Zvuky bitvy naplnily mé uši a já si přála, abych je mohla odehnat.
Bzučení šipek kuší prolétlo vzduchem, vrčení a štěkání stoupalo k nebi. Kdybych byla uprostřed boje, nevadilo by mi to. Ale tahle neviděná válka – šílenství a smrt, co mohly číhat na každém rohu – posílaly strach přejíždějící nahoru a dolů po mé páteři. Ještě jsme nenarazily na žádné vlky, ale byla to jen otázka času. Adne a já jsme mohly přeprat tři nebo čtyři, ale cítila jsem, že nebudeme čelit tak málo. A byly tu také další zvuky, co budovaly moji úzkost. Výkřiky bolesti předcházely ty, co by mohl způsobit Ochránce.
„Je tu přízrak,“zašeptala jsem. „Možná víc, než jeden.“
Když jsme narazily na další smrtící konec, Adne a já jsme se skrčily, zoufale se snažily přijít s plánem. Plot nás nejenže odřízl, ale neustále měnil tvar. Objevoval se a nořil zpět do země. Trnité větve vystřelovaly z prostřed cesty a když jsme běžely, zakopávaly jsme o ně.
„Jsi si jistá?“zeptala se.
Přikývla jsem a přála si, abych nebyla. „Musíme najít Shaye.“
Přeměnila jsem se do vlčí podoby, připravovala jsem se na útok jakéhokoliv nepřátelského Ochránce, na kterého narazíme, a znovu jsme se rozběhly. Doufala jsem, že míříme tam, kde jsme byli poprvé odděleni.
„Podívej!“Adne se otočila k novému otvoru v labyrintu. „Pojďme.“
Zachytila jsem ten pach přesně, než jsme se otočily k otvoru.
Chytila jsem Adne za košili, přeměnila se a křičela.
„Stop!“
Táhla jsem ji zpět, když to přišlo do zorného pole. Přízrak se plazil zpoza křoví a přesouval se pomalu k nám.
„Pojď,“Adne mě chytila za ruku a vyrazily jsme směrem, odkud jsme přišly.
Plot se znovu přeměnil, ukazoval nám další cestu.
„Sakra,“řekla jsem, když jsme se dostaly do slepé uličky.
Otočila jsem se zrovna, abych viděla, jak se otevření v plotě, co se zrovna utvořilo, zavírá.
„No, aspoň, že je přízrak na druhé straně,“řekla Adne.
Sotva slova opustila její rty, přízrak začal prostupovat plotem, kapal zpoza větví jako dehet.
„Ach, to není fér!“zakřičela Adne.
Přízrak se přibližoval. Nebylo kam jít.
„Shayi!“zakřičela jsem, nevěděla, co jiného dělat. „Shayi! Pomož nám!“
Skončily jsme u zdi; moje oči byly zavřené pod kroužením těla přízraku. Jeho pach mi naplnil nozdry, chtělo se mi z něj zvracet. Vzpomínky na bolest, co může způsobit, vyslaly otřesení do mých končetin.
„Adne, musíš se odsud dostat. Utkej dveře!“
„Dveře kam? Chceš běžet zpátky na Akademii? Když tkám v bitevním poli, mohu nás dostat hned na přízrak! Není to východisko,“její hlas se otřásl. „Nevím, co dělat. Jen…“
„Jen co?“
Otočila se tváří k plotu za námi.
„Shayi!“zakřičela jsem znovu.
„Callo!“jeho hlas byl hned za zdí. „Kde jsi?“
Otočila jsem se, ignorovala bolest, jak trny trhaly moji kůži, když jsem přitlačila dlaně na plot. „Jsem tu! S Adne!“
„Nemůžu se k vám dostat,“zakřičel. Byl hned na druhé straně zdi plotu. „Bryn, Masone, Rene! Dostaňte se odsud! Jsou za tímhle křovím.“
Cítila jsem jeho vůni skoro na dotek.
„Callo!“zakřičel Ren. „Jsi v pořádku?“
„Je tu přízrak.“ Můj hlas byl syrový. „Jsme v pasti.“
Slyšela jsem, jak Mason zakňučel a zaškrábal tlapami do hlíny, jak se k nám snažil dostat. Bryn strčila nos pod větve, ale zakňučela, když se kolem jejího čenichu ovinula trnitá réva jako bič.
„Budu se snažit tímhle plotem prosekat,“zakřičel.
„Držte se zpátky.“
„Ne, počkej!“zakřičela Adne.
„Co tím myslíš počkej?“ohlédla jsem přes rameno na přízrak.
Adne mě ignorovala. Popadla svůj bič a držela v rukou skeany. S náhlým křikem zabodla útlé hroty do země.
Dala jsem si ruce na uši, když vzduch kolem mě prořízl hrozný zvuk.
Výkřik byl plný úzkosti a rozhořčení. A přicházel z plotu.
„Tak to má být, děvko,“zasyčela Adne. „Vypadni ze země a vrať se zpět do pekla, kam patříš.“
Větve plotu se třásly. Listy začaly chřadnout, upadávat a rozpadávat se. Třasot se stal více násilnější. Trny pokryté větve se rozpadly na křehké kousky. Živé stěny plotu se rozlily ve vlně sušených kousků a popela, co byly listy. Křoví zmizelo, zanechalo za sebou jen hromady trosek, označující jeho tvar na bílém sněhu. Shay stál přede mnou, meče stále zdvižené.
„Co to-“
Adne zasténala a převalila se na bok.
Otáčela jsem se k ní, ale Shay zakřičel, „Callo, dolů!“
Přiskočil nade mě, když jsem se přeměnila, válela své tělo ve sněhu. Překulila jsem se na zemi a škrábala se na nohy.
Když jsem se přetočila, uviděla jsem přízrak, co se řítil na Adne a Shaye, který se zase řítil na stvoření.
Zaštěkala jsem na poplach, vystartovala po něm, ale Ren skočil přede mě a vrčel.
Ne.
Jdi mi z cesty. Vycenila jsem na něj tesáky.
Ale zavrčení zemřelo v mém krku.
Shay se vrhl na přízrak. V rukou otáčel Elementární kříž oslepující rychlostí. Čepele rozsekaly temnou hmotu těla stvoření rychleji, než rotující helikoptéra.
Přízrak zakřičel.
Ještě nikdy jsem neslyšela křičet přízrak. Nikdy jsem neslyšela je vydat nějaký zvuk. Ale teď nebylo pochyb, že řval v agónii.
Inkoustová chapadla přízraku zapraskala, jako by byla plná elektřiny. Znovu zakřičel a pak se jeho tělo rozpadlo jako černá pára, co explodovala z gejzíru, a byl pryč.
Shay přiskočil na druhou stranu, kde byl přízrak. Otočil se, čepele připravené znovu k výpadu.
Když si uvědomil, že přízrak je pryč, narovnal se a věnoval mi nesmělý úsměv.
Zaštěkala jsem na něj a zavrtěla ocasem.
„Adne!“Connor k nám běžel sněhem a zbytky křoví.
Adne se přitáhla do přikrčení, vzepřela se na spodní straně rukou. „Bude to v pořádku… myslím.“
Connor jí pomohl na nohy a usmál se na Shaye. „Pěkná práce. Nevěděl jsem, že to můžeš dělat.“
„Dělat co?“Shay se zamračil. „Věděls, že můžu zabíjet přízraky. Kvůli tomuto,“zvedl své meče.
„Ne přízraky,“řekl Connor. „I když to bylo taky dobrý. Myslím to křoví. Kdyby sis nedával na čas, tahle párty mohla skončit dřív, než začala.“
Connor se otočil směrem k sídlu.
„Týmy teď budou moci přeskupit své útoky.“
„Nic jsem s křovím neudělal,“řekl Shay. „Plot spadl a další věc, co si pamatuju, že jsem se koukal na Callu. Pak jsem viděl přízrak, co jde po Adne.“
Connor na něj zíral, jeho obočí zamračené. Adne si otřásla sníh z oblečení, s nikým z nás nenavázala oční kontakt. Přeměnila jsem se a dívala se na ni zblízka
„Udělala to,“ukázala jsem na ni. „Ona… zabila labyrint.“
Nenacházela jsem dalších slov, jak popsat, co Adne udělala. Nějak zaútočila na Strážcovský živý plot, co nás vtahoval do pasti. A porazila ho.
Connor uchopil Adniny paže, připoutal na ni tvrdý pohled.
„Jak? Jak jsi to udělala?“
„Nevím,“řekla. „Vím, že to nebylo přirozené – nenáleželo jí to. Takže jsem ji požádala o laskavost.“
„Požádala koho?“ Shay procházel kolem našich schoulených skupin, prozkoumával naše okolí kvůli známkám nebezpečí. Řekla bych, že útoky Baneů se soustředily na týmy před námi.
I za měsíčního světla jsem mohla vidět, že se Adne červená. „Zemi.“
„Můžeš povolat laskavost země?“zeptal se Connor.
„Je to v tvým životopise?“
Usmála se. „To dělají všichni Tkalci. Jen jsem se posunula o krok dál.“
„Nikdo tohle nikdy neudělal, Adne,“řekl Connor pomalu. „Nikdo.“
„Já vím,“zamumlala.
Jejich oči se setkaly a něco důležitého, ale nevyřčeného, mezi nimi proběhlo. Nebyla jsem si jistá co. Když zeď větví zmizela, mohla jsem vidět bouři bitvy, co zuřila před námi. Vlci naráželi do Hledačů se sílou vlny. Ostré zuby trhaly lidské maso, utínaly výkřiky tak rychle, jak začaly.
Nekončící nářek hrůzně rostoucí do nebe mi říkal, že vlci nebyli jediní nepřátelé, co čekali v temnotě. Přízraky vyklouzly ze stínů a vmžiku zaplavily Hledače.
Moje oči zkoumaly okraj zahrady. Netrvalo mi dlouho je najít. Řada dvaceti Strážců – naši páni a někteří z jejich dětí, co jsem znala ze školy – zaujali pozice na okraji suchého odrážejícího se bazénu. Všichni byli elegantně oblečení, jako by šli na formální večeři, ne jako by sledovali bitvu. Ale sledovali krveprolití jako generálové řídící svou pěchotu. S prostým půvabem se ruce Strážců začaly otáčet ve vzduchu, jejich prsty tančily ve složitém pohybu. Skučení naplnilo oblohu, když nebe nad námi ožilo temnými, pohybujícími se rysy. Objevili se sukuby a incubové, poslouchali své pány a vstoupili do boje. Hledači vykřikovali varování a šípy kuše prolétaly kolem bytostí z Podsvětí. Někteří okřídlení útočníci klesli na zem. Ostatní skočili na Hledače, unesli je z bitevního pole do nemožných výšek, aby je pustili a oni zemřeli. Několik Hledačů se svíjelo pod pařáty incubů, snažili se je zasáhnout dýkou nebo mečem, když byli vynesení do vzduchu a posílali Strážcovské přisluhovače pod smrtelný závoj spolu s nimi.
Dívala jsem se, jak těla padají a zmítají se pod těly srsti a drápů, koženými křídly a pařáty, nebo jednoduše zmizela v temnotě kouřového těla přízraků. Vlci padali také, jasná krev se rozlévala sněhem, shromažďovala se pod tichými těly Baneovských Ochránců. Ale počet nehybných Hledačských těl na zemi byl mnohonásobně nespočitatelnější. Baneové je pronásledovali, kroužili kolem útočných týmů. Pohybovali se v unisonu, jejich instinkty smečky vedly lov, což jim umožňovalo koordinovat své pohyby takovým způsobem, v jaký Hledači nikdy nemohli doufat.
Sledovala jsem vlky, co sráží válečníka za válečníkem. Kdybych tohle viděla ani ne před měsícem, možná bych vyla hrdostí. Takhle Ochránci vedli válku. To proto jsme vždy vyhrávali. To proto teď Hledači prohrávali.
Těžká váha zoufalství se mi usadila pod žebry. Nemohli jsme vyhrát. I kdybychom se dostali dovnitř a Shay nějak skolil Bosquea, bitva venku byla ztracená.
Kolik Hledačů dnes může zemřít?
Connor si odkašlal, jeho pohled stejně jako můj byl upřený na brutální scénu před námi. „Musíme se hnout. Bitva se zdá být soustředěná na východ. To je dobrý; budeme mířit na severní část zahrady, kde je dům.“
Nepoznamenal, že to vypadalo, že naše strana prohrává. Těžce.
“Jsou tu další přízraky,”řekl Shay. “Musím jít po nich.”
Connor zavrtěl hlavou. “To není součástí plánu. Potřebujeme tě uvnitř.”
“Jsem jediný, kdo je může zabít,” zavrčel Shay.
“Věděli jsme, že v této bitvě mohou být přízraky,”
Řekl Connor. “Vždycky jsou. Ale nemůžeš se prodrat do fronty. Nemáme čas.”
Shay zaklel, ale otočil se na sever. “Tak pojďme.”
Přeměnila jsem se zpět do vlčí podoby, držela se blíž Shayova boku, když jsme obcházeli okraj bitvy. Adrenalinem závodil můj puls. Cítila jsem Baney a chuť krve ve vzduchu. Z mé hrudi se vydralo zavrčení.
Já vím. Renův hlas vstoupil do mé mysli. Taky chci být v boji.
Přání je samozřejmostí. Mason se zastavil.
Dosáhli jsme severního okraje zahrady a vyjevila se před námi část bitvy. Vlci a Hledači tančili kolem sebe ve změti smrtících pohybů. Ocel čepelí se leskla v měsíčním světle. Svaly vlků se vlnili pod srstí, když naráželi do těl Hledačů. Výkřiky a vrčení se smíchaly ve smrtící řev, když bojovali. A když ním blokovali cestu do domu.
Záložní plán? Zeptala se Bryn.
Řeknu ti, že jsem s jedním přišla. Napřímila jsem se. Pokud bychom byli skoleni, tak ne bez boje.
“Sakra,”řekl Connor. “Tolik k tomuhle uzavření.”
“Poběžíme pro to?” zeptala se Adne.
“Jop.”
Moje oči zkoumaly bojovníky a hledaly nějaký náznak Nightshadeů nebo mého otce. Ale viděla jsem jen Hledače a Baney.
“Měl by ses přeměnit, Shayi,” řekl Connor. “Poslední věc, co chceme, je, aby tihle Ochránci zaznamenali Sciona. Pokud tě zaznamenají, budeš jediný, koho budou pronásledovat.”
“Dobrá poznámka,” řekl Shay a vklouzl do své druhé podoby. Zlatohnědý vlk potřásl límcem. To je o moc lepší. Ren na něj pohlédl.
Opravdu?
Samozřejmě.
Shay zvedl čenich do chladného nočního vzduchu. Myslíš?
No, jo. Ren zahrabal ve sněhu. Ale – nevadí.
„Callo, zaujmi předek,“řekl Connor, lhostejný k naší konverzaci. „Budu hned za tebou. Rene a Shayi, zůstaňte u Adne. Masone, Bryn, budete střežit křídlo.“
Vzal naše netečné pohledy jako souhlas.
“Dobře.” Connor se díval na shluk našich těl. „Na můj povel… Teď!“
Moje svaly pulzovaly, když jsem běžela zahradou ke vchodu. Dávala jsem pozor na dlouhé stíny budovy a vedla nás od centra bitvy. Pokud budeme skoro u domu, budeme se muset znovu krýt.
Ostré štěkání mě upozornilo. Několik Baneů se odpojilo z bitvy a řítilo se na nás.
Běž, Callo! Renovo vytí stoupalo do vzduchu vedle mě. Mason a já je vyřídíme.
Zavrčela jsem, nechtěla jsem běžet, zatímco mí členové smečky budou mířit do boje.
Zaznělo další zavytí, blíž, ale přicházelo ze západu.
Je to – Ren se otočil v opačném směru od bitvy.
Sakra, jo! Mason uháněl za ním.
Bryn si sedla a radostně zavyla.
Odpovídající vytí vzrůstalo od vlků mířících k nám.
Ten zvuk vytvářel v mých žilách naději… ale ještě jsem nebyla připravená povolit mou ostražitost.
„Svatá…!“zakřičel Connor. „Přicházejí!“
„Je jich tak moc!“zajčela Adne. „Nemůžeme se přes ně dostat.“
“Callo!Co to sakra děláš?!” zakřičel Connor, když jsem se zastavila a zírala v úžasu na masivní hroudu srsti a tesáků před námi.
Nemohla jsem tomu uvěřit.
“Callo!” Connor mi věnoval podrážděný pohled a strkal Adne za sebe.
Stěna vlků na nás narazila a rozdělila se, plynula kolem nás jako řeka.
“Co to—” Connor zíral na desítky vlků kolem nás, v jejichž patách běželi další. Baneové zakňučeli, když se mezi ně vychrlili Nightshadeové. Nově příchozí vlci odtáhli Baney od Hledačů, zápasili s nimi na zemi ve změti tesáků a drápů. Brzy svištění oceli přebylo vrčení a štěkání, když se do sebe smečky Ochránců bleskově zasekly. Léta nepřátelství podněcovala jejich zuřivost, co se rozlila v krvi lesknoucí se na sněhu.
Velký hnědo-stříbrný vlk s neobvyklým označením na čele zpomalil, když se k nám blížil, zastavil se přede mnou.
Je dobré tě vidět, Callo. Jeho jazyk se vyvalil ven ve vlčím úsměvu. Doufám, že jsme tě nenechali čekat.
Načasoval sis to perfektně, tati. Šťouchla jsem čenichem do jeho hrudi. Naprosto víš, jak přijít.
2024 ©