Když jsme zajeli druhý den ráno na parkoviště u školy, Ansel se na mě otočil.
„Bryn si s tebou bude chtít promluvit, takže se vypařím.“
Kývla jsem a odepnula pás.
„Hlavně na ni nekřič,“ řekl ještě. „A mimochodem, fakt se mi líbí obě její uši.“
Střelila jsem po něm pohledem a bratr rychle vystoupil.
Když jsem došla ke své skříňce, Bryn už tam na mě čekala. Téměř jsem viděla její vlčí podobu, jak se plazí po zemi, uši přitisknuté k hlavě, ocas mezi nohama.
„Přísahám, že jsem to vůbec neplánovala, Cal.“
„Já vím.“
Nervózně mě obcházela, zatímco jsem otvírala skříňku. „Hrozně mě to mrzí, vím, že tak to být nemá.“
Kývla jsem, ale oči jsem upírala na hromádku učebnic uvnitř.
„No tak, podívej se na mě.“
Otočila jsem se na svou nejlepší kamarádku. Z jejích blankytně modrých očí čišela úzkost.
Sevřelo se mi hrdlo. „Nemůžu vám nic slíbit.“
Chytila mě za ruku. „To já vím. Tak pojď, jdeme na první hodinu.“
Vešla se mnou do třídy a vedla mě k našim lavicím vzadu. Neustále mě po očku pozorovala.
„To tys řekla Anselovi, že mám ráda Johna Donnea?“
„Tobě se líbí John Donne?“ odfrkla jsem si.
„Ty jo, tvůj brácha je fakt dobrej,“ řekla uznale.
Zatímco jsem hledala v tašce pero, slyšela jsem, jak si pro sebe mumlá verše anglického básníka.
Zasténala jsem. „To je fakt přitažený za vlasy.“
Žaludek se mi ale závistivě svíral.
„Ty prostě nejsi ani trochu romantická, Cal.“ Bryn mě přetáhla po hlavě zápisníkem.
Pokrčila jsem rameny. Bryn samozřejmě nebyla jediná, kdo mi dnes dělal starosti. Každou chvíli jsem pošilhávala po dveřích, kdy se v nich objeví Shay. Trápilo mě, jak příkře jsem se s ním rozloučila, moje odhodlání zbavit se ho sláblo.
Jenomže představoval nebezpečí. Bylo mi jasné, že proti té přitažlivosti, která jako by s každým naším setkáním sílila, musím bojovat. Líbil se mi. Jeho neuvěřitelně bezstarostný přístup k životu a neúcta k pravidlům představovaly vítanou změnu v tom tísnivě uzavřeném světě, v němž jsem žila.
Vtom konečně vešel. Na sobě měl olivově zelené tričko, džíny, rozcuchané vlasy mu padaly do očí. Vstoupil do třídy, aniž se na mě podíval, a posadil se do sousední lavice. Spolkla jsem povzdech. Ulevilo se mi, ale zároveň mě mrzelo, že si vzal mé varování tak k srdci. Nejenže se mi líbil, přímo mě fascinoval. Nikdy bych si nemyslela, že mě nějaký člověk dokáže tak zaujmout. Shay se vůbec nechoval jako to stádo ovcí, co chodilo k nám do školy a rozprchlo se, kdykoli se k nim přiblížil někdo z Ochránců. Nebál se, byl rozhodný, připomínal mi vlka samotáře, dokonce snad vůdce, ale bez vazeb na smečku, které by ho poutaly k nějakému konkrétnímu místu.
Vytáhla jsem knihu Velký Gatsby, pan Graham začal vykládat o genderové politice ve 20. letech 20. století. Snažila jsem se dělat si zápisky, ale pořád jsem se musela ohlížet po Shayovi. Zuřivě psal, a když nepsal, podtrhával si pasáže v románu. Na mě se ani jednou nepodíval. Vrátila jsem se k práci a snažila se sama sebe přesvědčit, že je to tak dobře.
Takže to bychom měli dvě ze tří.
Měla jsem za sebou dvě nepříjemná setkání „poté“, s Bryn a Shayem. Zbývalo už jen jedno.
~~~
Když jsem přišla do učebny chemie, Ren už začal připravovat pomůcky potřebné k provedení pokusu. Došla jsem k němu a snažila se nemyslet na to, že jsme se v pátek nerozešli zrovna v dobrém.
„Ahoj.“ Posadila jsem se na židli u naší lavice.
„Ahoj, Cal.“ Odsunul si učebnice stranou. „Hezký šaty.“
Potlačila jsem nutkání jednu mu ubalit a vylovila z tašky učebnici.
„Co nás dneska čeká?“ zeptala jsem se, aniž bych se na něj podívala.
Tiše se zasmál. „Alchymie.“
„Cože?“ To přece nemůže myslet vážně.
Posunul ke mně misku s mincemi. „Mám dojem, že se nás Forisová rozhodla zaujmout tím, že budeme předstírat, že tady nejde o výuku chemie. Tenhle pokus má rekonstruovat, jakým způsobem se alchymisti ve středověku pokoušeli přeměnit kov ve zlato. Máme potvrdit nebo vyvrátit hypotézu o tom, že by se to mohlo doopravdy podařit.“
„Aha.“ Začala jsem pročítat instrukce v učebnici a pak připravila několik kádinek na potřebné kapaliny.
„Jestli to vyjde, beru zlato a zdrhám.“ Ze skříňky přinesl další pomůcky.
„Tak do toho jdu s tebou.“ Hledala jsem dlouhý zapalovač a on připravoval Bunsenův plynový hořák. „Jak ses měl o víkendu?“
Špatná otázka.
Ren se zachmuřil. „Fajn,“ řekl a vzal mi zapalovač z ruky.
Hodina se vlekla v nepříjemné a napjaté atmosféře, náš hovor se omezoval pouze na základní strohé otázky a jednoslovné odpovědi. Mechanicky jsme pokračovali v práci a já měla pocit, jako by se mi v prsou šířilo dusivé vzduchoprázdno.
Právě když jsem si prohlížela minci sevřenou v kovových kleštích a hledala na ní nějakou změnu, ozval se za mnou zastřený hlas.
„Ahoj, Rene.“
Sevřela jsem kleště a ohlédla se. Ashley Riceová, dlouhonohá bruneta a k tomu člověk, si ho se zájmem prohlížela. Usmívala se na něj žvýkačkově růžovými rty.
„Ahoj, Ashley.“ Ren odložil tužku a opřel se o lavici.
Já pokračovala v experimentu, zatímco ona mávala řasami. Renovy úlovky se daly rozdělit do dvou kategorií: ty, které o něm sní i poté, a ty, které každou noc zapichují špendlíky do jeho voodoo figurky. Ashley patřila do té první skupiny.
Podívala jsem se na hodiny. Laborky už skoro končily. Odešla jsem ke dřezu a začala do něj vylévat kádinky.
„Rene,“ broukla Ashley, „já vím, že je ještě dost času, ale určitě už za tebou chodí spousty holek, co by chtěly na Krvavej měsíc s tebou.“
Zaskřípala jsem zuby, vytřela kádinku papírovou utěrkou a popadla další.
„Loni na plese jsme si to tak užili,“ vzdychla zasněně. „A už jsme spolu dlouho nikde nebyli. Nechtěl bys jít se mnou?“
„Promiň, Ash, ale jsem zadanej.“
„Cože? Ty už ses na ten ples s někým domluvil?“ vyjekla až moc nahlas.
„Ano.“
Zašoupala nohama. „A s kým?“ kníkla.
„S Callou.“
Kádinka, kterou jsem držela v ruce, praskla. Zaklela jsem, protože jsem se pořezala.
Ren byl hned u mě. „Ale no tak, co ti ta kádinka udělala?“
Zavrtěla jsem rozčileně hlavou a začala si z dlaně tahat střepy.
„Jsi v pohodě?“ vypravila ze sebe Ashley rádoby účastně a nahnula se ke mně. „Panebože, tolik krve.“
Přestože to bolelo, musela jsem se usmát, když zezelenala a utekla.
„Dojdu pro lékárničku,“ řekl Ren a za chvíli se vrátil s bílou krabičkou s červeným křížem.
„Řekl jsem učitelce, že to nic není. Kdyby tu tvou ruku viděla, určitě by tě chtěla poslat do nemocnice na šití.“
Držela jsem krvácející dlaň pod proudem studené vody.
„Hlavně musíš dostat ven všechny střepy. Ty rány se rychle zatáhnou, a kdyby ti v nich zůstalo sklo, bude to bolet jako prase. Už se mi to jednou stalo.“
„Díky,“ ucedila jsem suše. „Já to nějak zvládnu.“
Když jsem vypnula vodu, podal mi papírovou utěrku. Ještě jednou jsem rány prozkoumala a přitiskla si utěrku na ně.
„Jak se ti to vlastně povedlo?“ mračil se na mě Ren. „Člověk by řek, že neodhadneš svou sílu, ale to je blbost.“
„Zaslechla jsem tak trochu šokující novinky.“ Natáhla jsem k němu zdravou ruku a čekala, až mi podá gázu.
„Ukaž, já to udělám. Jaký novinky?“ zeptal se a jemně mi k dlani přiložil gázový čtverec.
„Že už mám doprovod na Ples krvavýho měsíce.“ Snažila jsem se, aby to znělo uraženě, ale jeho jemné doteky mě rozptylovaly. „Nevěděla jsem, že se snažíš lidem namluvit, že spolu chodíme.“
Když mi ruku obvázal, napřímil se. „No jo, prostě to ze mě vypadlo. To samozřejmě neznamená, že budu všem bejvalkám posílat svatební oznámení. Ale roznese se to, takže nebudu muset aspoň tři neděle odmítat další holky.“
Ušklíbla jsem se. „Čekáš snad, že s tebou bude chtít jít ještě někdo?“
Podíval se na mě a usmál se. Okamžitě jsem se odvrátila.
Jasně že bude.
Odešel k odpadkovému koši. Když se vrátil k naší lavici a viděl, jak tam stojím s rukama v bok, zarazil se.
„Callo, to sis vážně myslela, že budu až do naší svatby chodit s jinýma holkama?“
Nedokázala jsem se mu podívat do očí. „Nevím.“
„Tak aby bylo jasno, nebudu,“ prskl.
Začal skládat pomůcky do skříňky. Pak zabouchl dvířka tak prudce, až jsem nadskočila.
„Je mi líto, že kvůli mně musíš podstoupit takovou oběť,“ řekla jsem a zaťala ruce v pěst. Vzápětí mě rozbolela pořezaná dlaň.
„O čem to mluvíš?“ Otočil se na mě.
Přerušilo nás čísi hlasité zakašlání. Vedle nás stál Shay a se zřejmou nelibostí upíral oči na Rena.
„Promiň,“ procedil skrz zaťaté zuby, „ale nevadilo by ti, kdybych si s Callou promluvil mezi čtyřma očima?“
Ren k němu popošel a pomalu si ho prohlédl od hlavy k patě. Když Shay napřímil ramena, Ren se málem rozesmál. „To záleží spíš na Calle.“
Shay se na mě zadíval. Nervózně jsem přešlápla, klouzala jsem pohledem z jednoho na druhého.
Ren najednou popadl batoh. „Jasně. Je tvoje.“
Srdce se mi sevřelo úzkostí. „Ne, počkej!“ řekla jsem a chytila ho za ruku.
Ren se zastavil a já se otočila k Shayovi.
„My dva si nemáme co říct.“ Viděla jsem, jak ho má slova zraňují zrovna jako střepy, o které jsem se pořezala.
Přitáhla jsem si Renovu paži kolem pasu.
„Půjdeš se mnou na oběd?“ zeptala jsem se ho. V tu chvíli zazvonilo na přestávku.
„Jasně,“ souhlasil a odvedl mě pryč od rozzuřeného Shaye.
Když jsme vyšli ze třídy, zvědavě se na mě podíval. „Co to mělo být?“
Zalitovala jsem, když mě pustil.
„Ale nic.“ Rychle jsem hledala nějakou vhodnou lež. „Prostě se do mě trochu zakoukal po tom, jak jsem ho v pátek zachránila před Hledači. Pořád se kolem mě motá.“
„Otravuje tě?“ zeptal se.
„Ale no tak, Rene, patří ke Strážcům, nemůžeš na něj vystartovat. Navíc dobře víš, že bych si s ním poradila stejně lehce jako ty. Je trochu otravnej, ale není to zas tak hrozný. Určitě se rychle vzpamatuje, když se teď roznese, že spolu chodíme.“
Ren se zastavil a vzal mě za ramena. „Takže se chceš tvářit, jako že jsem tvůj kluk?“
„Jestli myslíš, že je to dobrej nápad.“
„Jestli si já myslím, že je to dobrej nápad?“ Zajel si rukou do vlasů. „Já tě prostě nechápu, Cal.“
Když jsme dorazili do jídelny, naše smečky už seděly u stolu. Sedm mladých vlků se bavilo výstupem Nevilla, který stál na židli a zpíval z plných plic písničku z muzikálu Šumař na střeše. Oblečený byl jako obvykle v černočerné.
Vyměnili jsme si s Renem nechápavý pohled. Nějak mi unikalo, co to Nev vyvádí. Vždycky jsem ho považovala za jednoho z nejostýchavějších vlků, tedy až na Cosette. Ta byla tak tichá, že jsem někdy pochybovala, jestli je vůbec živá.
Neville dozpíval, seskočil ze stolu, posadil se na židli a zabořil hlavu do dlaní. Mason, který se tvářil jako kočka Šklíba, se k němu nahnul a pohladil ho po vlasech.
„Co se děje? Že by se Neville konečně vynořil z temných hlubin do světel reflektorů?“ zeptal se Ren a chytil židli, kterou mu poslal Dax. Obkročmo se na ni posadil.
„Prohrál sázku,“ řekl Mason. Neville zvedl hlavu a probodl ho pohledem.
Mason vzdychl. „Je dost smutný, když se člověk musí dívat, jak nezávislej kytarista zpívá písničky ze sto let starýho muzikálu. Kam ten svět spěje?“
„Dobře víš, že tohle je pro mě pravý peklo. Proto jsi to taky vybral.“
„Sázka?“ povytáhla jsem obočí.
Mason se zakřenil. „V pátek večer jsme vedli v Edenu dost zapálenou debatu. Já měl pravdu, Neville se pletl.“
„Tvůj brácha je lepší, než jsem myslel,“ povzdechl si Neville a smekl čepici.
„Co to má znamenat?“ Ren si otevřel colu, ale nespouštěl oči z Nevilla, který kývl k Anselovi.
Otočila jsem se na něj a na Bryn. Seděli spolu na druhém konci stolu, ve tvářích zasněný výraz. Ucítila jsem bodnutí žárlivosti. I když riskují, pořád si můžou vybrat. A protože vůdci smečky budeme my s Renem, jejich vztah je v bezpečí. Všichni mají šanci na opravdovou lásku, i Mason s Nevem a Dax a Fey. Jenom Ren a já nemáme na vybranou. Tohle má být odměna za to, že jsme vůdci?
Ren se na ty dva dlouze zahleděl, pak se zasmál.
„Říkala jsem, abyste to drželi v tajnosti.“ Vycenila jsem varovně zuby, uvědomovala jsem si však, že se mi špičáky zostřily hlavně ze žárlivosti a podráždění.
Bryn se schoulila, zato Ansel se mi vzdorně postavil. „Jasně, přede všema ostatníma, ale přece to nemůžeme tajit před ostatníma ze smečky.“
Posadila jsem se na židli, kterou mi přisunula Fey, a položila hlavu na stůl. „Vy mě zabijete. Jsme přece ve škole. Všichni vás tu vidí.“
Otočila jsem se na Rena. „Promiň, přísahám, že jsem ti to dneska chtěla říct.“
Jen pokrčil rameny. „Tvůj brácha má pravdu, před smečkou nic neutají.“
Znovu se na ty dva podíval a tiše dodal: „Ale poslouchejte Callu, mimo nás se to nikdo z Ochránců nesmí dozvědět. Mohlo by se vám to šeredně vymstít.“ Potom se na Ansela usmál. „Blahopřeju, kamaráde.“
Bratr se rozzářil a zamilovaně pohlédl na Bryn. Ta vzdychla a začala si na prst namotávat pramen vlasů.
„Neville, doufám, že od nás neutečeš na Broadway,“ ozval se za mnou chladný hedvábný hlas.
Všichni u stolu umlkli. Bryn s Anselem od sebe odskočili, jako by se spálili.
Otočila jsem se a zjistila, že za mnou stojí Logan Bane a usmívá se na svou budoucí smečku.
„Máš úžasný hlas,“ pokračoval. „Já i mí přátelé tě obdivujeme. Bylo tě slyšet až na druhou stranu jídelny, jsi vážně třída.“
„Díky.“ Neville se nervózně usmál.
Logan obešel stůl a zastavil se za Masonem. Položil mu ruku na rameno. Mason se napjal a zalétl očima k Nevillovi, který zbledl.
Ren se začal zvedat, Logan však mávl rukou. „Ale no tak, jen se uklidni, prosím.“
Nahnul se k nám. „Jak vás vaši vůdci už nepochybně informovali, rozhodlo se, že vaši smečku zdědím já, a to 31. října.“ Počkal, až všichni kývnou na souhlas, pak pomalu došel k Renovi. „Rád bych, abyste dnes po vyučování přišli do posluchárny na malé setkání.“
„Jasně,“ řekl Ren.
„Výborně.“ Světlovlasý Strážce se otočil na patě a vrátil se ke svým druhům na opačné straně jídelny.
Mladí vlci se pustili do oběda, ale zábava u stolu vázla. Mason seděl nehybně jako socha a díval se do prázdna. Neville se posunul k němu a pod stolem si propletli prsty.
2024 ©