Na první hodinu Shay nedorazil. Udělalo se mi zle.
Provedli mu snad Strážci něco?
Během dvou dalších předmětů jsem si okusovala nehty. Když jsem přišla do učebny chemie a uviděla ho v lavici, musela jsem bojovat s nutkáním rozběhnout se k němu a obejmout ho. Jakmile mě zaregistrovali jeho dva lidští spolužáci, odsunuli se na vzdálenější konec lavice.
„Takhle působíš na lidi vždycky?“ zeptal se s úsměvem.
„Většinou ano. Jako všichni Ochránci. Jsi blázen, že se mě nebojíš.“ Sklonila jsem se k němu. „Kde jsi dneska byl?“
„Dělala sis o mě starosti?“ Usmíval se od ucha k uchu. „O svýho soukromýho blázna?“
„Nesmysl,“ zalhala jsem.
„Prostě jsem první dvě hodiny vynechal. Nechtělo se mi vstávat.“
„Mám dojem, že si s docházkou žádný velký starosti neděláš,“ podotkla jsem, rozčilená, že zatímco klidně vyspával, já si málem uhnala žaludeční vředy.
Ztlumil hlas. „No, podle tebe je můj strejda nějakej mocnej čaroděj, a podle Logana taky Správce týhle školy. Tím pádem mě odsud těžko vyhoděj.“
„Možná ne, ale mohl bys trochu brát ohledy,“ řekla jsem. „Podle toho, co vím já, by tě Strážci taky mohli předhodit přízraku k snídani.“
Zamračil se. „Jakýmu přízraku?“
Zamrazilo mě. „Zapomeň na to. Ale příště mi zavolej, jo?“
„Dáš mi svoje číslo?“ Laškovně se usmál.
Musela jsem se rozesmát. „Asi budu muset.“
Vytáhl telefon a zapsal si do něj číslo, které jsem mu nadiktovala.
„Chceš moje?“ Povytáhl obočí a čekal.
„Jasně.“ Vyndala jsem telefon a udělala totéž.
„Tvůj miláček se netváří zrovna nadšeně,“ podotkl.
Ohlédla jsem se přes třídu. Ren se opíral o lavici, v ruce nůžky, a sledoval nás. Žádná školní pomůcka ještě nikdy nevypadala tak nebezpečně.
„Tak si užij laborky,“ řekla jsem a vyrazila na své obvyklé místo. Nejradši bych si nafackovala, že se k němu přede všemi chovám tak přátelsky.
Když jsem došla k lavici, Ren už připravoval věci.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. Najednou mě polilo horko. Když jsem se na něj podívala, měla jsem před očima svou postel. Cítila jsem žár, který sálal z jeho těla, slyšela svůj přerývavý dech, když mi vklouzl rukama pod šaty.
Jakmile jsem se pokusila tyhle vzpomínky zaplašit, vybavila se mi Shayova tvář. Nedokázala jsem setřást pocit, že jsem Rena neodpustitelně zradila. Jenže to pomyšlení ve mně vyvolalo vztek, zvlášť když jsem si představila všechny ty holky, se kterými se spokojeně líbal a dělal spoustu dalších věcí. Všechno se ve mně svářelo, nedokázala jsem se na něj podívat.
Zdálo se však, že ani on nemá chuť dívat se na mě.
„Callo,“ uvítal mě chladně.
Takže takhle to myslel, když říkal, že na mě nebude tlačit? Nebo má vztek, že jsem mluvila s Shayem? Panebože, všechno jenom komplikuju.
Vzdychla jsem a vylovila učebnici.
„Jak vidím, vzala sis Loganův rozkaz opravdu k srdci,“ zavrčel. Když jsem zvedla oči, málem jsem nadskočila. Stál těsně u mě.
Pokrčila jsem rameny. „Rozkaz je rozkaz.“
„Určitě z tebe bude mít radost.“ Jednou rukou se opřel o lavici.
Snažila jsem se soustředit. „Logan? Jo, to jistě.“
„Myslel jsem Shaye.“ Provrtával mě pohledem.
Najednou mi na mysli vytanuly krásné posvátné panny, uvržené do hrobů a zaživa zasypávané hlínou, slyšela jsem jejich křik. Musím to dát do pořádku.
Vzala jsem ho za ruku. Okamžitě se zklidnil.
„Pokud jde o ten včerejšek…“ Jsem vůdkyně smečky. On je můj partner. Proč je to jenom tak těžké?
Napřímil se a couvl. Žaludek se mi sevřel.
„Forisová říkala, že nám dnešní pokus zabere celou hodinu,“ řekl jen. „Měli bychom začít.“
„Rene,“ vydechla jsem, ale jeho pohled mě umlčel.
„Prostě to nech plavat.“
Popošla jsem těsně k němu, chytila ho za loket a otočila k sobě.
„Poslouchej mě, Rene. Všechno je teď hrozně zamotaný a na nás všechny je toho prostě moc, přesně jak jsi říkal.“
Chtěl se vytrhnout a odvrátit, ale já zavrčela a nenechala ho. Pousmál se.
„Chci ti říct…“ Na okamžik mě opustila odvaha, pak jsem se ale nadechla a pokračovala. „Že nechci, abys mě nechal na pokoji.“
Celý se napjal, zostražitěl, jako by čekal na upřesnění. Když žádné nepřišlo, opatrně se mi vymanil. „Budu si to pamatovat.“
Pustili jsme se do zadané práce. Hodina ubíhala za nepříjemného mlčení a na konci jsem se cítila opravdu mizerně. Ren odešel ze třídy a ani se nerozloučil.
Když jsem přišla do jídelny, smečka Haldis už seděla u spojených stolů v družném hovoru. Jednu skupinku tvořili Dax, Fey a Cosette. Urostlý bojovník rozmáchle gestikuloval a obě dívky ho doslova hltaly očima. Bryn s Anselem spolu o něčem tiše rozmlouvali. K mojí úlevě dokázali přece jen trochu omezit zamilované pohledy.
Při pohledu na Sabine jsem se zarazila – usmívala se. Seděla vedle Masona s Nevillem a Mason právě předváděl, co všechno se dá dělat s banánem. Všichni tři se rozesmáli.
„Ahoj, Cal,“ řekl Ansel, když jsem se posadila vedle něj. „Vyměníš jablko za pomeranč? Vzala sis poslední dřív, než jsem si sbalil jídlo.“
„Klidně.“
Okamžitě zalovil v mé krabičce se svačinou.
„Už je ti líp?“ zeptala se Bryn. „Ráno jsi vypadala dost špatně.“
„Ale jo.“ Sebrala jsem Anselovi balíček ovesných sušenek. „Jenom jsem mizerně spala, nic mi není.“
Když dorazil Ren, rozčileně jsem vytrhla sendvič z papírového sáčku. Sotva jsem si poprvé ukousla, ozval se známý hlas.
„Ahoj.“ Přímo za mnou stál Shay. „Napadlo mě, že bych si mohl sednout k vám.“
Sousto mi uvízlo v krku. Oči se mi zarosily, začala jsem se dusit. Ansel mě praštil do zad.
Odkašlala jsem si a otočila se na něj. Ne, Shayi. Nedělej to. Nechápeš, co to znamená.
„Už je to dobrý?“ zeptal se vážně, ale jeho oči se na mě smály.
„Chceš sedět s náma?“ zeptala jsem se nevěřícně. Vůbec jsem nechápala, o co mu jde.
„Jo, jestli vám to neva.“
Hovor u stolu utichl. Všichni vlci mlčky hleděli na lidského kluka, který byl tak odvážný, nebo šílený, že narušil jejich prostor. Zalétla jsem pohledem ke stolu Strážců na druhé straně jídelny. Logan si nadzvedl sluneční brýle na čelo a s mírným zaujetím nás pozoroval.
„Ne, nevadí.“
Ren se bleskurychle octl před Shayem.
„Všichni se s tebou chceme pořádně seznámit, jen si přisedni.“
Cože?
Ren se posadil vedle mě a přitáhl si k sobě mou svačinu. Pousmál se.
„Callo, co kdybys Shayovi udělala místo?“
Shay se zamračil. „Klidně si přinesu jinou židli.“
„To ani nebude nutný,“ odtušil Ren mrazivě, oči upřené na mě.
Moc jsem nechápala, co se to děje, každopádně jsem nechtěla situaci ještě zhoršit. Jestli mám při obědě stát, tak budu. Posunula jsem židli k němu.
V tu chvíli mě Ren popadl za zápěstí a přitáhl k sobě, jako by navíjel na udici prvotřídní úlovek.
„Tak copak máme dneska k obědu?“ Posadil si mě na klín. „Dojdu si pro jinou židli,“ řekl Shay rozčileně.
V Renových uhlově černých očích se vyzývavě zablýsklo. Byla jsem odhodlaná postavit se mu.
„Ne,“ řekla jsem a snažila se, aby se mi nechvěl hlas. „Takhle je to v pohodě.“
„Nevypadá to moc… pohodlně.“
Otočila jsem se na něj a všimla si, jak zatíná zuby, protože mě Ren objal kolem pasu.
„Mně to připadá naprosto ideální,“ pochvaloval si. Když mě políbil na šíji, zrudla jsem. „Co tobě, Cal?“
Stálo mě všechny síly, abych se ovládla a jednu mu nevrazila. Úmyslně se choval krutě.
„Dobrý.“
Střelila jsem pohledem po Bryn, která se tvářila přímo nadšeně. Ansel se usmíval jako trouba.
„No ne, koukněte na to,“ zvolal Mason. „Co jste vy dva prováděli, když jste byli sami?“
Dax nás spokojeně přelétl pohledem, Fey se na něj usmála a olízla si rty. Nev vzhlédl od zápisníku, povytáhl obočí a pokračoval ve psaní.
Bryn s Anselem se pošklebovali, dokonce i Sabine se smála. Cosette se na ni podívala a zavrtěla se, na úsměv se nezmohla. Poraženecky jsem se o Rena opřela. Objal mě a já si znovu vybavila, kde všude se mě včera dotýkal. Pak jsem si všimla, jak Shay trpí.
„Sklapni, Masone.“
Popadla jsem pomeranč a hodila ho po něm. Zasmál se a chytil ho.
„Nevšímej si nás, Shayi,“ usmál se na něj. „Jsme jen banda zvířat.“
„A to bez legrace.“ Dax se protáhl.
U stolu se začínala šířit nervozita, ale Shay se na Masona usmál. „Už jsem si všiml, ale většina z vás se chová docela civilizovaně.“
Vyslal k Renovi nenávistný pohled a ten mu se stejnou intenzitou oplatil. Dax se přestal usmívat, Fey vycenila zuby. Zostřily se jí špičáky. Vyslala jsem k ní varovný pohled. Zatvářila se sice vzpurně, ale zuby schovala.
„No, tohle bude určitě zajímavý.“ Mason vytáhl z kapsy cosi lesklého a hodil to Shayovi. Když Shay otevřel dlaň, zjistila jsem, že drží malý sáček sněhových pusinek v čokoládě.
Mason na něj spiklenecky mrkl. „Vítej u stolu, kamaráde. Doufám, že to přežiješ.“
„Nějak to zvládnu.“ Shay sáček rozbalil. „Není nad pořádnou pusu,“ prohlásil a věnoval mi významný pohled, až mě z toho polilo horko.
„To je teda fakt,“ zasmál se Mason. „Takže, abych nás představil…“
Popadl Neva za ruku. „Přeříkej mu to.“
„Co?“ zeptal se Neville, podrážděný, že ho ruší při psaní.
„Tu rýmovačku,“ zazubil se Mason.
„Ani náhodou.“ Nevil se odsunul.
„No tak,“ naléhal Mason. „Je to parádní limerik.“
„Jakou rýmovačku?“ chtěl vědět Shay.
„Nestojí za nic.“ Nev se Masonovi vytrhl.
„Nev je básník.“ Mason mu sebral zápisník a odsunul ho z dosahu. „Tady v tom má svou sbírku. Nepřečteme si něco?“
Nev na něj namířil pero jako dýku. „Jestli to někomu ukážeš, zabiju tě.“
„Když odrecituješ tu básničku, vrátím ti to.“ Mason si na zápisník sedl. „Vím, že ji umíš zpaměti.“
„Vůbec nechápu, jak tě dokážu vystát,“ zabručel Nev.
„Za to může ten můj nenapodobitelný šarm,“ zazubil se Mason.
„Já si ji taky rád poslechnu,“ ozval se Ren. Začal mě hladit po noze. Prosím, nedívej se sem, Shayi.
Nev zahodil pero. „No dobře.
Být Renem a Cal není určitě sranda,
my z Vailu jsme divoká, všem známá banda,
Bine ani Cos nejsou z porcelánu,
Dax a s ním Fey vrátí každou ránu.
A Ansel to pro Bryn zas každýmu nandá.“
Bryn vyprskla dietní colu všude po stole, Mason s Anselem zatleskali. Já byla jako omráčená.
Tak tomuhle se tichý Nev věnuje ve volném čase?
„‚Bine‘?“ ohradila se Sabine. Cosette utírala colu, která dotekla až k nim. „Odkdy jsem já Bine? A Cosette se taky nikdy neříkalo Cos.“
„Jde tu o rytmus,“ povzdechl si Nev. „Omlouvám se, říkal jsem, že to za nic nestojí.“
„Jak to, že v tom není nic o tobě a o Masonovi?“ vyptával se Ansel.
„Jen se neboj, složil taky jednu o nás dvou,“ zašklebil se Mason.
Nev ho shodil ze židle a on se smíchem spadl na zem.
„Je to dobrý,“ usmíval se Shay „Nemohl bys to odříkat ještě jednou? Pomůže mi to zapamatovat si vaše jména. Nejlepší by bylo, kdyby každý zvedl ruku, až Nev řekne jeho jméno.“
Nev se podíval na Rena, ten kývl.
S o něco menší nelibostí odříkal báseň podruhé. Všichni zvedli ruku, když na ně došla řada, kromě Sabine, ta se jen ušklíbla, a Fey s Daxem, ti na Shaye ukázali prostředník.
„Díky.“ Shay se přisunul k Bryn, očividně si nebyl jistý, kde má hledat spojence. Usmála se na něj a Ansel před něj posunul hrst chipsů.
Shay si jeden vzal.
„Calla mi o vás hodně vyprávěla,“ řekl Bryn mezi chroupáním.
„Fakt?“ Vyplašeně se na mě otočila. Zavrtěla jsem hlavou a ona se uklidnila.
„To asi proto, že jsme tak skvělí,“ zazubil se Ansel.
„Klídek, bráško,“ zabručela jsem.
Zrudl a Bryn ho políbila na tvář. „Nevšímej si jí. Jsme skvělí. Tak nám o sobě něco pověz, Shayi.“
„Moc toho není.“ Podíval se na mě a mrkl. Zpražila jsem ho pohledem.
Jestli na mě ještě jednou mrkneš, vyškubu ti všechny řasy.
„Chodím do oktávy a bydlím u strejdy v Rowanově vile.“
Všichni se na něj překvapeně otočili. Okamžitě jsem si představila prázdné chodby a pavučiny. Málem jsem spadla Renovi z klína, naštěstí mě zachytil. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, kde vlastně Shay ve Vailu žije. Tohle by mě ale stejně ani ve snu nenapadlo.
To přece nemůže být pravda, Rowanova vila je instituce, ne normální dům.
„V Rowanově vile?“ zopakoval Ansel. „Já myslel, že je to muzeum nebo tak něco. Vy tam bydlíte?“
„Jo, patří mýmu strejdovi, ale ten se tam moc nezdržuje, kvůli práci jezdí pořád někde po světě. Takže mám dům v podstatě pro sebe. Mám dojem, že když je pryč dlouhodobě, povoluje tam prohlídky. Kdybyste se chtěli přijít podívat, budu jenom rád.“ Shay se na něj usmál, zato Ansel zbledl.
„To je od tebe hezký, Shayi,“ řekla jsem rychle, „ale tvýho strejdu by určitě nenadchlo, kdyby se tam objevila taková sebranka, jako jsme my, když tam má tolik starožitností.“
Nikdy bych bratrovi nedovolila do toho domu byť jenom vkročit. Ani nikomu jinému.
„Jak myslíš.“ Pustil se do oběda, který sestával ze čtyř müsli tyčinek a Spriteu.
„Jaký to tam je?“ Bryn opřela Anselovi bradu o rameno. Celý se rozzářil a já se musela usmát.
Shay si otevřel pití. „Nemůžu si stěžovat, že by tam bylo málo místa. Je to tam obrovský, ale popravdě řečeno trochu strašidelný. Bosque, můj strejda, je většinu času pryč, takže tam trčím sám, až na uklízečky, co tam docházej několikrát týdně. Jsou tam stovky místností.“
Zavrtěla jsem se, vůbec se mi nezamlouvala představa, že žije sám v tak monstrózní budově.
Shay ztlumil hlas, jako by nám vyprávěl strašidelný příběh. „Člověku to tam někdy připadá, jako by ho pronásledovaly stíny.“
„Stíny?“ zajíkl se Ansel.
Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem pochopila, že myslí na totéž co já.
Přízraky. Zachvěla jsem se.
Ren se na mě zahleděl. „Je ti něco?“
Naše obličeje byly těsně u sebe. Viděla jsem stříbrná zrnka v jeho tmavých očích, cítila jsem, jak se v té sametové tmě ztrácím.
„Callo, ty se třeseš. Co se děje?“ zeptal se znovu ustaraně.
„Zrovna jsem si vzpomněla, že jsem si ještě nepřečetla všechno, co jsme měli na dnešek za úkol z filozofie.“ Sklouzla jsem mu z klína. „Musím padat.“
Bez ohlédnutí jsem pospíchala k šatním skříňkám. Zapadla jsem na nejbližší toalety. Nebyla jsem si jistá, proč jsem tak vyvedená z míry, věděla jsem jen, že to napětí mezi Renem a Shayem už dál nesnesu.
Rozhlédla jsem se po kabinkách. Naštěstí byly prázdné, byla jsem sama. Postavila jsem se k umyvadlu, pustila studenou vodu a opláchla si obličej.
V tu chvíli zavrzaly dveře.
Takže asi tak dvě vteřiny soukromí.
„Callo.“ Něčí silná ruka mě vzala za rameno a otočila mě. Přede mnou stál Ren.
„Vypadni!“ Prudce jsem ho odstrčila. „Tohle jsou holčičí záchody.“
Zazubil se. „Jestli někdo přijde, pošleme ho pryč.“
Zamračila jsem se a otřela si obličej.
„Jsi bílá jako stěna, co se děje?“
Voda mi kapala z brady na krk. „Nic. Prostě mám jenom úkol, na kterej jsem včera zapomněla. Už jsem ti to říkala.“ Šla jsem si utrhnout papírový ručník.
Tiše zavrčel. „Hezkej pokus. Jenže ty na úkoly nikdy nezapomínáš.“
Kruci.
„Proč jsi za mnou přišel?“ Otočila jsem se zpátky k zrcadlu a předstírala, že si rovnám halenku. „Říkala jsem, že mi nic není.“
Pobaveně se usmál. „Říkalas, že nechceš, abych tě nechal na pokoji.“
Hodila jsem zmačkaný ručník do koše. „Když už jsme u toho, bavil ses dneska dobře?“
Zasmál se. „Myslíš tím, jak jsem tě měl na klíně, nebo tím jeho výrazem?“
„Já mu o nás řekla, Rene.“ Opřela jsem se o umyvadlo. „Nemusíš se před ním předvádět.“
„Dokážu posoudit sám, jak vážně náš vztah bere. Nebo sis nevšimla, jak se na tebe dívá?“
„Nebuď hloupej,“ odsekla jsem, ale tváře mi zčervenaly.
„Myslím to vážně,“ řekl tiše. „Nebojí se nás tak, jak by měl. Budu ho tolerovat, protože nám to nařídili Strážci, ale rozhodně pokouší mou trpělivost, když jde o tebe.“
Píchla jsem ho do prsou. „Ty žárlíš!“
Nic neřekl, místo toho mě popadl za ruce.
Vycenila jsem zuby. „Když jsem říkala, že nechci, abys mě nechal na pokoji, nemyslela jsem, že se tím máš řídit pořád. Teď bych byla ráda sama. Takhle si romantickou schůzku vážně nepředstavuju.“
Zavrtěl hlavou. „Chci se tě zeptat na tři věci.“
„Cože?“
„Za prvý: co tě doopravdy žere?“ To, jak ustaraně se tvářil, zmírnilo můj vztek.
„Přízraky. To, jak Shay říkal, že se mu zdá, jako by ho v tom domě sledovaly stíny. Bojím se, že jsou tam a dohlížejí na něj, když je Bosque pryč. Neví o nich.“ Otřásla jsem se. „Je to hrozně nebezpečný.“
„Máš o něj starost.“ V jeho očích se cosi mihlo, ale vzápětí to bylo pryč.
„Mluvíme tu o přízracích,“ naléhala jsem. „Jasně že mi to dělá starosti. Víš sám, co by mu mohly udělat.“
Nemělo smysl zapírat, že chci Shaye chránit, stejně bych to nedokázala zamaskovat. Naštěstí jsem se o to díky Loganovým rozkazům ani nemusela pokoušet. Aspoň zatím.
Ren zaťal zuby a mlčel. Po chvíli se ale zdálo, že dobojoval nějakou vnitřní bitvu.
„Je to nebezpečný, jestli tam doopravdy jsou. Jenomže to my nevíme. Strážci ovšem nechtějí, aby se mu něco stalo, takže mi připadá dost nelogický, že by ho vědomě ohrožovali. A nespoutanej přízrak by po každým člověku okamžitě vystartoval.“
Jeho sevření povolilo. „Netrap se tím. Je to divnej kluk, možná se mu to jenom zdálo.“
„To doufám.“ Ohlédla jsem se ke dveřím v obavách, že nás někdo přistihne. „Tři věci?“
„Za druhý: nechtěla bys se mnou po škole vyrazit na lov?“ Sklonil se ke mně.
„Na lov?“
„Na naší straně hor je stádo, který se moc rozrostlo.“
Pocítila jsem dychtivost lovit, přesto jsem zavrtěla hlavou. „Díky, to by bylo fajn, ale nemůžu.“
„Proč ne?“ Vypadal zklamaně.
Kousla jsem se do rtu a rozhodla se říct mu pravdu. Nebo aspoň její část.
„Víš, že po mně Logan chtěl, abych s Shayem trávila víc času.“
Mlčel, ale v prsou mu nebezpečně burácelo.
„Každý odpoledne mu pomáhám s úkolama.“
„Každý odpoledne?“ vyštěkl.
„Rozkaz je rozkaz,“ bránila jsem se chabě.
„Jasně.“ Znělo to nepříjemně poraženecky.
„Co bylo to třetí?“ zeptala jsem se ve snaze převést řeč jinam.
Znovu se usmál.
„Za třetí.“ Vzal mě za bradu, druhou ruku mi vsunul za záda a přitáhl mě k sobě. Pokusila jsem se od něj odstrčit.
„Kdepak, Cal, jestli se mě chceš zbavit, budeš se muset víc snažit.“
Nadechla jsem se a snažila se mu vykroutit, ale držel mě pevně. Najednou mě popadl a zvedl na kraj umyvadla.
„Co to děláš?“ Začínala jsem panikařit. „Každou chvíli sem může někdo přijít!“
„Když nás tu uvidí, tak zase rychle vypadne,“ pošeptal mi do ucha. „Se mnou si nikdo nezahrává.“
Roztáhl mi kolena a vyhrnul sukni. Chytila jsem se ho za tričko, abych nesklouzla do umyvadla. Znovu mi vklouzl rukou za záda a přitiskl se ke mně. Zajíkla jsem se, znovu přišel ten známý příval horka. Zdálo se mi, že se v něm snad utopím.
„To nemůžeme –“ Umlčel mě polibkem, ze kterého se mi zatočila hlava, zaryla jsem mu prsty do ramen.
„Říkala jsi, že nechceš, abych tě nechal na pokoji.“ Olízl mi rty. „Tak se snažím.“
„Chceš porušit pravidla?“ vymáčkla jsem ze sebe. „A co obřad?“
„Rád bych tě měl po svém.“ Vklouzl mi rukou mezi stehna.
Ochabla jsem jako hadrová panenka. „Nemůžu dýchat.“
„To znamená, že se ti to líbí.“ Znovu mě políbil.
Koutkem oka jsem zachytila pohybující se stín. „Rene, počkej,“ zašeptala jsem, „zdá se mi –“
V tu chvíli se rozlétly dveře.
„No ne.“ Sestra Flynnová vůbec nepůsobila překvapeně. „Neruším?“
Ren tiše zaklel. S ní si pro změnu netroufal zahrávat on. „Omlouvám se, slečno Flynnová, právě odcházím.“
Zčervenala jsem, když mi pozapínal knoflíčky. Ani jsem si nevšimla, že mi je rozepnul. „Hezky jsme si popovídali, Cal. Uvidíme se ve třídě.“
Sklonil se, políbil mě na čelo a s vítězoslavným úsměvem odešel.
Zavřela jsem oči a sklouzla z umyvadla na zem. Kupodivu jsem ani neupadla, ačkoli jsem si byla jistá, že se brzy rozteču. V duchu jsem ještě pořád cítila Renovo objetí, viděla jeho tvář, ale najednou se ten výjev změnil a místo něj se na mě usmíval Shay. Takhle to dál nejde.
Zvonivý smích mě vrátil do reality. Sestra Flynnová došla až ke mně a dveře za sebou nechala zabouchnout.
„Chuděrko malá. To čekání pro tebe musí být tak těžké. Slyšela jsem, že Renier je vynikající milenec. Všechny Strážkyně si o něm šuškají – o mladém Ochránci, který se jim zjevuje ve snech.“
Její úsměv byl zlý a nepřátelský. „Ale pravidla jsou pravidla. Je to vůdce smečky, takže jeho… dychtivost se dá omluvit. Zato u tebe je to velké zklamání.“
Zachytila jsem se umyvadla, protože se mi zvedl žaludek.
„Dávej si pozor, děvenko, jinak řeknu Loganovi, že se váš vztah vyvíjí až příliš dobře. Doporučovala bych ti nerozzlobit ho. Ty tvoje půvabné nožky by měly až do Samhainu zůstat u sebe.“ Bílými hubenými prsty mě pohladila po tváři. „Pro dnešek tvé chování omluvím, ale dej pozor, ať se to víckrát neopakuje.“
Zaryla mi nehty do tváře tak, aby mě to zabolelo, ale nezranilo. Ve výsměšném gestu se ke mně nahnula a políbila mě na čelo.
Otočila se ke dveřím a kdákavě se rozesmála. Dívala jsem se za ní a zdálo se mi, že se ten hrb, co má na zádech, podivně kroutí.