„Překvapuje mě, že ses objevil. Asi vstáváš brzo.“ Přecházela jsem neklidně kolem a pozorovala okraj lesa, který nás obklopoval. „Proč ses chtěl sejít zrovna tady?“
Větší starosti mi dělalo, proč jsem já tolik stála o to, aby tu byl.
„Ne že bych byl zrovna ranní ptáče, spíš jsem nemohl spát. Pořád se snažím pochopit, kam jsem se to dostal. Je to blázinec,“ řekl. „Navíc jsem se těšil na to rande s kávou.“
Sáhl do batohu a vyndal nerezovou termosku a plecháček.
„Rande?“ Zachvěla jsem se, a nebylo to zimou.
Nepřestal se usmívat. Nalil kávu do hrnku a podal mi ji. „Espresso.“
„Díky.“ Zasmála jsem se. „Tomu říkám vybavenost.“
„Kafe s sebou nosím jenom při zvláštních příležitostech.“
Podívala jsem se na něj. „Ty si nedáš?“
„Myslel jsem, že můžeme pít z jednoho. Přísahám, že nemám afty.“
Fascinovalo mě, jak v ranním slunci vynikají světlé pramínky v jeho jinak hnědých vlasech.
„Callo?“ Nahnul se ke mně a já zatoužila, aby mě popadl přesně jako v mém snu. „Co se děje?“
Podívala jsem se jinam a napila se. Káva byla neuvěřitelně silná a báječná. „Víš, většina lidí se nevrací na místa, kde málem přišli o život. Dokonce by se dalo říct, že ti chytřejší se jim vyhýbají.“
Napřáhla jsem k němu ruku s plecháčkem. Naše prsty se dotkly, když si ho ode mě bral, a mně do těla vystřelil elektrický výboj. Když ho zvedl ke rtům, zachvěla jsem se, jako by mě políbil.
„Já ale nejsem jako většina.“ Posadil se do tureckého sedu.
„Ne, to nejsi.“ Sedla jsem si naproti němu.
„Ale nejsem ani pitomec,“ zazubil se. „Myslím, že ten medvěd sem hned tak nepřijde. Jako vlk docela naháníš hrůzu.“
„A to ti nevadí?“ zeptala jsem se.
Opřel se o lokty a natáhl si nohy. „Kdybys mě chtěla sežrat, už bys to udělala.“
Otřásla jsem se. „Nejím lidi.“
„V tom případě to odvolávám.“ Zvedl tvář ke slunci.
Prohlížela jsem si ho a chtěla se ho dotýkat.
„Stejně bys měl mít ze mě strach.“
Utrhl polní kvítek. „Proč?“
„Protože bych tě mohla zabít.“
„Ten medvěd mě mohl zabít. Tys tomu zabránila.“
Neměla jsem to dělat. Prohlížela jsem si jeho vlasy, jeho úsměv. Jak bych ho mohla nechat zemřít?
Mé mlčení si vyložil jako čekání na vysvětlení. „Zachránila jsi mi život, a to ti vyneslo mou důvěru.“
„To má logiku,“ přikývla jsem. „Ale sem nahoru bys neměl chodit.“
„Jsme ve svobodné zemi.“
„Jsme v kapitalistické zemi a tohle je soukromý pozemek.“
Chvíli hleděl na drobný kvítek, který držel v ruce, pak ho rozmáčkl. „Tvůj pozemek?“
„To ne, ale zodpovídám za něj.“
„Jenom ty?“
„Ne. Což je taky, mimo jiné, jeden z důvodů, proč už sem po dnešku nesmíš. Většinou nebývám sama.“
„Kdo chodí s tebou?“ vyptával se.
„Bryn.“ Natáhla jsem se na zem. Ranní slunce nabíralo na síle. „Krátký kudrnatý bronzový vlasy. Viděl jsi ji ve škole.“
„Jo, na první hodině seděla za tebou.“
„Ano.“ Napřáhla jsem k němu ruku a on mi podal hrnek. Snažila jsem se zamaskovat zklamání, tentokrát se naše prsty nedotkly.
„Ona je taky vlkodlak?“
Zarazila jsem se.
„Promiň, promiň.“ Sklopil hlavu. „Teda… chtěl jsem říct Ochránce?“
„Je.“ Napila jsem se a odvrátila se.
„A to se můžete proměnit ve vlka, kdy chcete? Nepotřebujete k tomu úplněk nebo tak něco?“ Vztáhl ruku, jako by se chtěl chránit před úderem. „Nechci tě urazit, ale můžu vycházet jenom z toho, co se člověk dočte v knížkách.“
„Jasně, to nic,“ řekla jsem. „Ano, můžeme se převtělit, kdy chceme. Měsíc s tím nemá nic společnýho.“
Zřejmě to na něj zapůsobilo. „Když se přeměňuješ, vždycky se tak trochu zamihotáš, a to je zajímavý. Teda chápej, rozhodně z tebe neodletujou cáry oblečení.“ Jakmile to vyslovil, zčervenal.
Málem jsem se polila. „Bohužel tě musím zklamat,“ zamumlala jsem a cítila, jak mi hoří tváře.
„Chtěl jsem říct…“ Pátral po vhodných slovech.
„Je to složitější,“ snažila jsem se z toho vybruslit. „Technicky vzato jsem pořád vlk i člověk zároveň. Vybírám si tělo, ve kterým chci zrovna být, a můžu se mezi nima volně pohybovat. Takže i to, co tu není, tu vlastně pořád je, něco jako jiná dimenze. Oblečení a věci, co mám u sebe v lidské podobě, se nemění. Můžu taky využívat některý vlastnosti jednoho těla, i když jsem právě v tom druhým. Třeba se mi zostří zuby, když jsem člověk a něco mě rozčílí.“
Zamyslela jsem se. „Asi bych to mohla udělat i tak, aby mi zůstalo oblečení i ve vlčí podobě, ale to je prostě nesmysl.“
„Hmm.“ Natáhnul ke mně ruku. „Potřebuju se napít, než to zpracuju.“
Podala jsem mu hrnek a schválně se ho přitom dotkla.
„Víš, odkud pocházíte?“ Hleděl dál na mou ruku, i když jsem ji spustila do klína. Rozbušilo se mi srdce. Vzpomněla jsem si na otcova slova a objala si rukama kolena.
Co tady dělám? Zbytečně riskuju.
Shay si mě zvědavě prohlížel. Podívala jsem se mu do očí a věděla, že odsud nechci odejít.
„Podle legendy stvořil prvního Ochránce Strážce, kterého zranili v boji. Raněný se ukryl v lese, byl velmi oslabený, na pokraji smrti. Ale v tu chvíli se u něj objevil vlk, donesl mu jídlo a odháněl od něj jiné šelmy. Strážce si díky tomu dokázal ošetřit rány a přežil. Když se uzdravil, nabídl vlkovi, že ho přemění v Ochránce, napůl člověka, napůl zvíře, magického tvora. Výměnou za věrnost a věčné služby se mají Strážci o Ochránce a jejich potomky starat a zajistit jim všechno potřebné. Tohle byl první Ochránce. Od té doby Strážcům sloužíme jako vojáci.“
Bylo zřejmé, že Shay nechápe. „Kdo je Strážce?“
Zaúpěla jsem. Došlo mi, jak nebezpečný může tenhle rozhovor být. V Shayově společnosti jsem byla až příliš uvolněná a neopatrná. Prozradila jsem mu už spoustu věcí a ani si to neuvědomila.
„Co je?“ zeptal se a posunul se ke mně blíž. „Nebo se na některý věci prostě nesmím ptát?“
„Nevím.“ Líbilo se mi, že je u mě. Cítila jsem jeho vzrušení, nespoutaný pach stahujících se bouřkových mraků.
Polilo mě horko. Je to jenom kafe, nic víc. Odtáhla jsem se od něj, což mu neušlo.
„Nechci na tebe spěchat. Rád bych, abys mi důvěřovala.“
Nejde o to, že bych ti nedůvěřovala, to spíš sobě nemůžu věřit.
Nechtěla jsem odejít, ale začínala jsem z toho všeho mít strach. Přesto jsem pořád doufala, že dokážu udržet rozhovor v bezpečných mezích. „Prozatím ti musí stačit, když řeknu, že se Strážcům musím zodpovídat. Můžu se teď na něco zeptat já tebe?“
„Určitě.“ Vypadal potěšeně, že mě zajímá.
Zasmála jsem se. „Nejdřív ale dolij kafe, tohle už došlo.“
„Jasně.“ Nastavila jsem plecháček a on ho znovu naplnil.
„Odkud jsi?“ začala jsem tím nejjednodušším.
„Odevšad,“ zabručel.
„Odevšad? Tam jsem asi ještě nebyla.“
„Promiň. Narodil jsem se v Irsku, na jednom malým ostrově.“ Ztišil hlas. „Rodiče umřeli, když jsem byl malej, a Bosque si mě vzal za vlastního.“
„Je tvůj strejda?“ Bedlivě jsem ho sledovala.
Kývl. „Mámin brácha.“
To není pravda, ale on to možná neví. Jen jsem se usmála a naznačila mu, aby pokračoval.
„Bosque má nějakou investiční společnost, co obstarává konzultace pro vládu, nevím, co přesně dělají. Má spoustu peněz, ale musí pořád cestovat. Nikdy jsem nechodil do stejný školy víc jak dva roky. Žili jsme v Evropě, v Asii, v Mexiku a v několika městech ve Spojených státech. Poslední dva roky jsem byl v Portlandu, pak mě vzal sem do Colorada.“
„To vypadá na dost osamělej život.“
Pokrčil rameny. „Pořádný kamarády jsem si nikdy nenašel, proto asi tolik čtu.“
Posunul se. „Taky kvůli tomu hodně chodím po horách, jsem radši sám než mezi lidma. Příroda mě baví.“
Otřásl se. „Teda až na dostaveníčko s grizzlym.“ Podíval se na mě. „Teď jsem na řadě já, můžu?“
Napila jsem se kávy. „Jasně, ale taky se ještě budu ptát.“
„S tím počítám. Jedna věc mě fakt zajímá.“ Zvedl se ze země. Ten nečekaný pohyb mě vylekal. Nadskočila jsem a hrnek mi vypadl z ruky.
Ucouvla jsem, když si sundal bundu a přetáhl si tričko přes hlavu.
„Koukni.“ Přejel si rukou po hrudníku.
„Pěkný. Asi hodně cvičíš,“ řekla jsem. Najednou mi bylo nesnesitelně horko.
Zaskřípěl zuby. „Ale no tak, víš dobře, proč ti to ukazuju. Nemám žádný jizvy, tady ani na noze. Ten medvěd mě podrápal, tak jak je to možný?“
Nehnula jsem brvou. „Oblíkni se, na opalování je zima.“
Vždycky jsem své tělo považovala za nejlepší zbraň, silnou a nezdolnou. Ale teď jako by se najednou rozpouštělo jako sníh na slunci. Nedokázala jsem z něj spustit oči, prohlížela jsem si široká ramena a úzký pas.
„Tak odpovíš mi?“ Na pažích mu naskočila husí kůže, přesto se nepohnul.
Chtěla jsem se ho dotknout, zjistit, jestli mu srdce buší tak prudce jako mně, ochutnat ten opojný příliv horka, který ve mně jeho blízkost vyvolávala.
„Ano.“ Ukázala jsem na odloženou bundu. „Obleč se, prosím.“
„Tak mluv.“ Odvrátil se ode mě a strčil ruce zpátky do rukávů trička. Když si ho začal přetahovat přes hlavu, zahlédla jsem na jeho krku černý vzor. Od toho večera, kdy jsem ho podruhé zachránila, jsem si na to tetování nevzpomněla. Ale bylo tam, výrazné a ostré, mělo tvar kříže.
Zamračila jsem se. Nebudeme mít jistotu, dokud se mu nepodíváme na krk.
„Čekám.“ Zvedl ze země bundu a natáhl si ji. Vzpamatovala jsem se.
„Vyléčila jsem tě.“ Semkla jsem ruce, abych odolala touze dotknout se ho.
„Já vím.“
Přistoupil ke mně blíž. „Cítil jsem to, když jsem –“ Odmlčel se a chvíli si mě prohlížel. „Když jsem pil tvou krev.“
Přikývla jsem. Vzal mě za ruku a vyhrnul mi rukáv bundy i svetru. Přejel mi prsty po paži a mně z toho vyšlehly horké plamínky do celého těla.
Ten pocit byl známý a přece zvláštní. Zmocnilo se mě vzrušení jako na začátku lovu. S Renem se ve mně touha probouzela náhle, podobala se vzteku. Shay ve mně pomalu rozdmýchával horký plamen, neodbytný bílý žár. Nebyla tu žádná smečka, žádný pán ani paní. Jen já a on. Zmocnila se mě bolest v místech, která byla zaslíbena někomu jinému.
„Vidíš,“ řekl a prsty přejížděl po předloktí, kde jsem si prokousla kůži. „Ani ty nemáš žádnou jizvu.“
Podíval se mi do očí. Chvíli jsem jeho pohled opětovala, ale pak jsem mu ruku vytrhla a shrnula si rukávy dolů.
Tohle nejde, Callo. Zabořila jsem špičku boty do hlíny. Víš, že to nejde. Nezáleží na tom, co cítíš, nejsi volná.
„Uzdravuju se rychle,“ řekla jsem. „Moje krev má zvláštní hojivé účinky, stejně jako krev všech Ochránců.“
„Nechutnalo to jako krev.“ Olízl si rty, jako by tu chuť ještě pořád cítil.
„Ne, protože naše krev je jiná. Je to jedna z našich nejlepších vlastností. Ochránci můžou v případě nutnosti během boje okamžitě léčit jeden druhého. Tím pádem jsme téměř neporazitelní.“
„To věřím.“
„Přesně kvůli tomu jsme taky tuhle vlastnost dostali do vínku, ale jak jsi viděl, můžeme léčit každýho.“ Nakopla jsem kámen. „Ale neměli bychom to dělat.“
Sledoval místo, kam kámen dopadl. „Tak proč –“
„Shayi, poslouchej mě,“ skočila jsem mu do řeči. „Léčitelské schopnosti jsou vyhrazeny pro Ochránce, máme léčit jen svůj vlastní druh. Tím, co jsem udělala, když jsem ti zachránila život, jsem porušila naše zákony. Kdyby se to někdo z mýho světa dozvěděl, byl by v sázce můj život, rozumíš mi?“
„Riskovala jsi život, abys mě zachránila?“ Sehnul se ke mně a já cítila, jak mi vře krev v žilách.
Když mě pohladil po tváři a sklonil se tak nízko, že se naše rty málem dotýkaly, zachvěla jsem se. Dívala jsem se mu do očí, cítila jeho teplý dech a věděla, že bych to udělala znovu, za jakoukoli cenu.
„Nikdy bych tě nechtěl ohrozit, Callo. Nikdy,“ vydechl. Přikryla jsem jeho dlaně svými.
„Ale co ten druhý vlk, Bryn? Byla tady. Ví to.“
„Je z mý smečky, moje zástupkyně,“ vysvětlovala jsem. „Je mi naprosto oddaná a nikdy by mě nezradila, to by radši zemřela.“
„Ani já tě nezradím.“ Usmál se, ještě pořád nesvůj.
„Nesmíš to nikomu říct. Prosím.“ Snažila jsem se, aby se mi nechvěl hlas. „Přišla bych o všechno.“
„Rozumím,“ řekl.
Oba jsme umlkli. Ticho na louce jen podtrhovalo naše mlčení. Chtěla jsem, aby mě políbil, aby cítil touhu, která ze mě sálá. To nesmíš, Callo. Tenhle není pro tebe. Zavřela jsem oči, abych se od něj dokázala snáz odtáhnout.
„Takže když jsem pil tvou krev… stane se ze mě vlko… ehm, teda Ochránce?“ zeptal se váhavě. „Proto se to nesmí?“
Zavrtěla jsem hlavou. Zdálo se mi, že se zatvářil zklamaně. „Četl jsi moc komiksů, Shayi.“
Pousmál se. „Tak mi řekni, jak Ochránci vznikají. Samozřejmě kromě tý legendy, kterou jsi mi vyprávěla.“
„Rodíme se obvyklým způsobem. Mám rodiče a mladšího bratra.“ Vypadal tak překvapeně, že jsem se zasmála. „Ale naše rodiny fungují jinak. Není to tak, že se zamiluješ, oženíš a pořídíš si děti. Nové smečky Ochránců se plánují dlouho dopředu. Samozřejmě že kdyby nás byl nedostatek a byli bychom nutně zapotřebí, můžou nás i vytvořit. Vůdci dokážou proměnit i člověka.“
„Vůdci?“ Došel ke svému batohu a chvíli v něm lovil, pak vytáhl müsli tyčinku.
„Vůdce smečky.“
„A ty jsi vůdce? Chováš se jako velitelka. Navíc jsi říkala, že Bryn je tvoje zástupkyně.“
„Jsem.“ Potěšilo mě, že ho tak zajímám.
„Jak můžeš proměnit člověka?“ Naznačil mi, abych se posadila vedle něj.
„Musela bych ho kousnout a pronést zaříkadlo.“ Pomalu jsem k němu došla.
Podíval se na mě, v očích se mu mísil zájem i strach.
„Nic si nepředstavuj, koušu, jen když zabíjím.“ Zavrtěla jsem hlavou. „K proměně člověka dochází, jedině když nutně potřebujeme další Ochránce a není čas čekat, až smečka vychová mladé. Ochránci, které stvoří vůdce a nenarodí se tak, se necítí úplně dobře ani v jedné podobě. Nějakou dobu trvá, než si zvyknou. Ale když je to nutné, nedá se nic dělat.“
„A kdy je to nutné?“
Posadila jsem se vedle něj. „Jsme bojovníci. Ve válkách přece jenom dochází ke ztrátám. Tak zoufalá situace už ale nenastala několik století.“
„Kdo ti může nařídit, abys vytvořila nové Ochránce?“ pokračoval ve vyptávání.
Kousla jsem se do rtu. „Moje paní.“
„Tvoje paní?“ Zarazil se.
„Lumine Nightshadeová. Znáš ji, v pátek byla v Edenu v Efronově kanceláři.“
Kývl, tvářil se však ustaraně.
„Té podléhá naše smečka,“ vykládala jsem. „Nightshadeové.“
„Vaše smečka?“ zopakoval. „To jich je víc?“
„Dvě, ta druhá patří Efronovi. Baneové.“
„Kolik je vůbec Ochránců?“
„Asi padesát vlků v každé smečce.“ Shay udiveně hvízdl. „Smečky začínají s malým počtem členů, a pokud se jejich vůdce prokáže jako schopný bojovník a velitel, může se jeho smečka rozrůst.“
„Znáš ty ostatní?“ Zjevně tyčinku zavrhl, protože ji vrátil do batohu.
„Určitě jsi některé z dospělých viděl, ale pokud se nepřevtělí přímo před tebou, nepoznáš, že jsou Ochránci. Všichni mladí vlci chodí do naší školy. Nightshadeové jsou mí přátelé a v poslední době se stýkáme i s mladými Baney.“
Kousky skládanky začínaly zapadat do sebe. „Čili s Renem Larochem a jeho gangem.“
„Gangem?“ utrhla jsem hrst trávy a hodila ji i s hlínou na Shaye.
„No, chováte se tak.“ Oprášil si svetr a vlasy.
„Jsme vlci, žádnej gang. Navíc je Ren můj přítel. Jsme jen děti. To naši rodiče a další dospělí tvoří skutečnou smečku. Ve dne v noci hlídkují v horách. My máme jen denní služby o víkendech.“
Viditelně zbledl. „Takže kdybych sem byl přišel jinej den v týdnu…“
„Byl bys mrtvej,“ dopověděla jsem.
„Jasně.“ Opřel se o lokty a sledoval mraky, které pluly nad námi. „Na co teda dvě smečky?“
„Baneové hlídají západní část, my východní,“ řekla jsem. „Ale brzo se to změní.“
„Jak to?“ Nepodíval se na mě.
„Strážci chtějí zapojit třetí smečku.“
Shay se posadil. „Třetí? A odkud jsou?“
Odvrátila jsem se od něj. „Není to nikdo cizí. Vytvoří ji mladí vlci z obou současných smeček. Příští generace Baneů a Nightshadeů. My jsme ta nová smečka. Právě teď je nás jen deset. Jak jsem říkala, smečky mají na začátku málo vlků. Musíme se osvědčit, než k nám přidají nové.“
„Callo,“ oslovil mě naléhavě. „Proč pořád říkáš ‚my‘?“
„Ren a já jsme vůdci naší generace. Tu novou smečku povedeme spolu.“
Zamračil se. „Tomu nerozumím.“
Zrudly mi tváře, začala jsem si pohrávat s copem. „Co víš o vlcích?“
„No, jsou to takoví větší a silnější psi?“ Zbledl, když jsem se zatvářila zlověstně. „Promiň, nevím o nich nic.“
„Dobře.“ Přemýšlela jsem, jak mu to srozumitelně vysvětlit. „Naše sociální pouta jsou hodně silná a všechno se točí kolem věrnosti vůdci. Vůdce a vůdkyně se spáří a vládnou své smečce. Každý vůdce má zástupce. Já mám Bryn, Ren má Daxe. Zbytek smečky poslouchá naše rozkazy. Díky pevným citovým vazbám jsme hodně silní, což je u bojovníků nutnost. O to líp můžeme plnit své povinnosti vůči Strážcům.“ Suše jsem se usmála. „Proto ti asi připomínáme gang.“
Nezasmál se. „No a jak došlo na to, že jste se rozhodli založit tu novou smečku?“
„My ne. Jedině Strážci můžou nařídit vytvoření nové smečky.“
„Vždyť jsi právě říkala, že se vůdce a vůdkyně spáří a vytvoří novou smečku.“
Přikývla jsem. Musím mu to říct, měl by to vědět. Ale nechtělo se mi. Byla jsem si jistá, že jakmile se to dozví, přestane se mě dotýkat. Náhle jsem v sobě cítila velkou prázdnotu.
„Nechceš mi snad říct, že se s Renem Larochem… spáříš jen proto, že ti to nařídili,“ zajíkl se.
„Je to složitější.“ Přitáhla jsem kolena k bradě. „Já, Ren i všichni ostatní mladí vlci jsme se narodili jen proto, abychom vytvořili novou smečku. Proto nás Strážci přivedli na svět. Spárovali naše rodiče, stejně jako nás, podle svých vlastních kritérií. Naše spojení se podřizuje pravidlům vztahů mezi Strážci a Ochránci.“
Vstal. „Chodíš s ním aspoň?“
„Tak se to nedělá.“ I já se zvedla. „Nechápeš to. Nesmíme… být spolu až do obřadu.“
„Obřadu?“ Otočil se a zavrtěl hlavou. Pak se na mě podíval se semknutými rty. „Takže se budete brát? To se vdáš za toho pitomce? Kdy?“
„Na konci října.“ Dala jsem ruce v bok. „A není to žádný pitomec.“
„Pardon, tak to jsem nepoznal. Kolik ti je?“ Díval se na mě. „Osmnáct?“
„Sedmnáct.“
Popadl mě za ramena. „To je šílený, Callo. Neříkej mi, že se tomu jen tak podvolíš. Copak ti to nevadí?“
Mohla jsem ho setřást, ale vypadal tak ztrápeně, že jsem to neudělala.
„Vadí. Jenomže to nezáleží na mně.“ Nedokázala jsem z něj spustit oči. „Sloužím Strážcům, jako všichni Ochránci.“
„Jasně že na tobě záleží.“ Bylo vidět, že mě lituje. Dostala jsem na něj vztek.
Odstrčila jsem ho. Ztratil rovnováhu a upadl.
„Vůbec nic o nás nevíš,“ prskla jsem.
Nečekaně mrštně vyskočil. „Možná ne, rozhodně ale vím, že říkat lidem, koho mají nebo nemají milovat, je nesmysl.“ Přestože jsem se tvářila nepřátelsky, došel ke mně a vzal mě za ruku. „Navíc je to krutý. Zasloužila by sis něco lepšího.“
Začaly se mi třást ruce, štípalo mě v očích. A najednou mi tekly slzy, oslepovaly mě. Proč mě pořád drží za ruku? Copak to nechápe? Vytrhla jsem se mu a ucouvla.
„Vůbec nevíš, o čem mluvíš.“ Osušila jsem si oči, ale ten slaný vodopád nechtěl ustat.
„Neplač, Callo.“ Už byl zase u mě a otíral mi slzy. „Nemusíš to dělat. Je mi úplně jedno, co jsou ti Strážci zač, ale nikdo přece nemůže takhle rozhodovat o životě druhých. To je na palici.“
Vycenila jsem ostré špičáky.
„Poslouchej mě, Shayi. Jsi blázen, nic nevíš. Ničemu nerozumíš. Nech mě na pokoji.“
„Callo!“ Natáhl ke mně ruku, vzápětí však uskočil, protože jsem se převtělila a chňapla po jeho prstech. Rozběhla jsem se do lesa a co nejrychleji se hnala pryč, abych neslyšela, jak mě volá.
2024 ©