Shay obrátil list a zapsal si pár vět, já se vedle něj neklidně ošívala.
„Nechápu, proč se sem nesmí nosit pití,“ stěžovala jsem si. „Jak toho mám tolik přečíst bez kafe?“
„Vždyť jsi ještě nic nepřečetla, Callo,“ podotkl, aniž by zvedl oči. „Jenom tu sedíš a díváš se, jak čtu já.“
„Zatím jsi mě neposlal nic hledat.“ Zalétla jsem očima ke knize, která ležela před ním. „Už jsi tam narazil na něco užitečnýho?“
Semkl rty do úzké linky.
„Nemyslela jsem to jako kritiku,“ řekla jsem rychle. „Jen se ptám, jak jsi daleko.“
Opřel se. „Vypadá to, že kniha je rozdělená do tří částí. De principas priscis, což bude asi původní legenda o tvém světě. Pak je tu část nazvaná De proelio…“ Odmlčel se a vyčkávavě mě pozoroval.
„Bitva,“ řekla jsem.
Kývl. „Tak nějak jsem si myslel, že tohle slovo budeš znát.“
Usmála jsem se a protáhla si paže. Už při pouhé zmínce o boji mi zacukalo ve svalech. Navíc jsem už celé hodiny nepřetržitě seděla, nejdřív ve škole a teď v knihovně. Shay mě chvíli pobaveně sledoval, pak se vrátil ke svým poznámkám.
„Možná jsou v týhle části podrobnosti o válce čarodějů. No, to zřejmě brzo zjistíme.“
„A co ta třetí část?“
Zamračil se a odhrnul si z čela zlatavě hnědé vlasy. „Tý rozumím asi nejmíň. Pořad mi to není jasný.“
Otevřel knihu a zalistoval v ní.
„Je z nich nejkratší. Je nazvaná Pronuntiatio volubilis.“
„Oznámení?“
Shay se chopil latinského slovníku. „To bych neřekl. Spíš to bude něco jako proroctví nebo věštba. Jenže to druhý slovo, volubilis, naznačuje, že to není pevně daný, jako třeba sudba nebo předurčení. Ať už se ta část týká čehokoli, je to něco, co se dá změnit.“
„Takže kniha končí popisem něčeho, co se má stát v budoucnosti?“ Z neznámého důvodu se mi zježily chloupky na zátylku.
Otráveně zabručel. „Ne. Přeskočil jsem na poslední stranu, abych zjistil, jestli je tam nějakej závěr, co by tu kapitolu trochu shrnul.“
Nalistoval poslední stranu.
Naskočila mi husí kůže. „Co tam stojí?“
„Crux ancora vitae.“
„Cože?“ Vstala jsem a přešla k němu.
„Mám dojem, že je to nějaký přísloví nebo něco. Znamená to ‚kříž je kotvou života‘. Netušil jsem, že ti tví čarodějové jsou křesťani.“
Přecházela jsem neklidně kolem stolu. „To rozhodně nejsou. A obsah týhle knihy není křesťanskej. Ať už to přísloví znamená, co chce, s tímhle nesouvisí.“
„Určitě se pleteš,“ oponoval mi. „Vezmi v úvahu formu latiny, kterou je tohle napsaný, a všechno ostatní, co se dá porovnat s dalšíma vzácnýma knihama: písmo, iluminace, díky tomu všemu se dá poměrně snadno zařadit. Je z konce středověku, raná renesance. Tím pádem je vliv křesťanství celkem na místě, navíc je tady ta věc s křížem.“
„Ta kniha možná vznikla ve středověku, ale obsah určitě ne. Dávní tu byli ještě před křesťanstvím.“
„Jenže jestli je to tak, co to teda, sakra, znamená?“ Otráveně svazek odstrčil. „Někdo měl tomu bláznovi vysvětlit, jak má vypadat závěr knihy. Tady žádnej závěr není, jen nějaký pitomý přísloví,“ rozčiloval se. „A obrázek.“
Zarazila jsem se. „Obrázek?“
„Jo, obrázek kříže.“ Znovu si knihu přitáhl a upřel pohled na poslední stranu. „Možná to přece jenom trochu podporuje tvoje tvrzení, že nejde o křesťanskou záležitost. Rozhodně mi nepřipomíná žádnej krucifix, co jsem kdy viděl.“
Rozechvěle jsem se posunula blíž. „Jak to myslíš?“
„Proč se nekoukneš sama?“ Podíval se na mě. Když viděl, jaký mám strach, vstal.
„Callo.“ Vzal mě za ruce. „Chápu, proč se tý knihy bojíš, ale když už ses dostala tak daleko, myslím, že by ses na to měla podívat.“
Začala jsem vrtět hlavou, ale on mi pevně sevřel dlaně. „Potřebuju tvou pomoc.“
Díval se mi do očí, chápavě, a přesto vyzývavě.
Chtěla jsem odmítnout, ale už od chvíle, kdy jsem souhlasila, že za ním přijdu do knihovny, mi bylo jasné, že není cesty zpět. „Dobře.“
Dotáhl mě ke stolu. Když knihu natočil ke mně, roztřásla jsem se. Posadil se a dal si ruce za hlavu.
„Divný, co? Zvlášť, jak je kresba na obou koncích jiná, ten kříž pak působí asymetricky, i když jsou obě části stejně dlouhý.“
Zírala jsem na obrázek, pak na něj. „Ty to nepoznáváš?“
„Jestli to nepoznávám? Měl bych snad?“
„Shayi, přesně tohle tetování máš vzadu na krku.“ Klepla jsem do obrázku prstem.
Zasmál se. „Žádný tetování nemám.“
Tak tohle bylo divné. „Ale máš.“
„Myslím, že bych si pamatoval, kdybych si něco nechal vytetovat. Prej to dost bolí.“
Ucukl, když jsem mu vzadu odtáhla výstřih trička. Tetování bylo tam, přesně jak jsem si je pamatovala. Kříž, navlas stejný jako v knize Strážců, vyvedený černým inkoustem.
„Říkal jsem ti to. Nic tam není.“ Pokusil se mi vykroutit, ale popadla jsem ho za rameno.
„Shayi – máš na krku přesně tenhle kříž. Právě se na něj dívám.“
Zachvěl se. Pustila jsem ho.
„Myslíš to vážně, Callo?“ zašeptal.
„Jo.“ Sehnula jsem se k němu. „Copak jsi nikdy neviděl vlastní krk?“
Zamračil se. „Zezadu je to fyzicky dost obtížný. Každopádně nevím o tom, že bych tam něco měl. Vážně tam je?“
Zachvěl se, když jsem prsty obtáhla obrys kříže.
„Ano, přesně tady.“
„Půjč mi zrcátko, půjdu se podívat do zrcadla v koupelně.“ Vstal a čekal.
„Žádný nemám.“
„Fakt?“ Vzdychl. „No nic, na něco přijdu.“ Odběhl a já se sesula na jeho židli.
O pár minut později jsem zvedla oči od rozečtené knížky a zjistila, že přede mnou stojí Shay a tváří se nakvašeně. „To si ze mě střílíš, nebo co?“
„Sehnal jsi zrcátko?“
„Půjčil jsem si ho od knihovnice, řekl jsem jí, že si nemůžu vyndat kontaktní čočku.“
„Ty nosíš čočky?“
„Ne.“ Odtáhl si druhou židli. „Neodpověděla jsi mi.“
Napřímila jsem se. „Nemám důvod ti lhát, Shayi. Chceš říct, žes na krku nic neviděl?“
„Přesně tak. Prohlídnul jsem si krk a nic tam není, žádný tetování, a už vůbec ne divnej vytetovanej kříž.“
„Je mi líto, ale máš ho tam. Moc toho o magii Strážců nevím, takže se můžu jen dohadovat, ale zřejmě na tebe seslali nějaký kouzlo, který ti brání ho vidět.“
Znovu jsem se zadívala na obrázek. „Nařídili nám, abychom před tebou tajili všechno o našem světě, i když tě máme chránit. Z nějakého důvodu nechtějí, abys o tom věděl.“
Zbledl. „Chceš říct, že můj strýc na mě použil kouzlo, abych to tetování neviděl?“
„Není to tvůj strýc,“ připomněla jsem mu jemně, leč neústupně. „Ano, myslím, že to musel udělat on.“
Shay se opřel o kolena a schoval si hlavu do dlaní. Váhavě jsem vstala, objala ho a přitiskla k sobě. Rozbušilo se mi srdce. Uvědomovala jsem si, že bych si od něj měla držet odstup, ale nedokázala jsem se jen tak dívat, jak je nešťastný, a nic neudělat.
Objal mě kolem pasu a opřel se o mě. Pohladila jsem ho po rozcuchaných vlasech. Musela jsem se kousnout do rtu, abych ho nepolíbila na čelo.
„Díky,“ zašeptal stísněně. Odkašlal si. „Je trochu těžký vyrovnat se s tím, že vlastně vůbec nevím, kdo jsem.“
Tiše jsem se zasmála.
„To ti připadá legrační?“
Vískala jsem ho ve vlasech. „Ne, to jen, že mně se to zdá docela zajímavý. Já vždycky věděla naprosto přesně, kdo jsem a kým budu.“
Narovnal se a já ho pustila z náruče.
„Přeješ si snad být někým jiným?“
„Ne,“ řekla jsem rychle. „Jsme tím, kým jsme. Nechci být někdo jiný, ale právě teď mám strach, co to znamená pro ty, na kterých mi záleží.“
Pohladil mě po tváři. Dívala jsem se mu do očí a připadala si, jako bych objevila tajnou zahradu.
Rychle jsem se vrátila na místo, nepříjemně zadýchaná.
Začala jsem znovu čmárat do bloku a cítila na sobě jeho upřený pohled. „Chtěla jsem zjistit, co je v tý knize, protože se o Strážcích a Ochráncích potřebuju dozvědět víc.“
Otočila jsem se k němu. Ulevilo se mi, že nevypadá uraženě.
„Jenomže teď už je jasný, že všechno, co se tu odehrává, se točí kolem tebe, Shayi. Musíme zjistit, kdo vlastně jsi.“
Nepromluvil, jen přikývl.
Ukázala jsem na svazek v kůži. „Takže, víme, že máš tenhle kříž na krku, ale netušíme, co to znamená.“
Shay si prohlížel obrázek. „Mám tam i tyhle trojúhelníky?“
„Ne.“ Neochotně jsem si k němu přitáhla židli, abych na vyobrazení viděla.
„Myslíš, že jsou důležitý?“ Ukázal na můj zápisník. Překvapeně jsem zjistila, že jsem mezitím na bílou stránku načrtla alespoň deset trojúhelníků.
„Nemůžu se zbavit dojmu, že už jsem je někde viděla, jenom si teď nedokážu vzpomenout kde.“ Snažila jsem se přemýšlet.
„Už vím!“
Zalovila jsem v tašce a vytáhla pracovní sešit na organickou chemii.
„Máš snad problémy s chemií?“ zamračil se.
Zavrtěla jsem hlavou a listovala, dokud jsem nenašla úvod k pokusu, který jsme prováděli v pondělí.
„Koukni. Věděla jsem, že jsem to už někde viděla. Je to úvod k tomu alchymistickýmu pokusu.“ Ukázala jsem na trojúhelníky. „Jsou to alchymistické symboly.“
Shay vstal a podíval se mi přes rameno. „Ještě že sis ten úvod přečetla, já ho přeskočil.“
Usmála jsem se a spustila nahlas: „Tyto čtyři trojúhelníky představují čtyři základní prvky: zemi, vzduch, oheň a vodu.“
Ještě jednou jsem si prohlédla vyobrazení v knize Strážců a pak to v učebnici.
„Pořád ale nechápu, jak to souvisí s tím křížem.“
„Vypadá to, že jsi našla první téma, který můžeš prozkoumat, Cal.“ Plácl mě do ramene.
„Dobře. Nepřišel jsi ještě na něco, kromě toho přísloví? Jak že to přesně bylo?“
„Kříž je kotvou života,“ zadeklamoval výsměšně. „Poslední věta v knize, pak je tam jenom ten obrázek.“
Zapsala jsem si větu mezi trojúhelníky načmárané v zápisníku.
„Co je před tím příslovím?“
„Další bláboly. Úplně na konci jsou dvě řádky, oddělený od ostatního textu. Na poslední stojí to přísloví a na předposlední se píše: ‚Nositelem kříže je Scion‘.“
„Nositelem kříže je Scion. Kříž je kotvou života,“ zašeptala jsem, pak jsem se podívala na Shaye. Zamrazilo mě. Poznala jsem, že i on začíná chápat.
„Co znamená slovo Scion, Shayi?“ zeptala jsem se tiše.
Polkl. „Znamená to ‚potomek‘.“
„Ale čí potomek?“ Měla jsem pravdu, je to někdo.
„Prostě potomek. Často se to používá ve smyslu ‚dědic‘.“
„Shayi –“ Chtěla jsem ho vzít za ruku, ale bála se ho dotknout.
„Ne,“ ohradil se zostra, vstal a poodešel k regálu s knihami, které nás obklopovaly.
Vyskočila jsem. „To musíš být ty. Máš na krku ten kříž. To ty jsi Scion.“
„Ne, ne, ne.“ Když jsem se k němu chtěla přiblížit, začal couvat. „Je to všechno jenom – nějakej trik nebo hodně blbej vtip.“ Vypadal ztrhaně. Vyčítavě na mě ukázal prstem.
„Mám tetování, který nemůžu vidět. Můj strejda není člověk, ale čaroděj. A teď bych měl bejt ještě ke všemu nějakej výjimečnej potomek, o kterým se píše v knize, co vznikla stovky let předtím, než jsem se narodil? To nežeru.“
Když jsem pochopila, že se chystá utéct, udělala jsem to jediné, co jsem mohla.
„Shayi,“ zavolala jsem na něj přísně, to ho na chvíli zarazilo.
Okamžitě jsem se na něj vrhla a ještě ve vzduchu se převtělila. Povalila jsem ho na podlahu, předními tlapami ho přitiskla k zemi. Teprve pak jsem na sebe znovu vzala lidskou podobu.
„Možná si přeješ, aby to všechno byly lži, ale díváš se na holku, která se umí proměnit ve vlka, kdykoli se jí zachce, nebo už jsi na to zapomněl?“ Pohladila jsem ho po tváři. Až příliš jsem si uvědomovala, že na něm ležím. Zavřela jsem oči a vdechovala jeho vůni.
Vzal mě kolem krku, přitáhl si mě, a než jsem mohla zareagovat, políbil mě.
Začalo to pomalu, jako zvídavé pátrání. Byla jsem jako uhranutá. Pootevřela jsem rty a nechala se strhnout touhou.
Polibek nabral na intenzitě. Shay mě hladil po zádech, posléze mi vklouzl rukou pod tričko a dotýkal se mé holé kůže. Měla jsem pocit, jako bych pila žhavou lávu. Tiskla jsem se k němu, chtěla poznat i další tajemství, do kterých by mě mohl zasvětit. Víc téhle svobody, téhle divokosti.
Chytil mě a překulil se, takže teď tiskl k zemi on mě. Cítila jsem jeho vzrušení, které se mísilo s mým vlastním, horečná touha visela ve vzduchu, připravená udeřit. Objala jsem ho nohama, přivinula se k němu. Jeho ruce bloudily po mém těle, setrvávaly na citlivých místech, až jsem se zajíkala, poutaly mě k němu a zároveň osvobozovaly. Teprve když jsem nahlas zasténala, začala jsem znovu vnímat okolní svět.
Zprudka jsem se mu vymanila, až se mi zatočila hlava, a doklopýtala ke stolu.
Tohle nemůžu, nesmím. Ale chtěla jsem, víc než cokoli na světě.
Zvedl se a usmál se na mě. Jeho oči znovu ožily tím teplým světlem.
„Co se stalo?“
Rozčileně jsem se posadila. Nenáviděla jsem své tělo, které ještě pořád bolelo, jak jsem se vyprostila z jeho náruče.
„No jasně, pravidla líbání a tvá blížící se svatba. Kdy to vůbec bude?“
„O Samhainu.“ Srdce se mi sevřelo při pomyšlení, jak je to blízko.
„Kdy?“ Neúspěšně se to pokusil vyslovit. „To něco znamená?“
Zmuchlala jsem kus papíru a hodila ho po něm. „O Samhainu.“
„No dobře, a to je kdy?“
„31. října.“
„Na Halloween?“ podivil se. „Tomu říkám romantika.“
„Nejde o Halloween, ale o Samhain.“ Věnovala jsem mu varovný pohled, bohužel se minul účinkem.
„A proč je to tak důležitý datum?“
„Protože v tuhle noc můžou Strážci obnovit svou moc. Hranice mezi světy je o Samhainu nejtenčí.“
„Jakými světy?“
„Tímhle a podsvětím.“
„To zní dost děsivě.“ Popadl pero a něco si zapsal, všimla jsem si však, že se mu třesou prsty. Napadlo mě, jestli je to strachy, nebo jestli je jeho tělo stejně zdrcené a roztoužené jako moje.
„Asi to nebude žádná legrace,“ přisvědčila jsem. „Ochránci naštěstí jen hlídkují na hranicích území. Nikdy jsem neviděla, jak to probíhá.“
Najednou mi bylo nepříjemně.
Podíval se na mě. „Co je, jsi celá zelená!“
Sevřela jsem okraj stolu. „Letos u toho musím být.“
„Proč?“
„Tentokrát bude obřad jiný.“ Zaryla jsem nehty do laku. „Protože tuhle noc vybrali jako noc naší svatby.“
„Víš, co to obnáší?“ I on trochu pobledl.
„Ne. Svatební rituál je tajný, takže o něm nevím skoro nic.“
„To je teda nanic,“ ulevil si. „Jako vůbec tohle všecko.“
„Nech toho, Shayi.“ Zkusila jsem se znovu začíst do své knížky.
„Nechápu, proč byste ty pravidla nemohli změnit,“ naléhal. „Podle toho, co jsem slyšel, chodil Ren s půlkou Vailu.“
Zřejmě čekal, že mě to bude šokovat.
„To ví každej. Nezáleží na tom, je jeho věc, že to tak chtěl.“ Upírala jsem oči na stůl. „Pro něj platí jiný pravidla.“
„Takže kluci jsou prostě kluci, kdežto holky musejí poslouchat?“ soptil.
„Tak to prostě je.“ Dala jsem nohu přes nohu. „Nikdo se mě nesmí dotknout, to je zákon Strážců.“
„Zato jak je vidět, Ren se může dotýkat, koho chce,“ opáčil.
„Je vůdce smečky. Má lov v povaze.“ V hladké desce stolu zůstávaly rýhy po mých nehtech. Nechtěla jsem, aby se zeptal na to, k čemu to všechno směřovalo.
Zamračil se. „On je vůdce, ty jsi vůdkyně, copak ty nemáš v povaze lovit?“
Neodpověděla jsem.
„A já se tě dotkl…“ Neklidně se zavrtěl, jako by se nemohl dočkat, až to udělá znovu. Chce mě tolik jako já jeho?
„Neměla jsem to dovolit.“ Schlípla jsem. „Nemohli bychom radši mluvit o něčem jiným?“
„Ale vždyť to není fér,“ namítl a natáhl se, aby mě vzal za ruku.
Odsunula jsem se od něj. „Nejde o to, co je fér. Je to tradice, pro Strážce je to důležitý.“
„No a co…“ Nedokázal dopovědět.
„Obřad se blíží.“ Strčila jsem ruce pod stůl. „Nejsem volná. A jen pro tvou informaci, Ren teď taky s nikým jiným nechodí.“
„Chodí snad s tebou?“ Shay zaklapl zápisník.
„To je složitý.“ Ve skutečnosti je to jednoduché. Patřím Renovi, ne tobě.
Sesul se na židli. „Nemůžu ho vystát. Chová se, jako bys mu patřila.“
„Nerozumíš mu. A už mě víckrát nelíbej.“
„To ti nemůžu slíbit.“
Odvrátila jsem se a doufala, že si nevšiml, jak mi zčervenaly tváře. Nechtěla jsem, aby mi to slíbil, jenomže jsem neměla na vybranou. Musím to zarazit, a to hned.
„Dobře.“ Snažila jsem se mluvit chladně a výhrůžně. „Určitě ti nebude vadit, když přijdeš o jednu ruku.“
Ucukl. „To bys neudělala.“
Zasmála jsem se. „Riskneš to?“
Otřásl se a něco zabručel.
„Tomu jsem nerozuměla.“ Přála jsem si, aby se mě zase dotýkal, a měla jsem proto na sebe i na něj vztek.
„Je hezký vědět, že jsem se zakoukal do vestálský panny,“ utrousil rozčileně.
„Cože?“
„To byla taková sorta žádoucích, ale nedotknutelných holek. Pokud porušily přísahu neposkvrněnosti, pohřbili je zaživa.“
„Pohřbili je zaživa?“ Otřásla jsem se. Tak to by mě čekalo, kdyby se Strážci dozvěděli, k čemu mezi mnou a Shayem došlo? Věděla jsem, že kdyby se mě dotkl kdokoli kromě Rena, mělo by to následky, ale nikdy mě nenapadlo, jak zlé by mohly být.
„A ten šťastlivec, co svedl posvátnou pannu na scestí, byl na veřejnosti ubičován k smrti,“ dopověděl.
Najednou jako by se ve mně rozprostřela bezedná prázdnota. Trest, který by stihl mě, byl hrozný, ale pomyšlení na to, co by se stalo Shayovi, bylo mnohem horší.
„Asi bychom se měli poučit z historie,“ pronesla jsem tiše.
„Nežijeme ve starém Římě,“ prskl.
„Protože tohle téma už jsme uzavřeli,“ prohlásila jsem a ignorovala jeho rozčilený výraz, „navrhuju vrátit se k tomu, co je doopravdy důležitý.“
Jen na mě zíral.
„Prosím,“ zašeptala jsem.
„Dobře.“ Znovu otevřel zápisník. „Takže když budeme vycházet z toho, že já jsem ten Scion, co z toho plyne?“
Děkuju.
„Podle mě to záleží na tom, čí jsi potomek.“
Pokrčil rameny. „Nikoho slavnýho.“
„Ty si na rodiče nepamatuješ?“
„Ne. Zemřeli při bouračce, když mi byly dva roky. Nepamatuju si ani, jak vypadali.“ Přitáhl si knihu do klína a dotkl se vyobrazeného kříže. „Nemám jedinou fotku. Bosque tvrdí, že nejlepší je na minulost zapomenout.“
Zamračila jsem se. „Ty nemáš na rodiče vůbec žádnou památku?“
„Jen deku, kterou mi upletla máma.“ Ostýchavě se usmál. „Všude jsem ji tahal s sebou, když jsem byl malej.“
Pohrávala jsem si s koncem copu. „Jak se jmenovali?“
„Tristan a Sarah Doranovi.“
Trhla jsem sebou tak, že jsem málem spadla ze židle. Panebože, ta jména. To ne!
Zvedl hlavu. „Co je?“
„Tristan a Sarah?“ zopakovala jsem a polila mě vlna hrůzy.„Ano. Co je zase, Callo? Máš snad pro mě ještě další špatný zprávy?“
„Nevím sice, jestli to s tím nějak souvisí, ale tu noc, co nás napadli před Edenem…“ Vybavila se mi tvář zajatého Hledače. „Ten Hledač, kterýho jsme zajali, vyslovil jejich jména, mluvil o Tristanovi a Sarah.“
„Jeden z chlapů, co po nás šli, znal moje rodiče?“ Vystouply mu žíly na krku.„Nevím.“ Snažila jsem se mluvit pravdu, ale každé další slovo bylo jako náhodné vlákno, které páře můj život.„Co přesně říkal?“ Shay mě soustředěně poslouchal.„Ptal se, kde jsi.“ Odmlčela jsem se a pátrala ve vzpomínkách. „A pak řekl: ‚On nic neví, že ne? Neví, kdo je. Že to vy máte na svědomí Tristana a Sarah? Co s ním chcete udělat? "
Sevřel područky židle. „Myslel jsem, že Hledači se snaží zničit svět. Nemají být ti špatní?“Přikývla jsem, ale nedokázala to nijak vysvětlit.Vstal, zavřel notes a zvedl batoh. „Promiň, ale musím pryč. Je toho na mě nějak moc…“ Bezradně zavrtěl hlavou. „Potřebuju bejt chvíli sám. Ale zítra sem zase přijdu.“Zůstala jsem sedět, přestože bych nejradši šla s ním.„A Callo,“ pošeptal mi ještě do vlasů, „myslím, že nejsem jedinej, komu lhali.“
2024 ©