„Můžeme mu věřit?!“ Dívala jsem se, jak se Adne pohybuje, zářící spirály se odvíjely z jejich skeanů, když tvořila dveře, co by nás dovedly do odpočinkového místa Eydisu, v Tulúmu. Je to psáno, řekl Logan. Měl pravdu? Měli jsme jeden meč; byli jsme na cestě v získání druhého.
Nev pokrčil rameny. „Tak moc, jak to nesnáším, tak říkám jo. Logan se může bodnout do zad, pokud si myslí, že mu to přinese něco, co chce.“
„Na tom nezáleží.“ Mason se připojil k našemu Haldiskému týmu, ale nevypadal, že by se otřásl ze svého pochmurného postoje.
„Na ničem z toho nezáleží.“
„Mohl bys přestat?“Nev na něj vycenil zuby. „Je v pořádku být naštvaný. Měl bys být naštvaný.“
Mason se podíval pryč. „Pokud nám to pomůže vyhrát, je to to, na čem záleží.“
„Podívej,“Nev promlouval už jemněji. Přitiskl si čelo k Masonovu. „Vyhrajeme a pak ho zabijeme. Platí?“
Mason se snažil odstrčit, ale Nev ho chytil za ramena.
Začal se smát. „Dobře, platí.“
Podívala jsem se zamyšleně na Neva. „Proč jsi to neudělal?“
„Co?“zeptal se a držel Masona v objetí.
„Nezabils Logana,“řekla jsem. „Když přicházel portálem s námi. Zůstal jsi člověkem. Škrtil jsi ho. Proč jsi se nepřeměnil a neroztrhal mu krk?“
Byla to lákavá myšlenka a byla jsem si jistá, že Nevovou myslí prošla vícekrát, než jednou.
Nabídl mi sotva znatelný úsměv. „Chtěl jsem, aby věděl, kdo ho zabil. Strážci nikdy nebyly dobří v rozpoznání nás jako vlky.
Přikývla jsem. „Tak dobře.“
„Je čas.“ Anika pokynula k otevřenému portálu. Vše, co jsem viděla skrz zářící dveře, byly tóny klenotů. Safírově modrá. Smaragdově zelená. Barvy tak živé, že byly svůdné a zlověstné.
Shay se přidal do kroku vedle mě. „Ještě jednou mi řekni, proč je tady?“
Nemusela jsem se ho ptát, koho myslí tím „on.“
„Ty víš proč. Smečka ho potřebuje. A Hledači mu věří.“ Ren už se pohyboval portálem, ve vlčí podobě klusal u Sabine a Ethana.
„Fajn,“řekl Shay. Byla jsem trochu překvapená, když se taky přeměnil a následoval Adne do dveří v tónech klenotů.
Mason se zasmál. „Je vlk, to je dobře.“
„A nechce po Renovi, aby na tohle zapomenul,“dokončil Nev.
Zubící se jeden na druhého se přeměnili a přidali se k Shayovi.
Slyšela jsem, jak se Connor ta mnou směje.
„Zbabralas to,“řekl, když jsem na něj pohlédla.
„Nezapomeň, že taky vím o tvých ututlávaných problémech, Hledači,“blýskla jsem na něj zuby, než jsem se přeměnila. To mu smazalo úsměv z tváře. Zaštěkala jsem na ze spokojenosti, než jsem následovala ostatní.
Barvy byly tak jasné, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že jsme dosáhli cíle. Prostředí kolem mě bylo plné, tak plné. Tlusté listy se na nás skláněly, jadeitová síť jen sotva propouštěla paprsky slunečního světla. Byl to mix vůní, což mi dávalo smysl v tomhle místě… A byla to změna. I když vzduch v Cinque Terra šeptal oceánskou solí a citrusy, bylo to čisté a suché. Vzduch tady byl těžký, plný deště. Zachytila jsem vůni oceánské soli a věděla jsem, že je to blízko. Ale změnila se i vůně oceánu, byla temnější, bohatá na vůni řas a soli, co invokovaly vidinu vln a nekonečného pobřeží.
„Je to vše, co sis představovala?“Silas si narovnal vestu a vzal si svoje všudypřítomné pero a zápisník.
Opravdu si přeju, aby s náma nešel. Masonův hlas zněl v mé hlavě.
Nebudeš se tady moct hádat, odvětil Shay a zavrtěl ocasem.
„Ach, počkat, zapomněl jsem si svůj opalovací krém,“řekl Connor. „Silas bude tak hodný a poběží zpátky na Akademii, aby mi nějaký donesl. My počkáme. Že, lidi?“
„Drž hubu,“řekl Silas, ale poklepal si na vestu, aby se ujistil, jestli si on svůj opalovací krém vzal.
„Pojďte,“mával na nás Ethan, abychom ho následovali dolů na stezku, kterou jsem pod hustým listovím sotva viděla.
„Čekají na nás.“
Šli jsme čtvrt míle. S každým krokem se zvuk narážení stupňoval. Ethan se otočil k ostrému rohu cesty, když jsem došla na to samé místo, stoupla jsem si do svých stop.
Bylo to, jako by někdo náhled v tmavém pokoji nakreslil stíny. Oslepující slunce nás zaplavilo, když džungle ustoupila a odhalila míle a míle pláže s pískem, co připomínal bílý sníh. Bouře valícího se příboje mi míchala krev, zněla varovně i vítající zároveň. Nechtěla jsem si to přiznat, ale oceán byl znepokojující.
Vlci nepatřili do vody. Ale stejně kouzlo a krása vln tahala za něco ve mně uvnitř. Možná ta podivnost tomu dávala nevysvětlitelné odvolání.
„Jdeš si zaplavat, Callo?“Connor do mě šťouchl loktem. Zírala jsem na oceán, že jsem tam skoro zůstala. Ostatní byli na cestě k chátrajícímu domu, co vypadal, že je na pomezí lesa a pláže, tvořený z dřevěných prken a hromady dalšího dříví. Z verandy domu vedlo dlouhé molo na oceán, kde se tři loďky pohybovaly nahoru a dolů, ukotveny na vratké konstrukci. Rozpoznala jsem tvar muže na jedné z těch loděk. Nedíval se na nás, byl tak zaměstnán svými vlastními záležitostmi, že náš příchod nezaznamenal.
Žena s dlouhými tmavými vlasy stojící na molu na nás zamávala. Když k ní Ethan dorazil, podržel ji ve vřelém objetí. Rychle se na něj usmála, ale pak se otočila na shromážděné vlky. Shay se před ní zastavil a přeměnil se do lidské podoby.
„Ráda tě opět vidím, Scione.“ Usmála se a já si uvědomila, že je jedna z Vůdců, kteří se setkávali se Shayem a Anikou bez nás ostatních. Její oči pohlédli na meč na jeho zádech.
„A velmi ráda vidím tohle.“
„Bienvenido, lobos,” řekla, dívajíc se na mě a moji smečku. „Jsem Vůdce Eydisu, Inez. Prosím, řekněte mi, že nekoušete.“
Ren se přeměnil. „Když se ptáte tak hezky, uděláme výjimku.“
Zbytek smečky následoval Renův postoj. Chtěla jsem se zasmát, když jsem sledovala své přátele, jak se snaží vypadat mile, místo hrozivě, jak si nás ostatní představovali.
„Vůdci mají smysl pro humor. Kdo by to byl řekl?“ Zasmála se hlubokým, skutečným smíchem, který mě přinutil usmát se.
„Jsou samé překvapení,“ řekl Ethan, ale zčervenal až po uši, když nad ním Sabine pozvedla obočí.
„Jistě.“ Inez hodila na Sabine překvapivý pohled. „Pojďte dovnitř. Připravili jsme nějaké jídlo. Půjdeme na misi, až se najíte.“
„Miluju Eydis,“ řekl Connor a objal svýma rukama ženu. „Inez nikdy nezklame.“
„Musíme využít toho, co máme.“ Usmála se na něho a podívala se tázavě na Silase.
„Anika mě informovala o tom, že přijdeš. Je vzácné, když je písař mezi námi.“
„Dělám je to, co vyžaduje historie,“ řekl Silas.
Connor strčil Silase ke dveřím domu.
„Prosím tě, jdi ke stolu, ať můžeš jíst, místo mluvit.“
Stejně jako základna Haldis v Denveru, bylo toto útočiště postaveno k funkci, i když tato funkce mě zaskočila.
„Toto je obchod s potápěčskýma potřebama?“ Shay se otočil po kruhu a podíval se na masky, ploutve a potápěčské bomby, které lemovaly stěny.
„Moc nepodnikáme, ale je to dobrá pojistka.“ Odpověděl mladý muž s kudrnatými vlasy a zářícíma očima. „Koukni na ty meče! Musíš být on.“
„Nic se k tobě nedostalo, že Migueli?“ Zasmál se Connor a objímal nový přírůstek. „Rád tě vidím, kamaráde.“
„A ty, amigo,“ Miguel odpověděl dřív, než ho Ethan pozdravil. „Jak to jde, Brumlo?“
„Jsem ještě horší,“ Ethan se ušklíbl.
„Můžete zkrátit to třídní setkání?“ Adne si dala ruce v bok. „Umírám hlady a hodiny ubíhají.“
„Třídní setkání?“ Zeptala jsem se.
Adne ukázala na tři muže, kteří se choulili k sobě, šeptali si a usmívali se. „Tři Amigové byli ve stejné třídě na Akademii. Měli zajímavou pověst.
„Měli?“ Vzhlédl Conner. „Kdy se naše pověst stala minulým časem?“
Adne obrátila oči v sloup, ale Inez položila své ruce okolo ramen dívky a vedle ji do vedlejší místnosti, kývajíc na nás, abychom je následovali.
Po našem italském stravování jsem očekávala, že všechna má budoucí jídla budou zklamáním. Nemohla jsem se mýlit víc. Hostina s polévkou, pa-nuchos a delikátními rybami byla rozprostřena před námi. Každé sousto bylo jako v sedmém nebi. Chtěla jsem mít hrdlo plné jídla, které se nepodobalo ničemu, co jsem kdy ochutnala, ale moje mysl se rychle vrátila k bitvě, která byla před námi. Inez, která seděla v čele stolu, s námi mluvila, když jsme jedli.
„Až budete hotovi, tak se vydáme ven,“ řekla. Gabriel teď vše připravuje.
„Jaký druh překážky můžeme očekávat?“ Zeptala jsem se. „Více Ochránců?“
„Jsou tu Ochránci,“ řekl Miguel. „Jaguáři.“
„Jaguáři?“ Zeptal se Nev. „Myslíš jako panteří?“
Inez kývla. Ren a Nev si vyměnili pohledy.
„Doufal jsem ve více medvědů,“ řekl Nev. „Kočky budou lízat.“
„Budeme bojovat s kočkami?“ Mason pozvedl obličej. „Fuj. Chutnají strašně.“
„Tys jedl kočku?“zeptal se Shay. Můj žaludek se mi zatočil. Neuměla jsem si představit nic nechutnějšího, než kočičí maso.
„Nejedl,“řekl Mason. „Kousl… a zabil.“
Všichni jsme na něj zírali.
„Hej-“ zvedl na svou obranu ruce. „Napadla mě. Bláznivá kočka.“
"Pokud vše půjde dobře, nebudete čelit las sombras," řekla Inez.
„Náš plán je vyhnout se jim. Nikdy není lehké bojovat v džungli a las sombras jsou tam smrtící.!
„Las sombras využívají stromy,“řekl Miguel. „Skáčí z nich.“
„Kolik jich je?“zeptal se Ren.
„Jako medvědi preferují samotu,“odvětil. „Ale pořád jsou smrtící.“
„Takže co?“zeptala jsem se. „To samé jako v Tordisu? Vy vylákáte kočičky a my se vrhneme do jeskyně?“
Miguel zavrtěl hlavou. „Není to jeskyně. Es un cenoté.“
„Ou, chlape.“ Shay se otřásl. „Vážně?“
Miguel přikývl.
„Co je to si-note-ay?“Mason zápasil s tím slovem.
Shay trochu zezelenal. „To je místo, kde Mayové prováděli obětní rituály pro jejich bohy – hluboké vývěry táhnoucí se míle pod povrchem. Někdy narazí na jeskyně s podzemní vodou. Jsou po celé oblasti,že?“
„Sí.“ Migelova tvář byla ponurá.
„Španělsky je nazývají sagrados,“řekl Silas. „Studně obětování.“
„Studně obětování?“Sabininy oči se rozšířily.
„Házeli do nich lidi,“řekl Shay.
„A Eydis je vnitřek jedné z těchto obětních studní?“zeptala jsem se.
„Ano,“řekl Silas.
„Znamená to, že budeme šplhat dolů do vývěru?“ zeptala se Sabine. „Protože to nezní jako zábava.
„Las sombras číhají ve větvích,“ řekl Miguel.
„Neměli bychom čas sešplhat do jeskyně, aby na nás nezaútočili.“
„Co třeba ta věc, co umí Adne?“zeptal se Mason.
„Může otevřít portál dole v jeskyni? Jako v Edenu?“
„Je mi líto. Nic se nedá dělat,“Adne zavrtěla hlavou. „Nemáme ponětí, co tam dole je. Byli bychom opravdu v problému, kdyby se náhodou portál otevřel pod vodou. Nebo na špatné straně srázu. Nemáme žádný popis, kam jít. V Edenu pro mě pracovaly Anselovy zkušenosti. Využila jsem jeho příběh k otevření dveří.
„Tak pak jaký je plán?“zeptal se Shay.
„Gabriel našel další vchod,“řekl Ethan, i když se netvářil moc šťastně.
Ústa Inez byla také pochmurná. „Zkoumal to v posledních třech dnech. Je to nejlepší možnost.“
„Jiný vchod?“zeptal se Mason. „Ale nebudou tam taky panteři, že?“
„Ne,“odvětil Miguel a setkal se s Ethanovým kamenným pohledem.
„Nebudou?“zamračil se Shay.
„Ne,“Connor si protáhl ramena dozadu. „Protože kočky nesnáší vodu.“
Moje kůže se při Connorových slovech naježila. Ne že by vlci přímo nesnášeli vodu, ale stejně jsme nebyli delfíni.
Mrkl na mě. „To je v pořádku, zlatíčko. Všichni jdeme vstříc milému, dlouhému plavání.“
„Jak dlouhému?“zeptal se Shay.
„Půjdeme při odlivu,“řekl Ethan. „Doufejme, že nebudeme potřebovat potápěčské náčiní na dlouho, ale všichni dostaneme rychlokurz. Jen pro případ.“
„Skvělé,“usmál se Shay. Zbytek vlků na něj zíral. „Co?“pohlédl na smečku s velkýma tolik-nevinnýma očima. „Rád zkouším nové věci.“
„Vyvolený vykazuje nadšení pro dobrodružství a riziko přijímání,“zamumlal Silas a zapsal. Nedotkl se toho, co měl na talíři.
„Můžeš tu zůstat?“zeptal se ho Connor. „Pod vodou nemůžeš psát.
Silas vzhlédl. „Zúčastním se každé pamětní události a přenesu je na papír po návratu.“
„Samozřejmě,“řekl Connor a odsunul se od stolu. Pohlédl na Inez. „Nebudeme plavat déle než hodinu, ne? Nerad bych dostal křeč.“
2024 ©