Smečka...26.kapitola

Napsal Girl.blogerka.cz (») 23. 8. 2013 v kategorii Smečka 2 - Vzpoura, přečteno: 1199×

Hledači nás hnali rychlým tempem. Loganovi svázali ruce a čtyři útočníci, kteří ho doprovázeli do akademie, sledovali každý jeho pohyb. Byla bych jim za to strohé zacházení se Strážcem vděčná, kdyby se k Anselovi nechovali stejně.

Logan kráčel s neskrývaným úšklebkem, zato můj bratr klopýtal za ozbrojenými útočníky se svěšenou hlavou.

„Musíme to zastavit," pošeptala jsem Shayovi.

,,Já vím. Jakmile budeme na akademii, promluvím s Anikou. Nemyslím, že by se mu do tý doby něco stalo.“

To mě neuklidnilo. „Nezaslouží si to. Sám jsi viděl, jak je zdrcený. Prostě si neuvědomil-“

„Já to chápu, Callo.“

Vzal mě za ruku a naznačil mi, že mám mluvit tiše.“Jsem s tebou zajedno, ale nejdřív musíme zjistit, co se vlastně stalo, než je přesvědčíme, že je Ansel nijak neohrožuje."

Nechala jsem ho tam a rozběhla se ke Connorovi s Adne.

„Connore, nemůžeš s tím něco udělat?" sykla jsem. „Tohle není Anselova vina."

„Teď ne," odmítl. „I kdybych mohl, není na to čas."

Adne se tvářila neproniknutelně.

„Adne, prosím..."

Nepodívala se na mě.“Je to tak, nemáme čas. Musíme se postarat o tohle."

Ukázala na velkolepou stavbu, která se tyčila za kukuřičným polem. Zvenčí vypadala ještě působivěji než zevnitř. Její mramorové stěny se leskly v zimním slunci, které pronikalo mezi tmavými mraky. Čtyři štíhlé věţe se rýsovaly proti obloze. Všechna čtyři poschodí budovy byla plná oken, zdálo se, že je plná světla.

Prohlíţela jsem si tu ohromnou stavbu a nechápala,

jak by ji mohli přemístit.

Když jsme vešli, už na nás čekali další Hledači. Dveře v přízemí vedly do stejné soustavy chodeb, která se vinula kolem ústředního nádvoří, ale v téhle chodbě bylo mnohem méně dveří.

„Skupina Haldis?“ zeptala se Aniky žena, v níž jsem poznala jednu rádkyni.

Zachmuřeně přikývla. „Pořád není jasné, co se stalo, ale přišli jsme o Monroea a Denver byl napaden. Vyhlas nouzové přemístění. “

„To myslíš vážně?" žasla žena.

„Ano. Udělej to hned.“

„Ale v Eydisu jsme ještě nedokončili-“

„Hned."

Rádkyně odspěchala do nitra budovy.

Anika začala vydávat rozkazy. „Upozorněte křídla Pyralis a Tordis. Přesun bude zahájen během patnácti minut. Všichni na svá místa! “

Hledači se rozběhli všemi směry.

Anika se otočila k útočníkům, kteří eskortovali Logana a Ansela. „Vezměte je do vězení, vyřešíme to později.“

„Ne!“

Několik útočníků pozvedlo zbraně, kdyţ jsem ji popadla za paţi. Zavrtěla hlavou a oni se stáhli.

„Callo, já chápu, ţe ten chlapec je tvůj bratr, ale dokud neodhalíme celou pravdu, je třeba zacházet s ním s maximální obezřetností. “ 

„I kdyby jim prozradil, kde je ta základna, určitě jim musel naletět, nějak ho obelstili," naléhala jsem. „Vy nevíte, co mu udělali."

Vytrhla se mi. „Až přijde čas, všechno si zjistím, ale právě teď ti nemohu vyhovět, je mi líto."

Pokynula útočníkům a ti odvedli Ansela pryč.

„Anseli!" Chtěla jsem se rozběhnout za nimi, ale Shay mě zadržel.

„Počkej."

„Zacházejí s ním jako se zločincem!" vykřikla jsem a vzepřela se mu. „Nemůže za to. Mučili ho. Musíme mu pomoct!"

„Něco vymyslíme, slibuju. Potřebujeme Aniku přesvědčit, že může tvý smečce věřit. Teprve potom můžeme hájit Ansela."

Anika se otočila ke Connorovi. „Můžeš mi vysvětlit, co se tam vlastně stalo?"

„Moc přesně ne," zamumlal a vytáhl z kabátu obálku. „Ale Monroe mě požádal, abych ti dal tohle, kdyby se nevrátil."

„Šel na výpravu s tušením, ţe se nevrátí?" Anika mu vytrhla obálku z ruky. „A jak jste našli mladé Ochránce? Měla jsem dojem, že nevíme, kde jsou."

Connor se jí nepodíval do očí. „Byla to naléhavá situace, Aniko."

Přimhouřila oči. „Chceš mi říct, že Monroe vedl útok do Vailu bez oficiálního svolení?"

„Ano."

„A teď je mrtvý." Zavrtěla hlavou. „A ztratili jsme Denver."

„Zato máme vlky," ozval se Ethan a sklopil oči k Sabine ve své náruči. „Nebo aspoň některé z nich."

„Doufejme, že nám to pomůže." Než se odvrátila, zahlédla jsem, jak jí po tváři skanula slza. „Monroea jsme potřebovali."

„Já vím," řekl procítěně Connor.

„Rádci už na mě čekají. Probereme to po přesunu. Jestli to stihneme."

S tím odešla.

„Co tím myslela, jestli to stihneme?" zeptala jsem se.

Connor neodpověděl.

„Callo," oslovil mě Ethan a zahleděl se na Sabine.

„Mám strach, že má vnitřní zranění. Musím ji odnést k našim léčitelům."

„Kam?“

Jsou ve svatyni v Eydisu," vysvětlovala Adne.

„Možná budeme potřebovat krev smečky,“ napadlo mě. Sabine nekrvácela a neměla žádné viditelné poranění, ale vnitřní zranění, které není vidět, bývá často mnohem nebezpečnější.

„Půjdu s nima,“ nabídl se Nev. „Kdyby to potřebovala, dám jí krev."

„Dobře."

Bryn a Mason přistoupili ke mně. Shay došel k závěru, že teď už za Anselem nepoběžím, a konečně mě pustil. Věděla jsem, že to, co mi říkal, bylo rozumné, ale nenáviděla jsem tu hroznou bezmoc.

„Co teď?" zeptal se Mason.

„Pojďte s náma," řekl Connor.

Najednou se odevšad rozeznělo vyzvánění. Akademie pulzovala energií, zvuk sílil. Zvonění a cinkání zvonů a zvonků bylo pronikavé, ale mělo hypnotickou melodii. Jako by tou hudbou vibrovaly i stěny. A pak jsem si uvědomila, že stěny skutečně vibrují. Bludiště barev proplétajících se mramorovými chodbami pulzovalo s každým tónem.

Adne se vrhla ke schodům. „Musím na své místo!"

„Co se to děje?" chtěla vědět Bryn. Nervózně mě chytila za ruku.

Connor nás vedl za Adne, ale na rozdíl od ní neběžel. „Tkalci musejí přesunout akademii."

„Jak to dělají?" ptal se Shay.

„Vyžaduje to dokonalou koordinaci." Connor se otočil přes rameno. „Každý tkadlec musí tahat za stejná vlákna, aby všichni najednou otevřeli jedny a ty samý dveře."

„Ale jak se dá barák protáhnout dveřma?" nechápal Shay. Došli jsme do prvního poschodí a pokračovali k dalšímu schodišti.

„Nebudou akademii protahovat dveřma. Naopak přetáhnou dveře přes akademii."

„Cože?“ Nebylo mi to o nic jasnější.

Connor už ale neodpověděl. Zavedl nás nahoru do druhého poschodí. Tady jsme našli Adne. Stála v chodbě, z níž se vcházelo do našich ložnic a do poradní síně Haldisu. V rukou držela skeany, nehýbala se, oči měla zavřené, pomalu a rytmicky dýchala.

„Adne...“ Shay chtěl vyrazit k ní.

„Pst!“ Connor ho zastavil. „Musí se soustředit.“

Rozhlédla jsem se po chodbě a zjistila, že jen o pár metrů dál stojí další žena, a když jsem se otočila opačným směrem, uviděla jsem ve stejné vzdálenosti mladého muže.

„To jsou další tkalci," vysvětlil mi Connor. Podíval se na nás. „Možná byste si radši měli sednout. Pro ty, kdo to ještě nezažili, je to dost intenzivní."

Nechápavě jsme na něj zírali, ale žádný z nás se neposadil. 

„Jak chcete." Pokrčil rameny a znovu upřel oči na Adne.

V tu chvíli se chodbou rozlehl nový zvuk, byl hluboký, připomínal hlas obrovského zvonu. Ten tón rezonoval celou akademií, pronikal mi aţ do morku kostí. Zachvěla jsem se a Shay mě vzal za ruku. Zvon se rozezvučel znovu a Adne se zachvěla zrovna jako já předtím. Oči nechala zavřené. Ozval se ještě jeden úder. Ozvěny jako by se skládaly na sebe, vzduch přímo houstl hlubokými tóny, člověk téměř cítil, jak ho obtékají.

Když se zvon rozezněl počtvrté, Adne se dala do pohybu. Ladně se předklonila, skoro jako by se ukláněla. Další tkalci, které jsem viděla v chodbě, udělali totéž. Pak zvedla hlavu a začala ohýbat a proplétat paţe a pohybovat trupem. Přetrvávající dunění zvonu teď prostupovalo lechtivé a něžné cinkání připomínající zvonkohru zavěšenou ve větru. Zároveň s tím se probudily i barvy, vzory na stěnách ožívaly, třpytily se, zalévaly podlahu i naše těla duhou.

To už Adne nabrala rychlost, skákala a otáčela se v tanci, který provází tvorbu portálu. Ostatní tkalci se pohybovali v dokonalé synchronizaci. Adne prudce oddechovala, byla zpocená, ale ani jednou nezaváhala, nevypadla z rytmu. Cinkání bylo čím dál hlasitější, pronikalo mi do citlivých uší tak intenzivně, že jsem si je musela zakrýt rukama. Duhové vzory na stěnách a podlaze začaly jiskřit, vybuchovaly do vzduchu jako ohňostroj. Barevné gejzíry mě oslepovaly. Najednou jako by se nám podlaha pohybovala pod nohama. Padla jsem se zacpanýma ušima na kolena. Stočila jsem se do klubíčka. Ucítila jsem, jak se kolem mě Shay ovinul, aby mě chránil před kaskádami zvuků a světel.

Otřela se o mě srst, pak se ozvalo zakňučení. Bryn s Masonem se ke mně schoulili ve vlčí podobě a strčili mi hlavy do podpaží. Zvuky nabraly takovou intenzitu, že už nepomáhalo ani mít zacpané uši. Měla jsem chuť začít křičet.

A najednou všechno zase utichlo.

Pomalu jsem zvedla hlavu a nadechla se. Ucítila jsem výrazný, neznámý pach, slanou a svěží směs, vůni zeleně a... ryb? Znovu jsem se nadechla. Pořád totéţ, nedokázala jsem to přesně pojmenovat. Taky se mi zdálo, že cítím citrony.

„ Dobrý? “ zeptal se nás Connor.

Shay vstal a protáhl se. „Asi jo.“

„Říkal jsem vám, že je to dost intenzivní, “ zazubil se.

„To je slabé slovo.“

Adne klopýtala k nám, vrávorala jako opilá. Connor ji zachytil a ona se na něj bezobřadně sesula.

„Dobrá práce, malá.“ Políbil ji na čelo.

„Díky," zamumlala. „Teď asi tak týden prospím.“

Mason se převtělil zpátky do lidské podoby. Došel k vysokým oknům ve vnější zdi, jimiž dovnitř dopadalo zlatavé světlo. Vzápětí hlasitě vzdychl.

„To je... moře?“

Pospíšily jsme si s Bryn k němu. Bez dechu jsem sledovala velkolepý západ slunce. Akademie stála na vrcholu prudkého terasovitého svahu, stovky metrů vysoko. Krajina byla protkaná pečlivé udrţovanými 289

zakrslými stromy s pokroucenými větvemi. Mezi jejich tmavě zelenými listy probleskovala ţlutá. Citrony.

V dálce jsem viděla vesnici, která vyčnívala z hornatého terénu. Podél pobřeţí se na útesech táhly další.

Moře. Vlny omývaly břehy, slunce zbarvilo zvlněnou hladinu do purpurová se záblesky růţové. Hleděla jsem na ten vodní lán, který se táhl za obzor, a chápala, proč si lidé kdysi mysleli, že oceán vede na kraj světa.

Teprve když mě Shay vzal kolem ramen, trochu jsem se vzpamatovala.

Ještě nikdy jsi moře neviděla, vid?“ Díval se z okna.

Zavrtěla jsem hlavou, ještě pořád rozhozená přesunem v prostoru a zaskočená tím, jak se tohle nové místo dotklo čehosi hluboko ve mně.

Je to moře,“ potvrdila Adne, „teda jestli jsme nepřistáli na špatném místě.“

To byl ten pach, který jsem nedokázala nikam zařadit. Do té doby jsem se s ním nesetkala.

„Kde vlastně jsme?“ zeptala se Bryn.

„V Cinque Terre,“ odpověděl Connor.

„A to je kde?“

„V Itálii. “

čÁST TŘETÍ 

RÁJ

Musíš opustit všechno, cos miloval nejvíc: tento šíp vylétne z tětivy vyhnanství jako první.

Dante,Ráj 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a tři