Všude kolem se neustále ozýval křik. Obklopovala mě tma. Na prsou jsem cítila hroznou tíhu, bojovala jsem o každé nadechnutí a topila se ve vlastní krvi. A najednou jsem se posadila a zamžikala v přítmí.
Křik ustal. Místnost zaplavilo ticho. Několikrát jsem se bolestivě nadechla a pokusila se olíznout vyprahlé rty. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že ty výkřiky, které jsem slyšela, byly moje. Úplně mi rozedřely hrdlo. Přitiskla jsem si ruce na prsa, přejela jsem prsty po haleně. Látka byla hladká, bez trhlin po šípech z kuše. V přítmí jsem nic moc neviděla, ale poznala jsem, že ta halena není moje, nebo spíš že to není svetr, který jsem si vypůjčila od Shaye a který jsem měla na sobě tu noc, kdy se všechno jednou provždy změnilo.
Hlavou se mi míhaly útržky událostí. Sníh. Temný les. Víření bubnů. Vytí, které mě volalo k obřadu.
Obřad. Krev mi ztuhla v žilách. Utekla jsem před vlastním osudem.
Utekla jsem od Rena. Při pomyšlení na vůdce mladých Baneů se mi sevřelo srdce, ale když jsem si přitiskla dlaně na oči, vybavil se mi i někdo jiný. Kluk na kolenou, svázaný, s páskou přes oči, sám uprostřed lesa.
Shay.
Když jsem střídavě pozbývala vědomí a procitala, slyšela jsem jeho hlas, cítila jeho doteky. Co se stalo? Nechal mě samotnou ve 6
tmě tak dlouho... Pořád jsem byla sama. Ale kde vlastně?
Konečně jsem přivykla šeru v místnosti. Slunce se prodíralo mezi mraky za vitrážovým oknem, které mu propůjčovalo růžový nádech. Zapátrala jsem kolem po nějakém východu. Napravo jsem uviděla vysoké dubové dveře. Čtyři, možná pět metrů od místa, kde jsem seděla.
Dech se mi zklidnil, ale srdce stále bušilo jako splašené. Spustila jsem nohy z postele a opatrně se postavila. Podařilo se mi to celkem bez problémů. Cítila jsem, jak se mi probouzejí svaly, napjaté, připravené na všechno, co by mohlo přijít.
Dokázala bych bojovat i zabít, kdyby to bylo třeba.
Zaslechla jsem něčí kroky. Vzápětí se pohnula klika a dveře se rozlétly dovnitř. Stál v nich muž, se kterým jsem se už jednou setkala. Měl husté vlasy, tmavě hnědé jako káva. Jeho rysy byly výrazné a ostré, pár vrásek, na tvářích šedočerné strniště zanedbaný, ale pořád přitažlivý.
Naposledy jsem ho viděla těsně předtím, než mě sejmul jílcem meče. Okamžitě se mi zostřily špičáky
a v prsou zarachotilo zavrčení.
Chtěl něco říct, ale já se bleskově převtělila ve vlka, přikrčila jsem se a zavrčela. Cenila jsem tesáky, připravená ke skoku. Měla jsem dvě možnosti: roztrhat ho na kusy, nebo se kolem něj vyřítit ven. Na rozhodnutí mi zbývalo pár vteřin.
Ruka mu sklouzla k pasu, odhrnul kožený plášť a odhalil jílec vyčnívající z dlouhé zahnuté pochvy. Takže boj.
Svaly se mi chvěly, když jsem se připravovala ke skoku.
„Počkej."
Spustil ruku z jílce a ukázal mi prázdné dlaně, aby mě upokojil.
Ztuhla jsem, zaskočená tím gestem a trochu podrážděná jeho naivitou. Nedám se uklidnit tak snadno. Chňapla jsem naprázdno a riskovala pohled do chodby za ním.
„To rozhodně nechceš udělat," varoval mě a zastoupil mi výhled.
Odpověděla jsem mu zavrčením.
A ty zase nechceš poznat, čeho jsem schopná, když mě zaženou do kouta.
„Vím, na co myslíš,"
pokračoval. Meč nechal v pochvě a založil si ruce na prsou. „Mohla by ses přese mě dostat. Jenomže pak bys narazila na bezpečnostní hlídku na konci chodby. A i kdybys zvládla i je což by se ti mohlo podařit vzhledem k tomu, že jsi vůdkyně ,narazíš na ještě větší skupinu stráží u východu.“
„Vzhledem k tomu, že jsi vůdkyně." Jak ví, kdo jsem?
S vrčením jsem couvla a ohlédla se k vysokým oknům. Mohla bych skrz ně proskočit. Bolelo by to, ale pokud nejsme moc vysoko, přežila bych.
„To bych ti neradil," konstatoval a podíval se stejným směrem.
Co je vůbec zač? Umí snad číst myšlenky?
„Byl by to pád minimálně ze sedmnácti metrů, na tvrdý mramor." Přistoupil o krok blíž. Znovu jsem ucouvla. „Nikdo z nás nechce, aby se ti něco stalo."
Přestala jsem vrčet.
Ztlumil hlas a dodal: Jestli se převtělíš v člověka, můžeme si promluvit."
Opět jsem vycenila zuby a bezmocně couvala. Oba jsme věděli, že s každou minutou ztrácím jistotu.
Jestli se pokusíš utéct," pokračoval, „budeme tě muset zabít."
Pronesl to tak klidně, že mi chvíli trvalo, než jsem to pochopila.
Vydala jsem na protest ostré štěknutí, které přešlo v temný smích, když jsem se převtělila.
„Myslela jsem, že nikdo z vás nechce, aby se mi něco stalo."
Koutek úst mu zacukal. „Nechce, Callo. Já jsem Monroe."
Přiblížil se ke mně o další krok.
„Zůstaň, kde jsi," varovala jsem ho a předvedla mu své špičáky.
Zastavil se.
,Ještě ses mě nepokusil zabít, “ řekla jsem a pořád kolem sebe pátrala po něčem, co by mi poskytlo taktickou výhodu. „To ale neznamená, že ti můžu věřit. Jestli se to železo, co máš u pasu, jenom pohne, přijdeš o ruku."
Přikývl.
Rozbolela mě hlava ze všech těch otázek, které se v ní vyrojily. Znovu jsem podlehla pocitu, že nemůžu dýchat. Bylo by ale krajně nevhodné propadnout panice. Stejně tak jsem si nemohla dovolit projevit jakoukoli slabost.
Zaplavily mě vzpomínky, z nichž mi naskočila husí kůže. V duchu jsem slyšela bolestné výkřiky. Zachvěla jsem se, kolem mě se ovíjely přízraky jako rozmazané stíny, nad nimi 9
křičely sukuby. Dala se do mě zima.
„Monroe! Ten kluk je tady!“
„Kde je Shay?“
Zajíkla jsem se, hrůzou se mi sevřelo hrdlo. Čekala jsem na odpověď.
Zasáhly mě další útržky uplynulých událostí, změť obrazů, které se neustále měnily. Bojovala jsem s tím a snažila se vzpomínky uchopit a udržet na tak dlouho, abych si ujasnila, co se vlastně stalo, jak jsem se sem dostala. Vybavilo se mi, jak jsme se hnali úzkými chodbami Rowanovy vily, jak jsme zjistili, že jsme v pasti, a vběhli do knihovny. Shayův strýc Bosque Mar nahlodal mou zuřivost pochybnostmi.
Shay mi mačkal prsty tak silně, že to bolelo. „Pověz mi, kdo doopravdy jsi. “
„Tvůj strýc,“ odpověděl Bosque klidně. „Tvoje krev. “
„Co jsou zač Strážci?“ zeptal se Shay.
„Další takoví, jako jsem já, chtějí tě chránit a pomáhat ti. Shayi, ty nejsi jako jiné děti. Máš nezměrné schopnosti, takové, že si je nedovedeš ani představit. Mohu ti ukázat, kdo doopravdy jsi. Naučit tě, jak zacházet s mocí, kterou máš.
,Jestli chcete Shayovi tolik pomáhat, tak proč ho dnes měli obětovat?“ Postavila jsem se před Shaye, abych ho chránila.
Bosque zavrtěl hlavou. „To všechno je tragické nedorozumění. Byla to jenom zkouška tvé věrnosti naší ušlechtilé věci. Myslel jsem, že jsme ti poskytli to nejlepší vzdělání, ale zřejmě neznáš příběh o Abrahámovi a jeho synu Izákovi? Není snad obětování toho, koho miluješ, největší zkouškou tvé víry? Skutečně simyslíš, že bych dovolil, aby Shay zahynul tvýma rukama? Vždyť jsme tě žádali, abys ho chránila. “
Roztřásla jsem se. „Lžete. “
„Opravdu?" Teď se usmíval téměř vlídně. „Po všem, čím jsi prošla, svým pánům nedůvěřuješ? Nikdy bychom nedopustili, abyste Shayovi ublížili, na poslední chvíli bychom ti předložili jinou kořist. Chápu, že taková zkouška možná působí zbytečně krutě, že jsme od tebe a Reniera žádali příliš mnoho. Zřejmě jste na takové věci ještě moc mladí."
Zaryla jsem prsty do dlaní, aby si Monroe nevšiml, jak se mi třesou ruce. Slyšela jsem křik sukub a inkubů, syčení chimér a šouravé kroky těch strašlivých vysušených tvorů, kteří se vynořili z podobizen na stěnách.
„Kde je?“ procedila jsem skrz zaťaté zuby znovu. „Přísahám, že jestli mi to neřekneš..."
,Je v naší péči,“ odvětil klidně.
Znovu mu pobaveně zacukal koutek. Pořád mě vyvádělo z míry jeho zdrženlivé, leč sebejisté vystupování.
Nebyla jsem si jistá, co v tomhle případě znamená „v naší péči“. S vyceněnými špičáky jsem se kradla přes místnost a čekala, až se Monroe pohne. Přitom mi však pořád před očima jako akvarel plavaly vzpomínky.
„Proč se ještě neprobrala?" zeptal se Shay. „Slíbili jste, že se jí nic nestane. “
„Bude v pořádku," ujistil ho Monroe. „Kouzlo v těch šípech působí jako silné sedativum, chvíli to potrvá, než účinky vyprchají. “
Pokusila jsem se promluvit, pohnout se, ale víčka jsem měla neskutečně těžká, spánek mě opět táhl do své náruče.Jestli se dohodneme, vezmu tě za ním,“ řekl Monroe.
„Jestli se dohodneme?" Dobře že jsem neukázala žádnou slabost. Pokud se mám na něčem domlouvat s Hledačem, pak jedině za mých podmínek.
„Ano," potvrdil a riskoval další krok směrem ke mně. Když jsem neprotestovala, usmál se. Nebyl to proradný úsměv nezachytila jsem pach strachu ale brzy ho něco zaplašilo. Smutek?
„Potřebujeme tě, CalIo.“
V hlavě jsem měla zmatek. Zatřásla jsem jí ve snaze rozehnat ho jako hejno otravných much. Musím působit sebejistě, nesmí poznat, že mě jeho zvláštní chování zaskočilo.
„Kdo přesně mě potřebuje? A k čemu?“
Vztek mě přešel, přesto jsem si dávala záležet, aby moje špičáky zůstaly ostré jako břitvy. Chtěla jsem, aby Monroe ani na vteřinu nezapomněl, s kým mluví. Pořád jsem vůdkyně, bylo důležité, aby to viděl a abych na to nezapomínala ani já. Síla byla to jediné, co v tu chvíli hrálo v můj prospěch.
„Moji lidi,“ odpověděl a mávl rukou
za sebe ke dveřím.
„Hledači."
,Jsi jejich vůdce?“ Zamračila jsem se.
Vypadal silný, ale sešlý jako člověk, který nikdy nenaspí tolik, kolik by potřeboval.
Jsem velitel," opravil mě. „Velím skupině Haldis. Řídíme operace ze základny v Denveru."
„Takže teď si promluvíme o tvých přátelích v Denveru, ano?" 12
Někde v hlubinách mé mysli se ozval Luminin smích a pak Hledačův výkřik.
Zkřížila jsem paže na prsou, abych se neotřásla. „Dobře."
„Ale tvou pomoc nepotřebuje jen moje skupina," dodal a najednou se vrátil zpátky přede dveře. „My všichni. Všechno se změnilo, takže nesmíme ztrácet čas."
Zajel si rukama do vlasů. Napadlo mě vrhnout se vpřed, jeho pozornost očividně ochabla,ale něco na něm mě fascinovalo natolik, že už jsem ani nevěděla, jestli chci opravdu utéct.
„Možná jsi naše jediná naděje. Nemyslím, že by to Scion dokázal sám. Mohla bys být poslední člen rovnice. Rozhodující bod.“
„Rozhodující v čem?“
„V téhle válce. Můžeš ji ukončit.“
Válka. Okamžitě mi vzkypěla krev v žilách. Vítala jsem to horko, hned jsem se cítila silnější. K boji v téhle válce mě vychovali.
„Potřebujeme, aby ses přidala k nám, Callo.“
Stěží jsem ho vnímala. Pohltila mě rudá mlha zaplavily mě myšlenky na násilí, které provázelo podstatnou část mého života.
Válka čarodějů.
Sloužila jsem Strážcům v boji proti Ochráncům od chvíle, kdy jsem se poprvé dokázala pořádně zahryznout do masa. Lovila jsem pro ně. Zabíjela.
Upřela jsem na Monroea oči. Zabíjela jsem jeho lidi. Jak by mohl chtít, abych se k nim přidala?
Vycítil mou ostražitost. Neřekl nic, jen semknul ruce za zády pozoroval mě a čekal, až promluvím já.
Polkla jsem, nutila jsem se ke klidu. „Chceš, abych za vás bojovala. “
„Nejen ty,“ řekl. Poznala jsem, že i on svádí vnitřní boj. Zdálo se, že by na mě k smrti rád všechno vychrlil. „Ale ty jsi klíč. Jsi vůdkyně, proto máš pro nás takovou cenu. Někoho jako ty jsme vždycky potřebovali."
„Nerozumím." Když mluvil, oči se mu tak rozzářily, že jsem se nemohla rozhodnout, jestli mě to spíš děsí, nebo fascinuje.
„Ochránci, Callo. Tvoje smečka. Potřebujeme, abys je přetáhla na naši stranu. Aby bojovali s námi."
Měla jsem pocit, jako by se mi země otevřela přímo pod nohama a já padala někam dolů do hlubin. Chtěla jsem mu věřit, přesně v tohle jsem přece doufala, ne?
Způsob jak osvobodit mou smečku.
Ano. Ano, to je ono. Srdce se mi rozbušilo při pomyšlení na návrat do Vailu, za vlky z mé smečky. Za Renem. Všechny bych je mohla odvést od Strážců za něčím jiným. Něčím lepším.
Jenomže Hledači byli mí nepřátelé. Jestli s nimi mám uzavřít nějaké spojenectví, musím postupovat opatrně. Rozhodla jsem se hrát neochotnou.
„Nevím, jestli by to bylo možné..."
„Ale bylo!" Monroe přiskočil, jako by mě chtěl popadnout za ruce, oči mu fanaticky zářily.
Převtělila jsem se a chňapla mu po prstech.
„Omlouvám se.“ Zavrtěl hlavou. ,Je toho tolik, co nevíš.“
Vzala jsem na sebe znovu lidskou podobu. Na čele měl hluboké vrásky. Byl uštvaný, plný tajemství.
„žádné nečekané pohyby, Monroe. “ Pomalu jsem k němu popošla a vztáhla ruku, abych ho odradila od další podobné chyby. „Zajímá mě to, ale pořád nejsem přesvědčená, že víš, co po mně chceš."
„Vím.“ Odvrátil se. „Chci po tobě, abys riskovala úplně všechno."
„Proč bych to měla dělat?" opáčila jsem.
Odpověď ale přišla sama. Riskovala jsem všechno, abych zachránila Shaye. A udělala bych to bez přemýšlení znovu, kdyby to znamenalo, že se budu moct dostat zpátky za svou smečkou. Zachránit i je.
Ucouvl do chodby a naznačil mi, že můžu projít.
„Kvůli svobodě."
2024 ©