí.
„Já nevím…“Connor vypadal nejistě.
Adne si povzdechla a klekla si, aby Shayovi pomohla s dalšími vačkami a karabinami. „Je to dobrý plán, Shayi.“ Setkala se s Connorovým varovným pohledem. „Víš, že je to dobrý plán. A jediný plán. Pascal na nás spoléhá a my už tak máme zpoždění. Nepočítali jsme s tou druhou skupinou Ochránců.
„Fajn.“ Connor podal Shayovi další lano. „Přidej tohle. Zachytí nás to v případě, že skoba selže.“
Shay mu věnoval tvrdý pohled. „Moje skoba neselže. Nejsem debil.“
„Jen si vezmi to další lano,“řekl.
Musel se ovládat, aby do Connora nežduchl, Shay si přivázal druhé lano kolem těla a pohnul nohou k místě, kde jsem přepadla přes okraj. Dopadl na ruce a kolena. Chtěla jsem na něj zavolat, aby byl opatrný, ale nechtěla jsem podkopávat jeho důvěru.
Padesát stop se jako dálka nezdála moc, ale sledoval Shaye, jak pořád pokračuje jeskyní to měnilo na bolestivé. Měl sekeru v jedné ruce, občas ji zhoupl dolů a zabořil do země před ním, když udělal další krok vpřed.
Pokládal vačky v pravidelných intervalech a provlékal nimi lano. Začala se objevoval klikatá cesta, jak se dostával přes jeskyni. I když lana značila naši cestu, trhliny zůstalo nemožné vidět. Pouhým okem to vypadalo, jako by byl nepříčetný, nebo hodně opilý horolezec, co mapoval svoje nesmysly po rovném povrchu. Jen vzpomínka na zemi, která se mi propadla pod předními tlapami, mi připomínala, že nemůžu věřit tomu, co vidím.
Shay náhle zaklel, zvuk se rozléhal ledem pokrytou komnatou.
Zakřičela jsem. Shay padal. A pak ne. Zamáchal cepínem, který zabořil do strany jámy, co neobjevil dost brzy. Visel jen za jednu ruku, ale bezpečnostní lano už bylo napnuté. Stejně jak předpovídal, klesl jen o několik centimetrů. Ale to nezabránilo mému srdce, aby se mu chtělo osvobodit z hrudního koše.
„Jsi v pořádku?“ Connorovo volání bylo přiškrcené.
„Jo,“křičel. Taky zněl trochu bez dechu. „Tato část bude problém. Tyhle dvě jámy jsou od sebe odděleny jen asi třemi palci.“
„Sakra,“řekla Adne. „To je užší, než rovnováhová kladina.“
„Nejsem gymnasta,“ Masonův smích byl napjatý. On a Sabine se opět proměnili do lidské podoby, když Shay začal s jeho přecházením. Vlci mohou mít dobré reflexy, ale pokud jsme připoutáni na horolezecké náčiní, abychom prošli, musíme být lidé.
Shay umístil vačku zajištěním na jednu stranu propasti. „Snažím se tu něco vysekat,“zakřičel. „Budeme muset v této fázi šplhat tady po boku.“
„Šplhat?“Připadalo mi, jakoby mi někdo hodil do krku bavlnu. Pobývat podél okraje jámy byla jedna věc, ale dobrovolně se do jedné z nich spouštět, byla věc jiná.
Mason se naklonil a šťouchl mě loktem. „To bylo pěkně sexy – vidělas, co umí udělat se svými rameny. Shay je vlk do rajónu. Možná bych měl dát Nevovi lepší šance.
Zavrčela jsem na svého člena smečky, ale Mason se jen smál.
Aby dostál svého slova, Shay vysekával do zdi sekerou malé otvory, kde mohla být umístěna noha nebo ruka. Pohyboval se vpřed, aby umístil další skoby pro lepší zadržení. Už se skoro dostal k otvoru v zářící ledové zdi. Konečně našel druhou stranu trhliny a šplhal nahoru, nastavuje skobu a dopravuje jeho tělo k okraji jámy, síla jeho tlaku ho popoháněla kupředu k tomu místu. A pak nám spadl z pohledu.
„Shayi!“zakřičel Connor. „Jsi v pořádku?“
Zatajila jsem dech, dokud Shayova hlava nevykoukla z temnoty.
„Jsem na tom dobře!“Byl na všech čtyřech, neschopný i klečet, aniž by se hlavou mlátil o strop tunelu. „Strop je nízko, ale budeme se schopni proplazit. A na druhé straně je světlo. Jsem si pěkně jistý, že najdeme jílec, ze kterého ta záře pochází.
„Pěkně!“zavolal Connor. Už provlékal provaz Adniným opaskem. „Ty půjdeš první,“řekl jí. „Když něco skočí na Sciona v té malé jeskyni, když většina z nás bude ještě lézt, dostaneš ho odtamtud.
Přikývla a skousla si ret.
„Lano je tady bezpečné,“zakřičel Shay mávaje a ukazoval na konečnou vačku, kterou připevnil na vzdálenou zeď. „Začněme!“
Adne se pohybovala strnule, jako by se musela k prvnímu okraji přinutit. Nevinila jsem ji za to. Taky jsem se k nim nechtěla přibližovat. Silas si vzal lano a chtěl se sám obmotat, když mu ho vzal Connor.
„Ty jsi poslední,“řekl.
„Cože?“Silas vyvalil oči.
Connor se usmál a podal lano Sabine, která šla po Adne. „Tohle se jeví jako tří minutové vzrušení, které zažiješ ve své úžasné historii,ne? Myslím, že naše přecházení si zaslouží tvoje nejlepší psací úsilí.“
Silas na něj zíral, než se odplížil zpět.
Okamžitě se pustil zpátky do psaní, i když jsem netušila, jestli popisuje jeskyni nebo nějaké stížnosti proti Connorovi.
Vzdálila jsem se se Silasem, ne proto, že bych toužila po tom, aby mi dělal společnost, ale proto, že jsem chtěla počkat, než budu muset definitivně přecházet. Adne byla skoro na druhé straně kroutící se kolem Shaye do úzkého tunelu. Můj žaludek se sevřel, když jsem sledovala, jak se Sabine zhoupla dolů do trhliny. Její tělo se zdálo, jako by přirozeně šplhalo a lehce nacházelo Shayovy otvory na držení. Ethan byl za ní následován Masonem.
„Jsi na řadě,“Connor mi připl karabinu na pás a omotal kolem ní bezpečnostní lano.
Zmohla jsem se na přikývnutí. Slova ani myšlenky nemohly popsat, jak jsem se pohybovala s následováním Shayova lana. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla mít strach z výšek, když jsem strávila svůj život v horách. Něco bylo jinak. Svahy okolo Haldisu byly ze zeminy a kamení. I když byly pokryty sněhem, byly mi známé. Jeskyně schovaná ve výškách Alp, celá z ledu a světla, co vytvářelo bezbožně krásnou pavučinu, ve které se loví kořist, nechávala mou krev tak chladnou jako horský vzduch, co jsem dýchala. Jeskynní klam mě znervózňoval tak, jak jsem to nikdy nezažila. Nechtěla jsem jít dál do jejich hlubin. Chtěla jsem pryč.
Popadla jsem lano ochotná začít přecházet. Zadívala jsem se na druhou stranu jeskyně a setkala se s Shayovýma očima. Čekal na mě, vznášející se na okraji průchodu. Pozvedl ruku.
Dostaň se k Shayovi. Dostaň se k Shayovi.
Přinutila jsem se vypustit z mé mysli všechny myšlenky. Jediná věc, kterou jsem chtěla víc než utéct od téhle smrtící pasti, byla být s ním. Pokud jsem mohla dosáhnout svého cíle dostáním se k Shayovi, mohla jsem to udělat. Ledový vzduch zavířil jeskyní, ten zvuk narážel na zdi v šepotu miliónu slov, mumlal mi v uších o uklouznutí, pádu. Přitáhla jsem se k lanu, snažila se vytěsnit hlas větru, věděla jsem, že to byla magie Strážců, co se snaží vrhnout na mě obavy a manipulovat se mnou, abych udělala fatální chybu.
„Je to dobrý, Callo,“Shayův hlas prolomil šepot. „Jsi skoro tady.“
Ale skoro tady znamenalo, že jsem dosáhla propasti. Zírala jsem na něco, co se jevilo jako zemitá plocha blyštící se ledem. Jen jsem věděla, že není, protože cesta Shayova lana se náhle ponořila níž pod to.
„Hni se!“Sabine na mě tlačila stojíc vedle Shaye u vstupu do průchodu. Ze svého výhodného umístění na druhé straně na mě zírala dolů a blýskala soutěživým úsměvem.
Hněv ve mně vzplanul a já se toho chopila, zhoupla jsem se dolů do propasti. Moje noha se škrábala po prostém povrchu a já na chvíli zpanikařila. Ale když se mé nohy dostaly do Shayových otvorů, zase jsem mohla dýchat.
„Dalas to!“Shayův hlas byl vřelý a osvobozující. „Už jen pár kroků.“
Pohybovala jsem se z otvoru do otvoru. Mé paže byly v jednou ohni. Zdála se mi, jako by se mě trhlina pokoušela odstrčit ze svých zdí a nechat mě spadnout do zapomenutí.
A pak mě Shayovy paže svíraly kolem předloktí. Vytáhl mě přes okraj trhliny a pozvedl mě v rukou. Přistála jsem v průchodovém prostoru,………. Jeho tvář byla zabořena v koruně z mých vlasů.
„Hej. Vedla sis skvěle.“
Skoro jsem ho odstrčila, nechtěla jsem ukázat žádnou slabost a bylo mi trapně, že tak lehce vycítil můj strach.
Místo toho jsem nechala ten impuls na pokoji a pozvedla tvář, abych ho mohla políbit. Když se jeho ruce semkly kolem mého pasu, všechna moje hrůza z lezení opadla.
„Díky,“ Usmála jsem se, usnesla jsem se nad tím, že je dobře, že se cítím líp, když se o něj opírám. Konec konců zdolávání smrtících jam s horolezeckým náčiním a nespadnout je v popisu práce alfa vlka.
Silas si odkašlal, lpěl na okraji tunelu a čekal, až mu Shay a já uvolníme místo – myslela jsem si, že mu Connor dal milost. Shay si mě přitáhl blíž do úzké jeskyně, kde se k sobě choulili Sabine, Nev a Mason. Písař zíral na mě a na Shaye. „Jen přemýšlím, jestli by bylo možné mi nabídnout vyjádření, co si myslíte o vztahu mezi Ochráncem a Scionem? Jestli tedy přežijeme.“ Držel pero připravené. Nevěděla jsem, co mě překvapilo víc, ta otázka nebo to, že už měl u sebe zápisník ani ne pět sekund po přecházení.
Shay zavrtěl hlavou, nechal mě jít a hnul se dál do prostupu. Pomalu jsem se usmála na Silase a nechala své zuby zachytit slabé světlo v tunelu ledové jeskyně.
„Silasi! Nevěděla jsem, že ses teď dal na psaní drbů. Adne kolem nás proběhla ke konci provazu a nabízela Connorovi ruku, když se houpal v trhlině. „Myslela jsem, že zaznamenáváš historii.“
Silas zrudl jako řepa, ale neodpověděl.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Adne Connora.
„Jo.“
Shay, co už mířil za stříbrnou září na konci tunelu, se otočil a zavolal, „Pojďme to dokončit.“
Sabine, Mason a já jsme si vyměnili pohled a v dalším momentě už byli tři vlci Shayovi v patách. Druhý tunel byl temný jako ten první, i když ten byl mnohem užší. Otestovala jsem vzduch, ale bylo to jako když jsme poprvé vstoupili do jeskyně, nic jsem necítila. Nečíhalo tu na nás žádné monstrum. Byli jsme sami.
Plamen na vzdáleném konci chodby rozkvetl do jasného světla. Zavřela jsem oči a potichu si přála, abychom nebyli zavedeni do další místnosti plné smrtících pastí. Shay si stoupl do světla. A usmál se.
Následovali jsme ho do místnosti, co byla známá a neznámá zároveň. Prostor byl otevřený a dobře osvětlen. Na rozdíl od Haldisu, který byl plný hřejivých odstínů, tahle místnost světélkovala chladnou stříbrnou a mystickou modrou. Zdálo se mi, že jsem takovéhle barvy někdy předtím viděla a pak jsem zjistila, že tomu tak je. Stěny této jeskyně odrážely ty, jako jsou na Akademii v křídle Tordis.
„Ach,“slyšela jsem, jak se Silas vedle mě nadechl. Věděla jsem, na co se kouká, na co jsme koukali všichni. Byla tady, stejně tak jako byla v Haldisu. Žena, étericky se vznášející ve středu místnosti. Ale teď už jsem znala její jméno; Cian. Jedna z Shayových dávno mrtvých předků. Když svůj život věnovala bojovníkovi, obětovala se ve jménu transformování se do jediné zbraně, která nás teď může zachránit.
Její dlaně byly nataženy k Shayovi. Opět jsem se ocitla přimražená na místě, neschopná pohnout jediným svalem, když po ní Shay hmátl a rychle překonal prostor mezi nimi. Když se jeho prsty dotkly jejích, světlo zmizelo a nás pohltila temnota. Všechno ztichlo.
Čekala jsem a poslouchala zvuk tlukotu mého srdce.
„Jsme mrtví?“zašeptal Mason a já věděla, že nás kouzlo opustilo.
Nemohla jsem si pomoct. Přeměnila jsem se a zasmála. „Ne.“
„Oh, Bože,“Mason se začal také smát.
Světlo se pomalu vrátilo do místnosti. Cian zmizela, opustila Shaye, co stál sám v centru prostoru. Štíhlá čepel ležela na Shayových dlaních.
Silas vyběhl kupředu jako muž zachycen v náboženské vizi. „Tordis.“ Natáhl se k ostří, ale na poslední chvíli se vzpamatoval a stáhl prsty zpět.
„Pěkná práce, kluku,“Ethan se držel dál, ale obdivně hleděl na čepel. Sabine stála vedle něj v lidské podobě a všimla jsem si, že má prsty lehce propletené s jeho.
„Je tak lehká,“zamumlal Shay.
Connor si odfrkl. „Jako vzduch?“
Zabručel, když ho Adne kopla do holeně.
Udělala jsem opatrný krok vpřed a dívala jsem se na zářící kov, i když jsem nevěděla, jestli to, na co se koukám, je kov. Plocha čepele zářila s pohybem bouřkových mraků a nekonečným vírem větrů. Shayova čelist sebou škubla. „Tohle nic není.“
Opatrně uchopil ostří Tordis mezi palec a ukazovák, dával pozor, aby se nedotkl hran ostrých jako břitva. Jeho druhou rukou vytáhl z vnitřní strany kabátu Haldis.
Jeho prsty se chvěly, když se blížil tupou částí čepele k otvoru v rukojeti. Když se dva objekty setkaly, nevydalo to žádný zvuk, ale když ostří cestovalo dál do rukojeti, objevily se vlny světla v místě, kdy Shay držel rukojeť meče a špičku čepele.
Bez varování vlna ze špičky explodovala jako sluneční paprsek, kroužila místností a shodila všechny kromě Shaye k zemi. Země pode mnou zasténala a hora se zachvěla.
A pak nastalo ticho.
Silas zabručel a převalil se na ruce a nohy. „Doufám, že to nezpůsobilo lavinu. Mohli bychom být pohřbeni zaživa.“
„Pěkný postoj,“řekl Mason.
„Lavinu bychom museli slyšet,“řekla Adne rychle.
„Ne nezbytně,“řekl Silas, oči zářící spekulacemi. „Jsme pěkně hluboko a já nerozeznal tenhle druh skály. Kdo ví, jak to může zvuky absorbovat nebo odchýlit?“
„Ty jsi na hlavu,“odpověděl Connor. „Víš to?“
„Pouze jsem poukázal-“
„Drž hubu, Silasi!“Adne kroutila hlavou. „I když stěna sněhu blokuje vstup do jeskyně, můžu zde otevřít dveře. Nejsme v pasti.“
„Mohli bychom se alespoň podívat?“zeptal se Silas. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak zněl zklamaně.
„Ne!“zakřičeli Mason a Connor.
Vyškrábala jsem se na nohy a podívala se na Shaye. Stál tiše uprostřed místnosti, oči zavřené, obě ruce na rukojeti meče. Zbraň byla studie kontrastů. Vřelé teplo Haldisu mu zářilo mezi prsty, zatímco čepel zářila chladně a jasně jako blesk stahovaný z nebe.
Jako kdyby cítil můj pohled, Shayovi se zachvěla víčka a nabídl mi tajemný úsměv. Pomalu a zhluboka se nadechl.
„Musíme dostat další meč.“
Něco v jeho hlase způsobilo, že jsem přestala dýchat – síla, nebojácnost a touha, co jsem nikdy předtím neslyšela. Část mě z něj byla stále v úžasu – Scion našel zdroj své síly – ale menší, nenápadnější hlas mi říkal, že taky žárlím.
Ne, že bych žárlila na jeho sílu, ale na to míchání kvalit v jeho slovech. Našel sám sebe, své opravdové já. Minulou noc jsem mu věřila, když řekl, že chce zůstat při mně. Že by mohl být můj partner. Teď když jsem se na něj dívala, vzdálenost mezi námi se zdála obrovská – už se nezdál být Ochráncem. Byl jenom Scion. Co to znamenalo pro mě?
Nikdy jsem nepochybovala o Shayově lásce, ale Silasova otázka se už nezdála tak směšná. Jaká budoucnost mohla čekat Sciona a alfu Ochránců? Něco studeného a prázdného se usídlilo v mých kostech, což jsem myslela, že by mohl být smutek. Ztrácela jsem Shaye v jeho osudu?
„Dostat další meč, jo?“zašklebil se Connor. „No, to je v plánu.“ Uskočil z cesty, než ho Adne mohla znovu kopnout.
„Mám i lepší plán,“řekl Mason, dávaje si ruku kolem Adniných ramen.
Pozvedla k němu obočí. „Jaký?“
„Otevřeš ty pěkný dveře a sakra, dostaneš nás odsud pryč.“
2024 ©