Samhain. Mířila jsem do třídy a nedokázala myslet na nic jiného. Už byl tak blízko a já čím dál víc ztrácela jistotu.
Když jsem vešla do učebny chemie, Ren se na mě zeširoka usmál.
„Cal.“
Nedokázala jsem té výzvě odolat. Pokusila jsem se ho nakopnout do holeně, ale vyhnul se mi.
Když jsme chystali pomůcky, zeptala jsem se ho, co ví o Samhainu.
Nasadil hloubavý výraz. „Tak počkej, ty i já máme ten den narozeniny. Ale to už samozřejmě víš.“
Pak se postavil za mě a chytil mě kolem pasu.
„Myslím, že jsem přišel na odpověď, která tě nenaštve: bude to nejšťastnější den mýho života,“ pošeptal mi do ucha. „Nebo něco v tom smyslu. Rozhodně ne konec bezstarostných dnů ani zkrácení řetězu. Hm, právě mě napadlo, že ti budu muset kupovat dárky k narozeninám i k výročí svatby najednou. To bude něco.“
„Nech toho.“ Šťouchla jsem ho loktem do žeber.
Vrátil se k lavici a začal odměřovat čajové lístky. Celou dobu se uličnicky usmíval. Otevřela jsem učebnici.
„Takže dneska máme extrahovat kofein z čaje?“
„Vypadá to tak.“ Vytáhl váhy.
Podala jsem mu kádinku a začala si pohrávat se sklady na sukni. Neustále se mi otíraly o kolena, a to mě nekonečně otravovalo. Byl to nejnovější doplněk mého šatníku, který mi pořídila Naomi, a já rychle došla k závěru, že tuhle sukni nesnáším.
„Myslím to vážně. Víš něco o těch rituálech, co o Samhainu probíhají?“
„Vlastně nic moc,“ odpověděl. „Hranice mezi světem živých a mrtvých se stírá a tak dál.“ Mrkl. „Ale otec tvrdí, že je to nebezpečná noc. Duchové jsou nevypočitatelní, když mají takovou moc.“
Otřásla jsem se při představě, jací duchové budou asi přítomni našemu sňatku.
Ren sáhl po uhličitanu vápenatém.
„Taky je to den, kdy zemřela moje matka,“ řekl tiše.
Přestala jsem se pokoušet zapálit hořák a podívala se na něj. Soustředil se na práci, zatínal u toho zuby, ale jinak na něm nebylo znát vůbec nic.
„Tvoji matku zabili o Samhainu?“ vydechla jsem ohromeně. Netušila jsem, že naši svatbu naplánovali na den výročí vraždy Corinne Larocheové.
Upíral oči na váhy. „Došlo k tomu během přepadení Hledačů… Znáš tu historku. Od tý doby se žádnej podobnej útok neopakoval.“
Ten příběh jsem skutečně znala, ostatně jako všichni mladí vlci. Byla to legenda. Hledači přepadli území Baneů, které leží na západním svahu hory. K napadení došlo před úsvitem, Corinne tehdy byla sama doma se svým malým synkem. Padlo několik Ochránců ze smečky Baneů, včetně Renovy matky, než si Strážci stihli uvědomit, co se děje. Protiútok byl nelítostný. Strážci zahájili šestiměsíční tažení, aby dopadli a zničili všechny vzbouřence. Až do toho přepadení před Edenem se Hledači o další útok vůči Baneům nepokusili.
Naskočila mi husí kůže.
Ren se na mě podíval a usmál se. „To nic, Callo, skoro si ji nepamatuju. Mám za úkol zabíjet ty, kdo ji zavraždili. To není tak zlý, vlastně je to svým způsobem spravedlivý.“
Kousla jsem se do rtu a mlčela.
„Proč chceš zkazit Strážcům to velký překvapení?“ Zaskočilo mě, s jakou lehkostí to říká. „Myslel jsem, že jsi zastánce jejich pravidel.“
„Bylo by fajn vědět aspoň něco o tom, co nás čeká,“ zabručela jsem.
Ukázal na plynový hořák. „Zapálíš to? Máme to zahřívat dvacet minut a přitom to pořád míchat,“ řekl, oči upřené do učebnice.
„Jasně, promiň.“ Popadla jsem zapalovač.
„Budeš míchat?“ Postavil kádinku nad plamen.
„Klidně,“ odpověděla jsem a on mi podal skleněnou tyčinku.
Míchání bylo dost zdlouhavé. Vzdychla jsem a opřela se o lavici. Ren vzal do prstů záhyb mé sukně.
„Tahle sukně vypadá trochu jako tahací harmonika,“ zasmál se. „Ne že by ti neslušela.“
„Díky,“ utrousila jsem.
„Přemýšlel jsem o tom, že teď už spolu máme oficiálně chodit.“
„A co jsi vymyslel?“
„Nešla bys se mnou na večeři?“
„Myslíš jako na rande?“ Úporně jsem se soustředila na míchání. „Kdy?“
„Před obřadem. Můžeme se spolu najíst a potom zajít na chvíli na ples, než bude čas na obřad.“ Jeho prsty zabloudily pod lem mého světle modrého kašmírového svetru a dotkly se holé kůže.
Zajíkla jsem se, popadla ho za zápěstí a znemožnila mu pokračovat v průzkumu.
„Jsme ve třídě,“ zasyčela jsem na něj.
Rozhlédla jsem se a všimla si, jak se spolužáci kolem nás rychle odvrátili. Jenom Ashley Riceová mě probodávala pohledem. Na Shaye jsem se podívat nedokázala.
Ren se zazubil a pokusil se mi vykroutit. „Máš míchat.“
„Tak se ovládej.“ Pustila jsem ho a varovně ho štípla.
„To bude asi dost těžký,“ povzdechl si, ale spokojil se s tím, že mě vzal za ruku.
„Tak co, půjdeš se mnou na večeři a pak na ten ples? Říkal jsem si, že by bylo fajn být chvíli sami.“ Pohladil mě po ruce a mně se začala podlamovat kolena.
Odkašlala jsem si. „Sami?“
„Jo. Musel jsem jít lovit s Daxem, když jsi mi dala košem. Ne že by se lov nevydařil, Dax dokonce sám skolil dvanácteráka.“
„To je slušný,“ ocenila jsem.
„To je. Stejně to ale nebyl partner, jakýho bych si představoval. Jsi tak zaměstnaná hlídáním toho Loganova kluka, že jsme vůbec nebyli spolu.“
„Nezlob.“
„Myslím, že si zasloužíme pořádný rande, co ty na to?“
„Asi jo,“ odpověděla jsem nervózně, protože jsem si představila, jak na tu novinu zareaguje Shay.
„Tobě by se to snad nelíbilo?“ Žoviální nálada ho zřetelně opouštěla.
Rychle jsem zapátrala po vhodné odpovědi. „Ne. Teda jo, líbilo by se mi jít s tebou na večeři. Jenom mě to překvapilo. Myslela jsem, že na obřad půjdeme společně celá smečka.“
Sklonil se ke mně. „Nepřipadá ti lepší, když půjdeme jen ty a já?“
Jemně mě kousl do ušního lalůčku. Krev se mi okamžitě proměnila ve žhavou lávu. Upustila jsem míchátko a chytila se lavice.
Ren se vylekaně narovnal. „Je ti něco?“
Jen jsem zavrtěla hlavou, radši jsem se nepokoušela promluvit. Usmál se a vrátil se k učebnici. „No dobře, tak co tu máme dál? Máme to přecedit přes plátno. Kdepak asi je?“
Začal prohledávat lavici a já se zatím snažila uklidnit.
Zbytek hodiny jsem se pokoušela udržovat mezi námi dostatečnou vzdálenost. Byl v nebezpečně škádlivé náladě a moje tělo reagovalo na jeho pozornost tak bouřlivě, že jsem měla strach, abych nerozlila nějakou hořlavinu a nezapálila celou třídu.
Když jsem po zvonění vyrazila k šatní skříňce pro krabici s obědem, doběhl mě Shay.
Podívala jsem se na něj. „Jdeš do jídelny se mnou?“
Vztekle nakopl odhozenou plechovku od coly, která se válela na zemi. „Ren se k tobě dneska měl, co?“
Paráda. „Nemusíš nás sledovat celou chemii.“
„Sledovat jsem vás rozhodně nemusel, bylo to víc než zřejmý,“ opáčil rozladěně.
Zčervenala jsem. „Učitelka to nekomentovala, takže přeháníš.“
„Učitelka by se neodvážila ani ceknout, má z vás dvou hrůzu.“
Pokrčila jsem rameny. Měl pravdu.
Nastalo nepříjemné ticho. Ulevilo se mi, když ho nakonec přerušil.
„Nechceš večer zajít na kafe nebo tak něco? Řekl bych, že knihovna nepřipadá v úvahu.“
„To teda ne, ale na kafe nemůžu.“
„Proč ne?“
„Máma mi vymyslela program,“ zamumlala jsem. „Něco kvůli svatbě.“
„Aha.“ Opřel se o sousední skříňku. „A co přesně?“
Nejradši bych si zalezla dovnitř a schoulila se tam. „Je to taková holčičí záležitost.“
„To bude určitě skvělá zábava,“ slyšela jsem ho zabručet, i když jsem měla právě hlavu zabořenou do bundy.
Přestala jsem napodobovat vyděšeného pštrosa a popadla krabici s obědem. „Teď se jdem najíst.“
Shay šel se mnou a cestou si pobrukoval Svatební pochod, nebo aspoň do chvíle, kdy jsem ho pořádně praštila.
2024 ©