Smečka....1.kapitola

Vždycky jsem vítala souboj, jen těžko jsem krotila svůj zápal.

Řev medvěda mi burácel v uších, jeho horký dech útočil na mé nozdry a rozdmýchával ve mně touhu po krvi. Za sebou jsem zaslechla chlapcovo zasípění. Zněl tak zoufale. Že jsem musela zabořit drápy do hlíny. Znovu jsem na velkou šelmu zavrčela a vyzvala ji, ať se přese mě zkusí dostat.

Co to kruci dělám?

Riskovala jsem ohlédnutí a okamžitě se mi zrychlil tep. Pravou ruku si tiskl k ranám na stehně. Mězi prsty mu vytékala tmavá krev, nasákla do džínoviny, takže to vypadalo, že má kalhaty polité černou barvou. Rozervaná košile stěží zakrývala rudé šrámy na prsou. Z hrdla se mi vydralo zavrčení. Skrčila jsem se, svaly napjaté, připravená zaútočit. Grizzly se zvedl na zadní. Nehnula jsem se z místa.

Callo!

V mysli mi rezonoval Brynin výkřik. Z lesa vyběhl mrštný hnědý vlk a vrhl se na medvědův nechráněný bok. Grizzly se otočil a spustil se na všechny čtyři. Z tlamy mu odletovaly sliny, jak pátral po neviditelném útočníkovi. Bryn byla rychlá jako blesk a stihla včas uskočit. Grizzly máchal tlapami tlustými jako klády a ona jim mrštně uhýbala, pokaždé byla o zlomek vteřiny rychlejší než on. Pak přišla další šance a Bryn zvíře znovu bolestivě kousla. Jakmile se ke mně medvěd otočil zády, vrhla jsem se vpřed a uhryzla mu kus masa ze zadní tlapy. Medvěd se na mě obrátil a v agonii zakoulel očima.

Kroužily jsme s Bryn kolem něj, čenichy těsně nad zemí. V tlamě jsem cítila chuť jeho horké krve. Napjala jsem se. Pokračovaly jse ve výhružném tanci a náš kruh se postupně zúžoval. Medvěd nás sledoval. Cítila jsem jeho pochybnosti, sílící strach. Krátce a ostře jsem štěkla a obnažila tesáky. Grizzly zafrkal, obrátil se a odvalil se do lesa.

Zvedla jsem čumák a vítězoslavně zavyla. Vzápětí se ozvalo zasténání a já se vzpamatovala. Turista na nás vytřeštěně zíral. Zvědovost mě táhla k němu. Zradila jsem své pány, porušila jejich zákony. Jen kvůli němu.

Proč?

Sklopila jsem hlavu a zavětřila. Krev mu stékala po těle, odkapávala na zem a její výrazný meďatý pach obestíral mou mysl jako opojná mlha. Bojovala jsem s pokušením ochutnat ji.

Callo? Bryn byla vyplašená. Odtrhla jsem oči od ležícího mladíka.

Zmiz odsud. Vycenila jsem na menšího vlka zuby. Skrčila se a plazila se ke mně. Pak zvedla čenich a olízla mi čelist.

Co chceš dělat? Ptaly se mě její modré oči.

Vypadala vyděšeně. Možná si myslí, že chci toho kluka zabít pro vlastní potěšení. Zaplavily mě výčitky a zahanbení.

Bryn, nemůžeš tu zůstat. Běž pryč. Hned.

Zakňučela, po chvíli však přece jen zmizela mezi borovicemi.

Došla jsem k turistovi. Stříhala jsem ušima. Přerývavě dýchal, z jeho tváře čišela bolest a hrůza. Na stehně a na prsou měl hluboké šrámy po grizzliho drápech, které dosud krvácely. Poznala jsem, že tyhle už se nezahojí. Zavrčela jsem, zoufalá z křehkosti jeho lidského těla.

Vypadal asi tak stejně starý jako já, čili na sedmnáct, možná osmnáct. Měl husté hnědé vlasy se světlejšími pramínky, které se mu lepily na zpocené čelo a tváře. Byl štíhlý a svalnatý, člověk, který si v horách dokáže poradit. Sem nahoru se dalo dostat jedině přikrou a náročnou stezkou.

Pokrýval ho pach strachu, který dráždil mé dravčí instinkty, pod tím ale bylo něco víc - vůně jara, pučících listů a hlíny při jarním tání. Vůně plná naděje, možností, jemná a lákavá.

Přiblížila jsem se k němu o další krok. Uvědomovala jsem si, k čemu se chystám. Znamenalo to druhé a mnohem závažnější porušení zákonů Strážců. Pokusil se odsunout, zvápětí zasténal a padl k zemi. Prohlížela jsem si jeho tvář s ostře řezanými rysy, staženými v bolestné grimase. I tak byl krásný. Svaly se mu napínaly a povolovaly, předváděly souboj, jaký tělo svádí v posledním vzepětí sil. Stravovala mě touha zachránit ho.

Nemůžu se dívat jak umírá.

Převtělila jsem se dřív, než jsem si to uvědomila. Chlapec vytřeštil oči, když se z bílého vlka bez varování stala dívka se zlatýma vlčíma očima a platinově blond vlasy. Došla jsem k němu a poklekla. Celý se třásl. Napřáhla jsem k němu ruku, ale pak jsem zaváhala. Překvapilo mě, že i já se chvěju. Ještě nikdy jsem neměla takový strach.

Jeho sípavé nádechy mě vytrhly z rozjímání.

,,Co jsi zač?" Hleděl na mě. Jeho oči měly barvu zimního mechu. Nádherný zelenošedý odstín. Na chvíli jsem se zarazila, fascinovaná otázkami, které se mu přes závoj bolesti odrážely v očích.

Zvedla jsem paži k ústům, soustředila se na své špičáky, aby se zostřily, a poté jsem se zakousla do měkké vnitřní strany předloktí. Čekala jsem, až na jazyku ucítím krev. Pak jsem napřáhla paži k němu.

,,Pij. Jedině tohle tě může zachránit," řekla jsem tiše, leč neústupně.

Roztřásl se ještě víc, přesto zavrtěl hlavou.

,,Musíš," zavrčela jsem a ukázala mu špičáky, dosud ostré jako břitvy. Doufala jsem, že vzpomínka na mou vlčí podobu ho zastraší a on se podvolí. Jenže v jeho tváři se neobjevilo zděšení, nýbrž úžas. Zamžikala jsem a nutila se zůstat v klidu. Po ruce mi stéhla krev a odkapávala na spadené listí.

Při dalším náporu bolesti křečovitě zavřel oči a zašklebil se. Přitiskla jsem mu krvácející předloktí k pootevřeným rtům. Ten dotek byl elektrizující, pálil, rozproudil mi krev. Ovládla jsem se a nevydala ani hlásku, plná údivu a strachu, které ve mně vyvolávaly ty zvláštní pocity, co se mi rozlévaly do celého těla.

Ucukl, ale já vzala druhou rukou za zátylek a držela ho tak, aby mu krev netekla z úst. Přestože mé tělo reagovalo naprosto nevypočitatelně, dokázala jsem ovládat alespoň jeho. Zachvěla jsem se, když mě chytil za paži. Začal dýchat klidněji. Pomalu, rovnoměrně.

Hluboko ve mně procitla jakási neznámá bolest, která mi vyrazila dech. Zatoužila jsem hladit ho, dotýkat se hojících se ran, cítit pod kůží jeho svaly.

Kousla jsem se do rtu a odolala pokušení. No tak, Call vzpamatuj se. Tohle vůbec nejsi ty.

Vymanila jsem se mu a z jeho rtů se vydral zklamaný povzdech. Sama jsem se musela potýkat s pocitem ztráty, když se náš dotek přerušil. Vzchop se, staň se vlkem. To je tvoje pravé já.

S varovným zavrčením jsem zavrtěla hlavou, utrhla z jeho rozervané košile pruh látky a ovázala si ránu. Mechově zelenýma očima sledoval každý můj pohyb.

Zvedla jsem se na nohy. Překvapilo mě, když udělal totéž, i když se přitom nepatrně zakymácel. Zamračila jsem se a ucouvla. Prohlédl si své potrhané oblečení. Dotkl se zubatého okraje košile. Když se mi podíval do očí, zatočila se mi hlava. Pootevřel rty. Nedokázala jsem se na něj přestat dívat. Zaujatě mě sledoval, beze známky zděšení, které jsem čekala. Pohled byl plný otázek-

Musí odsud pryč. ,,Dostaneš se z toho. A teď zmiz a už se sem nikdy nevracej," řekla jsem a odvrátila se.

Šokovalo mě, když mě chytil za rameno. Vypadal překvapeně a ani trochu ustrašeně. To nevěstilo nic dobrého. Z místa, kde mě držel, se mi po těle šířilo horko. Počkala jsem déle. Než bylo nutné, dívala se na něj, vrývala si jeho rysy do paměti, teprve pak jsem jeho ruku konečně setřásla.

,,Počkej," řekl a přistoupil blíž.

Třeba bych mohla počkat, zastavit na okamžik svůj život. Co kdybych si ukradla tuhle krátkou chvíli a ochutnala, co mi je tak dlouho odpíráno? Bylo by to tak špatné? Už ho víckrát neuvidím. Co by se stalo, kdybych se tu zdržela a zjistila, jestli se mě pokusí dotknout tak, jak bych si přála?

Z jeho pachu jsem poznala, že nejsem daleko od pravdy- V žilách mu vřel adrenalin a jeho pižmo prozrazovalou touhu. Nechala jsem situaci zajít příliš daleko, překročila nebezpečnou hranici. S lítostí jsem zaťala pěst. Očima jsem klouzala po jeho těle, odhadovala, vybavovala si dotek jeho rtů na kůži. Váhavě se usmál.

To stačí.

Prudce jsem ho udeřila do čelisti. Sesunul se k zemi a už se nepohnul. Sklonila jsem se, zvedla ho do náruče a hodila jeho batoh na rameno. Ve vzduchu se nesla vůně zelené louky a rosou smáčených stromů, jako by podtrhovala tu zvláštní bolest, kterou jsem cítila v útrobách, jakousi fyzickou připomínku doteku zrady. Hory obestíraly stíny, začínalo se stmívat, počítala jsem ale, že než přijde soumrak, budeme dole.

U zurčícího potoka, který ohraničoval posvátné území, parkoval opuštěný a otlučený picup. Podél břehu byly rozmístěny černé cedule se zářivě oranžovými nápisy: ZÁKAZ VSTUPŮ. SOUKROMÝ POZEMEK.

Ford Ranger nebyl zamčený. Když jsem otevírala dveře, málem jsem je tomu prorezlému krámu urvala. Položila jsem chlapcovo bezvládné tělo na sedadlo řidiče. Hlava mu přepadla dopředu a já si všimla tetování, které měl vzadu na krku.Tmavý, zvláštně vykreslený kříž.

Leze, kam nemá, a ještě k tomu honí módu. Aspoň, že jsem přišla na něco, co mi na něm vadí.

Jeho batoh jsem hodila na sedadlo spolujezdce a zabouchla dveře. Vůz zasténal. Ještě pořád jsem se chvěla, když jsem na sebe vzala vlčí podobu a ozběhla se zpátky do lesa. Ulpěl na mě jeho pach, znemožňoval mi jasně uvažovat. Zavětřila jsem a nakrčila čenich, protože v tu chvíli jsem zaregistrovala nový pach. Ulevilo se mi.

Vím, že tu jsi, zavrčela jsem v duchu.

Jsi v pořádku? Brynina ustaraná otázka jen zesílila mé obavy. Vzápětí už běžela vedle mě.

Říkala jsem ti, abys šla pryč. Vycenila jsem zuby, přestože se mi ulevilo, že je tu.

Neopustila bych tě. Bez obtíží se mnou srovnala tempo. Víš, že tě nezradím.

Zrychlila jsem, hnala se houstnoucími stíny lesa. Přestala jsem se pokoušet utéct strachu, převtělila se a klopýtala vpřed, dokud jsem se nezastavila o kmen stromu.

,,Proč jsi ho zachránila?" zeptala se. ,,Lidi pro nás nic neznamenají."

Objímala jsem kmen, ale otočila hlavu k ní. I ona se převtělila, hubené ruce dala v bok. S přimhouřenýma očima čekala na odpověď.

Zamžikala jsem, přesto se mi nedařilo zarazit pálení. Po tvářích mi začaly stékat horké a nežádoucí slzy.

Bryn jen zírala. Níkdy jsem neplakala. Nebo aspoň v ničí přítomnosti.

Odvrátila jsem se, přesto jsem cítila, že mě mlčky pozoruje. Neodsuzovala mě. Nemohla jsem jí však dát žádnou odpověď. Ani sobě.