Bryn mě cestou z cely vzala za ruku a opřela se o mě.
„Hrozně se mi po tobě stýskalo, Callo. Už jsem se bála, že tě víckrát neuvidím. “
„I mně se stýskalo." Pomyslela jsem si, že jejího přátelství nejsem hodna. Tolik toho vytrpěla, když čekala, až se vrátím. Ona i ostatní.
„Radši zůstanu na čtyřech,“usmála se a spustila se k zemi-vlk s bronzovou srstí. Přidala se k ostatním vlkům, kteří se drželi při sobě, otírali se jeden o druhého a vrtěli oháňkami.
Ethan s Connorem sledovali, jak se mladí vlci těší ze shledání. Podle jejich zaskočených výrazů jsem soudila, že se snaží srovnat s tím, jak si jejich zapřisáhlí nepřátelé projevují náklonnost, věrnost i jak se navzájem dobírají. Takové vlastnosti si dřív spojovali jen se svým vlastním druhem, ne s Ochránci. Jedině Monroea jejich chování nepřekvapilo. Kráčel v čele, poháněný jedinou myšlenkou.
Prošli jsme znovu sálem a zamířili k severním dveřím. Pódium se tyčilo před námi a závan krve, staré i čerstvé, zesílil. Ten ostrý pach protkaný utrpením mě na chvíli doslova oslepil. Klopýtla jsem, zvedl se mi žaludek. Násilí, které se tu odehrálo, jako by nasáklo do stěn i podlahy. Sklopila jsem hlavu, chtěla jsem si zacpat uši. Zdálo se mi, že slyším matčiny výkřiky. Connor mě chytil za loket, abych neupadla.
„To zvládneš, “ řekl mi tiše.
Přikývla jsem a snažila se nedívat na tmavé skvrny na ohavném pódiu.
Monroe odemkl dveře. Ve chvíli, kdy je trochu pootevřel, jsem znovu zachytila periferním viděním pohyb. Zrovna jako předtím, jakési mihotání ve stínech.
„Počkejte." Popadla jsem Monroea za ruku.
„Co se děje, Callo?" otočil se ke mně.
Klouzala jsem pohledem po místě, kde se to něco mihlo. A pak jsem to spatřila.
Chrlič.
Teď se vůbec nehýbal, přesně jako socha na kamenné římse pod stropem, ale všechno ve mně křičelo, že to je klamné zdání.
„Ethane," zašeptala jsem a ukázala na toho tvora. „Zastřel to. Teď hned."
„Je to socha," ohradil se. „Sice dost hnusná, ale nemůžu mrhat šípama."
„Zastřel to!"
Podíval se na mě, pak zamířil. Vylétl šíp. Ethan zaklel, když se šíp neodrazil od vytesané zrůdy, ale zaryl se do ní. Chrlič ožil, zavřeštěl.
„Do hajzlu!" Connor uskočil, když se tvor vrhl z římsy přímo na nás.
Zakryla jsem si uši, aby mi z toho hrozného vřískotu nepraskly bubínky. Bryn zavrčela a vyskočila, aby se s ním střetla ještě ve vzduchu. Tvora její neohroženost zaskočila. Zavřeštěl vzteky. Bryn se mu zahryzla do křídla a zrůda dopadla na zem. Z rány jí vytékala mléčně šedá krev. Sabine tvorovi skočila na prsa a přitiskla ho k pódiu. Bryn zaútočila znovu, tentokrát se mu zahryzla do hrdla a trhla prudce hlavou. Ozvalo se zapraskání, jak mu zlomila vaz.
„Celou tu dobu nás to sledovalo," vydechla jsem.
„Jsou tu další?" zeptal se Connor. Obezřetně se otáčel kolem dokola a prohlížel strop.
„Ne, ale Calla má pravdu, musel nás sledovat od chvíle, kdy jsme sem přišli," řekl Monroe. „Obávám se, že jsme právě spustili alarm."
Všichni jsme znehybněli, kdyţ nám došlo, co tím myslí. Ticho narušil jakýsi hluboký neodbytný zvuk přicházející odněkud zdálky, připomínal tiché bubnování. Škrábání drápů o železo, tlumené kroky vlčích tlap. Naši nepřátelé se blížili z horního poschodí klubu.
„Jdou po nás,“ řekl Monroe a ohlédl se ke dveřím, kterými bychom se dostali z vězení a ke schodišti.
„Víte o nějaký jiný cestě ven?“ zeptal se Connor vlků. Sabine kníkla, pak se převtělila.
„Nikdo z nás jiný východ neviděl,“ odpověděla. „Tudy sem přivedli i nás, bohužel."
Věnovala Ethanoví omluvný pohled.
„V tom případě jsme tu v pasti," konstatoval a díval se na ni, jako by zvažoval, jak stráví své poslední okamžiky na tomhle světě.
„Zbytek smečky musí být v tomhle bloku," podotkl Monroe. Jestli se nám je podaří osvobodit, možná se zmůžeme na slušnou obranu. Třeba se nám odsud povede dostat."
„Určitě ne všem," ozval se Connor.
„Nemáme na vybranou. "
„To je fakt," přikývl Ethan a založil nový šíp do kuše.“Je čas na poslední boj. Vždycky jsem věděl, že na to jednou dojde."
„Ne," pronesla procítěně Sabine.“Já tady dole neumřu. Tuhle radost Efronovi neudělám."
Převtělila se a zavyla. Ostatní vlci zvedli hlavy a připojili se k jejímu bojovému pokřiku. Z prostor nad námi se ozývalo vytí blížících se Ochránců, kteří odpovídali na jejich výzvu.
Vytí vlků jako by vlilo Hledačům novou sílu do žil.
„Zamknu ty dveře!" Connor se rozběhl přes sál. .Jestli je to jediná cesta dovnitř, třeba získáme trochu času."
„Dobrý nápad," pochválil ho Monroe. „Ethane, pomůžeš Connorovi a vlkům. Snažte se je udržet. Callo, pojď se mnou."
Následovala jsem ho do vězeňského bloku a ohlížela se do sálu, kde mí druhové kroužili kolem Connora s Ethanem, kteří zápolili s dveřmi. Pak jsem se nadechla a vzápětí jsem se zachvěla. Ve vzduchu jsem ucítila závan kouře hořícího dřeva.
„Co je?"
,,Je tady," zašeptala jsem.
Do chodby dolehlo vytí z druhé strany Naskočila mi husí kůže. Poznala jsem ten zvuk Mason volal o pomoc. Vzápětí se ozval Nev. Monroe se na mě podíval. Slyšela jsem škrábání drápů na kamenné dlažbě, štěkot a vrčení.
„Ochránci," řekla jsem mu. „Dostali se dovnitř."
„Běž ho rychle najít. Řekni mu, že sem jdeme. Půjdu za ostatními, aby se sem boj nedostal. Pak se pro tebe a zbytek smečky vrátím, slibuju.“
Přikývla jsem, ale měla jsem strach.
Monroe tasil meče a rozběhl se pryč.
Pach kouře mě táhl ke dveřím vzadu vlevo. Prosím, ať jsou odemčené.
Vzala jsem za kliku a k mému úţasu se otevřely. Tahle cela byla větší než ostatní. Kov se leskl ve světle bzučících neonů, které blikaly na stropě. Cítila jsem ho dřív, než jsem ho uviděla. Z té vůně santalového dřeva a kůže mě zabolelo u srdce. Bez přemýšlení jsem klopýtala vpřed, pospíchala k postavě, která se krčila v koutě na druhém konci cely.
„Rene!“ Objala jsem ho a přitáhla k sobě.
„Callo,“ vydechl. Opřel si o mě hlavu a objal mě.
„Není ti nic?" šeptala jsem, tiskla ho k sobě a přitom málem omdlévala úlevou, že je naživu.
„Ne.“
„Díky bohu." Trochu jsem se odtáhla, abych popadla dech. „Nemáme moc času. Nemůžu ti to teď všechno vysvětlovat, ale musíme odsud zmizet."
Podíval se na mě a najednou mě začal drtit v objetí, jeho rty se přisály k mým. Zaplavily mě vzpomínky, následované přívalem emocí.
Ren.
Tohle byl ten Ren, kterého jsem znala tak dlouho. Můj vyvolený. Mladý vůdce Baneů. Můj sok i přítel. Ten, který měl po mém boku vést novou smečku. Bojovník jako já. Vlk jako já.
Líbala jsem ho, z očí mi vyhrkly slzy. V tu chvíli jsem vůbec nepřemýšlela, vnímala jsem jedině to, jak nádherné je být zase s ním. Znovu jsem v rychlém sledu proţívala osud, který mi byl předurčený, ale který se nenaplnil. Časy, kdy jsem ještě netušila, že to všechno jsou jen lži. Kdy jsem si myslela, že znám své místo. Malá část mého já zatouţila po té blahodárné jistotě, po životě, jaký bych bývala mohla vést, kdyby můj svět nezachvátil naprostý chaos.
Odtáhl se a podíval se na mě. Pohladil mě po tváři, vzal mě za ruku. Dotkl se prstýnku z bílého zlata.
„Ke mně,“ zašeptal. „Patříš ke mně.“
Sevřelo se mi hrdlo, nedokázala jsem nic říct. Kolik slibů jsem porušila? O co všechno jsem ho připravila, když jsem utekla?
Znovu mě políbil, něžně, jeho rty postupovaly po mé tváři na hrdlo. Přitáhl mě blíž k sobě.
„Říkali, že přijdeš,“ šeptal. „Nevěřil jsem tomu, a přece jsi tady.“
Vír rozjitřených pocitů, který mě do té chvíle unášel, se náhle zastavil a já se rázem vrátila do přítomnosti.
Říkali,že přijdeš.
Zadívala jsem se na něj pozorněji. Byl tam sám. Živý. Na rozdíl od ostatních nebyl ani zhmožděný. Jeho tvář nebyla ztrhaná bolestí a hladem, oblečení neměl špinavé a rozedrané. Jeho pach byl tentýž, který jsem tak dobře znala, teplý a mužný, nepotřísněný zvratky, krví či špínou. Podívala jsem se mu na ruce. Žádná pouta. A byl tam sám.
Srdce mi sevřela studená ruka strachu.
„Rene?“ zašeptala jsem. Všechno ve mně křičelo hrůzou z poznání, které se mi začínalo vkrádat do mysli.
Sklonil se a políbil mě na ucho.
„Chybělas mi, Cal. Tak moc,“ říkal tiše. Vzal mě pevně za paže. ,,Je mi to líto.“
A najednou jsem přeletěla vzduchem celu po celé její délce. Narazila jsem hlavou do zdi a na chvíli se mi zatmělo před očima.
Zůstala jsem zhroucená na podlaze. Jeho prsty se mi opět zaryly do ramen a zvedly mě.
Cítila jsem jeho horký dech. Znovu mě začal líbat, ale tentokrát jsem ucítila krev. Ucukla jsem a snažila se najít rovnováhu a zastavit tu závrať, která přetrvávala.
„Rene, přestaň, prosím.“ Pokusila jsem se ho odstrčit. „Co to děláš?"
Díval se na mě se zarputilým výrazem. Z jeho tmavých očí čišel smutek a zlost.
„Já tohle nechci, nikdy jsem to nechtěl," procedil přes zaťaté zuby. „Nemám jinou možnost. Nedalas mi na vybranou."
Znovu mnou smýkl o zeď a vyrazil mi dech.
Na okamžik zaváhal, hleděl na mě se zoufalstvím v očích, i když jeho stisk zesílil.
„Jinak to nejde," vypravil ze sebe, jako by se o tom snažil přesvědčit sám sebe.“
Jsi moje družka. Já tě musím přivést zpátky, udržet tě tady. Říkali, že musím."
Zírala jsem na něj. „Že musíš co?"
„Zlomit tě."