„Tak, tenhle je poslední.“ Bryn mě otočila, aby si mě mohla prohlédnout.
„Proč mají těch knoflíčků tolik?“ zeptala jsem se podrážděně. Zdálo se mi, že už se z těch šatů nikdy nedostanu.
„Protože jsou ozdobný, Callo. Tvoje matka je z nich celá pryč.“ Vzala do ruky tubu tekutých očních stínů. „Fakt nechceš ani trochu namalovat? Mohla bych ti udělat aspoň oči, aby vynikly.“
„Ne, žádný líčení. Nechala jsem se od tebe učesat, tak mi dej pokoj aspoň s tímhle.“ Bojovala jsem s nevolností, která mě stravovala, ale nic nepomáhalo.
„Celý to zničíš!“ Pleskla mě přes ruku, když jsem se dotkla pečlivě naaranžovaných kadeří, které mi předtím připevnila k temeni. „Nedotýkat. Opravdu nechceš namalovat oči?“
Usmála jsem se na ni. Vypadala úžasně. Bronzové vlasy se jí leskly a nádherně kontrastovaly s inkoustovými hedvábnými šaty empírového střihu, které jí splývaly po těle, jako by byly utkané z noční oblohy. Nebylo to spravedlivé. Bryn i ostatní vlčice z Haldisu půjdou na obřad s decentní krásou, v šatech připomínajících kněžky temné bohyně. Zato já vypadala jako svatební dort, za což nepochybně mohla moje matka.
„Ani oči, ani rty, nic.“ Rozmáchlým gestem jsem obsáhla celé své šaty, dlouhé až na zem. „Tohle bohatě stačí.“
„No dobře.“ Bryn si sbalila kosmetické přípravky do kufříku, který připomínal spíš bednu na nářadí.
Někdo tiše zaklepal. Zpoza dveří se ozval Anselův hlas.
„Jak jste na tom? Mason už dvakrát volal, báli se, jestli jsme někde nevjeli do příkopu nebo tak něco.“
Podívala jsem se na Bryn. „Naplánovala jsi nějaký velkolepý výstup z pokoje?“
„Ne, klidně může dovnitř.“
„No dobře, Anseli, už jsme,“ zavolala jsem.
Dveře se otevřely a Ansel vstoupil. Bryn se zatočila na vysokých podpatcích a věnovala mu oslnivý úsměv. Bratr zůstal stát jako solný sloup. Zbledl, vzápětí zrudl a znovu zbledl. Chtěl něco říct, ale nakonec mu ze rtů vyšel jenom tklivý povzdech.
Bryn ho vzala za ruce. „Děkuju.“
Políbila ho na tvář a chtěla se otočit ke mně, ale Ansel ji popadl a políbil na rty. Musela jsem se odvrátit. Připadala jsem si hloupě, že mě sžírá žárlivost, kdykoli vidím ty dva spolu. Našli se a jsou šťastní. Co na tom, že já objevila štěstí, které musím opustit?
Po nepříjemně dlouhé chvíli, kdy jsem jen pozorovala špičky svých bot, Bryn konečně rozhodla: „V tomhle rozhovoru budeme pokračovat pozdějc.“
„Nic jsem neslyšela. Teď se otočím,“ upozornila jsem je.
Ansel se na mě culil, celý zamazaný od rtěnky.
„Měl by ses umýt,“ rozesmála jsem se.
„No jo. Mimochodem, vypadáš úžasně,“ řekl a vyrazil do koupelny.
Bryn ke mně dotančila a vytáhla z kabelky rtěnku. Byla celá zardělá, téměř zářila a já měla sto chutí ji praštit. Pochybovala jsem, že bych mohla během dnešního obřadu vypadat stejně šťastně.
Když se Ansel znovu objevil, zacinkal klíčky od auta. „Tak, jdeme na to.“
Stáli jsme venku na terase a přes prosklené dveře sledovali tanečníky v plesovém sále. Ples krvavého měsíce pořádal Efron Bane, konal se v jednom z jeho pětihvězdičkových hotelů na kraji Vailu, v jakémsi viktoriánském paláci, který obklopoval hustý les. Komorní orchestr právě vyhrával waltz. Ohromná vitrážová okna zdobil tmavý satén a díky stovkám svící byla atmosféra správně halloweenská. Hlavní lustr obalovala téměř průsvitná rudá koule, která změnila světlo zalévající sál na červené. Náš soukromý krvavý měsíc.
Na vyzdobeném stole, přiraženém k jedné stěně, stál velký kotel se suchým ledem, z něhož se linul kouř. Stůl přetékal nejrůznějšími laskominami, jaké si jen člověk dovedl představit. Strážci, Ochránci i lidé se svorně točili na parketu, vyšňoření ve svých nejlepších šatech. Pozorovat je přes skleněné dveře bylo jako dívat se na změť vířících barevných tretek.
„Sice to není Eden, ale vypadá to tu dobře.“ Bryn na mě mrkla. „Škoda že tam nemůžeme.“
„Už jsem se ti za to zpoždění omlouvala,“ zabručela jsem.
„Nemůžu uvěřit, že jsi odpoledne před obřadem trávila doučováním,“ neodpustila si rýpnutí a odtáhla mě stranou od Ansela. „Zřejmě se vám to studium náramně líbí. Nechceš mi k tomu něco říct? Třeba bys mi mohla dát nějaký rady, který by se nám s Anselem mohly hodit.“
„Už jsem s ním o tom mluvila, jste úplně vedle. Copak ti to nesvěřil?“
„Myslela jsem si, že mně bys mohla říct něco jinýho,“ podotkla. „Mezi námi děvčaty, chápej. Jestli to chceš vyklopit, než vyrazíš k oltáři, teď je přesně ta chvíle.“
„Přestaň s tím.“ Už jen při zmínce o Shayovi jsem měla sto chutí utéct. Touhle svatbou o něj přijdu. Tak nějak mi to připadalo, jako bych tím přišla o všechno. Rozhodně jsem neměla náladu na vtipkování.
„Radši zajdu zjistit, jestli jsme to stihli včas,“ ozval se Ansel. „Jé, hele, támhle je Ren.“
„Tak já jdu s tebou.“ Bryn odspěchala za ním.
Snažila jsem se nevnímat rozbouřený žaludek a vyrazila za Renem na kraj terasy. Smoking, který měl na sobě, dával vyniknout jeho štíhlému tělu, tmavé sako a kalhoty kontrastovaly s šedou vestou a vázankou. Usmála jsem se. Tohle byly Renovy barvy, když byl ve vlčí podobě.
„Ty šaty jsou obřad samy o sobě, Cal. Jak dlouho ti trvalo, než jsi je na sebe dostala?“
„Až moc.“ Ze zvyku jsem sáhla po svém copu. Když jsem žádný nenahmatala, znervózněla jsem. „Jak se máš? Bála jsem se o tebe.“
„Fajn.“ Zasmál se. „Toho kluka si asi těžko někdy oblíbím, ale Dax mi řekl, co udělal, aby nám dal Logan pokoj. Slušný. Je chápavější, než jsem si myslel.“
Tiše jsem broukla na souhlas a zamnula si paže.
Dítě sklizně, Scion. Před očima mi vytanula Shayova tvář. Takže je to celý o mně.
Ren se mě dotkl a já se vrátila do přítomnosti. „Vím, že to není tvůj styl, ale vypadáš úžasně,“ řekl. „Teda jestli ve všech těch vrstvách dokážeš vůbec chodit.“
„Díky.“ Pohladila jsem jeho vázanku. „Ty taky vypadáš skvěle.“
Sáhl do kapsy. „Něco pro tebe mám.“
„Cože?“ Docela mě to vyvedlo z míry. Proč by mi měl něco nosit? Čeká snad i on něco ode mě?
Nepatrně mu zčervenaly tváře. Z jeho nervozity se mi zrychlil tep.
„Je to jenom…,“ začal, ale vzápětí se odmlčel. Ustoupil kousek stranou, pak se ke mně zase vrátil. Konečně se mi podíval do očí. Ty jeho byly něžné a bezbranné. Zajíkla jsem se. Vybavila se mi Anselova slova. Není tak sebejistej, jak se tváří – zvlášť když jde o tebe.
Vytáhl ruku z kapsy a něco v ní svíral. Vzal mě za paži a otočil ji tak, abych nastavila dlaň. Ucítila jsem v ní něco studeného. Když jsem se podívala, co to je, vyrazilo mi to dech.
V dlani mi ležel tenký prstýnek s hladce obroušeným oválným safírem. Kámen byl zasazený do stříbrného kroužku, který byl splétaný jako cop ze tří pramenů. V úžasu jsem si ten prsten prohlížela, začala se mi třást ruka.
Ren stál kus ode mě.
„Je to bílý zlato,“ řekl tiše. „Připomíná mi tvoje vlasy.“
Zvedla jsem oči a podívala se na něj. Tvářil se vyčkávavě. Otevřela jsem ústa, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo. Chvění se mi z ruky šířilo do celého těla.
V jeho tmavých očích problesklo zklamání. „Jestli se ti nelíbí, nemusíš ho nosit. Jenom jsem ti chtěl před obřadem něco dát. Otec tvrdí, že se u nás na prsteny nehraje, ale já bych rád, abys věděla, že…“
Zavrtěl hlavou. „Na tom nesejde,“ řekl a natáhl se, aby si vzal prstýnek zpátky. Okamžitě jsem ho sevřela v dlani a přitiskla ji na prsa. To obranné gesto ho překvapilo. Konečně se mi podařilo odkašlat si, ale vůbec jsem svůj hlas nepoznávala, zněl zastřeně a rozechvěle.
„Je krásný, děkuju.“ Záleží mu na mně. Na nás. Napadlo mě, že bych tuhle noc mohla přece jen přežít.
Sklopila jsem oči, protože mě v nich začalo podezřele štípat. Pomalu jsem povolila sevření a nasadila si prstýnek na prsteník.
„Mrzí mě, že pro tebe nic nemám.“
Vzal mě za ruku a pohladil prstýnek. „Ale máš.“
Na terase se znovu objevila Bryn, tentokrát s Daxem po boku.
„Je čas,“ oznámil Dax. Ren kývl, políbil mě na čelo a vyrazil za ním po schodech dolů.
„Jsi připravená?“ zeptala se Bryn. Sice se na mě zářivě usmívala, stejně jsem ale vycítila nervozitu.
„To asi není zrovna nejlepší otázka,“ povzdechla jsem si. Znovu jsem se podívala na prstýnek. Sem patřím. Vždycky jsem věděla, kam vede moje cesta, teď nezbývá, než se po ní vydat.
„Nebudu daleko.“ Vzala mě za ruku. „Nikdo z naší smečky nedovolí, aby se ti něco stalo.“
„Nesmíte do obřadu zasahovat,“ připomněla jsem jí a nechala se odvést po schodech dolů a do lesa.
„Myslíš, že nás dokážou zastavit, kdyby ti něco hrozilo?“ Šťouchla do mě a vymámila ze mě úsměv.
„Díky.“
„Vypadáš nádherně.“
„Vypadám jako dort.“
„Ale krásnej dort.“
Náš smích se v chladném nočním vzduchu měnil v obláčky. Kráčely jsme do tmy, Bryn mě vedla po cestě, kterou jsem neznala, stále hlouběji do lesa. Tenká vrstva čerstvého sněhu se leskla jako diamantový koberec. Zvuky plesu slábly, až utichly úplně. Rozhlížela jsem se po tom dokonale čistě bílém sněhu s vědomím, že ho brzy zbarvím něčí krví. Zvedla jsem oči k měsíci a znovu pomyslela na rituál. Koho nám asi předhodí jako oběť?
Krvavý měsíc. Měsíc lovců. Dnešní noc je jako stvořená k zabíjení. Vstřebávala jsem měsíční světlo a doufala, že ve mně vyvolá hlad po kořisti, ale všechny moje instinkty přehlušil strach.
„Jak je to ještě daleko?“ zeptala jsem se, než mi však stihla odpovědět, už jsem zahlédla světlo pochodní. Plameny se chvěly mezi vysokými borovicemi, které stály po obvodu kruhové mýtiny jako mříže.
„Musím jít jako první.“ Objala mě a nechala mě tam. „Naomi říkala, že poznáš, až bude čas jít. Zvládneš to, nezapomeň, že jsi drsňačka.“
„No jasně.“ Vůbec jsem se tak ale necítila, tělo jsem měla jako z rosolu.
„Slyšela jsem, že nevěsty se rády trochu předváděj,“ zazubila se ještě. „Jestli chceš, můžeš Rena nechat čekat o něco dýl, jenom mu to prospěje.“
„Dobře. Tak už běž.“
„Mám tě ráda, Cal.“ Políbila mě na tvář a zamířila ke kruhu pochodní.
Dívala jsem se za ní a snažila se uklidnit, zpomalit dech. Mé tělo jako by mi vůbec nepatřilo, jako by se teprve učilo chodit.
Callo, musíš to udělat. Proto ses narodila. Tohle jsi ty.
Tak proč mám sto chutí utéct? Nemělo by mě to táhnout k naplnění osudu?
Přitiskla jsem si ruce na čelo a hledala klid. Náhle se z kruhu přede mnou ozvalo dunění bubnů, svolávající duchy k rituálu. Vykasala jsem si sukně a pustila se tím směrem, abych aspoň zahlédla, co mě čeká.
Najednou mě zarazila známá vůně. Vyplašeně jsem se rozhlédla. To není možné. Přesto jsem si byla jistá – vůně deště a rostlin deroucích se ke slunci. Shay.
Na chvíli jsem si představila, jak Efron promlouvá: „Pokud má někdo proti tomuto sňatku námitky, ať promluví teď, nebo ať mlčí navěky.“ Vzápětí se ze stínů vynoří Shay a vyrve mě Renovi z náruče.
Začínám z toho bláznit. Pokusila jsem se přestat vnímat jeho pach, setřást ty zrádné představy. Nejsou skutečné. Nejen že se během rituálu rozhodně nikdo nezeptá, jestli někdo něco nenamítá, ale Shay tam prostě nemůže být, aby mě zachránil. Zkrátka to je jeden velký nesmysl.
Jenomže když jsem se znovu nadechla, pořád jsem cítila jeho vůni, táhla mě od mýtiny hlouběji do lesa. Zaváhala jsem, zmítaná nutkáním vyrazit na obřad a potřebou zjistit, odkud ten pach vychází a jestli je vůbec skutečný. Netušila jsem, jak dlouho ještě budu moct oddalovat příchod na obřadní místo.
V tu chvíli se z kruhu mezi stromy ozval nový zvuk, Sabinin sladký a smutný hlas, k němuž se záhy připojil další, Nevillův. Jejich melodie se proplétaly, zpívali o boji a obětech; další připomínka, že v tomhle sňatku nejde o lásku, nýbrž o povinnost.
Píseň bojovníků. Už mi nezbývá moc času. Obrátila jsem se a vykradla se do tmy za tou vůní. Sílila s každým dalším krokem.
Došla jsem až k obrovskému dubu, který uprostřed borového lesa působil velmi neobvykle. A najednou jsem zjistila, že tu nejsem sama. Někdo u toho stromu klečel.
Byl to Shay. Měl zavázané oči, hlavu sklopenou, ruce spoutané za zády. Srdce se mi zastavilo.
Zvedl bradu a nadechl se. „Callo? Callo, jsi to ty?“
Okamžitě jsem se vzpamatovala. Pozná můj pach.
Pospíchala jsem k němu, málem jsem se přerazila o sukně. Poklekla jsem k němu.
„Shayi, co tu děláš?“ Strhla jsem mu pásku z očí a vzala mu tváře do dlaní. „Co se stalo?“
„Přitáhla mě sem. Asi vím proč.“ Byl bledý jako stěna. „Jenom tomu pořád nemůžu uvěřit.“
„Čemu? Kdo ti to udělal?“
„To slovo v tom proroctví.“ Hlas se mu chvěl. „To, který jsem pořád nechápal.“
„Myslíš ‚dar‘? Co s tím má společnýho?“ Proč proboha mluví o té knize, když klečí svázaný v lese?
Při slově „dar“ se otřásl.
„Jo, to je ono.“ Na chvíli se zdálo, že bude zvracet. „Neznamená to ‚dar‘, Callo.“
„Tak co to znamená?“ Povolila jsem uzly na jeho zápěstí. Lekla jsem se, když jsem uviděla, jak má kůži od provazu rozedřenou až do masa.
„Oběť.“
2024 ©