Vždycky jsem vítala válku, ale když skončí poslední utkání, co znamená život pro bojovníka? Shay se díval do prázdného krbu. Otočil meče, které zpívaly. A pak tu nebylo nic, temnota se začala pohybovat. Stíny se držely Elementárního Kříže, rukojetě nožů táhly Shaye vpřed. Když meče označily čtvrt otočky, Shay ztuhl. Temnota se scelila, hleděla na kříž v místnosti, avšak v ebenovém stínu bylo vydáváno jemné světlo, opalizující jako blikající hvězdy.
Světlo vycházelo z mečů, dotýkalo se Shayových prstů a třáslo s ním. Jako třpytivé stuhy se ovinulo kolem jeho paží a hrudi. Když světlo přešlo přes jeho krk a setkalo se s mými prsty, přecházelo také na mé tělo.
Světlo rostlo na záři, až jsem neviděla nic – nic, dokonce ani Shaye, i když jsem stále cítila své prsty na jeho krku – nic, než bledý, zářící vzduch kolem mě. Vzduch ožil silou.
Myslela jsem, že to bude bolet. Ansel říkal, že když se od něj vlk oddělil, byl jako roztrhán na kusy a uhořen. Ale nebolelo to. Vůbec ne. Nebyla tu žádná bolest. Jen pocit lehkosti, závratě, jako když letíte, zátěž, která ke mně nepatřila se zvedla. Najednou jsem věděla pravda a světlo okolo mě explodovalo.
Jsem volná.
Epilog
Sabine zamrazilo, přála si, aby si půjčila ten svetr, co jí nabídl Ethan. Sluneční světlo bylo filtrované přes lešení, co běželo podél okraje Rowan Estate, ale plachty visící mezi okolním světem a knihovnou nemohli zadržet chlad prosince. A ty přístroje pro vytápění ho prostě nerozehnaly.
Podala další krabici s páskou, co hlásala Historie-17.století, čímž byla černě označená na víku. Skoro všechny knihy, co byly tak dávno zabaleny, byly o historii. Opravdu staré historii. Nebyly tu nikde okolo nějaké zajímavé knihy?
„Ještě jsi neskončila?“ Ethan nakoukl do knihovny.
„Proč pořád všude kolem leží ty knihy?“
„Chystám se předstírat, že jsi to neřekl,“přenesla krabici k rostoucí frontě, co putovala zpět na Akademii a měla být evidována a uložena. „Tak tě mám stále ráda.“
Ethan se zasmál. Sabine k němu přešla, mnula si paže. Zamračil se, sundal si svůj dlouhý kožený kabát a dal jí ho přes ramena.
„Měla sis vzít ten svetr.“
„Jo,jo,“řekla, a přitulila se do kabátu ještě vyhřívaného teplotou těla. „Měl jsi pravdu. Můžeš být šťastný. Příště to udělám správně.“
Sabine pohlédla na výstavbu na druhé straně místnosti. „Víš, mohlo by tu být tepleji daleko rychleji, kdybys nepovolal speciální kameny na přebudování tohoto místa.“
„To máme z Národního registru historických míst,“otřásl se. „Speciální kameny jsou nutností.“
„Skvěle,“řekla Sabine. „Umrzne mi zadek.“
„Opravdu?“rozšířily se mu oči. „To by mohlo být tragické. Raději se na to podívám.“
Zapištěla, když se na ni vrhl. Stále se pronásledovali mezi stohy knih, když se otevřely mihotavé dveře.
„Nazdar!“Connor skočil do knihovny.
Adne šla za ním, potřásala hlavou. „Connore, neříkej ‚nazdar.‘ Nejsi kovboj, nezávisle na tom, jak moc si to přeješ.“
Zavřela portál a obrátila se tváří k němu, ruce v bocích.
„Promiň, jestli jsem se dopustil trestného činu, slečinko,“předstíral, že si smeká klobouk.
Zamračila se, ale to se rozpustilo v smíchu, když ji začal lechtat.
„Stop!“zaječela. „Stop! Beru to zpět. Můžeš být kovboj!“
Connor ji vzal do objetí jednou paží a šklebil se na Ethana.
„Tak jaké to bylo?“zeptal se. „Našli jste je?“
Sabine se podívala pryč. Connor se zeptal na otázku, na jakou nebyla připravená hlasově, ale která jí běžela v mysli od té doby, co se vrátil Ethan.
Ethan si odkašlal, když sledoval Sabine.
„Jo. Nebylo to těžké. Byli přesně tam, kde jsme si mysleli, že budou.“
„Staře podupané země,“potřásl Connor. „To dává smysl.“
„I když je to trochu divný,“řekla Adne. „Nemyslíte. Jít zpět k Haldisu po tom všem, co se stalo.“
„Je to jejich teritorium,“řekla Sabine, pohlédla na ni a pak znovu civěla do dáli. „Náleží těm horám.“
Zaváhala a její hlas se zjemnil. „Vypadali šťastně?“
„Opravdu ano,“Ethan k ní přešel blíž. Jeho prsty něžně spočinuly na její vrchnější ruce. „Měla bys jít příště s námi. Podívat se na ně.“
Sabine se podařil úsměv na laskavost v jeho očích, i když její srdce bylo roztřepené. „Možná.“
„Sabine-“
Otočila se k němu tváří, pozvedla se a spočinula dlaněmi na jeho krku. Nechala jeho puls na pár sekund bubnovat svou kůží, než znovu začala mluvit. „Je to minulost. Teď jsem tady. S tebou.“
Zamračil se. „Nechceš je vidět?“
Sklopila řasy, nechtěla, aby viděl bolest v jejich očích. Věděl by, že tam je. Vždycky to věděl, ale někdy to chtěla před svými novými kumpány udržet. Byla vděčná za jejich přátelství a Ethanovu lásku. Nechtěla, aby minulost zmařila naději, co měla pro jejich budoucnost. „Co další smečka?“
„Přemístili se na západ,“řekl Ethan.
„Stephenova smečka zaujala bývalé pozice Baneů. To, co zbylo z Baneovské smečky po boji, se zdá, že se přesunulo.“
„To je spravedlivé.“
„Taky myslím.“
„Takže jedna alfa dovršila svého šťastného konce. „Ale jak se své nové role ujal náš chlapec?“
„Ne, že bych byl expert, ale zdá se v pořádku,“Ethan si ovinul ruce kolem Sabine a přitiskl si ji k sobě zády.
„Je mi trochu líto Tristana a Sarah,“řekla Adne a vyskočila na stůl. Přehoupla nohy tam a zpátky, jak přemítala. „Jejich setkání trvalo asi deset minut. A pak svého syna znovu ztratili.“
„Neztratili ho,“řekl Ethan. „Ne úplně.“
„Nemyslím si, že budou mít v lese rodinný pikniky,“řekl Connor.
„Jsi vůbec někdy vážný?“zeptala se Sabine.
Connor na ni blýskl úsměvem. „Ne, pokud to není absolutně nezbytné,“zamračil se na Adne. „Proč se cítíš špatně? Myslel jsem, že jsi mluvila se Sarah a vysvětlila jí to, víš, s Callou.“
„Ano,“řekla Adne. „A myslím, že se snaží za něj být šťastní, ale myslím, že se cítí jako kdyby byl prostě pryč.“
„Jen jsem rád, že utekl z knihovny, když se stal vlk,“řekl Connor. „Protože kdyby napadl Aniku a Ethan by postřelil Sciona zrovna po tom, co zachránil svět… Umíte si to představit? Nepříjemný.“
„Opravdu to nejseš vtipnej,“řekla Adne.
„Ano, jsem,“usmál se Connor.
„Sabine?“ Adne na ni vrhla prosebný pohled. „Nechtěla bys mi trochu pomoct?“
Sabine na Connora vyplázla jazyk.
„Nechám svůj případ odpočinout,“zazubila se Adne.
„Ethan dostane taky hlas,“řekl Connor. „Ethane?“
„Zdržuji se,“zasmál se Ethan. „Počkej, ne. Nesnáším hlasovat pro jakýkoliv Connorův humor, ale má pravdu. Všichni vlci, včetně Sciona, běželi do hor. Počítám, že pro dobrou věc. Pokud by nás napadli, bylo by to ošklivé.“
„Nazývali by to domov, myslím,“přemítala Adne.
„Zpět v divočině. Neměli žádný důvod se o nás zajímat.“
„Myslíte, že si pamatují?“zeptal se Connor. „Když se Shay stal vlkem, myslíte, že věděl, co se děje?“
„Není žádný způsob, jak to zjistit,“řekla Adne.
Sabine obemkla Ethanovy paže kolem jejího těla těsněji.
„Je dobře, že se proměnil. Shay a Calla patří k sobě. Vždycky patřili.“
Ethan se sklonil a políbil korunu jejích vlasů. „Znám ten pocit.“
„Zřejmě si země taky myslela, že k sobě patří,“řekla Adne. „Takže lidi, jste připravení? Hladovím a Anika nám za pár hodin rozdá nové úkoly. Nechci zmeškat večeři.“
„Co je teď přesně vaše práce?“zeptala se Sabine. „Válka skončila.“
„Myslím, že myslíš naše práce,“Adne se na ni usmála. „Teď jsi součástí spolku. A nenecháme tě na to zapomenout.“
„Musíme na to dohlédnout,“Connor ukázal na to, co byl krb v knihovně.
Masivní železné dveře vyplňovaly kamenný rám. Elementární Kříž byl umístěn ve středu dveří, všechno nasvědčovalo tomu, že byly meče přiškvařeny jako kovová zábrana. „Ujistit se, že s tím žádní zločinci nenatropí neplechu.“
„Jako Logan?“zeptala se Sabine.
„Logan,“řekla Adne, „a jakýkoliv jiný Strážce, co již prošel svým datem vypršením platnosti. Nebude jich tu moc, ale nějací jsou stále okolo.“
„A my budeme dělat to samé, co jsme dělali, než se protrhla tahle válka,“řekl Connor.
„To jsi tak pamatuješ?“zeptala se Sabine.
„Jsem jsi jistý, že to někdo někam napsal,“usmál se Connor.
„Předtím, než tu byli Strážci a Hlledači, všichni jsme byli jedna skupina,“řekla Adne. „Ujistili jsme se, že nikdo nebude zneužívat magickou moc, nebo si zahrávat se silami, s kterými by neměl.“
„Byli jsme nezýváni Conatus,“řekl Ethan.
„Když mluvíme o jménech,“řekl Connor, „od té doby, co nepátráme po Scionovi, budeme mít nové označení?“
Ethan pokrčil rameny. „Zeptej se Aniky.“
„Mohli bychom být znovu Conatus,“řekla Adne.
„To bylo před šesti sty lety,“řekl Connor. „Já hlasuji pro ne. Mimo to, Strážci byli součástí Conatus. Spojování si jména s nějakým Strážcem činí to, že se cítím pošpiněný.“
„Fajn,“Adne ignorovala jeho škádlení. „Jen si myslím, že používat latinu přidává na naší důstojnosti. Pojďme, můžeme o tom diskutovat u večeře.“
Začala plést dveře.
„Důstojnosti?“Ethan se odtáhl od Sabine a zubil se na Adne. „Nikdo už nemluví latinsky. Vysvětlovat to slovo kdykoliv, když někoho potkáme, by zabralo moc času. Mimo to, jakákoliv skupina, které je součástí Connor, nemůže být důstojná.“
„Hej!“Connor do něj strčil.
Sabine se zasmála, její úsměv byl plný škodolibosti. „Mám pro nás jméno.“
Ethan se natáhl a prsty jí pozvedl bradu. Když se podívala do jeho mořsky modrých očí, svět se před ní otevřel. Tak jako vždy.
„Dobře, krásná. Jaké je naše nové jméno?“zeptal se.
„Ochránci.“
Jeho úsměv změkl. „To může trvat zvyknout si na to. Ale hezky to zní.“
Naklonil se a něžně ji políbil.
„Jdete lidi?“zeptal se Connor a obrátil se k portálu. „Nebo tu budeme čekat, než to vyřešíte?“
„Ach, nech je,“Adne ho vzala za košili a táhla ho k mihotavým dveřím. „Proč jsi tak nevrlý?“
Connor se poplácal po břiše. „Mám hlad.“
„Večeře je hned tam,“Adne ukázala na mihotavé dveře.
„Počkej,“řekla Sabine. „Já… chci je vidět. Musím je vidět. Jen jednou.“
„Hned teď?“zamračil se Connor.
Adne táhla Connora na stranu, zavírala portál dvěma svižnými tahy skeanů. „Tvůj žaludek může počkat, Connore.“
„Opravdu si musíme promluvit, jak je možné, že znáš můj žaludek líp, než já,“zasmál se Connor.
„Jsi si jistá?“zeptala se Adne.
„Prosím,“Sabinino srdce pulzovalo, když Adne pletla. Nemohla na chvíli dýchat, když známý obrys poblíž Haldisu na druhé straně portálu nabral tvar.
„Jsi připravená?“Ethan ji vzal za ruku.
Přikývla, ale to neznamenalo, že byla. Bylo to to, co potřebovala – vidět celou smečku, aby věděla, že svět je zase v pořádku.
Connor zamířil ke dveřím, ale Adne ho chytila za paži.
„Ne,“řekla. „Jen oni dva.“
„Žádná večeře a žádný vlčí lov?“řekl Connor. „Jsi krutá žena.“
„To víš,“Adne pokynula Ethanovi a Sabine, aby vstoupili do dveří.
Teď známý tvar blikající v chodbě portálem dělal cestu hořce studenou. Vítr vířil pevně mezi jejími končetinami; občasné poryvy jí otřásly. Přitáhla si Ethanův plášť blíž.
„Tohle je mrazivé počasí, zlato,“řekl Ethan a podal jí dalekohled. „Tím nemyslím, že na tebe spěchám…“
„Potřebuji jen pár minut,“řekla.
Sabine se vyšplhala po hřebeni, kde Adne otevřela dveře, schoulila se v přístřeší borovice. Přiložila si dalekohled k očím, dívala se k Haldiskou jeskyni.
Netrvalo dlouho je najít. Vlci slavili čerstvou kořist. Smečka se shromáždila okolo velké kostry, dováděli a připravovali se na hostinu.
Ansel a Bryn pronásledovali jeden druhého do vchodu jeskyně, odkopávali mraky sněhů, když běželi. Mason se hrabal v kořisti, jeho čenich krvavý. Nev si sedl vedle něj, jeho jazyk se vyvalil ven, když Mason pověděl nějaký vtip.
Bílý vlk vyběhl z jeskyně. Calliny zlaté oči následovaly její smečku. Zlato-hnědý vlk se vynořil z leda, přicházel jí naproti. Shay obkroužil Callu se šťoucháním, dokud nezaštěkala na protest. Sabine to znělo jako smích.
Dva alfové se společně vrhli na kořist, šťouchali do sebe a olizovali se, když se pohybovali. Mason a Nev se zvedli, když přišli, pozvedli hlavy a vrtěli ocasy. Calla znovu zaštěkala na Ansela a Bryn, aby se připojili ke smečce. Vlci se shromáždili, připraveni podělit se o dar jejich lovu.
Sabine si stoupla, přesvědčená, že jsou její přátelé v bezpečí. Když se pohnula, Calla zvedla hlavu. Její oči těkaly Sabininým směrem. I na vzdálenost mezi nimi, Sabine by přísahala, že se na ni Calla dívala.
Uši bílého vlka zastříhaly. Pozvedla čenich a zavyla. Ten zvuk naplnil Sabine směsí sladkosti a zármutku. Ostatní vlci se připojili k písni, jejich známé hlasy prorážely zimní vzduch.
Sabine se na ně dívala další minutu, pak se otočila a kráčela k Ethanovi.
„Je vše v pořádku?“zeptal se.
Podala mu dalekohled. „Jsou šťastní. Takže jsem také šťastná.“
„Dobře.“ Ethan mířil k portálu, ale Sabine zaváhala, když jí vítr zvedl vlasy, jeho studené pohlazení ji vábilo do divočiny. Otočila se, poslouchala píseň, co zněla v tuhém zimním větru. Nevův hlas rostl nad ostatními vlky, když se jejich chorál proplétal vzduchem. Sabine přemýšlela, jestli nějak vědí, že tam byla a jestli jí dávali sbohem, nebo žádali, aby zůstala.
„Sabine?“Ethan čekal ve světle dveří, díval se na ni. Vzala jeho ruku. Vlčí vytí stále zněla v lese za ní, ale už se déle nepotřebovala ohlížet.
S Ethanem po boku vkročila do světla portálu, do svého nového světa.
2024 ©