Svět kolem mě se rozmazal a chvíli se mi zdálo, že omdlím.
„Callo.“ Shay mě chytil za ruce, abych neupadla. „Slyšelas mě?“
„Oběť?“ zopakovala jsem a noc mi najednou připomínala studenou černou propast, která mě chce pozřít. „Kdo ti to udělal?“
„Flynnová,“ odpověděl. „Přišla k nám, když jsi odjela domů. Nějak mě omámila, asi éterem.“
„To máš pravdu,“ ozval se zpoza dubového kmene zastřený hlas, vzápětí se objevila Lana Flynnová, napůl zahalená tmou. Zlomyslně se usmívala a její zuby jako by ve světle měsíce fosforeskovaly. „Ale ty jsi nám pokazila překvapení, Callo. Copak nevíš, že přináší smůlu, když nevěsta spatří svou kořist před lovem? Vlastně ne, počkat, to platí o Renovi a o tvých svatebních šatech, že? To jsem ale popleta.“
Oběť. Shay je naše oběť.
„Ne.“ Otřásla jsem se a postavila se před něj. „Nemůže to být on. To by neudělali.“
Krvelačně se usmála. „Ale, ale, zdá se, že se tady odehrává mnohem víc, než jsem si původně myslela. Jak roztomilé.“
Můj šokovaný výraz ji evidentně náramně uspokojoval.
„Varovala jsem tě, aby sis dala pozor, Callo. Snad teď konečně pochopíš, jak se věci mají. Renier tě očividně chce. Pokud budeš svolná vykonat oběť s ním, možná ti tvoje pochybení odpustí.“
„To ty máš obětovat?“ Shay přede mnou zděšeně couval. „Ty a Ren?“
„No jistě,“ odpověděla za mě Flynnová. „Proč myslíš, že se s tímhle obřadem tolik nadělá? Ty máš být zlatý hřeb večera.“
Chtěla jsem jít k němu, ale vycenil na mě zuby. „Zůstaň, kde jsi.“
„Přísahám, že jsem to nevěděla,“ zašeptala jsem. Zdálo se mi, že tichý les je najednou plný tajemství, zatočila se mi hlava. Rozmluva rodičů, to, jak matka chtěla za každou cenu utajit, kdo má být naší kořistí, nebo jak zbledla, když zjistila, že se znám se Shayem.
„Nevěděla jsem to,“ zopakovala jsem a klesla na všechny čtyři. Je to Shay. Jde o jeden a ten samý rituál. Ta oběť představuje součást našeho svatebního obřadu. Shay má být naše kořist.
„Odvahu, maličká,“ zavrněla Flynnová. „Už to dlouho nepotrvá. Teď buď hezky poslušná a běž zpátky na mýtinu. Čekají na tebe. Za chvíli tam Shaye přivedu. Hned jak Ren políbí nevěstu.“
Jako na povel se ozvalo sborové vytí vlků, volali svou vůdkyni. Matka měla pravdu – tohle se nedalo s ničím splést. Jenže jejich volání mě nevábilo, připadalo mi děsivé, smrtonosné. Už k vám nepatřím. Tohle nedovolím.
„Ne!“ Nadechla jsem se a vstala. „Odcházíme. A to hned teď.“
Shay přede mnou ucukl a přitiskl se ke kmeni borovice. Cítila jsem jeho vlčí pach a poznala, že bojuje, aby se nepřevtělil, zmítal jím strach i vztek.
„Nikdy bych ti neublížila,“ naléhala jsem. „Musíš mi věřit.“
Prosím, věř mi. Víš, jak mi na tobě záleží.
Zoufale se rozhlédl po lese, hledal únikovou cestu.
„Shayi, prosím,“ zašeptala jsem a napřáhla k němu ruku. „Miluju tě.“
Znehybněl. Těžko říct, co mě děsilo víc – jestli slova, která jsem právě vyřkla, nebo to, co na ně odpoví, nebo co se kolem nás děje. Uplynula chvíle, během níž jsem nemohla ani dýchat.
„Já vím,“ řekl nakonec a vzal mě za ruku. „Vypadneme odsud.“
Ze rtů Lany Flynnové se vydral nepříjemný zvuk, něco mezi výkřikem a zasyčením. „Nikam nepůjdete.“
Stíny za jejími zády se začaly pohybovat a já ztuhla jako přimražená. Jestli jsou s ní přízraky, nemáme šanci. Po chvíli jsem si však uvědomila, že se ty stíny pohybují zároveň s jejím tělem, jako by s ní byly srostlé. Popošla před nás, takže jsme ji konečně viděli celou. Měla křídla.
Vypoulila oči. „Co to má –“
Klesla jsem k zemi v podobě rozzuřeného bílého vlka a začala kolem té sukuby kroužit. Zasmála se a švihla rukou. V tu ránu v ní držela dlouhý bič. Vlnil se, jako by byl místo z kůže ze stínů.
Šlehla jím a já uskočila, ale zasáhl mě do boku, až jsem vyjekla. Rána však nebyla nic v porovnání s vlnou zoufalství, která mě v tu chvíli zaplavila.
Zůstala jsem jako ochromená vidinou Rena, jak se vrhá na Shaye. Slyšela jsem svůj křik i Efronův smích. Děsivé výjevy, které jako by mi zaplavily mozek, se šířily z rány po biči. Flynnová se znovu zasmála a otočila se na Shaye.
„Sice tě nesmím zabít, Scione, ale pořád si s tebou můžu pohrát.“
Zaklonila hlavu a já na Shaye varovně štěkla. Odvalil se stranou těsně předtím, než jí z úst vyšlehl dlouhý plamen. Sežehl strom, o nějž se Shay ještě před chvílí opíral.
Upírala jsem oči na bič a jeho stinnou auru. Skrčila jsem se a vrhla se po Flynnové. Vyjekla bolestí, když jsem ji hryzla do zápěstí a rozdrtila jí kosti. Trhla jsem a podařilo se mi urvat jí ruku v lokti. Na zem se řinula krev. Kroužila jsem kolem sukuby. Zasáhl mě její plamen a já cítila pach spálené srsti. Flynová vřeštěla jazykem, jaký jsem nikdy předtím neslyšela, a já byla v duchu vděčná za ohlušující vytí, které se k nám linulo z mýtiny. Jinak už by tu Ochránci i Strážci dávno byli.
Znovu jsem na Shaye štěkla, ve vlčí podobě jsem na něj nemohla zavolat. Proč se nepřevtělí? Potřebovala jsem jeho pomoc.
Zíral jako uhranutý na uhryznutou ruku, kterou jsem pustila z čelistí. Pak se náhle vrhl vpřed a popadl stínový bič. Roztočil dlouhou šňůru a ta se mihla vzduchem, než Flynnovou zasáhla do prsou. Znovu zavřeštěla. S vypoulenýma očima se obrátila na druhého útočníka.
Jeho klidný a odhodlaný pohled ji zřejmě vyváděl z míry mnohem víc než to, jak obratně zachází s její zbraní. Bič dosvištěl zpátky k němu a pak znovu šlehl vpřed. Tentokrát se jí ovinul kolem pahýlu zmrzačené ruky. S křikem zaryla prsty do stínu, který se jí omotal kolem paže.
Shay zaťal zuby a prudce bičem trhl. Sukuba ztratila rovnováhu a upadla na zem. V tu chvíli jsem po ní skočila a zahryzla se jí do krku. Ozval se krátký bublavý zvuk, pak jí z úst vyletěl obláček kouře a její tělo znehybnělo. Ucouvla jsem a převtělila se.
Shay stál opodál a v úžasu hleděl na její mrtvolu. Pospíchala jsem k němu.
„Není ti nic?“
Zavrtěl hlavou. „Co to bylo?“
„Sukuba, jenomže skutečná, žádná pitomá socha. Je to tvor z podsvětí, kterýho můžou Strážci přivolat podobně jako přízraky. S tím rozdílem, že sukuby a inkubové se víc podobají smrtelníkům – pořád je můžeme zabít.“ Ohlédla jsem se na nehybné tělo. „Jak je vidět.“
Otřásla jsem se. „Živí se emocemi. Proto jí vždycky dělalo tak dobře, když jsme se cítili mizerně. Mělo mi to dojít.“
Shay jí odmotal konec biče z paže. „Čím se krmí přízraky?“
„Bolestí,“ odpověděla jsem a zadívala se na bič. „Indiana Jones, co?“
Usmál se, přikývl a obratně svinul bič.
„To sis vybral docela dobrej vzor. Radši to vezmi s sebou, obávám se, že to budeme ještě potřebovat.“
Pohladila jsem ho po tváři, byla jsem ráda, že se mu nic nestalo. „Proč ses nepřevtělil?“
„Myslel jsem, žes mi to zakázala.“
„Nenapadlo mě zdůraznit, že se to nevztahuje na případ, kdy na nás zaútočí bestie, co chrlí oheň.“ Praštila jsem ho do ramene.
„Dobře, zapíšu si to: při setkání s bestií, která chrlí oheň, se Shay přemění ve vlka.“ Zahrozil bičem. „Stejně to s tímhle umím líp než se zubama.“
„To je fakt.“ Ochránci nepřestávali výt na měsíc. Jak dlouho bude trvat, než mě vyrazí hledat? „Musíme zmizet, než zjistí, co se stalo.“
„Stejně jim neutečeme, nebo jo?“ Ohlédl se za světlem pochodní.
„Musíme to zkusit.“
„Počkej.“ Popadl mě za ruku a otočil k sobě. „Callo, ty to víš, viď?“
„Co?“ zeptala jsem se, utopená v hlubokých tůních jeho očí.
„Že tě taky miluju.“
Se slzami v očích jsem se převtělila, olízla mu prsty a rozběhla se lesem.