Na druhé strané portálu byla zima, zakousl se do mě mrazivý vítr. Nadechla jsem se a do hrdla mi vstoupil studený vzduch. Roztřásla jsem se do morku kostí, ale aspoň jsem si připadala živá. Toužila jsem se rozběhnout, výt, lovit. Od úst mi stoupala pára jako kouř.
Ohlédla jsem se a uviděla Shayův rozmazaný obraz. Přecházel před otevřeným portálem. Ráda bych nějak sáhla dovnitř a uklidnila ho. Kdyţ dal Monroe povel, vrhla jsem se okamžitě vpřed, nechtěla jsem projevit žádné pochybnosti. Teď jsem litovala, že jsem mu nevěnovala aspoň úsměv nebo polibek. O to horší pro mě bylo, když mi došlo, že ho jako poslední políbila Adne. Stála vedle portálu s vážným výrazem, meče tasené, zatímco Connor s Ethanem se vydali na výzvědy.
„Nemáš strach, že někdo uvidí to světlo?" zeptala jsem se a ukázala na zářící portál.
„V téhle části ulice nejsou žádná okna,“ odpověděla. „Proto jsme ji vybrali.“
To mě uklidnilo jen z části. Průchod teď sice nebyl tak výrazný jako během tkaní, ale pořád byl vidět, připomínal blikající vánoční žárovičky. Svátky se blíţily, proto nezbývalo než doufat, že každý, kdo by portál případně zahlédl, by ho považoval za vánoční dekoraci.
„Vzduch je čistý,“ oznámil Ethan, když se vrátil. „Žádný překážky ani hlídka v prostoru odsud k postranním dveřím."
Connor neřekl nic, očima neustále pročesával stíny.
„Dobře, tak jdeme,“ zavelel Monroe.
Ethan s ním srovnal krok, já se převtělila ve vlka a tiše za nimi našlapovala, zadní voj tvořil Connor. Srdce mi bušilo tak, ţe bych čekala, ţe ho Hledači budou slyšet. Nikdo z nich nepromluvil, ani se na mě nepodívali. Všichni postupovali se zaťatým výrazem úzkou uličkou.
Když jsme došli ke dveřím, Monroe nás gestem zastavil.
„Mají tu alarm?"
„Ne, jenom zámek,“ odpověděl Ethan.
„Jdu na to.“ Connor vytáhl z kapsy cosi kovového a přistoupil ke dveřím.
Ethan zaujal jeho místo vzadu.
Ozvalo se cvaknutí a zaskřípění, dveře se otevřely. Monroe s Connorem vpadli dovnitř a sehnuli se v očekávání útoku.
Žádný nepřišel.
Podívali se na sebe, ale pak nám naznačili, abychom je následovali. Ethan za námi zase zavřel.
Vklouzli jsme do chodby. Obracel se mi ţaludek, kdyţ jsem si vybavila, jak jsem tudy šla k Efronově kanceláři. Je tu vůdce Baneů i teď? Zavětřila jsem. Klub páchl potem a přetrvávajícím, nepříjemně nasládlým dechem sukub. Nakrčila jsem čenich a litovala, že se té odporné směsi nemůžu zbavit.
Jinak jsem žádné další pachy nezaznamenala, ani pohyb. Dunící basy a změť barevných světel vystřídalo ticho a šero. Žádní tanečníci, ţádné sukuby u tyčí, žádní Ochránci. Bylo slyšet jen kroky Hledačů, jak jsme postupovali dál do přítmí. Ta příliš zjevná opuštěnost se mi nelíbila. Na takové místo, které obvykle žilo krví a chtíčem, to bylo podezřelé.
„Tady jsou schody," zašeptal Connor. Zastavil u paty schodiště vedoucího dolů do tmy. Nahnula jsem se přes tepané zábradlí a hleděla do té bezedné tmavé propasti.
„Žádné světlo?" zeptal se Ethan.
„Zatím ne,“ odpověděl Connor a vydal se dolů.
Schody vedly níţ, a níţ, a ještě níž. Z té nekonečné úzké spirály se mi motala hlava. Obklopila nás tma. Bylo to, jako když člověk zavře oči a začne se točit kolem dokola.
I když jsem ve tmě viděla, z toho sestupu jsem byla nervózní. Pomohlo mi až fluorescentní světlo, které se náhle objevilo, a čím jsme byli níž, tím výrazněji zářilo a zalévalo všechno nazelenalým svitem. Jak hluboko jsme asi sestoupili?
„To bude ono," řekl Connor, kdyţ konečně sešel ze schodiště do čtvercové místnosti, kterou moţná kdysi nabílili, ale časem zašedla a pokryly ji pavučiny. Popošel dál, ale vtom se na něj ze tmy za schodištěm vyřítil tmavý stín, povalil ho a vyrazil mu meč z ruky.
Ethan za mnou zaklel a přeskočil zábradlí, já se protlačila kolem Monroea, abych se do vlka pustila. Ethan pálil do Ochránce šípy. Ten tiskl Connora k zemi, ale já se mu vzápětí zahryzla do nechráněného boku. Vlk zavrčel. Trhl sebou, kdyţ se mu do plecí zabořily šípy. Vycenil zuby a chňapl po mně. Snadno jsem se vyhnula a skrčila se, abych provedla další výpad.
Connor ale mezitím vytáhl od pasu kataru, vrazil ji zvířeti do břicha a otočil jí v ráně. Ochránce vyjekl a vzápětí se ozvalo vlhké chroptění. Sesul se na Connora a znehybněl. Connor ho ze sebe shodil. Ethan drţel kuši v pohotovostní pozici a rozhlížel se.
„Jenom jeden?“ podivil se Monroe, který k nám došel s tasenými meči.
„Prozatím,“ odtušil Ethan a sklonil zbraň.
„Tak to máme kliku." Connor si otřel zakrvácené ruce. Popošla jsem k němu a podívala se na vlka, který ležel mrtvý vedle něj. Byl to jeden ze starších Baneů, dobře jsem ho znala. Sabinin otec. Právě jsme zabili Sabinina otce.
Převtělila jsem se a zavrtěla hlavou.
„Děje se něco?" zeptal se Connor.
„Něco mi tu nesedí," řekla jsem a rozhlédla se po malé místnosti. Bylo mi nepříjemné, že jsem v lidské podobě, když nám hrozí nebezpečí. „Ten vlk tu neměl být."
Jak to myslíš?" nechápal Monroe. „Mě by naopak překvapilo, kdyby tu nebyl. Dokonce se divím, že jich tu nebylo víc."
„Ale ne, jde o tohohle konkrétního vlka," vysvětlovala jsem a nepříjemný pocit sílil. „Znám ho... znala jsem ho. Nedělá pro Efrona ochranku, je to Ochránce z horské hlídky. Jako vlci z mé smečky."
„Nemohli si prostě vyměnit místa?" navrhl Ethan.
„Tak to nechodí. Aspoň ne u horských smeček."
„Vsadil bych se, že od vašeho zmizení se tu hodně věcí změnilo," podotkl Connor.
„Moţná." Neklidně jsem hleděla na mrtvého vlka. Neměl by tu být. Vím to.
„Budeme se mít na pozoru, Callo," ujistil mě Monroe a odvedl mě od těla. „Ale teď musíme pokračovat. Dostat se sem nám trvalo mnohem déle, než jsem čekal. Nesmíme ztrácet čas. Mrzí mě, jestli to byl někdo, koho jsi znala."
Za spirálovitým schodištěm se nacházely jedny jediné dveře. Connor zkusil kliku, pak vytáhl paklíč. Opatrně dveře otevřel, čímž nám odhalil výhled do úzké chodby, osvětlené stejnou bzučící zářivkou. Z chodby vedlo šestero dveří, dvoje po obou stranách, jedněmi jsme vešli a poslední zely naproti nám. Dveře po stranách byly jakési kovové trojúhelníky, protnuté úzkou štěrbinou ve výši očí.
„Co teď?" zeptal se Ethan.
„Začneme je otevírat," rozhodl Monroe. „Můţeme zkusit páčit zámky všichni, kaţdý jeden."
„Ne, počkejte. Pojďte za mnou."
Převtělila jsem se, sklonila hlavu a zavětřila. Když jsem došla ke druhým dveřím na pravé straně, zakňučela jsem a zaškrábala na ně.
„Tyhle?" zeptal se Monroe.
Znovu jsem zakňučela. Nemohla jsem se dočkat, až se dostanu dovnitř. Vteřiny, po které Monroe páčil zámek, se nekonečně vlekly. Pak se dveře rozlétly.
Uvnitř v cele seděli dva mladíci, každý u jedné stěny. Řetězy jim poutaly zápěstí ke zdi a omezovaly je v pohybu. Nehýbali se, oči měli zavřené. Visely z nich cáry oblečení. Roztrhané kalhoty, rozervané košile. Jejich obličeje byly samá podlitina a modřina, zaschlá krev. Připomínalo to jakousi zvrácenou duhu.
Světlo v cele neustále blikalo, až se mi místnost rozmazávala před očima.
Vyštěkla jsem a vrhla se dovnitř.
Mason otevřel oči. Pomalu otočil hlavu a zatvářil se nevěřícně.
„To není možný."
Nev zasténal, ale oči nechal zavřené. „Prostě mi řekni, až to skončí."
„Callo?" Mason se pokusil nahnout blíţ, vzápětí se zašklebil bolestí.
Olízla jsem mu tvář a vzala na sebe lidskou podobu, abych mohla mluvit. „Jsem to já, Masone. Dostanu vás odsud."
„Fakt?" Hleděl na mě, jako bych byla jen výplod jeho představivosti.
„Callo?“ Teď už otevřel oči i Nev.
„Takţe se mi to nezdá?" Mason zvedl ruku a dotkl se mé tváře. „Panebože."
„Můţete chodit?" zeptal se Monroe, který se objevil u nás.
„Kdo jste?" Mason nakrčil nos. „Hele, to je Hledač! Co to má sakra znamenat?"
„To je v pořádku, Masone," vzala jsem ho za ruku, „jsou s náma. “
„S náma? Hledači?" Nev se zasmál. „Možná přece jenom není skutečná."
„Jsem. Prosím, odpovězte mu," naléhala jsem, protoţe nás tlačil čas. „Můžete chodit?"
„Snad," řekl Mason a protáhl si nohy. „Už jsem to nějakou dobu nezkoušel. „Nechceš nám říct, jak ses sem dostala? A proč ti pomáhají Hledači?"
„Až zmizíme z Vailu,“ ozval se Connor. „ Teď na klábosení není čas.“
„Přesně tak. Ale slibuju, ţe vám to pak vysvětlím.Všechno to má svůj důvod.“
„Jestli nás dostaneš z toho pekla tady, je mi všechno ostatní fuk,“ prohlásil Nev a zakryl si oči.
„Nevím, jestli vám k něčemu budeme,“ řekl Mason. „Od tý doby, co nás tu připoutali, jsem se nedokázal převtělit."
„Je to v těch poutech,“ osvětlila jsem mu a dotkla se železného kruhu na jeho zápěstí. Jakmile ti je sundáme, zase ti to půjde.“
„Connore," řekl Monroe a ukázal na Neva. „Dostaň ho z těch řetězů.“
Sám se jal osvobozovat Masona.
„Nevím, jestli to je ten nejlepší nápad,“ pochyboval Ethan a ostraţitě oba spoutané Ochránce sledoval.
„A co chceš dělat, zastřelit je?“ utrhla jsem se na něj. „Nebo uţ si nepamatuješ, proč jsme tady?“
„Takţe naši zachránci nás chtějí zabít?" nadhodil Mason, kdyţ si všiml, ţe mu Ethan míří kuší na prsa. „Paráda."
„Vzhledem k tomu, jak se věci v poslední době odvíjejí, mě to nepřekvapuje," podotkl Nev.
„Nechtějí vás zabít." Probodávala jsem Ethana pohledem, dokud kuši nesklopil.
„Jenomţe co kdyţ-,“ chtěl namítnout, ale nenechala jsem ho domluvit.
„Co kdyţ je to trik? Jen se na ně podívej. Jak by takhle mohli bojovat? Mám strach, ţe je odsud nedostaneme celý."
„Tak to jsme dva," utrousil Connor. „A já doufal ve vlčí posily."
„Jestli dojde k boji, budeme bojovat," zavrčel Nev, když mu okovy spadly ze zápěstí. V tu ránu z něj byl vlk a kulhal k Masonovi.
„Kruci." Ethan ucouvl a znovu pozvedl kuši.
„Nech toho!" okřikla jsem ho. „Nejsou to nepřátelé."
Jakmile byl Mason volný, i on se převtělil. Oba vlci se obcházeli, olizovali, lísali, čerpali útěchu ze vzájemného kontaktu. Přihlíţela jsem a toužila připojit se k nim, ale nechtěla jsem jim rušit shledání.
„Ježíši,“ vydechl Ethan, když Mason vycenil zuby a zahryzl se Nevovi do plecí. Začal lemtat krev, která z nich vytékala.
„To je v pořádku," pronesla jsem tiše. „Tímhle se vyléčí.
Pak s náma můžou bojovat."
Nev sál krev z Masonovy hrudi a já cítila sílu jejich spojení.
„Jsem rád, že to funguje," řekl Connor, který očividně vycítil změnu atmosféry. „Ale musíme jít."
Ethan se zarazil. „Moment."
„Co je?"
„To s tou krví bude asi problém." Otočil se na mě. Jak chceš sakra zabít někoho z těch druhých?"
„O čem to mluvíš?" zamračila jsem se.
„Jestli vám vlkům stačí navzájem se kousnout, tak se prostě zahojíte s každým polknutím, ne?"
Měla jsem co dělat, abych mu jednu nevrazila.
„Takhle to nefunguje," ozval se Monroe.
Překvapeně jsem na něj pohlédla, i kdyţ vzhledem k tomu, ţe figuroval v poslední vzpouře Ochránců, mi asi mohlo dojít, ţe bude znát naše tajemství hojení.
Dala jsem ruce v bok a otočila se na Ethana. „K hojení nestačí jenom krev Ochránce. Musí ti ji darovat, jinak zůstane jen obyčejnou krví."
„Darovat?" opakoval nechápavě.
Mason se převtělil do lidské podoby a sledoval náš rozhovor.
„Přesně tak. Nemůţeš si ji prostě vzít," vložil se mezi nás.
„Tu krev ti musí někdo nabídnout, aby získala léčivé schopnosti." Pohmožděniny na obličeji mu ještě nezmizely, ale výrazně vybledly.
„Už je to mnohem lepší." Usmál se a rozpřáhl náruč. Vrhla jsem se do ní.
„Jsem rád, že jsi v pořádku," řekl. „Bál jsem se o tebe."
Ethan se ještě pořád tvářil uţasle. Nev zůstal vlkem, stál v obranné pozici vedle Masona, ale kdyţ jsem se na něj usmála, zavrtěl oháňkou.
Ukázala jsem na Hledače. „Masone, Neve. tohle jsou Ethan a Connor. Dneska tu velí Monroe. Ten uţ Ochráncům pomáhal dřív."
Mason povytáhl obočí.
Zavrtěla jsem hlavou. Jak jsem říkala, vysvětlím později. Kde jsou ostatní?"
„To nevím. Hodně nás přesouvali, rozdělili nás a neustále stěhovali. Pořád jsme byli jen ve dvojicích."
Odmlčel se. „Zřejmě si mysleli, ţe nás spíš zlomí, kdyţ budeme muset sledovat, jak si toho druhýho bere přízrak. Teď už jsme s Nevem nějakou dobu ve stejný cele, ale nějak jsem přestal vnímat čas, takže ani nevím, jak je to dlouho, co jsem viděl někoho z ostatních. "
„Myslíš, že jsou naživu?" zeptal se Monroe.
„Jo." Mason vzdychl. „Stráţci neholdují tichým popravám. Kdyby za trest zabili dalšího vlka, udělali by to tak, aby to všichni ostatní viděli."
Smutně se na mě podíval. „Tvoje máma, Callo... je mi to líto, ale..."
„Já vím," zamumlala jsem se sevřeným hrdlem. „Ansel už mi to řekl. Našel nás."
„A jak je na tom?" Mason pobledl. „To, co mu provedli..."
Je na tom dost mizerně, ale je v bezpečí."
„Říkal jsi, že vás přesouvali," přerušil nás Monroe. „Odkud kam?"
„Tady dole jsou čtyři vězeňský bloky," odpověděl Mason.“Jsou rozmístěný kolem sálu."
„Jakýho sálu?" zeptal se Ethan.
„Tam se z mučení stává podívaná," usmál se zachmuřeně Mason. „V duchu jsem o tom skládal písničku. Chápete, abych si trochu ukrátil čas. Právě tam zabili Naomi."
Vzal mě za ruku. „A tam taky potrestali Ansela a Rena."
V tu chvíli se mi podíval do očí. Ochromila mě naléhavá potřeba najít Rena co nejdřív.
„Musíme se do těch dalších cel podívat," rozhodl Monroe, jako by ho posedlo stejné nutkání. „Tak jdeme. “
Connor zkontroloval poslední celu. Byla prázdná. Mason s Nevem byli jediní vězni v tomhle bloku.
„Tak to asi budou dveře číslo pět,“ hádal Connor a přešel ke dveřím na protějším konci chodby.
Vlk vedle Masona začal vrčet.
„Co se tomu tvýmu hlídacímu psovi nezdá?“
zeptal se Ethan.
Monroe po něm střelil přísným pohledem.
„Bez urážky,“ dodal rychle.
„Tyhle dveře vedou do sálu,“ vysvětlil Mason a já viděla, jak se mu třesou ruce.
„Dá se k těm celám dostat i jinudy?" zeptal se Monroe.
Mason zavrtěl hlavou.
„Otevři je, Connore," nařídil Monroe.
2024 ©