Janice Herveaux Phillipsová (dva roky vdaná, matka dvou dětí, jak jsem zjistila) dokonale splňovala mou představu Alcidovy sestry. Byla vysoká, pohledná, upřímná a sebevědomá, a navíc zdatná podnikatelka.
Do salonů krásy jsem se moc často neodvažovala. Babička si zvládala udělat trvalou doma a já si jen sem tam zastřihla konečky vlasů; nikdy jsem si je nebarvila ani s nimi neprováděla nic jiného. Kajícně jsem se k tomu přiznala. Když si pak Janice všimla, jak nejistě a naivně se rozhlížím, upřímně se rozesmála. „Takže budete potřebovat úplně všechno,“ prohlásila spokojeně.
„Ne, ne, ne!“ snažila jsem se nervózně vycouvat. „Alcide…“
„Mi volal na mobil a uložil mi, abych se o vás postarala,“ přerušila mě Janice. „Víte, zlato, kdokoliv, kdo mu pomůže přenést se přes Debbii, se stává mým nejlepším přítelem.“
Usmála jsem se. „Všechno vám zaplatím,“ ujistila jsem ji.
„Ne, o penězích vůbec nemluvte!“ namítla. „I kdybyste se s Alcidem rozešla třeba hned zítra, zasloužíte si metál za to, že mu pomůžete přežít dnešní večer.“
„Večer?“ Opět mě přepadl skličující pocit, že vlastně vůbec nevím, co se kolem mě děje.
„Náhodou vím, že ta mrcha jde dneska večer s tím svým mládencem do klubu a chce tam oznámit svoje zasnoubení,“ dodala Janice.
Fajn, tentokrát mi unikla opravdu důležitá věc. „Ona si bere toho… muže, kterého si našla, když dala košem Alcidovi?“ (Jen s vypětím všech sil jsem se zarazila dřív, než jsem stačila vyhrknout: „Toho měňavce?“)
„Rozhodně neztrácí čas. Má snad něco, co můj bratr ne?“
„Nic mě nenapadá,“ odpověděla jsem naprosto upřímně a vysloužila si tím od Janice letmý úsměv. Její bratr jistě musel mít nějakou chybičku − třeba si sedal k večeři jen ve spodním prádle, nebo se na veřejnosti dloubal v nose.
„Jestli na nějakou jeho nectnost přijdete, dejte mi vědět. Ale teď se pustíme do vás.“ S tím se Janice rozhlédla jako pravá obchodnice. „Corinne vám udělá pedikúru a manikúru a Jarvis se vám postará o vlasy. Máte vy ale pěknou hřívu!“ dodala nenuceně.
„Všechny jsou moje a přírodní,“ připustila jsem.
„Nebarvené?“
„Ne.“
„Tak to máte kliku,“ odpověděla Janice a zavrtěla hlavou.
Byla jednou z mála, kdo si to mysleli.
Sama Janice se věnovala zákaznici se stříbrnými vlasy, ověšené zlatými šperky, které prozrazovaly, že se jí dostává přednostní péče. A zatímco si mě ona dáma přeměřila ledovým pohledem, Janice vyštěkla na své zaměstnance několik pokynů a rychle se vrátila k obskakování paní Zazobané.
Ještě nikdy v životě mě nikdo tak neopečovával. Všechno mi připadalo úplně nové. Corinne (manikúra a pedikúra), jejíž podsaditá postava mi připomínala klobásu, kterou jsem si ráno opekla, mi nalakovala nehty na nohou i na rukou ohnivě rudou barvou, která ladila s mými koktejlovými šaty. Jarvis, jediný muž v celém podniku, měl prsty hbité a lehké jako motýl. Byl štíhlý jako proutek a vlasy mu zářily umělou platinovou barvou. Umyl mi vlasy, upravil je, strčil mě pod sušák a celou dobu mě rozptyloval klábosením. Seděla jsem ob křeslo vedle paní Zazobané, ale všichni mi věnovali stejnou pozornost jako jí. Pročítala jsem si časopis People a Corinne mi přinesla skleničku koly. Bylo příjemné všechny poslouchat, jak mě přesvědčují, abych se uvolnila.
Když cinkl časový spínač, připadala jsem si pod sušákem zpola usmažená. Jarvis mě vysvobodil a posadil si mě zpátky do křesla. Nejprve se poradil s Janice a potom vzal z jakéhosi pouzdra na stěně nažhavenou kulmu. Přeopatrně mi pak stočil prameny vlasů do loken, které mi splývaly až na záda. Vypadala jsem úžasně. To člověku vždycky udělá radost. Od chvíle, kdy Bill zmizel, mi ještě nebylo tak příjemně.
Janice si se mnou přicházela popovídat, kdykoliv se jí podařilo uzmout volnou chvilku, a já najednou začala zapomínat, že nejsem skutečná Alcidova přítelkyně, před níž se rýsuje budoucnost Janiciny švagrové. Málokdy mě někdo přijal tak srdečně a vlídně.
Chtěla jsem Janice její štědrost nějak oplatit, jakmile se mi k tomu naskytne příležitost. Jarvisovo křeslo stálo na opačné straně salonu než Janicino, takže jsem k její zákaznici seděla otočená zády. Jarvis se pak na chvíli ztratil, aby přinesl kondicioner, a v té chvíli jsem v zrcadle zahlédla, jak si Janice sundává náušnice a odkládá je do porcelánové mističky. Kdybych z hlavy té bohaté dámy nezaslechla zcela jasnou a nadšenou myšlenku, která zněla: „No ne!“, nikdy bych nezjistila, co se stalo. Janice poodešla, aby si vzala čistý ručník, a zatímco se ke své zákaznici otočila zády, paní Zazobaná natáhla ruku, náušnice bleskově sebrala a zasunula si je do kapsy kabátku.
Než mi Jarvis dokončil účes, ujasnila jsem si, co podniknu. Už jsem jen čekala, až Jarvisovi poděkuju a rozloučím se s ním, protože mi řekl, že teď si odskočí zatelefonovat − v jeho mysli jsem si přečetla, že chce zavolat matce. Vyklouzla jsem tedy z plastového křesla a došla až k paní Zazobané. Právě vypisovala Janice šek.
„Promiňte,“ řekla jsem a usmála se od ucha k uchu. Janice přeletěl po tváři vylekaný výraz a dáma nasadila povýšenou masku. Tahle zákaznice tu utratila spoustu peněz a Janice o ni samozřejmě nechtěla přijít. „Máte na saku šmouhu od gelu na vlasy. Když si ho na chvilku sundáte, hned ji setřu.“
To nemohla odmítnout. Vzala jsem červenozelené vlněné sako za ramena a jemně jsem je nadzvedla. Dáma mi okamžitě pomohla, abych ho z ní mohla stáhnout. Odnesla jsem ho za plentu, kde se klientkám myly vlasy, a otřela úplně čisté místo, jen abych dodala svému konání punc opravdovosti. A přitom jsem samozřejmě vytáhla ze saka náušnice a strčila si je do kapsy.
„Tady ho máte, je jako nové!“ Rozzářeně jsem se na dámu usmála a pomohla jí do saka.
„Díky, Sookie,“ odpověděla Janice až nápadně vesele. Tušila, že něco není v pořádku.
„Nemáte za co!“ Nedovolila jsem svému úsměvu, aby ochabl.
„Ano, samozřejmě,“ prohlásila elegantní dáma lehce zmateně. „No, uvidíme se příští týden, Janice!“
S klapotem vysokých podpatků pak odcupitala ke dveřím, aniž se ohlédla. Jakmile se za ní zavřely dveře, sáhla jsem do kapsy a natáhla ruku k Janice. Ta pod mými prsty rozevřela dlaň a já do ní upustila její náušnice.
„Bože na nebi!“ vydechla Janice. Najednou vypadala, jako kdyby zestárla o pět let. „Úplně jsem zapomněla a nechala je ležet na stolku, kde na ně snadno dosáhla.“
„Dělá to často?“
„Jo. Proto jsme už asi pátý salon krásy, který si za posledních deset let oblíbila. Ostatní se to snažili překousnout, ale nakonec už začala překračovat hranici. Je bohatá, vzdělaná a dobře vychovaná. Nejde mi na rozum, proč to vůbec dělá.“
Obě jsme pokrčily rameny. Vrtochy rozmarných boháčů šly úplně mimo nás. V té chvíli jsme si dokonale porozuměly. „Doufám, že k vám nepřestane chodit. Snažila jsem se být diskrétní,“ dodala jsem.
„A já si toho moc cením. Ale kdybych ji ztratila, nemrzelo by mě to tolik, jako kdybych přišla o ty náušnice. Je to dárek od manžela. Jenže občas mě začnou tlačit, takže si je musím odložit. Ovšem na ni jsem přitom vůbec nepomyslela.“
Další díky jsem už nepotřebovala. Navlékla jsem si kabát. „Měla bych už jít,“ řekla jsem. „Mockrát vám děkuju, jak jste se tu o mě postarali.“
„Poděkujte mému bratrovi,“ odpověděla Janice, už zase s klidným přívětivým úsměvem. „Vždyť jste za to právě zaplatila,“ dodala a zvedla náušnice.
Se stejně zářivým úsměvem jsem odešla z příjemného a přátelského salonu krásy, ale můj povznášející pocit netrval dlouho. Venku bylo chladno a s každou minutou se stmívalo víc a víc. Cestu k domu jsem urazila velice rychle. Po chvilce strávené v prochladlém a skřípajícím výtahu jsem spokojeně použila Alcidův klíč a vešla do vyhřátého bytu. Rozsvítila jsem lampičku a zapnula televizi, abych si tu nepřipadala tak osamělá, položila jsem se na pohovku, schoulila se a vybavila si příjemně strávené odpoledne. Když jsem se konečně trochu zahřála, došlo mi, že Alcide určitě vypnul topení. V bytě sice bylo mnohem tepleji než na ulici, ale o žádném horku se rozhodně nedalo mluvit.
Ze zasnění mě probralo cvaknutí zámku a o chvilku později vešel dovnitř Alcide. V ruce držel psací desku se spoustou papírů. V obličeji unavený zamyšlený výraz, ale jakmile mě spatřil, uvolnil se.
„Janice mi volala, že už tu budete,“ řekl zjihlým hlasem. „Mám vám ještě jednou poděkovat.“
Pokrčila jsem rameny. „Jsem ráda, že mám nové nehty a vlasy. Ještě nikdy jsem takovou věc nezkusila.“
„Vy jste ještě nikdy nezašla do salonu krásy?“
„Babička tam občas chodila. Já si u nich nechala jen jednou zkrátit vlasy.“
Alcide se tvářil stejně ohromeně jako kdybych se přiznala, že jsem nikdy v životě neviděla splachovací záchod.
Abych odvedla pozornost od svých rozpaků, nastrčila jsem mu pod oči své nehty. Nechtěla jsem, aby byly příliš dlouhé, a podle Janice už kratší udělat nešly. „Stejné mám i na nohou,“ poznamenala jsem.
„Tak se na ně mrkneme,“ odpověděl.
Rozvázala jsem si boty, sundala ponožky a natáhla před sebe nohy. „Že jsou hezké?“ zajímala jsem se.
Alcide mi věnoval pobavený pohled. „Vypadají bezvadně,“ potvrdil mi zjihle.
Zaletěla jsem pohledem k hodinám na televizi. „Asi bych se měla začít vypravovat,“ prohlásila jsem a přitom uvažovala, jak se vykoupu, aniž bych si zničila účes a nehty. Vzpomněla jsem si, co mi Janice vyprávěla o Debbii. „Vyšňoříte se na dnešek?“
„Jasně,“ odpověděl Alcide.
„Protože já vás chci překvapit.“
To Alcida upoutalo. „Co si o tom mám…“
„Počkejte a uvidíte!“ Alcide byl milý muž s příjemnou rodinou a prokazoval mi obrovskou laskavost. Dobře, nevzešla z jeho hlavy. Ale ať už ho k tomu donutilo cokoliv, choval se ke mně moc mile.
*
O hodinu později jsem vyplula ze svého pokoje. Alcide si v kuchyni naléval do skleničky kolu. Jakmile mě zahlédl, nemohl ode mě odtrhnout oči a kola mu vytekla přes okraj sklenice.
To tedy byla pochvala!
Když se pak Alcide pustil do utírání kuchyňského pultu papírovým ubrouskem, neustále mě kradmo pozoroval. Pomalu jsem se otočila.
Všechno na mně bylo červené − jasně červené, ohnivě červené. Čekala jsem, že se většinu večera budu klepat zimou, protože jsem měla šaty bez ramínek, ale patřily k nim dlouhé rukavice nad lokty. Šaty se zapínaly na zádech, těsně mi obepínaly boky, ale pod nimi se rozšiřovaly − tedy to málo, co mi sahalo do půli stehen. Moje babička by mi určitě zastoupila cestu a nepustila mě ke dveřím, aby mi zabránila vyjít v nich ven. Mně se ale moc líbily. Koupila jsem si je s velkou slevou v butiku u Tary. Podezírala jsem ji, že mi je schválně odložila stranou. Podlehla jsem tehdy neodbytnému a nezvladatelnému pokušení a koupila si k nim i střevíčky a rtěnku. A díky Janice jsem měla i stejné nehty! Kolem ramen jsem si ovinula šedý šál s třásněmi a doplnila ho malou kabelkou, stejně červenou jako šaty a zdobenou korálky.
„Otočte se znovu,“ pobídl mě Alcide trochu ochraptěle. On sám měl usedlý černý oblek a pod ním bílou košili s vzorkovanou kravatou, stejně zelenou jako jeho oči. Alcidovy vlasy ale vzdorovaly všem pokusům o zkrocení. Možná si měl do Janicina salonu krásy zajít místo mě. Vypadal hezky a přitom tak nějak přírodně. Myslím, že nejlépe by ho vystihovalo slovo „přitažlivý“.
Váhavě jsem se otočila kolem dokola. Když jsem zase zůstala stát na místě, přemohl mě nedostatek sebevědomí, takže jsem jen tázavě zvedla obočí.
„Vypadáte k nakousnutí,“ prohlásil upřímně. Úlevou jsem vydechla a teprve v té chvíli mi došlo, že jsem celou dobu zadržovala dech.
„Díky,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit přihlouplý úsměv.
S tak vysokými podpatky na nohou a v tak krátkých šatech mi dalo dost práce nasednout do Alcidova pikapu. Nakonec se mi to ale díky Alcidovu obratnému popostrčení povedlo.
Mířili jsme do malého podniku na rohu Kapitol Street a Roach Street. Zvenčí nepůsobil podnik Mayflower Cafe nijak úchvatně, ale vnitřek byl zajímavý. Alcide měl pravdu. Někteří návštěvníci u stolů, rozestavěných na šachovnicovité podlaze z černých a bílých dlaždic, byli slavnostně vyšňoření, stejně jako já s Alcidem. Jiní si na sebe hodili jen flanelovou košili a džíny. Další si přinesli svoje vlastní víno a kořalku. Ještě že jsme nepili; Alcide si dal jen jedno pivo a já ledový čaj. Nevařili tu sice jako v luxusní restauraci, ale jídlo chutnalo výborně. Večeře se vlekla a přinesla zajímavé chvilky. Alcida tu znala spousta lidí a všichni se s ním přicházeli pozdravit. Přitom se ho vyptávali, kdo vlastně jsem. Někteří z hostů pracovali ve státních úřadech, jiní se pohybovali ve stavebnictví jako Alcide a další se znali s jeho otcem.
Několik z nich rozhodně nepatřilo mezi nejspořádanější občany. Přestože jsem za celý život téměř nevytáhla paty z Bon Temps, dokážu rozpoznat, co se v tom kterém člověku skrývá pod povrchem, pokud mu nahlédnu do hlavy. Netvrdím, že přemýšleli, jak někoho podrazit, jak podplatit některého senátora nebo něco podobně konkrétního. Jejich myšlenky byly plné chamtivosti − lačnili po penězích, po mně a v jednom případě i po Alcidovi (bylo mi jasné, že on sám tomu vůbec nevěnuje pozornost).
Ale skoro všichni lidé − vlastně úplně všichni − tu prahli po moci. Řekla bych, že v hlavním městě státu se tomu nedalo vyhnout, dokonce ani v tak chudém kraji jako je Mississippi.
Společnice mužů, kteří prahli po moci nejvíc, vypadaly jako ze škatulky a měly na sobě nesmírně drahé šaty. Dnes večer jsem se jim však rozhodně vyrovnala, a tak jsem držela hlavu hrdě vztyčenou. Jednu z nich sice napadlo, že vypadám jako předražená šlapka, ale já se to rozhodla brát alespoň dnes večer jako kompliment. Alespoň si myslela, že mám vysokou taxu. Další žena, bankéřka, znala Alcidovu bývalou přítelkyni Debbii. Prohlédla si mě od hlavy až k patě a usoudila, že Debbie bude chtít vědět, jak přesně vypadám.
Nikdo z nich o mně samozřejmě nevěděl vůbec nic. Mezi lidmi, kteří neměli tušení, jaké jsem prožila dětství a nevěděli zhola nic o mé výchově, práci a schopnostech, jsem si připadala úžasně. Umínila jsem si, že si dnešní večer náležitě užiju, takže jsem se snažila nemluvit, dokud mě někdo neosloví, nepobryndat si šaty a dávat si pozor, jak se chovám u stolu i při hovoru. Připadala jsem si šťastná a nechtěla jsem Alcidovi udělat ostudu, přestože jsem si uvědomovala, že se v jeho životě jenom mihnu.
Alcide popadl účet dřív, než jsem se pro něj stačila natáhnout, a zamračil se na mě, když jsem se chtěla ozvat. Nakonec jsem přikývla. Po našem tichém souboji mě potěšilo, že Alcide na spropitném neskrblí. Tím v mých očích nesmírně získal na ceně. Upřímně řečeno, zdál se mi až příliš dokonalý. Neustále jsem měla oči na stopkách a čekala, kdy na něm najdu nějakou slabinu. Když jsme se pak vrátili do jeho pikapu − tentokrát mi nabídl výraznější pomoc než předtím a vysadil mě na sedadlo, což se mu určitě líbilo − zůstali jsme oba zamyšleně mlčet.
„U večeře jste toho moc nenamluvila,“ poznamenal. „Nudila jste se?“
„Och, samozřejmě že ne! Jen mě napadlo, že není ta nejlepší chvíle hlásat na celé kolo svoje názory.“
„Co si myslíte o Jakeovi O’Malleym?“ O’Malley, kterému bylo lehce přes šedesát a nad očima se mu klenulo ocelově šedé obočí, stál vedle Alcida přes pět minut, a zatímco si s ním povídal, kradmo mi pokukoval po prsou.
„Podle mě vás chce příští týden pořádně podrazit.“
Ještě že jsme se nerozjeli. Alcide totiž rozsvítil lampičku na stropě a zadíval se na mě s rozčileným výrazem v obličeji. „O čem to mluvíte?“ vyštěkl.
„Při příštím výběrovém řízení chce nabídnout nižší cenu než vy, protože podplatil jednu zaměstnankyni ve vaší firmě − jmenuje se myslím Thomasina −, aby mu prozradila, jakou předložíte nabídku. Pak…“
„Cože?“
Topení naštěstí běželo na plné obrátky. Když se vlkodlaci rozzuřili, vzduch kolem nich se změnil v led. Tolik jsem celou dobu doufala, že nebudu muset Alcidovi nic vysvětlovat. Těšilo mě, že o mých výjimečných schopnostech nic neví.
„Co jste… zač?“ zeptal se takovým tónem a tak nahlas, abych mu určitě rozuměla.
„Telepatka,“ odpověděla jsem, nebo spíš zamumlala.
V dlouhém tichu, které následovalo, se to Alcide pokoušel strávit.
„A zaslechla jste vůbec něco dobrýho?“ zeptal se nakonec.
„Jistě. Paní O’Malleyová by s vámi nejradši skončila v posteli,“ odpověděla jsem se širokým úsměvem.
„A to má být dobrá zpráva?“
„Oproti té předchozí ano,“ odpověděla jsem. „Je snad lepší nechat se od někoho položit, než podrazit.“ Paní O’Malleyová byla nejméně o dvacet let mladší než její manžel a také ta nejupravenější žena, jakou jsem kdy potkala. Každý večer si určitě nejméně stokrát přejížděla kartáčkem obočí, aby je měla co nejvýstavnější.
Alcide zavrtěl hlavou. Netušila jsem, co se mu honí hlavou. „A co já? Mně se do hlavy dostanete?“
Aha! „U měňavců a podobných bytostí to není tak jednoduché,“ odpověděla jsem. „Neumím zachytit žádné jasné myšlenky, spíš náladu a trochu i jejich úmysly. Kdybyste ale svoje myšlenky namířil přímo na mě, možná bych je zachytila. Chcete to zkusit? Vyšlete ke mně svoje myšlenky.“
Talíře u mě v kuchyni jsou lemované žlutými růžičkami.
„Mně jako růže nepřipadají,“ namítla jsem nejistě. „Řekla bych, že to jsou spíš cínie.“
Okamžitě jsem vycítila, jak se ostražitě stahuje do sebe. Povzdechla jsem si. Už je to tady, už je to zase tady. Měla jsem Alcida ráda, takže mě jeho náhlý odstup zabolel. „Ale kdybych měla zachytit, na co jen tak myslíte, pouštěla bych se do kalných vod,“ podotkla jsem. „U vlkodlaků a dalších bytostí, které mění podobu, to neumím.“ (Myšlenky několika druhů nadpřirozených bytostí se daly číst docela snadno, ale to jsem teď nechtěla rozebírat.)
„Díky Bohu!“
„Och?“ vydechla jsem pobaveně, abych pročistila napjaté ovzduší. „Bojíte se, na co bych ve vaší hlavě narazila?“
Alcide se na mě vesele zazubil a nakonec zhasl lampičku nad čelním sklem. Potom jsme vyjeli. „O nic nejde,“ řekl téměř zamyšleně. „O nic nejde. Takže dneska večer budete lidem číst myšlenky, abyste přišla na něco, co vás dovede za tím vaším upírem?“
„Přesně tak. Myšlenky upírů číst neumím, zřejmě nemají žádné mozkové vlny. Jen se to tak snažím sama sobě vysvětlit. Nevím, jak jsem k téhle schopnosti přišla a jestli se dá nějak vědecky vysvětlit.“ Nelhala jsem: mysl nemrtvých pro mě byla nečitelná, kromě občasných záblesků dojmů (ty jsem nepočítala a ani jsem o nich nemínila nikomu říkat). Kdyby upíři pojali podezření, že jsem schopná číst i jejich myšlenky, nemohl by mě zachránit už ani Bill. Pokud by vůbec chtěl.
Kdykoliv jsem byť jen na okamžik zapomněla, že náš vztah prošel drastickou proměnou, a pak si to náhle uvědomila, zabolelo mě u srdce.
„Takže, co máte za lubem?“
„Hledám lidi, kteří slouží místním upírům nebo s nimi mají vztah. Mohli ho totiž unést pouze lidé, protože zmizel během dne. Alespoň tak se to dozvěděl Eric.“
„Měl jsem na vás uhodit dřív,“ poznamenal Alcide, ale znělo to, jako kdyby mluvil sám pro sebe. „Poslyšte,“ dodal vzápětí, „pokud něco zaslechnu svýma starýma dobrýma ušima, musíte mi pak říct, co za tím vězí.“
Cestou kolem starého nádraží, na které mě Alcide upozornil, jsem ho rychle zasvětila do situace. Brzy nato jsme zastavili v ulici na samé hranici centra Jacksonu, kde nad liduprázdným chodníkem visela po celé délce domu dlouhá markýza. Chodník pod markýzou zaplavovalo jasné chladné světlo. Celé místo mi připadalo nesmírně strašidelné, protože jinak se celá ulice topila ve tmě. Po zádech mi přeběhl mráz. Najednou se mi u toho chodníku vůbec nechtělo zastavit.
Pak jsem se v duchu napomenula, že je to úplná hloupost. Vždyť je to jen kus betonu! Žádné příšery se kolem nás neproháněly. Jakmile se v pět hodin odpoledne s koncem pracovní doby zavřely všechny podniky a úřady, z centra Jacksonu se vytratil veškerý život. Nebylo na tom nic neobvyklého. Klidně bych se vsadila, že té chladné prosincové noci zely prázdnotou i všechny ostatní chodníky v celém Mississippi.
Ve vzduchu se ale vznášelo cosi neblahého − ostražitého a zlomyslného. Oči, které nás sledovaly, byly neviditelné, ale přesto z nás nespouštěly pohled. Když Alcide vystoupil z auta a obešel je, aby mi pomohl ven, všimla jsem si, že nechal klíčky v zapalování. Vystrčila jsem nohy z vozu a chytila se Alcida za rameno. Můj dlouhý hedvábný přehoz se mi svezl z ramen a chladný vítr rozvlnil jeho konce. Odstrčila jsem se od sedadla, Alcide mě v tu chvíli nadzvedl a v mžiku jsem stála na chodníku.
Pikap odjel.
Zaletěla jsem pohledem k Alcidovi, abych zjistila, jestli mu to nepřipadá zvláštní, ale on se tvářil úplně normálně. „Auta před klubem by jenom přitahovala lidi,“ řekl. Jeho hlas zněl v chladném světle rozlehlé ulice velmi tiše.
„Oni sem můžou? Obyčejní lidé?“ zeptala jsem se a pokývla hlavou k jednoduchý kovovým dveřím. Nebyla na nich žádná jmenovka, žádný nápis, stejně jako na celém domě. Dveře vypadaly tak nepřívětivě, jak to jen bylo možné. Nevisely na nich ani žádné vánoční ozdoby. (Upíři samozřejmě žádné svátky neslaví, kromě halloweenu. Je to vlastně keltský svátek samhain, k němuž se přidala vnější paráda, kterou upíři zbožňují. Mají proto halloween rádi a oslavují ho po celém světě.)
„Jasně. Pokud chtějí za dvacetidolarové vstupné pít ty nejodpornější patoky ze všech pěti sousedních států a smířit se s tím, že ho přinášejí ty nejobhroublejší servírky široko daleko. A navíc si dávaj pořádně načas.“
Snažila jsem se potlačit úsměv. K tomuhle místu se nehodil. „A když to všechno vydrží?“
„Nemají tu kabaret, nikdo s nimi nemluví, a když tu ztvrdnou delší dobu, ocitnou se na chodníku a nastupují do auta, aniž by si pamatovali, jak se sem vlastně dostali.“
Alcide vzal za kliku dveří a otevřel je. Děsivé ovzduší, které nás v té chvíli obklopilo, s Alcidem ani nehnulo.
Vešli jsme do kratičké chodby, kde nám asi po dvou krocích zahradily cestu další dveře. Znovu mě přepadl pocit, že nás někdo sleduje, přestože tu nebylo ani památky po nějaké kameře nebo špehýrce.
„Jak se to tady jmenuje?“ zeptala jsem se.
„Upír, kterému ten podnik patří, ho pojmenoval U Josephine,“ odpověděl Alcide tiše. „Ale vlkodlaci tomu říkají Klub mrtvých.“
Musela jsem se ovládat, abych nevybuchla smíchy. Ale vtom se dveře před námi otevřely.
Hlídal je skřet.
Ještě nikdy jsem žádného skřeta neviděla, ale bylo to první slovo, které mě okamžitě napadlo, jako bych měla k očím připojený slovník názvů nadpřirozených bytostí. Ten mužík byl malý, v hrbolaté tváři měl potrhlý výraz a ruce na konci paží nepřirozeně velké. V očích mu svítily škodolibé plamínky. Zvedl k nám hlavu a probodl nás pohledem, jako kdyby zákazníci byli to poslední, co právě teď potřeboval.
Nechápala jsem, jak by do klubu U Josephine mohl vejít obyčejný člověk. Poté, co ho vyděsil chodník, samo od sebe mu zmizelo auto a u dveří narazil na skřeta… No, někteří lidé se asi rodí s touhou zemřít.
„Pane Herveauxi,“ prohlásil skřet hlubokým bručivým hlasem. „Jsme rádi, že jste k nám zase našel cestu. A váš doprovod je…?“
„Slečna Stackhouseová,“ odpověděl Alcide. „Sookie, to je pan Hob.“ Skřet si mě důkladně prohlédl svýma planoucíma očkama. Tvářil se lehce zasmušile, jako kdyby se nemohl rozhodnout, kam mě zařadit. Po chvíli ale ustoupil, abychom mohli projít dovnitř.
V klubu U Josephiny moc lidí nebylo. Na jeho pravidelné hosty bylo totiž ještě příliš brzy. Po takovém napínavém úvodu mě ale zklamalo, že to uvnitř vypadalo skoro jako v každém jiném podobném podniku. Barový pult ve tvaru čtverce stál uprostřed místnosti a jeho obsluze stačilo nadzvednout část dřevěné desky a vznikla ulička, kterou mohla procházet dovnitř i ven. Pomyslela jsem si, jestli majitel nepochytil tenhle nápad ze seriálu Na zdraví!, který jsem znala z televize. Nad barem visely za stopku skleničky a místnost doplňovaly spoře osvětlené umělé květiny a tichá hudba. Okolo čtvercového pultu stály v pravidelných odstupech vysoké židle. Nalevo od baru se nacházel malý parket a ještě dál maličké pódium pro kapelu nebo diskžokeje. Zbývající tři strany baru obklopovaly stolky, z nichž asi polovina byla obsazená.
Potom jsem si na zdi všimla seznamu podivných pravidel, která určitě chápali štamgasti, ale příležitostným zákazníkům z nich musela jít hlava kolem. Jedno z nich rezolutně hlásalo: „Žádné proměňování!“ (Vlkodlaci a měňavci v baru nesmějí jen tak měnit podobu. No, to mi bylo docela jasné.) „Žádné kousání,“ varovalo jiné. „Žádné živé svačinky,“ stálo na třetím. Fuj!
Po místnosti se už pohybovalo několik upírů. Jedni trávili čas s ostatními příslušníky svého druhu, jiní se svými lidskými společníky. V jihovýchodním rohu místnosti se bavila hlučná skupinka měňavců, která k sobě srazila několik stolů, aby jejich početná společnost mohla sedět pohromadě. Veškerou pozornost přitom věnovali vysoké mladé ženě s lesklými, krátkými černými vlasy, sportovní postavou a dlouhým úzkým obličejem. Byla zavěšená do urostlého muže zhruba stejně starého jako ona, což mohlo být asi osmadvacet let. Měl kulaté oči, plochý nos a ty nejjemnější vlasy, jaké jsem kdy viděla − jako kdyby patřily novorozeněti. Zářily tak jasně, že mi připadaly téměř bílé. Napadlo mě, jestli nepořádají nějaký zásnubní večírek a jestli je Alcide náhodou nezná. Skupina totiž nesmírně upoutala jeho zájem.
Přirozeně jsem se rozhlédla po ostatních ženách v baru, abych zjistila, co mají na sobě. Upírky a společnice upírů na tom byly zhruba stejně jako já. Ženy, které dovedly měnit podobu, přišly v ležérnějším oblečení. Ta černovláska, možná to byla Debbie, si vzala zlatou hedvábnou halenku, přiléhavé hnědé kožené kalhoty a masivní boty. Zasmála se nějaké poznámce, kterou pronesl její plavovlasý společník, a já v té chvíli cítila, jak Alcidovi pod mými prsty tuhne paže. Ano, určitě je to jeho bývalá, Debbie. Od okamžiku, kdy si Alcida všimla, se zjevně bavila stále lépe.
Falešná coura, usoudila jsem okamžitě a umínila si, že se podle toho budu chovat. Skřet Hob nás zavedl k prázdnému stolu na dohled rozjařené společnosti a odtáhl mi židli od stolu, abych se mohla posadit. Zdvořile jsem na něj pokývala hlavou, nechala z ramen sklouznout šál, složila ho a položila na prázdnou židli. Alcide se posadil po mé pravici, aby se mohl otočit zády k rohu místnosti, kde se tak skvěle a hlasitě bavili měňavci.
Potom k nám přišel upíří číšník, hubený jako lunt. Alcide se ke mně naklonil a nechal mě, abych si vybrala nejdříve já. „Šampaňský koktejl,“ řekla jsem, aniž bych tušila, jak vlastně chutná. Nikdy mě nenapadlo namíchat si ho v práci u Sama, ale teď jsem seděla v cizím baru, a tak mě napadlo, že ho vyzkouším. Alcide si objednal pivo Heineken. Debbie po nás neustále házela okem. Naklonila jsem se tedy k Alcidovi a pohladila ho po černých vlnitých vlasech. Zatvářil se překvapeně, ale Debbie si toho samozřejmě nevšimla.
„Sookie?“ zeptal se nejistě.
Usmála jsem se na něj, ale tentokrát to nebyl žádný nervózní úsměv, protože moje ostýchavost byla ta tam. Díky Billovi jsem konečně získala trochu sebevědomí a uvědomila si, že vůbec nevypadám špatně. „Hej, jsem přece vaše dívka, vzpomínáte si? Jen se podle toho chovám,“ odpověděla jsem.
V té chvíli se u stolu objevil pohublý upír s našimi nápoji. Vzala jsem si skleničku a cinkla jsem o Alcidovu láhev. „Na náš společný podnik,“ řekla jsem a Alcidovi zasvítily oči. Oba jsme se trochu napili.
Šampaňský koktejl jsem si okamžitě zamilovala.
„Povězte mi něco víc o vaší rodině,“ poprosila jsem Alcida, protože jsem ráda poslouchala jeho zvučný hlas. Abych se mohla ponořit do myšlenek návštěvníků baru, musela jsem počkat, až se zaplní větším množstvím lidí.
Alcide se pustil do vyprávění. Vylíčil mi, jak chudý byl jeho otec, když zakládal svou zeměměřičskou firmu, a kolik let mu trvalo, než se uchytil. Právě se mi chystal říct něco také o své matce, když najednou před nás nakráčela Debbie.
Dříve či později se to stát muselo.
„Ahoj, Alcide!“ zavrněla. Protože si Alcide, usazený zády ke společnosti, nemohl všimnout, že se k nám jeho bývalá blíží, v obličeji mu leknutím zacukalo. „Kdopak je ta tvoje nová známá? Nebo sis ji jenom půjčil na jeden večer?“
„Och, to je na mnohem delší lokte,“ prohlásila jsem sebejistě a usmála se na Debbii zhruba stejně upřímně jako ona na mě.
„Vážně?“ Kdyby v té chvíli mohla zvednout obočí ještě výš, vystoupalo by až k nebi.
„Sookie je moje dobrá kamarádka,“ odpověděl Alcide chladně.
„Och?“ vydechla pochybovačně Debbie. „Ještě přednedávnem jsi tvrdil, že si už nikdy nenajdeš žádnou kamarádku, když budeš mít… Však víme.“ A doprovodila svá slova prohnaným úsměvem.
Položila jsem dlaň na Alcidovu mohutnou ruku a střelila po Debbii pohledem, který mluvil sám za sebe.
„Povězte mi,“ pokračovala Debbie a nedůvěřivě ohrnula ret, „jak se vám líbí Alcidovo mateřské znaménko?“
Mám ho na pravé půlce zadku. Vypadá jako králík. Alcide si vzpomněl, co jsem mu říkala, a namířil své myšlenky přímo na mě.
„Mám králíčky moc ráda,“ odpověděla jsem se sebejistým úsměvem a sjela rukou po Alcidových zádech. Potom jsem ji velmi jemně položila na jeho zadek.
V Debbiině tváři na okamžik zaplál nezkrotný hněv. Její sebeovládání si od ní vyžádalo takové úsilí, že jsem mohla sledoval její myšlenky s mnohem menšími obtížemi než v případě ostatních měňavců. Přemýšlela o svém snoubenci, který se umí změnit v sovu, ale v posteli to neumí zdaleka tak dobře jako Alcide. Měl ale spoustu peněz a na rozdíl od Alcida toužil po dětech. Navíc byla Debbie silnější než on a dokázala ho ovládat.
Nebyla sice žádný démon (kdyby byla, život jejího snoubence by netrval příliš dlouho), ale také rozhodně ne anděl.
Debbie ještě mohla zachránit, co se dalo, když ale zjistila, že vím o Alcidově malém tajemství, rozzuřila se na nejvyšší míru. A pak šlápla vedle.
Přeměřila si mě pohrdavým pohledem, který by uhranul i lva. „Asi jste dnes zašla do salonu k Janice,“ prohlásila a upřela oči na moje přirozeně stočené lokny a nové nehty. Ona sama měla černé vlasy sestříhané nestejně a každý pramen byl jinak dlouhý. Díky své úzké tváři připomínala nějakého výstavního psíka, možná afghánského chrta. „Kdykoliv od ní někdo vyjde, vypadá, jako by vypadl z minulého století.“
Alcide se nadechl k odpovědi a všechny svaly v těle mu vzteky ztuhly. Položila jsem mu dlaň na předloktí.
„Jaké mám vlasy podle tebe?“ zeptala jsem se tiše a naklonila hlavu. Vlasy mi sklouzly po odhalených ramenou a já zvedla Alcidovu ruku k několika pramenům, které se mi svezly na hruď. Páni, byla jsem ve svém živlu! Chlípná Sookie.
Alcide zadržel dech, pohladil mě po vlasech a kotníky prstů mi přejel přes klíční kost. „Vypadají bezvadně,“ řekl upřímným, poněkud zastřeným hlasem.
Věnovala jsem mu spokojený úsměv.
„Mám dojem, že si vás nepůjčil. Ale zaplatil,“ prohlásila Debbie, a tím překročila všechny meze.
Alcide i já jsme to vnímali jako smrtelnou urážku. Musela jsem napnout všechny síly, abych udržela klidnou a vznešenou masku dámy. Pod jejím povrchem ale bublalo moje primitivní a otevřené já. Seděli jsme jako zkoprnělí a nevěřícně zírali na Debbii, kterou naše mlčení vyvedlo z míry. „Dobře, to jsem asi říkat neměla,“ prohlásila nervózně. „Zapomeňte na to.“
Jako měňavec by mě ve férovém souboji dokázala přemoct. Pokud by ale došlo k nejhoršímu, rozhodně jsem neměla v úmyslu bojovat férově.
Naklonila jsem se a poklepala rudým nehtem na její kožené kalhoty. „To vám půjčila sestřenka Elsie?“ zeptala jsem se.
Alcide úplně nečekaně vybuchl smíchy. Pobaveně jsem sledovala, jak se popadá za břicho, a když jsem opět zvedla hlavu, Debbie se už tiše vracela ke skupince svých přátel, kteří během našeho rozhovoru mlčeli.
Umínila jsem si, že dnes večer určitě nepůjdu na dámy sama.
*
Než jsme si objednali další drink, bar se zaplnil. Objevilo se tu i několik Alcidových přátel, také vlkodlaků. Vlastně to byla docela velká skupina. Pochopila jsem, že se rádi sdružují do smeček. U měňavců záleží na zvířeti, jehož podobu na sebe nejčastěji berou. Přestože se teoreticky mohou proměnit v jakékoliv zvíře, podle Sama většinou dávají přednost jednomu a témuž zvířeti − psovi, tygrovi, netopýrovi, ale třeba i vlkovi. Praví vlkodlaci však pohrdají touto různorodostí zvířat, jejichž podobu na sebe berou měňavci, a jejich společnost příliš nevyhledávají. Považují se za výkvět a smetánku světa bytostí schopných měnit podobu.
Měňavci se zase podle Alcida dívají na vlkodlaky jako na černé ovce tohoto světa. „A je pravda, že spousta z nás pracuje ve výrobě,“ řekl, jako kdyby jim se sebezapřením musel dát zapravdu. „Hodně vlkodlaků dělá mechaniky, zedníky, instalatéry nebo kuchaře.“
„To jsou důležitá zaměstnání,“ odpověděla jsem.
„Jasně,“ souhlasil Alcide. „Jenomže to jejich nosánkům moc nevoní. Takže i když do určité míry všichni spolupracujeme, rozděluje nás množství třídních předsudků.“
Do baru vešla skupinka vlkodlaků v motorkářském oblečení. Všichni na sobě měli stejné kožené vesty s vlčí hlavou na zádech jako ten muž, který na mě zaútočil v práci. Napadlo mě, jestli se už nezačali po svém známém shánět. Přemýšlela jsem, jestli přesně vědí, koho mají hledat, a co podniknou, pokud se dovtípí, kdo jsem. Čtveřice mužů si objednala několik korbelů piva, přitáhla si židle co nejblíž ke stolu a s hlavami nakloněnými k sobě začali cosi tiše řešit.
Diskžokej − zřejmě to byl upír − se pustil do přesně vyvážené hudební produkce; jasně jste mohli poznat, co právě hraje, ale zároveň jste se mohli normálně bavit.
„Půjdeme si zatancovat,“ navrhl Alcide.
To jsem nečekala. Ale při tanci bych se aspoň mohla dostat blíž k upírům a jejich lidským sluhům, takže jsem Alcidovu nabídku přijala. Alcide mi odsunul židli, vzal mě za ruku a společně jsme zamířili k malému parketu. Upír přešel z jakéhosi heavymetalového kousku na Good Enough od Sarah McLachlanové. Skladba plynula pomalu, ale měla jasný rytmus.
Zpěv mi nikdy nešel, ale v tanci jsem byla dobrá; Alcide shodou okolností také.
Tanec je fajn v tom, že pokud vás už z mluvení bolí pusa, můžete zůstat chvíli zticha. Naneštěstí si ale uvědomujete každý pohyb partnerova těla. Už dřív jsem si všimla, jaká − bez urážky − zvířecí přitažlivost z Alcida vyzařuje. Když jsem se teď s ním, tělo na tělo, pohupovala v rytmu a sledovala každý jeho krok, ocitla jsem se tak trochu v transu. Po téhle skladbě jsme zůstali stát na parketu a já sklopila oči k zemi. S další skladbou, tentokrát rychlejší − přestože jsem si za nic na světě nedokázala vzpomenout, která to je − jsme se opět dali do tance. Otáčela jsem se, pohupovala a pohybovala se tak, abychom s vlkodlakem vytvořili jeden celek.
Najednou jeden podsaditý urostlý muž u baru pronesl ke svému upířímu společníkovi: „Ještě nepromluvil. A dneska mi volal Harvey. Prohledali dům, ale nic prý nenašli.“
„Jsme na veřejnosti,“ ohradil se ostře jeho přítel. Nebyl vysoký − možná se stal upírem ještě v době, kdy muži nedorůstali do takové výšky jako později.
Věděla jsem, že se baví o Billovi, protože ten člověk na něj myslel, když prohlásil, že „ještě nepromluvil“. Z jeho hlavy navíc do okolí proudila spousta vjemů a já dokázala jasně vnímat zvuk i obraz.
Když se Alcide pokusil odtančit se mnou z jejich dosahu, zabránila jsem mu v tom. Nejdříve jsem zvedla hlavu k jeho zmatenému obličeji a potom jsem zaletěla pohledem k oběma mužům. Alcidovy oči se sice chápavě rozzářily, ale velkou radost mu můj objev neudělal.
Nikomu bych nedoporučovala zkoušet tančit a zároveň se pokoušet někomu číst myšlenky. Ve chvíli, kdy jsem zachytila Billův obraz, se mi rozbušilo srdce a já jen s vypětím všech sil udržela klidné vzezření. Alcide se mi však naštěstí hned nato omluvil, že si musí odskočit, a posadil mě na barovou stoličku hned vedle upíra. Snažila jsem se dál sledovat ostatní tanečníky i diskžokeje a odtrhnout pozornost od muže po upírově levici, jehož myšlenkami jsem se probírala.
Přemýšlel o uplynulém dni. Snažil se kohosi udržet při vědomí. Někoho, kdo nedokáže vydržet bez spánku. Upíra. Billa.
Udržovat upíra vzhůru během dne představovalo ten nejhorší způsob mučení. Dalo se toho dosáhnout jen obtížně. Nutkání usnout, jakmile vyjde slunce, má pro upíra přednost před vším ostatním, a sám spánek připomíná smrt.
Z nějakého důvodu − možná proto, že jsem Američanka −, mi vůbec nepřišlo na mysl, že se upíři, kteří Billa zajali, uchýlí k takovým krutostem, aby ho přiměli zazpívat. Jenomže pokud od něj chtěli nějaké informace, bylo jasné že nemíní čekat, až bude mít Bill náladu a všechno jim vyklopí. Byla jsem tak hloupá − tupounka, tupounka, tupounka! I když jsem věděla, že mě Bill zradil a chtěl mě opustit kvůli nějaké své upíří milence, zabolelo mě u srdce při pomyšlení, že trpí.
Skličující myšlenky mě otupily natolik, že jsem si vůbec nevšímala nebezpečí, které jsem měla hned za zády. Ale jen do chvíle, než mě popadlo za paži.
Byl to jeden z členů gangu vlkodlaků, vysoký, mohutný a páchnoucí černovlasý muž. Jeho mastné prsty zanechávaly stopy na mých nádherných červených rukavicích. Snažila jsem se mu ze všech sil vytrhnout.
„Co kdybyste se k nám přidala a posadila se k našem stolu, abysme vás trochu poznali, krásko,“ řekl a zašklebil se na mě. V jednom uchu mu viselo několik náušnic. Napadlo mě, co se s nimi asi stává během úplňku. Okamžitě jsem si ale uvědomila, že přede mnou stojí mnohem důležitější problémy. Z výrazu na jeho tváři mi bylo všechno jasné − muži neházeli po ženách takovými pohledy, pokud zmíněné ženy nestály na rohu jen v kalhotkách a podprsence. Jinak řečeno: myslel si, že má u mě úspěch jistý.
„Ne, díky,“ odpověděla jsem zdvořile. Zmáhal mě strach, že to u mého odmítnutí neskončí, ale mohla jsem to alespoň zkusit. V práci jsem nasbírala dost zkušeností s dychtivými zákazníky, ale vždy za mnou někdo stál. Sam by nikdy nedovolil, aby hosté některou ze servírek osahávali nebo uráželi.
„Jasně, zlato! Jen si k nám pojďte sednout,“ prohlásil neústupně.
Poprvé v životě jsem zatoužila, aby tu se mnou byl Bubba.
Už jsem si začínala zvykat, že lidé, kteří mě obtěžovali, skončili špatně. A možná mi připadalo až příliš přirozené, že některé moje problémy za mě řešili jiní lidé.
Napadlo mě, že bych ho mohla postrašit a přečíst mu myšlenky. Šlo by to docela snadno − na vlkodlaka byla jeho mysl prostupná. Jeho myšlenky byly ale jednotvárné a nudné (jen samý chtíč a agresivita), a pokud měl jeho gang za úkol najít přítelkyni upíra Billa, o níž věděli, že je to telepatka a dělá servírku, stačilo, aby někoho takového našli a…
„Ne, nechci si k vám jít sednout,“ ohradila jsem se rozhodně. „Nechte mě na pokoji!“ Svezla jsem se z barové stoličky, abych se případně mohla lépe bránit.
„Nejste tu s chlapem. Ale u nás máme pravejch chlapů dost, zlato.“ Volnou rukou si hrábl do rozkroku. Och, jak roztomilé! To mě vážně rajcovalo. „S náma vám bude fajn.“
„Nebylo by mi s vámi fajn, ani kdybyste byl Santa Claus,“ odsekla jsem a vší silou mu dupla na nohu. Kdyby neměl motorkářské boty, výsledek by byl lepší. Takhle jsem si málem zlomila podpatek. V duchu jsem proklínala svoje umělé nehty, protože jsem kvůli nim nemohla zatnout ruku v pěst. Chystala jsem se ho druhou rukou uhodit do nosu; to dokáže pěkně zabolet. Určitě mě pustí.
Když můj podpatek dopadl na jeho nárt, zavrčel na mě; myslím tím, že to bylo skutečné zavrčení, ale jeho sevření nepovolilo. Volnou rukou mě popadl za rameno a zaryl do něj nehty.
Předtím jsem se snažila chovat tiše v naději, že všechno vyřeším bez zbytečného hluku, ale teď jsem na ticho rezignovala. „Nechte mě!“ vykřikla jsem a odvážně se ho pokusila nakopnout do rozkroku. Rozložitá stehna měl blízko u sebe, takže jsem se nemohla jaksepatří trefit. Nakonec ale zakolísal, a i když mi přitom nehty sedřel rameno, pustil mě.
Zčásti za to mohla i Alcidova ruka, která ho držela pod krkem. Vložil se do toho i pan Hob, jakmile si všiml, že ostatní členové gangu spěchají k baru, aby svému kamarádovi podali pomocnou ruku. Skřet, který nás do baru uvedl, zjevně pracoval i jako vyhazovač. A přestože nám venku připadal jen jako maličký mužíček, teď ovinul ruce kolem motorkářova pasu a zvedl ho do vzduchu jako pírko. Motorkář začal ječet a vzduch v baru zaplavil zápach pálícího se masa. Hubená barmanka zapnula velký výkonný větrák, což sice hodně pomohlo, ale i tak jsme ještě dlouhou chvíli museli z temné chodby, které jsem si dříve nevšimla, poslouchat motorkářův řev. Chodba určitě vedla k zadnímu východu. Nakonec jsme zaslechli řinčení kovu, výkřik a opět kovový lomoz. Skřet určitě otevřel zadní východ a vyhodil toho troufalce ven.
Alcide se otočil k motorkářovým přátelům a já se roztřeseně stáhla za něj. Z ran po motorkářových nehtech na rameni mi tekla krev. Potřebovala jsem mast Neosporin, kterou mi babička mazala každé zranění. První pomoc však musela zatím počkat, zřejmě jsme před sebou měli další zápas. Těkavě jsem se rozhlédla kolem sebe a snažila se najít nějakou zbraň. Barmanka mezitím položila na pult baseballovou pálku. Celou dobu nás ostražitě pozorovala. Rychle jsem pálku popadla a postavila se vedle Alcida. Připravila jsem se a čekala, jak se všechno vyvrbí. Jak mě naučil můj bratr Jason − obávám se, že to pochytil během některé ze spousty barových rvaček −, vybrala jsem si jednoho konkrétního muže a představila si, jak se rozmachuju pálkou a ta přistává na jeho koleni, které mi připadalo jako snadnější cíl než hlava. Tím bych ho určitě srazila k zemi.
Nakonec kdosi vkročil do území nikoho, které se vynořilo mezi Alcidem a mnou na jedné straně a vlkodlaky na druhé. Byl to ten drobný upír, který se až doteď bavil s mužem, z jehož mysli jsem načerpala tolik nepříjemných informací.
I v botách nebyl vyšší než půl druhého metru a postavou to také nebyl žádný hromotluk. V době smrti mu mohlo být kolem dvaceti let. Byl čistě oholený, pokožku měl mrtvolně bledou a jeho čokoládově hnědé oči ostře kontrastovaly s rudými vlasy na jeho hlavě.
„Omlouvám se za tu šlamastyku, slečno,“ řekl tiše se silným jižanským přízvukem. Naposledy jsem tak výrazný přízvuk slyšela u mojí prababičky, která zemřela před dvaceti lety.
„Je mi líto, že jsem způsobila takový poprask,“ odpověděla jsem co nejdůstojněji, přestože můj důstojný dojem kazila baseballová pálka. Úplně instinktivně jsem si předtím zula boty, aby se mi při boji nepletly pod nohy. Narovnala jsem se a pokývala hlavou, abych mu dala najevo své uznání.
„Měli byste odejít,“ pronesl upír ke skupině vlkodlaků. „Ale nejdříve se omluvíte téhle slečně i jejímu doprovodu.“
Vlkodlaci se chvíli nejistě ošívali, ale nikdo z nich nechtěl ustoupit jako první. Jednomu blonďatém vlkodlakovi, zjevně mladšímu a hloupějšímu než ostatní, s hustým plnovousem a obzvlášť hloupě uvázaným šátkem kolem hlavy, plály oči vztekem; pýcha mu zaslepila zdravý rozum. Ještě se ani nepohnul a už bylo jasné, k čemu se chystá. Rychlým pohybem jsem zvedla pálku a podala ji upírovi. Ten ji chytil tak rychle, že jsem si jeho pohybu ani nevšimla, a zlomil s ní vlkodlakovi nohu.
V baru by v té chvíli bylo slyšet spadnout špendlík na podlahu. Vlkodlaci rychle zvedli svého ječícího přítele a za sborového „promiňte, promiňte,“ ho vynesli z baru.
Nakonec se znovu rozezněla hudba. Upír vrátil baseballovou pálku barmance a Alcide mě začal prohlížet, jestli nejsem zraněná. Roztřásla jsem se jako osika.
„Jsem v pořádku,“ prohodila jsem, jen abych odvedla pozornost všech hostů v baru někam jinam.
„Ale vždyť krvácíte, drahá!“ namítl upír.
Měl pravdu, po rameni mi stékala krev z kůže, kterou mi motorkář nehty rozdrásal. V etiketě jsem ale byla docela sběhlá. Naklonila jsem se k upírovi a svou krev mu nabídla.
„Děkuji,“ odpověděl okamžitě a vystrčil jazyk. Věděla jsem, že mi jeho sliny pomohou vyléčit ránu rychleji, a tak jsem se nevzpírala. Ale musím přiznat, že jsem při tom měla pocit, jako by mě někdo veřejně osahával. Se sevřeným žaludkem jsem se usmála, přestože na mně muselo být vidět, jak je mi to nepříjemné. Alcide mě ale chytil za ruku, a dodal mi tak odvahu.
„Mrzí mě, že jsem nepřišel dřív,“ povzdechl si.
„Něco takového se nedá předvídat.“ Upír mi dál olizoval ránu. Och, proboha, vždyť už to krvácení určitě ustalo!
Upír se narovnal, olízl si rty a věnoval mi úsměv. „Zajímavý zážitek. Dovolte, abych se vám představil. Jsem Russell Edgington.“
Russell Edgington, král Mississippi! Podle toho, jak se motorkáři tvářili, jsem si to mohla domyslet. „Ráda vás poznávám,“ odpověděla jsem zdvořile a přitom mi blesklo hlavou, jestli bych se neměla uklonit. Ale vždyť se o svém titulu vůbec nezmínil! „Jsem Sookie Stackhouseová a tohle je můj přítel Alcide Herveaux.“
„S rodinou Herveauxových se znám už celá léta,“ prohodil král. „Rád vás vidím, Alcide. Jak se vede vašemu otci?“ Tenhle rozhovor bychom klidně mohli vést někde před presbyteriánským kostelem po nedělní ranní mši, a ne v upířím baru uprostřed noci.
„Dobře, díky,“ odpověděl Alcide trochu prkenně. „Je nám líto, že jsme tady způsobili potíže.“
„Nedávejte si to vůbec za vinu,“ namítl vznešeně upír. „Každý muž musí občas nechat svou dámu o samotě. A dámy nenesou žádnou zodpovědnost za nějaké nevychované hlupáky.“ S těmi slovy se přede mnou Edgington dokonce uklonil. Netušila jsem, jak na to zareagovat, ale ještě hlubší úklon hlavy než předtím mi připadal jako nejlepší řešení. „Připadáte mi jako růže kvetoucí v neudržované zahradě, má drahá.“
A vy mně zase jako cvok. „Děkuji, pane Edgingtone,“ odpověděla jsem a sklopila oči k zemi, protože jinak by ho určitě upoutal můj nedůvěřivý pohled. Neměla bych ho oslovovat Vaše Výsosti? „Alcide, možná bych už měla jít,“ řekla jsem tak vřele, vlídně a vyděšeně, jak jsem jen svedla. Šlo to až příliš snadno.
„Jistě, drahoušku,“ vyhrkl Alcide okamžitě. „Skočím ti pro šál a kabelku.“ Rychle se vydal k našemu stolu. Díky Bohu, že tu byl se mnou.
„Tak tedy, slečno Stackhouseová, byli bychom rádi, kdybyste přišla i zítra večer,“ prohlásil Russell Edgington. Jeho lidský přítel se za něj postavil a položil mu ruce na ramena. Upír zvedl paži a poplácal ho po hřbetu ruky. „Mrzelo by nás, kdyby vás odradily nemožné způsoby jediného člověka.“
„Děkuji, navrhnu to Alcidovi,“ odpověděla jsem bez známky nadšení v hlase. Doufala jsem, že se před Edgingtonem projevuji jako Alcidova oddaná, ale zároveň zásadová partnerka. Bezzásadovým lidem to totiž upíři velmi rychle spočítali. Russell Edgington doufal, že na mě coby starosvětský jižanský džentlmen udělá dojem. Pokud mu šlo právě o tohle, tak proč mu nevěřit?
Potom se vrátil Alcide se zkroušeným výrazem ve tváři. „Ten šál měl menší nehodu,“ oznámil mi a já si všimla, jak je rozzuřený. „Zřejmě za to může Debbie.“
V mém překrásném hedvábném šálu zela široká vypálená díra. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát, ale moc dobře mi to nešlo. Do očí mi vhrkly slzy. Jako by nestačila ta epizoda s motorkářem!
Edgington si toho všeho samozřejmě všiml.
„Alespoň to odnesla jen šála a ne já,“ prohodila jsem a pokusila se pokrčit rameny. Nakonec jsem přinutila koutky úst k úsměvu. Alespoň že na kabelce nebyly vidět žádné škody, i když jsem v ní měla jen pudřenku, rtěnku a peníze na zaplacení večeře. Alcide mě potom uvedl do rozpaků tím, že si svlékl sako a rozevřel je, abych si ho mohla přehodit přes ramena. Chtěla jsem se proti tomu ohradit, ale z výrazu v Alcidově tváři jsem poznala, že na moje protesty nemíní brát zřetel.
„Dobrou noc, slečno Stackhouseová,“ řekl upír. „Uvidíme se zítra večer, Herveauxi? Zdržíte se ještě v Jacksonu kvůli obchodům?“
„Ano, zdržím,“ odpověděl Alcide vřele. „Rád jsem vás viděl, Russelle.“
*
Když jsme vyšli z baru, stál před námi Alcidův pikap. Chodník dosud působil stejně hrozivým dojmem, jako když jsme sem přišli. Napadlo mě, jak se jim podařilo vtisknout mu tak děsivou tvář, ale na to, abych se svého doprovodu na něco vyptávala, jsem měla příliš špatnou náladu.
„Neměl jste mi dávat to sako, určitě je vám strašná zima,“ ozvala jsem se, když jsme popojeli o několik bloků dál.
„Mám toho na sobě mnohem víc než vy,“ namítl Alcide.
Dokonce i bez saka se netřásl zimou jako já. Zachumlala jsem se tedy a vychutnávala si měkkou hedvábnou podšívku, teplo a Alcidovu vůni.
„Vůbec jsem vás tam neměl nechávat samotnou. Mělo mě napadnout, že toho ti všiváci využijí.“
„Každý si občas musí občas odskočit,“ namítla jsem chlácholivě.
„Měl jsem někoho poprosit, aby na vás dohlédl.“
„Jsem už velká a nepotřebuju neustále hlídat. Při práci v baru se s takovými drobnostmi musím prát každý den.“ Možná to vyznělo, jako by mě už všechno unavovalo. Byla to pravda. Jako servírka musíte často trpět ty nejhorší mužské zvyky; dokonce i v takovém podniku, jakým je bar U Merlotta, kde majitel všechny své zaměstnance pečlivě hlídá a většina hostů je místních.
„Tak to byste tam asi neměla pracovat,“ prohlásil Alcide sebejistě.
„Dobře, vezměte si mě za ženu a odvezte odtamtud,“ odpověděla jsem s kamennou tváří a Alcide po mně střelil zděšeným pohledem. Vesele jsem se zašklebila. „Musím si přece nějak vydělávat, Alcide! A hlavně mám svoji práci ráda.“
Z jeho hloubavého výrazu mi bylo jasné, že jsem ho nepřesvědčila. Přišel čas změnit téma.
„Unesli Billa.“
„Víte to na beton?“
„Jo.“
„Proč? Co tak důležitého by mohl vědět, že by byl kvůli tomu Edgington ochotný rozpoutat válku?“
„To vám nemůžu říct.“
„Ale víte to?“
Když mu to řeknu, dám mu tím najevo, že mu věřím. Pokud se někdo dozví, že vím totéž co Bill, ocitnu se ve stejném nebezpečí jako on. A určitě jim nepotrvá moc dlouho, než mě zlomí.
„Ano,“ odpověděla jsem. „Vím.“
2024 ©