Než vyšlo slunce, podařilo se mi usnout asi na půl hodiny. Vstala jsem a uvařila si trochu kávy, ale smysl to nemělo. Zůstala jsem ležet v posteli. Telefon vyzváněl, ale nezvedla jsem ho. Slyšela jsem i zvonek u dveří, ale nešla je otevřít.
Někdy uprostřed odpoledne jsem si uvědomila, že mám před sebou ještě jeden úkol. Bill mě prosil, abych ho splnila, pokud by se opozdil. A podmínky tomu přesně odpovídaly.
Spím teď v největší ložnici v domě. Dříve patřila mé babičce. Doploužila jsem se přes chodbu do své bývalé ložnice. Před několika měsíci Bill v mé staré komoře zvedl podlahu a v těsném prostoru pod domem si zařídil noru, kam neproniklo světlo. Povedlo se mu to skvěle.
Než jsem otevřela dveře komory, ujistila jsem se, že mě nikdo neuvidí oknem. Na podlaze komory ležel jen koberec, stejný jako ten v ložnici. Když jsem zvedla roh koberce pokrývajícího celou podlahu, zasunula jsem pod podlahovou krytinu nůž a nadzvedla ji. Potom jsem sklopila oči do tmavého prostoru, který se mi objevil před očima. Byl plný až po okraj: stál tam Billův počítač, krabice s disky a dokonce i monitor a tiskárna.
Bill tedy předpokládal, že se skutečně může něco přihodit, a před odjezdem tady ukryl svou práci. Věřil, že se o ni postarám, přestože jinak ke mně příliš velkou důvěru nechoval. Pokývala jsem hlavou, položila koberec na podlahu a opatrně zasunula jeho okraje až do rohů komory. Potom jsem na podlahu poskládala několik věcí, které mi v tuhle roční dobu k ničemu nebyly − krabice s letními botami, plážovou tašku s několika velkými osuškami a jednou z mnoha tub opalovacího krému, které mám doma, a pak ještě lehátko, na kterém se opaluju. Do rohu jsem strčila deštník a usoudila, že to vypadá docela realisticky. Na šatním stojanu s ramínky jsem si všimla několika letních šatů, kterým dělaly společnost lehké župany a noční košile. Uvědomila jsem si, že to byl poslední úkol, který mi Bill zadal. Jenomže jsem neměla žádnou možnost, jak mu dát vědět, že jsem ho splnila. V tu chvíli mě opustila veškerá síla, která se ve mně předtím probudila.
Jedna polovina mého já (jak dojemné!) by mu nejraději vzkázala, že jsem svůj slib dodržela, zatímco ta druhá by se nejraději rozběhla do stodoly a naostřila pár dřevěných kolíků.
Na to, abych se pustila do něčeho smysluplného, jsem měla v hlavě příliš velký zmatek, a tak jsem se vrátila do postele a posadila se v ní. Po tolika letech, kdy jsem se snažila na všechno pohlížet z lepší stránky a chovat se samostatně a prakticky, jsem se opět topila v moři smutku a podléhala jsem nezvladatelnému pocitu zrady.
Když jsem se probudila, byla už zase tma a Bill ležel v posteli vedle mě. Och, díky Bohu! Zajíkala jsem se štěstím. Všechno bude zase v pořádku. Cítila jsem vedle sebe jeho chladné tělo, a tak jsem se rozespale přetočila a objala ho. Bill lehce nadzvedl moji noční košili a pohladil mě po stehně. Položila jsem si hlavu na jeho hrudník, z něhož nebyl slyšet jediný zvuk, a přitulila se těsně k němu. Objal mě ještě pevněji, přitiskl se ke mně a já si spokojeně povzdechla. Pak jsem sjela rukou dolů, abych mu rozepnula kalhoty. Všechno bylo zase jako dřív.
Bill ale voněl jinak.
Vytřeštila jsem oči, položila mu ruce na ramena, tvrdá jako kámen, a odstrčila ho od sebe. Přitom jsem polekaně vyjekla.
„To jsem já,“ ozval se známý hlas.
„Ericu, co tu děláte?“
„Tulím se k vám.“
„Vy mizero! Myslela jsem si, že je to Bill a že se vrátil!“
„Měla byste se osprchovat, Sookie.“
„Cože?“
„Máte mastné vlasy a dechem byste dokázala svalit k zemi koně.“
„To je mi ovšem úplně jedno, víte?“ poznamenala jsem bez zájmu.
„Jděte se umýt.“
„Proč?“
„Protože si musíme promluvit a vám by se určitě nelíbilo, kdybychom při tom celou dobu leželi v posteli. I když bych proti tomu samozřejmě nic neměl…“ Přitiskl se ke mně ještě blíž, aby mi dokázal, že by mu to nevadilo. „Ale mnohem víc by mě potěšilo, kdybych měl tu čest s tou čistotnou Sookie, kterou tak dobře znám.“
Věděl, jak mě přimět, abych okamžitě vyskočila z postele. Teplá sprcha mi příjemně rozehřála chladné tělo zvenčí a moje horkokrevná letora se zase postarala o rozpálení jeho vnitřku. Nebylo to poprvé, kdy se Eric zcela nečekaně objevil u mě doma. Budu muset zrušit jeho pozvání přes práh. Od takového radikálního kroku mě ale tehdy − a i nyní − zachránilo pomyšlení, že pokud někdy budu potřebovat pomoc a Eric se nedostane před práh, vypustím duši ještě předtím, než stihnu zavolat: „Pojďte dál!“
Vešla jsem do koupelny a v náručí jsem si nesla džínsy, spodní prádlo a červenozelený vánoční svetr s obrázkem soba, protože právě tohle leželo v šuplíku nejvýš. Takové věci se dají nosit nanejvýš jeden měsíc, a tak se je snažím využít, jak jen to jde. Vysušila jsem si vlasy a ihned jsem zatoužila, aby mi je Bill mohl rozčesat. Líbilo se mu to a mně zrovna tak. Když jsem si ho v duchu vybavila, málem jsem se zase složila, ale nakonec jsem zůstala stát a opřela hlavu o zeď, než se mi podařilo dát se dohromady. Zhluboka jsem se nadechla, otočila se k zrcadlu a trochu se nalíčila. S blížící se zimou moje opálení bledlo, ale díky soláriu ve videopůjčovně v Bon Temps jsem stále měla docela pěkný odstín.
Léto mi vyhovuje. Zbožňuju slunce, krátké šaty a pocit, že mám spoustu času a můžu si dělat, co se mi zlíbí. Dokonce i Bill měl rád vůni léta, rád čichal k mému opalovacímu krému a také (jak mi sám řekl) k vůni světla na mé pokožce.
Na zimě zase byly hezké večery, které trvaly mnohem déle než jindy, takže jsem s Billem mohla trávit víc času. Hodila jsem kartáč na protější stranu koupelny a zaposlouchala se do příjemného rachotu, s nímž dopadl do vany. „Ty mizero!“ vykřikla jsem z plných plic. Nic mě nedokázalo zklidnit tak, jako když jsem mohla dát nahlas průchod svým emocím.
Když jsem vyšla z koupelny, Eric už byl úplně oblečený. Na sobě měl reklamní tričko od jedné z firem, která dodávala do Transfusie nápoje (stálo na něm TAHLE KREV JE JEN VAŠE), a modré džíny. Dokonce mi projevil tolik pozornosti, že ustlal postel.
„Mohou dál i Pam a Chow?“
Zamířila jsem přes obývací pokoj k hlavním dveřím a otevřela. Na houpačce na verandě mlčky seděli dva upíři. Připadalo mi, jako by si dávali oraz. Když upíři nemají nic konkrétního na práci, přivodí si jakýsi zvláštní útlum; stáhnou se do sebe, zůstanou nehybně stát nebo sedět a z otevřených očí jim zmizí jiskra. Zřejmě jim to poskytuje vzpruhu.
„Pojďte prosím dál,“ řekla jsem.
Pam a Chow pomalu vstoupili dovnitř a se zájmem se kolem sebe rozhlédli, jako kdyby přišli na studijní exkurzi. Louisianský farmářský dům, začátek jednadvacátého století. Naše rodina ho vlastnila už sto šedesát let, od dob, kdy ho sama postavila. Když vyletěl z hnízda můj bratr Jason, přestěhoval se do domu po našich rodičích, který si vybudovali hned po svatbě. Já zůstala v tomhle od základu přestaveném a zrenovovaném domě s babičkou a po její smrti jsem ho po ní zdědila.
Z původního domu zůstal jen obývací pokoj. Ostatní přístavky jako například celkem moderní kuchyně a koupelny přibyly docela nedávno. Horní patro, mnohem menší než přízemí, přistavěla rodina na začátku dvacátého století, aby měly kam složit hlavu všechny jejich děti. Chodila jsem tam jen málokdy. Dokonce i při zapnuté klimatizaci bylo nahoře strašlivé vedro.
Všechen nábytek v domě byl starý, ale ne stylový, a dodával domu vzhled útulnosti. Byl zkrátka úplně obyčejný. V obývacím pokoji stály pohovky, křesla, televize a videopřehrávač. Když jste pak prošli chodbou, po jedné straně jste měli mou velkou ložnici s vlastní koupelnou a na druhé další koupelnu a několik skříní plných ložního prádla a potahů. Dál jste pokračovali do kuchyně s jídelnou, kterou přistavěli krátce po svatbě moji prarodiče. Za kuchyní se rozkládala prostorná veranda s vlastní stříškou, kterou jsem nedávno nechala nahoře obehnat sítí proti hmyzu, a na ní stará lavička, pračka, sušička a spousta polic.
V každé místnosti visel na stropě větrák a na malém hřebíku také diskrétně skrytá plácačka na mouchy. Babička nikdy nezapínala klimatizaci, dokud nepadala horkem.
Pam a Chow se nahoru nevydali, ale v přízemí jim neunikl sebemenší detail.
Když se posadili ke starému stolu z borového dřeva, u něhož Stackhouseové jedli už spoustu generací, připadala jsem si jako v muzeu, které prošlo důkladnou inventurou. Otevřela jsem lednici a vytáhla z ní tři láhve Pravé krve. Ohřála jsem je v mikrovlnné troubě, protřepala je a s žuchnutím je položila před své hosty na stůl.
Chowa jsem téměř neznala. V Transfusii pracoval pouze několik měsíců. Předpokládala jsem, že se stal partnerem podniku, stejně jako jeho předchůdce. Chow měl úžasné tmavomodré tetování z Asie, které svou složitostí připomíná honosné šaty. Od vězeňských kreseb na pokožce muže, který na mě chtěl zaútočit, se lišily natolik, až se mi nechtělo věřit, že vznikly stejným způsobem. Slyšela jsem, že je to tetování člena jakuzy, ale nenašla jsem odvahu zeptat se ho, protože mi do toho nic nebylo. Pokud to ale bylo pravé tetování jakuzy, nebyl Chow na upíra zase tak starý. Vyhledala jsem si nějaké informace o jakuze a zjistila, že v dlouhé historii této zločinecké organizace bylo tetování (relativní) novinkou. Chow měl dlouhé černé vlasy (to mě vůbec nepřekvapovalo) a z mnoha zdrojů jsem se doslechla, že v Transfusii fungoval jako magnet na hosty. Většinou pracoval do půl těla nahý. Dnes večer měl přes sebe jako ústupek chladu červenou vestu na zip.
Nedokázala jsem se ubránit myšlence, jestli si s tak bohatě ozdobeným tělem vůbec někdy připadá nahý. Ráda bych se ho na to zeptala, jenže to samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Ještě nikdy jsem nepotkala žádného Asiata. A i když vím, že jednotlivci rozhodně nezastupují celou rasu, vždycky nějak samozřejmě předpokládáte, že mají přinejmenším několik společných vlastností. Pokud jde o soukromí, byl Chow zjevně velký tajnůstkář. Ovšem nechoval se nevyzpytatelně a rozhodně nebyl zamlklý. Živě si s Pam o čemsi povídal, ale mluvili jazykem, který neznám. Pak mi věnoval znepokojivý úsměv. No, možná že se přece jenom choval nevyzpytatelně. Možná, že mě právě zatraceně pomlouval, ale nejsem dost chytrá, abych to na něm poznala.
Pam byla jako obvykle oblečená jako příslušnice střední třídy, jejíž svršky nikdy nevybočují z normálu. Dnes večer si vzala bílé úpletové kalhoty a modrý svetr. Dlouhé blond vlasy měla rozpuštěné na ramena a krásně se jí leskly. Připomínala mi Alenku v Říši divů s upířími špičáky.
„Zjistili jste o Billovi něco nového?“ zeptala jsem se, když se všichni tři napili.
Eric odpověděl: „Něco málo.“
Položila jsem si ruce do klína a čekala.
„Víme, že Billa zajali,“ prohlásil. V první chvíli se mi celá místnost roztančila před očima. Zhluboka jsem se nadechla, abych ji zastavila.
„Kdo?“
„Nevíme to jistě,“ ozval se Chow. „Výpovědi svědků se liší.“ Mluvil sice s cizím přízvukem, ale jinak byla jeho angličtina naprosto dokonalá.
„Tak mě za nimi pusťte,“ řekla jsem. „Jestli jsou to lidé, zjistím to.“
„Kdyby spadali pod naši pravomoc, bylo by to logické,“ odpověděl souhlasně Eric. „Jenže tak to bohužel není.“
Ať jdou k čertu s pravomocí! „Vysvětlete mi to, prosím!“ Byla jsem přesvědčená, že vzhledem k okolnostem se chovám až neuvěřitelně klidně.
„Tihle lidé jsou věrní králi, který vládne v Mississippi.“
Cítila jsem, že mi spadla čelist, ale nedokázala jsem ji zvednout. „Promiňte,“ poznamenala jsem po dlouhé odmlce, „ale skutečně jste řekl… král… Mississippi?“
Eric s vážnou tváří přikývl.
Sklopila jsem oči k zemi a snažila se udržet kamennou tvář. Ani v tak vážné situaci se mi to ale nepodařilo. Koutky úst mi zaškubaly. „Vážně?“ zeptala jsem se bezradně. Netuším, proč mi připadalo tak legrační, že státu Mississippi vládne král − Louisianě vládla koneckonců královna −, ale už to tak zkrátka bylo. Okamžitě jsem si ale vzpomněla, že o královně vlastně nemám vědět. Dobrá!
Upíři se na sebe podívali a přikývli jako jeden muž.
„A vy jste král Louisiany?“ zeptala jsem se Erica. Samou snahou uchovat si zdravý rozum se mi zatočila hlava. Nakonec jsem se rozesmála tak nevázaně, že jsem měla co dělat, abych se udržela na židli. Z mého smíchu zaznívala hysterie.
„Och, to ne,“ odpověděl Eric. „Jsem jen šerifem pátého okrsku.“
Jeho slova odstranila poslední zábrany. Po tvářích mi začaly stékat slzy a Chow na mě vrhl zkoumavý pohled. Vstala jsem, ohřála si v mikrovlnné troubě trochu čokolády Miss Weiss a vydatně ji zamíchala lžičkou, aby vychladla. Tahle kratochvíle mě trochu uklidnila, takže ke stolu jsem se už vrátila ve své kůži.
„Nic z toho jste mi předtím neřekl,“ poznamenala jsem jako na vysvětlenou svého záchvatu smíchu. „Vy jste si celou Ameriku skutečně rozdělili na království?“
Pam a Chow věnovali Ericovi lehce překvapený pohled, ale Eric si jich nevšímal. „Ano,“ odpověděl stručně. „Funguje to tak už od chvíle, kdy se v Americe objevili upíři. Během let se s růstem počtu obyvatel celý systém měnil. Prvních dvě stě let tady nežilo ani zdaleka tolik upírů jako dnes, protože cesta přes oceán s sebou nesla spoustu útrap. Takovou výpravu mohli jen stěží přežít s omezenými zásobami krve.“ Mluvil samozřejmě o posádce. „Zisk Louisiany to ale dočista změnil.“
Vždyť bylo jasné, že se to stane. Potlačila jsem další záchvat smíchu. „A království se dělí na…“
„Okrsky. Dříve se jim říkalo léna, ale pak jsme došli k závěru, že to zní příliš zastarale. Každému okrsku vládne šerif. Jak už víte, my žijeme v pátém okrsku louisianského království. Stan, kterého jste navštívila v Dallasu, je šerifem šestého okrsku v království… Texasu.“
Představila jsem si Erica jako šerifa z Nottinghamu, a když jsem se tomu dostatečně zasmála, taky jako Wyatta Earpa. Veselí mi zamotalo hlavu a začalo mi být nevolno. V duchu jsem se napomenula, abych si to nechala na později a soustředila se na problém, který přede mnou vyvstal. „Takže pokud to správně chápu, pak Billa unesli za dne?“
Všichni pokývali hlavou.
„Všimlo si ho několik lidí, kteří žijí v mississippském království.“ To „království“ jsem si skutečně vychutnala. „A ty lidi ovládá král upírů?“
„Jmenuje se Russell Edgington. A ano, žijí v jeho království, ale několik z nich mi bylo ochotno tuhle informaci poskytnout. Za jistou cenu.“
„Ten král vám nechce dovolit, abyste je vyslechli?“
„Ještě jsme ho o to nepožádali. Možná ho unesli na jeho příkaz.“
Rázem se mi v hlavě vyrojila spousta nových otázek, ale nenechala jsem se jimi rozptýlit. „Jak se za nimi dostanu? Pokud bych to chtěla udělat.“
„Už jsme přemýšleli, jak byste mohla získat informace od lidí v okolí místa, kde Bill zmizel,“ odpověděl Eric. „Nejen těch, které jsem podplatil, aby mi dali vědět co se děje, ale od všech, kteří jsou nějak spojení s Russellem. Je to riskantní. Abychom uspěli, musím vám prozradit všechno, co vím. A ani potom se vám možná nebude chtít. Někdo se vás už jednou pokusil zabít. Ať už Billa unesl kdokoliv, moc toho o vás zřejmě neví. Bill ale brzy promluví. A pokud budete poblíž, až se jim ho podaří zlomit, dostanou vás.“
„Pak už jim k ničemu nebudu,“ poznamenala jsem. „Pokud se mu dostanou pod kůži.“
„To nemusí být pravda,“ namítla Pam a všichni si znovu pokradmu vyměnili výmluvné pohledy.
„Tak mi povězte všechno, co víte,“ prohlásila jsem. Všimla jsem si, že Chow už dopil svou krev, a tak jsem vstala, abych mu donesla další láhev.
„Jak mi řekli podřízení Russella Edgingtona, jeho zástupkyně Betty Jo Pickardová se měla včera vydat letadlem do St. Louis. A lidé, kteří měli za úkol dopravit na letiště její rakev, vzali omylem tu Billovu, protože vypadaly úplně stejně. Když ji odvezli na kolečkových nosítkách do hangáru, který mají v pronájmu aerolinky Anubis, asi na deset minut od ní odešli, aby vyplnili potřebné formuláře. Během té doby − alespoň tak to tvrdí − někdo rakev odvezl přes zadní východ z hangáru, tam ji naložil do nákladního auta a odjel.“
„Musel to být člověk, který dokázal překonat bezpečnostní opatření aerolinek,“ řekla jsem a z mého hlasu čišely pochybnosti. Aerolinky Anubis byly určené speciálně pro upíry a přepravovaly je za dne i v noci. Záruka, že se spícím upírům v rakvích dostane té nejlepší ochrany, jim zajišťovala stálý příliv zákazníků. Když se totiž několik upírů rozhodlo letět se společností Delta, došlo k nešťastným „nehodám“. Jeden šílenec pronikl do zavazadlového prostoru a sekerou otevřel několik rakví. Totéž se stalo aerolinkám Northwest. Proto nyní nemrtví létali výhradně s Anubisem a rádi si za jejich služby připlatili, protože sázeli na jistotu.
„Napadlo mě, že se někdo zamíchal mezi Edgingtonovy podřízené. Ti si mysleli, že pracuje pro aerolinky Anubis, a pracovníci Anubisu zase předpokládali, že jde o Edgingtonova člověka. Ten mohl Billa odvézt, jakmile Edgingtonovi podřízení odešli, a ostraze by to vůbec nepřipadalo divné.“
„Pracovníci aerolinek nechtěli vidět doklady? Ani když odjížděl s rakví?“
„Prý je viděli. Patřily Betty Jo Pickardové. Cestovala do Missouri, aby dojednala obchodní smlouvu s upíry ze St. Louis.“
Chvilku jsem přemýšlela, na jakém obchodu se asi tak mohli domlouvat upíři z Mississippi s upíry z Missouri, ale nakonec jsem usoudila, že to raději ani nechci vědět.
„Navíc došlo k dalším zmatkům,“ dodala Pam. „Pod ocasem dalšího letadla Anubisu vypukl požár, takže ostraha měla plné ruce práce.“
„Och, to je tak neuvěřitelná náhoda, že to spíš vypadá jako záměr.“
„Podle mě ano,“ poznamenal Chow.
„Ale proč by někdo chtěl unést zrovna Billa?“ zeptala jsem se, ale hlodal ve mně strach, že už to vlastně vím. Doufala jsem však, že mi moji hosté prozradí další informace. Díky Bohu, že mě Bill na tuhle chvíli připravil.
„Bill pracoval na zvláštním úkolu,“ řekl Eric s pohledem upřeným na mou tvář. „Víte o tom něco?“
Víc, než jsem chtěla. A méně, než jsem měla.
„Na jakém úkolu?“ zeptala jsem se. Celý život jsem před ostatními skrývala svoje myšlenky, takže teď jsem té dovednosti plně využila. Můj život závisel na tom, jestli mi uvěří.
Eric zaletěl pohledem nejdřív k Pam a pak k Chowovi. Oba k němu vyslali jakýsi nepostřehnutelný signál. Znovu se mi upřeně zadíval do očí a řekl: „Tomu se mi nechce věřit, Sookie!“
„Jak to?“ zeptala jsem se a z mého hlasu čišel hněv. Nejlepší obranou je útok. „Vy se snad se svými pohnutkami svěřujete lidem? Bill mezi vás rozhodně patřil.“ Do svých slov jsem vložila všechen vztek, který ve mně bublal.
Upíři se na sebe znovu podívali.
„Takže vám máme věřit, že se Bill před vámi ani slovem nezmínil, na čem pracuje?“
„Ano, měli byste. Protože je to pravda.“ Stejně jsem na to přišla víceméně sama.
„Takže to uděláme takhle,“ shrnul debatu Eric a upřel na mě zpoza stolu modré oči. Byl to pohled studený a tvrdý jako mramor. Pan Milý upír byl ten tam. „Nevím, jestli mi lžete, nebo mluvíte pravdu, což je podivuhodné. Ve vašem vlastním zájmu doufám, že nelžete. Mohl bych vás mučit, dokud byste mi všechno nevyzradila, nebo dokud bych nezískal jistotu, že jste mi od samého počátku říkala pravdu.“
Och, páni! Zhluboka jsem se nadechla, potom zase vydechla a přitom se horečně snažila vybavit si nějakou příhodnou modlitbu. Bože, nedej, abych začala vřeštět jako blázen! mi připadalo trochu slabošské a pesimistické. Navíc by mě − kromě těchhle upírů − stejně nikdo neslyšel, i kdybych křičela sebevíc.
„Ale,“ pokračoval Eric zamyšleně, „mohl bych vám tím způsobit taková zranění, že byste mi byla v druhé části mého plánu k ničemu. Vlastně ani není příliš důležité, jestli víte, co Bill dělal za našimi zády, nebo nevíte.“
Za jejich zády. Och, sakra! Takže teď už vím, komu můžu poděkovat za všechny problémy, do kterých jsem se dostala. Mému milovanému Billu Comptonovi.
„Jen se podívejme, jak ji to vyprovokovalo,“ poznamenala Pam.
„Ale ne k tomu, co jsem očekával,“ namítl rozvážně Eric.
„Z toho mučení nijak nadšená nejsem.“ Vězela jsem v problémech až po uši, a přitom jsem se v nich vůbec nemohla zorientovat. Doléhalo na mě takové napětí, až se mi zdálo, jako by se mi hlava vznášela kdesi nad tělem. „A chybí mi Bill.“ Přestože bych ho v té chvíli nejraději nakopla, skutečně mi chyběl. A kdybych si s ním mohla třeba jen na deset minut promluvit, byla bych na následující dny mnohem lépe připravená. Po tváři mi stékaly slzy. Ale chtěla jsem se od nich dozvědět mnohem víc. Měli totiž informace, které jsem se musela dozvědět, i když mi možná nebudou příliš po chuti. „Očekávám, že mi vysvětlíte, proč o tom úkolu lhal, tedy pokud to víte. Pam se zmiňovala o nějakých špatných zprávách.“
Eric střelil po Pam pohledem, v němž nebyla ani stopa po vřelosti.
„Už zase vyzrazuje klepy,“ poznamenala Pam trochu nervózně. „Než se vydá do Mississippi, měla by se podle mě dozvědět celou pravdu. Pokud navíc ví o nějakých Billových tajemstvích, mohli bychom ji tím…“
Povzbudit, aby kápla božskou? Přesvědčit, aby Billa zradila? Otevřít jí oči, aby si uvědomila, že nemá jinou možnost, a že nám to zkrátka musí říct?
Bylo jasné, že Chow a Eric by mě nejraději nechali tápat ve tmě. Rozhodně se jim nelíbilo, že se Pam přede mnou zmínila o nějakých komplikacích v souvislosti se mnou a s Billem. Zřejmě je přede mnou chtěli ututlat. Oba Pam probodli dlouhým zkoumavým pohledem. Nakonec Eric úsečně přikývl.
„Počkej s Chowem venku,“ nařídil své zástupkyni. Ta po něm střelila jedovatým pohledem a pak i s Chowem odešla. Dopité láhve nechali stát na stole. Ani mi za ně nepoděkovali a nevypláchli je. Čím déle jsem uvažovala nad jejich špatným vychováním, tím víc se mi točila hlava. Zamžikala jsem a uvědomila si, že nemám daleko k mdlobám. Nepatřím ke křehulkám, které se hroutí kvůli každé maličkosti, ale tentokrát jsem měla dojem, že na to mám právo. Navíc jsem si matně uvědomovala, že jsem už skoro celý den nejedla.
„Ani to nezkoušejte!“ ozval se Eric. Jeho hlas zněl nekompromisně.
Pokusila jsem se soustředit pouze na jeho hlas a upřeně jsem se na něj zadívala. Zároveň jsem pokývala hlavou, abych mu dala najevo, že se mu ze všech sil snažím vyhovět.
Eric obešel stůl a posunul křeslo, v němž ještě před chvílí seděla Pam, takže teď stálo přímo proti mně. Potom se posadil a položil své bílé dlaně na hřbety mých rukou, které jsem měla stále složené v klíně. Kdyby mi je sevřel, mohl by mi rozdrtit prsty. Už nikdy bych nemohla pracovat jako servírka.
„Nerad vidím, že se mě bojíte,“ řekl a naklonil se těsně ke mně. Cítila jsem jeho vodu po holení. Ulysse, blesklo mi hlavou. „Vždycky jste se mi líbila.“
Ještě pořád se chtěl se mnou vyspat.
„A navíc bych se s vámi rád vyspal.“ Zašklebil se, ale žádné reakce se ode mě nedočkal. „Když se líbáme… vzrušuje mě to.“ Líbali jsme se jen ze zdvořilosti, ne protože by nás to nějak zvlášť bavilo. Ale vzrušující to bylo. No, proč ne? Vypadal přitažlivě a měl několik set let na to, aby svou techniku líbání dovedl k dokonalosti.
Eric se teď přiblížil těsně ke mně. Nevěděla jsem, jestli mě chce kousnout, nebo políbit. Vysunul špičáky. Byl naštvaný, nadržený nebo hladový. Anebo tohle všechno najednou. Noví upíři při mluvení obvykle šišlají, než si zvyknou na nové špičáky, ale Eric s nimi žádné problémy neměl. I na to měl několik set let.
„Ty vaše pohrůžky mučením mě moc nerozrajcovaly,“ poznamenala jsem.
„Ale s Chowem to docela pohnulo,“ zašeptal mi Eric do ucha.
Netřásla jsem se, ale měla jsem k tomu pádný důvod. „Nemohl byste přejít rovnou k věci?“ zeptala jsem se. „Chcete mě mučit, nebo nechcete? Jste můj přítel, nebo protivník? Najdete Billa, nebo ho necháte někde hnít?“
Eric se rozesmál. Jeho smích zněl stroze a nepříjemně, ale rozhodně to bylo lepší, než kdyby se ke mně chtěl ještě víc přiblížit. „Sookie, vy jste ale prohnaná!“ řekl, nezdálo se mi však, že by z toho měl radost. „Nebudu vás mučit. Nechtěl bych totiž zničit vaši krásnou pleť. Jednoho dne si ji totiž budu moci prohlédnout v celé kráse.“
Zadoufala jsem, že až k tomu dojde, bude ta pleť ještě součástí mého těla.
„Strach ze mě vám nevydrží navždycky,“ řekl, jako kdyby si byl naprosto jistý. „Stejně jako věrnost Billovi. Musím vám totiž něco povědět.“
Teď přišla ta Špatná chvíle. Propletl chladné prsty s mými, a aniž bych chtěla, pevně jsem ho chytila za ruku. V hlavě mi nenaskakovala žádná slova, alespoň ne taková, která by mě musela stát krk. Upřela jsem oči na Erica.
„Billa pozvala do Mississippi,“ začal Eric, „jedna žena, upírka, kterou poznal před mnoha lety. Nevím, jestli jste už zjistila, že si upíři spolu nic nezačínají, pokud nejde o nějaký vzácný románek na jednu noc. Neděláme to, protože sexem a sdílením krve se vlastně natrvalo vydáváme tomu druhému všanc. Tahle upírka…“
„Její jméno,“ skočila jsem mu do řeči.
„Lorena,“ odpověděl zdráhavě. Možná mi to chtěl celou dobu říct a to zdráhání jen hrál. Kdo se má v těchhle upírech vyznat?
Čekal, jestli na to něco řeknu, ale zůstala jsem zticha.
„Byla právě v Mississippi. Nejsem si jistý, jestli tam žije trvale, nebo se jen přesunula, aby Billa polapila. Vím, že několik let žila v Seattlu. Společně s Billem.“
Říkala jsem si, proč si jako svůj falešný cíl vybral právě Seattle. Jen tak zbůhdarma to tedy nebylo.
„Ať už ale zamýšlela cokoliv, když ho požádala, aby se s ní setkal… jakmile mu vysvětlila, že nemůže přijet sem… třeba se vám jen Bill snažil zajistit bezpečí…“
V té chvíli bych nejraději zemřela. Zhluboka jsem se nadechla a sklopila oči k našim spojeným rukám. Na to, abych se Ericovi podívala do očí, jsem se příliš styděla.
„Ona ho… okamžitě… znovu okouzlila. O několik dní později zavolal Pam, že se vrací domů o trochu dřív. Vám to ale neřekl, aby se předtím, než vás opět uvidí, mohl postarat o vaši budoucnost.“
„Budoucnost?“ zeptala jsem se krákavě.
„Bill vám chtěl zajistit hmotné zabezpečení.“
Překvapením jsem úplně zbledla. „Odklidit mě do důchodu,“ poznamenala jsem mátožně. Ať už to Bill myslel sebelépe, víc už mě urazit nemohl. Dokud byl součástí mého života, ani jednou ho nenapadlo zajímat se o moji finanční situaci. Přestože pokud šlo o pomoc jeho znovuobjeveným potomkům, Bellefleurovým, byl do ní celý žhavý.
Jakmile se ale rozhodl zmizet mi ze života a začaly ho hlodat výčitky svědomí, že moji ubohou a politováníhodnou maličkost opouští − teprve potom si začal dělat starosti.
„Chtěl…,“ začal Eric, ale pak se zarazil a pohlédl mi zblízka do tváře. „No, zatím to necháme být. Kdyby se do toho nevložila Pam, nikdy bych vám o tom neřekl. Vyslal bych vás na cestu bez těchto informací, protože pak bych to nemusel být já, kdo vám sdělí tak bolestné zprávy. A nemusel bych vás prosit o nic z toho, k čemu se teď chystám.“
Nastražila jsem uši a pevně se chytila Ericovy ruky, jako by to bylo záchranné lano.
„Chci se pustit do… Musíte pochopit, Sookie, že na tom závisí i moje kůže…“
Upřela jsem na něj ohromený pohled a Ericovi přirozeně neušlo, jaký údiv ve mně vyvolal.
„Ano, moje práce a možná i život, Sookie. Nejen váš a Billův. Zítra vám pošlu informace o kontaktní osobě. Žije ve Shreveportu, ale má ještě druhé bydliště v Jacksonu. Přátelí se s místními nadpřirozenými bytostmi, s upíry, měňavci a vlkodlaky. Jeho prostřednictvím byste se mohla sejít nejen s některými z nich, ale také s jejich lidskými podřízenými.“
Nebyla jsem úplně při smyslech, ale připadalo mi, že až si v duchu znovu všechno přehraju, pochopím to. Takže jsem jen přikývla. Eric mě vytrvale hladil po prstech.
„Ten muž je vlkodlak,“ pokračoval nenuceně Eric, „to znamená odpad společnosti. Ale je spolehlivější než ostatní, a navíc mi dluží velkou laskavost osobního rázu.“
Když jsem tu informaci vstřebala, přikývla jsem. Ericovy dlouhé prsty mi najednou připadaly téměř hřejivé.
„Zavede vás mezi upíry v Jacksonu a vy se pustíte do čtení myšlenek jejich lidských zaměstnanců. Vím, že je to výstřel naslepo, ale pokud před námi někdo něco tají, nebo jestliže Billa opravdu unesl Russell Edgington, možná najdete nějakou stopu. Ten muž, který se vás pokusil unést, pocházel podle účtů v jeho autě také z Jacksonu a hlava vlka na vestě naznačuje, že šlo o vlkodlaka. Netuším, proč po vás šel, ale podle mě to znamená, že Bill je stále naživu. Chtěli vás polapit, aby ho dotlačili ke spolupráci.“
„Pak měli unést spíš tu Lorenu,“ namítla jsem.
Eric souhlasně vykulil oči.
„Možná ji už unesli,“ řekl. „Ale třeba si Bill uvědomil, že ho zradila právě Lorena. Kdyby nevyzradila tajemství, s nímž se jí svěřil, nikdy by ho neunesli.“
Nechala jsem si to projít hlavou a znovu jsem přikývla.
„Nejde mi na rozum ani to, proč tam vůbec byla,“ pokračoval Eric. „Kdyby se pravidelně zúčastňovala setkání v Mississippi, určitě bych se o tom dozvěděl. Ještě o tom budu přemýšlet.“ Z Ericova zachmuřeného výrazu jsem poznala, že té otázce věnoval už spoustu času. „Pokud tento plán neuskutečníme během tří dnů, Sookie, budeme se muset pomstít únosem jednoho upíra z Mississippi. Tím bychom téměř jistě vyvolali válku. A válka − dokonce i s Mississippi − by nás stála spoustu životů i peněz. A nakonec by Billa stejně zabili.“
Výborně! Takže tíha celého světa spočívá na mých bedrech. Díky, Ericu! Další zodpovědnost a stres je přesně to, co jsem potřebovala.
„Vím ale tohle: pokud Billa unesli a on je stále naživu, dostaneme ho zpátky. A jestli o to oba stojíte, opět se k sobě vrátíte.“
To je jedno velké jestli.
„Abych odpověděl na vaši otázku: jsem váš přítel a zůstanu jím, dokud mé přátelství nezačne ohrožovat můj život. Nebo budoucnost mého panství.“
Takže poctivě vyložil karty na stůl. Oceňovala jsem, že je ke mně upřímný. „Tím chcete říct, dokud je to pro vás výhodné,“ poznamenala jsem klidně, přestože to vůči němu nebylo fér a přestože jsem vůbec nebyla klidná. Připadalo mi ale zvláštní, že si dělá starost kvůli tomu, co si o něm myslím. „Chtěla bych se vás na něco zeptat, Ericu!“
Eric zvedl obočí, aby mi naznačil, že čeká. Rukama mi zamyšleně přejížděl po pažích, jako kdyby si ani neuvědomoval, co dělá. Připomínal mi muže, který si zahřívá ruce u ohně.
„Pokud jsem vás správně pochopila, pak Bill pracoval na tajném úkolu pro…“ V krku mi nakynula bublina veselí, kterou jsem nemilosrdně zkrotila. „Pro královnu Louisiany,“ dodala jsem. „Ale vy jste o tom neměl ani tušení. Je to tak?“
Eric se na mě dlouze zadíval a mezitím přemýšlel, jak mi má odpovědět. „Svěřila se mi, že má pro Billa jistou práci,“ začal. „Ale už mi neřekla, o co jde, proč vybrala právě jeho nebo dokdy má svůj úkol dokončit.“
Téměř každého vůdce by urazilo, kdyby někdo takhle využíval jeho podřízené, zvlášť pokud by ho navíc po celou dobu držela v nevědomosti. „A proč se ta královna Billa nesnaží najít?“ zeptala jsem se co nejklidněji.
„Netuší, že zmizel.“
„Jak to?“
„Neřekli jsme jí o tom.“
Dříve nebo později mi přestane odpovídat. „Proč ne?“
„Potrestala by nás za to.“
„Proč?“ vyptávala jsem se jako dvouleté dítě.
„Protože jsme připustili, aby se mu něco přihodilo při práci na jejím zvláštním úkolu.“
„A o jaký trest by šlo?“
„Och, tohle se u ní dá těžko odhadnout.“ Přiškrceně se zasmál. „Jistě něco velice nepříjemného.“
Eric se ke mně naklonil ještě blíž, takže se téměř dotýkal mých vlasů. Tichoučce dýchal. Vnímání upírů závisí především na jejich čichu a sluchu, spíše než na zraku, přestože vidí velmi ostře. Eric se napil mé krve, takže do mě viděl mnohem lépe než obyčejný upír. Všechny bytosti, které pijí krev, se snaží pochopit lidské pocity, protože ti nejúspěšnější lovci se vždy vyznají ve zvycích své kořisti.
Nakonec se mi Eric dokonce otřel tváří o obličej. Užíval si fyzický kontakt jako kocour.
„Ericu!“ Poskytl mi víc informací, než sám věděl.
„Hmmm?“
„Ptám se vážně. Co s vámi královna provede, pokud se vám nepodaří Billa najít do té doby, kdy má splnit ten úkol, který mu uložila?“
Moje otázka vyvolala přesně takovou reakci, jakou jsem chtěla. Eric se ode mě odtáhl a sklopil ke mně oči. Zářily jasnější modří než ty moje, ale dívaly se tvrdě a sálal z nich chlad jako z arktické pustiny.
„Tohle radši nechtějte vědět, Sookie,“ odpověděl. „Stačilo by, kdybychom jí donesli výsledek Billovy práce. Billova přítomnost by představovala pouze třešničku na dortu.“
Opětovala jsem Ericův pohled s téměř stejným chladem, s jakým se díval on na mě. „A co dostanu za tuhle službu na oplátku?“ zeptala jsem se.
Ericovi se podařilo nasadit překvapený a zároveň spokojený výraz. „Kdyby se vám Pam o Billovi nezmínila, stačilo by vám, že se ve zdraví vrátí. Skočila byste po každé možnosti, jak nám pomoct,“ připomněl mi Eric.
„Jenže teď už vím o Loreně.“
„A přesto souhlasíte, že nám pomůžete?“
„Ano. Pod jednou podmínkou.“
Eric se zatvářil nedůvěřivě. „Jaká je to podmínka?“ zeptal se.
„Pokud se mi něco stane, zlikvidujte ji.“
Eric na mě zůstal zírat s otevřenou pusou a nakonec vybuchl smíchy. „Musel bych za to zaplatit obrovskou pokutu,“ řekl, když se konečně uklidnil. „A nejdřív by se mi to muselo podařit. Mnohem snáz se to totiž řekne, než provede. Je na tomto světě už tři stovky let.“
„Říkal jste mi, že ať už se vám stane cokoliv, pokud tenhle problém nevyřešíte, bude to strašné,“ připomněla jsem mu.
„To je pravda.“
„A také jste tvrdil, že zoufale potřebujete moji pomoc.“
„To je také pravda.“
„Takže na oplátku chci od vás přesně tohle.“
„Byla by z vás skvělá upírka, Sookie,“ poznamenal nakonec Eric. „Dobře. Dohodnuto. Pokud se vám něco stane, Lorena už nikdy s Billem nevleze do postele.“
„Och, nejde jen o tohle!“
„Ne?“ Eric se zatvářil překvapeně. Nedivila jsem se mu.
„Zradila ho.“
Zachytila jsem nesmlouvavý pohled Ericových modrých očí. „Povězte mi, Sookie: žádala byste mě o to, kdyby byla člověk?“ Široká ústa s tenkými rty, obvykle zvlněná v pobaveném úsměvu, měl sevřená do vážné úzké čárky.
„Kdyby byla člověk, postarala bych se o to sama,“ odpověděla jsem a vstala, abych ho vyprovodila ke dveřím.
Jakmile Eric odjel, opřela jsem se o dveře a přitiskla tvář na jejich dřevěný povrch. Myslela jsem svoje poslední slova vážně? Dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem vůbec civilizovaný člověk, přestože se o to tolik snažím. Byla jsem si jistá, že ve chvíli, kdy jsem prohlásila, že bych si to s Lorenou vyřídila sama, jsem skutečně myslela vážně každé slovo. Měla jsem v sobě pěkně zvrácenou stránku, kterou se mi naštěstí vždy dařilo potlačovat. Moje babička ze mě nevychovala žádnou vražedkyni.
Plahočila jsem se po chodbě a uvědomovala si, že poslední dobou se chovám stále vznětlivěji. Začalo to v době, kdy jsem se seznámila s upíry.
Nešlo mi do hlavy, jak se to mohlo stát. Vždyť právě upíři vynakládali velké úsilí, aby se ovládali. Tak proč bych měla ztrácet sebekontrolu právě já?
Na jeden večer bylo ale sebezpytování až až.
Musela jsem přemýšlet o zítřku.
2024 ©