Dveře, které Adne otevřela tentokrát, odhalily pohled do krajiny, kterou jsem znala celý ţivot. Sněhem pokrytý svah se třpytil v odpoledním slunci, světlo střídaly stíny vysokých borovic.
„Tohle je východní svah,“ pronesla jsem tiše. Touha rozběhnout se, najít vlky ze své smečky a odvést je do bezpečí byla ochromující. Zaťala jsem zuby a snaţila se ovládnout.
„Ano,“ řekla Adne. „Bude to stačit? Nedaleko odsud máme domluvené setkání. Grant je na stezce o několik set metrů dál. Je to v rezervaci, která se táhne podél vaší hlídkové trasy, ale snad tam na něj ţádný vlk nezaútočí... doufejme.“
„Nesnáším zimu,“ utrousil Ethan a zavázal si boty.
,Já se nemůţu dočkat, aţ si udělám ve sněhu andělíčka," prohlásil Connor a připnul si sněţnice.
„Někdy tě fakt nemám rád,“ řekl na to Ethan a vzal si rukavice, ale bylo vidět, ţe bojuje s úsměvem.
Lydia se zasmála. „Callo, my s Ethanem s tebou půjdeme hledat tvou smečku. Connor vyrazí na opačnou stranu za Grantem."
Přikývla jsem, i kdyţ bych šla radši s Connorem neţ s Ethanem. Nijak mě neuklidnilo, ţe Lydia vyrazila v čele a Ethan vzadu za mnou. Obávala jsem se, aby moje nechráněná záda nebyla pro jeho kuši příliš velkým pokušením. 84
„Budu čekat," oznámila Adne a zavřela průchod. Opřela se o strom. „Ať vám to netrvá moc dlouho. Myslím, ţe ani mých dvacet vrstev v téhle výšce moţná neobstojí. Mrzne."
To mě vytrhlo z představ, jak se svobodně řítím sněhem. „Proč prostě nepočkáš vevnitř?"
Hledači se na mě otočili. Nechápala jsem, proč se tak tváří. Kdyţ byly dveře otevřené, bylo vidět na druhou stranu za portál. Obraz byl sice rozmazaný, ale zas ne tolik.
Ethan něco zabručel, Adne se na mě rychle usmála.
„Promiň, zapomněli jsme, ţe neznáš pravidla. Portál nikdy nesmí zůstat otevřený."
„Nikdy," zdůraznil Ethan. „A tkalci se nikdy neúčastní útoku. Zůstávají na kraji útočné zóny."
Adne se zakabonila, Connor zavrtěl hlavou. „Sama víš, proč se to tak dělá, beruško."
„Sklapni!"
Lydia ji vzala kolem ramen. „Tkalci jsou mezi Hledači ty nejmocnější a nejcennější nástroje. Snaţíme se riziko, kterému by mohli být vystaveni, omezit na nejniţší moţnou míru."
„Ale o to mi přece šlo,“ namítla jsem, podráţděná tím, ţe
o svých údajných spojencích téměř nic nevím. „Kdyby byla na druhé straně, můţe prostě portál zavřít, jakmile by něco hrozilo."
„I kdyţ jsou tkalci opatrní, pořád se můţou dopustit nějaké chyby." Adne se tvářila jako bouřkový mrak. „Něco by mohlo proniknout dovnitř."
„Myslela jsem, ţe Stráţci portálem nemůţou."
„Nemůţou je vytvářet," upřesnila Adne. „Ale projít skrz dokáţou. Stejně jako jejich tvorové 85
Ochránci, přízraky, cokoli."
„Kdyby se někdy Stráţci zmocnili tkalce," dodala Lydia, „kdyby ho přinutili průchod otevřít, vůbec bychom netušili, ţe se na nás něco chystá. Proto zůstávají portály zavřené, a proto nemůţou být tkalci útočníci. Pracují mimo nebezpečí... nebo aspoň v rámci moţností."
Adne se tvářila, jako by kousla do citronu.
„Proto se taky, kdyby přišlo něco jinýho neţ my, vrátíš do Očistce," řekl jí Connor.
Já ten protokol znám,“ odsekla. „Dostudovala jsem, jestli to nevíš."
Jak bych mohl zapomenout?" Usmál se a poslal jí vzdušný polibek, vzápětí se začal brodit sněhem.
„Dobře, Callo," ozvala se Lydia, „evidentně z nás budeš nejlepší stopař, tak nás veď."
Zazubila jsem se, převtělila a vrhla se do sněhu. Svěţí zimní vzduch mi proudil do nozder. Zatouţila jsem zavýt. Zpod keře se vyřítil králík a mně se začaly sbíhat sliny.
„Callo!" křikla Lydia.
Zastavila jsem se a zvířený sníh se kolem mě zvedl jako bílá mlha. Ouha.
V tom vzrušení z běhu po horském svahu jsem zapomněla, ţe nejsem ve společnosti vlků. Lidé jsou pomalí. Otočila jsem se a doběhla zpátky k těm dvěma. U nich jsem se převtělila.
„Omlouvám se."
„Můţeš klidně vyrazit napřed, ale neztrať nás z dohledu," řekla Lydia.
Ethan si posunul popruh kuše. „Kdyby se nám zdálo, ţe jsi moc daleko, střelím tě do ocasu."
Lydia se na něj zamračila.
Jen si dělám legraci," zabručel, ale rozhodně se 86
netvářil přátelsky.
Znovu ve vlčí podobě jsem netrpělivě vyrazila napřed, ale snaţila jsem se být Hledačům na dosah. Čerstvý sníh pro nás nebyl zrovna nejlepší. Tlumil pachy a nové stopy, zahladil staré.
Průchod, který Adne otevřela, byl jihozápadně od jeskyně Haldis. Zamířila jsem k oblasti, kde bychom za normálních okolností měli v tuhle odpolední hodinu narazit na hlídky Stráţců. Nebylo snadné se Hledačům přizpůsobit.
Nemohli jsme spolu komunikovat, coţ bylo dost otravné, chvílemi mě to přímo rozčilovalo. Kdykoli jsem jim chtěla něco říct, musela jsem doběhnout zpátky, převtělit se, a pak zase vyrazit vpřed. O to víc jsem touţila po svých druzích. Snaţila jsem se rozpomenout, jaké bylo běţet po téhle cestě se Shayem, dokud byl ještě člověk. S ním jsem byla trpělivá a Hledači prokázali, ţe se i ve sněhu dokáţí pohybovat rychle. Sice to nebylo ideální partnerství, ale přece jen funkční. To jsem si neustále připomínala, kdyţ jsem se hnala vpřed.
Hrabala jsem tlapami ve sněhu, zvedala čenich a větřila, dělala jsem všechno, co jsem mohla, abych našla nějakou známku toho, ţe tudy běţeli vlci z mé smečky. Jenţe jsem nic nenašla. Ţádné stopy, ţádné pachy. Kde jsou?
Moje naděje klesaly jako slunce na obzoru, kdyţ mě Lydia znovu zavolala.
„Našla jsi něco?“ Kolem nás se rozlévaly inkoustově černé stíny.
„Ne,“ přiznala jsem a kopla do sněhu. „Tohle svinstvo tlumí všechny pachy. Jediné stopy, které jsem objevila, patří zvěři. “
„Nemohli změnit hlídkovou trasu? “ zeptal se 87
Ethan.
Tím poukázal přesně na to, co mě hnětlo. I kdyby se ale trasa změnila, stejně bych čekala, ţe narazím na nějaké známky, ţe se v okolí pohybovali Ochránci. Byli jsme tak blízko jeskyně, hlídky ji přece nemohly úplně vynechat. Jenomţe... jenomţe jsme odsud se Shayem odnesli to, co jeskyně ukrývala. A Stráţci to vědí. Kdyţ se Shayovi podařilo zmocnit toho zvláštního válce, ve škole byl přímo hmatatelně cítit jejich strach a napětí. Uţ nebylo třeba jeskyni ochraňovat. Čili ţádné další hlídky. Napadal mě jen jediný důvod, proč by se v okolí měli vyskytovat vlci. Museli tu čekat na...
„Ale ne,“ praštila jsem se do čela. Krev mi ztuhla v ţilách.
„Co je?“ zeptala se Lydia.
Nechtěla jsem jim to říct. Připadala jsem si jako naprostý idiot. Jak jsem mohla zapomenout na něco tak důleţitého?
Tváře mi hořely, protoţe jsem věděla, proč se to stalo. Byla jsem tak pohlcená představou, ţe najdu Masona, Ansela nebo i vznětlivou Fey, znovu se s nimi shledám. Automaticky jsem předpokládala, ţe bude všechno jako dřív. Tady jsme hlídkovali. Na tohle místo jsem se soustředila celý ţivot. Vůbec mě nenapadlo vzít v úvahu něco jiného.
Ale proč nic neřekl ani Shay, kdyţ jsme připravovali plán akce? Věděl, ţe Haldis uţ v jeskyni není, vţdyť ho má teď u sebe.
„Callo,“ oslovila mě Lydia znovu, „co se děje?1
Snaţila jsem se zformulovat vysvětlení a omluvu, najednou jsem však něco zahlédla. Byla to postava asi sto metrů od nás, která se 88
k nám rychle blíţila.
„Pozor," řekl Ethan a namířil kuši.
„Počkej.“ Lydia mu poloţila ruku na rameno. Postava šla po dvou a zběsile na nás mávala. „To je Connor.“
Na člověka se sněţnicemi se blíţil opravdu rychle Hledači zřejmě trénovali i v zimním terénu.
Jdeme,“ rozhodl Ethan a vyrazil mu naproti.
Kdyţ jsme se k němu dostali, stál sehnutý, ruce opřené o kolena, a lapal po dechu.
Je mrtvej,“ vypravil ze sebe. „Grant je mrtvej. Rozsápali ho.“
Protoţe jsem byla vychovávaná k násilnostem, nečekala jsem, ţe mě pomyšlení na smrt můţe tak vyvést z míry. Jenţe při představě neohrabaného a hodného učitele Selbyho v kaluţi krve jsem se otřásla.
„Kruci." Ethan sklopil hlavu.
Lydia zavřela oči. „To je škoda. Znamená to, ţe odsud musíme vypadnout. Jestli vlci ještě loví, snadno nás najdou... nebo vyčenichají Adne.“
Connor přikývl, ale podíval se na mě. „Našla jsi svou smečku?"
„Ne," hlesla jsem, ještě pořád rozrušená osudem Granta Selbyho. „Navíc jsem si právě uvědomila, ţe-
Přerušilo mě zavytí. Vzápětí se ozvalo další a další, aţ mi naskočila husí kůţe.
„To není moje smečka," zašeptala jsem.
„Vědí, ţe jsme tady,“ řekl Ethan. ,Jdeme.“
„Drţ se u nás,“ nařídila mi Lydia a znovu se v čele pustila vpřed.
Vraceli jsme se, ale tentokrát oklikou. Lydia nás vedla jinou cestou směrem k Adne, pečlivě se vyhýbala místům, kudy jsme přišli. Já se 89
znovu převtělila, neustále jsem větřila a naslouchala, snaţila jsem se zjistit, jestli nás vyjící vlci sledují. V padajícím šeru se však rozhostilo nepříjemné ticho. Uvědomila jsem si, ţe sníh pohlcuje zvuk i pach. Vítr nám vháněl do tváří ledové krystalky namrzlého sněhu, vál směrem, odkud se předtím ozývalo vytí.
To bylo zlé. Byli jsme k nim po větru. Ochránci nás ucítí, zato já je ne, dokud nebudou u nás.
Vytí se ozvalo znovu, tentokrát blíţ.
„Mám dojem, ţe bez boje se odsud nedostanem,“ ozval se Ethan.
„Hlavně běţ dál.“ Lydii od úst stoupaly obláčky páry.
Blíţili jsme se k místu, kde jsme nechali Adne, kdyţ se náhle z větví stromu nad námi snesl stín.
Lydia se otočila, dýku v ruce.
„To jsem já!“ Adne zvedla paţe.
„Cos dělala na stromě?“ zeptal se Ethan.
„Schovávala jsem se.“ Oprášila ze sebe sníh. „Slyšela jsem to vytí a říkala jsem si, ţe se radši budu drţet při zdi."
„Dobrej nápad," pochválil ji Connor, kterému se zjevně ulevilo, ţe se jí nic nestalo.
„Co se děje?" chtěla vědět.
„Zabili Granta," řekl jí.
Zbledla. „To ne."
Zastříhala jsem ušima, protoţe v lese za námi se ozvaly nové zvuky. Škrábání tlap po ledu. Nechtěla jsem se převtělovat, tak jsem na Hledače jen vyštěkla. Stačilo to.
Ethan si připravil kuši. „Adne, otevři průchod.“
Popošla jsem vpřed a prohledávala očima les. Vtom jsem zahlédla pohyb. Mezi stromy se mihl narezavělý vlk. Srdce mi poskočilo. 90
Nightshade. Sasha-Feyina matka a jedna z matčiných hlídkových partnerek. Rozběhla jsem se k ní.
„Callo, ne!“ zavolala Lydia, ale já běţela dál.
Znovu jsem vyštěkla, tentokrát jsem volala Sashu. Mihla se mezi dvěma stromy a já k ní vyslala myšlenku.
Sasho! Sasho, počkej!
Rusý vlk se otočil a vyrazil ke mně. Hnala se plnou rychlostí, vůbec nezpomalila, ani kdyţ se blíţila. Vrčela.
Vítej doma, Callo.
Narazila do mě a obě jsme se svalily do sněhu. Vykroutila jsem se a skočila stranou, kdyţ mi chňapla po lopatce.
Přestaň! Co to děláš?
Neodpověděla, místo toho se na mě znovu vrhla, oči podlité krví.
Probraly se ve mně instinkty a já jí úder oplatila. Zahryzla jsem se jí do hrudi, ale chuť krve vlastní smečky mnou silně otřásla. Všechno mi to připadalo jako ve snu. Útočím na matku své kamarádky. Bylo to porušení všeho, co mi kdy bylo svaté.
Znovu jsem se ji pokusila oslovit.
Sasho, prosím, jsem tu, abych vám pomohla.
Jen tak tak jsem se vyhnula jejímu dalšímu výpadu.
Jsi jenom hloupá holka.
Pochopila jsem hroznou pravdu. Sasha se mě snaţí zabít, a jestli mám přeţít, budu muset já zabít ji. Zoufale jsem se snaţila najít jiné východisko z téhle polízanice.
Kdyţ se na mě vrhla tentokrát, překulila jsem se na stranu, otočila se ve sněhu a zakousla se jí do zadního běhu. Vyjekla, kdyţ jsem jí 91
přeťala šlachy. Zahryzla jsem se hluboko do svalu a ona znovu vyjekla, kroutila se a marně po mně chňapala. Spokojená, ţe teď uţ nás nebude moct pronásledovat, jsem ji pustila a rozběhla se za Hledači. Mezi stromy uţ jsem viděla světélkující portál, ale za mnou se ozývalo bojovné vytí. Nabrala jsem na rychlosti a hnala se s větrem o závod.
„Callo!“ mávala na mě Adne. Řítila jsem se přímo k ní. Dělilo nás od sebe pouhých pár metrů, kdyţ do mě narazilo cosi tvrdého a těţkého. Překotila jsem se, náraz mi vyrazil dech. Zvedla jsem se na roztřesené nohy a otočila se k útočníkovi.
Myslela jsem, ţe se mi zastaví srdce, kdyţ jsem zjistila, ţe přede mnou stojí Emile Laroche.
Honí nás vůdce Baneů.
Ochromil mě strach, přitom jsem horečně uvaţovala. Sasha lovila s Emilem. S Emilem! Nedávalo to smysl. Sasha byla vţdycky partnerkou mé matky. Nightshade. Nightshadeové se zodpovídali jedině svým vůdcům, mým rodičům, Stephenovi a Naomi Torovým. Nightshadeové a Baneové se navzájem nesnášeli a vyhýbali se kontaktu, jak to šlo. Smečky spolupracovaly jen na přímý rozkaz Stráţců.
A teď vede Nightshadey Emile Laroche, vůdce Baneů. Najeţila jsem se a zavrčela na něj, i kdyţ jsem tomu ještě pořád nemohla uvěřit. Nepochopitelná noční můra pokračovala. Proč je Sasha s Emilem? Proč mě napadla? Kde jsou matka s otcem? Kde je moje smečka?
Baneovi kapaly z huby sliny.
Přišlas prosit o odpuštění?
Nohy se mi podlamovaly. 92
Oklepal se.
Možná zjistíš, že na to už je pozdě.
Zavrčela jsem. Jestli chce boj, má ho mít, i kdyţ to vypadalo dost beznadějně-Emile se mezi Ochránci proslavil jako zabiják. Bylo to ohromné a silné zvíře a měl za sebou na rozdíl ode mě dlouhé roky soubojů.
Ničeho nelituju.
Zatvrdila jsem se a čekala, aţ po mně skočí. Moţná ho neporazím, ale pořád mu můţu ublíţit. Hodně.
Skrčil se a jeho zavrčení připomínalo hrdelní smích. Přesně tohle říkal tvůj otec.
Můj otec?
Ještě pořád jsem byla šokovaná jeho slovy, kdyţ najednou vyjekl a otočil hlavu, aby si vytrhl z boku dýku. Válel se ve sněhu a kolem zůstávala krvavá stopa. Druhá dýka ho minula.
„Callo! Rychle běţ k Adne,“ křičela Lydia. Hnala se na Emila s dalšími dvěma dýkami v rukou.
Rozběhla jsem se k portálu.
„Běţ, běţ!“ křičel Connor a potýkal se přitom s dalším Banem jen pár metrů od naší únikové cesty. Ochránce a Hledač se váleli ve sněhu. Zahlédla jsem odlesk Connorovy dýky, jíţ vlka bodal. Bane cvakal naprázdno čelistmi, pokoušel se Hledače zranit, ale marně, Connor se kroutil a otáčel a drţel se mimo dosah. Kdyţ jsem se hnala kolem něj, udeřil vlka přes čelisti plochou stranou meče a druhým mu probodl chřtán. Skopl bezvládné vlčí tělo z meče a rozběhl se za mnou.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak Ethan vedle portálu kryje Lydiin útok neutuchající palbou z 93
kuše. Převtělila jsem se. Lapala jsem po dechu, ale potřebovala jsem se zeptat, co bude dál.
„Dělej! “ Ze zářícího průchodu se vynořila ruka a Adne mě vtáhla do tepla výcvikové místnosti v Očistci. Connor proskočil hned za mnou.
„Lydie, vzduch je čistej!“ křikl Ethan. „Vrať se sem!“ Udělal dva kroky k ní, kdyţ se náhle z lesa vynořili čtyři další vlci a řítili se k vůdci Baneů.
„Lydie!" zařval Ethan a zase začal pálit šípy.
Spustila oči z Emila a zahlédla blíţící se Ochránce. Vrhla po nich dvč dýky. Podařilo se jí jednoho zneškodnit, druhého zpomalit, ale kdyţ se otočila a pustila sněhem k portálu, Emile se vymrštil a skočil.
Náraz ji povalil do sněhu. Tři zbývající vlci k němu doběhli ve chvíli, kdy se jí zahryzl do hrdla.
„Ne!" zvolal Connor a dral se průchodem nazpátek. Tam ale stál Ethan a blokoval mu cestu. Zavrtěl hlavou, pak se podíval na Adne.
Connor zaklel, ale nehádal se.
Je po ní, Adne.“ hlesl Ethan. Neotočil se, aby viděl, jak Emile trhá Lydiino tělo. „Zavři průchod."
2024 ©