Smečka...16.kapitola

Napsal Girl.blogerka.cz (») 31. 8. 2013 v kategorii Smečka 3 - Oběť, přečteno: 1182×

Probudila jsem se se strnutím, lapala jsem po dechu.

Za oknem zuřila vánice. Plískanice a sníh, ostrý jako šipky, byly hnáni z mraků na zem. Moje víčka padala, když jsem se snažila dostat k mým slabým vzpomínkám. Teplý vánek. Vůně soli s polibkem citrusů.

Teď jsem vnímala samé známé vůně. Musely to být paperbacky s oslíma ušima, nudné sousto ořezaných tužek a ostrost džínsoviny. Posadila jsem se a rozhlédla.

Byla jsem v posteli. V mém pokoji.

Mrazení projelo mými pažemi.

Byla jsem ve Vailu. Křik, který se snažil explodovat z mých úst, jako by zadržela nějaká neviditelná ruka.

Jsem doma. Proč bych se měla bát.

„Dobré ráno, ospalče.“

Moje máma seděla na židli blízko mého šatníku. Můj otec stál za ní a vypadal ztuhle.

„Mami?“můj hlas se zlomil. Snažila jsem se pohnout, ale moje končetiny brněly. Zdály se být tak těžké.

„Samozřejmě, že jsem to já,“řekla, když jsem na ni zírala.

Něco uvnitř mě naříkalo. Proč mě vidět moji matku tak rozesmutní?

„Mysleli jsme, že bys mohla prospat celý den.“ Její zuby byly tak jasné, když se usmála. „Že, Stephene?“

Můj otec přikývl. Něco v jeho očích přimělo projet strach ve spodní části mé páteře. Byl tak varovný. Alfa Nightshadeů byl naježený a připraven k útoku.

Vzdálené hlasy se ozývaly v mé mysli.

„Není žádný alfa Nightshadeů.“

„Anseli“zamumlala jsem.

Záblesk bolesti se pokusil rozdělit a otevřít mou lebku. Předklonila jsem se a přitáhla si hlavu do dlaní.

„Tvůj bratr hlídá s Masonem,“řekla má matka.

„Bude brzy zpět. Neměj strach.“

Přikývla jsem. To dávalo smysl. Proč mě tak bolela hlava?

Můj otec svraštil obočí. „Bolí tě něco?“

„Stephene.“ Moje matka stočila oči na svého partnera; varovně na něj blýskla. „Nerozmazluj ji. Konec konců, je alfa.“

„Jistě, m-Naomi,“řekl. Položil si ruce na opěradlo její židle.

„Myslím, že bych mohla být nemocná,“řekla jsem. „Bolí mě hlava.“

„Za chvíli ti přineseme aspirin, zlatíčko,“řekla matka. „Ale usnulas, než jsi nám dopověděla své dobrodružství.“

„Mé dobrodružství?“podívala jsem se na ni.

„Ano,“řekla. „Zrovna jsi nám říkala o všech těch místech, kde jsi byla. Cestovalas s přáteli. Pamatuješ, jaký byl tvůj dárek od Strážců po Spojenectví? Všechna místa, co jsi viděla?“

Usmála se. Omyla mě vlna lehkosti, mé končetiny ztěžkly, ale mé žíly zalila blaženost. „Všechna místa, co jsem viděla.“

„Správně,“její perlově bílé zuby se zaleskly. „Chtěli jsme o tom slyšet. Jaká místa jsi navštívila?“

Srovnala se. Když se pohnula, její tělo se rozmazalo a na moment se jí zkřivila tvář, a já viděla - zakřičela jsem, jak mi tepala hlava.

„Callo!“Můj otec přešel ke mně.

Moje matka napřáhla ruku a on se zastavil. Stoupla si a velmi pomalu kráčela ke mně.

Proč se pohybovala tak pomalu?

S každým krokem se její figura znovu rozmazala. Pulzování v mé hlavě mě přinutilo zavřít oči. Nemohla jsem ji vnímat, když se přiblížila.

Matrace zaskřípala, když si sedla vedle mě.

Dala mi ruce na spánky a bolest se změnila v extázi.

„Tak,“zavrněla. „Není to lepší?“

Přikývla jsem, ale pořád se mi chtělo plakat. Bylo tu něco, co jsem jí chtěla říct, něco moc důležitého, co moje matka musela vědět.

Položila jsem jí hlavu na rameno. „Omlouvám se.“

Ale nevěděla jsem, za co se omlouvám.

Pohladila mě po vlasech. Její vůně prolétla mými nozdrami – tuhá vůně pergamenu a červeného vína. Odtáhla jsem se a dívala na ni.

„Už je to lepší?“

Nadechla jsem se, nechala vůni přetrvávat. Tohle nebyla vůně Naomi Torové. Moje matka vždy voněla po gardéniích a kapradinách.

Tyhle vůně, staré bohaté vůně, co přešly v ostrý parfém, byly známé a patřily někomu jinému.

„Lumine,“zašeptala jsem.

V ten moment, co jsem vyslovila jméno své paní, její kouzlo se rozplynulo.

Vzduch kolem mě se rozbil, roztříštil před mýma očima. Moje matka zmizela. Seděla přede mnou jen Lumine Nightshadeová. Můj otec tiše stál na druhé straně místnosti. Jeho oči byly jasné strachem.

Šok mě připoutal k posteli, když iluze odvanula. Začala jsem se třást a vzlykat.

Lumine si povzdechla a urovnala si sako svého obleku. „To není moc slušné, Callo.“

„Ty děvko,“zavrčela jsem a brousila si zuby. Chystala jsem se vystartovat, když můj otec zakřičel.

„Callo, ne!“ Příkaz Nightshadeského alfy byl dost na to, aby mě držel zkrátka.

Setkala jsem se s jeho očima, než jsem následovala jeho pohled k mému šatníku. Dveře byly pootevřené a něco uvnitř se pohybovalo. Stíny, silné jako dehet, vlnící se ve tmě.

Přízraky.

Můj žaludek se obracel, když jsem si vybavila vzpomínku, jak si mě sebraly. Vlna bolesti udeřila mými končetinami, skoro mě posílala zpět do bezvědomí.

Lumine se usmála. „Vážně, Callo. Copak sis myslela, že budu jen holý krk pro tvé hrdlo.“

Pohladila mi ruce. „Měla bys mě znát lépe, Callo.“

Vytrhla jsem své prsty z pod těch jejích. I když jsem ji namohla napadnout, nebyla jsem na ni hezká. „Jdi ode mě.“

„Kroť se, dítě,“ řekla. „Máš dlouhou cestu a chvíli potrvá, než se zotavíš z objetí přízraku.“

Jemně se zasmála, když jsem se otřásla.

„Mám na tebe pár otázek,“řekla. „Pak si můžeš odpočinout.“

„Není tu nic, co bych vám řekla.“

„Oh.“Její úsměv se stal chladným. „Myslí, že je.“

Ztěžka jsem polkla, podívala jsem se na přízrak v komoře, než jsem otočila hlavou.

„Ano.“ Její pohled mě pronásledoval. „To je jeden ze způsobů. Efron mě prosil, abych tě přivedla k němu a Emilovi.

Nutila jsem své oči od ní. Zírala jsem z okna, sledujíc sníh zmítaný ve větru. Moje tělo se cítilo způsobem modřin a pohmožděnin. Slunce a moře Itálie se zdálo jako vzdálený sen. A Lumine nebyla jediná, která měla otázky. Chtěla jsem vědět, co se stalo potom, co mě unesly přízraky. Utekli ostatní z Eydisu? Jsou také vězni?

„Ale já jsem mu vysvětlila, že si nemyslím, že by ses dala zlomit,“ pokračovala. „Bez ohledu na to, jak moc nátlaku bude použito.“

Nepatrně jsem se na ní usmála. „To máte pravdu.“

„Samozřejmě, že mám,“ řekla. „Ale nejsme tak úplně bez možností. Že ne, Stephene?“

„Ne, paní.“ Jeho pohled byl prázdný, ale jeho svaly se kroutily nervozitou. Můj otec byl nešťastný. Cítila jsem jeho žal, jeho rozhořčení po celé místnosti.

„Proč bych pro vás měla něco dělat?“ Zírala jsem na ni. „Zabila jste moji matku. Zničila mého bratra.“

„Viděla jsi Ansela?“ Můj otec ke mně udělal dva kroky. „Jak-“

Lumine nepromluvila, ale ztuhla. Můj otec ztichl.

„Co se stalo s tvojí matkou bylo smutné,“ řekla, ukládajíc si ruce v klíně.

„Ale nutné v rámci okolností.“

„Bylo pro vás nutné ji zavraždit?“ Moje oči vzplály, ale slzy jsem zahnala tak rychle, jak jen to šlo. Nebyl tu k čertu žádný způsob, abych dovolila Lumine vidět mě plakat.

S lehkým smíchem mlaskla jazykem a vše, co jsem se snažila neudělat, bylo, abych se na ni nevrhla v zuřivosti s drápy a zuby.

„Vražda? Těžko, Callo. A jsem si docela jistá, že bys to tak strašně ve své mysli neviděla…bez vnějších vlivů.“

Zaryla jsem nehty do pokrývky.

„Jednou jsi věřila v povinnost, loajalitu,“ pokračovala. „Tvoje matka selhala v její nejdůležitější roli. A zaplatila za to.“

Pohledla jsem na svého otce, ale byl stále zamrazený. Nedíval se ani na mě, ani na Lumine, místo toho byly jeho šedé oči ztraceny v neznámém, vzdáleném místě.

Lumine stále hovořila. „Potrestání tvého bratra bylo jen varování.“

„Varování,“ řekla jsem tiše, vrčení lemovalo má slova.

„Zbytku tvé smečky,“ řekla. „Zrada musí být pohotově oplacena.“

„Nic špatného neudělal.“ Vycenila jsem zuby a ona se usmála.

„Neudělal?“ Zeptala se.

„Mohla bys mi ukazovat ty tvé smrtící tesáky a věřit v to, že tvůj bratr, který tě vždy zbožňoval, neměl podezření, že chceš něco jiného než je ti určené?“

Krev mi šplhala z krku do tváře, jak mé srdce začalo bít příliš rychle.

„Nemyslíš si, že nevytušil, že chceš riskovat svůj vlastní život a blaho celé tvé rodiny, jen kvůli dospívajícímu dívčímu poblouznění?“

„Poblouznění?!“ Vykřikla jsem. „Zamilovala jsem se do Shaye a zjistila, že se ho chystáte obětovat. Chtěli jste, abychom ho s Renem zabili!“

I přes můj výbuch Luminin usměv byl víc klidný. Teplo v mé tváři pomalu ustupovalo chladu. Sakra. Provokovala mě a já ji dávala informace. Nechtěla jsem jí dát nic. Možná kromě nějakých ošklivých šrámů. Lumine si vyložila mé náhlé zmlknutí spíš oddaně než zklamaně.

„Nemohu ti nechat všechen čas, Callo.“ Její hlas se kolem mě omotal jako krajta, co se chystala udeřit. „Ale toto téma jsem hluboce projednala s tvým otcem. Poslechni ho. Poslechni nás všechny a vše bude v pořádku. Pro tvého bratra. I pro tvoji smečku.“

Setkala jsem se s jejím pohledem, hledajíc podvod, ale našla jsem jen naléhavější, tvrdší pohled.

„Pomůžete Anselovi?“

Přikývla. „Vše může být takové, jako bylo.“

Jako bylo. Moje rozbitá minulost by se mohla odehrát znovu.

„Pokud nám pomůžeš,“ řekla.

Neodpověděla jsem jí. Nemohla jsem mluvit, ani kdybych chtěla. Mé končetiny se třásly, moje hlava stále pulzovala a mé hrdlo bylo vyprahlé.

„Stephene.“ Lumine natáhla ruku k mému otci. Ten opatrně přistoupil k posteli.

„Emil a Efron dorazí do hodiny. Využij tento čas moudře. Jak jsme se dohodli.“

„Samozřejmě, paní.“ Můj otec se Lumine poklonil. Opustila místnost doprovázena svými přízraky.

Ve chvíli, kdy stínová kreatura byla z dohledu, zatřásla jsem se a schoulila se na polštáře.

„Tady.“ Můj otec zvedl sklenici, která ležela na nočním stolku. „Vypij to.“

Podívala jsem se na sklenici a zakroutila hlavou.

Ironicky se usmál. „Je to jen voda, Callo. Sám jsem ji nalil.“

„Díky,“ řekla jsem ochraptěla a vzala sklenici. Na moment jsem se podívala na čirou kapalinu, jestli můžu věřit svému otci. Jestli na tom ještě záleželo. Jak jsem pila, voda zmírňovala bolest v mém vyschlém hrdle.

„Jak dlouho jsem tady?“

„Přivezli tě předešlou noc,“ řekl. „Byla jsi v bezvědomí, protože nechali přízraky, aby se z tebe nakrmily.“ Zavrčel a podíval se ke dveřím. „Tak, aby ses probudila k výslechu s návrhem.“

„Co chtějí?“zeptala jsem se a podávala mu sklenici zpět.

„Chtějí, abys jim řekla, kde je Shay,“řekl bez váhání.

Trocha úlevy zahalila mé končetiny. Shay tu nebyl. Byl v bezpečí. Alespoň něco.

„Neřeknu,“řekla jsem, setkávající se s jeho upřeným pohledem. „Nikdy bych ho nezradila.“

„Nemyslel jsem si, že bys to udělala.“

Díval se na mě zblízka, ale nedokázala jsem číst emoce v jeho tváři. Zmatení, možná? Starost?

„Tvůj bratr…,“řekl starostlivě. „Je-?

„Je v bezpečí,“řekla jsem.

„Je v pořádku?“

Začala jsem vrtět hlavou, ale něco uvnitř mě vybuchlo, vykřikla jsem a schovala si hlavu do dlaní. Moje tělo se otřásalo, když jsem vzlykala, jak mnou konečně projely všechny ztráty. Moje matka, můj bratr, Lydia, Silas, pan Selby… a možná další, co byli zabiti po tom, co jsem omdlela.

Bylo to k něčemu? Po tom všem jsem byla tam, kde jsem začala, ve Vailu, a vstřebávala rozmary své paní. Možná není žádný způsob, jak uniknout osudu.

Ruce mého otce byly kolem mě. Byla jsem příliš rozrušená, než abych reagovala, i když jsem věděla, že bych měla být zaskočena. Nepamatovala jsem si, kdy mě naposledy objal. Vždy láskyplně se mnou a Anselem bojoval, když jsme byli vlci, ale to bylo to bojové cvičení, stejně jako způsob stmelování. Když jsme byli lidé, můj otec byl vždycky trochu rezervovaný. Teď se jeho ramena třásla a on vzlykal stejně otevřeně jako já.

Zůstali jsme tak, jeden u druhého, oba jsem se potáceli ve smutku, dokud jsme se neodtáhli. Promnula jsem si kalné oči a otočila se zpět k oknu. I když byl můj pokoj v druhém patře, nebylo to tak daleko na zem. Možná to byla moje jediná šance. Možná by můj otec mohl jít se mnou.

„Ne, Callo,“řekl a jeho ruka spočinula na mém rameni.

„Kolem celého našeho pozemku jsou Baneové. Možná bys přeprala dva nebo tři, ale nakonec by tě přemohli.“

Otočila jsem se k němu, nepřekvapovalo mě, že tak snadno přečetl mé myšlenky. Konec konců, byl to on, co mě vedl k tomu, abych jednala jako bojovník a vždy hledala způsob, jak vzít věc do svých rukou.

„Můžeme si promluvit?“zašeptala jsem, pátrající v jeho očích po nějakém náznaku jeho opravdových pocitů kolem všeho, co se s námi stalo.

Můj otec miloval pořádek, kontrolu. Teď se jeho život změnil v chaos. A z toho, jak mě držel a byl tu se mnou, jsem věděla, že něco uvnitř něj bylo roztrháno tím, co Strážci udělali s jeho rodinou. Pohlédl na dveře a kývl. „Venku budou mít přízrak. Ale pokoj je náš.“

Moje srdce bušilo o závod. Kolik času máme? Co jsou nejdůležitější věci, co musím vědět?

„Vzali ještě někoho?“zeptala jsem se. „Když mě sem vzali, byli tu i další vězni?“

„Ne, toho jsem si vědom,“řekl. „Ale v těchto dnech mi zrovna nedůvěřují.“

Kousla jsem se do rtu a uvědomila si, že tohle je ta chvíle. Možná to byla velká věc, co Hledači potřebovali.

„Tati,“začala jsem a snažila se, aby se mi netřásl hlas.

„Co kdybych ti mohla pomoci?“

Otočil se na mě s ostrýma očima a mé srdce poskočilo. Bere mě můj vlastní otec jako zrádce? Po tom všem, co se stalo, byla jeho loajalita ke Strážcům stále důležitá?

„Pomoci mi jak?“

Cítila jsem se bez dechu, ale přinutila jsem se jít do toho. „Zachránila jsem Shaye, protože se ho Strážci chystali zabít.“

Nic neřekl, ale díval se na mě víc zblízka, když jsem to řekla.

„Je to Scion,“řekla jsem. „Potomek Strážců, co je může zničit.“

„Pokud je jedním z nich, proč se obrátil proti nim?“ Můj otec pozvedl obočí.

„Není to zrovna jeden z nich,“řekla jsem, slova se ze mě řinula.

„Jeho matka byla člověk.“

„Nemyslím si, že je to možné-“

„Je,“vzala jsem ho za ruce. „Všechno, co se říkalo o Strážcích a Hledačích. O Válce. I o tom, kdo jsme. Všechno to byly lži.“

Jeho ruce mě sevřely, tak těsně, až to bylo bolestivé, ale mluvila jsem dál.

„Strážci zkroutili náš svět, aby ho mohli ovládat. Hledači se to snaží změnit.. Oni jediní mohou vybojovat znovu správnost. Shay je k tomu všemu klíč.“

„Jak si můžeš být jistá?“zašeptal, oči divoké.

Promítla jsem si svou mysl. Neviděl to, co já. Akademii – krásu a milost magie Hledačů, tolik odlišnou od kruté manipulace kouzel Strážců. Nebojoval s novými spojenci, neměl důvod jim věřit tak, jako já. Co by ho mohlo přesvědčit? Věděla jsem, že ho musím přivést. Jeho pomoc by pro mě mohla všechno změnit… pro nás všechny.

„Callo,“zněl tak zoufale, jako jsem se cítila já. „Co víš? Nemáme moc času. Emile-“

Nedokázal vyslovit jméno alfy Baneů bez toho, aby zavrčel. Moje mysl praskala, když mě realizace zasáhla jako zářící blesk.

„Corrine,“řekla jsem.

„Co?“zamračil se.

„Corrine Larocheová.“ Popadla jsem ho za ruce. „Nebyla zabita Hledači.“

Můj otec ztuhl, ale já jsem spěchala. „Hledači přišli bojovat na její straně. Vedla vzpouru proti Strážcům.“

Setkala jsem se s jeho pohledem, čekala jsem nevíru, ale nebyla tam.

„Ale spiknutí bylo odhaleno a zabili ji a všechny Baney, co byli s ní,“řekla jsem. „A když přišli Hledači, Strážci na ně čekali.“

Můj otec pustil mé ruce a zaťal ty svoje v pěst. „Bylas jediná. Jen dítě, když se to stalo.“

„Já vím,“řekla jsem. „Stalo se to o mých a Renových prvních narozeninách.“

„Vždycky jsem si myslel…“ odmlčel se a z jeho hrudi vyšlo zavrčení. „Že něco nebylo v pořádku. Strážci nás povolali do boje, šli jsme po Hledačích – odtrhli je od skupiny Baneů, pronásledovali celou cestu na Balvan. Ale nebyla tam žádná těla.“

„Jak to myslíš?“

„Baneů,“řekl. „Strážci nás povolali do bitvy, protože Baneové byli napadeni Hledači. Ale když jsme dorazili na jejich úzamí, nebyli tu žádní zranění nebo mrtví Baneovští vlci. Nebyly tu žádné oběti. Hledači jsou tvrdí bojovníci; nechávají ve své brázdě raněné a mrtvé.“

„Ale přízraky ne,“zašeptala jsem.

Jeho oči se setkaly s mýma, lesknoucí jako ocel. Přikývl. „Hledači ti tohle řekli?“

I přes jeho vlastní vzpomínky zanechávající kousky pravdy, jsem slyšela, že ještě stále ještě nebyl ochotný věřit svým dlouholetým nepřátelům.

„Hledači vyplnili mezery,“řekla jsem. „Ale četla jsem o Corrine a pasti.“

„Kde?“zeptal se překvapeně.

„V knihovně Bosqua Mara,“odpověděla jsem se zamrazením. „V Rowan Estate. Byl tu odkaz na Haldičkou historii.“

„Corrine byla dobrá vlčice,“řekl tiše. „Nezasloužila si život, jaký jí byl předhozen.“

„Já vím,“řekla jsem.

„Myslím, že je požehnání, že tohle její chlapec nikdy nevěděl.“

Můj dech se zachytil při zmínce o Renovi. „Teď to ví.“

„Ty víš, kde je?“ Oči mého otce se rozšířily.

„Strážci nám řekli, že utekl. Nemohl unést vinu ztracení smečky. Jako Logan.“

Na mé rty se vplížil úsměv. „Kde je Logan, vím taky.“

Jedno z jeho obočí se nadzvedlo. „Opravdu?“

„Oba jsou s Hledači,“řekla jsem. „Ren proto, protože ho chtěla zachránit Adne… a já taky.“

„Kdo je Adne?“

„Dcera Monroa – jednoho z Hledačů. A je to…“ Uvědomila jsem si, jak moc jsem se toho dozvěděla a jak málo toho stále ví můj otec.

„Je to Renova sestra.“

Věnoval mi dlouhý pohled a nakonec si povzdechl „Corrine a Hledač Monroe?“

„Nezníš překvapeně,“řekla jsem.

„Předtím jsi řekla, že Shay měl lidskou matku,“řekl. „Což poukazuje na to, že páry mezi lidmi a našim druhem jsou také možné.“ Nabral pomalý, dlouhý dech a řekl „

„A nikdo neriskuje tak jako Corrine bez toho, aby bylo něco velkého v sázce. Něco jako láska.“

Do očí se mi nahrnuly nové slzy. „Já vím.“

Tak trochu se usmál. „Miluješ toho chlapce… Sciona?“

Přikývla jsem a pozvedla si kolena až k hrudi.

Díval se na mě a trochu se mračil. „Ale taky ses vrátila pro Rena?“

Moje tváře zahořely a najednou jsem byla dcera polapena ve svízelném rozhovoru se svým otcem. „Je to komplikované.“

„Myslím, že je,“zasmál se. „A teď už rozumím, proč Renier není jako jeho otec.“

„Jeho otec… jeho opravdový otec…“ odkašlala jsem si. „Byl to dobrý muž. Válečník jako my.“

„Je dobré vědět, že Corrine našla ve svém životě trochu štěstí,“řekl tiše. „I když jen krátce.“

„Asi,“řekla jsem a přemýšlela o Corrine, Monroovi, Renovi a Adne. Adne teď byla sirotek, ale zachránila svého bratra. Vyrovnávalo to? Nevěděla jsem.

„Láska,“řekl můj otec jemně. „Pravá láska je někdy cennější, než kdokoliv z nás může říct.“

Zírala jsem na něj, čistý pohled jeho očí vrhal pravdu do mých.

„Kdo jsi a co jsi udělal s mým otcem?“neubránila jsem se úsměvu.

Zasmál se. „Někdy je čas válčit – hodně často. Ale někdy je nutné riskovat říct pravdu o naší vlastní zranitelnosti.“

Koukala jsem na něj a v hrudi mi štípal smutek. „Miloval… miloval jsi mámu?“

„Ano,“jeho úsměv zmizel. „A ještě víc, když jste se ty s Anselem narodili.“

Chtěla jsem mu věřit, ale nemohla jsem zastavit další otázku. „Ale vždycky to vypadalo jinak?“

„Byli jsme jiní,“řekl. „Ale oba jsme se vždycky snažili být tak dobrými alfy, jak jsme si mysleli, že můžeme být. Chránit smečku. Udržovat tebe a tvého bratra v bezpečí.“

Zaryla jsem si nehty do rukou. Snažila se mě chránit a moje rebelství ji zabilo.

„Omlouvám se,“zašeptala jsem.

„Ne,“řekl a odhrnul mi vlasy za uši. „Nikdy tě z toho nevinila.“

Přikývla jsem, přála jsem si, aby jeho slova ze mě mohla vytáhnout vinu, která se v mých střevech motala jako nůž.

„A tvoje matka měla i divokou stránku,“řekl. „Nikdo ji nemohl hnát. Když jsme byli svobodně v lesích a běželi spolu, byly to ty nejšťastnější chvíle.“

Usmála jsem se na něj, pamatovala si na tu nespoutanou radost, co jsem prožívala při lovení se Shayem. „Jsem ráda.“

„Ti Hledači.“ Stoupl si a opřel nohu o postel, aby stál co nejblíž oknu. „Myslíš, že mají nějakou šanci vyhrát?“

„Logan si to myslí,“řekla jsem. „To proto jim podává informace.“

Můj otec se na mě podíval. „Obrátil se proti svému otci?“

„Nemyslím si, že to bere takto,“řekla jsem a ušklíbla se. „

„Myslím, že se jen snaží zachovat sebe samého nedotčeného.“

„To zní pravdivě.“

„Shay má zbraň,“řekla jsem. „Nebo její většinu. Elementární kříž.“

„Kříž je zbraň?“

„Jsou to dva meče,“řekla jsem. „Až je bude mít všechny, může porazit Strážce. Bude schopen zabít přízraky.“

„Nic nemůže zabít přízraky.“ Mluvil spíš do vířícího sněhu, než ke mně.“

„Scion ano.“

„Jak budou útočit?“

Zděsila jsem se a přemýšlela, jestli bych měla říkat něco víc. Co když můj otec stále doufá, že získá své postavení mezi Strážci?

Jeho prsty škubaly. Vědění a naděje ve mně bublaly. Nechtěl mít se Strážci nic společného. Můj otec byl bojovník. Chtěl bojovat.

„Nevím, jak dojde k útoku.“ To byla pravda. Zaměřovali jsme se na sbírání částí kříže. Kdo ví, co s nimi bude potom? „Ale potřebujeme armádu k zálohování Shaye.“

Můj otec se ke mně otočil a v zamyšlení nakláněl hlavu.

„Armádu?“

Přikývla jsem.

„Hledači nejsou dost?“

„Ne,“řekla jsem. „Budou bojovat až do konce, ale potřebují pomoc. Tam přicházíme my.“

„My?“

„Ochránci.“

Zasmál se. „očekáváš, že povedeš armádu vlků proti Strážcům?“

„Už se to jednou stalo,“řekla jsem. „Otřesení bylo vzpoura vedená Ochránci.“

„Další tajemství z knihovny?“

„Ano,“řekla jsem. „Ale můžu vést jen svou smečku… a je nás jen sedm. To je těžko armáda.“

Byl velmi klidný.

„Jsem mladá alfa,“řekla jsem pomalu. „Potřebujeme veterána. Vůdce, kterého budou ostatní vlci následovat.“

„Callo,“v jeho vlase bylo varování mísící se s bolestí.

„Pořád jsi alfa Nightshadeů.“

Jeho ramena se otřásly hněvem. „Byl jsem této role zbaven.“

„Nikdo od tebe nemůže oddělit tvou smečku,“řekla jsem a převalila se na kolena. „Jsou Nightshadeové šťastní, že Strážci nazývají Emila jejich alfou?“

Ušklíbl se.

„To si nemyslím,“řekla jsem. „Můžeš je vést. Musíš je vést.“

„Kdy?“jeho otázka byla sotva slyšitelnější, než šepot.

„Brzy,“přesunula jsem se z postele a vzala ho za ruce. „Přeji si, abych mohla vědět víc.“

„Pokud Hledači vyhrají, co by to znamenalo pro vlky?“

Otevřela jsem ústa, než jsem zjistila, že žádnou odpověď nemám. Co by se stalo, pokud by se nám podařilo vyhrát tuhle válku? Kam by patřili Ochránci?

Dveře pokoje se otevřely. Dovnitř vstoupil Emile Laroche, pohlédl na nás, semknul ruce a ušklíbl se.

„Rodiny Torů opět spolu,“ušklíbl se. „Není to dojemné?“

Pohlédla jsem na něj a on vyběhl s jazykem ven, brousil si špičáky.

„Škoda, že to tak nemůže zůstat.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a šest