Když jsme se vrátili do Alcidova bytu, přemohla mě taková únava, že jsem toužila jenom po jediné věci − natáhnout se. Byl to jeden z nejdelších dnů v mém životě, a to jsme ještě měli před sebou celý večer.
Nejdříve jsme však museli uklidit. Alcide šel pověsit závěs do koupelny a já se pustila do čištění koberce ve vestavěné skříni. Potom jsem rozbalila osvěžovač vzduchu a položila ho na polici. Zavřeli jsme všechna okna, zapnuli topení, zkusmo se nadechli a podívali se na sebe.
Byt příjemně voněl. Společně jsme si oddechli.
„Právě jsme spáchali naprostou nezákonnost,“ prohlásila jsem, protože mě nesmírně tížila protiprávnost našeho počínání. „Jsem ale ráda, že nám to prošlo bez povšimnutí.“
„Hlavně si nevyčítejte, že vás netíží výčitky svědomí,“ odpověděl Alcide. „Brzy se určitě stane něco, kvůli čemu si jich užijete ažaž. Nechte si to na pozdější dobu.“
Umínila jsem si, že tak dobrou radu rozhodně poslechnu. „Půjdu se na chvilku natáhnout,“ řekla jsem. „Abych dnes večer dokázala zůstat aspoň trochu ve střehu.“ Při jednání s upíry si člověk nemohl dovolit pomalé reakce.
„Fajn nápad,“ odpověděl Alcide a zvedl obočí. Se smíchem jsem zavrtěla hlavou. Odešla jsem do malé ložnice, zavřela dveře, zula si boty a spokojeně se svezla na postel. Po chvíli jsem natáhla ruku k přikrývce, přehodila ji přes sebe a zachumlala se do ní. V tichu a teple jsem usnula během chvilky.
Po chvíli jsem se zčistajasna probudila a veškerá ospalost mě přešla. Vycítila jsem, že někdo je v bytě. Možná jsem zaslechla zaťukání na dveře nebo šum hlasů v obývacím pokoji. Potichu jsem vylezla z postele a díky ponožkám, které tlumily moje kroky, jsem naprosto neslyšně došla ke dveřím. Předtím jsem je jenom přivřela. Pootočila jsem hlavu a nastavila ucho ke škvíře mezi dveřmi a zárubni.
Jakýsi hluboký hlas znepokojeně řekl: „Včera ke mně přišel Jerry Falkon.“
„Toho neznám,“ odpověděl Alcide. Mluvil klidně, ale ostražitě.
„Prý jsi ho včera večer u Josephine dostal do potíží.“
„Já že ho dostal do potíží? Jestli je to ten chlap, který chytil moji přítelkyni za rameno, tak se do nich dostal sám!“
„Pověz mi, co se stalo.“
„Obtěžoval ji, když jsem si odskočil. Když ho chtěla poslat k čertu, chtěl ji násilím přinutit, aby s ním odešla. Pak na sebe upoutala pozornost.“
„Ublížil jí?“
„Jen ji rozrušil. A chytil ji tak neurvale, že jí na rameni vytryskla krev.“
„Krvavý přečin.“ Mužův hlas zněl najednou smrtelně vážně.
„Ano.“
Takže ty oděrky od jeho nehtů na mém rameni představovaly krvavý přečin, ať už to znamenalo cokoliv.
„A dál?“
„Vyšel jsem ze záchodu a odstrčil ho stranou. Pak zakročil pan Hob.“
„Tím se vysvětlují ty popáleniny.“
„Jo. Hob ho vyhnal zadním vchodem. Od té doby jsem ho neviděl. Takže se jmenuje Jerry Falkon?“
„Jo. Jakmile s ostatními odešel z baru, vydal se rovnou ke mně domů.“
„Nakonec zakročil Edgington. Chystali se nám totiž upravit fasádu.“
„Edgington tam byl?“ Cizincův hluboký hlas získal rozladěný nádech.
„Jasně, se svým přítelem.“
„Jak to Edgington vyřešil?“
„Nařídil jim, aby odešli. Je král a oni pro něj čas od času udělají nějakou práci, takže předpokládal, že ho poslechnou. Jeden usmrkanec se mu ale vzepřel, a tak mu Edgington zlomil koleno. Ostatní ho bleskově odnesli. Je mi líto, že se ve tvém městě přihodila takováhle šlamastyka, Terenci, ale my za nic nemůžeme.“
„Získal jsi od naší smečky privilegia hosta, Alcide. Uznáváme tě. A pokud jde o ty, kteří pracují pro upíry, co ti na to mám říct? Nejsou zrovna nejvychovanější. Ale Jerry je jejich vůdce a minulou noc před nimi utrpěl ponížení. Jak dlouho tu ještě zůstaneš?“
„Už jenom jednu noc.“
„Je úplněk.“
„Jo, já vím, budu se držet při zemi.“
„Co máš dneska večer v plánu? Zkusíš se vyhnout proměně, nebo se raději vydáš se mnou do mého loviště?“
„Radši se schovám před měsícem a nebudu se přepínat.“
„V tom případě nechoď k Josephine.“
„Russell bohužel trvá na tom, že se tam máme dnes večer ukázat. Litoval, že si moje přítelkyně tolik vytrpěla. Dal nám jasně najevo, že ji tam chce dneska večer mít.“
„Klub mrtvých za úplňku, Alcide? To mi nepřipadá moudré.“
„A co mám dělat? V Mississippi šéfuje Russell.“
„Chápu. Ale dávej si pozor. A pokud tam uvidíš i Jerryho Falcona, radši se mu kliď z cesty. Tohle je moje město.“ Mužův hluboký hlas zněl nekompromisně.
„Rozumím, šéfe.“
„Fajn. Když ses teď rozešel s Debbií Peltovou, doufám, že tě tu nějakou dobu neuvidíme, Alcide. Musíš tomu dát čas, aby se všechno uklidnilo. Jerry je hajzl a dokáže se pěkně mstít. Jakmile se mu k tomu naskytne příležitost, pokusí se ti ublížit, ale tak aby nevyvolal otevřený konflikt.“
„Vždyť už má na svědomí ten krvavý přečin!“
„Já vím, jenomže Jerry se už strašně dlouho stýká s upíry, takže je až příliš sebejistý a na pravidla smečky občas kašle. Vypravil se za mnou, což byla jeho povinnost, ale jen proto, že se proti němu postavil Edgington.“
Jerry se už nebude řídit žádnými pravidly. Jerry leží v lese na západě.
Venku už byla tma. Náhle jsem zaslechla ťukání na okno. Přirozeně jsem leknutím nadskočila, ale potom jsem se co nejtišeji vydala k závěsům. Rozhrnula jsem je a přiložila si prst na rty. Byl to Eric. Doufala jsem, že na ulici nikoho nenapadne zvednout hlavu a podívat se nahoru. Eric se na mě usmál a pokynul mi, abych otevřela okno. Rázně jsem zavrtěla hlavou a znovu mu ukázala, aby byl zticha. Kdybych Erica pustila dovnitř, Terence by to určitě uslyšel a zjistil, že tu jsem. Podvědomě jsem vytušila, že by se mu určitě nelíbilo, kdyby zjistil, že ho někdo poslouchal. Po špičkách jsem se vrátila ke dveřím a znovu přiložila ucho k zárubni. Právě se loučili. Otočila jsem se zpátky k oknu a všimla si, s jakým zájmem mě Eric pozoruje. Zvedla jsem prst, abych mu naznačila, že to nepotrvá dlouho.
Hlavní dveře zaklaply. O chvilku později se ozvalo zaťukání na dveře mého pokoje. Pustila jsem Alcida dovnitř a doufala, že nemám přeleženou tvář.
„Slyšela jsem skoro všechno, co jste si povídali, Alcide,“ vyhrkla jsem. „Promiňte, že jsem poslouchala, ale měla jsem dojem, že se to může týkat i mě. Ehm, přišel Eric.“
„Vidím,“ poznamenal Alcide lakonicky. „Asi bych ho měl pustit dovnitř. Pojďte dál, Ericu,“ řekl a otevřel okno.
Eric se protáhl do ložnice tak pružně, jak jen to u vysokého muže vcházejícího úzkým oknem bylo možné. Měl na sobě oblek, doplněný dokonce kravatou a vestou, a vlasy ulízané dozadu a sepnuté do ohonu. Na nose měl nasazené brýle.
„To má být převlek?“ zeptala jsem se.
„Ano, je,“ přitakal a přejel se hrdým pohledem od špiček bot až po ramena. „Nevypadám jinak?“
„Ano,“ připustila jsem. „Vypadáte jako Eric, jenom konečně slušně oblečený.“
„Líbí se vám ten oblek?“
„Jistě,“ odpověděla jsem. O pánských oděvech jsem toho moc nevěděla, ale klidně bych se vsadila, že na tuhle olivově hnědou trojdílnou nádheru by padla přinejmenším moje čtrnáctidenní výplata. Nebo měsíční. I když jsem si nedokázala představit, že by takováhle barva mohla slušet modrookému člověku, musela jsem uznat, že vypadal úchvatně. Pokud by upíři vydávali svou vlastní verzi módního časopisu GQ, určitě by byl žhavým kandidátem na titulní stranu. „Kdo vás takhle učesal?“ zeptala jsem se. Teprve teď jsem si všimla, že má vlasy spletené do složitých copánků.
„No ne, snad nežárlíte?“
„Ne, ale napadlo mě, že by mě to mohl naučit.“
Alcide měl už poznámek o módě až po krk. Ostře nám vstoupil do řeči: „Co jste mi tím chtěl dokázat? Tou mrtvolou, kterou jste mi nechal ve skříni!“
Ericovi se jen málokdy nedostávalo slov, ale tentokrát mu Alcidova otázka opravdu vyrazila dech − na celou půlminutu.
„Nenašli jste tam náhodou Bubbu?“ zeptal se.
Tentokrát jsme zase zůstali zírat s otevřenou pusou my dva. Alcide vůbec netušil, kdo je Bubba, a já zase nechápala, co by se věčně omámenému upírovi mohlo přihodit.
V kostce jsem Alcidovi vysvětlila, o co v Bubbově případě jde.
„Tím se tedy vysvětlují všechna ta očitá svědectví lidí, kteří tvrdí, že ho viděli,“ prohlásil a zavrtěl hlavou. „Sakra − vždyť je to pravda!“
„Upíři z Memphisu si ho chtěli nechat u sebe, ale zkrátka to nešlo,“ vysvětlil Alcidovi Eric. „Pořád se chtěl vrátit domů, a tím by působil problémy. Takže jsme si ho začali přehazovat.“
„A teď se vám ztratil,“ poznamenal Alcide. Ericovy potíže ho příliš nevzrušovaly.
„Ti lidé, kteří se v Bon Temps pokoušeli unést Sookii, možná nakonec unesli Bubbu,“ pokračoval Eric. Popotáhl si vestu a spokojeně si ji prohlédl. „Kdo v té skříni vůbec byl?“
„Ten motorkář, který včera zanechal na Sookii svoje stopy,“ odpověděl Alcide. „Když jsem si odskočil, pěkně zostra se do ní pustil.“
„Stopy?“
„Ano, dopustil se krvavého přečinu,“ prohlásil Alcide důležitě.
„To jste mi včera večer vůbec neřekla!“ žasl Eric a se zvednutým obočím se ke mně otočil.
„Nechtěla jsem to rozebírat,“ řekla jsem, ale nelíbilo se mi, jak beznadějně to vyznělo. „Kromě toho jsem moc krve neztratila.“
„Ukažte!“
Protočila jsem panenky, ale bylo mi jasné, že se Eric nemíní vzdát. Stáhla jsem si z ramene tričko a s ním i ramínko podprsenky. Límec starého trika už naštěstí nebyl tak pružný jako dřív, takže to šlo snadno. Rány po vlkodlakových nehtech vypadaly jako ztvrdlé půlměsíčky, a přestože jsem je včera večer důkladně vyčistila, byly celé oteklé a zarudlé. Věděla jsem, že se za nehty drží spousta bakterií. „Vidíte,“ řekla jsem. „Nic to není. Nevylekal mě ani nezranil, spíš rozčílil.“
Eric si ošklivé ranky dlouze prohlížel, dokud jsem si tričko zase nevytáhla. Potom obrátil pohled k Alcidovi. „A vy jste ho našli mrtvého ve skříni?“
„Jo,“ odpověděl Alcide. „Ležel tam už dobrých pár hodin.“
„Co ho zabilo?“
„Kousance neměl,“ odpověděla jsem. „Vypadalo to, že mu někdo zlomil vaz. Ale nechtělo se nám ověřovat si to zblízka. Vy tvrdíte, že v tom nemáte prsty?“
„Ne, přestože bych to udělal moc rád.“
Pokrčila jsem rameny. Nad takovou pochmurnou představou se mi dumat nechtělo. „Ale kdo ho tam tedy strčil?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála.
„A proč?“ dodal Alcide.
„Nevadilo by vám, kdybych se zeptal, kde je ta mrtvola teď?“ zeptal se Eric s výrazem otce, který rozmazluje své dvě nezvedené děti.
Alcide a já jsme po sobě navzájem střelili pohledem. „Ehm, no, on…,“ zadrhla jsem se.
Eric se nadechl, aby nasál vůni bytu. „Tělo tu není. Zavolali jste policii?“
„To ne,“ zakoktala jsem. „Vlastně jsme, och…“
„Odvezli jsme tu mrtvolu na venkov,“ vložil se do řeči Alcide. Příjemněji se to zkrátka říct nedalo.
Už podruhé se nám podařilo Erica překvapit. „Tedy,“ prohodil bez zájmu, „jste vy to ale šibalové!“
„Vymysleli jsme to dobře,“ namítla jsem. Možná to vyznělo až příliš obranně.
Eric se usmál, ale nijak mě tím nepotěšil. „Ano, to je určitě pravda.“
„Dneska za mnou přišel vůdce smečky,“ řekl Alcide. „Vlastně před chvílí odešel. Neměl nejmenší ponětí, že Jerry zmizel. Když se ten mizera včera vypakoval z baru, běžel si postěžovat k Terencovi. Tvrdil, že jsem mu ublížil. Takže ho viděl a slyšel ještě po té potyčce u Josephiny.“
„To znamená, že by vám to mohlo projít.“
„Asi to tak bude.“
„Měli jste ho spálit,“ prohlásil Eric. „Zničili byste tak všechny stopy a nikdo by nevycítil váš pach.“
„Toho by si podle mě stejně nikdo nevšiml,“ ohradila jsem se. „Vážně. Vůbec jsme na něj nesáhli holýma rukama.“
Eric obrátil pohled k Alcidovi, a ten přikývl. „Souhlasím,“ řekl. „A to mám já sám dvojí podstatu.“
Eric pokrčil rameny. „Netuším, kdo ho mohl zabít a pak ho odnést k vám do bytu. Zřejmě si někdo přál, aby z jeho smrti obvinili vás.“
„Ale proč tedy nezavolal na policii a nepráskl jim, že v čísle pět set čtyři je mrtvola?“
„To je dobrá otázka, Sookie, ale odpověď na ni zatím neznám.“ Eric jako by náhle ztratil zájem. „Dnes večer se vypravím do klubu. Pokud si s vámi budu potřebovat promluvit, Alcide, povězte Russellovi, že jsem váš přítel, který právě přijel do města, a vy jste mě pozval, abyste mi mohl představit svou novou přítelkyni.“
„Dobře,“ odpověděl Alcide. „Stejně nechápu, proč tam chcete vysedávat. Jenom si tím říkáte o průšvih. Co když vás některý z těch upírů pozná?“
„S žádným z nich jsem se ještě nesetkal.“
„Ale proč pokoušet štěstí?“ zajímala jsem se. „Proč tam chcete jít?“
„Možná se mi podaří zaslechnout něco, co vám unikne, nebo co se Alcide nedozví, protože nepatří mezi upíry,“ odpověděl zasvěceně Eric. „Teď nás na chvíli omluvte, Alcide! Musíme se Sookií něco probrat.“
Alcide se na mě podíval, aby se ujistil, že mi to nevadí. Nakonec rozmrzele přikývl a zmizel v obývacím pokoji.
Hned nato Eric vyhrkl: „Chcete, abych vám pomohl vyléčit ty rány?“
Vzpomněla jsem si na ošklivé strupy a vybavila jsem si tenká ramínka šatů, které jsem si přivezla. Už jsem mu to málem odkývla, ale pak jsem si všechno rozmyslela. „Jak bych to vysvětlila, Ericu? Všichni v baru viděli, jak mě chytil za rameno.“
„Máte pravdu,“ odpověděl Eric, zavřel oči a potřásl hlavou, jako by se sám na sebe zlobil. „Samozřejmě. Nejste vlkodlak a ani nemrtvá. Jak by se ty rány mohly tak rychle zahojit?“
Nakonec provedl něco jiného, co jsem vůbec nečekala. Vzal mou pravou ruku do obou dlaní a pevně ji stiskl. Potom se mi zadíval přímo do očí. „Prohledal jsem celý Jackson, všechna skladiště, hřbitovy, farmy i ostatní místa, kde jsem vycítil upíry: každou budovu, kterou vlastní Edgington nebo některý z jeho sluhů. Po Billovi není nikde ani stopy. Obávám se, Sookie, že musíme stále víc brát v potaz i možnost, že zemřel. Nadobro zemřel.“
V té chvíli jsem měla pocit, jako kdyby mě praštil do čela perlíkem. Podlomila se pode mnou kolena, a kdyby se Eric nepohyboval rychlostí blesku, svezla bych se na podlahu. Posadil se na židli v rohu ložnice a stáhl si mě na klín. Potom řekl: „Asi jsem vás rozčílil. Snažil jsem se to říct co nejstručněji, ale vyznělo to…“
„Bezohledně.“ Z očí mi na tváře skanuly slzy.
Eric vyplázl jazyk a já jsem ucítila, jak mi slízává slzy z tváře a zanechává po sobě vlhkou stopu. Pokud neměli upíři k dispozici krev, stačila jim zřejmě jakákoliv tělesná tekutina. Vlastně mi to ani nevadilo. Byla jsem ráda, že mě někdo objímá a utěšuje, ať to byl kdo chtěl. Potom se Eric na chvíli zamyslel a moje nálada se dostala na samé dno.
„Jediné místo, které jsem neprohledal, je Edgingtonovo útočiště − jeho sídlo a přilehlé budovy. Překvapilo by mě, kdyby se Russell dopustil takové neuváženosti a uvěznil jiného upíra ve svém vlastním domě. Ale králem je už spoustu let, takže mu možná narostlo sebevědomí. Mohlo by se mi sice podařit proplížit se přes zeď, ale živý bych se ven nedostal. Celé sídlo hlídají vlkodlaci. Existuje jen malá šance, že bychom pronikli na tak dobře střežené místo. Jenomže sám nás tam nepozve, to by musely nastat nějaké opravdu neobvyklé okolnosti.“ Potom Eric chvíli vyčkával, dokud všechno nevstřebám. „Teď už byste mi měla říct všechno, co víte o Billově úkolu.“
„Tak proto mě tu držíte a jednáte se mnou v rukavičkách?“ zeptala jsem se rozzuřeně. „Chcete ze mě vymámit informace?“ Hněv mě vzpružil, takže jsem vyskočila z Ericova klína.
Eric se také zvedl a vynaložil všechny síly na to, aby se zatvářil co nejhrozivěji. „Podle mě je Bill mrtvý,“ prohlásil. „A já se tu snažím zachránit svůj i váš život. Cožpak jste tak hloupá, že to nechápete?“ Hněv v jeho hlase byl stejně výrazný jako ten můj.
„Já Billa najdu,“ odsekla jsem a každé slovo jsem vyslovila co nejpečlivěji. Netušila jsem, jak toho dosáhnu, ale dnes večer jsem se docela dobře pocvičila ve špehování. Nějak se mi to povede. Nekoukám se sice na svět přes růžové brýle, ale optimismus mi nikdy nechyběl.
„Na Edgingtona neuděláte dojem tím, že na něj zamrkáte těmi svými kukadly, Sookie. Ženy ho nezajímají. A kdybych s ním začal flirtovat já, vypadalo by to podezřele. Upír, který si něco začíná s jiným upírem − je to zkrátka neobvyklé. Edgington to nedotáhl tak daleko kvůli tomu, že by byl lehkovážný. O mě by mohla mít zájem nanejvýš jeho zástupkyně Betty Joe, jenže to je upírka, takže pro nás platí stejná pravidla. Billova poblázněnost Lorenou mi vždycky připadala podivná. Víte, nevidíme rádi, když se dva upíři navzájem milují.“
Poslední dvě věty jsem se rozhodla přeslechnout. „Jak jste to všechno zjistil?“
„Včera večer jsem se setkal s jednou mladou upírkou. Její přítel také chodí na večírky v Edgingtonově sídle.“
„Och, on je bisexuál?“
Eric pokrčil rameny. „Je to vlkodlak, takže na těch dvou podstatách asi něco bude.“
„Myslela jsem, že upíři nechodí ani s vlkodlaky.“
„Chová se úchylně. Mladí upíři rádi experimentují.“
Protočila jsem panenky. „Takže mi tvrdíte, že bych se měla snažit získat pozvání k Edgingtonovi domů, protože nikde jinde v Jacksonu Bill být nemůže?“
„Třeba je ještě někde jinde ve městě,“ odpověděl Eric váhavě. „Ale podle mě je to jen málo pravděpodobné. Nezapomeňte, Sookie, uvěznili ho už před několika dny.“ Když ke mně Eric obrátil pohled, všimla jsem si v jeho tváři lítosti.
A ta mě vylekala jako ještě nic předtím.