Z místnosti nahoře nad schodištěm, k němuž mě dovedl Anselův pach, do chodby dopadal pruh světla. Dveře byly pootevřené. Tiše jsem vstoupila.
„Ty mě zničíš, kluku. “ Isaac si zamnul čelo. „Co s tebou mám dělat? “
Zaklepala jsem. Isaac se otočil, i Ansel vzhlédl, jakmile mě ale uviděl, zase sklonil hlavu.
.Jdeš mě vystřídat?" zeptal se Isaac a šel mi naproti.
Přikývla jsem a sledovala bratra, který seděl na kraji postele, oči upřené na boty.
„To je fajn." Isaac ztlumil hlas. „Tess je na tyhle věci mnohem lepší než já. Normálně se o hosty stará ona."
„Nevěděla jsem,že jsou tady na základně ložnice." Rozhlédla jsem se po malé a strohé místnosti.
„Útočný oddíly někdy potřebujou na splnění mise několik dnů. Tady bydlí, když nejsou na akademii. Taky tu žijou ženci."Jasně.
“Jak mu je?" zeptala jsem se.
„Tvrdí, ţe ho nic nebolí, ale je úplně mimo. Nedokázal jsem ho přimět, aby něco snědl. Ohřál jsem mu guláš, je na nočním stolku. Třeba budeš mít víc štěstí."
„Díky, žes u něj zůstal," řekla jsem.
„V pohodě. Jestli nic nepotřebujete, půjdu dolů."
„Jasně." Došla jsem k posteli.
Ansel nic neříkal, ale něco svíral v rukou.
„Takže ty nechceš jíst?“ Ukázala jsem na misku s gulášem.
„Budu jíst, až budu mít hlad,“ zamumlal.
,,Já u nich jedla a přísahám, že to není otrávený,“pronesla jsem v pokusu o humor.
Nezasmál se. To, co držel v ruce, strčil do kapsy. Vypadalo to jako zmačkaný kus papíru.
„Co je to?“
„Nic.“ Zaloţil si ruce na prsou. „Co chceš?“
„Máš toho za sebou hodně,“ řekla jsem, kdyţ jsem pochopila, ţe nemá smysl pokoušet se o neutrální téma. „Měl by ses o sebe trochu starat."
Když jsem mu chtěla poloţit ruku na rameno, uhnul.
„Nesahej na mě.“
„Proč? Jsem tak ráda, ţe tě tu mám, Ane. Stýskalo se mi po tobě.“
Zasmál se, ale vůbec to neznělo vesele. „Fakt? Kdo by to byl řekl?“
Nedokázala jsem se zbavit bolestného hryzání v žaludku, které jeho slova zase probudila. „Musela jsem odejít."
Mlčel.
„Musela jsem. Chtěli ho zabít."
„Zabili mámu," zašeptal.
,Já vím," zajíkla jsem se. Jenţe tohle měl být ten obřad. Naplánovali to tak, abych musela Shaye zabít já."
„Kolikrát mi to budeš opakovat?" zeptal se tiše. „Stejně to neomlouvá, co potkalo nás. Ty nevíš, jaký to bylo, tys tam nebyla."
Drásal si nehty zápěstí. Shýbla jsem se k němu a uviděla rudé šrámy Chytila jsem ho za ruku.
„Přestaň s tím!"
Znovu se dutě zasmál. „Proč bych měl?"
„Moţná jsem tam nebyla, ale vidím, jak moc ti ublížili."
Otřásl se a chytil se za břicho, jako by se mu udělalo zle.
„Jako bych pořád cítil, jak to ze mě vyrvali. Nedokáţu na to přestat myslet."
Ztlumil hlas do šepotu.“Já takhle nemůţu ţít.“
„Anseli, pořád jsi to ty a já tě mám ráda." Stiskla jsem jeho dlaň ve své. „Prosím, neubliţuj si.“
Nemohla jsem mu říct, ţe nezáleţí na tom, ţe ho degradovali. Byla by to leţ. Věděla jsem, co znamená ztratit vlka.
„Něco s tím uděláme.“
„Udělat s tím něco můţou leda Hledači," namítl, „a ty uţ jasně řekli, že nechtějí. A Strážci..."
„To, co ti provedli, je hrozný, ale nesmíš to vzdávat. Prosím, buď silný. Kvůli mně. Kvůli Bryn."
„I kdyby byla ještě naživu, beze mě jí bude lip."
„To je nesmysl."
„Zaslouží si někoho, kdo s ní bude sdílet všechno. Se mnou by nemohla být sama sebou. Potřebuje Ochránce."
„Ne, nepotřebuje."
Jak to víš?"
„Protoţe takhle to nebylo vţdycky," pronesla jsem tiše.
„O čem to mluvíš, Callo?" Rozčileně se na mě podíval. Má pocit, že přišel o všechno, na čem záleží.
„Zjistila jsem, ţe Hledači a Ochránci spolu dřív ţili, milovali se." Jemně jsem mu stiskla ruku. „Nemusíš být vlk, aby tě mohl milovat Ochránce."
Nevěřícně na mě hleděl.
„Je to pravda. Kdysi dávno jsme byli spojenci... 205
a někdy i víc."
„Kdysi dávno," ucedil a já mu na očích viděla, ţe se znovu vzdal.
„Ale vím to taky proto, ţe já se zamilovala do Shaye," dodala jsem rozechvěle. Ještě předtím, neţ jsem ho proměnila."
Podíval se na mě. Jeho výraz se nakrátko změnil a před sebou jsem měla znovu svého bratra.“Já to věděl." Málem se usmál.
„Já vím."
„To asi přece jenom něco znamená." Povzdechl si. „Řekl jsem ti, ţe bych kvůli Bryn utekl. Moţná je to všechno moje vina." Koutek úst se mu zvedl v úsměvu, pak se ale zamračil. „Milovalas někdy Rena? Myslel jsem, že jo. Chápej, bylo vidět, že mezi váma něco je. Šlo jenom o to, že jste oba vůdci?"
Zachvěla jsem se.“Já...“
Před očima se mi míhaly vzpomínky. Renův smích, jeho tvář, doteky. Ţe miluju Shaye, jsem si přiznala, teprve kdyţ hrozilo, ţe ho ztratím. Teď hrozí nebezpečí Renovi. Souvisí snad potřeba zachránit ho taky s láskou?
A najednou jako by byl u mě a šeptal mi: Tady jde jedině o lásku. Téměř jsem cítila jeho dech na tváři.
Kdyţ jsem neodpověděla, Ansel zavrtěl hlavou. „No to je jedno."
Natáhl se na postel. „Takže ty jim věříš?" zeptal se.
„Hledačům?"
„Jo."
„Asi," řekla jsem vyhýbavě. Ne tolik, jak bych ráda.
„Co bude dál?" zeptal se.“Jestli se ti podaří najít smečku, co pak?"
„Pak pomůžeme Shayovi," odpověděla jsem, ještě pořád ztracená v myšlenkách na Rena.
„S čím?"
„Zachránit svět."
„A to je všechno?" zasmál se a tentokrát to znělo opravdově.
„Jasně," usmála jsem se na něj. „Nic víc."
Oba jsme chvíli mlčeli.
V tom tichu se mi zdálo, ţe musí být slyšet, jak mi bije srdce. „Anseli, měli bychom to zkusit."
„Co?"
„Proměnit tě. Stráţci lţou v jednom kuse, třeba si vymysleli i tohle."
Polkl. „Fakt si to myslíš?"
Rozhodně jsem o tom nebyla přesvědčená, ale upřímné jsem v to doufala.
„Pořád lžou," zašeptala jsem.
Otočil se na mě. „Tak dobře.“ Celý se roztřásl.
Když jsem se převtělila, zkřivily se mu rysy. Nedovedla jsem si představit, jak pro něj musí být těžké sledovat mou přeměnu, tak přirozenou, když jemu tuhle schopnost vzali.
Posadil se a pozoroval mě. Pomalu jsem sklopila čenich k jeho předloktí a zastříhala ušima. Kývl. Kousla jsem ho, rychle a hluboko. Zatajil dech. Cítila jsem nakyslý pach jeho strachu.
Převtělila jsem se do lidské podoby a vzala ho za bradu.
„Bellator silvae servi. Bojovníku lesa, já, vůdkyně smečky, tě povolávám do služby v této hodině nouze."
Ticho rušilo jen naše oddechování, rychlé a ustrašené. Čekali jsme. Zavřela jsem oči a usilovně si přála, aby ze mě vystřelil proud moci, který by spojil vůdce a člena smečky. Se zavřenými víčky jsem promluvila znovu. Tentokrát se mi třásl hlas.
„Bellator silvae servi. Bojovníku lesa, já, vůdkyně smečky, tě povolávám do služby v této hodině nouze."
Nic. Žádná magie.
Když jsem oči otevřela, Ansel vrtěl hlavou. Po tváři mu stékala slza.
„Bellator silv-“
„Přestaň," zasípěl a upřel na mě zarudlé oči. „Nech toho."
Nevěděla jsem, co říct. Opravdu to udělali. Anselův vlk byl pryč a já ho nedokázala přivolat zpátky. Pocítila jsem ke Strážcům spalující nenávist, větší než kdy dřív.
„Dám ti krev." Zajíkla jsem se a zjistila, že i já pláču. „Pořád krvácíš."
„Ne." Sundal si halenu a ovázal ji kolem rány na ruce. „Nechci."
„Anseli -"
Natáhla jsem k němu ruku.
„Nechci!" Jeho zuřivost mě ohromila.
Svezl se zpátky na postel. Vztek v jeho tváři vystřídala prázdnota, která byla snad ještě děsivější.
„Měla bys jít,“ řekl, oči upřené do stropu. „Musíš se trochu vyspat. “
„Neodejdu od tebe.“
Sáhl do kapsy a vylovil zmačkaný papír.
„Anseli, co je to?“ zeptala jsem se.
„Dej mi pokoj.“ Hleděl na ten špinavý cár, pak ho sevřel v pěsti a přitiskl si ji na prsa. „No dobře, je to od Bryn. Podařilo se mi to schovat u sebe, kdyţ nás Stráţci rozdělili.“ Musela mu napsat báseň. Srdce se mi sevřelo, oči mě pálily. Má u sebe Bryn něco od něj? Můj bratr a má nejlepší kamarádka, jejichž lásku jsem chtěla před Strážci tajit. Možná by bylo lepší, kdyby spolu byli utekli. Mohlo by se jim snad stát něco horšího než tohle?
Ansel se odvrátil. „Už běž.“
Zůstala jsem schoulená na kraji postele. Když mě jeho pravidelné oddechování přesvědčilo,že usnul, natáhla jsem se vedle něj, opatrně, abych se ho nedotkla, a dívala se, jak spí. Po nějaké chvíli začal vydávat zvuky, tiché kníkání jako nějaké mládě, které trpí bolestí. Chvěl se a třásl, ale neprobudil se.
Nakonec jsem usnula i já, ukolébaná tichým nářkem jeho nočních můr.
2024 ©