Shay se opíral o svůj ford ranger. Zamával na mě, když jsem se objevila, pak sáhl do nákladového prostoru, vytáhl odtamtud dva cepíny a přivázal si je k batohu.
Převtělila jsem se. Vzápětí jsem si všimla, jak se snaží skrýt úsměv. „Co je?“
„Jenom jsem si vzpomněl, jak jsem tady byl naposledy,“ řekl a zavázal si turistické boty. „Probudil jsem se v autě. Myslel jsem si, že jsem prostě usnul a všechno se mi to jen zdálo.“
Předklonila jsem se a protáhla si záda. „Přesně tak jsem si to představovala.“
„Takže jsi mě praštila, a když jsem ztratil vědomí, dotáhla jsi mě sem, viď?“
„Netáhla jsem tě,“ ohradila jsem se, „ale nesla.“
Zasmál se a zavrtěl hlavou. „Tak to díky. Můžeme vyrazit?“
Ukázalo se, že mu vysokohorský terén opravdu nedělá problémy. Postupoval vzhůru bez obtíží, já běžela lesem kus napřed. Jen jednou jsme museli zastavit, aby si připnul k botám mačky, to když nás čekal obzvlášť zledovatělý povrch. Já ho zdolala dvěma dlouhými skoky.
Běžela jsem před ním, pomalu jsme se blížili k jeskyni. Sehnula jsem hlavu k zemi a začala přecházet sem a tam. Nedokázala jsem zadržet žalostné zakňučení, které se mi dralo z hrdla.
Shay došel ke mně. „To bude v pohodě, Callo.“
Převtělila jsem se do lidské podoby a nervózně podupávala ve sněhu, oči upřené na jeskyni, temný otvor v horském svahu. Až příliš mi připomínal obří chřtán, který se nás chystá spolknout.
„Když já pořád nevím,“ vzdychla jsem. „Co když někdo zjistí, že jsme tu byli?“
„Jak by mohl?“ zeptal se mě.
„Zůstane tam můj pach, Shayi,“ vysvětlila jsem mu. „Každý Ochránce, který sem zavítá, pozná, že jsem tu byla.“
„Ale vždyť jsi říkala, že do jeskyně nikdo z vás nesmí,“ namítl. „Myslel jsem, že je to zakázaný.“
„To je, ale…“
„Chceš se vrátit?“
Podívala jsem se na něj, pak na jeskyni. Podle toho, co jsem věděla, dovnitř ještě žádný Ochránce nevkročil. Tak proč by se na tom mělo něco změnit?
„Takže jdeme do toho, nebo ne?“ zeptal se.
„Jdeme,“ řekla jsem a zaplašila pochybnosti.
Vytáhl čelovou svítilnu. Pomalu jsme vešli do jeskyně, tmu jen matně prozařovalo světlo z čelovky. Zdálo se, že chodba vede přímo dozadu, její konec ale vidět nebyl.
Když se ze vchodu za námi stal už jen malý světlý bod v dálce, strnula jsem. Zachytila jsem zvláštní pach. Převtělila jsem se do vlčí podoby a znovu zavětřila. Bylo to tam, cosi neznámého, pach připomínal směs hnijícího dřeva a benzinu. Sehnula jsem hlavu a opatrně se kradla vpřed. Shay napjatě kráčel za mnou a osvětloval podlahu jeskyně. Oba jsme uviděli ty kosti ve stejnou chvíli. Zježily se mi chlupy, přikrčila jsem se těsněji k zemi.
Podlaha byla posetá bílými ostatky zvířat, většinou jelenů a srn. Když jsem si hromadu kostí prohlédla pořádně, otřásla jsem se. Z jedné strany na mě prázdnými očními důlky zírala ohromná lebka medvěda.
„Callo,“ zašeptal ustrašeně Shay. Ve stejném okamžiku jsem zaregistrovala jakési škrábavé zvuky.
Rozhlížela jsem se kolem, ale viděla jen tmu. Škrábání se přibližovalo. Zakňučela jsem a naježila se. Očima jsem sledovala světlo Shayovy lampy, které klouzalo po stěnách jeskyně.
Popošla jsem o krok vpřed. V tom okamžiku prořízl ticho Shayův zděšený výkřik. „Callo! Za tebou! Pozor!“
Vrhla jsem se do tmy a slyšela, jak cosi ohromného dopadlo na podlahu chodby přesně v místech, kde jsem ještě před chvílí stála.
„Panebože,“ zajíkl se Shay. Otočila jsem se a zavrčela.
Třemi páry očí, které se leskly jako tmavé kaluže nafty, na mě zíral koutník jedovatý. Dlouhé hubené nohy měl porostlé hedvábnými chloupky, které se chvěly, když se zaměřil na svou kořist. Couvala jsem, zuby vyceněné, přese všechen strach jsem se snažila působit výhrůžně. Pavouk byl obrovský, velký asi jako kůň.
Sledoval mě a břicho mu pulzovalo. Přecházela jsem ze strany na stranu, chtěla jsem udržet jeho pozornost. Najednou se překvapivě rychle vrhl vpřed. Jen tak tak jsem uskočila, když se mi o záda otřela jedna z jeho osmi nohou. Otočila jsem se, věděla jsem, že je hned za mnou. Slyšela jsem, jak škrábe nohama o kamenné stěny jeskyně. Srdce mi vyděšeně bušilo, snažila jsem se vymyslet plán útoku. Vlci nemají žádné přirozené instinkty, které by jim napovídaly, jak zabít zmutovaný hmyz. Tenhle tvor se nijak nepodobal protivníkům, s nimiž jsem se v minulosti utkala.
Obrátila jsem se k němu, rozhodnutá dorážet na něj tak dlouho, dokud se mi nepodaří zasadit mu smrtelnou ránu. Prudká otočka mého protivníka zaskočila. Zvedl dvě přední nohy a já po nich skočila. Chytila jsem jednu do zubů a prudce za ni trhla. Tenká končetina praskla, urvala jsem ji. Když jsem dopadla na zem a znovu se na pavouka otočila, v šesti tmavých očích se odrážela bolest. Sledovala jsem, jak sebou ta obrovská zrůda trhá a škube nohama. Připravovala se k novému útoku. Za celou dobu nevydala ani hlásku, což bylo svým způsobem děsivější, než kdyby vřeštěla.
Pavouk se znovu vztyčil a vrhl se na mě. Uskočila jsem stranou, ale bohužel ne dost rychle. Narazila jsem na studenou kamennou podlahu a netvor mě k ní přimáčkl nohama. Kroutila jsem se, snažila jsem se bránit, chňapala jsem mu po nohách. Otřásla jsem se, když se jeho hlava přiblížila k mému rameni. Při pohledu na jeho kusadla se mi z hrdla vydralo zoufalé zakňučení. Zaťala jsem zuby do jedné z těch nohou ve stejné chvíli, kdy mě pavouk kousl do boku.
Vtom se ozvalo hlasité zadunění, následované čvachtavými zvuky. Netvor sebou trhl, pustil mě a já se odplazila pryč. Z ran, které mu Shay zasadil cepínem, vytékala světlá namodralá tekutina. Shay zarputile pokračoval a znovu a znovu zraňoval pavoukova nechráněná záda. Koutník byl bolestí zcela bez sebe. Namáhavě se otočil na útočníka. V tu chvíli jsem se na něj vrhla a urvala mu další nohu. Pavouk se zapotácel. Po podlaze tekla jeho modrá krev. Vzápětí se mu podlomily nohy a on se zřítil na zem. Shay přeběhl před zmítající se tělo a odhodlaně zaťal cepín do prostředního páru pavoukových očí. Koutník sebou naposledy zaškubal a znehybněl.
Shay se rozechvěle nadechl a ucouvl od mrtvoly. V ruce křečovitě svíral cepín. Chvíli jsem větřila a naslouchala, ale nezachytila jsem žádné signály bezprostředního ohrožení. Převtělila jsem se a otočila se k Shayovi.
„Víš určitě, že tu není další?“ zeptal se mě obezřetně.
„Jo, byl tu jen tenhle.“ Zamnula jsem si bok v místech, kde mě koutník kousl. Cítila jsem, že mi z rány vytéká krev. Ještě štěstí, že Shay pavouka včas odlákal, takže nebyla moc hluboká. Přesto to bolelo.
„Co to bylo?“ Otřásl se, oči upřené na ohromnou nestvůru.
„Koutník jedovatý,“ informovala jsem ho. „Poznáš ho podle toho, že má jenom šest očí.“
Shay se zatvářil překvapeně.
Pokrčila jsem rameny. „Právě jsme v biologii probírali pavouky.“
„Callo, tohle není pavouk,“ zasténal. „Pavouci nejsou takhle velcí. Co je to?“
„Je to pavouk, ale Strážci ho změnili, takové věci oni dokážou. Ten pavouk tu byl určitě jako poslední pojistka, kdyby se někomu podařilo proklouznout mezi Ochránci.“ Ale kdo ze Strážců takovou obludu stvořil, to jsem nevěděla – ani jestli ji chodí kontrolovat.
„Asi byla chyba, že jsme ho zabili,“ vydechla jsem. „Je to jasný důkaz, že jsme tu byli.“
„Jsi normální? Co bys s ním chtěla dělat jinýho? Házet si s ním medvědí lebkou?“
„No jasně, máš pravdu, ale to neřeší náš problém.“
Na to už nijak nereagoval. Celý bledý si prohlížel mrtvého pavouka.
„Je ti něco?“ zeptala jsem se.
„Hrozně se štítím pavouků.“ Rychle se ohlédl za sebe, jako by čekal, že mu nějací polezou po zádech.
Pousmála jsem se. „Na člověka s arachnofobií jsi ho vyřídil celkem slušně.“
Podívala jsem se na cepín, který ještě pořád svíral v ruce. Z ostrých ocelových bodců odkapávala namodralá krev. „Kde ses to naučil? Choval ses jako zkušený válečník.“
Zatvářil se přece jen veseleji. Vyhodil cepín do vzduchu a zase ho obratně chytil.
Náhlá bodavá bolest mi vyrazila dech. Přitiskla jsem si ruku na bok a překvapeně zjistila, že z rány pořád ještě vytéká krev.
„Budu hádat,“ vypravila jsem ze sebe, odhodlaná bolest ignorovat. „Prošel jsi stadiem, kdy ses toužil stát nindžou nebo něčím takovým?“
Zavrtěl hlavou a zčervenal. „Indianou Jonesem. Líbilo se mi, že když je v průšvihu, dokáže využít všechno, co má v tu chvíli po ruce. Chápeš, jak se dovede přizpůsobit.“
„On existuje komiks i o Indianu Jonesovi?“ povytáhla jsem obočí.
„Jo.“ Kopl do mrtvého těla.
„Aha, takže to umíš i s bičem?“ dobírala jsem si ho.
Neutrálně pokrčil rameny.
Otočila jsem se do chodby, která ležela před námi. „Fajn, radši si to budu pamatovat.“
Ostražitě jsme se vydali vpřed. Prohlížela jsem si kosti na podlaze a přitom si masírovala ránu po pavoučím kousnutí. Konečně přestala krvácet, zato bolest zesílila a zdálo se, že se šíří dál. Klopýtla jsem a Shay mě zachytil.
„Není ti nic?“
„Ne, jen je tu špatně vidět.“ Snaživě jsem mžourala do tmy. Hlouběji v útrobách jeskyně bylo chladněji, přesto jsem cítila nepříjemnou horkost. I ve světle Shayovy čelové lampy jsem špatně viděla, všechno kolem se mi rozmazávalo před očima. Země mi uklouzla pod nohama a já znovu zakopla.
„Co se děje, Callo?“ zeptal se Shay. „Ty přece nejsi tak neohrabaná. Vlastně nejsi vůbec neohrabaná.“
„Já nevím.“ Tma kolem mě se najednou zhoupla a já upadla na všechny čtyři.
„Jsi zraněná?“
Celá jsem se roztřásla, dala se do mě zima. „Asi. Ten pavouk mě kousnul, ale myslela jsem, že to je jenom povrchový a nic to není.“
„Kam?“ Shay se ke mně sklonil. „Ukaž mi to.“
Rozepnula jsem si bundu a začala zvedat tričko, vzápětí jsem se však zarazila.
Zasmál se. „Nechci po tobě vyjet, Cal. Musím se podívat, jak ta rána vypadá.“
Přikývla jsem a vyhrnula si tričko. Rána byla vzadu na pravém boku, ve výši spodních žeber. Natahovala jsem krk, jak jsem mohla, ale neviděla jsem si tam.
Shay zaklel.
„Co je?“ Urputně jsem se snažila otočit, až jsem to místo konečně zahlédla. Udělalo se mi zle.
„Jak je to možný?“ vydechl Shay rozechvěle.
Zavrtěla jsem hlavou. „Krucinál, na to jsem úplně zapomněla.“
Už jsem se nechvěla, ale přímo otřásala. „Koutník má histotoxin.“
„Histotoxin?“
„Jo, četla jsem něco, jako že se ti po tomhle jedu začne rozpadat tkáň.“ Zavřela jsem oči, zachvátila mě vlna nevolnosti.
„Panebože, Cal, šíří se to. Já to vidím,“ zanaříkal Shay. „Jako by tě to užíralo.“
Pokusila jsem se o úsměv. „Díky za podrobný zpravodajství, hned se cítím líp.“
„Jak to, že se nehojíš?“ ptal se zděšeně. „Myslel jsem, že krev Ochránců dokáže léčit.“
„Moje krev mě chrání… ale ne před vším.“ Zalapala jsem po dechu. „Jed je zrádný a s jedem očarovaného pavouka jsem se ještě nesetkala. Možná se bez pomoci vyléčit nedokážu, nebo aspoň ne dost rychle.“
„Jaké pomoci?“
„Pomoct mi může jedině další Ochránce. Krev smečky.“
„Nemůžeme zavolat Bryn? Nebo Ansela?“
„Jak rychle se to šíří?“
Neodpověděl.
„Takže odpověď je zřejmě ne,“ konstatovala jsem. Ruce už mě dál nezvládaly nést. Svalila jsem se na zem.
„Callo!“ Shay mě objal a přitáhl k sobě. „No tak, musíme přece něco udělat.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Tady už nic nepomůže. Běž pryč.“
„Ne.“
„Shayi, musíš odsud pryč. Kdyby tě tady nahoře někdo našel, zabije tě.“
„Já tě tu nenechám umřít,“ rozkřikl se.
„Nemáš na vybranou. Nedá se nic dělat.“ Bolest ve svalech polevila, místo ní se mi tělem šířila otupělost, která mě děsila snad ještě víc.
„Ale dá!“ Snažila jsem se na něj zaostřit.
Shodil ze sebe bundu, přetáhl si přes hlavu svetr a rozerval si bílé tričko.
„Co to děláš?“
„Musíš mě proměnit, Callo,“ naléhal. „Rychle, než ztratím odvahu.“
Zachvěl se a já věděla, že to není jen zimou.
„Ne.“
„Na dohadování nemáme čas.“ Lehl si ke mně a přitáhl mi hlavu ke svému krku. Byla jsem tak prochladlá, že mi připadalo, jako by se mi jeho teplá holá kůže propalovala do masa. „Udělej to, ať tě můžu uzdravit.“
„Zbláznil ses,“ zamumlala jsem. „To nejde. Nezáleží na tom, co se mnou bude. Běž pryč, uteč. Hlavně že se nestane nic tobě.“
„No jasně. Jestli umřeš, tak to bude, jako bych umřel s tebou,“ oponoval. „A ty to dobře víš. Potřebuju, abys mi s tím pomohla.“
„Ještě jsem nikdy nikoho neproměnila,“ snažila jsem se vzdorovat. „Nemuselo by se to povést.“
„Tak dělej,“ okřikl mě. „Sama jsi tvrdila, že stačí kousnutí a zaříkadlo. To přece nemůže bejt tak těžký.“
Chytil mě za zátylek a přitiskl si mou tvář k rameni.
„Prosím, Callo.“
Obklopila mě vůně jeho kůže, výrazná a svěží jako ledovcové jezero. Trochu mi pročistila hlavu. V tu chvíli jsem se zkroutila bolestí, znovu jsem zoufale zatoužila po uzdravení. Zabořila jsem mu nehty do prsou, až mu začala téct krev. Napjal se, ale neuhnul. Zostřily se mi špičáky. Shay mě popadl za ramena a přitiskl se ke mně. Vyjekl, když místo ramen ucítil pod rukama srst. Objímal bílého vlka. Zahryzla jsem se mu do ramene. Zatajil dech, celý strnul, ale ani se nehnul.
Z hluboké rány se začala řinout krev. Zasténal a obrátil oči v sloup. Roztřásl se. Převtělila jsem se zpátky do lidské podoby, zvedla rozechvělou ruku k ústům a kousla se do vnitřní strany zápěstí. Potom jsem mu ránu přitiskla k rozevřeným rtům. Valem mi ubývalo sil, sotva jsem se dokázala udržet při vědomí. Snažila jsem se soustředit myšlenky a aspoň trochu zmírnit třas těla, slábnoucím hlasem jsem pronášela:
„Bellator silvae servi. Bojovníku lesa, já, vůdkyně smečky, tě povolávám do služby v této hodině nouze.“ Podlaha jeskyně jako by se se mnou začala otáčet. Shayův obličej se změnil v rozmazanou skvrnu, už jsem se nedokázala soustředit. Mohla jsem jedině doufat, že se mi podařilo pronést zaklínadlo správně.
Cítila jsem, jak se otřásl. Pustil mě a upadl na podlahu. Chvíli zůstal nehybně ležet a roztřeseně dýchal, vzápětí se jeho tělo křečovitě zazmítalo. Vykřikl.
Už jsem dál nedokázala ovládat své údy. Ležela jsem vedle něj, chvěla se a snažila se zůstat při vědomí. Shay se kroutil a svíjel. Do té doby to byl jen člověk, teď se měnil v kombinaci smrtelníka a vlka: dvojí osobnost, řádný Ochránce.
Uběhla minuta, po ní další. Oči jsem měla otevřené, ale nic jsem neviděla, nedokázala jsem se pohnout. Dýchalo se mi čím dál hůř, kolem mě se sbírala temnota, hrozilo, že mě brzy pohltí. Jeskyni naplnilo odevzdané ticho.
Je pozdě. Přestala jsem bojovat a zavřela víčka.
Náhle proniklo tmou, která mě obestírala, tiché zakňučení. Ucítila jsem dotek srsti, o podlahu zaškrábaly drápy.
Nedokázala jsem vydat ani hlásku.
K otevřeným ústům se mi najednou přitisklo něco teplého a měkkého. Na jazyk mi začala stékat horká tekutina, hromadila se mi v hrdle. Měla nasládlou příchuť, jako med lesních včel.
Krev smečky.
„Pij, Callo,“ šeptal Shay. „Musíš polknout, jinak se zadusíš.“
Přinutila jsem svaly v krku, aby se stáhly, snažila jsem se dostat krev do žaludku.
„To je ono,“ řekl a hladil mě přitom po vlasech. „Nezapomínej dýchat.“
Po několika bolestivých doušcích už jsem dokázala pít normálně. Do nohou a rukou se mi vracel cit. Nejdřív přišla bolest, ta však vzápětí odezněla. Už jsem zase viděla a jeskyně se se mnou přestala točit. Odstrčila jsem mu ruku pryč a posadila se.
„Stačí ti to?“ zeptal se.
„Asi ano,“ řekla jsem. „Zkontroluj to.“
Vyhrnula jsem si znovu tričko a on přikývl. „Jo, rozhodně se to hojí.“
Vzápětí hlasitě polkl a odvrátil se. „Ale pořád to nevypadá moc hezky.“
Rychle jsem tričko spustila. „Jestli začal proces hojení, budu v pořádku.“
„To je dobře.“
„Jak ti je?“ Posunula jsem se k němu a prohlížela si ho.
„Ujde to.“ Protahoval si krk. „Bolelo to. Hodně. Ale už je to dobrý.“ Zamračil se. „Připadám si jinak. A asi se mi to líbí.“
„Jsi jiný. Jsi Ochránce.“
Převtělil se a vzápětí na mě upíral zelené oči zlatohnědý vlk. V příštím okamžiku se na mě zase usmíval Shay.
„Tak co, jak vypadám jako vlk? Dobře? Drsně?“ vyptával se. „Jakou mám teď sílu?“
„Panebože.“ Srdce se mi zastavilo. „Co jsem to udělala? Úplně jsem to zvorala!“
„Proč?“ Přestal se usmívat. „Myslíš, že to nezvládnu?“
„O to nejde, Shayi. Nechápu, jak jsem mohla být tak pitomá. Na co jsem to myslela?“
„Nemyslela jsi vůbec na nic. Umírala jsi. Neměli jsme na vybranou.“
„To jsem mohla klidně rovnou umřít, protože teď jsem stejně mrtvá.“ Místo jednoho hned dva vlci v jeskyni Haldis. Já a tenhle cizí, nový.
„Teď bude v jeskyni cítit i tvůj pach. Jak ho zamaskujeme?“ Vyděšeně jsem na něj hleděla. „To, co jsem udělala… hned dvakrát jsem porušila zákon! Nemám tu co pohledávat a ještě jsem tě proměnila!“ Podívala jsem se na mrtvolu pavouka a louži své krve na podlaze. Jen těžko bychom mohli stopy zakrýt.
Pousmál se. „Tak to prostě přidej na seznam věcí, který nemáš dělat a stejně jsi je udělala. I tak už je dost dlouhej.“
„Nemůžeme mluvit vážně?“
„Já mluvím vážně, Callo,“ opáčil důrazně. „Proměnila jsi mě. Mám z toho radost. Myslel jsem, že už jsem tě přesvědčil, že do jeskyně nikdo nepřijde, takže naše vlčí zločiny neobjeví. A co se týče školy, něco vymyslíme. Pozná to na mně někdo?“
Chtěla jsem se s ním dohadovat, pak jsem se však radši přinutila zamyslet se nad tím. „Když se neprozradíš ty sám, tak ne. Ale musel bys být hodně opatrnej.“
„Jak bych se mohl prozradit?“
„Nesmíš se před nikým převtělit.“
„Na tom nic není.“
„Nebude to tak lehký, jak si myslíš,“ varovala jsem ho. „Pokaždý, když budeš mít vztek nebo budeš cítit ohrožení, probudí to v tobě vlčí instinkt. Nesmíš mu podlehnout a dovolit, aby se ti zašpičatěly zuby. Nesmíš vrčet a hlavně se nesmíš přestat ovládat!“
„Cíli se mám Renovi vyhýbat za každou cenu?“
Nijak jsem to nekomentovala. „Budeš mít zostřené smysly. Čich, sluch.“
„Už jsem si všiml.“ Zasmál se. „A to jsem si myslel, že ten pavouk hnusně smrdí, už jako člověk.“
„Přesně tak,“ potvrdila jsem. „Budeš vnímat věci, kterých si normální člověk nevšimne.“
„Zvládnu to. Jsem dobrej herec.“ Protáhl si paže, jako by na nich hledal nějaké známky vlčí proměny. „Takže mě teď naučíš, jak být vlkem?“
Neochotně jsem přikývla.
„Paráda!“ Převtělil se hned několikrát po sobě.
„Shayi, co to děláš?“ Vstala jsem a oprášila si džíny.
„Nemůžu uvěřit, jak je to jednoduchý,“ jásal. „Prostě tam a zpátky. Jsem vlkodlak… Super!“
Nedokázala jsem si pomoct, rozesmála jsem se tak, až mě píchalo v boku. Možná to přece jen dopadne dobře. Shayova radost zaplašila mé obavy. Věděla jsem, že je to nebezpečné, bylo to ale také návykové. Ostýchavě se usmál.
„Ještě jsem nezažila, že by byl někdo z Ochránců tak nadšenej,“ otřela jsem si oči.
„To víš, já jsem výjimečnej.“ Zazubil se.
„To teda jo.“ Zavrtěla jsem s úsměvem hlavou. „Tak jdeme, pane výjimečný. Podíváme se, co tu ten pavouk hlídal.“
Shay si natáhl bundu. Rána v místě, kde jsem ho kousla do ramene, už se zacelila. Vykročili jsme dál do tmy. Po chvíli jsem se zaskočeně zamračila. Možná to bylo tím, že mé oči uvykly okolní tmě, ale zdálo se mi, že najednou vidím jasněji. Shay vypnul čelovou lampu. Teplé načervenalé světlo však v jeskyni přetrvalo. Ukázal dopředu, kde se chodba prudce stáčela doprava. Zdálo se, že právě odtamtud to světlo vychází.
Vyměnili jsme si nechápavý pohled a obezřetně pokračovali v cestě. Červená záře sílila. I vzduch se oteplil, teď nám bylo skoro horko. Shay si sundal bundu, já si rozepnula kabát a nervózně jsem se rozhlížela na všechny strany. Právě když jsem chtěla zahnout, popadl mě Shay za ruku. Otočila jsem se na něj.
„Jsme v tom společně,“ připomněl mi s úsměvem a přitáhl mě k sobě. Bok po boku jsme zahnuli za roh.
Chodba ústila do širokého prostranství. Stěny této jeskynní komnaty halilo světlo rezavých, okrových a červených odstínů. Když jsem se pozorněji rozhlédla, zjistila jsem, že jsou poseté krystaly, které odrážejí bezpočet odstínů červené záře, vycházející ze středu místnosti.
Uprostřed kruhové komnaty jsme spatřili ženu. Nedalo by se říct, že tam stála, spíš se vznášela a její přízračné tělo se mihotalo a vyzařovalo teplé světlo. Strnula jsem, když na nás spočinula pohledem. Ale ona se usmála. Zaměřila se na Shaye a povzbudivě k němu rozpřáhla náruč. Vyděsila jsem se a chtěla ho popadnout za ruku, on mě však pustil a rychle vyrazil k ní. Když ji vzal za ruce, chtělo se mi křičet strachy, ale cosi mi v tom bránilo, jako bych celá ochrnula.
Světlo v jeskyni se zavlnilo a vzápětí nabralo takovou intenzitu, že jsem si musela zakrýt oči. A pak najednou zamžikalo a zhaslo a my zůstali vězet v černočerné tmě. Shay zapnul čelovou lampu. Vrhla jsem se k němu v obavách, že se mu něco stalo.
„Co to bylo?“ Důkladně jsem ho prohlédla. „Proč ses k ní tak rozběhl?“
Nechápavě na mě zíral. „Copak jsi ji neslyšela?“
„Co jsem měla slyšet?“ Ještě pořád jsem se bála, že mu ta podivná žena něco udělala.
Tvářil se užasle. „Byla to taková krása. Zpívala a ta melodie mi byla hrozně povědomá, jako bych ji znal odjakživa, jenom ji už dlouho neslyšel.“
„Co ti řekla?“
„Že nositelem kříže je Scion,“ odpověděl tiše. „Kříž je kotvou života. Zde spočívá Haldis.“
„Zde spočívá Haldis?“ Vůbec to nedávalo smysl.
Sklopil oči a já po chvíli udělala totéž. Světlo čelové lampy mu teď dopadalo přímo na ruce. Nebyly prázdné. Svíral v nich dlouhý úzký válec s vystouplými okraji na obou koncích. Na světle vrhal stejné červené odstíny jako předtím stěny jeskyně.
„Co je to?“ Zamračila jsem se.
„To je Haldis,“ odpověděl jako v transu.
„No jasně, ale co to je?“
„Nevím. Není to těžké a je to teplé. Jako by to bylo nabité energií.“
„Fakt?“ natáhla jsem se, ale sotva jsem se špičkou prstu dotkla válce, okamžitě jsem ucukla a zaklela.
„Callo?“ vyjekl poplašeně.
„To bolelo.“ Dívala jsem se na válec a prsty mě ještě pořád brněly. „A hodně. Jako by mě to kouslo.“ Podívala jsem se na Shaye. „Možná budeš jediný, kdo se toho smí dotknout.“
„Já?“ Sevřel Haldis pevněji a důkladně si ho prohlédl. „To je zajímavý.“
„K čemu to je?“ Nahnula jsem se mu přes rameno.
„Na jednom konci to má otvor, takovou škvíru.“ Nahnul válec tak, abych to viděla.
Zatřásl jím, pak si ho zvedl k uchu. „Každopádně není dutej, ale nevím, k čemu to je.“
„No, na to přijdeme později. Teď odsud musíme zmizet a vrátit se dolů dřív, než vyrazí další hlídka.“ Vzala jsem ho za ruku a táhla ho zpátky chodbou.
„Vystopují nás?“ zeptal se.
„Těžko. Tvůj pach nepoznají, když jsi teď Ochránce. Budou si myslet, že se sem zatoulal normální vlk.“
„Prima.“
Když jsme došli k ústí jeskyně, převtělila jsem se a Shay udělal totéž. Tázavě na mě pohlédl.
Tak jdeme, je čas trochu se proběhnout. Škádlivě jsem ho kousla do lopatky.
Se štěknutím uskočil a zastříhal ušima. Zakňučel, tlapou hrabal ve sněhu.
Chvíli jsem ho sledovala, než mi došlo, o co se pokouší. Jestli mi chceš něco říct, soustřeď se a pošli mi tu myšlenku.
Vzápětí se mi v mysli ozvala nejistá odpověď.
Dobře.
Vyplázla jsem jazyk ve vlčím úsměvu, hned nato jsem se otočila a rozběhla se pryč, do úkrytu stromů. Jednou jsem se ohlédla, abych měla jistotu, že běží za mnou. Držel se v závěsu. Hnali jsme se lesem, vrhali se do hlubokého, čerstvě napadaného sněhu. Řítili jsme se ze svahu dolů, jako bychom měli křídla, přeskakovali zledovatělá místa, od nohou nám odletoval sníh. Když jsme seběhli k úpatí hory, jako bychom se vrátili v čase ze zimy do podzimu.
Mám pocit, že bych takhle mohl běžet donekonečna, ozval se užasle Shay.
Štěkla jsem a znovu nabrala rychlost, opájela jsem se silou svých nohou.
Když jsme doběhli k autu, už se snášela tma. Jasný měsíc, jehož přízračné světlo pronikalo mezi borovicemi, nakrátko zastínil mrak.
Shay se převtělil a z kapsy vylovil klíčky. Otočil se ke mně a já se taky převtělila.
„Chceš odvézt domů?“ nabídl mi.
Podívala jsem se na měsíc a potlačila povzdech, když jsem si vzpomněla, jak mě Ren zval na menší čistku zdejšího stáda jelenů. „Radši poběžím. Kvůli tomu vysedávání v knihovně jsem se skoro nedostala ven.“
Usmál se. „Jo, je to vážně fantazie. Vsadím se, že nejradši bys byla venku v jednom kuse.“
„Jsem ráda, že se ti to líbilo.“ Přistoupila jsem k němu. Navzdory proměně mu zůstal stejný pach, jaký jsem tak milovala, vůně čerstvých listů, která ostře kontrastovala s opojnou vůní podzimní noci. „Ještě jsem ti nepoděkovala, žes mi zachránil život.“
„No, tys mě zachránila hned dvakrát, takže ti ještě pořád dlužím.“ Zasmál se. „I když moc nemám chuť vyrovnávat skóre. Byl bych radši, kdybys už víckrát neumírala.“
„Tak to jsme dva.“ Pohlédla jsem mu do očí. Prohlížel si mě a v jeho zelených panenkách se odráželo světlo měsíce. Pohladil mě po tváři.
„Chceš už jet domů?“ Chytila jsem ho za ruku a přitiskla tvář k jeho dlani. Vdechovala jsem jeho vůni, chvěla se nadšením, že s ním mohu sdílet celý svůj svět. „Jsi unavený?“
„Ani ne. Po tomhle všem bych asi těžko usnul.“
Významně jsem se pousmála. „Máš hlad?“
2024 ©