Mýtinu zahalily stíny a všechny barvy potemněly.
„Myslel sis, že je to Hobbes, viď?“ Hleděla jsem do tmy mezi stromy a bála se, že tam může někdo číhat. „Proto sis tu knížku vzal, že jo?“
„Jo, napadlo mě, že jde o nějakou jeho nepublikovanou stať.“ Zdálo se, že ho to trochu mrzí. „Byl jsem z toho dost vedle. Přiznávám, že jsem ji nečetl. Zasekl jsem se u těch map, navíc jsem s latinou trochu na štíru. Bude mi nějakou dobu trvat, než tuhle potvoru přeložím.“
Slyšela jsem, jak poklepal na kožené desky. „Není to Hobbes, viď?“
„Ne.“ Usmála jsem se. „Ani náhodou. Radši ji zase pěkně vrať tam, kde byla.“
„Tak jak víš, co je zač?“ zeptal se netrpělivě.
„Protože máme zakázáno ji číst. Pod trestem smrti.“
„Jak by se mohlo přečtení knížky trestat smrtí?“ nechápal, ale strčil svazek do batohu.
Vzala jsem ho za ruku. „Tady o tom nemůžeme mluvit. Pojď.“
„Kam jdeme?“ Klopýtl o kámen a narazil do mě, jak jsem ho táhla zahradou.
„Ke mně do auta.“
„Do auta?“ Stiskl mi dlaň.
„Kvůli tomu ne,“ ohradila jsem se, ale nepustila ho. „Aby nás nikdo neslyšel.“
Když jsme se dostali k jeepu, otevřela jsem dveře a nastoupila. Položila jsem si hlavu na volant.
„Co se děje, Callo?“ Slyšela jsem, jak rozepíná batoh. „Co je v tý knížce?“
„Jsou tam tajný vědomosti Strážců. Je to jejich nejposvátnější text.“
„Takže jsme zase u těch Strážců. Už mi konečně řekneš, co jsou zač?“
„Povím ti o té válce.“ Zvedla jsem hlavu a upřela oči na setmělé parkoviště. „Vypadá to, že v ní nějak figuruješ, ale netuším proč.“
„Proto je tady všechno tak divný?“ To už seděl vedle mě. „Protože tu zuří nějaká nadpřirozená válka, o který nic nevím? O který neví nikdo z lidí?“
„Ano, ale ty ses do toho zamotal kvůli tomu, s kým jsi spojený.“
„S tebou?“ Suše se usmál.
„Nejen se mnou. Je tady taky tvůj strejda.“
„Bosque? Co s tím má společnýho zazobanej konzultant?“
„To přesně nevím.“ Položila jsem ruku na jeho sedadlo. „Poprvý jsem ho viděla v pátek večer v Edenu, ale bylo mi jasně řečeno, že je to v našem světě důležitá osobnost. Je Strážce a má velkou moc. Takovou, že může rozkazovat těm, kdo rozkazují mně.“
„O čem to mluvíš?“ Otočila jsem se na něj, protože to řekl dost vyděšeně. Ani v tom přítmí mi neušlo, jak zbledl.
Vzdychla jsem. „Je mi to líto, Shayi. Tvůj strejda není člověk a určitě to není bratr tvé matky. Nevím, proč jsi u něj. Nikdo z Ochránců ještě neslyšel, že by mezi Strážci žil člověk – dokud ses tu neobjevil ty.“
„To se pleteš,“ oponoval. „Znám ho skoro celej život. Možná se mnou moc nebyl, když jsem vyrůstal, ale rozhodně je to člověk.“
„Nepletu se. Strážci tak sice vypadají, ale lidi to nejsou.“
Vystouply mu žíly na krku. „Jestli nejsou lidi, tak co jsou?“
„Dávní. Tvorové, ve kterých se snoubí pozemské a božské, jsou plní magie. Jsou to čarodějové.“
„Čarodějové a čarodějnice nejsou lidi?“ Zíral na mě.
„Lidi jsou v tomhle světě relativně noví. Někteří praktikují pohanské rituály a říkají si tak, ale to není totéž.“ Upírala jsem na něj oči. „Dávní mají moc odpradávna. Lidi jsou smrtelní, křehcí. Dávní ne. Byli tu už předtím, než lidi začali zaznamenávat dějiny. Pohybují se mezi naším světem a podsvětím. Strážci stráží Zemi, mají moc ochránit ji. Tomuhle světu vládnou čarodějové, jejich úkolem je dohlédnout na to, aby se nerozpadl. Lidem dovolili, aby si mysleli, že mají všechno pod kontrolou oni. Zájmy Dávných jsou docela jiné než ty lidské.“
Shay se zapřel o přihrádku v palubní desce. „Dobře, dejme tomu. Jak je v tom případě možný, že je nazýváš Dávnými nebo čaroději a přitom říkáš, že strýc je Strážce? Jakej je v tom rozdíl?“
„Strážci nejsou jediní čarodějové. Dávní se kdysi rozdělili na dvě frakce, Strážce a Hledače, a vypukla mezi nima válka, která zuří dodneška.“
„A Hledači jsou vaši nepřátelé?“ Otevřel přihrádku a začal se probírat mými cédéčky, jako by hledal něco normálního, co by mu pomohlo ustát tenhle rozhovor.
„Ano.“
„Proč?“
„Když na svět přišli lidi, Dávní byli požádáni, aby je chránili.“
Shay upustil cédéčko Sea Wolf, které vytáhl. „Kdo je o to požádal? Bůh? Takže Bůh existuje?“
„To vážně nevím,“ připustila jsem. „Teologie nepatří k výcviku Ochránců. Možná Bůh… možná bohové nebo bohyně. Vím jenom, že ta určitá síla prostě jmenovala Dávné ochránce lidstva, kteří je měli vést, pomáhat jim přežít.“
„Takže Dávní byli andělé?“ zeptal se skepticky.
„Ne, to ne. Nemluvíme o nebeských chórech. Dávní se pohybují mezi hmotnou a duševní dimenzí, jejich původ je záhadou… přinejmenším pro většinu z nás. Žádná z náboženských teorií, které lidi v minulosti vyvinuli, nevysvětluje jejich původ a místo na světě.“
„Mně se to moc nezdá, Callo,“ řekl. „Vypadá to jako uhozená náboženská fantazie. Kouř a zrcadla.“
Začala jsem si pohrávat s bezpečnostním pásem. „Já ti jen říkám to, co odmalička vykládali mně. Nejsou tyhle věci vždycky tak trochu záhadný?“
„Možná,“ zabručel. „Takže v čem je problém? Proč se všechno tak zvrtlo?“
„Někteří z Dávných o tuhle práci nestáli,“ vysvětlovala jsem. „Měli jiné představy, jak využít svou moc, role ochránců lidí je nijak nelákala.“
Zamračil se. „No vidíš, přesně tohle jsem myslel. Zní to tak biblicky. Padlí andělé, velká ega, žárlivost, pomsta Bohu – tohle už jsem slyšel. Některé ze škol, kam mě Bosque posílal, byly katolické.“
„Sám jsi říkal, že máš rád Evu, což znamená, žes nebyl zrovna dobrý katolík.“
„Říkal jsem, že mě posílal do katolických škol.“ Znovu se zaměřil na mou diskografii. „Nekonvertoval jsem… aspoň zatím. Takže padlí andělé, válka na nebesích – jsem na správné stopě?“
„Netvrdila jsem, že lidi o ničem z toho nemají páru,“ upozornila jsem ho. „Ale pořád to jsou jen spekulace a já se ti snažím vysvětlit, co se doopravdy děje. Válka probíhá tady, ne na nebesích.“
„Takže Dávní, kteří o tu práci nestáli… to jsou ti Hledači? Kvůli tomu se vede ta válka?“
Podívala jsem se do zpětného zrcátka, pořád jsem měla strach, že by nás někdo mohl sledovat. „Strážci dohlížejí na posvátná místa Dávných. Ta posvátná místa na Zemi představují zdroje moci Strážců, kterou používají k ochraně lidstva. Hledači chtějí tahle místa ovládnout, připravit Strážce o moc, aby ji mohli využívat sami. Kdyby se jim to podařilo, lidé by skončili pod bičem a zvůlí Hledačů. Stali by se z nich otroci, Hledači by ovládali Zemi a přirozený řád světa už by nebyl v rovnováze. Veškeré dobré záměry i naděje by byly zmařeny a svět zničen. Proto je nutné ta místa chránit.“
„Ochránci jako ty jsou tu, aby odráželi Hledače,“ konstatoval a konečně zavřel přihrádku.
Dotkla jsem se jeho tváře. „Shayi, mám o tom přestat mluvit?“
Zavrtěl hlavou a já cítila, jak mě do dlaně škrábe jeho neoholené strniště. „Ne, chci to vědět, ale popravdě řečeno to nedává smysl. Vlastně bych docela rád věřil, že jsi praštěná nebo lžeš. Jenomže si uvědomuju, že mluvím s holkou, která se dokáže převtělit ve vlka, kdykoli se jí zachce.“
Usmála jsem se.
„Takže Hledači se snaží dostat k těm místům.“ Vzal mě za ruku.
Bylo snazší mluvit, když mě za ni držel. Připadala jsem si jistější.
„Obecně vzato. Jenomže se jim to nedaří. Zhruba před třemi sty lety došlo ve válce k zásadnímu zvratu. Tehdy bylo naposledy povoláno vojsko Ochránců, aby bojovalo za Strážce. Vyhráli jsme, ale bylo to těsný. Pak proběhl hon na Hledače a skoro všichni byli vyhlazeni.“
„Tak proč tu pořád jste?“
„Je nás míň. Strážci už nepotřebujou celé vojsko. Hledači ale neustále představují ohrožení, i když jsou v oslabení. Vedou teď takovou partyzánskou válku, přepadají nás, dělají nájezdy.“
„Bojujete s nima často?“
„Tady u nás nedošlo k napadení skoro dvacet let.“ Kousla jsem se do rtu. „Až teď.“
„Teď?“ Zhluboka se nadechl. „Myslíš v pátek?“
Přikývla jsem. „Ti chlápci, co nás venku sledovali, byli Hledači.“
Pustil mě a opřel se o okénko. „Co chtěli?“
Zaváhala jsem. Připadalo mi nefér říct mu, že šli po něm, dokud nebudu vědět proč.
„To nevím.“
„Strejda říkal, že je zadrželi. Myslel jsem, že zavolal policajty.“
„Ne.“ Sevřela jsem volant. „Jednoho jsem zabila. Toho druhého si vzali Strážci k výslechu.“
„Tys zabila jednoho z nich?“ Odsunul se ode mě.
Neušlo mi, že jeho ruka putuje ke klice. „Jsem bojovnice, Shayi. Tohle je moje práce.“
Znehybněl a upřeně hleděl na knihu ve svém klíně. Jeho strach a nevyslovené odsouzení mě popouzely. Zkřížila jsem ruce na prsou a dál ho pozorovala. Měla jsem čím dál horší náladu.
„Hele, nevím, proč jsi tady, ale je jasný, že Strážcům na tobě nějak záleží. Možná po tobě jdou Hledači, ale teď na tebe dohlížejí Ochránci i Strážci. Jsi v bezpečí, zato tahle kniha je zatraceně nebezpečná.“
Přitiskl ji k sobě. „Je to můj jedinej zdroj informací o Bosqueovi, který, jak jsi mi právě řekla, nemůže být můj strýc. Možná se z ní taky něco dozvím o tobě a o tvém druhu. Chci vědět, co je tenhle svět zač. Protože jsem jeho součástí.“
„Ne.“ Pustila jsem volant. „To nemůžeš, vždyť jsi jenom člověk. Nechci, aby se ti něco stalo.“
Chvíli mlčel, jen se na mě díval, strach v jeho očích však polevil.
„Nejde jenom o mě,“ řekl. „Prostě mám dojem, že o těch svých pánech nevíš zdaleka tolik, kolik bys měla. O čarodějích, kteří vládnou světu.“
Tentokrát jsem se k oknu otočila já.
„Proto jsem ti ji chtěl ukázat,“ pokračoval. „Zajímalo by mě, proč si název vypůjčili od Hobbese.“
Obrátila jsem se na něj a chladně se zasmála. „Bylo to přesně naopak, Hobbes ten název ukradl jim.“
„Cože?“ Bylo vidět, že mi nevěří.
„Podle toho, co jsem slyšela, si Strážci občas vydržovali filozofy jako druh zábavy. Podobně jako si třeba králové vydržovali dvůr, i oni se obklopovali těma nejlepšíma a nejchytřejšíma lidma. Hobbes se těšil obzvláštní oblibě.“
Se zájmem se ke mně naklonil.
„Měli ho tak rádi, že mu prozradili, jak se věci na světě doopravdy mají. Nabídli mu, že ho povýší.“
„Povýší?“
„Měl se stát jedním z nich. Jako když z člověka uděláš Ochránce.“
Klepl do knihy. „Neuvěřitelný.“
„Jenomže to, co mu odhalili, Hobbese vyděsilo. Zasvětil celej život myšlence lidské samosprávy. Odmítl jejich nabídku a začal psát proti nim.“
„Chceš říct, že napsal Leviathan, protože dostal psychotickej záchvat, když se dozvěděl o existenci čarodějů?“ Naše konverzace se nevyvíjela tak, jak jsem doufala.
„Ne, žádná psychóza, šlo spíš o nenávist nebo se jim možná snažil nějak vzepřít. Hobbes psal proti čarodějnictví, protože nedokázal přijmout, že je skutečný nebo jakou mocí Dávní vládnou.“
Shay se ušklíbl. „A co mu Strážci udělali?“
„Nic. Hobbes byl pro ně jako domácí mazlíček, co začal zlobit. Tak přistupujou ke všem lidem. I když něco asi přece jenom. Měli ho pod kůží. Mezi náma se jeho jméno rovná sprostýmu slovu. Jeho knížky podléhají cenzuře, o tom už ses přesvědčil sám. Strážci se rozhodně dovedou mstít.“
„Takže válka všech proti všem není jen filozofická teorie?“
Pokusila jsem se vykouzlit soucitný úsměv. Jeho svět se právě rozpadl na kusy. Věděla jsem, jaké to je. Můj taky přestal dávat smysl.
„Hobbes tu větu ukradl, aby je vyprovokoval. Pokud vím, tak ta kniha, kterou máš, líčí dějiny světa. Našeho světa, ne tvýho. Válka všech proti všem je součástí historie Dávných, příběh války čarodějů.“
„Jestli jsou to jenom dějiny, proč je nesmíte číst?“ Od úst mu stoupala pára.
Otočila jsem klíčky v zapalování a nastavila topení. „Na to jsem se nikdy neptala.“
„To nejsi zvědavá?“
Upírala jsem oči na palubní desku. Když jsem se na něj konečně podívala, pohrával si s knihou v klíně.
„Pojď, přečteme si to spolu.“
„To se nesmí.“
Nevzdával se. „Právě proto je to zajímavý,“ lákal mě. „Navíc jsem se dostal do vašeho světa a nemám páru proč. Ani ty to nevíš. Třeba nám to ta kniha pomůže zjistit.“
Položila jsem mu ruku na prsa a zatlačila ho do sedadla.
„Poslouchej, Shayi, zákony v mým světě jsou nesmlouvavý a tresty přísný. Myslela jsem, že to už jsi pochopil. Co je zakázaný, je zakázaný. Kdyby někdo ze Strážců zjistil, že jsem tu knihu četla, zabil by mě.“
„Jako by tě zabili, kdyby zjistili, že jsi mě zachránila před medvědem?“
„Přesně tak. Nedělám si legraci.“
„Ti Strážci vypadají fakt sympaticky,“ ušklíbl se a strčil mi knížku před obličej. Okamžitě jsem ucukla.
„Nedělej to!“ Zaryla jsem si prsty do stehen. Ráda bych se o svých pánech dozvěděla víc, ale měla jsem strach, že by mě to přišlo hodně draho.
Shay mě vzal za niku. Zachvěla jsem se. „Callo, v týhle knížce je mapa tý jeskyně. Jsou tam informace, který nám můžou pomoct.“
Sledovala jsem, jak mě hladí po ruce. „Nikdo nesmí zjistit, že ji čteme.“
Zarazil se. „Chodí někdo ze školy do veřejný knihovny?“
„Ne, všichni chodíme do školní,“ odpověděla jsem.
„Mně se knihovna ve Vailu líbí, je mnohem lepší než ta školní, kam chodí plno tupců, který mnohem víc než čtení zajímají drby.“
„Nepodceňuj drby.“ Štípla jsem ho. „Hýbou světem.“
„To je fakt,“ zasmál se. „Můžeme zjistit, co v tý knížce je. Třeba to půjde pomalu, ale snad se nám nějak podaří dát ten překlad dohromady.“
„Já ji nemůžu číst.“ Stiskla jsem mu prsty. „Mám strach. Navíc mi latina nejde.“
„Takže chceš, abych to všechno oddřel sám a jenom ti pak vyklopil, o čem se tam píše? To je dobrý.“
„I tak ti můžu pomoct,“ řekla jsem. „Zatímco budeš překládat, můžu hledat další materiály a taky ti můžu vysvětlit věci z našeho světa, kterým nebudeš rozumět.“
Kývl a vrátil knihu do batohu. „To by šlo. Ale jak to chceš udržet v tajnosti? Já myslel, že se s lidma nemáte stýkat.“
O něco klidněji jsem se opřela. „Právě dneska jsem dostala rozkaz trávit s tebou víc času. Přesně řečeno bych ti měla dělat něco jako bodyguarda.“
Rozzářil se. „To vůbec nezní špatně.“ Chytila jsem ho za ruku, která začala postupovat vzhůru po mé noze.
„Pořád jsou tu jistá pravidla, kterýma se musím řídit.“
„To jsou ale tvoje pravidla, ne moje,“ dobíral si mě. „Knihovna má od pondělí do čtvrtka otevřeno až do osmi večer. Nejradši bych chodil za školu každej den, ale asi mi nezbude než pracovat na překladu od čtyř do osmi ty dny, kdy mají otevřeno. Přijdeš tam za mnou?“
„Jasně, hlídku mám jenom v neděli.“ Kousla jsem se do rtu, jako bych se právě dopustila velezrady.
„Dobře, takže domluveno.“ Ďábelsky se usmál. „Bude to zábava.“
„Riskovat život je podle tebe zábava?“
„Proč ne?“ opáčil a otevřel dveře. „Začnu ještě dneska a třeba ti už zítra budu moct něco říct.“
„Díky, Shayi.“
„Rádo se stalo, vlčice.“ Vystoupil dřív, než jsem ho mohla praštit.
2024 ©