Gabriel se otočil, byl to ten muž pracující na lodi. Loď měla nový motor. Usmíval se, navzdory tomu, že na něj na souši čekalo šest vlků. S neuspořádanými, sluncem-promelírovanými vlasy vypadal Gabriel spíš jako bůh surfu, než jako Hledač. Z toho, jak kolem rozložil potápěčské náčiní – bomby, regulátory, plovací vesty, olověná závaží, masky, ploutve, potápěčské dresy a baterky s tak efektivní péčí, jsem usoudila, že on bude náš instruktor ve vodě.
Když jsem se posadila a loď se nadzvedla na vlně, přemýšlela jsem, že jíst všechny ty polévky nakonec nebyl zas tak dobrý nápad.
Motor se probral k životu a Miguel nás vedl od mola, kde nám Inez mávala na rozloučenou.
„Útočníci Eydis, kromě Miguela, dávají pozor na vršek cenoté,“zakřičel Gabriel přes řvoucí motor. Díval se na nás, jeho úsměv se rozšiřoval, když jsme byli naskládáni na dně lodi jako ryby na suchu a rvali jsme se do neoprenů.
„Myslel jsem, že na Ochránce nebudeme útočit,“řekl Shay.
„Nebudeme, jen sledovat v případě nějakého překvapení,“řekl Gabriel. Pozvedl potápěčskou bombu. „Poslouchejte – bude to jen jednorázové, takže dávejte pozor.“
Bylo těžké dávat pozor, když mi připadalo, že můj žaludek je na mistrovství v ping-pongu, ale utopit se taky nepřipadalo v úvahu, takže jsem zatnula zuby a dělala, co bylo v mých silách. Neopren mi v tom moc nepomáhal, když mě škrtil jako těsná druhá kůže a já se z ní zoufale chtěla vyškrábat.
„Skoro celou cestu do cenoté to budeme moci dělat bez ponoření,“řekl Gabriel. „Ale posledních pár yardů tunelu jím budeme muset proplavat.
„Půjdeme v tunelu pod vodou?“Mason už teď vypadal zelený a tahle novinka přetočila jeho žaludkem.
Gabriel přikývl. „A tunel se hned před vchodem do cenoté zužuje. Když dorazíte k otvoru, budete si muset sundat vestu a bombu a dostat je přes to.“
Nev se zasmál. „To si děláš legraci.“
Gabrielův výraz nevypovídal o tom, že by si dělal legraci.
Mason se naklonil přes okraj lodi a zvracel.
„Nemůžete projít vchodem bez toho, abyste si sundali bombu. Nezapomeňte na to.“
„Předpokládáš, že se tam prostě dostaneme,“řekla jsem. „Co když se tam budeme muset probojovat? Řekl ti někdo něco o pavoukovi?“
„Žádní pavouci tam nejsou, preciosa,“řekl Gabriel. „Už jsem tunelem plaval dvakrát – je to čistá chodba. Strážci hlídají jen vršek.“
Jeho úsměv byl vřelý a uklidňující, ale já jsem se cítila nesvá.
„Poslouchej,“pokračoval. „Myslím to vážně, ať u toho ponoru na nic nezapomenete. Směs dusíku a kyslíku si může pohrávat s vaší myslí. Při nejhorším třeba halucinace nebo panické útoky na vaši mysl – a pokud se začnete bát, bude těžké se toho zbavit. Comprende?“
Mason si utřel pusu a přikývl.
„Kromě toho,“dodala Adne. „Tohle je cesta bez návratu. Ne, že budete chtít bez užitku utéct.“
„Díky za dodání důvěry,“Ren jí věnoval unavený úsměv.
Udeřila ho do ramene. „Nemyslím to takhle. Jen mám na mysli, že až bude mít Shay Eydis, upletu dveře a dostaneme se zpět k Inez na večeři.“
„Rybí tacos?“Connor se rozzářil.
Gabriel pokrčil rameny. „Pravděpodobně.“
Cesta podél pobřeží trvala hodinu, během které se začalo zjevovat temné, nepřátelské vápencové pobřeží. Džungle visela k vodě, výhonky se stáčely přesně k vlnám.
Když Miguel spustil kotvu, všem, kromě Shaye a Hledačů se udělalo trochu špatně. Vlci zřejmě neobjevili své mořské nohy.
Vypláchla jsem si ústa slanou vodou, jak Gabriel dával pokyny. „Pamatujte, že když se dostanete do problémů, záchranou je osoba s funkční bombou. Tak funguje kamarádské dýchání. Chápete?“
Všichni jsme zvedli palce nahoru.
Gabriel ukázal přes spleť jadeitových listů a větví. „Tam míříme.“
Koukala jsem na ten kousek, co prosvítal, temnota narušující zeleň.
„Počkám tu hodinu,“řekl Miguel a sedl si na jednu z laviček. „V případě, že některý lobos nezvládne ponor. Nikdo z nich nevypadá, že by měl nohy stvořené do moře.“
Mason mu věnoval nepřátelský úsměv a zhluboka se nadechl, než si s Nevem nasadili masky a ploutve, umístili do úst regulátory a skočili do vody.
„Jsi v pořádku?“Shay mi podržel potápěčskou bombu, když mé ruce sklouzly do plavecké vesty a zajistily bezpečností pásy.
Přikývla jsem. Žluč mi zase stoupla do žaludku. Nemyslela jsem, že by tomu pomohlo mluvení.
„Budeš v pohodě,“řekl Ren a podával mi masku.
„To zvládnu,“řekl Shay. Jdi si nasadit své vlastní náčiní.
„Taky jí můžu pomoct,“zavrčel Ren. „Trhni si.“
„Nezačínejte,“řekla jsem a těžce polkla. „Nepotřebuju pomoc od žádného z vás. Jen se dostat do vody.“
Oba na sebe pořád navzájem zírali, takže jsem je rozstrčila svými lokty, zavřela oči a šla zpět k moři.
Tak uvnitř moje krev řvala v uších, když jsem se topila pod povrchem, můj svět utichal. Blízko naprostého ticha. Pomalu jsem se přizpůsobovala svému obklopení. Nebylo to úplně plavání, ale také to nebylo topení. Vzduch ve vestě mě nadnášel, když jsem jemně kopala svými ploutvemi.
Vyrovnala jsem tlak ve svých uších, když jsem si chytla nos a přidala tak trochu tlaku, dokud se neprofoukly a nepročistily se, přesně jak sliboval Gabriel. Ploutve mě poháněly vpřed o moc rychleji, než jsem očekávala. Adrenalin prohnal mrazení přes mé končetiny. Přetočila jsem se ve vodě, půvabně, zproštěná od tíhy. Možná byli vlci v jiném životě delfíny.
Mason a Nev už pod vodou pohodlně dýchali a pronásledovali želvu, jako kdyby to byl králík. Zasmála jsem se a zaplavily mě bublinky..
Z vrchu přicházely čtyři rány, jako miniaturní exploze. Vzhlédla jsem a uviděla, Shaye, Rena, Adne a Connora, co vstoupili do vody. Poslední rána signalizovala Gabriela.
Okamžitě vyrazil kupředu jako mrštný lachtan, jedinou rychlou vlnou nám signalizoval, kudy máme plavat.
Jen jsem se užívala nového pohodlí pod vodou, necítila jsem se připravena opustit otevřené moře do stísněné jeskyně, ale neměla jsem na výběr.
Tunel před námi se objevil v absolutní tmě, na rozdíl od akvamarínového moře za námi. Když jsme dorazily ke chřtánu vytesanému do pobřeží, zmocnila se mě vlna vzrušení a vzápětí přešla v hlodavou úzkost.
Gabriel se vynořil hned za vchodem do jeskyně a sundal si masku. Ohlédla jsem se za ním, snažila se odhadnout vzdálenost mezi vodní hladinou a stropem jeskyně. Čtyři stopy, možná pět, ale moje světlo baterky ukazovalo, že strop se stále svažoval do neustále se zužujícího tunelu.
„Už jsem umístil v chodbě, kde se budeme potápět, vodítko,“řekl Gabriel. „Pokud začnete ztrácet smysly, prostě se tím nechce vést. A pamatujte, ať na to nezapomenete. Jen dýchejte, pročistěte si uši, když budete sestupovat, a všechno bude v pořádku.“
„Je to opravdu ten nejlepší plán?“zeptal se Silas. Poprvé v jeho arogantním hlase zazněl strach. „Potápění v jeskyni vyžaduje speciální certifikát. Možná-“
„Učím s tím certifikátem,“odmávl ho Gabriel. „Vím, co dělám. Nedělali bychom tohle, kdyby tu byla jiná možnost.“
Zavrtěl hlavou. Srdce mi začalo bušit a já přemýšlela o možném nebezpečí z toho, že jsme na pokraji konfrontace.
„Je to jediná cesta,“Gabriel rozsvítil světlo na jeho zápěstí.
„A jen ztrácíme čas diskutováním o tom.“
Silas se začal třást a já si nemyslela, že by to bylo z hněvu na Gabriela. Trochu mi bylo písaře líto.
Možná to byl osel, ale nemusel tu být. Přišel jen proto, protože věřil v to, co dělá.
Doplavala jsem k němu a tiše promluvila. „Dám na tebe pozor.“
Jeho oči se rozšířili, ale přikývl. Vyhranila jsem pro něj místo mezi Shayem a mnou. Pokud by potřeboval pomoc, byla jsem přesvědčená, že Gabriel, Shay a já budeme nejlepšími pomocníky. Shay vypadal, že v tomhle našel svůj nový koníček, co ho chytil za fantazii, a já jsem tvrdohlavě přijímala všechno, co se jevilo jako výzva.
Gabriel nás vedl vpřed, pomalu a vytrvale plaval. Čím dále jsme se dostávali do jeskyně, tím víc se tunel zužoval. Snažila jsem se zpomalit můj dech, ale se svým splašeným pulsem jsem nemohla nic udělat. Tunel nás uzavíral, stával se stále těsnějším. Sluneční světlo, co se kouskovalo u vchodu do jeskyně, teď zmizelo a provázela nás jen světla upevněná na našich zápěstích.
Gabriel se zastavil. Neotočil se, ale jeho hlas se odrazil od stěn tunelu a hladiny vody.
„Teď půjdeme dolů,“řekl. „Následujte potápěče před sebou a taky pokyny. Zabere to pět minut, než se dostaneme k otvoru, kde si budete muset sundal vesty a bomby. Budu na druhé straně; prostrčíte je otvorem a já vám posvítím baterkou.“
Jeden za druhým jsme se potápěli. Nebylo to jako třpytící oceán, potápění se v tunelu nás uvrhlo do dusivé temnoty. A my plavaly kupředu, chodba se stávala více skalnatá, jako jeskyní skříň s ostrými hřebeny ze stěn a krápníky, kterými jsme museli proplétat naši cestu.
Pět minut. Pět minut. Pět minut.
Tak málo času. Ale plavání se zdálo daleko delší.
Náhlý proud se kolem mě mihl, odtahoval a odstrkoval mě z řady potápěčů. Krev mi pulzovala v hlavě. Začala jsem pociťovat závratě. Slova plula mou myslí ve fascinujícím, ale smrtícím zpěvu.
Utopit se. Zmařit to. Ztratit se.
Silas se zastavil a slova v mé hlavě začala ječet.
Ztratit se. Ztratit se. Ztratit se.
Proč jsme se nepohybovali? Co bylo špatně?
Krev mi křičela v žilách. Začala jsem se otáčet. Mohla bych prostě plavat zpět – dostat se z této jeskyně. Najít svou cestu ven, ven, ven. Bylo tu tak těsno. Tak temno.
Silas se začal znovu pohybovat. Jeho pomalé, jednoduché kopy mě vytrhly z paniky. Po pár stopách se znovu zastavil. Stále jsem tam zůstávala, dívala se na něj, snažila se rozvzpomenout, co tu dělám.
Ren za mnou mě jemně zatahal za jednu z mých ploutvý. Natáhla jsem krk, abych na něj mohla pohlédnout. Naklonil hlavu, obdařil mě zmateným pohledem, co mi naznačoval, že mám jít kupředu a já pochopila.
Mezera. Narazili jsme na mezeru. No jistě, zastavili jsme se, aby každý potápěč mohl projít.
Moje srdce stále bušilo v hrudi, ale moje hlava se pročistila dost na to, aby mě zprostila z toho krátkého vyšilování.
Ale nestalo se nic, co by udělalo čekání méně trýznivé.
Když se naše skupina pohnula dopředu, jeden za druhým, nemohla jsem zastavit hrozivé obrazy hrající v mé mysli. Uvíznout. Být rozmačkána. Utápět se v temnotě.
Uchopila jsem regulátor pevně do jedné ruky. Právě teď se zdálo, že je to jedině spojení s okolním světem, co mám – ke světlu, k zemi, a vzduchu, kterému jsem náležela.
Silas si odepínal plovací vestu, vzal ji do jedné ruky a spolu s bombou ji prostrčil otvorem, co jsem sotva viděla. Mezera, co se zdála neuvěřitelně úzká. Pak písař kopl ploutvemi a sklouzl do tmavé díry, jeho tělo blokovalo světelný paprsek, co se ztrácel ve zdech tunelu. Když už špičky jeho ploutví nebylo víc vidět, myslela jsem, že se mi zastaví srdce. Natáhla se pro mě ruka z díry a pak se objevila Gabrielova tvář. Čekal, pobízel mě. Moje mysl na mě křičela, ať si sundám vestu a bombu a předám je do Gabrielových rukou. Měl pravdu – žádné myšlení se mnou nespolupracovalo, panický strach mě mohl zabít.
Přinutila jsem svou mysl, aby se vyprázdnila, přikázala jsem svým nohou, aby kopaly, pomalu, mechanicky. Protáhla jsem své tělo skrz úzkou mezeru jako když vystřelí torpédo. Nevěděla jsem, že jsem se dokázala dostat na druhou stranu, dokud mě Gabriel neuchopil za ruku a nepomáhal mi.
Zakroutil hlavou, přinutil mě se zastavit. Podržel mi vestu a já do ní vklouzla. Vrásky kolem jeho očí mi říkaly, že se usmívá. Shay byl vedle něj, čekal na mě a taky se usmíval.
Když byla má vesta a bomba zajištěny, Shay mě vzal za ruku a plavali jsme k hladině. Strhla jsem si masku, polykala vzduch a třásla se. Shay si také sundal svou masku, vyplivl regulátor a usmál se na mě.
„Co?“ Zeptala jsem se.
„Měla jsi jít přes mezeru pomalu, Callo,“ řekl. „Zastihlas Gabriela tak nepřipraveného, žes mu skoro vyrazila regulátor z úst.“
„Prostě jsem to chtěla mít za sebou,“ řekla jsem s pocitem obrany.
To plavání se umístilo vysoko na mém seznamu věcí, které znovu už nechci nikdy dělat. Když se Adne vynořila, chtěla jsem ji políbit. Díky Bohu, že je to jednosměrná cesta.
Shay mě se smíchem postříkal. Ren se vynořil za námi. „Člověče, je dobré mít možnost znovu vidět.“
Bez hrozby topení jsem se rozhlédla po jeskyni. Ren měl pravdu. Bylo tu šero, ale nepotřebovali jsme baterky.
„To musí být vstup do cenoté,“řekl Shay a ukazoval na strop.
Vysoko, vysoko nad námi – asi sto stop – byl vstup do jeskyně, kudy pronikalo sluneční světlo filtrované džunglí, blikající po jeskyni.
„Tak moc se vám plavání líbilo, lidi?“zavolal Mason. On a Nev seděli pět metrů dál s Ethanem a Sabine. „Sušší – no dobře, ne sušší, ale vlhcí – na pevné zemi zrovna tady.“
„Vím, že je tu důvod, proč tě mám rád,“zasmál se Ren když jsme doplavali ke kluzkým kamenům cenoté, omývaným slanou vodou.
Vytáhla jsem se z vody. Jen smysl pro důstojnost mě držel od toho, abych si lehla na kameny a láskyplně si lisovala tvář k zemi. Vzduch byl stále těžký, slaný a nasáklý rybinou, ale konec konců, byl to opravdový vzduch.
„Jste všichni v pořádku?“ Zeptal se Gabriel.
„Mám trochu závratě,“ řekla Adne, ždímajíc si vodu z jejich vlasů.
„To je normální,“ odpověděl. „Ale řekni mi, jestli se to zhorší.“
„Díky,“ řekla stroze.
„Všichni jste si vedli skvěle,“ řekl Gabriel. „Pojďme si pro to, kvůli čemu jsme tady.“
„Kam máme namířeno?“ Zeptal se Shay.
„Do výklenku.“ Gabriel vykročil. „Můžete ho odtud vidět.“
„Světlo,“ zašeptal Shay.
Následovala jsem jeho pohled. V jednom rohu cenoté zářily mramorové safíry a smaragdové tóny moře, které kontrastovaly s prostým zbytkem slunce ve zbytku jeskyně.
Naše skupina začala následovat Gabriela, kromě Silase, který zíral ke stropu.
Nev se na něj podíval. „Jo, myslím, že jsou ptáčci kvůli našemu příchodu nešťastní.“
Při pohledu nahoru jsem věděla, co myslel.
„Nemyslím si, že jsou to ptáci,“ řekl Silas.
„Co?“ Nev se zamračil.
Zvuk se zesílil, sluneční světlo vysvitlo ven. V ten okamžik nás zcela zablokovalo.
„Co je to?“ Zeptala jsem se.
Silas něco zamumlal, ale nemohla jsem ho slyšet.
Cenoté zesílilo zvuk, transformoval chvění křídel do náporu větru.
Bylo příliš pozdě, když jsem rozuměla, že řekl: „Jděte zpátky do vody. Hned!“
2024 ©