V Itálii?" zvolal Mason. Přitiskl dlaně na sklo. Chápala jsem jeho pocity. Bariéra, která nás oddělovala od okolního světa, navozovala dojem, že ráj tam venku není skutečný.
„Rozumím, asi vám bude chybět ta kukuřice,“ ušklíbl se Connor.
Adne si protáhla krk. „To nebylo hezký.“
„Jak je?“ zeptal se jí a zvážněl.
„Dobře. Jsem utahaná, ale v pořádku. Budou nás čekat na shromáţdění v hlavní síni.“
„Já chci vidět Ansela," ozvala se Bryn. „Můžeme se přesvědčit, že se mu nic nestalo?“
„Je v pořádku," ujistil ji Connor. „Přesun proběhl bez chybičky. Když jsme tu my, je tu i on. Vždycky je to tak, že se povede buď všechno, nebo nic."
„Ale-“
„Koukej, nejdřív musí Anika trochu vychladnout, neţ po ní budeme něco chtít. Callin bráška to dost zpackal. Chvíli potrvá, než si všechno sedne."
Vyměnili si s Adne pohled, ze kterého jsem zaskřípěla zuby. Bylo vidět, že oba pochybují, jestli si tohle vůbec někdy „sedne".
Co bude s mým bratrem?
Bryn svěsila ramena.
Mason ji vzal za ruku.
„On to zvládne."
Přikývla jsem, i když jsem tomu věřila čím dál míň.
„Půjdeme se najíst," rozhodla Adne. „A pak vás ubytujeme. Určitě byste se rádi dali do pořádku."
Sledovala jsem její zkoumavý pohled. Bryn s Masonem skutečně potřebovali důkladnou očistu.
Pořád na sobě měli rozedrané a špinavé oblečení z té noci, kdy je zajali, byli umazaní a potřísnění zaschlou krví. Jejich zubožený vzhled mi znovu bolestně připomněl, co museli přetrpět.
Mlčky jsme vyrazili za Connorem a Adne, vedli nás po schodech nahoru. Když jsme došli do mezaninu v prvním poschodí, Adne se zarazila.
„Koukněte!" Podívala jsem se, na co ukazuje. I my zůstali jako solné sloupy.
Zastavili jsme u skleněných dveří, které vedly na nádvoří. Za neviditelnou bariérou se přímo před našima očima měnilo celé rozlehlé ústřední prostranství. Holá a suchá půda ožívala rozvíjejícími se listy, zelenou prozářily barvy rozkvétajících poupat. Ve fontánách mezi květinovými záhony zurčela voda.
Connor hvízdl. „Ty jo, to je fofr, snovači jedou. Paráda.“
„Vždycky to tak je,“ řekla Adne, „ale stejně mě to pokaţdý dostane. “
„Kdo jsou snovači? ' vyptával se Mason a pozoroval přitom vinnou révu, jejíž úponky se ovíjely kolem mramorového schodiště za prosklenými dveřmi.
„To je jedna ze specializací na akademii," odpověděl Connor. Jsou vesměs z Eydisu a Haldisu. Jejich úkolem je začlenit budovu a pozemky do místního ekosystému."
„Jsou něco jako zahradníci? ‘ ujišťovala se Bryn.
„Někteří se zaměřujou na zahrady," přikývl a pohladil si břicho. „Což je dobře, protože středozemní klima znamená, že budeme mít na stole víc čerstvýho jídla. Tam, kde je zima, je moc kořenový zeleniny. Co vy na to? Specialitou týhle oblasti jsou olivy a citrony, ne? Mám dojem, že to psali ve zprávě o tomhle stanovišti. Jenomže k přesunu mělo dojít na jaře, i když to vypadá, že se tady rostlinám daří i teď.“
„Počkej moment," přerušil ho Mason. Jak je to možný? Vždyť všechny ty kytky tady rostou neuvěřitelnou rychlostí."
„Magie základních živlů,“ pokrčila Adne rameny. „Eydis a Haldis voda a země. Snovači se napojí na půdu, na kořeny rostlin a stromů a na přírodní vodní zdroje. Díky tomu taky máme vlastní zásobování vodou a geotermální energií. "
„Je fajn, že už na tom dělají," pochvaloval si Connor. „Tenhle přesun pro ně rozhodně nebyl ideální."
Mason vrtěl hlavou a já viděla, že i on je z toho nesvůj. „Tohle prostě není možný. Kdo by něco takovýho dokázal?"
„My," opáčil Connor a odvrátil se od okna. „Když už mluvíme o nemoţným, kdo se tady umí proměnit ve vlka?"
„Na tom něco bude," usmál se Shay. „Právě kvůli tomu jsem těmhle věcem začal věřit."
Mason neochotně přikývl, ale něco si pro sebe bručel. Vydali jsme se po schodech dolů do přízemí.
„Kéţ by to mohl vidět Monroe," vzdychla Adne. Svěsila hlavu a tiše vzlykla.
„Hlavně musíš zvládnout shromáždění," řekl jí Connor a vzal ji kolem ramen. „Pak si můžeme povídat o tvým tátovi, jak dlouho budeš chtít."
Tentokrát jídelna nebyla prázdná, jako kdyţ jsem sem zavítala minule. Hemžilo se to tu lidmi, muži i ženami, místnost doslova praskala ve švech a všichni mluvili.
„Támhle je Tess." Connor začal kormidlovat davem.
Jaká Tess?" zeptala se mě Bryn.
„Patří k jejich skupině, k Haldisu."
„K Haldisu?"
„No, já ani..." Slova mi vázla na jazyku. Haldis, Eydis.
Útržky informací, které jsem během krátkého pobytu u Hledačů pochytila, byly víc neţ sporé. Ještě jsem toho o nich moc nevěděla, a přitom jsem svou smečku, nebo spíš její zbytek, uvrhla do tohohle světa s nejistou budoucností. Co kdyţ to bylo špatné rozhodnutí ? Zvuk hlasů v sále sílil, až mě rozbolela hlava.
Kdyţ jsem neodpověděla, Bryn pokrčila rameny a následovala Masona ke stolu, kde seděla Tess s Connorem.
„Callo?" Shay si mě pozorně prohlížel.
„Jen běž napřed," řekla jsem a postrčila ho za Bryn. Jsem hned za tebou."
Ale zatímco se proplétal mezi Hledači, já pomalu couvala do chodby a ke schodům. Tam jsem se dala do běhu.
Netušila jsem, kam se vlastně řítím, ale potřebovala jsem běžet.
Ještě před týdnem jsem byla ve Vailu a měla spojit život s Renem, vykročit po cestě, která mi byla určená od narození. Můj osud. Mám vůbec ještě nějaký? Nebo teď patří Hledačům?
Uniklo mi zavrčení. Nenechám se zavřít do klece. Strážcům jsem poslušně slouţila, a kam mě to dostalo? Kdyby mi Hledači nabídli moţnost bojovat s bývalými pány, přijala bych ji. Zabili mi matku, mučili ty, které jsem milovala. Chtěla jsem, aby za to zaplatili. Jenže s nimi musím bojovat podle vlastních pravidel.
Právě teď jsem rozhodovala za celou smečku a potřebovala jsem jistotu, kterou jsem ale vůbec necítila.
Octli jsme se na opačné polokouli, z mého starého ţivota nezbylo v podstatě nic. Vztahy v naší smečce, které se zdály být tak pevné, se rozpadly, a to jen mou vinou.
Fey, Dax a Cosette se uchýlili ke Stráţcům, lpěli na tom ţivotě přes všechny jeho nevýhody. Byla jsem si jistá, že kdyby se tam nezjevil Connor, bojovala bych s Daxem na život a na smrt. A z mého bratra se stal jen pouhý stín, který byl dokonce svolný zradit mě, jen aby získal zpátky to, o co ho připravili.
Jenomže Ansel nebyl jediný, komu změnili život k nepoznání. I Renova budoucnost se zhroutila ten den, kdy jsem utekla. Smečka skončila a rozpadla se, vůdcovství teď patřilo jen Emilovi, který byl spíš zrůda neţ člověk, a navíc to ani nebyl Renův otec. Vzápětí jsem klopýtla, to když mi došlo, co jsem si dřív neuvědomila. Rena připravili o budoucnost už dávno, když Emile a Strážci zabili jeho matku.
Jeho ţivot se odvíjel ve lžích, umně navršených na sebe, poskvrněných krví a smrtí.
Přitiskla jsem si dlaně na oči. Lži, krev a smrt. Byl náš ţivot vůbec něco jiného? Jak jsem si tiskla dlaně k obličeji, ucítila jsem studený dotek kovu. Prstýnek, který mi dal Ren. Příslib věcí budoucích.
Já bych rád, abys věděla, že...
Přemítala jsem, co mi to chtěl tehdy říct a proč to nedopověděl. Co všechno mi chtěl nabídnout?
Najednou mi chodba připadala moc úzká, stěny jako by na mě padaly. Potřebovala jsem ven, nadechnout se čerstvého vzduchu.
Přidala jsem na tempu a hledala nějaký východ. Když jsem doběhla k dalším proskleným dveřím, vyřítila jsem se jimi ven.
Okamžitě mě obklopil slaný mořský vzduch. Předklonila jsem se, ruce na kolenou, a hltala ho, jako by to byla voda. Barevné odstíny západu slunce vystřídaly tlumené barvy stmívání, levandulová a šedá. Ale v těch posledních zbytcích světla se prstýnek z bílého zlata, který jsem měla na prstě, blyštěl a vrhal na mě odlesky. Jako by si mě dobíral, jako by se mstil.
Připomíná mi tvoje vlasy.
Dlouhý světlý cop mi visel přes rameno.
Vstala jsem. Nádvoří bylo obrovské a to, co ještě včera představovalo holou půdu, se proměnilo v nádhernou zelenou zahradu, vzduch provoněla vůně čerstvých bylin.
Rozběhla jsem se k nejbližšímu skleníku. Hledala jsem cokoli, jen aby to bylo ostré. Sotva jsem popadala dech. Otevřela jsem dveře a vpadla dovnitř, klopýtala jsem kolem semenáčků a hrnkových rostlin. Vůně kompostu a vlhkého vzduchu byla nasládlá, trochu se mi z ní zvedal žaludek.
Konečně jsem našla to, co jsem hledala, na konci skleníku na stole, kde se přesazovaly rostliny.
Popadla jsem do ruky zahradnické nůžky, druhou jsem chytila svůj tlustý cop ve výši ramen. Stříhala jsem a stříhala, až mi dlouhý konec zůstal volně v ruce. Zahodila jsem ho jako živého hada. Konečně jsem se trochu uklidnila, najednou jsem si připadala lehká, volná. Odložila jsem nůžky a odešla ze skleníku.
Venku jemně poprchávalo. Nebyl to déšť, jen jakési mrholení, jemnější než mlha. Byla teplá noc a já se vydala do středu zahrady.
Cesta vedla kolem pečlivě zastřižených keřů, za nimiž se nacházela malá oáza. Sestoupila jsem po schodech mezi květinové záhony lemované kvetoucími ovocnými stromy.
Vládlo tu naprosté ticho, jako by to místo bylo chráněné před celým světem. Ve středu čtvercového prostranství stála kamenná fontána se čtyřmi vytesanými postavami. Byla to zvláštní skupina: žena v rytířském brnění, muž v mnišském rouchu, dítě se svitky v rukou a žena v prostých šatech, která v ruce svírala ulomenou větev. V kašné jim u nohou vířila voda a v ní se odrážely stříbřité mraky na obloze.
Obešla jsem kašnu, ruku ponořenou do vody. Tahle zahrada mi měla přinést klid, ale já nedokázala vnímat nic kromě vnitřní bouře, která mě stravovala. Zajela jsem si prsty do vlasů, zaskočilo mě, když z nich má ruka nad rameny vyklouzla.
„Dobrá schovka."
Otočila jsem se a uviděla Shaye. Šel ke mně po zahradní cestičce. Znehybněla jsem zrovna jako ty sochy v kašně a sledovala ho se zaťatými zuby.
,Je tu ticho, není sem vidět.“ Rozhlédl se po květinách, na něţ teď vysoké keře vrhaly tmavé stíny. „Trochu strašidelný, aby sem v noci nikdo nechodil, ale zase ne moc.“
Pousmál se. „Dávám jedna mínus jenom proto, že dneska nesvítí měsíc."
Přistoupil ke mně.
„Díky,“ odsekla jsem nepřátelsky.“Jak jsi mě našel?"
Zatvářil se trochu rozpačitě. „Sledoval jsem tvůj pach."
„No jistě." Odvrátila jsem se a poodešla od fontány hlouběji do stínů. „Běž pryč.“
„Nejdu." Zastoupil mi cestu.
Já to myslím vážně, Shayi."
Já taky. Podle mě bys teď neměla zůstávat sama. “
„To ale nezáleží na tobě.“
Odhrnul mi světlé pramínky za ucho.
„Cop je pryč?“ Usmál se a namotal si na prsty mé oškubané kadeře. „Líbí se mi to. K tobě se to fakt hodí.“
Nic jsem na to neřekla a on se přestal usmívat.
„Nemusíš tím procházet sama.“
Jenomže já jsem sama.“ V prsou jsem cítila bolestné prázdno.
„Víš, že to není pravda."
Nadechla jsem se a zaťala pěsti. „Tak mi teda řekni, co je pravda."
„Milovalas ho." Díval se mi do očí.
„Ano." To slůvko mezi námi zůstalo viset, holá pravda. Už jsem se zase chvěla.
Přistoupil ještě blíž. „Ale ne tak jako mě.“
Ucouvla jsem, jako by mě uhodil.
„Callo," řekl a vzal mě za ruku, „nemůžeš si to vyčítat. To, cos udělala, co cítíš, ještě neznamená, že můžeš za to, jak se Ren rozhodl."
Vytrhla jsem se mu.
„Přestaň. Já o tom nechci mluvit. Nemůžu!"
„To je fakt," pronesl jemně, „teď není chvíle na mluvení."
Pohnul se dřív, než jsem to stihla zaregistrovat.
Najednou mě svíral v náručí.
Zaryla jsem mu nehty do ramen, ale nepustil mě, jen mě k sobě přitáhl těsněji.
Vrčela jsem, prala se s ním, on mě však drţel přimáčknutou k sobě. Cítila jsem, jak mu buší srdce, jen kousek od mého. Tvář jsem měla mokrou, hedvábná mlha se mísila s mými slzami.
Shay mě něžně políbil, jako by chtěl slíbat můj smutek. Přivinula jsem se k němu. Líbal mě a přitom mi šeptal slůvka útěchy.
Když bouře zármutku odezněla, zvedla jsem hlavu a vyhledala jeho rty. Jemně mě kousl do rtu a já ho začala líbat s takovým zápalem, že ztratil rovnováhu a oba jsme se svalili na zem. Octla jsem se pod ním.
Sotva jsem popadla dech, políbila jsem ho znovu.
Začala jsem mu rozepínat knoflíčky košile. Slyšela jsem, jak mu v prsou rachotí. Serval košili ze sebe a já mu zabořila prsty do vlasů, smáčených jemným mrholením.
Teď mě líbal na šíji. Přerývavě jsem oddechovala, málem jsem se zalykala. Ve vzduchu se vznášela vůně noční zahrady, nasládlá po růžích a podbarvená slaným pachem moře.
Shay se zaměřil na moje holé břicho, ani jsem si nestačila uvědomit, že už nemám halenu. Stejně jako kožené kalhoty.
Zkoumal mé tělo a já na oblečení rychle
zapomněla.
Nad námi pluly stříbrné mraky, vítr je čechral jako jemnou záclonu, tu a tam mezi nimi prosvítal bledý měsíc. Když mě znovu políbil na tvář, cítila jsem každý úder jeho srdce, jak jsme se k sobě tiskli, tělo na tělo, kůže na kůži. Zachvěla jsem se, cítila jsem, jak ve mně roste cosi mohutného, co se otevírá a prahne po tom, co mi může dát jedině on. Zdálo se mi, že snad umřu touhou. Shay se odtáhl a mlčky se na mě díval. V jeho očích čekala otázka.
„Ano,“ zašeptala jsem.
Políbila jsem ho znovu a veškeré otázky se rozplynuly.