Když jsme šli pryč, Shay mlčel. Nevěděla jsem, jestli na něj mám mluvit, dotknout se ho. Jak bych se asi cítila já, kdybych zjistila, že můj jediný žijící „příbuzný" je ve skutečnosti pán démonů?
Dozvěděli jsme se toho moc najednou, odsunuli spoustu kamenů, pod kterými se ukrývaly ošklivé věci. Věděla jsem, ţe mí pánové jsou krutí, ale teď jsem plně pochopila, jaká je jejich skutečná povaha: nejenţe využívají síly podsvětí, oni se s temnotou ochotně spojili. Ten temný svět rodil bytosti, které rozsévají utrpení, a právě jeho hrůzy jsou zdrojem moci Strážců. Moci, kterou jsem celý ţivot ochraňovala.
Šla jsem napřed a nutila se k rychlejšímu tempu. Chtěla jsem se někde schoulit do klubíčka, zavřít oči a zapomenout na pravdu. Kéţ by tu byla Bryn, abych si s ní o tom mohla promluvit,určitě by přišla na způsob, jak mě rozveselit. Její humor vţdycky dokázal rozptýlit moje pochybnosti. Kdyţ jsem si představila její usměvavou tvář, okamţitě mě začalo hryzat svědomí. Kde teď asi je? Ublížili jí Strážci?
„Měli byste si odpočinout," řekl Connor. „Zavedu vás do vašich pokojů."
„Trefím sám," odbyl ho Shay a vzal mě za paţi. „Nepotřebujeme doprovod."
„Ticho, kluku, pořád jsi tu jako host. Tak bych prosil trochu slušnosti."
„Kluku?" Shay se naježil a svíral mě, aţ to bolelo. „Jsi jen o tři roky starší než já!"
Connor se napřímil a poloţil ruku na jílec meče. „Vsadil bych se, ţe jsem toho viděl mnohem víc, než bys dokázal strávit, i když jsi Scion.“
Bylo mi jasné, kam to směřuje. „Nechte toho, oba.“ Všichni jsme byli vyčerpaní a podráţdění.
„Přesně tak,“ přidala se Adne. „Máme za sebou mizernej den a nestojíme o to, abyste se tu navzájem podřízli.“
„Svatá pravda,“řekl Connor, ale ruku z meče nespustil.
Snažila jsem se krotit svoje podráţdění a raději jsem si prohlíţela křišťálové žilky, které protkávaly stěny. Dokonce i na chodbách, nyní osvícených jen mihotajícími se plameny pochodní, vzory jemně zářily. Během cesty nabraly barvy Tordisu, připomínající ledové pavučiny, tón růţžové a světle žluté. V jednom místě jako by se barvy přímo chvěly a pulzovaly. Po stěnách se najednou rozlévala šarlatová a zářivě oranţová, bylo to jako procházet ohništěm.
Neměnily se však jen barvy. I vzduch kolem nás se ohřál, ale bylo mi to spíš nepříjemné, neţ aby mě to uklidnilo. Kýchla jsem a zavrtěla hlavou, protoţe jsem ucítila zvláštní odér. Ve stejné chvíli Shay nakrčil nos.
„Co to je?“ zeptal se.
Neviditelná směs, která mě udeřila do nosu, měla povědomé sloţení černý pepř, šalvěj, hřebíček a cedr ale byla příliš silná. Začaly mě pálit oči, slzely. Teplo, které se mi rozlévalo po kůži, začalo svědit. I Shay se škrábal na rukou.
„No nazdar," uteklo Connorovi, kdyţ na nás po očku pohlédl, „asi jsme to měli vzít zpátky přes nádvoří.“
Shay se rozkašlal a střelil po něm vyčítavým pohledem.
„Nebojte, uţ jsme skoro za tím," uklidňovala nás Adne.
„Za čím?“ Přitiskla jsem si ruce na nos a na ústa, přesto jsem se rozkašlala, jako bych vdechla kouř.
„Tohle je Pyralis a teď právě procházíme kolem apatyky, " oznámila Adne a ukázala na dvoukřídlé dveře, které připomínaly ty od poradní síně Haldisu aţ na to, ţe vyřezané trojúhelníky byly prázdné a jejich špička směřovala vzhůru.
„Mrzí mě to,“ omlouval se Connor, „neuvědomil jsem si, ţe vás to tak dostane.“
„Proč to vám dvěma nevadí?" nechápala jsem. Konečně jsem zase mohla trochu dýchat, protoţe jakmile jsme minuli ty dveře, pronikavý zápach začal slábnout.
„V apatyce se připravujou naše kouzla směsi, které pouţíváme na zbraně, aby měly lepší účinky proti..." Adne se na mě nervózně ohlédla.
„Ochráncům."
Přejela jsem si jazykem po ostrých špičácích.
Očarované šípy. Doufám, že si to pořádně užíváš.
Ještěže Ethan zůstal v Očistci. Kdyby byl tady, když mě při vzpomínce na jed rozbolely staré rány, neodolala bych a utrhla mu kus ruky.
„Jo. Prostě byste se měli Pyralisu vyhýbat, protoţe tady se vám asi nikdy líbit nebude," dodal Connor.
„Díky za tip," zabručel Shay a konečně pustil tričko, které si přetáhl jako roušku přes nos.
Poznala jsem, ţe jsme došli do Haldisu, protoţe ohnivé odstíny vystřídaly jemné tmavé tóny, 120
jaké se dají najít jedině v půdě. Výpary z Pyralisu rovněţ zmizely, konečně jsem mohla pořádně dýchat. Svědění přestalo, i když nám se Shayem jako připomínka cesty kolem apatyky zůstaly na paţích rudé šrámy.
„Takže každý křídlo odpovídá jednomu živlu?" zeptala jsem se. „Zemi, ohni, vzduchu a vodě?"
Už jsem viděla tři křídla a ráda bych si prohlédla i vodní část akademie.
„Přesně tak," potvrdila Adne.
Je to tu hezký, ne?" nadhodil Connor. „Dobrý bydlení."
„Díky." Adne se na něj přes rameno usmála.
„Chceš říct...?" Nechápala jsem to.
Connor se zasmál. „Budovou vedou svá vlákna všichni tkalci, ale Adne se právě rozhodla shrábnout celou chválu jenom pro sebe."
Jeho smích mě trochu uvolnil, bylo znát, ţe se vrátil do svého obvyklého rozpoloţení. Okamţitý účinek toho věčného vtipkování mi názorně předvedl, jakým přínosem jeho smysl pro černý humor doopravdy je. I když s tím byl někdy otravný.
Jaká vlákna vedete akademií?" chtěl vědět Shay.
„Díky nim ji dokáţeme přesouvat," odpověděla Adne a zamnula si spánky. „Ale abych byla upřímná, hrozně mě bolí hlava. Nemohla bych tě ohromovat svými neuvěřitelnými schopnostmi někdy jindy?"
Zastavila se přede dveřmi. „Tohle je tvůj pokoj, Callo."
Connor se samolibě usmál. „Kdybys měla noční můry, vlčice, mám dveře hned vedle. Je tam dost velká postel, na kterou se vejdem oba, teda jestli nebudeš kousat... aspoň ne 121
moc."
Popadla jsem Shaye za ruku, neţ se na něj mohl vrhnout.
„Fakt bys měl brát věci trochu s nadhledem," zavrtěl Connor hlavou, když viděl, jak Shay zatíná pěsti.
„Ach bože, Connore," zaúpěla Adne, „říkala jsem, že mě bolí hlava. Nemohl by sis ty řeči pro dnešek odpustit?"
„Promiň."
To mě ohromilo. Ještě jsem ho neslyšela omluvit se za nějaký vtip. Došel k ní a odhrnul jí vlasy z očí. „Měla by ses trochu prospat."
Ještě není tak pozdě." Zdálo se mi, ţe se poněkud zachvěla. „A i kdybych si šla lehnout, stejně bych dneska asi nedokázala usnout."
„Tak si můžeme povídat," navrhl. Jeho rozpustilé šaškování bylo rázem pryč.
Chvíli se na něj mlčky dívala, pak přikývla.
„Trefíš do svýho pokoje, Shayi?" zeptal se Connor, aniţ z ní spustil oči.
„Neříkal jsem to náhodou tak před deseti minutama?"
„No jo." Connor vzal Adne jemně kolem ramen a vedl ji chodbou.
Dívala jsem se za nimi, opět zmatená těmi neustálými změnami atmosféry mezi nimi.
Teprve když si Shay odkašlal, přestala jsem se zabývat jejich zvláštním vztahem.
„Kde máš pokoj ty?“ zeptala jsem se.
Strčil ruce do kapes a rozhlédl se. „Hned vedle, ale napadlo mě, že bych moţná...“
Rozbušilo se mi srdce a tváře mi zčervenaly, když jsem si vzpomněla, co říkal Connor.
„Chceš jít dál?“ nabídla jsem mu.
Usmál se a upřel na mě oči plné naděje. Vzala jsem ho za ruku a věděla, ţe musí cítit, jaké tempo nabral můj tep. V pokoji byla tma. přesto jsem rozeznala postel, psací stůl a několik čalouněných židlí. Připomínalo to něco mezi pokojem na koleji a hotelem. Nebylo to zas tak zlé.
Jenže kam teď? Dostala jsem se na neprozkoumané území. Zůstali jsme se Shayem sami a nemuseli se před nikým skrývat. Tady nás nikdo nemohl přistihnout. Byli jsme v bezpečí... aspoň teoreticky. Podlamovala se mi kolena, opájela jsem se touhou a volností, konečné můžu dělat, co chci.
Mám ho odvést k posteli, nebo by to bylo moc rychlé? Měla bych hrát ostýchavou? Kruci, v tomhle se vůbec nevyznám.
Postavil se za mě, objal mě kolem pasu a pak mě k sobě přitiskl.
Když mě začal líbat na šíji, naplnilo mě sálavé teplo. Opřela jsem se o něj a ohromně se mi ulevilo. Uvolnila jsem se. Jsme sami, uţ ne pod dohledem Hledačů, z nichţ jsem přes vřelé přivítání byla nadále nesvá. I kdyby se mi ale tohle nové uspořádání nezamlouvalo, aspoň jsem ještě naţivu. My oba, já i Shay. Vychutnávala jsem si vědomí, že jsme v bezpečí.
Zavřela jsem oči a jeho ruce začaly klouzat po mém těle.
I přes oblečení jsem cítila horko sálající z těch doteků, které mě ale zároveň neuvěřitelně chlácholily.
„Tak co si o Hledačích myslíš?“zeptal se. „Mně to připadá, že jsou asi fakt kladáci.“
„Vypadá to tak.“ Trochu jsem se zavrtěla. „Je to divný, ale trochu mi připomínají Ochránce."
„Já to chápu, jsou to taky bojovníci. Všichni podstupujete oběti kvůli válce." Odtáhl mi límec haleny a políbil mě na rameno.
„Oběti." Zachvěla jsem se, najednou jsem si vzpomněla na Lydii. Na Granta Selbyho. Za co asi položili život? Pořád jsem toho o Hledačích hodně nevěděla.
Jsou hrozně dobří," řekla jsem a vzpomínala na jiţní svah. „I když nejsou vlci."
„Někdy má lidská podoba svoje výhody," namítl Shay.
Jako třeba?"
Jako třeba kdybych teď byl vlk, mohl bych tě maximálně olizovat."
Zasmála jsem se a chtěla se k němu otočit, ale nepustil mě.
Políbil mě na hrdlo. „Vidíš, tohle je mnohem lepší neţ olizování. “ Náhlé zrychlení srdečního tepu a spalující horko mi prozradily, že je to opravdu mnohem lepší.
Sklouzl mi rukama k bokům a jemně mě kousl do ušního lalůčku. „Vsadil bych se, že objevíme i další věci, které jsou takhle lepší."
Otočila jsem se dřív, než mi v tom mohl zabránit, a zvedla hlavu, lačná jeho polibku. Kdyţ se naše rty setkaly, jako by mě celou zachvátily plameny. Líbal mě zlehka, dráţdivě. Ty jemné doteky jeho rtů přímo bolely, probouzely ve mně touhu po něčem dalším. Zabořila jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si ho blíţ. Kousla jsem ho do rtu. Poloţil mi ruku na záda, druhou mi vklouzl pod halenu a začal mě zkoumat a laskat.
„Tolik jsi mi chyběla," šeptal.
„Ty mně taky," přiznala jsem a málem se zajíkla, kdyţ mé políbil na tvář. Má kůže jako by pod jeho elektrizujícími doteky ožívala. Zasmál se a já popadla dech. „Připadá ti to legrační?"
„Ne,“ zašeptal. Jenom mě napadlo, ţe vypořádat se s tím, co máš na sobě, je mnohem jednodušší, neţ kdyţ jsem zápolil s tím ctnostným nesmyslem, cos měla minule, kdyţ jsme se líbali."
Zachvěla jsem se, kdyţ prsty zdůraznil, jak to myslel.
„Myslíš ty svatební šaty?“ Dalo mi práci mluvit srozumitelně. „Tohle je pohodlnější, ale stejně mi připadá divný mít na sobě oblečení nepřátel. “
„Už to nejsou nepřátelé. Navíc ti sluší.“ Usmál se. „Nejvíc se mi líbí ty upnutý koţený kalhoty. “Jeho ruce se znovu daly do pohybu a mně se zatočila hlava.
„Chceš navázat tam, kde jsme minule přestali?" zeptal se. „Myslím předtím, než nám začalo jít o život?"
Zachvěla jsem se, jenomže v mé mysli se v tu chvíli ozval jiný hlas. Hlas, který jsem slyšela ten večer.
Miluješ ho? Renova slova vířila kolem mě, musela jsem zavřít oči, bojovala jsem s citovou bouří, která mě zachvátila.
Tady jde jedině o lásku.
Jeho sytý hluboký hlas zazníval zblízka, byl tak skutečný. Otevřela jsem oči, téměř jsem čekala, ţe ho spatřím stát vedle sebe s pokřiveným úsměvem na rtech.
Ahoj, Cal.
Místo toho jsem viděla jen vysoká okna ve zdi.
Nerada jsem se od Shaye odtáhla. Proč se mi tohle pořád děje? Nedokázala jsem uniknout vzpomínkám na Rena. Naopak, byly čím dál neodbytnější.
„Asi bychom neměli." Můj hlas zněl zastřeně, ještě jsem byla rozechvělá, nevěděla jsem však, jestli to je pořád reakce na Shayovy doteky nebo nečekanou vidinu Rena.
Vzdychl, když jsem poodstoupila.
„Co se děje?"
Nechtěla jsem mu to říkat, proto jsem se raději uchýlila k druhému důvodu. „Dneska to bylo dost zlý. Lydia zemřela, abych se já dostala zpátky. Umřela kvůli mně. Pořád tomu
nemůţu uvěřit, čekala bych, ţe mě teď Hledači budou nenávidět.
„Mně se zdá, že Ethan tě rozhodně nenávidí." Ušklíbl se.
„To je vzájemný." Hořce jsem se usmála. „Myslela jsem ty ostatní. Monroe je uzavřený, ale rozhodně ne rozčilený, a Connor je vlastně senzační."
,Jo tak." Shay zaskřípal zuby.
„Nemyslím takhle," vzdychla jsem.“Je milej a je s ním legrace. Chápej, asi jako Adne."
Její jméno jsem vyslovila poněkud jízlivě. Taky dovedu hrát žárlivou.
Buďto mu to uniklo, nebo to přešel. „Jo, ta je skvělá. Strávil jsem s ní celej týden."
„A co jste dělali?" zeptala jsem se a málem mi uniklo zavrčení.
„Jsi roztomilá, když žárlíš." Pohladil mě po tváři a ucukl, když jsem ho chtěla z legrace plácnout po ruce. „Víš, že mám oči jenom pro tebe."
Jasně." Zasmála jsem se, ale pořád to neznělo úplně přesvědčivě.
„Vážně."
Podívala jsem se mu do očí, a kdyţ mě políbil na špičku nosu, věděla jsem, ţe to myslí doopravdy.
„Prostě mi to tady ukázala," řekl, „a taky jsme trochu cvičili. Tady na výcvik hodně dají."
„Co jste cvičili?" Pohladila jsem ho po rameni.
„Souboj," odpověděl.
„Aha. A jaký to bylo?"
Zasmál se. „Prostě teď asi umím líp bojovat."
„Šlo ti to dobře uţ předtím."
„Tak to bys mě měla vidět teď, kotě," zazubil se.
„Tak uţ mi víckrát neříkej, nebo ten výcvik brzo vyuţiješ."
„Dobře," řekl a zvedl ruce na znamení, ţe se vzdává. „Ţádný zdrobněliny, ţádný zvířátka. Vlastně jsem se dozvěděl něco o akademii a o tom, jak probíhá výcvik Hledačů, ale co se týče budoucnosti a toho, co se ode mě čeká, nevím pořád ani ťuk."
„Shayi... proč jsi jim nechtěl ukázat Haldis?" Něco mě na tom trápilo, ale nedokázala jsem rozluštit co.
„Nechtěl jsem jim nic prozradit, dokud nebudu mít jistotu, že se jim dá věřit. Dokud se nevrátíš," odpověděl a mě zahřálo u srdce. „Teď už jim asi věřím."
„Takže jste před sebou navzájem mlčeli?"
„V podstatě." Zasmál se. ,Já chtěl mít jistotu, že to s tím spojenectvím s Ochránci myslí vážně, a neublíží ti, jakmile se probereš."
„Děkuju," řekla jsem, ale pořád mě překvapovalo, ţe je podvedl. „Shayi, věděl jsi, ţe půjdeme hledat mou smečku. Proč jsi nás nezastavil?"
„Chtělas jít," namítl, já však poznala, ţe se jenom vyhýbá pravdě.
„Já dokázala myslet jen na to, že se dostanu k nim. Vůbec mě nenapadlo, že hlídky už teď nemají smysl... Dokud jsem se o tom nepřesvědčila na vlastní oči."
Nenamáhal se zakrýt úsměv.
Jenže tys to věděl," zavrčela jsem. „Věděl jsi, že je nenajdeme."
„Nevěděl, ale napadlo mě to.“
„A proč jsi nic neřekl?" Mé překvapení rychle přerostlo v rozhořčení. Dva lidé zemřeli. „Tos měl."
„Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo," odpověděl napjatě. „Myslel jsem, ţe takhle dokáţeš Hledačům svou cenu, a přitom nenarazíte na větší potíže."
„Jenomže my měli potíţí celou hromadu," odsekla jsem. Rozčilovalo mě, že se mě snaží ochraňovat, a ještě ke všemu lhaním. „Dva lidi to stálo život."
Já vím," řekl rychle a bylo vidět, že začíná mít taky vztek. „A mrzí mě to, Callo. Neřekl jsem nic, protoţe jsem si myslel, že kolem Haldisu prostě vlci nebudou. Jak jsem měl vědět, že tam na vás budou čekat?"
Protože v tom jsme nejlepší. Kousla jsem se do jazyka, nechtěla jsem na něj dál štěkat. V očích mě pálily slzy, začínala mě zmáhat únava, všechno mě bolelo. Došla jsem k posteli a posadila se. Neničila mě jenom ztráta dvou Hledačů. Těžce na mě doléhalo zklamání. Vrhla jsem se do té mise po hlavě, protoţe jsem doufala, že se mi podaří zachránit smečku. Zato teď jsem nevěděla jak dál, ani jestli je vůbec najdeme.
Svezla jsem se na matraci a zabořila hlavu do polštářů. Po tvářích mi stékaly slzy. Zavřela jsem oči. Vzápětí jsem ucítila, jak na postel dosedl Shay. Natáhl se vedle mě. Políbil mě na šíji, ale já uţ nebyla s ním. Byla jsem zpátky ve Vailu, u své smečky. Teprve po dnešním utkání s Emilem mi došlo, proti čemu vlastně stojím a taky jsem si připomněla, co všechno jsem ztratila. Nenáviděla jsem vůdce Baneů, ale na jeho syna se moje nenávist nevztahovala.
Přišlas prosit o odpuštění? Možná zjistíš, že na to už je pozdě.
Utekli jsme a já získala svobodu, ale Ren je pořád ve Vailu. A lhal, aby nám pomohl. Jak na tohle asi zareagoval Emile? Za jakou cenu Strážci Renovi odpustí, pokud vůbec? Je ještě naživu?
Shay mě přitáhl k sobě.
„Ne, Shayi, přestaň." Hlas se mi chvěl, odtáhla jsem se od něj.“Já prostě... nemůžu."
Chtěla jsem ho, ale kvůli rozjitřeným emocím jsem byla neklidná a nesvá.
Chytil mě kolem pasu. „Proč?"
Chvíli mi trvalo, než jsem mohla promluvit. „Víš proč."
Tiše zavrčel. „Není tady. Vaše svatba, všechny ty vůdcovský výmysly, je to pryč. Nemusíš se dál chovat, jako by na tebe měl nějaký právo. Chtěl bych, abys-
Nemohl se víc mýlit. Ren byl pořád se mnou, sledoval každý můj pohyb. I když ke svatbě nedošlo, bylo mezi námi silné pouto, jako mezi vůdci a partnery bývá. Vždycky to tak bylo, už od prvního dne, kdy jsem ho poznala a oznámili mi, že jednou budeme spolu. Tohle pouto, ta loajalita mě pořád poutaly k Vailu a k němu. Jediná věc, která mě kdy přiměla zpochybnit, jestli bychom s Renem měli být doopravdy spolu, byl kluk, který právě ležel vedle mě.
Shay mlčel, ale cítila jsem, jak mě provrtává rozčileným pohledem.
„Já to nechápu,“ řekl po chvíli. „Teď už jsi volná, Callo. Přece to chceš. “
Měl pravdu. Chtěla jsem to, ale neřídila jsem se jen vlastní touhou.
„Nejsem volná. Ne doopravdy,“ vzdychla jsem a přetočila se k němu.“Je mi líto, ale dokud nebudu vědět, že je moje smečka v bezpečí, nechci dělat žádný věci, který by ve mně posilovaly pocit, že jsem je zradila."
Jakmile jsem to řekla, došlo mi, že je to opravdu tak. Nepronásledoval mě jen Ren; byla to má rozhodnutí.
Nepříjemně se zasmál. „Takže tím, že mě miluješ, zrazuješ svou smečku? I po všem, co se odehrálo, by ses kvůli nim stala Renovou družkou?"
„Já... já nevím." Skutečně jsem nevěděla, co mám dělat. Snaţila jsem se ho trochu uchlácholit. „Nemyslíš, že vzhledem k tomu, co se děje, by bylo nejlepší nechat věci prozatím tak, jak jsou? Přece teď musíme řešit důležitější záležitosti, než jsou vztahy mezi tebou, mnou a Renem, ne?"
Mimoděk jsem se dotkla prstýnku, který mi Ren daroval.
Shay přimhouřil oči. „Důležitější záležitosti?"
„Třeba zachránit svět? Nebo jak vyhrát tuhle válku? To mi připadá celkem důležitý." Pokusila jsem se zasmát, ale neznělo to přesvědčivě.
Ani Shay se nesmál. „Vůbec to s tím nesouvisí."
,Já vím." Už jsem jeho pohled nedokázala snést. ,Je to... Dobře, ale nebude se ti to líbit."
„To je fuk. Chci slyšet pravdu."
Co když ani sama nevím, jaká je? City mi prokluzují mezi prsty jako voda, kdykoli se je pokusím uchopit.
„Neskončilo to,“ zašeptala jsem.
„Co neskončilo?"
Já a Ren.“
„Jak to můžeš říct? A nemohla by ses přestat vrtět?“
Ztuhla jsem, když se mi podíval na ruku. „Co je to?“
„Nic.“ Chtěla jsem ji schovat pod polštář, ale on mě popadl za zápěstí a zadíval se na lesklý kovový kroužek s modrým safírem.
„Callo,“ řekl pomalu, „co je to?“
Odkašlala jsem si a snažila se zůstat klidná. „Prstýnek.“
„Prstýnek." Kdyţ se dotkl bílého zlata, ucukla jsem.
„To ti dal on.“ Cítila jsem, jak je napjatý, v prsou mu zlověstně rachotilo. Je to tak?“
Přikývla jsem. Na chvíli jsem si myslela, že se převtělí a kousne mě.
„Kdy?“ zeptal se.
„Tu noc před svatbou.“
„Sundej to.“
„Cože?“ Posunula jsem před sebe polštář jako štít.
„Sundej to,“ zopakoval. „Proč bys měla nosit prstýnek, co ti dal on?“
„Já...“ Zajíkla jsem se. „Když ho sundám, mohla bych ho ztratit."
„No a?“
Neodpověděla jsem, jen sklopila oči.
„Takže když říkáš, že to mezi tebou a Renem neskončilo, myslíš tím, že jsi s ním pořád zasnoubená? Proto ten prsten nosíš?'' Mluvil zdánlivě klidně, ale já cítila, jak to v něm vře. Jeho vztek vířil mezi námi, hustý jako kouř spáleného dřeva s příměsí něčeho dalšího. Bodlo mě u srdce, když jsem rozeznala jemný hořkosladký pach smutku-prach a tlející růže.
„Tak jsem to nemyslela... ale nemůžu být s tebou. Ne takhle." Hlas se mi třásl. „Když je tam a kdo ví, co se mu děje. Jim všem, Shayi. Nechali jsme je tam. Jak bych mohla myslet na něco jinýho? Nemůžu, prostě to nejde."
„To přece ale neznamená-“
„Ne.“
„Kašlu na to.“ Zvedl se z postele. „Můžeš klidně spát, Callo, už tě nebudu obtěžovat."
Odešel a ve mně se všechno sevřelo. Potýkala jsem se s touhou rozběhnout se za ním. Místo toho jsem se přetočila na záda a upřela oči na hvězdy, které prosvítaly skleněným stropem. Doufala jsem, že dřív nebo později vyčerpáním usnu.
Utekla jsem z Vailu a to možná všechno změnilo, ale pořád nevím, kam vlastně patřím.
2024 ©