V kabince výtahu jsme oba mlčeli, a než Alcide odemkl byt, opřela jsem se na chodbě o zeď. Připadala jsem si jako troska. Ta rvačka s motorkářem i Debbiina pomsta mě unavily, rozrušily a vyvolaly ve mně pocit rozpolcenosti.
Nejradši bych se Alcidovi omluvila, ale netušila jsem za co.
„Dobrou noc,“ rozloučila jsem se s ním a zamířila do svého pokoje. „Och, ještě něco! Děkuju,“ dodala jsem. Svlékla sem si Alcidovo sako a podala mu je. Alcide si ho vzal a přehodil přes opěradlo židle u jídelního stolu.
„Nepotřebujete píchnout se zipem na šatech?“ zeptal se.
„Byla bych vám vděčná, kdybyste mi ho nahoře aspoň povolil,“ odpověděla jsem a otočila se k němu zády. Když jsem si je totiž oblékala, dotáhl mi několik posledních centimetrů. Byla jsem mu vděčná, že si na to ještě před odchodem do ložnice vzpomněl.
Na zádech jsem ucítila Alcidovy mohutné prsty a o chvíli později i zvuk rozepínajícího se zipu. Náhle se však stalo něco, co mi vyrazilo dech; Alcide se mě znovu dotkl.
Konečky prstů mi přejel po zádech a mně se zachvělo celé tělo.
Netušila jsem, jak na to zareagovat.
Netušila jsem, co chci dělat dál.
Otočila jsem se k němu čelem. Tvářil se stejně nejistě jako já.
„Horší chvíle asi nemohla nastat,“ poznamenala jsem. „Vy jste se právě rozešel s přítelkyní a já toho svého hledám. Ano, byl mi sice nevěrný, ale i tak…“
„Špatný načasování,“ připojil se ke mně Alcide a položil mi dlaně na ramena. Pak se ke mně sklonil a políbil mě. Stačilo sotva půl vteřiny, a já už měla ruce ovinuté kolem jeho pasu a Alcide se jazykem dobýval mezi moje rty. Jeho polibky byly tak jemné! Zatoužila jsem zajet rukama do vlasů, přesvědčit se, jestli má opravdu tak mohutný hrudník, a zjistit, zda má skutečně tak pevný a kulatý zadek, jak se mi zdálo přes kalhoty… Och, do háje! Jemně jsem ho odstrčila.
„Špatné načasování,“ zopakovala jsem a začervenala se, protože pod napůl rozepnutými šaty se Alcidovi otevíral pohled na moji podprsenku a horní část ňader. No, ještě že jsem se rozhodla vzít si pěkné prádlo.
„Och, proboha!“ vyhrkl, když se dostatečně vynadíval. S vypětím všech sil pak zavřel své zelené oči. „Špatné načasování,“ připomněl si. „I když doufám, že brzy nám to bude připadat jako ta nejlepší možná chvíle.“
„Kdo ví?“ usmála jsem se a vycouvala do svého pokoje, dokud jsem se ještě dokázala přimět k pohybu. Tiše jsem zavřela dveře a pověsila si šaty. Byla jsem ráda, že stále vypadaly úhledně a neulpěla na nich žádná skvrna. Rukavice dopadly mnohem hůř; byly potřísněné mastnými šmouhami a sem tam i trochou krve. Lítostivě jsem si povzdechla.
Abych se dostala do koupelny, musela jsem co nejrychleji přeběhnout mezi pokoji. Nechtěla jsem Alcida nijak pokoušet, navíc když jsem na sobě měla krátký nylonový župan v růžové barvě. Tryskem jsem se tedy rozběhla do koupelny, protože jsem zaslechla, jak Alcide cosi kutí v kuchyni. Minuta se sešla s minutou, a když jsem vyšla z koupelny, nikde kromě mého pokoje se už v bytě nesvítilo. S trochu hloupým pocitem jsem zatáhla rolety, přestože žádný dům v celém bloku neměl pět pater jako ten Alcidův. Převlékla jsem se do růžové noční košile, uložila se do postele a otevřela si román, který jsem si pro každý případ přivezla. Chtěla jsem si přečíst jednu kapitolu a uklidnit se tak před usnutím. Jenomže právě v téhle kapitole se hlavní hrdinka konečně vyspí s mužským hrdinou, takže jsem se příliš neuklidnila, ale přinejmenším jsem přestala přemýšlet o zlomyslném výrazu v Debbiině úzkém obličeji a o zápachu škvařícího se masa, který zaplavil bar, když ten skřet chytil motorkáře kolem pasu. A také o tom, že Billa možná někdo mučí.
Milostná scéna v knížce mě ale přiměla přemýšlet o Alcidových žhavých rtech.
Založila jsem stránku a zhasla lampičku vedle postele. Když jsem se schoulila pod přikrývku, konečně jsem se cítila v teple a bezpečí.
Náhle mi však někdo zaklepal na okno.
Tiše jsem vyjekla. Potom mi ale došlo, kdo to asi může být, a tak jsem přes sebe rychle přehodila župan, uvázala si pásek a vytáhla rolety.
Za oknem se samozřejmě vznášel Eric. Znovu jsem rozsvítila lampičku a dala se do zápasu s neznámým systémem otevírání okna.
„Co tu ksakru pohledáváte?“ vyhrkla jsem. Právě v té chvíli však vběhl do mého pokoje Alcide.
Jen letmo jsem se ohlédla přes rameno. „Měl byste mě nechat na pokoji a dopřát mi trochu spánku,“ peskovala jsem dál Erica a bylo mi úplně jedno, že mluvím jako nějaká stará semetrika. „A taky byste se měl přestat jen tak uprostřed noci u mě objevovat a čekat, že vás pustím dovnitř!“
„Sookie, pusťte mě dovnitř,“ prohlásil Eric.
„Ne! Vlastně tohle je Alcidův byt. Alcide, co vy na to?“
Otočila jsem se k němu a čelist mi málem spadla až na zem. Alcide spal jen v dlouhých teplákách se šňůrkou v pase. Páni! Kdyby se přede mnou objevil bez trička před půl hodinou, nemohl by si vybrat vhodnější načasování.
„Co chcete, Ericu?“ zeptal se Alcide mnohem klidněji než předtím já.
„Musíme si promluvit,“ odpověděl Eric netrpělivě.
„Když ho teď pozvu dovnitř, můžu pak to pozvání zase zrušit?“ vyzvídal na mě Alcide.
„Jistě.“ Střelila jsem po Ericovi úšklebkem. „Kdykoliv se vám zachce.“
„Fajn! Tak pojďte dál, Ericu.“ Alcide otevřel okno a Eric vletěl dovnitř nohama napřed. Já za ním zase zavřela. Už zase mi byla zima. I Alcidovi zbrázdila hrudník husí kůže a bradavky měl… Se sebezapřením jsem se podívala na Erica.
Ten si nás přeměřil pronikavým pohledem svých modrých očí, které se v záři lampičky leskly jako safíry. „Co jste zjistila, Sookie?“
„Zajali ho místní upíři.“
Ericovy oči se lehce rozšířily, ale žádnou jinou reakci u něj moje slova nevyvolovala. Vypadal, jako kdyby usilovně přemýšlel.
„Není trochu nebezpečné, že si tu hrajete na Edgingtonově písečku, aniž byste se mu ohlásil?“ zajímal se Alcide a opřel se o zeď. Oba muži svými mohutnými postavami zaplňovali pokoj natolik, že se mi v něm najednou špatně dýchalo. Jako kdyby jejich ega spotřebovávala všechen kyslík v místnosti.
„Och, ano,“ odpověděl Eric. „Velmi nebezpečné,“ dodal se zářivým úsměvem.
Napadlo mě, jestli by si všimli, kdybych se vrátila do postele. Zívla jsem a v té chvíli se ke mně otočily dva páry očí. „Potřebujete ještě něco, Ericu?“ zeptala jsem se.
„Chcete se mi svěřit ještě s něčím?“
„Ano, mučili ho.“
„V tom případě ho jen tak nepustí.“
Samozřejmě, že ne. Pustit upíra, kterého jste mučili, je šílené. Po zbytek života byste se museli neustále ohlížet přes rameno a tetelit se strachem. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale bylo mi jasné, jak to vše skončí.
„Chcete na ně zaútočit?“ Umínila jsem si, že až k tomu dojde, odklidím se od Jacksonu, jak nejdál to půjde.
„Promyslím si to,“ řekl Eric. „Půjdete zítra večer opět do toho baru?“
„Ano, Russell nás výslovně pozval.“
„Sookie ho dneska večer upoutala,“ poznamenal Alcide.
„Ale to je úžasné!“ prohlásil potěšeně Eric. „Zítra večer si k Edgingtonově gardě přisedněte a prohledejte jim hlavy, Sookie.“
„Na to bych sama nikdy nepřišla, Ericu,“ odpověděla jsem udiveně. „Proboha, ještě že jste mě vzbudil, abyste mi to sdělil.“
„Ale to nic,“ poznamenal Eric. „Kdykoliv zatoužíte, abych vás vzbudil, stačí říct, Sookie.“
Povzdechla jsem si. „Zmizte, Ericu! Ještě jednou dobrou noc, Alcide.“
Alcide se napřímil, ale zůstal stát na místě. Čekal, až se Eric odebere oknem pryč. Eric zase vyčkával, až zmizí Alcide.
„Odvolávám pozvání do svého bytu,“ prohlásil po chvíli Alcide. Eric se okamžitě rozeběhl k oknu, otevřel je a se zakaboněným výrazem vyletěl ven. Jakmile se ocitl za oknem, s úsměvem nám zamával a snesl se k zemi.
Alcide zabouchl okno a spustil rolety.
„Ne, spousta mužů mě nesnáší,“ prohlásila jsem zčistajasna. Alcidovy myšlenky jsem v té chvíli měla jako na talíři.
Nechápavě se na mě podíval. „Vážně?“
„Ano, je to pravda.“
„Když myslíte.“
„Většina lidí, těch normálních, tím chci říct… podle nich jsem cvok.“
„To myslíte vážně?“
„Ano, myslím! A když je obsluhuju, jsou z toho celí nesví.“
Alcide vybuchl smíchy. Takovou reakci jsem u něj nechtěla vyvolat ani náhodou, ale netušila jsem, co dalšího říct.
Nakonec Alcide odešel a cestou se tiše hihňal.
Tohle mě zaskočilo. Zhasla jsem lampičku, svlékla si župan a odhodila ho na druhou stranu postele. Potom jsem se znovu zachumlala a vytáhla si přikrývku až k bradě. Za oknem panoval bezútěšný mráz, ale já se konečně ocitla v teple, bezpečí a sama.
Tentokrát už opravdu, opravdu sama.
*
Když jsem se nazítří ráno probudila, Alcide už byl pryč. Lidé pracující na stavbách a v zeměměřičství musí přirozeně vstávat brzy. Já si však byla zvyklá kvůli práci v baru a svému románku s upírem po ránu přispat. Když jsem se totiž chtěla setkat s Billem, muselo to být přirozeně v noci.
Alcide mi nechal vzkaz opřený o konvici na kávu. Trochu mě bolela hlava. Na alkohol nejsem příliš zvyklá a včera večer jsem si dala dva drinky − nevznikla z toho sice žádná opička, ale moje obvyklé veselé já bylo to tam. Zadívala jsem se na drobná tiskací písmenka.
„Obíhám pochůzky. Buďte tu jako doma. Odpoledne se vrátím.“
Na okamžik mě ovládlo zklamání. Moje ego dostalo pořádně na frak. Potom jsem se vzchopila. Přece mě doma nevyzvedl, aby mě odvezl na romantický víkend? Ani jsme se příliš neznali. Alcide musel moji společnost přetrpět. Pokrčila jsem rameny a nalila si šálek kávy. Pak jsem upekla topinky a zapnula televizi, kde právě běžely zprávy. Nechala jsem projet celý stručný přehled zpráv na stanici CNN a rozhodla se, že si dám sprchu. Dala jsem si s tím pěkně na čas. Co jiného jsem měla dělat?
Hrozilo mi, že zažiju jednu věc, o které se mi doteď ani nesnilo − nudu.
Doma jsem pořád měla něco na práci, i když mě to třeba nebavilo. Pokud máte dům, na vaši pozornost neustále dotírají nějaké neodkladné drobné práce. A v Bon Temps jsem si vždycky mohla zajít do knihovny a koupit nějakou cetku nebo si dojít pro potraviny. Od chvíle, kdy jsem začala chodit s Billem, jsem pro něj také zařizovala úkoly, které se daly stihnout jen ve dne, kdy měly na úřadech otevřeno.
Právě v okamžiku, kdy mi vytanul na mysli Bill, jsem si vytrhávala křivý chlup, který mi vyrostl v obočí, a nakláněla se při tom nad umyvadlo, abych zblízka viděla do zrcadla. Musela jsem rozrušeně odložit pinzetu a posadit se na kraj vany. Při pomyšlení na Billa jsem byla tak zmatená a rozpolcená, že jsem v dohledné době neměla naději své city k němu uspořádat. Ale vědět, že trpí, topí se v problémech, a já ho nemůžu najít − to na mě bylo příliš. Nikdy jsem nečekala, že náš vztah nenarazí na nejrůznější překážky. Přece jen to byla láska mezi dvěma různými druhy. A Bill měl navíc mnohem víc křížků než já. Ale nikdy jsem si nedokázala představit propast, která mi vznikla v duši poté, co zmizel.
Natáhla jsem si džíny a svetr a ustlala si postel. V koupelně jsem urovnala všechna líčidla, která jsem to ráno použila, a ledabyle jsem pověsila ručník. Uklidila bych i Alcidův pokoj, ale připadalo mi neomaleně hýbat s jeho věcmi. Takže jsem přečetla několik kapitol z knihy a nakonec se rozhodla, že už v tomhle bytě nevydržím.
Nechala jsem Alcidovi vzkaz, že se jdu na chvíli projít, a sjela jsem výtahem do přízemí. Společníka v kabině mi dělal neformálně oblečený muž s taškou na golfové hole. Kousla jsem se do rtu ještě předtím, než jsem stačila vyhrknout otázku: „Jdete si zahrát golf?“ a omezila se na poznámku, že je ideální den na výlet do přírody. Jasně modrou oblohu nekazil ani jediný mráček a teplota se vyhoupla nad deset stupňů. Vánoční ozdoby třpytící se ve slunečních paprscích a nakupující lidé dotvářeli spokojenou náladu příjemného dne.
Pomyslela jsem si, jestli se Bill vrátí do Vánoc domů. Napadlo mě, jestli se mnou může jít do kostela na Štědrý večer, nebo jestli se mu do toho vůbec bude chtít. Vybavila jsem si novou brusku, kterou jsem koupila Jasonovi. Už před několika měsíci jsem si ji nechala ve velkoobchodě Sears v Monroe odložit stranou a před týdnem jsem si ji konečně vyzvedla. Obě Arleniny děti u mě měly hračku a jejich matce a své přítelkyni jsem koupila svetr. Nikomu jinému jsem dárek kupovat nemusela. Připadalo mi to žalostné. Umínila jsem si, že Samovi letos koupím nějaké cédéčko. Okamžitě se mi zlepšila nálada. Moc ráda dávám dárky. Tohle mohly být první Vánoce, které strávím s přítelem…
Och, sakra, už jsem zase na začátku! Jako když v televizi pořád jede stručný přehled zpráv.
„Sookie!“ ozvalo se zničehonic.
S leknutím jsem se probrala z otupujícího zamyšlení a rozhlédla se. Na protější straně ulice na mě ze dveří svého salonu mávala Janice. Podvědomě jsem se musela vydat známým směrem. Také jsem jí zamávala.
„Pojďte sem!“ zavolala.
Došla jsem na křižovatku a počkala na zelenou. V salonu měli napilno a Jarvis i Corinne se věnovali zákazníkům.
„Dneska se to tady přímo rojí. Kvůli vánočním večírkům,“ vysvětlila mi Janice. Natáčela právě jedné zákaznici černé vlasy dlouhé až k ramenům. „V sobotu po poledni obvykle neotvíráme.“ Mladá žena, které Janice právě zkrášlovala hlavu, dál listovala časopisem Život na jihu. Na obou rukou se jí skvěla úctyhodná sbírka diamantových prstenů.
„Zní to dobře?“ obrátila se na Janice. „Zázvorové masové kuličky?“ Zářivě nalakovaný nehet se zabodl do receptu.
„Je to něco exotického?“ zajímala se Janice.
„Ehm, tak trochu.“ Žena recept se zájmem přelouskala. „Nikdo jiný je určitě podávat nebude,“ zamumlala. „Dala by se do nich zapíchnout párátka.“
„Co máte v plánu na dnešek, Sookie?“ zeptala se mě Janice, když si byla jistá, že se pozornost její zákaznice přenesla k hamburgerům.
„Užiju si volna,“ odpověděla jsem a pokrčila rameny. „Váš bratr mi nechal vzkaz, že si potřebuje oběhnout několik obchůzek.“
„Nechal vám vzkaz, abyste věděla, co má na programu? Děvče, měla byste se dmout pýchou. Ten chlap nepřičichl k tužce a papíru od střední školy.“ Nenápadně ke mně obrátila pohled a zazubila se. „Bavili jste se včera večer dobře?“
V duchu jsem si to probrala. „Ach, bylo to fajn,“ odpověděla jsem váhavě. Tancování mě bavilo.
Janice vybuchla smíchy. „Jestli vám trvalo tak dlouho, než jste se rozhodla, pak asi všechno nešlo jako po másle.“
„No, vlastně ne,“ připustila jsem. „Trochu jsme se v baru poprali a jednoho člověka museli vyvést. A přišla tam i Debbie.“
„Jak se vyvedl ten její zásnubní večírek?“
„Měla kolem sebe docela velký dav,“ odpověděla jsem. „Po chvíli za mnou ale přišla a vyptávala se na všechno možné.“ Nostalgicky jsem se pousmála. „Moc se jí nelíbilo, že si Alcide přivedl někoho jiného!“
Janice se opět rozřehtala.
„Kdo se zasnoubil?“ ozvala se její zákaznice. Nakonec recept zavrhla.
„Och, Debbie Peltová! Chodila s mým bratrem.“
„Tu znám,“ odpověděla černovláska. „Chodila s vaším bratrem? A teď si bere někoho jiného?“
„Charlese Clausena,“ přisvědčila Janice a zkroušeně přikývla. „Znáte ho?“
„Jasně! Chodila jsem s ním do třídy na střední škole. A on si bere Debbii Pelotovou? No, aspoň s ní neskončí váš bratr,“ prohlásila černovláska rozhodně.
„To už mi došlo,“ odpověděla Janice. „Ale vy víte o něčem, co pro mě zůstává tajemstvím.“
„Debbie se zajímá o hrozně podivné věci,“ začala černovláska a zvedla obočí, aby svým slovům dodala váhu.
„Jako třeba?“ zeptala jsem se. Napětím jsem sotva dýchala a nedočkavě poslouchala, co přijde dál. Věděla snad tahle žena něco o měňavcích a vlkodlacích? Zjistila jsem, že Janice k ní vysílá podobný pohled jako já. Vyzařovalo z něj stejné neblahé tušení.
Janice znala pravdu o svém bratrovi i jeho světě.
„Prý uctívají ďábla,“ řekla černovláska. „Jsou to čarodějníci.“
Obě jsme zůstaly civět s otevřenou pusou na její odraz v zrcadle. Přesně takovou reakci od nás čekala. Spokojeně přikývla. Uctívání ďábla a čarodějnictví sice nebylo totéž, ale nechtěla jsem se s touhle ženou hádat; nebyla na to správná chvíle ani místo.
„Ano, tohle se ke mně doneslo. Při úplňku se ona a její přátelé odplíží do lesa a provádějí tam zvrhlosti. Nikdo ale přesně neví, o co jde,“ připustila černovláska nakonec.
Janice a já jsme jako na povel vydechly.
„Och, proboha!“ vydolovala jsem ze sebe.
„Pak má můj bratr štěstí, že se jí zbavil. Takové věci by jí u nás neprošly,“ prohlásila Janice počestně.
„To samozřejmě ne,“ přitakala jsem.
Obě jsme stočily pohled stranou.
Po téhle malé epizodě jsem Janice naznačila, že bych už měla jít, ale ona se mě zeptala, co si dnes večer vezmu na sebe. „Ach, jsou to šaty v barvě šampaňského,“ odpověděla jsem. „Trochu do světle béžové.“
„K těm se červené nehty hodit nebudou,“ prohlásila Janice. „Corinne!“
Přestože jsem se vzpírala, ze salonu jsem odcházela s bronzově nalakovanými nehty na nohou i na rukou a s novým účesem od Jarvise. Snažila jsem se jí sice vnutit peníze, ale Janice mi nedovolila nic víc než dát jejím zaměstnancům spropitné.
„Ještě nikdy v životě mě nikdo takhle nerozmazloval,“ poznamenala jsem.
„Co vlastně děláte, Sookie?“ Včera na to nějak nepřišla řeč.
„Jsem servírka,“ odpověděla jsem.
„To je rozhodně něco jiného než Debbie,“ řekla Janice se zamyšleným výrazem v obličeji.
„Och, vážně? Čím se živí Debbie?“
„Právním poradenstvím.“
Debbie to ve škole dotáhla daleko. Já si o vysoké škole mohla nechat jenom zdát; finančně bych ji totiž neutáhla. Ale upřímně řečeno, i tohle bych určitě nějak vyřešila. Jenže můj zvláštní duševní dar mi udělal ze života peklo už na střední škole. Telepatka v pubertě to nemá se spolužáky ani s učiteli snadné, to mi věřte. Tehdy jsem svou schopnost vůbec nedokázala ovládat. Každý den jsem prožívala jedno drama za druhým − a všechna pocházela z hlav ostatních dětí. Ve třídě jsem se musela neustále soustředit, abych poslouchala jen to, co mám, a při písemkách mi v hlavě neustále bzučely cizí myšlenky. Nejlépe ze všeho mi šly domácí úkoly.
Janice zjevně moje povolání servírky vůbec nevzrušovalo. Taková práce většinu žen v očích partnerů i rodiny většinou shazovala.
Musela jsem si znovu připomenout, že naše předem dohodnutá hra s Alcidem neměla mít dlouhého trvání a že on sám se o tohle povyražení nikoho neprosil. A až zjistím, co se stalo s Billem − přesně tak, Sookie, jen si vzpomeň na svého přítele Billa − už Alcida nikdy nespatřím. Och, možná se občas zastaví v baru U Merlotta, pokud bude mít cestou ze Shreveportu do Jacksonu náladu odbočit z dálnice. Ale to bude všechno.
Janice skutečně upřímně doufala, že se natrvalo začlením do jejich rodiny. Bylo to od ní moc hezké. Měla jsem ji opravdu ráda. Najednou jsem zatoužila, aby se do mě Alcide vážně zakoukal, a já pak mohla doufat, že se z Janice stane moje švagrová.
Snění prý člověku nemůže ublížit. Může.
2024 ©