Protože jsem se podle všeho měla vydat za hranice našeho městečka, musela jsem vyprat prádlo a vyhodit nějaké věci z ledničky. Po spoustě hodin, které jsem předchozí den a večer strávila v posteli, se mi nijak zvlášť nechtělo spát, takže jsem vytáhla kufr, otevřela ho a hodila do pračky na vymrzlé verandě pár kousků oblečení. Neměla jsem náladu dál rozebírat svou povahu. Hlavou mi vrtala spousta dalších námětů.
Eric se mě pokusil přinutit, abych mu vyhověla, a nebral si při tom žádné servítky. Ostřeloval mě salvami důvodů, proč bych mu měla vyhovět: zastrašoval mě, vyhrožoval mi, sváděl mě a prosil, abych Billovi pomohla vrátit se, a tak mu (ale také Ericovi, Pam a Chowovi) zachránila život, o mém vlastní životě nemluvě. „Možná vás budu muset mučit, ale chci se s vámi vyspat; potřebuju Billa, ale zároveň mám na něj zlost, protože mě oklamal; musím udržet mír s Russellem Edgingtonem, ale přitom musím Billa vyrvat z jeho spárů; Bill je podřízený mně, ale navzdory tomu pracoval přímo pro mou šéfovou.“
Zpropadení upíři! Teď už chápete, proč jsem ráda, že na mě jejich kouzelná přitažlivost nepůsobí. Je to jedna z mála výhod, kterou mi přináší moje schopnost číst myšlenky. Jenomže lidé, kteří trpí podobnými duševními úchylkami jako já, bohužel připadají upírům přitažliví.
Když jsem se upnula k Billovi, nemohla jsem nic podobného předvídat. Bill se pro mě stal stejně nepostradatelným jako voda. A nemohla za to jen oddaná láska, kterou jsem k němu cítila, nebo potěšení z našeho milování. Představoval jedinou pojistku proti tomu, aby si na mě nezačal dělat nechtěné nároky nějaký jiný upír.
Když jsem pračkou a sušičkou prohnala několik dávek prádla a nakonec všechno pečlivě poskládala, cítila jsem se mnohem volněji. Už jsem měla téměř sbaleno. Přidala jsem si do kufru i několik románů a jednu detektivku, kdyby mi náhodou zbyl čas na čtení. Vzdělání totiž čerpám z knih různých žánrů.
Protáhla jsem se a zívla. Když má člověk vše naplánováno, je mnohem klidnější. Přerušovaný spánek, do něhož jsem upadala včera přes den a během noci, mě příliš nevzpružil. Tentokrát už bych mohla usnout klidně.
Vyčistila jsem si zuby, zalezla do postele a přitom uvažovala, že bych Billa mohla najít i bez pomoci upírů. Jenomže dostat se mu na stopu je jedna věc, ale proniknout do vězení − ať už je jakékoliv a stojí kdekoliv − a pak s ním uprchnout, je už úplně jiný problém. Stejně bych se pak musela rozhodnout, jak s naším vztahem naložím.
Probudila jsem se ve čtyři hodiny ráno se sevřeným žaludkem a s pocitem, že mě pronásleduje nějaká utkvělá představa, ale za žádnou cenu jsem si nemohla vzpomenout, o co šlo. Byla to jedna z těch myšlenek, které se vám honí hlavou, a vám nezbývá než čekat, než uzraje a vyloupne se.
Po chvíli jsem se skutečně dočkala. Co když Billa nikdo neunesl, ale ve skutečnosti přeběhl na druhou stranu? Mohla ho Lorena natolik okouzlit a připoutat ho k sobě, že by opustil louisianské upíry a začlenil se mezi ty, kteří žijí v Mississippi? Okamžitě jsem o tom zapochybovala. Šlo by o velice promyšlený plán, do něhož by Bill musel zakomponovat únik informací o svém únosu Ericovi a potvrzení Loreniny přítomnosti v Mississippi. Své zmizení mohl zařídit mnohem jednodušeji a méně dramaticky.
Napadlo mě, jestli Eric, Pam a Chow právě teď neprohledávají Billův dům, který stál nedaleko mého, na opačném konci hřbitova, který se rozprostíral mezi našimi pozemky. Určitě nenajdou, co hledají. Možná se sem vrátí. Kdyby našli ty počítačové soubory, po kterých královna tak prahne, vůbec by si s Billem nemuseli dělat těžkou hlavu. Vyčerpáním jsem usnula, ale těsně předtím se mi zdálo, jako kdybych venku slyšela Chowův smích.
Přestože jsem byla přesvědčená, že mě Bill zradil, pronásledovaly mě sny, ve kterých jsem po něm pátrala. Třikrát jsem se přetočila a natáhla ruku, abych zjistila, jestli náhodou nevklouzl ke mně do postele, jak míval ve zvyku. Ale pokaždé jsem zjistila, že druhá strana postele je prázdná a chladná.
Ale pořád to bylo lepší, než kdybych vedle sebe zase objevila Erica.
S prvními slunečními paprsky jsem vstala a osprchovala se. Když se pak ozvalo zaklepání na dveře, už jsem měla uvařený šálek kávy.
„Kdo je tam?“ zeptala jsem se a přistoupila ke dveřím.
„Posílá mě Eric,“ ozval se nabručený hlas.
Otevřela jsem dveře a zvedla oči. Potom jsem je zvedla ještě výš.
Byl obrovský a měl zelené oči. Husté rozcuchané vlasy, černé jako uhel, se mu vlnily. Mozek mu pulzoval a bzučel horečnou aktivitou. Vlkodlak.
„Pojďte dál. Dáte si kávu?“
Ať už čekal cokoliv, určitě to nebylo tohle. „Jasně, zlato. Máte vajíčka? Nebo klobásu?“
„Jistě.“ Zavedla jsem ho do kuchyně. „Jmenuju se Sookie Stackhouseová,“ prohodila jsem přes rameno a sklonila se k lednici, abych z ní vytáhla vajíčka.
„Alcide,“ odpověděl. Vyslovil své jméno jako Al-sí, s téměř neznělým d. „Alcide Herveaux.“
Se zájmem mě sledoval a já mezitím vytáhla pánev − starý zčernalý kus nádobí, který používala moje babička. Dostala ji svatebním darem a zapřáhla ji do služby jako každá správná hospodyně. Teď byla naprosto opotřebovaná. Otočila jsem knoflíkem na plynovém sporáku. Nejdříve jsem opekla klobásu (aby se mi na pánev vyškvařil tuk), položila jsem ji na talíř vyložený papírovým ubrouskem a strčila ji do trouby, aby nevychladla. Potom jsem bleskově rozšlehala vajíčka, osmažila je a shrnula na talíř. Alcide se hned na první pokus strefil do správné zásuvky s příbory, a jakmile jsem mu mlčky ukázala, kde jsou hrnky, si nalil džus a kávu. Přitom mi dolil i můj šálek.
V klidu se najedl. Spořádal všechno.
Ponořila jsem ruce do horké vody plné mydlinek, abych umyla několik zbylých talířů. Pánev jsem opláchla jako poslední, vysušila ji a přetřela černá místa trochou odmašťovače Crisco. Sem tam jsem koutkem oka zaletěla k neznámému návštěvníkovi. V kuchyni příjemně voněla čerstvá snídaně a mydlinky. Ve vzduchu se vznášel zvláštní klid.
Všechno se naprosto vymykalo očekávání, které se mě zmocnilo, když mi Eric řekl, že mě mezi mississippské upíry uvede muž, který mu dluží osobní laskavost. Zadívala jsem se oknem do chladné krajiny a uvědomila si, že přesně takhle jsem si představovala svou budoucnost − při těch několika příležitostech, kdy mě napadlo, že bych mohla svůj dům sdílet s nějakým mužem.
Normální lidé měli žít přesně takhle. Bylo ráno, takže všichni měli vstát a pustit se do práce. Pokud se muž vypravoval za výdělkem ven, měla mu jeho žena uvařit snídani. Tenhle hromotluk se ládoval normálním jídlem. Před mým domem určitě parkovala jeho dodávka.
Byl to samozřejmě vlkodlak. Ale život vlkodlaků se mnohem víc podobá tomu lidskému než život upírů.
Musela jsem však připustit, že moje mezery ve znalostech vlkodlaků by vydaly na celou knihu.
Alcide dojedl, odnesl talíř do dřezu s napuštěnou vodou, a než jsem utřela stůl, sám ho umyl a osušil. Všechno probíhalo tak hladce, jako kdybychom si to nacvičili. Potom na chvíli zmizel na záchod a já si v duchu probrala poslední věci, které jsem musela před odjezdem zařídit. Ze všeho nejdřív jsem si musela promluvit se Samem. Včera večer jsem už zavolala svému bratrovi, abych mu řekla, že na pár dní odjedu. Byla u něj právě Liz, takže si s tím hlavu nelámal. Slíbil, že mi bude vybírat poštu.
Alcide se posadil naproti mně ke stolu. Přemýšlela jsem, jak zavést řeč na náš společný úkol; snažila jsem se odhadnout, jestli tím nezasáhnu nějaké citlivé místo svého hosta. Možná ho tížily tytéž myšlenky. Neumím totiž s jistotou číst v mysli vlkodlaků ani měňavců, protože jsou to nadpřirozené bytosti. Dokážu spolehlivě odhadnout jejich náladu a sem tam i zachytit nějakou výraznou myšlenku. Nejsou pro mě totiž zdaleka tak průhlední jako obyčejní lidé. I když vím, že některé skupiny měňavců a vlkodlaků touží změnit své postavení, nikdo dosud neví, že existují. Dokud si neověří, jak se s pozorností světa vyrovnají upíři, chtějí si i dál zuřivě bránit své soukromí.
Ze všech nadpřirozených bytostí, které dokážou měnit svůj vzhled, jsou nejhouževnatější vlkodlaci. Dovedou se proměňovat, ale žijí pouze v okruhu příslušníků svého vlastního rodu a nesnášejí, když lidé používají výraz „vlkodlak“ v přeneseném smyslu, jako synonymum pro nějakou nehezkou lidskou vlastnost. Alcide Herveaux mi houževnatý rozhodně připadal. Byl mohutný jako skála a na jeho biceps bych se mohla pověsit, aniž by to s ním pohnulo. Kdyby si chtěl večer někam vyjít, musel by se holit nadvakrát. Skvěle by zapadl do přístaviště nebo na stavbu.
Byl to pravý chlap.
„Jak vás k tomu přiměli?“ zeptala jsem se.
„Mají na mušce mého tátu,“ odpověděl. Potom položil své mohutné ruce na stůl a opřel se o ně. „Víte, že jim ve Shreveportu patří kasino?“
„Jistě.“ Lidé z okolí rádi vyráželi na víkend do Shreveportu nebo do městečka Tunica v Mississippi jižně od Memphisu, a tam si na několik nocí pronajali pokoj, zahráli si na automatech, zašli si na pár koncertů a přecpali se spoustou jídla z rychlého občerstvení.
„Táta se do toho namočil. Vlastní zeměměřičskou firmu − já u něj pracuju −, ale taky si rád zahraje.“ Alcidovy zelené oči plály hněvem. „V kasinu v Louisianě to přehnal, a tak si ho upíři vzali na mušku, protože jim dluží spoustu peněz. Jestli je po něm budou chtít, naše firma půjde ke dnu.“ Vlkodlaci měli upíry zjevně ve stejné úctě, jako upíři je. „Takže abych je setřásl, musím vám pomoct dostat se mezi upíry v Jacksonu.“ Zapřel se o opěradlo a podíval se mi do očí. „Vzít hezkou ženskou do Jacksonu, provést ji po barech a zase odvézt zpátky není žádná fuška. A teď, když jsem vás poznal, vám tu službu rád prokážu, abych dostal tátu z dluhů. Ale proč se do toho vůbec pouštíte? Vypadáte jako slušná ženská, ne jako ty kočky, co se můžou zbláznit, jen aby se vetřely mezi upíry.“
Po výměně názorů s upíry mi rozhovor s Alcidem připadal konejšivě přímý. „Já se vetřela jen k jednomu, ze své vlastní vůle,“ poznamenala jsem zahořkle. „Jmenuje se Bill a je to můj − no, vlastně ani nevím, jestli je ještě můj přítel. Vypadá to, že ho upíři z Jacksonu zajali. Včera večer se někdo o totéž pokusil se mnou.“ Považovala jsem za správné, aby se to dozvěděl. „A protože věděl jen to, že pracuju v baru U Merlotta, ale neznal moje jméno, v Jacksonu mi pravděpodobně nehrozí žádné nebezpečí, protože nikdo nepozná, že jsem Billovo děvče. Měl byste vědět, že ten muž, který se mě pokusil unést, byl vlkodlak. A podle poznávací značky na autě přijel z hindského okresu,“ řekla jsem. Ve stejném okresu leží i Jackson.
„Měl na sobě vestu gangu?“ zeptal se Alcide. Přikývla jsem. Alcide se zatvářil zamyšleně, čímž mě potěšil. Nebrala jsem ten incident na lehkou váhu, takže mě potěšilo, že ani on ne. „V Jacksonu působí gang a jeho členové jsou výhradně vlkodlaci. Ale přicházejí tam i měňavci − jeden panter a jeden medvěd. Docela často se od upírů nechávají najmout na nejrůznější práce.“
„Teď je jich o jednoho míň.“
Můj nový společník tu informaci chvíli zpracovával a nakonec mi věnoval dlouhý vyzývavý pohled. „Takže co chce taková lidská holčička provést s jacksonskými upíry? Ovládáte bojová umění? Umíte střílet? Nebo jste sloužila v armádě?“
Nedokázala jsem potlačit úsměv. „Ne. Vy jste o mně nikdy neslyšel?“
„Jste slavná?“
„Asi ne.“ Byla jsem ráda, že vůči mně neměl žádné předsudky. „Asi o mně budete muset všechno zjistit sám.“
„Dokud se nerozhodnete proměnit v hada.“ Potom se zvedl. „Nejste chlap, že ne?“ Při té představě vytřeštil oči.
„Ne, Alcide. Jsem žena.“ Snažila jsem se, aby to znělo pokud možno věcně.
„Klidně bych si na to vsadil,“ řekl a zazubil se. „Ale jestli nejste nějaká superžena, co podniknete, až toho svého přítele najdete?“
„Zavolám Ericovi, je to…“ V té chvíli mi došlo, že šířit upíří tajemství by se mi nemuselo vyplatit. „Eric je Billův šéf. Ten pak rozhodne, co uděláme dál.“
Alcide se zatvářil pochybovačně. „Ericovi nevěřím. Nikomu z nich. Podle mě vás podrazí.“
„Jak?“
„Třeba vašeho přítele využije, aby vás přitlačil ke zdi. Nebo po nich bude chtít odškodnění za to, že zajali jednoho z jeho lidí. Anebo ten incident využije jako záminku k válce, a v tom případě vašeho přítele bez okolků popraví.“
To mě předtím nenapadlo. „Bill je zasvěcený do určitých věcí,“ poznamenala jsem. „Důležitých věcí.“
„Fajn. Třeba ho kvůli tomu nechají naživu.“ Potom si všiml mého výrazu a posmutněl. „Hele, omlouvám se, Sookie! Občas mluvím rychleji, než jak mi to pálí. Zachráníme ho, i když se mi nelíbí, že se taková ženská jako vy zapletla mezi ty pijavice.“
Jeho slova mě ranila, ale zároveň mi přinesla úlevu.
„Díky, snad,“ odpověděla jsem a pokusila se o úsměv. „A co vy? Máte už plán, jak mě mezi ty upíry dostat?“
„Jo. Nedaleko budovy parlamentu v Jacksonu je jeden klub. Jen pro nadpřirozené bytosti a jejich doprovod. Turisti tam nesmí. Upírům by se nevyplatilo, kdyby tam chodili jenom oni, ale protože se tam docela rádi scházejí, dovolují i takové chátře jako jsme my, aby se taky přišla pobavit.“ Pak se zašklebil. Na zubech neměl jediný kaz − byly bílé a ostré. „Nikdo mě nebude podezřívat, když se tam stavím. Dělám to vždycky, když přijedu do Jacksonu. Půjdete se mnou jako moje společnice.“ Náhle mu přes obličej přeletěl stydlivý výraz. „Měl bych vás předem varovat − vypadáte, že stejně jako já nosíte ze všeho nejradši džíny. Jenže v tomhle klubu vyžadují, abyste se − pokud jde o oblečení − trochu odvázala.“ Měl obavy, jestli pro ten účel najdu ve skříni správné šaty, jak jsem okamžitě pochopila. A nechtěl, abych se ztrapnila tím, že přijdu špatně oblečená. Pravý chlap.
„Vaše přítelkyně asi nebude nadšená,“ poznamenala jsem. Hlodala ve mě zvědavost. Chtěla jsem o něm něco zjistit.
„Vlastně taky žije v Jacksonu. Ale je to už pár měsíců, co jsme se rozešli,“ dodal. „Začala si se svým − s měňavcem. Ten chlap se umí proměnit v sovu.“
Copak jí přeskočilo? Určitě v tom vězelo něco víc. Tahle historka navíc spadala do kategorie, po které mi „nic není“.
Bez dalších poznámek jsem zmizela do ložnice, abych si do cestovní kabely přes rameno zabalila dvoje koktejlové šaty a doplňky. Oboje jsem si koupila v butiku, který vedla (a teď už i vlastnila) moje kamarádka Tara Thorntonová. Zavolala mi pokaždé, když usoudila, že by se mi něco mohlo hodit. Budovu, kde sídlil její obchod, ve skutečnosti vlastnil Bill. Všechny tamní obchodníky požádal, aby mi založili účet, který za mě bude platit. Takovému pokušení se mi ale podařilo odolat. Tedy, kromě příležitostí, kdy jsem potřebovala náhradu za šaty, které mi Bill v návalu vášně roztrhl.
Na oboje koktejlové šaty jsem byla pyšná, protože takové modely v mé skříni ještě nikdy nevisely. S úsměvem jsem zapnula zip na tašce.
Alcide nakoukl do ložnice a zeptal se, jestli můžeme vyrazit. Pohledem zabrousil na krémově žlutou postel a závěsy a zhodnotil je souhlasným přikývnutím. „Musím zavolat šéfovi,“ poznamenala jsem. „Pak práskneme do bot.“ Posadila jsem se na kraj postele a zvedla telefon.
Alcide se opřel o stěnu u dveří do komory a já mezitím vytočila Samovo soukromé číslo. Když se ozval, mluvil velice ospale. Omluvila jsem se, že ho budím tak brzy. „Co se stalo, Sookie?“ zeptal se nejistě.
„Musím na pár dní odjet,“ odpověděla jsem „Promiň, že jsem ti nedala vědět dřív, ale včera večer jsem už volala Sue Jenningsové, jestli by za mě nezaskočila. Souhlasila, a tak jsem jí všechno předala.“
„Kam jedeš?“ zajímal se.
„Musím do Mississippi,“ zněla odpověď. „Do Jacksonu.“
„Domluvila sis, aby ti někdo vyzvedával poštu?“
„Můj bratr to zařídí. Ale díky za optání.“
„Nemám ti zalít kytky?“
„Přežijí to, než se vrátím.“
„Fajn. Jedeš tam sama?“
„Ne,“ odpověděla jsem váhavě.
„S Billem?“
„Ne, on, ehm, se ještě neukázal.“
„Dostala ses do nějakého maléru?“
„Všechno je v pořádku,“ zalhala jsem.
„Řekněte mu, že s sebou máte chlapa,“ zamručel Alcide a já po něm střelila zoufalým pohledem. Můj průvodce se opíral o stěnu a podařilo se mu zabrat její větší část.
„Ty tam někoho máš?“ Samovi to vždycky pálilo.
„Ano, jmenuje se Alcide Herveaux.“ Připadalo mi slušné ujistit člověka, kterému na mně záleželo, že mi Alcide bude dělat doprovod. První dojem může člověka dokonale zmást a Alcide nesměl zapomínat, že i on je zodpovědný vyšším místům.
„Aha,“ poznamenal Sam. Připadalo mi, že jeho jméno už někde slyšel. „Chci s ním mluvit.“
„Proč?“ Poručníkování jsem sice dokázala vydržet, ale už jsem ho měla plné zuby.
„Dej mu sakra ten telefon!“ Sam skoro nikdy nenadává. Zašklebila jsem se do sluchátka, abych ukázala, co si o něm myslím, a podala je Alcidovi. Rázně jsem přešla do obývacího pokoje a podívala se z okna. Jasně. Pikap Dodge Ram. Klidně bych se vsadila, že Alcide v něm má úplně všechno, co je zapotřebí.
Chytila jsem kufr za ucho, popojela s ním a kabelu jsem si položila na židli u dveří, takže mi už zbývala jenom jediná věc − obléknout si teplý kabát. Byla jsem ráda, že mě Alcide upozornil, jak se mám do baru obléct. Nikdy by mě nenapadalo přibalit si do kufru něco jenom pro parádu. Proklatí upíři! Proklatá pravidla oblékání!
Byla jsem Namíchnutá s velkým N.
Znovu jsem se plouživým krokem vydala po chodbě a v duchu jsem si znovu probírala seznam věcí, které jsem si vzala s sebou. Oba měňavci se spolu mezitím bavili (alespoň předpokládám) „jako chlapi“. Nakoukla jsem dveřmi do své ložnice a zahlédla Alcida, jak se uvelebil na kraji postele, kde jsem předtím seděla já. Choval se podivně, skoro jako doma.
Nervózně jsem se vrátila do obývacího pokoje a na chvíli se znovu zadívala ven. Možná se bavili jako měňavci. Sam (který se nejčastěji měnil v kolii, ale neomezoval se jen na ni) by sice Alcidovi připadal jako chcípáček, ale oba aspoň pocházeli z podobného hnízda. Sam by se ale určitě měl před Alcidem na pozoru, protože vlkodlaci se netěšili dobré pověsti.
Alcide vyšel na chodbu. Jeho kožené boty dunivě došlapovaly na dřevěnou podlahu. „Slíbil jsem mu, že se o vás postarám,“ řekl. „Teď už jen, aby se všechno povedlo.“ Na jeho tváři nebylo ani stopy po úsměvu.
Už jsem si zvykala, že mi neustále někdo usiluje o život, ale Alcidova poslední slova mi vyrazila dech. Měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo propíchl skrz naskrz. Ve složité spleti vzájemných vztahů mezi upírem, vlkodlakem a člověkem se mohlo pokazit nepřeberné množství věcí. Můj plán byl koneckonců dost chatrný a Alcide jen neochotně poskakoval, jak upíři pískali. Billa možná nikdo neunesl. Nebo se mu v královském zajetí mohlo líbit, pokud u něj byla Lorena. Třeba se na mě bude zlobit, že ho jdu zachránit.
Nebo je mrtvý.
Zamkla jsem za sebou dveře a zamířila za Alcidem, který mezitím nakládal mé věci na korbu pikapu.
Zvenčí se auto lesklo, ale rozházené věci uvnitř prozrazovaly člověka, který trávil život cestováním. Spatřila jsem tam plastovou helmu, faktury, odhady, navštívenky, boty a lékárničku. Alespoň se tam neválely zbytky jídla. Když jsme s kodrcáním vjeli na hrbolatou příjezdovou cestu, vzala jsem si svazek letáků, které držela pohromadě gumička. Stálo na nich: „Herveaux a syn, zeměměřičství kvality AAA“. Vytáhla jsem první, který jsem měla na ráně, a začetla se do něj. Alcide mezitím zamířil na krátkou silnici k mezistátní dálnici číslo dvacet, která vedla na východ do Monroe, Vicksburgu a nakonec i do Jacksonu.
Zjistila jsem, že otec a syn Herveauxové vlastní zeměměřičskou firmu, která operovala ve dvou státech a provozovala pobočky v Jacksonu, Monroe, Shreveportu a Baton Rouge. Ústředí, jak se mi Alcide svěřil, měli ve Shreveportu. V letáku jsem narazila na fotografii dvou mužů a zjistila, že starší pan Herveaux působí stejně impozantně jako jeho syn.
„Váš otec je taky vlkodlak?“ zeptala jsem se, když mi došlo, že se rodině Herveauxových docela daří a zřejmě jsou docela zámožní. Svůj úspěch si ale museli vydřít. A dřít budou i dál, pokud pan Herveaux něco nepodnikne se svou zálibou v hazardu.
„Oba rodiče,“ odpověděl po odmlce Alcide.
„Och, promiňte!“ Netušila jsem, za co se vlastně omlouvám, ale připadalo mi to bezpečnější než zůstat zticha.
„Jinak se vlkodlačí děcko ani narodit nemůže,“ dodal o chvíli později. Nebyla jsem si jistá, jestli mi to vysvětluje jen ze zdvořilosti, nebo jestli je pro mě tato informace důležitá.
„A jak to, že Amerika není plná vlkodlaků a měňavců?“ pokračovala jsem, jakmile jsem vstřebala jeho odpověď.
„Vlkodlaci se musí vzít, aby se jim mohl narodit další potomek, a to vždycky nejde. Z takového manželství se pak může narodit spousta dětí, ale jenom jedno z nich je taky vlkodlak. A ten často brzy po narození umře.“
„Takže když si vezmete nějakou vlkodlačici, jedno z vašich dětí bude také vlkodlak?“
„Začne se to u něj projevovat na začátku, ehm, puberty.“
„Och, to musí být hrozné! Puberta je těžká už sama o sobě.“
Alcide se usmál, ale jeho úsměv dopadl na cestu, ne na mě. „Jo, působí to dost problémů.“
„Ale vaše přítelkyně… patří mezi měňavce?“
„Jo. Obvykle si s měňavcema nezačínám, ale možná se mi zdálo, že s ní to dopadne jinak. Vlkodlaci a měňavci se dost přitahují. Asi to bude nějaký zvířecí magnetismus,“ zažertoval Alcide.
Můj šéf Sam, který byl také měňavec, rád randil se zástupkyněmi svého druhu. Ta poslední se mu ale nakonec odstěhovala. Sam však doufal, že si najde nějakou další nadpřirozenou bytost, se kterou by to mohl dát dohromady. S člověkem obdařeným nějakými neobyčejnými vlastnostmi, jako jsem já, nebo s nějakou nadpřirozenou bytostí se cítil mnohem příjemněji než s normální všední ženou. Když mi to říkal, chtěl mi tím zřejmě složit poklonu, ale trochu mě tím vlastně ranil, přestože mě moje „úchylka“ provázela už od útlého dětství.
Telepatie si s čekáním na pubertu hlavu neláme.
„Jak to?“ zeptala jsem se stroze. „Jak to, že tentokrát to mělo dopadnout jinak?“
„Tvrdila, že nemůže mít děti. Jenomže já jsem zjistil, že bere antikoncepci. To je ovšem obrovský rozdíl. Nemíním si něco takového vzít na triko. Dokonce i vlkodlaci a měňavci spolu můžou mít dítě, ale to se může proměňovat jenom při úplňku. Jedině děcka z nesmíšenýho páru − kde jsou oba vlkodlaci nebo oba měňavci − se můžou měnit, kdy se jim zachce.“
To podnítilo moji zvědavost. „Takže obvykle chodíte jenom s normálními děvčaty. Ale nekomplikuje vám to život, když musíte skrývat tak důležitou, ehm, věc?“
„Jo,“ připustil Alcide. „Jenomže občas je to nanic. Ale někoho si najít musím.“ V jeho dunivém hlase jsem postřehla nádech zoufalství.
Dlouho jsem o tom uvažovala. Ale nakonec jsem zavřela oči a napočítala do deseti. V hloubi duše se mi stýskalo po Billovi; mnohem víc, než jsem čekala. Poprvé mi to minulý týden prozradilo škubání v podbřišku, když jsem sledovala Posledního Mohykána. Veškerou pozornost jsem věnovala Danielu Day-Lewisovi, který se řítil lesem. Kéž bych se tak mohla vynořit zpoza jednoho ze stromů, ještě než zahlédl Madeleine Stoweovou…
Budu si muset dávat pozor, do čeho se pouštím.
„A když někoho kousnete, nestane se z něj taky vlkodlak?“ Umínila jsem si, že svou pozornost zaměřím jinam. Jenže v té chvíli jsem si vzpomněla, jak mě Bill naposledy kousl, a okamžitě mě zaplavilo horko… Ach, sakra!
„Tehdy vznikne člověk, který se mění ve vlka. Jako ve filmu. Ti chudáci ale vždycky dost rychle umřou. Když si, ehm, v lidské podobě pořídí děti, nepřenese se to na ně. A pokud to udělají jako vlci, následuje potrat.“
„Zajímavé!“ Netušila jsem, co jiného bych na to měla říct.
„Jenomže stejně je v nás cosi nadpřirozeného, stejně jako v případě upírů,“ pokračoval Alcide, aniž odvrátil pohled od silnice. „Genetické zvláštnosti a nadpřirozené věci zřejmě nikdo nechápe. Nemůžeme světu jednoduše říct, že existujeme, tak jako to udělali upíři. Strčili by nás do zoo, sterilizovali a vystrnadili na okraj společnosti jenom proto, že se občas měníme ve zvířata. Když se světu ukázali upíři, přineslo jim to jenom víc slávy a peněz.“ Z hlasu mu zaznívala zahořklost.
„Tak proč mi to všechno takhle klidně prozrazujete, když je to takové tajemství?“ Za deset minut jsem se toho od něj dozvěděla víc než od Billa během několika měsíců.
„Jestli s vámi strávím pár dalších dní, ulehčí mi práci, když to všechno budete vědět. Řekl bych, že máte svých vlastních trablů víc než dost, a že i vás drží upíři tak trochu pod krkem. Podle mě to nikomu nevyzradíte. A jestli se stane to nejhorší a já se ve vás šeredně spletu, poprosím Erica, aby se za vámi zastavil a vymazal vám vzpomínky.“ Potom zmateně zavrtěl hlavou. „Ani nevím proč, ale mám pocit, jako bych vás znal od plenek.“
Nemohla jsem přijít na žádnou vhodnou odpověď, ale mlčet jsem nemohla. Tím bych Alcidově poslední větě ještě přidala na váze. „Je mi líto, že si upíři vzali vašeho otce jako rukojmího. Ale musím najít Billa. A jestli to nejde jinak než takhle, budiž. Dlužím mu to, i kdyby…“ Zarazila jsem se. Tu větu jsem dopovědět nechtěla, protože všechna její zakončení mi připadala až příliš smutná a beznadějná.
Alcide Herveaux pokrčil rameny, což na jeho svalnaté hrudi a pažích vyvolalo doslova vlnobití. „Vzít pěknou ženskou do baru není žádná dřina,“ ujistil mě znovu takovým tónem, jako by mi chtěl zvednout náladu.
Být jím, nestavěla bych se k tomu tak velkomyslně. „Hraje váš otec už dlouho?“
„Teprve od té doby, co umřela máma,“ odpověděl po dlouhé odmlce Alcide.
„To je mi líto.“ Odvrátila jsem oči od jeho obličeje pro případ, že by toužil po chvilce soukromí. „Z mých rodičů už nežije ani jeden,“ přispěchala jsem mu na pomoc.
„Jak je to dlouho?“
„Umřeli, když mi bylo sedm let.“
„Kdo vás vychovával?“
„O mého bratra i o mě se starala babička.“
„A ta ještě žije?“
„Ne. Letos zemřela. Zabili ji.“
„To je škoda,“ podotkl věcně.
„Jo.“ Hlavou se mi honila ještě jedna otázka. „Řekli vám oba rodiče, kdo jste?“
„Ne. Asi ve třinácti mi to prozradil děda. Jenom mi nejde na rozum, jak to můžou přežít vlkodlaci, kteří úplně osiřeli.“
„Ti to určitě mají velice těžké.“
„Snažíme se udržovat si přehled o všech vlkodlacích v okolí a o jejich potomcích, aby se každý z nich případně dozvěděl, co je zač.“
Dokonce i varování z druhé ruky je lepší než žádné. Takové zprostředkované poznání však může každou podobnou bytost nadosmrti poznamenat.
Zastavili jsme se ve Vicksburgu, abychom natankovali. Nabídla jsem se, že zaplatím, ale Alcide mě rázně ujistil, že si to zapíše do knihy jízd jako náklady na dopravu, protože stejně musí zajet za několika zákazníky. Odmítl i můj návrh, že benzin načepuju já. Přijal ale šálek kávy, který jsem mu koupila, a děkoval mi za něj tak vroucně, jako kdybych mu pořídila nový oblek. Vzduch byl chladný, ale na obloze svítilo slunce. Rozhodla jsem se, že bleskově obejdu motorest, abych si trochu protáhla nohy, než se zase posadím do auta.
Když jsem zahlédla směrové tabule ukazující cestu k někdejšímu bitevnímu poli, vytanuly mi na mysli vzpomínky na jeden z nejnáročnějších dnů, jaké jsem v dospělosti zažila. Rozpovídala jsem se o oblíbeném klubu své babičky, ve kterém se scházeli potomci padlých hrdinů, a o jejich výletu na bojiště, který jsme absolvovali před dvěma lety. Já řídila jedno auto a Maxine Fortenberryová (babička Jasonova kamaráda) druhé. Potom jsme se vydali na dlouhou prohlídku válčiště. Každý z členů klubu si přinesl nějaký svůj oblíbený článek, který pojednával o této bojové události, a ještě před prohlídkou se všichni potomci padlých zásobili v návštěvním středisku spoustou map a suvenýrů. Tehdy jsme si to náramně užili. Navštívili jsme každý památník, udělali si piknik u zrekonstruované lodi USS Cairo a domů jsme dorazili zničení a obtěžkaní spoustou upomínkových předmětů. Dokonce jsme si zašli i do kasina Isle of Capri, kde jsme celou hodinu jenom nevěřícně zírali kolem sebe a občas nejistě nakrmili nějaký ten automat. Babička tehdy byla nesmírně šťastná, skoro stejně, jako když nalákala Billa, aby promluvil na setkání klubu.
„Proč to po něm chtěla?“ zeptal se mě Alcide. V té chvíli jsme už spolu seděli v restauraci U sudu, kde jsme se zastavili na večeři.
„Bill je válečný veterán.“
„Cože?“ vydechl po chvíli Alcide. „Chcete říct, že váš přítel bojoval v občanský válce?“
„Jo. Tehdy byl ještě člověk. Upírem se stal až po válce. Tehdy měl ženu a děti.“ Sotva jsem ho ale mohla nazývat svým přítelem, protože mě už možná opustil kvůli jiné.
„Kdo ho změnil v upíra?“ zeptal se Alcide. Mezitím jsme zase vyšli z restaurace, dorazili do Jacksonu a zamířili centrem města k bytu, který patřil Alcidově firmě.
„Nevím,“ odpověděla jsem. „Nikdy o tom nemluvil.“
„To mi přijde zvláštní.“
I mně to připadalo dost zvláštní, ale dovtípila jsem se, že je to určitě nesmírně osobní záležitost. Až mi o ní Bill bude chtít říct, udělá to. Uvědomovala jsem si, že vztah mezi starším upírem a člověkem, jehož „proměnil“ k obrazu svému, může být nesmírně silný.
„Řekla bych, že už vlastně vůbec není můj přítel,“ řekla jsem nakonec, přestože slovo „přítel“ ani zdaleka nepopisovalo všechno, co pro mě Bill znamenal.
„Och, vážně?“
Zrudla jsem. Měla jsem zůstat zticha. „Ale i tak ho musím najít.“
Na chvíli jsme se odmlčeli. Když jsem se naposledy vypravila do města, skončila jsem v Dallasu. Teď mi už od pohledu bylo jasné, že Jackson se jeho velikosti ani zdaleka neblíží. (Pro mě to ale představovalo velkou výhodu.) Alcide mávl rukou ke zlaté soše na vrcholku kopule nového sídla parlamentu. Obdivně jsem se na ni zadívala. Napadlo mě, že by to mohl být orel, ale nebyla jsem si jistá a trochu jsem se styděla zeptat. Cožpak už potřebuju brýle? Náš cíl stál nedaleko křižovatky High Street a State Street. Dům nebyl nový; cihly, které původně zářily zlatavým nádechem, vybledly do zašlého hnědavého odstínu.
„Jsou tu větší byty než v novostavbách,“ poznamenal Alcide. „Je tam i pokojík pro hosty. Všechno by tam mělo být v pořádku. Najímáme si na to úklidovou firmu.“
Tiše jsem přikývla. Nemohla jsem si vybavit, jestli jsem někdy byla na návštěvě v činžovním domě. Teprve potom mi došlo, že ano. V Bon Temps stál dvoupatrový činžák ve tvaru písmene U. Určitě jsem se tam byla za někým podívat; během posledních sedmi let si téměř všichni v Bon Temps pronajali byt v Kingfisher Apartments, když s někým randili.
Jak už mi Alcide prozradil, jeho byt se nacházel až v posledním, pátém patře. Zajeli jsme do podzemní garáže. Vjezd hlídal strážný usazený v malé budce. Alcide mu ukázal plastovou kartu a urostlý strážný s cigaretou mezi rty ji letmo přejel pohledem. Potom stisknutím tlačítka zvedl závoru. Tohle bezpečnostní opatření na mě velký dojem neudělalo. Tušila jsem, že bych strážnému dokázala pěkně zatopit i já sama. A můj bratr Jason by ho zadupal do země.
Vypotáceli jsme se z auta a ze zadního sedadla si vzali zavazadla. Moje kabela přes rameno zvládla cestu docela obstojně. Alcide se chopil mého malého kufru na kolečkách, aniž jsem se ho o to musela prosit. Vedl mě ke zděnému středu parkoviště, kde jsem zahlédla blyštící se dveře výtahu. Stiskl tlačítko a výtah se okamžitě otevřel. Když Alcide stiskl tlačítko označené pětkou, dala se kabina se skřípěním do pohybu. Alespoň byla čistá, stejně jako koberec na chodbě, kde jsme vystoupili.
„Nájemníci si dům odkupovali, takže jsme si s tátou za ten byt taky zaplatili,“ oznámil Alcide, jako by to byla samozřejmost. Ano, vydělal se svým otcem docela slušný balík peněz. Potom mi vysvětlil, že v každém patře jsou čtyři byty.
„Jaké máte sousedy?“
„Pět set jedničku si koupili dva senátoři. Ale na prázdniny odjíždějí domů,“ odpověděl. „V pět set dvojce bydlí paní Charles Osburghová Třetí s pečovatelkou. Ještě loni to byla pravá dáma. Ale teď mám dojem, že už ani nevstane z postele. Pět set trojka je prázdná, pokud ji ovšem realitka ještě nikomu nestřelila.“ Pak odemkl dveře bytu číslo pět set čtyři, strčil do nich a dal mi přednost. Vkročila jsem do vyhřáté předsíně, ze které se po levé straně vcházelo do kuchyně. Tu ohrazovaly nikoliv zdi, ale pracovní pulty, takže se mi naskytl pohled na celý přilehlý obývací pokoj sloučený s jídelnou. Po pravici jsem měla dveře, které zřejmě vedly do šatny. O kousek dál byly ještě jedny, jimiž se procházelo do nevelké ložnice s úhledně ustlanou dvojitou postelí. Za posledními dveřmi se skrývala malá koupelna s bílými a modrými obkládačkami a několika sušáky, na nichž visely ručníky.
Po levici, na opačné straně obývacího pokoje, jsem zahlédla vchod do větší ložnice. Jenom jsem zběžně nakoukla dovnitř, protože jsem nechtěla, aby si Alcide myslel, že mu strkám nos do jeho soukromí. Postel v téhle ložnici byla jako stvořená pro krále. Napadlo mě, jestli si Alcide s otcem při návštěvách Jacksonu užívají veškeré povyražení, které si můžou dovolit.
„Hlavní ložnice má extra koupelnu,“ vysvětlil Alcide. „Klidně bych vám ten větší pokoj nechal, ale je tam i telefon a já čekám pár obchodních hovorů.“
„Menší ložnice mi bude stačit,“ odpověděla jsem. Když mi Alcide odnesl zavazadla do pokoje, porozhlédla jsem se po bytě trochu důkladněji.
Všude svítila béžová barva. Podlahu pokrývaly koberce ve stejném béžovém tónu, jako byl nábytek. Tapety zdobil zvláštní orientální bambusový vzorek na béžovém pozadí. Byt byl tichý a čistý.
Když jsem si věšela šaty do skříně, napadlo mě, kolik večerů asi budu muset strávit v tom v klubu. Určitě nejméně dva. A ještě si musím dojít nakoupit. V mé finanční situaci to ale bylo nemožné nebo přinejmenším nerozumné. Na bedra mi opět dolehla známá tíseň.
Moje babička − Bůh jí žehnej! − mi toho moc nenechala, zvlášť po tom, co jsme zaplatili za její pohřeb. Její dům pro mě představoval nečekaný a vítaný dar.
Peníze z téměř vyčerpaného ropného vrtu, díky nimž mohla vychovat mě i Jasona, se už dávno rozutekly. Z hotovosti za melouch pro upíry v Dallasu jsem si koupila dvoje šaty, uhradila daň z nemovitosti a zaplatila za pokácení stromu. Minulou zimu ho totiž sněhová bouře vyvrátila z kořenů s takovou silou, že se začal nebezpečně naklánět nad dům. Jedna mohutná větev už předtím spadla a trochu pocuchala kovovou střechu. Jason a Hoyt Fortenberry toho naštěstí o střechách věděli dost a opravili mi ji.
Vzpomněla jsem si na pokrývačskou dodávku před Belle Rive.
Zprudka jsem vyskočila z postele, kam jsem se předtím usadila. Kde se to ve mně bere? Copak jsem takový hnidopich, že mě dokáže vytočit Billova snaha zabezpečit své potomky (ty protivné a občas i domýšlivé Bellefleurovy), zatímco já, láska jeho neživota, se musím neustále trápit kvůli penězům?
Jo, vážně jsem hnidopich.
Měla bych se stydět.
Ale na to přijde čas později. Dusila jsem v sobě ještě spoustu jiných nespravedlností, ze kterých bych se mohla okamžitě rozplakat.
Když už jsem se strachovala kvůli penězům (vlastně spíš kvůli tomu, že je nemám), napadlo mě, jestli si Eric vůbec uvědomuje, že kvůli této cestě nebudu moct chodit do práce, a tím pádem přijdu o výplatu. A bez peněz nemůžu zaplatit za elektřinu, kabelovou televizi, telefon nebo pojištění pro kočku… Ale měla jsem morální povinnost Billa najít, ať už to mohlo náš vztah poškodit jakkoliv, no ne?
Znovu jsem se posadila na postel a v duchu se ujistila, že všechno nakonec dopadne dobře. V hloubi duše jsem věděla, že mi bude stačit, abych si s Billem promluvila − pokud se mi ho ještě někdy podaří najít − a vysvětlila mu, jak na tom jsem. On… už něco podnikne.
Nemohla jsem si ale od něj jen tak vzít peníze. Kdybychom se vzali, bylo by všechno samozřejmě v pořádku; majetek manžela a manželky je společný. Ale my se vzít nemohli. Zákon to nedovoloval.
A Bill mě stejně nepožádal o ruku.
„Sookie?“ ozval se kdosi ode dveří.
Zamrkala jsem a napřímila se. Alcide se opíral o zárubeň, ruce založené na prsou.
„Jste v pohodě?“
Váhavě jsem přikývla.
„Stýská se vám?“
Nikdy bych mu nepřiznala, že mám problémy s penězi, protože bych si připadala trapně. Stejně nebyly tolik důležité jako Billův osud. Takže jsem jenom mlčky přikývla.
Alcide se posadil vedle mě a ovinul mi paži kolem ramen. Hřál mě. Voněl po pracím prášku Tide, po mýdle Irish Spring a vyzařovala z něj mužnost. Zavřela jsem oči a začala počítat do deseti.
„Stýská se vám,“ potvrdil Alcide. Natáhl dlaň, aby mě vzal za levou ruku a přitom mě svou pravou paží sevřel ještě pevněji.
Ani netušíte, jak moc mi chybí, pomyslela jsem si.
Jakmile si člověk zvykne na pravidelný, a navíc úžasný sex, začne se jeho tělo zřejmě bouřit, jestliže mu tuhle kratochvíli přestanete dopřávat. Nemluvě o tom, jak moc vám chybí pouhé muchlování a mazlení se. A moje tělo prosilo, aby mohlo svalit Alcida Herveauxe na postel a užít si s ním. Okamžitě.
„Moc mi chybí, ať už se mezi námi pokazilo cokoliv,“ poznamenala jsem tichým a roztřeseným hláskem. Nemínila jsem otevřít oči, protože kdybych to udělala, určitě bych na Alcidově tváři zahlédla nějaký drobný podnět, nějakou pobídku. Stačilo by málo.
„Kdy bychom se měli vypravit do toho klubu?“ zeptala jsem se, abych změnila téma hovoru.
Sálalo z něj takové teplo!
Změnit téma! „Co kdybych uvařila něco k večeři, než vyrazíme?“ Byla to ta nejmenší laskavost, kterou jsem pro něj mohla udělat. Vystřelila jsem z postele jako raketa a s co nejpřirozenějším úsměvem ve tváři se k němu otočila. Musela jsem se od něj vzdálit, nebo si to s ním okamžitě rozdat.
„Och, tak půjdeme do Mayflower Cafe. Vypadá to jenom jako stará vývařovna; vlastně to je stará vývařovna; ale určitě se vám tam bude líbit. Chodí tam všichni − senátoři i tesaři, prostě všichni. Ale mají tam jenom pivo, nevadí?“ Pokrčila jsem rameny a přikývla. Nic jsem proti tomu neměla. „Moc často nepiju,“ poznamenala jsem.
„Já taky ne,“ odpověděl Alcide. „Možná proto, že můj táta občas nasává až moc. A pak dělá maléry.“ Zdálo se mi, jako kdyby se Alcide styděl, že mi to musí říkat. „Potom půjdeme do klubu,“ dodal už mnohem živěji. „Stmívá se docela brzy, ale upíři se neukážou, dokud si nedají nějaký drink, nevyzvednou svůj doprovod a nevyřídí si svoje záležitosti. Přijdeme tam kolem desáté hodiny. Takže na večeři můžeme jít v osm, souhlasíte?“
„Jistě, to bude fajn.“ Zachvátilo mě rozčarování. Byly teprve dvě hodiny odpoledne a v Alcidově bytě nebylo nic k uklízení. Nemusela jsem vařit. Měla jsem v kufru několik románů ke čtení. Jenže ve stavu, v jakém jsem byla, by čtení mým… těžkým myšlenkám příliš neulevilo.
„Poslyšte, nevadilo by vám, kdybych si teď oběhl pár zákazníků?“ zeptal se.
„Och, vůbec ne!“ Usoudila jsem, že když se ode mě vzdálí, okamžitě se uvolním. „Zařiďte si všechno, co potřebujete. Mám s sebou knížky, nebo se můžu podívat na televizi.“ Třeba bych si mohla přečíst detektivku.
„Jestli chcete… no, nevím… asi čtyři bloky odsud má moje sestra Janice salon krásy. Je to ve starší zástavbě. Přivdala se sem. Mohla byste tam zajít a užít si.“
„Och, já… no, to…“ Nedokázala jsem přijít na žádnou neprůhlednou výmluvu, která by zněla přirozeně a pomohla mi zamaskovat, že mi v tom brání zoufalý nedostatek peněz.
Alcide však nasadil chápavý výraz. „Kdybyste se tam zastavila, mohla by vás Janice aspoň poznat. Vždyť máte být moje přítelkyně. Debbie se jí vůbec nezamlouvala. Bude ráda, když za ní zaskočíte.“
„To je od vás moc milé,“ odpověděla jsem a snažila se nedat najevo, jak mě to zmátlo a zároveň dojalo. „To bych vůbec nečekala.“
„Vy jste taky jiná, než jsem čekal,“ poznamenal a nechal mi vedle telefonu číslo do sestřina salonu. Pak se vydal za svými zákazníky.