Proplétali jsme se mezi borovicemi. Les prořídl a tmou pronikaly kužely bledého měsíčního světla.
Shay běžel tak blízko, že jsme se o sebe otírali. Kam vlastně běžíme?
Kde je Haldis? A ta kniha? Zastříhala jsem ušima. Vytí utichlo a v lese se rozhostilo děsivé ticho.
U mě doma. Musíme pro ně, že jo?
Je to jediný vodítko, který máme. Přála jsem si, aby les znovu ožil, chlácholil mě svými obvyklými zvuky. Ale nebylo slyšet nic, jen tíživé ticho. Navíc o ně usilují Strážci, což znamená, že je od nich musíme dostat co nejdál.
Konkrétně jak daleko? zeptal se. Kam půjdeme?
To nevím. Svět se obrátil vzhůru nohama a já neměla po ruce žádnou odpověď. Ale rozhodně někam pryč.
To beru. Mně se tu taky moc nelíbí.
Škádlivě jsem chňapla po jeho boku, byla jsem mu vděčná za ten pokus o humor. I po hrůzách, které jsme měli za sebou, se mi snažil zlepšit náladu.
Ztratili jsme je? Shay přeskočil kmen padlého stromu. Neslyším žádný vytí.
Přestala jsem se v duchu usmívat, protože mi připomněl, že v lese nadále panuje mrtvé ticho, ze kterého mrazí.
Nezastavuj se.
Koutkem oka jsem zachytila rychlý rozmazaný pohyb. Nebyla jsem si jistá, co to bylo, ale pro jistotu jsem nabrala větší rychlost. Hnala jsem se dál a pod nohama mi křupal hluboký sníh.
Callo! V hlavě se mi rozezněl Shayův poplašný výkřik. V tu chvíli se z lesa vyřítilo cosi velkého a narazilo to do mě.
Kutálela jsem se sněhem a marně se snažila popadnout dech. Když jsme se já i můj útočník konečně zastavili, ležela jsem na zádech, přimáčknutá k zemi. Vzápětí se nade mnou objevilo Renovo lidské tělo.
Vyděšená a ohromená jeho přítomností – dosud ve smokingu, s povolenou vázankou a pomačkanou košilí – jsem se i já převtělila.
Zabořil mi prsty do ramen.
„Poslali mě, abych tě zabil, Callo,“ vychrlil ze sebe zdrceně. „Abych tě zabil a přivedl Shaye. Proč tě mám zabít?“
„Rene.“ Hlas se mi chvěl. „Vysvětlím ti to. Můžu to vysvětlit.“
Než jsem mohla pokračovat, dolehlo k nám hluboké zavrčení. Shay se k nám blížil ve vlčí podobě, světle zelené oči upřené na Rena, ostré tesáky vyceněné. Ren se zamračil, vzápětí zbledl. Napjala jsem se v očekávání, že se okamžitě převtělí a vrhne se na něj. Neudělal to. Jen vyskočil a začal couvat. Očima klouzal ke mně a k novému vlkovi.
„Tys ho přeměnila.“ Hlas mu selhal.
Klopýtal pryč, jako by náhle oslepl, až narazil na tlustý kmen borovice a zaryl nehty do jeho kůry.
Shay se přikrčil, připravený zaútočit. Rychle jsem vyskočila a rozběhla se před něj, zatarasila mu cestu.
„Ne, Shayi! To nesmíš! Prosím, potřebuju si s Renem promluvit o samotě.“
V tu chvíli přede mnou stanul v lidské podobě. „Ani nápad.“ Nespouštěl oči z Rena, pořád na něj cenil zuby.
„Nemusíš se o mě bát. Bude to jenom na pár minut. Tak už běž!“
„Zbláznila ses?“ zavrčel. „Patří k nim, Callo.“
„Ne, nepatří,“ oponovala jsem. „Neublíží mi.“
A najednou jsem věděla, že je to pravda.
„Běž, já tě doženu.“ Shay chtěl protestovat, ale nedala jsem mu prostor. „Jdi, Shayi! Ostatní nebudou daleko.“
Zaváhal, ale pak se převtělil a zmizel mezi stromy.
Klopýtala jsem hlubokým sněhem k Renovi. Oči měl zavřené, ruce mu krvácely, jak si je odřel o kmen borovice.
„Rene, prosím, podívej se na mě.“
„Já to věděl. Chceš jeho.“ Pomalu otevřel oči. Čišela z nich taková bolest, že se mi při pohledu na něj sevřelo hrdlo. „Ten pach – to on byl s tebou v tý jeskyni. On je ten vlk samotář.“
„Rene, chtějí, abychom ho zabili,“ vypravila jsem ze sebe. „Strážci nám ho plánovali předhodit jako dnešní oběť. To on měl být naše kořist.“
Chvíli mlčel a já věděla, že alespoň jedna jeho část by Shaye zabít chtěla. Všechny jeho vůdcovské instinkty ho k tomu musely vést, vyvolávat v něm touhu zničit uzurpátora a zmocnit se mě, zvlášť když se Shay stal jedním z nás. Ale jeho druhá část, a já doufala, že ta silnější, si uvědomovala, že zabít ho je špatné.
„To není možný,“ vydechl nakonec a zavrtěl hlavou. „Je to nesmyslný po všem, co od nás chtěli. Starali jsme se o něj. Je to zvrhlý.“
„Přesně tak,“ přisvědčila jsem s úlevou. „Máš pravdu, Shay byl se mnou v tý jeskyni, to on zabil pavouka. Jenomže ta zrůda mě kousla a já ho musela proměnit, jinak bych umřela. Potřebovala jsem krev smečky, a to okamžitě. Jinak bych se z toho nedostala.“
Radši jsem nemyslela na to, jak Renovi ublíží zjištění, že jsem to před ním tajila tak dlouho. Všechny ty tajnosti a lži kolem nás kroužily jako supi.
„Callo, o čem to sakra mluvíš? Proč jsi s ním do tý jeskyně vůbec chodila?“ obořil se na mě. „Nedává to smysl. Proč by po nás měli Strážci chtít, abychom ho zabili?“
„Není to jen tak obyčejný kluk, je výjimečný.“ Ren se ušklíbl, když jsem použila to slovo, ale já pokračovala. „Je Scion, někdo, v kom Strážci vidí hrozbu. Naplňuje proroctví, ze kterýho mají strach.“
„Jaký proroctví? Callo, když naši pánové tvrdí, že pro nás představuje ohrožení, proč mu pomáháš?“ zaburácel. „My přece posloucháme rozkazy Strážců a chráníme posvátný místa.“
„Ne. Nebo bychom aspoň neměli. Protože nám lhali.“ Sevřela jsem ho pevněji. „Četla jsem Válku všech proti všem, Rene. Shay ji objevil v knihovně svýho strejdy.“
Ren na mě fascinovaně zíral. „Tys četla knihu Strážců?“
„Lhali nám, nám všem,“ naléhala jsem. „Nejsou těmi, za které se vydávají, a my nejsme jejich věrní vojáci, ale otroci. Ochránci se v minulosti vzbouřili, postavili se Strážcům na odpor. Naši předkové se pokusili dát jinou cestou a Strážci je za to pozabíjeli. Všechno to tam je, v knize, kterou nám zakázali číst.
Už takhle nemůžu dál žít.“ Po tvářích mi stékaly slzy. „Nenávidím je za to, co nám dělají. Co dělá Efron Sabine, co se může stát Masonovi, Anselovi, Bryn… každýmu z nás. Nechci se jim podvolit, Rene. Jsem vůdkyně.“
A najednou jsem se k němu tiskla, vzlykala a bušila ho do prsou.
„Callo,“ zašeptal ochraptěle, „jestli jde o to, co se stalo při hlídce u jeskyně, omlouvám se. Nechtěl jsem ti ublížit. Nechci ti vládnout. Jsi moje družka a já k tobě chovám úctu. Vždycky to tak bylo.“
Odmlčel se a zhluboka se nadechl. „Nejsem jako můj otec.“
Zatím ne. Nedokázala jsem zapomenout, jak mě Emile děsí, a na to, co mi o něm řekla matka. Mohl by se od něj Ren tolik lišit?
„Na tom teď nesejde,“ řekla jsem. „Ani na ničem jiném. Odcházím, abych odsud Shayovi pomohla. Nedovolím, aby zemřel.“
„Proč?“ sykl. „Proč jsi pro něj ochotná riskovat život?“
„Je to Scion,“ zašeptala jsem. „Možná nás všechny může zachránit právě on. Co kdyby naše životy patřily jen nám? Co kdybychom nesloužili Strážcům?“
Ren mě pevně objímal. „Nevím, co si mám o tom myslet. Co jinýho můžeme dělat? Tak to u nás prostě chodí.“
„To ještě neznamená, že je to správný. Víš sám, že bych svou smečku neopustila, kdybych nemusela,“ přesvědčovala jsem ho tiše. „Kdybych jim mohla pomoct nějak jinak.“
Podíval se mi do očí, plný nejistoty.
„Nemáme moc času,“ pokračovala jsem. „Jak jsi dokázal získat takovej náskok?“
Ohlédl se. „Když našli Flynnovou, vypukl poprask, ale já zachytil tvůj pach a okamžitě jsem vyrazil za tebou. Ostatní se teprve rozdělovali do skupin. Otcova smečka, starší Baneové.“
Ztuhla jsem.
„A co Nightshadeové?“ vypravila jsem ze sebe.
„Zadrželi je, čeká je výslech.“
Zachytil mě ve chvíli, kdy jsem celá ochabla a zhroutila se. Okamžitě mi před očima vytanuly děsivé výjevy. Naše smečka. Bratr. Přízraky. Zvedl se mi žaludek, bála jsem se, že budu zvracet.
Ren mě podpíral, zatímco jsem hledala sílu, která mě opustila.
„Kolik toho vědí, Callo?“ zašeptal.
„Nevědí nic. Kdo je Shay ani co jsem objevila. Nechtěla jsem je ohrozit…“
Pokusila jsem se ty strašné představy zahnat. „Jestli se jim něco stane, bude to jenom moje vina. Musíš jim pomoct. Ty jediný můžeš.“
„Ne. Jestli jsi v maléru, pomůžu tobě, půjdu s tebou.“ Zaťal zuby. „I kdyby to znamenalo, že mám chránit Shaye.“
„Nemůžeš se mnou,“ oponovala jsem zoufale. „Musíš se tam vrátit. Prosím, Rene, potřebujeme, abys je svedl na falešnou stopu, abychom získali čas.“
Nerozhodně se na mě díval. Opětovala jsem jeho pohled a nutila se k rozhodnosti.
„Potřebuju, abys jim řekl, že jsme se porvali a že jsi mě vážně zranil, ale nakonec jsem ti utekla. Musíš jim říct, že Shay se mnou nebyl, že jsem tě svedla na falešnou stopu. To jeho chtějí. Půjdou za tebou, kam je povedeš.“
Bylo pro mě zrovna tak těžké tohle vyslovit, jako pro Rena vyslechnout to.
Vypadal smutně a odevzdaně. „Kam půjdeš?“
Nedokázala jsem se ubránit strachu. „Nevím.“
„Prosím, nedělej to,“ naléhal šeptem. „Vrať se se mnou. Promluvíme s Loganem, určitě se to dá nějak vysvětlit. Strážci nás potřebujou, jsme jejich vůdci. Vyřešíme to a nikdo ti neublíží. Nedopustil bych to.“
„Jim je fuk, že jsem vůdce.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Rene, poslouchej, tady nejde jen o Shaye. Je toho mnohem víc. Musím ti říct pravdu. Tvou matku nezabili Hledači, ale Strážci.“
Nevěřícně na mě zíral.
„V Rowanově vile jsme našli záznamy, kroniky vailských smeček. Tvoje matka se spolčila s Hledači a vedla povstání Ochránců. Popravili ji kvůli tomu.“
„To není možný,“ zašeptal.
„Je to tak, sama jsem to četla,“ ujistila jsem ho. „Zabili ji Strážci. Je mi to hrozně líto.“
„Ne, to není pravda.“ Zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Nemůže být.“
„Pomoz mi. Prosím.“
V dálce se ozvalo zavytí, po něm další. Otřásla jsem se.
„Čas se krátí,“ zašeptala jsem. „Co uděláš?“
Pomalu otevřel oči a pohladil mě po tváři. „Udělám, co po mně chceš.“
„Dlužím ti život.“ Pootočila jsem se a políbila ho do dlaně. „Řekni jim, že jsme se porvali, ale Shay u toho nebyl. Nemá teď lidský pach, takže ho nedokážou vystopovat.“
„Řekni mi, že se ke smečce vrátíš. Ke mně.“ V očích se mu zaleskly slzy. „Nechci tě ztratit.“
Nedokázala jsem promluvit. I mně bylo do pláče, když jsem se odvrátila. Chtěla jsem odejít, Ren mě však popadl do náruče.
„Miluješ ho?“ Díval se mi do očí.
„Na to se mě neptej,“ vydechla jsem. Na rtech jsem ještě cítila slova, jimiž jsem Shayovi vyznala lásku, teď však měla příchuť zrady. „Tady nejde o lásku, ale o přežití.“
„Ne, Callo. Tady jde jedině o lásku.“
A najednou mě líbal. Jeho rty mě něžně laskaly, hladil mě po těle, každým dotekem mě prosil, abych u něj zůstala. Poznala jsem, že se bojí, že už mě víckrát nepolíbí. Jedna část mého já zatoužila zůstat, přitisknout se k němu, protože cítila, že jsme byli stvořeni jeden pro druhého a skvěle se k sobě hodíme. Ale ta druhá mě táhla pryč, už utíkala lesem a hnala se do neznáma. Když mě Ren pustil a odvrátil se, neubránila jsem se vzlyknutí.
Tmavě šedý vlk se ještě zastavil a naposledy se po mně ohlédl, vzápětí zmizel v lese. Pustila jsem se po Shayově stopě. Někde za mnou se rozlehlo žalostné osamělé vytí. Stoupalo vzhůru k měsíci na obloze, vypovídalo o bolesti a nenahraditelné ztrátě.
2024 ©