Svezla jsem se na zem.
Proč to tak musí být? Neměla bych jako vůdce nové smečky získat větší sílu?
Ani jsem nevěděla, jak dlouho tam sedím, když jsem zachytila pach pučících listů a mraků obtěžkaných deštěm.
„Callo?“
Vzhlédla jsem. Kousek ode mě stál Shay.
„Je ti něco?“ zeptal se, ale nešel blíž.
Jen jsem zavrtěla hlavou, měla jsem totiž obavy, že kdybych se pokusila promluvit, vyšlo by z toho zavrčení. Nebyla jsem naštvaná na něj, aspoň teď už ne.
Skrčil se ke mně.
„Co tady děláš?“ vypravila jsem ze sebe s námahou.
„Šel jsem místo školy radši ven, ale musel jsem se tu stavit pro úkoly.“
„Jo aha.“ Začala jsem vstávat, najednou jsem se nemohla dočkat, až odsud vypadnu, ale ve spěchu jsem zakopla o tašku a ztratila rovnováhu.
Shay se ke mně vrhl. To zapotácení si vyložil jako začátek emocionálního zhroucení. „Callo, co se ti stalo?“
„Nechci o tom mluvit,“ řekla jsem a cítila, jak ve mně znovu roste vztek.
Vzal mě za ruce. „Ublížil ti někdo?“
Zavrtěla jsem hlavou a upřeně na něj hleděla. Co kdybych se uklidnila?
Potlačila jsem výčitky svědomí a využila toho, že si myslí, že se každou chvíli rozpláču. Nechala jsem se obejmout.
„Tak mi pověz aspoň něco, rád bych ti pomohl,“ naléhal.
Položila jsem mu hlavu na rameno, ačkoli jsem věděla, že to, co od něj chci, ničemu nepomůže. Vůně jeho kůže utišila mou zlost, ale když jsem se ho dotkla, cítila jsem, jak se mu rozbušilo srdce. O to víc jsem ho chtěla. Přitiskla jsem se k němu a vzápětí mě prostoupil žár jeho těla.
„Nechceš se projít?“ zašeptal mi do vlasů. „Ještě jsem se nestačil podívat, jak vypadá školní zahrada.“
„Dobře.“ Poodstoupila jsem od něj.
Opustili jsme budovu školy a přešli přes parkoviště k pěstěným živým plotům a květinovým záhonům. Vzápětí jsme v zahradě překvapili dvojici internátních studentů, kteří se k sobě vinuli pod pergolou. Vzali okamžitě do zaječích.
Dívala jsem se za nimi a představovala si, jaké by to bylo, ukrýt se před celým světem a ukrást si pár vášnivých chvilek.
Shay šel mlčky vedle mě. Zadívala jsem se na své dlaně – rány už zmizely.
„Mrzí mě, že jsem na tebe byla dneska ve škole tak protivná,“ řekla jsem a vzala ho za ruku.
Ušklíbl se. „Vždycky jsi mnohem příjemnější, když u sebe nemáš svýho bodyguarda.“
„Koho?“
„Toho velkýho drsňáka,“ zabručel a propletl prsty s mými.
„Myslíš Rena?“ Nepokusila jsem se mu vytrhnout, ale napadlo mě, že bych možná měla.
Neodpověděl.
„To, jak jsem se chovala, s ním nemělo nic společnýho,“ ohradila jsem se podrážděně. „Byla jsem naštvaná na tebe.“
„Jasně.“ V tu chvíli mě pustil.
Očividně jsem nebyla jediná, kdo má vztek.
„Pojďme tudy.“ Zahnula jsem na úzkou cestičku. Na rozdíl od ostatních byla tahle přírodní, nelemovaly ji kulaté oblázky. Vedla kolem vysokých jehličnanů, mezi nimiž prosvítalo podvečerní slunce. Zastavila jsem se, když jsme došli na mé oblíbené místo. Byla to mýtina mezi borovicemi. Tam jsem se posadila do trávy, mezi vysoké kapradiny.
Shay zůstal stát. „Tady je to hezký.“
„Jo.“ Napřáhla jsem paže k obloze a nechala se hřát sluncem. „Sem chodím, když chci být sama.“
„Soukromí, bezpečí,“ řekl a posadil se vedle mě.
Jak jsem se uvelebovala mezi kapradím, vyhrnul se mi lem šatů. Všimla jsem si, že Shay upírá oči na místo, kde mé tělo mizí pod látkou. Nahnula jsem se k němu.
„Polib mě.“ Znělo to jako rozkaz a Shay okamžitě ztuhl. „Prosím?“
Netušila jsem, že bude tak těžké říct si o něco, po čem toužím.
Ale pro jednou ať táhnou Strážci i jejich zákony k čertu. Můžou si za to sami, že po mně chtějí, abych trávila čas s tak hezkým klukem. Můj první polibek by měl patřit jen mně.
Shay vstal. „Nevykládej si to špatně, Callo. Ne že bych nechtěl.“
„Chceš?“ Ucítila jsem příliv horka. Ale neuděláš to.
„Jasně že chci.“ Založil si ruce na prsou, až mu na pažích vystouply svaly. „Ale jsi nějak rozhozená a já ani pořádně nevím, proč sis o to řekla.“
Stáhla jsem si lem šatů níž. „V pohodě.“
„Rád ti pomůžu, jestli tě něco trápí,“ pokračoval, „ale dneska ráno jsi mě odpálkovala a já tě teď nebudu líbat, protože zítra bys mě mohla klidně zase poslat do háje.“
Utrhla jsem kapradinu, která za nic nemohla, abych zamaskovala své ponížení.
„Já vím,“ řekla jsem a vzápětí rostlinu odhodila. „Omlouvám se.“
„Brzo bude tma.“ Napřáhl ke mně ruku. „Ty možná jako vlk ve tmě vidíš, ale já ne.“
„Někdy zapomínám na tvoje nedostatky.“ Chytila jsem se podávané ruky.
„Tak nedostatky?“ Když mě vytáhl na nohy, už jsem se zase usmívala. Překvapilo mě, jak snadno dokáže zahnat mou špatnou náladu. Nepustil mě, přitáhl si mě blíž a položil si mou dlaň na prsa. Pak mě objal a přitiskl k sobě.
Vnímala jsem jen jeho. Zvedla jsem bradu a vzápětí se naše rty setkaly. Ten lehký dotek jako by se šířil do celého mého těla a někde hluboko v útrobách explodoval. Zachvěla jsem se a jemně ho kousla do rtu. Zasténal, zaryl mi prsty do zad. Vzápětí mě začal líbat.
Oči jsem měla ještě pořád zavřené, když se odtáhl.
„Myslela jsem, že to neuděláš,“ zašeptala jsem.
Ostýchavě se usmál. „Nedokázal jsem si pomoct.“
„To jsem ráda.“ Pohladila jsem ho. „Jinak bych nevěděla, jaké to je. Byla to fantazie.“
„Počkej chvíli.“ Vzal mě za bradu. „Přece ses nelíbala poprvý, Callo, to prostě není možný.“
Ustoupila jsem do stínu, aby neviděl, jak se červenám.
Nešel za mnou. „No tak, co je?“
„Líbala jsem se poprvé.“ Oprášila jsem si šaty. „Zapomeň na to.“
Utrhl kus kapradiny. „To se mi nechce věřit, ale jestli je to pravda, jsem rád, že jsem tě nezklamal.“
„Ne.“ Ještě pořád jsem byla celá rozpálená. „Nezklamal.“
Chtěl přistoupit blíž ke mně, ale zarazila jsem ho. „Víckrát už to udělat nesmíme.“
„Prosím?“ Nechápavě na mě hleděl.
„Tohle bylo moje první líbání,“ řekla jsem, „protože pro mě platí jiný pravidla než pro ostatní holky.“
„Vy máte pravidla pro líbání?“ Zdálo se, že se rozesměje, když však zjistil, že to myslím vážně, zaklel a nakopl drn.
„Nepošlu tě do háje.“ Vrátila jsem se k němu, ale nedotkla se ho. „Přesto nejsem jako jiný holky, Shayi. Nemůžu být sobecká.“
„A líbat mě je sobecký?“ Pohladil mě po tváři.
„Moc.“ Pootočila jsem hlavu a dotkla se rty jeho dlaně.
„Co kdybych tě chtěl políbit znovu?“ zašeptal.
„Nedělej to.“ Odtáhla jsem mu ruku, i když se mi nechtělo. „Jestli mi chceš doopravdy pomoct, nedělej to.“
„Mám něco, co by tě mohlo zajímat.“ Natáhl se pro batoh, rozepnul ho a vyndal z něj knížku. „Něco jsem našel.“
„Chceš mě doučovat?“ Zvedla jsem oči k tmavnoucí obloze. „Nezapomněl jsi, že v noci nevidíš?“
„Bude to jenom chvilička.“ Kniha byla tlustá a hodně stará, její hřbet se téměř rozpadal. „Podívej se na tohle.“
„Na knížku?“
„Souvisí s tím, proč jsem byl tam nahoře v horách.“ Otočil ji ke mně tak, abych viděla na obálku.
Jakmile jsem zahlédla název, černá písmena, která byla vyražená do obalu, automaticky jsem se převtělila. Ostražitě jsem couvala. Shay klopýtl, nechápavě na mě zíral. Kniha mu vypadla z ruky na zem.
„Callo, Callo,“ opakoval mé jméno jako zaříkadlo, „co se stalo? Co jsem udělal?“
Sledovala jsem ho s vyceněnými tesáky.
„Prosím, vrať se.“ Hlas se mu chvěl. „Omlouvám se, i když nevím za co.“
Zavětřila jsem, jestli v okolí neucítím přítomnost někoho dalšího, náznak pasti. Ale necítila jsem nic, byli jsme sami. Pozorovala jsem ho, jeho vyděšený výraz však nenesl žádné stopy zrady. Neochotně jsem na sebe vzala lidskou podobu. Oddechl si a chtěl jít ke mně, ale já uskočila.
„Zůstaň, kde jsi.“
Znehybněl.
„Callo, co se děje?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Teď se budu ptát já.“
Rychle kývl. Sklopila jsem oči k té knize a rozechvěle na ni ukázala.
„Kdo doopravdy jsi, Shayi? A kdes k tomu přišel?“
„Vždyť přece víš, kdo jsem. V ničem jsem ti nelhal.“ Provinile zčervenal. „Tu knížku mám ze strejdovy knihovny.“
Držela jsem ruce rozpažené, byla jsem připravená ho uhodit, kdyby bylo třeba. „A to mu nevadí, že si půjčuješ jeho knihy?“
Začal si pohrávat se zipem u bundy. „No, ne tak docela.“
Viděla jsem na něm, jak je mu líto, že mě vyděsil. Svěsila jsem paže a svezla se do podřepu. Zabořila jsem prsty do chladné hlíny v naději, že mě to trochu uklidní.
„Co to znamená, ‚ne tak docela‘?“
„V jeho domě si můžu dělat, co chci, ale požádal mě, abych do knihovny nechodil. Sbírá vzácný tisky. Říkal něco v tom smyslu, že bych je mohl poškodit.“
„Jako třeba takhle?“ Znovu jsem se podívala na knihu, která ležela na zemi. Něco zabručel, sebral ji a oprášil.
„Za to já nemůžu, vyděsila jsi mě.“ Přitiskl si svazek na prsa. „Já s knížkama zacházím dobře a normálně bych ji ani nenosil ven, ale chtěl jsem ti ji ukázat. Navíc jsem považoval zákaz užívání knihovny za nespravedlivej.“ Obrátil oči v sloup. „Dokonce ji zamyká.“
„Jestli ji zamyká, tak jak ses tam dostal?“ Přejela jsem prstem po kůře blízkého stromu.
Mazaně se usmál. „Nečtu jenom filozofii. Mám za sebou dost vzpurný období, tenkrát jsem se chtěl stát profesionálním zlodějem.“
Zatvářila jsem se překvapeně a on se rozesmál. „Každopádně jsem se mimo jiné naučil otevírat dveře bez klíče. A jde mi to celkem slušně. Díky tomu jsem mohl na intru přicházet a odcházet, jak se mi zachtělo.“
Musela jsem se zasmát, když jsem si ho představila, jak se v noci plíží tichými chodbami elitní internátní školy.
„Proč ses teda vlastně stěhoval?“ zeptala jsem se. „Když jsi stejně chodil na internátní školu…“
„Nezní to moc logicky, co?“ Začal přecházet sem a tam. „Strejda prohlásil, že bych zpohodlněl a zlenivěl, tvrdil, že potřebuju poznat celej svět. Mám dojem, že jsem viděl víc, než je zdrávo.“
„Vypadá to tak,“ přitakala jsem.
„Stěhování je dost zlý. Nemám nikde kořeny, nemám pořádný kamarády. Takže mi to připadá, jako že mi něco dluží. Navíc pociťuju zásadní odpor k cenzuře a zákazům. Nevěřím na zakázané vědomosti.“ Mluvil tak sebejistě, že mi z toho bylo nanic. Nemá ponětí, po jak tenkém ledě se pohybuje.
„Takže jsi zastáncem Evy?“ zeptala jsem se.
„Má dost špatnou pověst, ale já bych taky bez rozmýšlení vyměnil ráj za strom poznání.“ Zazubil se. „Koneckonců v Edenu už jsem byl a moc mě to nenadchlo.“
„Mám dojem, že ten původní byl o něco lepší, než je Efronova verze,“ utrousila jsem.
„Ale teď necháme pokušení vloupat se do knihovny stranou,“ řekl. „Prostě mi strejdův zákaz připadal nesmyslnej a trochu mě to urazilo. Vláčí mě po celým světě, pokaždý zůstanu trčet v nějaký hrozný internátní škole, a když teď konečně žijeme spolu v jeho domě, vymyslí si takovou blbost. Miluju knížky, zvlášť ty starý. Vždycky s nima zacházím opatrně.“ Vzdychl. „Tahle mě zaujala. Myslím, že je to začátek moderní éry nebo možná konec středověku, každopádně přesný datum určit nedokážu. Nemá ani údaje o vydavateli, nic.“
„Ne, to nemá,“ řekla jsem tiše.
„Ty jsi ji četla?“
„Ne.“ Ruce se mi znovu roztřásly. „Nečetla.“
„Ale poznáváš ji.“ Přistoupil ke mně.
Vycenila jsem zuby. „Drž se zpátky. S touhle knížkou se ke mně nepřibližuj.“
Otočil ji titulní stranou k sobě.
„Máš z ní strach.“ Podíval se na svazek, pak na mě. „Proč se bojíš knížky, kterou jsi nečetla?“
Můžu mu povědět pravdu? Kolem mě se hromadila záplava dílků skládačky, které do sebe nezapadaly.
Otevřel ji. Vyjekla jsem a on ji zase zavřel. „No dobře, nechceš ji vidět, rozumím. Jen jsem ti chtěl ukázat tu mapu.“
„Mapu?“ opakovala jsem.
Kývl. „Jsou v ní čtyři mapy. Působí dost nahodile, zachycujou místa v různých částech světa. Škoda že se nechceš podívat,“ zalitoval. „Jsou fakt neuvěřitelný. Nedovedeš si představit, jak mě překvapilo, že jsem v tak starý knížce našel mapu západní části Severní Ameriky. Vlastně není divu, že strejda nechtěl, abych na ni sahal. Představuje důkaz, že Evropani znali vnitrozemí tohohle kontinentu už ve středověku, což je docela síla. Podle mě má hodnotu několika milionů.“
Potěžkával svazek, jako by odhadoval jeho cenu. Ušklíbla jsem se a čekala, co řekne dál.
„Samozřejmě tam nejsou současný názvy. Celá kniha je v latině, ale po zeměpisný stránce je to prostě poznat. Když jsi mě našla tam nahoře, kde mě chtěl rozsápat ten medvěd, právě jsem hledal soustavu jeskyní. Už nějakou dobu mám chuť dát se na speleologii.“
Ztuhla jsem. Shay mě ustaraně pozoroval. „Speleologie je prostě lezení do jeskyní.“
„Já vím, co to je. Hledal jsi Haldis?“
Překvapeně zamžikal. „Přesně tohle jméno v mapě stojí, Haldis.“
Měla jsem sto chutí utéct.
„Jestli jsi tu knížku nečetla a neviděla ty mapy, odkud o tý jeskyni víš?“ nechápal. „Já pročetl všechny průvodce a prohledal topografický mapy, ale o tý jeskyni se zmiňuje jedině tahle knížka.“
Po chvíli váhání jsem se rozhodla říct mu pravdu, i když jsem netušila, jaký ortel si tím podepíšu. „Má práce, povinnost všech zdejších Ochránců, je chránit jeskyni Haldis před nepřáteli. Před Hledači.“
Hleděla jsem na název knihy, latinská slova vyražená do obalu.
Bellum ominum contra omnes.
Zavřela jsem oči, ale pořád jsem ty ebenové litery viděla, jako by mi je někdo cejchem vypálil na víčka. Zakázaná slova.
Válka všech proti všem.