Když jsem se vrátila, Alcide už na mě čekal. Jak strávil alespoň část dopoledne, jsem zjistila podle kupy zabalených dárků na kuchyňském stole. Alcide nakupoval na Vánoce.
Podle jeho rozpačitého pohledu (lstivost nepatřila mezi jeho silné stránky) jsem usoudila, že něco provedl a není si jistý, jak se mi to bude zamlouvat. Ať už šlo o cokoliv, nebyl připravený se mnou o tom mluvit. Rozhodla jsem se proto nechovat se vlezle a nesnažit se číst jeho myšlenky. Když jsem potom procházela krátkou uličkou mezi stěnou ložnice a kuchyňským pultem, uhodil mě do nosu nijak zvlášť příjemný zápach. Neměli bychom vynést odpadky? Jenže jak bychom během svého krátkého pobytu mohli nashromáždit tolik odpadků, aby vzduch naplnil sice slabý, ale nepříjemný pach? Radost z rozhovoru s Janice a potěšení z Alcidovy přítomnosti mi ale všechny nepříjemné myšlenky vyhnaly z hlavy.
„Sluší vám to,“ řekl.
„Zastavila jsem se u Janice,“ řekla jsem, ale bála jsem se, aby si nemyslel, že zneužívám štědrosti jeho sestry. „Dovede člověka přinutit přijmout věci, které by nikdy nepřijal.“
„Je fajn,“ odpověděl stručně. „Tu věc o mně se dozvěděla na střední škole a od té doby o tom neřekla ani živáčkovi.“
„To jsem poznala.“
„Jak? Ach, jasně!“ Zavrtěl hlavou. „Připadáte mi jako ta nejobyčejnější holka. Vždycky zapomenu, co všecko umíte.“
Takhle mi to ještě nikdy nikdo neřekl.
„Když jste vešla, neucítila jste něco divného?“ začal, ale než stačil ještě něco dodat, zabránil mu v tom zvonek u dveří.
Alcide je šel otevřít a já si mezitím svlékla kabát.
Zaslechla jsem jeho spokojený hlas a s úsměvem se otočila ke dveřím. Mladého muže, který vešel dovnitř, zřejmě nijak nepřekvapilo, že mě tu vidí. Alcide mi ho představil jako Della Phillipse, manžela Janice. Potřásla jsem si s ním rukou a očekávala, že bude stejně příjemný jako jeho manželka.
Dell se mě dotkl zlehka jako pírko a od té chvíle mě úplně ignoroval. „Říkal jsem si, jestli bys odpoledne nechtěl přijít a pomoct mi natáhnout vánoční žárovky,“ řekl Dell výhradně Alcidovi. Nikomu jinému.
„Kde je Tommy?“ zajímal se Alcide se zklamaným výrazem. „Nepřinesl jsi mi ho ukázat?“ Tommy byl Janicin syn.
Dell po mně střelil pohledem a zavrtěl hlavou. „Máš tu přítelkyni, takže mi to nepřipadalo moc vhodné. Je u mojí mámy.“
Podobnou poznámku jsem vůbec nečekala a nezmohla jsem se na nic víc, než zůstat mlčky stát na místě. Také Alcida jeho slova zaskočila. „Delle,“ ohradil se, „nemluv o mojí kamarádce takhle hrubě!“
„Bydlí u tebe, a to znamená, že je mnohem víc než kamarádka,“ odpověděl Dell věcně. „Promiňte, slečno, ale tohle prostě není správné.“
„Nesuďte, aby pak někdo nesoudil vás,“ odsekla jsem a doufala, že to nevyznělo tak rozezleně, jak mi velel sevřený žaludek. Připadalo mi nevhodné citovat ve vzteku pasáže z bible. Zmizela jsem v pokoji pro hosty a zabouchla za sebou dveře.
Jakmile za Dellem Phillipsem zaklaply hlavní dveře, Alcide zaťukal u mě v ložnici.
„Nechcete si zahrát scrabble?“ zeptal se.
Překvapeně jsem zamrkala. „Ráda!“
„Koupil jsem to k Vánocům pro Tommyho.“
Krabice už ležela na konferenčním stolku před pohovkou, ale Alcide předtím nesebral dost odvahy, aby ji otevřel.
„Naliju nám kolu,“ řekla jsem a už poněkolikáté si uvědomila, že v bytě bylo chladno, i když venku bylo přirozeně ještě mnohem chladněji. Zalitovala jsem, že s sebou nemám aspoň nějaký lehký svetřík, a napadlo mě, jestli by se Alcide neurazil, kdybych ho požádala, aby pustil topení. Pak jsem si ale vzpomněla, jak měl na dotek teplou pokožku, a došlo mi, že určitě patří k horkokrevnějším lidem. Nebyli takoví všichni vlkodlaci? Navlékla jsem si tedy svetr, který jsem měla na sobě už včera, a dávala jsem si přitom velký pozor, abych si nezničila účes.
Alcide se posadil na podlahu vedle stolku a já se uvelebila naproti němu. Oba jsme scrabble nehráli už dost dlouho, takže jsme si ze všeho nejdřív chvíli pročítali pravidla, abychom si trochu oživili své znalosti.
Alcide promoval na Louisianské technické univerzitě. Já na vysokou školu nikdy nechodila, ale zato jsem hodně četla, takže naše slovní zásoba byla zhruba vyrovnaná. Alcide si dokázal vytvořit lepší strategii. Já zřejmě přemýšlela rychleji.
Například na slovu „grundle“ jsem získala spoustu bodů a Alcide na mě vyplázl jazyk. Oplatila jsem mu smíchem a Alcide nakonec prohlásil: „Hlavně mi nelezte do hlavy, to byste podváděla.“
„To bych se nikdy neodvážila,“ odpověděla jsem zdrženlivě. Alcide se zamračil.
Nakonec jsem prohrála, ale jen o dvanáct bodů. Po veselé a rozhádané odvetě se Alcide zvedl a odnesl skleničky od koly do kuchyně. Postavil je na kuchyňský pult a začal cosi hledat ve skříňkách. Já mezitím uložila hru do krabice a přikryla ji víkem.
„Kam ji mám uložit?“ zeptala jsem se.
„Och, dejte to do skříně u dveří. Je tam pár volných polic.“
Zasunula jsem si krabici s hrou do podpaží a vydala se ke skříni. Zápach, kterého jsem si předtím všimla, zničehonic zesílil.
„Víte, Alcide,“ poznamenala jsem a doufala, že to nevyzní nezdvořile, „mám dojem že tu smrdí nějaká hniloba.“
„Taky jsem si toho všiml. Kvůli tomu jsem se šel podívat do těchhle skříněk. Nemůže to být mrtvá myš?“
Nadechla jsem se k odpovědi a přitom vzala za úchytku a otevřela dveře skříně.
Konečně jsem zjistila, odkud ten zápach vychází.
„Ach ne!“ vyhrkla jsem. „Ach ne-ne-ne-ne!“
„Jenom mi neříkejte, že tam vážně vlezla krysa a chcípla,“ zavolal Alcide.
„Žádná krysa,“ namítla jsem. „Vlkodlak.“
Nad věšákem na kabáty byla ve skříni ještě malá polička. Moc věcí se dovnitř nevešlo, nanejvýš kabáty, ve kterých přišli hosté. Teď ale celý prostor zabíral špinavý chlap z Klubu mrtvol, tentýž, který mě tam popadl za rameno. Byl mrtvý. Nejméně několik hodin.
Nedokázala jsem od něj odtrhnout pohled.
Alcide mě zcela nečekaně uklidnil už jen tím, že si stoupl za mě. Podíval se přese mě do skříně a pevně mě chytil za ramena.
„Není tu ani kapka krve,“ poznamenala jsem vystrašeně.
„Krk.“ Alcida to vyvedlo z míry přinejmenším stejně jako mě.
Muž měl hlavu úplně zvrácenou na stranu. Byla sice stále spojená s tělem, ale spočívala mu až na rameni. Fuj-fuj-fuj! Ztěžka jsem polkla. „Měli bychom zavolat policii,“ prohlásila jsem, ale z tónu mého hlasu jasně vysvítalo, že mě to příliš netěší. Všimla jsem si, jak podivně ho vrah do skříně nacpal. Nebožtík vypadal, skoro jako kdyby stál v pozoru. Došlo mi, že ho někdo strčil do skříně a pak za ním přibouchl dveře. Musel v té pozici ztuhnout.
„Jenomže když zavoláme policajty…,“ začal Alcide, ale zbytek věty nedořekl. Potom se zhluboka nadechl. „Nebudou nám věřit, že v tom nemáme prsty. Vyslechnou jeho přátele a od nich se dozvědí, že byl včera večer v Klubu mrtvol. Prověří si to a zjistí, že se dostal do šlamastyky, protože vás otravoval. Všichni si budou myslet, že jsme ho oddělali my.“
„Na druhou stranu,“ zamyslela jsem se nahlas, „myslíte, že se o Klubu mrtvol vůbec někdo zmíní?“
Alcide se nad tím zamyslel. Palcem si přitom mnul rty. „Možná máte pravdu. A když se o Klubu mrtvol nezmíní, co jim můžou vyzvonit o té, ehm, rozmíšce? Víte, s čím by pak přišli? Vzali by si nás do parády sami.“
Alcide měl nezpochybnitelně pravdu. Rozhodla jsem se: žádnou policii volat nebudeme. „Takže se ho musíme nějak zbavit,“ řekla jsem a přešla tak k jádru celého problému. „Jak to provedeme?“
Alcide byl praktický člověk, zvyklý řešit nejrůznější problémy jako na běžícím pásu. A vždy začínal u toho největšího.
„Odvezeme ho někam na venkov. Jenomže na to se musíme nejdřív dostat do garáže,“ řekl po chvilce přemýšlení. „A mimoto ho musíme do něčeho zabalit.“
„Závěs ve sprše,“ navrhla jsem a kývla hlavou ke koupelně, kterou jsem dnes použila. „Ehm, nemohli bychom tu skříň zavřít a přesunout se někam stranou, než to všechno promyslíme?“
„Jasně,“ odpověděl Alcide. Stejně jako já by nejraději zmizel někam, kde by se mu nenaskýtal tak odporný pohled.
Postavili jsme se do středu obývacího pokoje a pustili se do plánování. Ze všeho nejdřív jsem v celém bytě vypnula topení a otevřela všechna okna. Tělo nás na sebe neupozornilo zápachem dřív jenom kvůli tomu, že Alcide měl rád chlad a dveře skříně dobře těsnily. Teď jsme se museli toho slabého, ale pronikavého pachu zbavit.
„Dolů je to pět pater. Takhle daleko ho neodnesu,“ prohlásil Alcide. „Aspoň část cesty ho musíme svézt výtahem. To bude ze všeho nejnebezpečnější.“
Probírali jsme a vylepšovali naše nápady, dokud jsme si nebyli naprosto jistí, že náš plán vyjde. Alcide se mě dvakrát zeptal, jestli jsem v pořádku, a já ho v obou případech ujistila, že ano. Teprve potom mi konečně došlo, že má strach, aby mě nepopadl hysterický záchvat nebo abych neomdlela.
„Zjemnělost jsem si nikdy nemohla dovolit,“ poznamenala jsem. „Nemám ji v povaze.“ Pokud Alcide očekával nebo snad i chtěl, abych ho poprosila o čichací sůl, nebo žadonila, aby mě před tím velkým zlým vlkem zachránil, pak nekápl na tu pravou.
Umínila jsem si, že zachovám chladnou hlavu. Musím však přiznat, ledově klidná jsem rozhodně nebyla. Když jsem se vydala do koupelny pro závěs nad vanou, cloumala se mnou taková nervozita, že jsem jen s vypětím všech sil nestrhla závěs z průhledných plastových kroužků. Jen v klidu a pomalu! napomenula jsem se odhodlaně. Nádech, výdech, stáhnout závěs a rozprostřít ho na podlaze v předsíni.
Závěs zářil modrou a zelenou barvou a v rovných řadách po něm plavaly žluté rybky.
Alcide seběhl do garáže, aby se svým pikapem popojel co možná nejblíže ke dveřím výtahu. Prozíravě s sebou přinesl i pár pracovních rukavic. Když si je natahoval, zhluboka se nadechl, což se dalo považovat za velkou chybu vzhledem k tomu, že stál těsně u zahnívající mrtvoly. Soustředěně, s odhodlaným výrazem v obličeji potom chytil mrtvolu za ramena a trhnul s ní.
Výsledek předčil veškeré naše očekávání. Motorkář se okamžitě vyvalil ze skříně jako ztuhlý ranec. Alcide musel uskočit, aby se vyhnul padajícímu tělu, které se nejdříve odrazilo od kuchyňského pultu a nakonec se svezlo na sprchový závěs.
„Páni,“ poznamenala jsem roztřeseně a sklopila oči k výsledku našeho snažení. „Šlo to jako po másle.“
Tělo leželo na závěsu téměř přesně tak, jak jsme chtěli. Alcide i já jsme na sebe rázně kývli a klekli si na zem po obou stranách závěsu. Jako sehraná dvojice jsme pak uchopili jeden konec plastové zástěny, přehodili ji přes mrtvolu a totéž udělali i z druhé strany. Když jsme nebožtíkovi zakryli obličej, oběma se nám ulevilo. Alcide pak přinesl z auta lepicí pásku na železo − praví muži ji mají vždy připravenou v autě − a společně jsme závěs ještě víc napnuli, takže těsně obepínal motorkářovo tělo. Nakonec jsme přeložili okraje závěsu a zalepili je. I když měl vlkodlak mohutnou postavu, nebyl naštěstí příliš vysoký.
Postavili jsme se a dopřáli si chvíli oddychu. Ticho prolomil Alcide. „Vypadá jako obrovský zelný závitek,“ poznamenal.
Musela jsem si přitisknout dlaň na ústa, abych potlačila záchvat smíchu.
Alcide se na mě podíval s vyděšeným výrazem v očích. Zničehonic se rozřehtal i on.
Jakmile jsme se uklidnili, zeptala jsem se: „Jste připravený na druhou část?“
Alcide přikývl. Navlékla jsem si kabát a proběhla kolem Alcida i mrtvoly ke dveřím výtahu. Dveře bytu jsem za sebou rychle zabouchla pro případ, že by kolem někdo procházel.
Téměř ve stejnou chvíli, kdy jsem stiskla tlačítko výtahu, se za rohem objevil muž a stoupl si vedle mě. Možná to byl příbuzný staré paní Osburghové nebo jeden ze senátorů, který se letadlem vrátil do Jacksonu. Ať už to byl kdokoliv, ten elegantně oblečený muž po šedesátce měl v sobě tolik zdvořilosti, že cítil povinnost zapříst se mnou rozhovor.
„Dnes je venku vážně zima, že?“
„Ano, ale je to lepší než včera.“ Celou dobu jsem zírala na zavřené dveře a doufala, že se brzy otevřou, aby muž zmizel.
„Právě jste se sem nastěhovala?“
Žádný zdvořilý člověk mi ještě nikdy v životě tolik nelezl na nervy. „Jsem tu jen na návštěvě,“ odpověděla jsem strohým tónem, který mu měl dát najevo, že považuji náš rozhovor za skončený.
„Ach,“ vydechl zvesela. „U koho?“
Naštěstí však právě dorazil výtah a otevírající se dveře zachránily tohoto nanejvýš srdečného muže před krutou smrtí. Musela jsem se totiž hodně držet, abych mu nezakroutila krkem. Pokynul mi rukou, abych vešla jako první, ale já vycouvala a prohlásila: „Ach, proboha, zapomněla jsem si klíče!“ Hned nato jsem odběhla pryč, aniž jsem se ohlédla. Došla jsem ke dveřím vedlejšího bytu, který byl podle Alcida prázdný, a zaťukala na ně. Potom jsem zaslechla, jak se dveře výtahu zavírají, a spadl mi kámen ze srdce.
Jakmile jsem si spočítala, že pan Zdvořilý už určitě nasedl do auta a vyjel z garáže − pokud se nesnažil vymluvit strážnému díru do hlavy −, znovu jsem přivolala výtah. Byla sobota, takže jsem mohla jen stěží odhadnout, co mají lidé na dnešek v plánu. Alcide tvrdil, že si řadu bytů koupili investoři a pronajímají je zákonodárcům, kteří před prázdninami odjíždějí domů. Celoroční obyvatelé se tu ale určitě budou pohybovat nevyzpytatelněji než jindy, protože byl víkend a do Vánoc zbývaly už jen dva týdny. Když onen skřípající vynález vyjel zpátky do pátého patra, nikdo v něm nestál.
Doběhla jsem zpátky ke dveřím číslo pět set čtyři, dvakrát na ně zaťukala a ihned se rozběhla zpátky, aby se výtah nezavřel. Z bytu se nejprve vynořily nohy mrtvoly a za nimi Alcide. Pohyboval se tak rychle, jak to jen s mrtvolou přehozenou před rameno jde.
Teď jsme byli nezranitelnější. Alcidův ranec by totiž nikdo nemohl považovat za něco jiného než za mrtvolu zabalenou do sprchového závěsu. Plast sice udržoval zápach uvnitř, ale v malém prostoru výtahu byl přesto patrný. První poschodí jsme sjeli bez obtíží. Po dalších třech jsme měli nervy napjaté k prasknutí. Když se kabinka zastavila dole a před námi se objevila prázdná chodba, spadl nám kámen ze srdce. Vystřelila jsem z výtahu, doběhla ke dveřím vedoucím ke schodům a otevřela je. Tryskem jsem se vydala napřed a nahlédla skrz prosklené dveře do garáže.
„Stát!“ vyhrkla jsem a zvedla ruku. Nějaká žena ve středních letech vykládala společně se svou dospívající dcerou tašky z kufru toyoty a přitom se s ní o něčem vzrušeně dohadovala. Dívka dostala pozvánku na večírek, který měl trvat celou noc.
Musí tam prý jít, protože tam budou všichni její přátelé. Ne, odpověděla matka.
Ale, mami, všem ostatním to mámy dovolily… Ne, odpověděla matka.
„Prosím vás, hlavně nechoďte po schodech,“ zašeptala jsem.
Hádka pokračovala, ještě když nastupovaly do výtahu. Zřetelně jsem zaslechla, jak se dívka na okamžik odmlčela a pak prohlásila: „Fuj, něco tu smrdí!“ Potom se dveře zavřely.
„Co se děje?“ zašeptal Alcide.
„Nic. Počcáme, jestli to tak ještě chvilku zůstane.“
Zůstalo to tak. Vyšla jsem ze dveří, doběhla k Alcidovu autu a celou dobu jsem vrhala rychlé pohledy do všech stran, abych si byla jistá, že jsem úplně sama. Hlídač, který seděl v malé prosklené budce u výjezdu z garáže, nás zahlédnout nemohl.
Odemkla jsem zadní dveře Alcidova pikapu; měl na zemi kobereček. Ještě jednou jsem se důkladně rozhlédla a nakonec se rozběhla ke dveřím ze schodiště a zabušila na ně. Po chvíli jsem je otevřela.
Alcide z nich vystřelil a zamířil k autu mnohem rychleji, než by mě vzhledem k tíze a povaze jeho břemene napadlo. Potom jsme napřeli všechny síly a pomalu tělo natlačili na korbu auta. S obrovskou úlevou jsme pak dveře zabouchli a zamkli.
„Druhou část jsme zvládli,“ prohlásil Alcide, a kdyby to nebyl dospělý muž, řekla bych, že se zaradoval jako malé dítě.
Projíždět ulicemi města s mrtvolou v autě v člověku vyvolá pořádnou paranoiu.
„Dodržujte úplně všechny dopravní předpisy,“ připomněla jsem Alcidovi. Nedělalo mi radost, jak nervózně zněl můj hlas.
„Dobře, dobře,“ zamručel Alcide stejně nervózně.
„Nezdá se vám, že nás ti lidé tamhle v tom jimmym pozorují?“
„Ne.“
Nejrozumnější by bylo, kdybych mlčela, a to jsem také udělala. Vrátili jsme se na dálnici I-20, tutéž, po které jsme přijeli do Jacksonu, a pokračovali v jízdě, dokud město kolem nás nezmizelo a nenahradily je lány polí.
Když jsme dojeli k výjezdu na Bolton, Alcide rozhodl: „Tohle vypadá fajn.“
„Jasně,“ odpověděla jsem. S mrtvolou v autě jsem už nedokázala vydržet ani jedinou minutu. Krajina mezi Jacksonem a Vicksburgem je rovná a tvoří ji rozlehlá pole, jen občas narušovaná nějakým bažinatým ramenem řeky. Úplně stejně to vypadalo i tady. Sjeli jsme z dálnice a zamířili na sever k lesům. Po několika kilometrech Alcide odbočil vpravo na silnici, která už několik let volala po novém svršku. Po obou stranách záplatovaného šedého pásu rostly stromy. Pochmurná zimní obloha neměla s tou troškou světla, kterou na krajinu sesílala, nejmenší šanci uspět. Roztřásla jsem se zimou.
„Za chvíli tam budeme,“ řekl Alcide. Trhavě jsem přikývla.
Doleva od nás se stáčela úzká slepá silnice. Ukázala jsem na ni, Alcide zastavil a oba jsme nad tou vyhlídkou zauvažovali. Nakonec jsme stvrdili svůj souhlas rozhodným přikývnutím. Alcide mě překvapil tím, že na silnici zacouval, ale nakonec jsem usoudila, že je to dobrý nápad. Čím hlouběji jsme zajížděli do lesa, tím spokojenější jsem byla s výběrem místa pro naše rejdy. Silničáři posypali cestu štěrkem teprve nedávno, takže tu po nás nemohly zůstat žádné stopy. Kromě toho mě napadlo, že tahle zapadlá silnice může vést k loveckému táboru, kde teď určitě nikdo nebude, protože letošní sezona jelenů už byla v nenávratnu.
A opravdu, když jsme s drkotáním ujeli několik metrů, všimla jsem si tabule přibité na jeden ze strom. Hlásala: „Soukromé vlastnictví loveckého klubu Kiley-Odum − VSTUP ZAKÁZÁN.“
Alcide pomalu a opatrně zacouval a pokračoval dál.
„Tady,“ řekl, když jsme se už ocitli tak hluboko v lese, že nás nikdo ze silnice určitě nemohl zpozorovat. Zastavil a vypnul motor. „Poslouchejte, Sookie, ani nemusíte vystupovat.“
„Když se do toho pustíme společně, půjde nám to mnohem rychleji,“ namítla jsem.
Pokusil se mě sice zastrašit výhružným pohledem, ale já ho odrazila kamenným výrazem tváře. Nakonec si Alcide povzdechl. „Fajn, tak ať to máme za sebou,“ prohlásil.
Obklopoval nás chladný vlhký vzduch, a pokud člověk zůstal jen chvíli stát na jednom místě, zima se mu vetřela až do morku kostí. Bylo mi jasné, že teplota míří střemhlav dolů, a z jasného ranního nebe tak zůstala jen vzpomínka. Na zbavování se mrtvol to byl den jako stvořený. Alcide otevřel dveře korby, pak jsme si oba navlékli rukavice a popadli světlý zelenomodrý ranec. Veselé žluté rybky vypadaly v promrzlém lese téměř perverzně.
„Pořádně se do toho opřete,“ poradil mi Alcide, a když napočítal do tří, zatáhli jsme za balík ze všech sil. Dostali jsme tím však z auta pouhou polovinu mrtvoly a její konec zůstal nehezky trčet ve vzduchu. „Připravená? Tak znova. Raz, dva tři!“ Znovu jsem zatáhla a setrvačnost vyslala nebožtíka vzduchem z auta na silnici.
Kdybychom mohli okamžitě odjet, potěšilo by mě to mnohem víc; místo toho jsme se ale rozhodli, že s sebou ještě musíme vzít sprchový závěs. Co kdyby na něm nebo na lepicí pásce někdo objevil naše otisky? Určitě jsme po sobě nechali i spoustu dalších mikroskopických důkazů, na které jsem raději ani nepomyslela.
Nesleduju dokumenty na Discovery Channel pro nic za nic.
Alcide s sebou přivezl i pořádný nůž, ale rozhodla jsem se, že tuhle výsadu mu klidně přenechám. A tak zatímco rozřezával závěs, já jsem rozložila plastový pytel na odpadky a držela ho připravený k okamžitému použití. Snažila jsem se odvracet pohled od těla, ale nakonec jsem se samozřejmě podívala.
Mrtvola nevypadala o nic lépe než předtím.
I s tímhle jsme byli hotoví dřív, než jsem čekala. Už jsem se otáčela k autu, ale Alcide zůstal stát na místě, hlavou zvednutou k obloze. Jako by větřil vůni lesa.
„Dneska je úplněk,“ prohlásil. Celé tělo se mu chvělo. Když se ke mně otočil, v očích měl úplně cizí pohled. A ačkoliv jejich barva ani obrysy nedoznaly žádných změn, připadalo mi, jako by patřily někomu úplně jinému.
Byla jsem sama v lese s člověkem, který mi odhalil úplně novou stránku své osobnosti. Vzpírala jsem se rozporuplnému nutkání začít ječet, rozbrečet se, nebo se dát na úprk. Místo toho jsem se na Alcida rozzářeně usmála a vyčkávala. Alcide po dlouhé a znepokojivé odmlce prohlásil: „Vrátíme se do auta.“
S bezmeznou radostí jsem se vyškrábala zpátky do sedadla.
„Co ho podle vás zabilo?“ zeptala jsem se, jakmile jsem se utvrdila v pocitu, že je všechno zase při starém.
„Někdo mu setsakramentsky zakroutil krkem,“ odpověděl. „Ale nemám ponětí, jak se dostal do bytu. Včera večer jsem určitě zamknul. Stoprocentně. A dneska ráno bylo zase zamčeno.“
Chvíli jsem nad tím dumala, ale žádné vysvětlení mě nenapadalo. Potom jsem začala přemýšlet, co vlastně člověka zabije, když si zlomí vaz. Nakonec jsem ale došla k závěru, že to není ten nejlepší námět k přemýšlení.
Cestou do bytu jsme se zastavili ve Wal-Martu. O víkendu tak těsně před Vánocemi se to v obchodě hemžilo zákazníky. Opět jsem si pomyslela: Ještě nemám nic pro Billa.
Když jsem si uvědomila, že Billovi teď − a možná že už nikdy − nebudu moct koupit žádný vánoční dárek, srdce mi sevřela mučivá bolest.
Potřebovali jsme osvěžovače vzduchu, pěnu na koberce a nový závěs do koupelny. Zahnala jsem všechna svoje trápení a zrychlila krok. Alcide mě nechal, abych nový závěs vybrala sama, a mě to překvapivě potěšilo. Platil v hotovosti, takže nikdo nebude moct vysledovat, že jsme tu byli.
Když jsme se vrátili do auta, zkontrolovala jsem si nehty. Vypadaly stále dobře. Potom jsem si ale uvědomila, jak bezohledně se chovám, když mám na mysli jen svoje nehty. Právě jsem vyhodila z auta mrtvolu. Několik minut jsem jen seděla na místě a užírala se výčitkami.
Svěřila jsem se s nimi Alcidovi. Když jsme se teď vrátili do civilizace a nevezli už žádného dalšího pasažéra, připadal mi mnohem přístupnější.
„Vždyť jste ho neoddělala,“ odpověděl. „Ehm, nebo ano?“
Můj pohled se střetl s tím, který na mě vrhaly jeho zelené oči. Moc mě to nepřekvapilo. „Ne, rozhodně ne. Co vy?“
„Ne,“ řekl a podle výrazu jeho tváře mi bylo jasné, že jen čekal, kdy se ho na to zeptám. Jenže mě to vůbec nenapadlo.
Alcida jsem sice nepodezírala, ale někdo toho vlkodlaka prostě zabít musel. Poprvé jsem se pořádně zamyslela nad tím, kdo mohl jeho mrtvolu nacpat do skříně. Až doteď mě zaměstnávala jenom snaha nějak se jí zbavit.
„Kdo má klíče od bytu?“
„Jenom táta, já a uklízečka, která se stará o většinu kvartýrů v domě. Vlastní klíč nemá. Pokaždé ho dostane od správce baráku.“ Odbočili jsme do uličky za několika obchody, kde Alcide vyhodil starý závěs z koupelny.
„To je docela krátký seznam.“
„Jo,“ souhlasil Alcide váhavě. „Jo, to je. Jenomže můj táta je určitě v Jacksonu. Dneska ráno, jakmile jsem vstal, jsem mu brnkl. Uklízečka sem chodí, jenom když řekneme správci. Ten má u sebe duplikát klíče od bytu. Když ho uklízečka potřebuje, půjčí si ho a pak mu ho zase vrátí.“
„A co ten hlídač v garáži? Má službu celou noc?“
„Jo, protože je to jediný člověk, který dokáže lidem zabránit, aby se proplížili do garáže a vyjeli nahoru výtahem. Vždycky jste vycházela tudy, ale do domu vede i přední vchod z hlavní ulice. Jenomže ten je pořád zamčený. Nestojí u něj žádná stráž, ale musíte mít klíč.“
„Takže kdyby se někomu podařilo proklouznout kolem hlídače, mohl by vyjet výtahem až do vašeho patra a nikdo by mu v tom nedokázal zabránit.“
„Jistě.“
„A ten někdo by musel šperhákem otevřít dveře bytu.“
„Ano, a taky tu mrtvolu odnést dovnitř a nacpat ji do skříně. To zní pěkně šíleně,“ odpověděl Alcide.
„Jenomže přesně tohle se zřejmě stalo. Ach, ehm… nedal jste klíč i Debbii? Možná si ho od ní někdo půjčil.“ Snažila jsem se, aby můj nápad vyzněl co nejneutrálněji. Úspěch jsem ale zjevně nesklidila.
Následovala dlouhá odmlka.
„Jo, ta klíč měla,“ odpověděl Alcide odměřeně.
Zakousla jsem se do rtu, abych se nemohla zeptat na další věc, která mi přišla na mysl.
„Ne, nevrátila mi ho.“
Ani jsem se nemusela ptát.
Alcide rozehnal napjaté ticho návrhem, abychom si někam zašli na pozdní oběd. Z důvodu, který jsem nechápala, mě najednou přepadl hrozný hlad.
Najedli jsme se kousek od centra, v restauraci U Hala a Mala. Nacházela se ve starém skladišti a stolky stály tak blízko sebe, že jsme se spolu nemohli pořádně bavit, pokud jsme nechtěli, aby na nás někdo zavolal policii.
„Podle mě,“ zamumlala jsem, „by nikdo nemohl projít kolem vašeho domu s mrtvolou přes rameno, ať už by to bylo ráno nebo večer.“
„Nám se to povedlo,“ vyvrátil moji domněnku Alcide. „Muselo se to stát mezi druhou a sedmou hodinou ráno. Ve dvě jsme už zařezávali, ne?“
„Spíš ve tři, když vezmu v úvahu Ericovu malou návštěvu.“
Náhle se naše pohledy střetly. Eric. Heuréka!
„Jenomže proč by to dělal? Copak se do vás zamiloval?“ zeptal se bez okolků Alcide.
„Ne tak docela,“ zamumlala jsem stydlivě.
„Ach, takže se s vámi chce jen vyspat.“
Přikývla jsem a vyhnula se přitom jeho pohledu.
„To by nejradši spousta lidí,“ poznamenal tiše Alcide.
„Pchá!“ odfrkla jsem nesouhlasně. „Ještě pořád jste posedlý tou svojí Debbií, a dobře to víte.“
Zadívali jsme se na sebe. Bylo lepší vytáhnout tuhle otázku na denní světlo a vypořádat se s ní jednou provždy.
„Umíte mi číst myšlenky líp, než jsem myslel,“ poznamenal Alcide. Jeho široká tvář se na mě nedívala právě nejspokojeněji. „Jenže ona není… Proč mi na ní vlastně pořád záleží? Ani nemám jasno, jestli se mi pořád líbí. Vás vám mnohem radši.“
„Díky,“ odpověděla jsem a dala do svého úsměvu úplně všechno. „Já vás mám taky ráda.“
„Zjevně se mnohem líp hodíme k sobě navzájem než k lidem, se kterými chodíme,“ poznamenal.
To byla bezpochyby pravda. „Ano. S vámi by mi bylo hezky.“
„A já bych s vámi moc rád trávil každý den.“
„Ale vypadá že to, že to tak daleko nedotáhneme.“
„Ne,“ připustil Alcide s hlubokým povzdechnutím. „Asi ne.“
Při odchodu se na nás mladá servírka zářivě usmála a dala si záležet, aby si Alcide všiml, jak těsně má zadek napasovaný do kalhot.
„Asi se do toho pustím,“ prohlásil Alcide, „a udělám všechno, abych na Debbii dočista zapomněl. Pak přijdu před váš dům, až to budete nejmíň čekat, a budu doufat, že už jste se vyléčila z pobláznění tím vaším upírem.“
„A budeme žít šťastně a spokojeně až do smrti?“ zeptala jsem se s úsměvem.
Alcide přikývl.
„No, na to bych se moc ráda těšila,“ odpověděla jsem.
2024 ©