„Za tuhle zradu tě uslyším křičet, Logane Bane,“zasípal Bosque.
Zvuk jeho hlasu mě překvapil. Byl to ten samý jako když byl Harbinger uzavřen v lidském těle. Jedinou změnou bylo opakované cvakání kusadel před jeho rty.
Drápal se do vzduchu svými horními končetinami a Logan dopadl na podlahu, lapal po dechu v bolestech. Krev se spouštěla ze čtyř symetrických ran v jeho hrudi.
„Ne!“Shay se převalil na nohy.
„Trhlina!“zařvala Adne. „Musíš ho zatlačit do Trhliny Křížem!“
Bosque na ni křičel hněvem, pozvedl jeho špičatou končetinu ještě jednou.
Shay byl již v pohybu. Čepele Elementárního Kříže svištěly vzduchem, jiskry jejich síly odskakovaly z mečů. Už jsem nemohla odlišit jeho tělo od vichřice světla a zvuku kolem něj. Sloupec elementů, co obklopovaly jeho formu, se neustále měnil, klouzal z řevu bouře do zlomu vodopádu, jen aby se znovu zformoval do křiku hurikánu, co následuje přerývaná síla zemětřesení.
„Braňte mě, děti!“
V dešti kožených křídel a ostrých pařátů se sukuby a incubové snesli na Shaye. V momentě, kdy se dotkli sféry, co obklopovala Sciona, se jejich těla rozpustila, sypala na zem jako neškodné hromady písku.
„Ne!“Bosque zařval a v jeho křiku byl opravdový strach. Jeho bulvy stříbrných očí pátraly v místnosti v zoufalství. Jeho šílený pohled spočinul na mně. Zasmál se a jeho úšklebek vrhnutý na Shaye odhalil řady ostrých tesáků za kusadly.
„Velmi dobře, Scione,“řekl. „Potvrdil jsi svůj úděl. Ale pokračuj touto cestou a ztratíš to, co miluješ nejvíce.“
Natáhl ruce a ječel nesmyslné rozkazy na stvoření z podsvětí. Jeden z incubů se snesl, jeho kopí kleslo. Bosque zachytil zbraň, použil ostny na jeho levé horní končetině jako prsty.
Otočil se na mě s hrozným úsměvem a vrhl kopí. Vystřelila jsem, ale ne dost rychle.
Bosqueho cíl byl přesný. Bylo to jen moje klopýtnutí, co způsobilo, že kopí zasáhlo mé rameno a ne moje srdce. Bosque byl silný. Velmi silný. Nejen, že se kopí zabořilo hluboko do mě, ale prorazilo celé mé tělo a mířilo do stěny za mnou. Tam se zabodlo.
„Callo!“ Shayův hlas se prolomil přívalem moci, co stínil jeho tělo. Věděla jsem, že jeho přístup zaváhal, když bouřkový element do něj uhodil a jeho světlo začínalo slábnout.
„Ne, Shayi!“zakřičela jsem a snažila se rozbít kopí, nebo ho alespoň vytáhnout ze zdi. „Zapomeň na mě. Zabij ho!“
Bosque zařval, „Vezměte si ji. Roztrhejte ji!“
Roj bytostí z Podsvětí zaječel v unisonu a sletěl na mě. Přemýšlela jsem, že se přeměním, ale vlk přišpendlený ke stěně byl ještě bezmocnější než člověk.
„Zabij ho, Shayi!“Dala jsem si paže před obličej, když jsem očekávala, že se pařáty zaryjí do mého masa.
Výkřiky letící hordy narůstaly, ale útok, co jsem očekávala, nepřišel. Vrčení, co bylo blíž, než hrůzné výkřiky, mě donutilo vzhlédnout. Bryn byla skoro přede mnou, vrčela na bytosti z Podsvětí.
Můj otec a Sabine stáli hned vedle ní. Jeden mrtvý incubus už ležel u jejich nohou.
Vrhali se ostatní, ale setkaly se se zuby vlků, co jim potrhaly křídla a ujistily je, že se sem víc už nedostanou.
„Pohyb, Scione!“zakřičel Ethan ze středu místnosti, kde stál on a Connor a chránili Adne. „Tvoje přítelkyně už je v bezpečí.“
Shay znovu pozvedl meče, vrhl se kupředu. Zvuk v místnosti začal být ohlušující a dům se začal třást. Letící bytosti z Podsvětí se zastavili v útoku a začali se rojit nad krbem jako vosy panikařící ve svém třesoucím se hnízdě. Blízko u dveří se sténání Padlých stalo zuřivé. Jejich přešlapování se obrátilo v chaos a oni se začali pohybovat, narážet do sebe, divoce mlátili do poliček s knihami a stolů, když ztráceli veškerý smysl pro cíl.
Bosque byl zpátky u krbu. Natáhl tři zbývající končetiny jeho ostnatého těla a chňapl po kamenném rámu.
„Nebudu se podmaňovat,“zakřičel. „Jsem tvůj pán. Dal jsem ti všechno. Beze mě jsi nic.“
„Scion nemá žádného pána,“Shayův hlas zaburácel přes hluk chaosu v knihovně. Byl to jeho hlas, ale nějak jiný, než hlas chlapce, co jsem znala. Byl to hlubší, starší hlas, co se odrážel v mém mase a kostech.
Bosque, přilnutý na kamenech, zaváhal. Sklouzl o stopu zpět do krbu.
Bouře Kříže ho pronásledovala z knihovny spolu s burácejícím hlasem. „Země už déle nebude snášet tvoje podplácení.“
„Nepodlehnu,“odplivnul si Bosque.
Proud země, větru, vody a ohně kolem Shaye vzplanul jasněji. „Táhni, ďáble.“
Bosque křičel, když se ho světlo Elementárního kříže dotklo. „Ne!“
„Táhni!“vykřikl hlas, co nebyl zcela Shayův.
Bosque zaječel, když se zkažené zelené světlo Trhliny rozšířilo, obtočilo se kolem něj, jako ruce táhnoucí ho co nevítaného objetí. Znovu zaječel, když se silná chapadla obmotala kolem jeho těla.
Pak jsem viděla, jak se Shay pohybuje v bouři. Naklonil se vpřed, řítil se směrem na Bosquea. Poklesl meči ve dvou secích rychlostí světla. Bosque zavyl agónií, když byly tři končetiny odseknuty od jeho trupu.
Zelená aura v krbu zaplála v ohromné věži plamenů, vstřebávala Bosquea. Slyšela jsem ho ječet, i když jsem ho neviděla.
Řev Elementárního Kříže se stal ohlušujícím a bouře obklopující Shaye houstla, což způsobilo, že bylo nemožné ho najít v chaosu zvuku a pohybu.
„Kryjte se!“ Zařval Connor a zakryl Adne.
Můj otec se přeměnil, vzal Sabine a zatáhl ji ke mně. Postrčil ji ke mně a Bryn a schoval nás za svým tělem.
Rowan Estate se třásl. Poličky s knihami zasténaly a praskaly, sypaly vydání ve vodopádu na zem. Zvuk rostl spolu se vzduchem, až jako by velké kameny budovy řvaly.
Exploze zasáhla knihovnu. Zabořila jsem tvář do hrudi mého otce, skousla jsem si ret, když násilné hnutí země učinilo mému ramenu bolest – tam, kde mě kopí stále drželo u zdi – až téměř nesnesitelnou. Sabine se přeměnila a popadla mou druhou ruku, rozptylovala mě od pulzující rány. Podívala jsem se na ni, vděčná za sílu, co jsem našla v jejich planoucích očích. Přitiskla své čelo na moje a já si propletla prsty s jejími.
Praskání znělo všude kolem nás. Myslím, že jsem slyšela Connora křičet. Můj otec, Sabine a já jsme se k sobě namáčkly. Brynina srst se přitiskla na naše těla, když kňučela.
I když mi Sabininy vlasy zastiňovaly tvář, zachytila jsem útržky chaosu hned u našeho schouleného tria. Mraky se vyvalily do místnosti, vířily ve zkažených zelených stínech samotné Trhliny, odrážely oblohu před tornádem. Poryvy, co kolem nás zuřily, mě přinutily přemýšlet, jestli nevířící mraky mohou dostat blíž dolů. Tvary kolem nás prosvištěly. Sukuby a incubové ječeli, když byli nasáváni Trhlinou, chyceni do vzduchu jako vytažení ze země. Někteří v hrůze drželi Strážce v zamčeném objetí, tahali jejich ječící pány do zapomnění. Některá slupkovitá těla kolem nás prosvištěla, že jsem stěží věřila, že se nezhroutila pod bičováním bouře. I když prachové figury bez života nebyli Padlí. Nedokázala jsem říct, co byly, ale alespoň dvanáct z nich kolem nás prolétlo a padalo do Trhliny následující ostatní bytosti z Podsvětí.
Ječící vítr byl postaven do konečného poryvu, následován nízkým hučením. Zvuk se převalil knihovnou jako nejhlasitější zahřmění, co jsem kdy slyšela.
Byl následován tichem.
Vítr tu stále byl, ale násilný výbuch se ustálil v jemný studený zimní vzduch.
Můj otec se pomalu protáhl z ochranného klubíčka, v němž byl zkroucen kolem Bryn, Sabine a mě. Zamrkala jsem, trhla kopím, co bylo v mém rameni, když jsem hledala nějaké znamení Shaye, ale můj pohled byl zachycen v šokujícím zdroji ledového větru. Stěna knihovny byla rozmetána. Místnost se otevřela do sněhem pokryté země venku. Jen kamenný rám krbu zůstával, stál hole proti zimní noci.
„Jste v pořádku?“zakřičel na nás Connor. Pomáhal Adne na nohy. Lana, co ji držela, opadla, když si stoupla. Jen roztřepená vlákna zůstala. Ethan vyskočil z hromady knih a rozbitého dřeva a pokusil se k nám dostat. Sabine mi stiskla ruku, než se rozběhla, aby se s ním shledala. Přitiskla se k němu, podržel ji v dlouhém polibku. Ovinula mu ruce kolem krku, naklonila se na něj, když jí zabořil prsty do vlasů.
„Připrav se, Callo,“můj otec chytil za kopí, co bylo stále v mém rameni. Bryn, teď v lidské podobě, mě vzala za ruku. Zaťala jsem zuby, vydala jsem jen slabý výkřik, když byl vymaněn ze zdi a vytržen z mého těla.
„Tady,“přitiskl své krvácející zápěstí na mé rty. Snažila jsem se nemyslet na bolest v mém pulzujícím ramenu, soustředila se na uklidňující teplo, co mě polévalo, když jsem si brala od otce krev.
Opřela jsem se zpět o zeď, vydala pomalý, roztřesený výdech. „Jsem v pořádku.“
Usmál se na mě. Vzala jsem ho za ruku, nechala ho postavit mě na nohy.
„Všichni jsou pryč,“ Ethan k nám přišel, ruku v ruce se Sabine. „Žádní další šílenci z Podsvětí.“
„Kam šli?“zeptala jsem se, rozhlížela jsem se po místnosti. Nebyly tu žádné známky toho, že by nás tvorové kdy zaplavili.
„Nemám tušení,“řekl. „Skoro jsem se ponořil a přikryl se, když budova začala sestupovat.“
„To není vše, co je pryč,“řekl Connor. „Myslím, že Logan utekl.“
Suchá kaluž krve označovala místo, kde Logan klesl, svírající škrábance, co mu udělal Bosque na hrudi.
Kaluž se prodloužila, roztáhla se v linii a pak se stávala skvrnami na trati ke dveřím.
„Dobře, že tak,“řekla Adne.
„Raděj bych ho měl tam, kde bychom na něj mohli dávat pozor,“zamumlal Ethan.
Mrazení projelo mou páteří. Logan byl pryč. Ale kde? Vydal se za Lumine? Může se vrátit a vykonat pomstu?
„Na tom teď nesejde,“řekl Connor. „Eventuelně ho budeme muset vypátrat. Ale není žádná hrozba, když je Bosque pryč. Nemá žádnou moc, z které by čerpal.“
„Pokud jsou bytosti z Podsvětí všechny pryč, proč jsou Padlí stále zde?“řekla Sabine a pohlédla přes rameno.
„Už nejsou Padlí,“odpověděl Connor. Adne byla vele něj, třela si na rukou popáleniny z lan.
Ethan přikývl. „Jsou to jen těla.“
Dívala jsem se za Hledače. V kolébající se hrůze jsem poznala, že Padlí byli rozházeni po celé podlaze. Byli teď mrtvoly v různých stádiích rozkladu.
Někteří vypadali, jako by byli mrtví jen týdny, zatímco všichni ostatní byli jen kostry.
Naši nepřátelé zmizeli. Znamená to, že jsme vyhráli?
Byla válka u konce?
Podívala jsem se ke krbu. Všechny známky Trhliny byly pryč.
Žádné zkažené zelené světlo nevyplňovalo jeho hlubiny. Zející chřtán byl prázdný a tichý.
Shay to zvládl. Čekala jsem, že ho uvidím, jak se k nám dere a široký úsměv bude osvěcovat jeho tvář. Ale nebyl tady. Moje oči sklouzly ke krbu, hledali jakékoliv jeho náznaky, ale nic nenašly.
Kde byl? Moje srdce začalo bušit.
„Shayi!“ běžela jsem k holému kamennému rámu.
Mou lebkou projela škála hrozných otázek. Co když ho vtáhla Trhlina také? Co když síla Kříže byla tak velká, že vyčerpala Shaye, když zničil Bosquea?
„Jsem tu.“ Shay vystoupil z druhé strany pozůstatku stavby. Bouře způsobená Elementárním křížem zmizela. Meče byly v pouzdrech na jeho zádech. Síla, co změnila jeho hlas, byla pryč. Shay byl zase úplně sám sebou.
Ale nebyl sám.
Vysoký muž se zlato-hnědými vlasy měl položené ruce na Shayových ramenou. Žena s tmavými vlasy a bledě zelenýma očima měla jednu Shayovu ruku sevřenu ve svých.
„Callo.“ Shay se na mě usmál. „Rád bych ti představil své rodiče: Tristana a Sarah Doranovi.“
2024 ©