Zkusmo jsem otočila kulovou klikou, abych se ujistila, že jsem zamkla, otočila jsem se, ale vtom jsem koutkem oka zahlédla v houpačce na verandě nějakou postavu. Když se postava narovnala, přidušeně jsem vyjekla. Pak jsem ho ale poznala.
Já na sobě měla tlustý kabát, přestože jemu stačil jen nátělník bez rukávů. Ale vlastně mě to nijak zvlášť nepřekvapilo.
„Elvi…“ Ajaj, to bylo o fous! „Bubbo, jak se máte?“ Snažila jsem se, aby to znělo nenuceně. Moc se mi to nepovedlo, ale Bubba naštěstí příliš rozumu nepobral. Upíři přiznávali, že přijmout ho mezi sebe ve chvíli, kdy jeho život visel na vlásku a tělo měl nasáklé drogami, byla obrovská chyba. Té noci, kdy ho přivezli do márnice, měl shodou okolností službu jeden nemrtvý hrobník, který byl náhodou jeho velký fanoušek. Přišel s narychlo sestaveným složitým plánem, který zahrnoval i pár vražd, ale nakonec ho „přijal“ − změnil Bubbu v upíra. Jenže ne pokaždé tato přeměna proběhne bez problémů. Od té doby si ho upíři přehazovali jako slabomyslný horký brambor. V Louisianě pobýval celý minulý rok.
„Jak se vede, slečno Sookie?“ Stále mluvil se silným přízvukem a z jeho buclaté tváře dosud vyzařovala krása. Tmavé vlasy mu s nedbalou elegancí splývaly do čela. Husté kotlety měl učesané. Některý z jeho nemrtvých fanoušků ho na dnešní večer musel upravit.
„Všechno je v pořádku, díky za optání,“ odpověděla jsem zdvořile a zašklebila se od ucha k uchu, což dělávám, když jsem nervózní. „Jen jsem se dívala, jestli je zamčeno, abych mohla odejít do práce,“ dodala jsem. Napadlo mě, jestli bych nemohla jednoduše nasednout do auta a zmizet. Zřejmě ne.
„No, slečno Sookie, mám za úkol vás tu dneska večer hlídat.“
„Vážně? A kdo vám to nařídil?“
„Eric,“ odpověděl pyšně. „Nikoho jinýho u sebe neměl, když mu zavolali. A tak mi řek, abych se spakoval a vyrazil sem.“
„Hrozí mi nějaké nebezpečí?“ Rozhlédla jsem se po lesní mýtině, na níž stál můj starý dům. Zprávy, které mi Bubba přinesl, mě vylekaly.
„To nevím, slečno Sookie. Eric mi přikázal, abych na vás dohlídl, než sem přijede někdo z Transfusie − Eric, Chow, slečna Pam nebo dokonce Clancy. Takže jestli zvednete kotvy a odjedete do práce, máte mě hned za zadkem. Zaženu všechny, co by vás chtěli obtěžovat.“
Vyptávat se Bubby dál a přetěžovat jeho citlivý mozek bylo zbytečné. Jen bych ho tím rozzuřila, což bych nerada. S Bubbou totiž člověk musel mít neustále na paměti, že jeho někdejší jméno je tabu… I když se občas pustil do zpěvu. Takové okamžiky se pak člověku uhnízdily v paměti na celý život.
„Do baru se mnou nemůžete,“ řekla jsem rázně. Skončilo by to katastrofou. Zákazníci v baru si už zvykli, že mezi ně čas od času zavítá upír, ale varovat úplně všechny, aby ho neoslovovali jeho někdejším jménem, to zkrátka nešlo. Eric se musel ocitnout v zoufalé situaci; společnost upírů držela podobné omyly, jako byl Bubba, stranou a nevystavovala je na veřejnosti. Občas si ale usmyslel, že si někam vyrazí sám. Výsledkem bylo, že ho někdo zpozoroval, a bulvární plátky měly žně.
„Co kdybyste zůstal sedět v autě, než skončím?“ Bubbovi by tam určitě nebyla zima.
„To je daleko. Nesmím se od vás ani hnout,“ řekl tónem, který nepřipouštěl námitky.
„Fajn, tak co třeba v pracovně mého šéfa? Je to hned vedle baru, takže jestli začnu křičet, uslyšíte mě.“
Ani teď se Bubba netvářil příliš spokojeně, ale nakonec přikývl. Teprve teď jsem úlevou vydechla. Vůbec jsem si neuvědomovala, že jsem celou dobu neklidně zadržovala dech. Nejjednodušší by bylo zůstat doma a zavolat do práce, že jsem nemocná. Jenže Sam na mě čekal a já potřebovala peníze.
Když se Bubba posadil vedle mě na přední sedadlo, auto mi najednou začalo připadat strašně malé. Odkodrcali jsme se lesem z mého pozemku na okresní silnici a já si přitom umiňovala, že zavolám silničářům, aby hrbolatou příjezdovou cestu k mému domu vysypali štěrkem. Jenomže pak jsem ten nápad zavrhla. Ve své finanční situaci jsem si to nemohla dovolit. Musí to počkat do jara. Nebo do léta.
Odbočili jsme doprava a zamířili k baru U Merlotta, kde pracuju jako servírka, když mě právě nějací upíři nevyužívají k tomu, abych jim pomohla odhalit nějaké tajemství. V půli cesty mi došlo, že jsem si nevšimla žádného auta, kterým se Bubba mohl dostat ke mně domů. Je možné, že ke mně přiletěl? Někteří upíři to umí. A přestože byl Bubba ten nejméně nadaný upír, s jakým jsem se setkala, možná měl vlohy právě pro létání. Ještě před rokem bych se ho na to klidně zeptala, ale teď už ne. Na společnost nemrtvých jsem si už zvykla. Ne, že by se ze mě stal upír. Jsem telepatka. Do chvíle, kdy jsem potkala muže, jehož myšlenky jsem nedokázala přečíst, byl můj život jedním peklem. Potom jsem zjistila, že mu nevidím do duše kvůli tomu, že je mrtvý. S Billem jsem ale chodila už několik měsíců a až doteď byl náš vztah skvělý. Ostatní upíři mě navíc potřebují, takže jsem v bezpečí − alespoň částečně. Většinou. Někdy.
Soudě podle poloprázdného parkoviště před barem nebylo U Merlotta příliš živo. Kdysi se sotva držel nad vodou − možná kvůli tomu, že stál uprostřed lesa a kolem celého parkoviště se k nebi tyčily stromy. Anebo bývalý majitel nedokázal přijít s tou správnou kombinací nápojů, jídla a ostatních služeb.
Když se baru ujal Sam, přejmenoval ho a zrenovoval, podařilo se mu vrátit se do černých čísel. Podnik mu poskytoval slušné živobytí. Teď však byl pondělní večer a na naší mýtině uprostřed lesa na severu Louisiany se příliš nepilo. Odbočila jsem na parkoviště pro zaměstnance, ležící přímo před přívěsem, který obýval Sam Merlott. Vyskočila jsem ze sedadla řidiče, proběhla skladem a přes skleněnou výplň ve dveřích nahlédla do krátké chodby vedoucí na toalety a do Samovy pracovny. Prázdno. Výborně! Když jsem zaklepala na Samovy dveře, seděl právě za stolem. To bylo ještě lepší.
Sam nebyl žádný hromotluk, ale měl velkou sílu. Jeho světlé vlasy byly protkané jahodově červenými pramínky, oči měl modré, a zatímco mně bylo dvacet šest let, on byl asi o tři roky starší. A zhruba stejnou dobu jsem pro něj pracovala. Sama mám ráda, a dokonce jsem si ho dosadila do několika svých oblíbených představ, ale od chvíle, kdy se před několika měsíci dal dohromady s vraždící příšerou, moje nadšení trochu ochladlo. Pořád je to ale můj přítel.
„Promiň, Same,“ řekla jsem a přihlouple se usmála.
„Jak je?“ odpověděl a zavřel katalog barových zásob, který si právě prohlížel.
„Potřebovala bych tu na chvíli někoho uložit.“
Sam se netvářil právě nadšeně. „Koho? Bill se už vrátil?“
„Ne, ještě pořád je na cestách.“ Usmála jsem se ještě zářivěji. „Ale, ehm, poslali ke mně dalšího upíra, aby mě tak trochu ohlídal. A jestli by ti to nevadilo, potřebovala bych ho sem odložit, než skončím.“
„Proč tě musí někdo hlídat? A co kdyby se prostě posadil k baru? Máme spoustu Pravé krve.“ Mezi krevními náhražkami, které si vzájemně konkurovaly, na tom byla Pravá krev rozhodně nejlépe. „Jenom pravý život chutná lépe,“ zněla její první reklama, na kterou upíři nadšeně zareagovali.
Zaslechla jsem za sebou tichoučké zašustění a povzdechla jsem si. Bubbu čekání omrzelo.
„Prosila jsem vás přece…,“ začala jsem a pootočila jsem se, ale dál už to nešlo. Za rameno mě popadla čísi ruka a obrátila mě k sobě. Ocitla jsem se čelem k muži, jehož jsem ještě nikdy předtím neviděla. Napřahoval pěst a chystal se mě uhodit do hlavy.
I když účinky upíří krve, které jsem se před několika měsíci napila (a musím podotknout, že to bylo kvůli tomu, abych si zachránila život) už byly skoro pryč − ve tmě jsem už lehce nesvětélkovala −, stále jsem se pohybovala hbitěji než ostatní smrtelníci. Sklonila jsem se a celým tělem se vrhla po mužových nohou. Zakymácel se a Bubba ho díky tomu mohl popadnout a rozdrtit mu hrdlo.
Vydrápala jsem se na nohy právě ve chvíli, kdy ze své pracovny vyběhl Sam. Zadívali jsme se nejdříve na sebe, pak na Bubbu a nakonec na mrtvého muže.
Byli jsme v pěkné kaši.
„Oddělal jsem ho,“ prohlásil Bubba pyšně. „Zachránil jsem vám krk, slečno Sookie.“
Když se vám v baru objeví pan Zpěvák z Memphisu, o němž zjistíte, že se z něj stal upír, a přímo před vámi sprovodí ze světa potenciálního vraha… No, dokonce i na Sama, který nebyl ve skutečnosti tím, čím se zdál, toho bylo příliš velké sousto.
„To je pravda,“ poznamenal Sam k Bubbovi konejšivým hlasem. „Víte, kdo to byl?“
Dokud jsem nezačala chodit s Billem, žádnou mrtvolu jsem neviděla − tedy kromě nebožtíků v místní pohřební službě. I když − technicky vzato − Bill byl vlastně také mrtvý, ale mám na mysli mrtvé lidi, ne upíry.
Teď mi ale připadá, že na mrtvoly narážím dost často. Mám štěstí, že nejsem přecitlivělá.
Téhle konkrétní mrtvole mohlo být něco přes čtyřicet let a každý z těch roků byl zřejmě peklem. Celé paže měl pokryté tetováním − většinou takovým, k němuž člověk přijde ve vězení − a chybělo mu několik předních zubů. Na sobě měl oblečení, které mi ze všeho nejvíc připomínalo motorkáře: špinavé modré džíny, koženou vestu a pod ní tričko s oplzlým nápisem.
„Co má na zadní straně té vesty?“ zeptal se Sam, jako kdyby to mohlo mít nějaký hlubší význam.
Bubba si ochotně sedl do dřepu a otočil muže na břicho. Když jsem viděla, jak se mužova ruka bezvládně zhoupla, udělalo se mi špatně od žaludku. Ale přinutila jsem se podívat na jeho vestu. Zdobil ji obrázek vlčí hlavy. Vlk byl znázorněný z profilu a působil dojmem, jako kdyby právě vyl. Za hlavou měl bílý kruh, o němž jsem usoudila, že je to měsíc. Když si obrázek prohlédl Sam, zatvářil se ještě zkroušeněji. „Vlkodlak,“ poznamenal stručně. To vysvětlovalo spoustu věcí.
Normální člověk by si v takové zimě rozhodně nevzal jen vestu. Vlkodlaci byli horkokrevnější než obyčejní smrtelníci, ale většina z nich si dávala záležet, aby na sobě v chladném počasí měla bundu nebo jiný teplejší svršek, protože společnost vlkodlaků před lidmi (kromě mě, která jsem se o nich naštěstí dozvěděla něco víc, a možná pár stovkami dalších) svoji skutečnou identitu stále skrývala. Napadlo mě, jestli ten muž nenechal na háčku u hlavních dveří viset bundu; v tom případě se tady skrýval na pánské toaletě a čekal, až se objevím. Nebo možná přišel zadním vchodem hned za mnou. Třeba si nechal bundu v autě.
„Viděl jste ho jít dovnitř?“ zeptala jsem se Bubby.
„Ano, slečno. Musel na vás čekat na tom velkým parkovišti. Zajel za roh, vystoupil z auta a vlezl dovnitř jenom chvilku po vás. Prolítla jste dveřma a on vešel dovnitř hned za váma. Šel jsem za ním. Máte setsakramentskou kliku, že jsem tu byl s váma.“
„Díky, Bubbo! Máte pravdu, ještě že jste tu byl. Co mi asi chtěl udělat?“ Když jsem na to pomyslela, přeběhl mi mráz po zádech. Měl spadeno na jakoukoliv osamělou ženu, nebo mu šlo právě o mě? Potom jsem si uvědomila, že je to hloupost. Pokud se o mě Eric tolik bál, že mi přidělil ochranu, určitě věděl, že by mi mohlo hrozit nebezpečí. Takže jsem mohla vyloučit možnost, že si mě ten muž vybral náhodně. Bubba beze slova vyšel ven zadním vchodem. O chviličku později se vrátil.
„Na předním sedadle auta měl lepicí pásku na trubky a roubíky,“ řekl. „A taky bundu. Vzal jsem ji odtud, abych mu ji dal pod hlavu.“ Potom se sklonil a obložil mužovu hlavu a krk maskáčovou bundou. Obalit mu hlavu byl moc dobrý nápad, protože mu z ní trochu teklo. Když byl Bubba hotový, olízl si prsty.
Sam mi ovinul paži kolem ramen, protože jsem se roztřásla.
„Je to divné,“ poznamenala jsem, ale hned nato jsem si všimla, že se dveře na chodbu pootevírají. Zahlédla jsem v nich obličej Kevina Priora. Je to sice milý kluk, ale pracuje u policie, a to je ta poslední věc, kterou jsme potřebovali.
„Je mi líto, ucpal se nám záchod,“ řekla jsem a zabouchla mu dveře před jeho úzkým a udiveným obličejem. „Poslyšte, co kdybyste toho chlapa odnesli a posadili do jeho auta, a já tu zatím držela dveře? Pak můžeme vymyslet, co s ním podnikneme.“ Uvědomila jsem si, že musím vydrhnout podlahu. Dveře na chodbu se dají zamknout. Ještě nikdy předtím mě to nenapadlo.
Sam byl na pochybách. „Sookie, neměli bychom zavolat na policii?“ zeptal se.
Před rokem bych skočila k telefonu a volala 911 ještě předtím, než by se mužova mrtvola svezla k zemi. Jenže za ten rok jsem se naučila spoustu věcí. Zadívala jsem se Samovi do očí a kývla hlavou k Bubbovi. „Jak dlouhou dobu by podle tebe zvládl ve vězení?“ zašeptala jsem. Bubba si pobrukoval začátek písničky Blue Christmas. „Nejsme tak silní, abychom takovou věc zvládli.“
Sam na okamžik zaváhal, ale pak přikývl a podrobil se nevyhnutelnému rozhodnutí. „Dobře, Bubbo, odneseme toho nebožtíka do auta.“
Doběhla jsem pro mop a oba muži − no, vlastně to byl upír a měňavec − mezitím motorkáře odnesli zadními dveřmi ven. Když se Bubba se Samem vrátili, měla jsem už vytřenou chodbu i pánskou toaletu (aby to vypadalo, že jsem skutečně uklízela spoušť po ucpané kanalizaci). Pak jsem rozstříkala trochu osvěžovače vzduchu, aby chodba působila útulněji.
Ještě že jsme se okamžitě pustili do práce, protože jakmile jsem odemkla dveře, nahrnul se do nich Kevin.
„Je tu všechno v pořádku?“ zeptal se. Kevin ve volném čase běhá, takže na těle nemá skoro žádný tuk. Ale není nijak zvlášť vysoký, tváří se tak trochu jako ovce a dosud žije u své matky. Ale přesto není žádný prosťáček. Kdykoliv jsem se zaposlouchala do jeho myšlenek, točily se kolem jeho práce u policie nebo kolem jeho černošské kolegyně Kenyi Jonesové, připomínající amazonku. Teď jeho mysl ovládlo podezření.
„Myslím, že jsme to spravili,“ ozval se Sam. „Dávej si pozor, kam šlapeš, právě jsme tu vytřeli. Ať tě ani nenapadne uklouznout a pak mě žalovat!“ dodal a usmál se na Kevina.
„Máš někoho v pracovně?“ zeptal se Kevin a kývl hlavou k zavřeným dveřím.
„Je tam jen jeden Sookiin známý,“ odpověděl Sam.
„Měla bych jít do baru a začít roznášet pití,“ prohlásila jsem a zářivě se na oba usmála. Zvedla jsem ruce, abych se ujistila, že mám vlasy stále spletené do úhledného ohonu, a pak jsem přiměla své sportovní boty Reebok k pohybu. V baru skoro nikdo neseděl a servírka, kterou jsem střídala ve službě − Charlsie Tootenová −, mě přivítala s výrazem překypujícím úlevou. „Dneska večer tu chcípl pes,“ pošeptala mi. „Ti chlapi u šestky se s tím tuplákem baví už celou hodinu a Jane Bodehouseová se pokusila svést každého mužského, co sem vešel. Kevin si něco celý večer zapisoval do notesu.“
Zadívala jsem se na jedinou zákaznici v baru a snažila se nezkřivit tvář znechucením. Každý podnik měl své notoriky, kteří přicházeli se začátkem otevírací doby a odcházeli při zavření. Jane Bodehouseová patřila k těm našim. Obvykle popíjela o samotě doma, ale každé dva týdny si usmyslela, že k nám přijde a uloví nějakého muže. Její lov ale postupem času doznával stále víc trhlin. Ani jsem se nedivila − bylo jí už totiž přes padesát a nedostatek spánku a nezdravé jídlo si za posledních deset let vybraly svou daň.
Tehdy večer jsem si všimla, že Jane byla sice nalíčená, ale vůbec se netrefila do okrajů svých očních víček a rtů. Výsledek se rovnal katastrofě. Budeme muset zavolat jejímu synovi, aby si ji odvezl. Na první pohled bylo jasné, že se Jane nemůže posadit za volant.
Kývla jsem na Charlsie a zamávala na další servírku, Arlene, která seděla u stolu se svým nejnovějším objevem Buckem Foleym. Pokud Arlene zasedla ke stolu, v baru opravdu chcípl pes. Arlene na mě také zamávala a její rudé lokny se rozhoupaly.
„Co děti?“ zavolala jsem na ni a odložila stranou několik sklenic, které Charlsie vytáhla z myčky. Připadalo mi, že se chovám úplně přirozeně, dokud jsem si nevšimla, že se mi ruce klepou jako osika.
„Bezva! Coby dostal na vysvědčení vyznamenání a Lisa vyhrála hláskovací soutěž,“ odpověděla se zářivým úsměvem. Každému, kdo má pocit, že čtyřikrát vdaná žena nemůže být dobrou matkou, bych dala za příklad Arlene. I Buckovi jsem z přátelství k Arlene věnovala letmý úsměv. Buck přesně zapadal do kategorie mužů, s nimiž Arlene randila. To znamená, že pro ni nebyl dost dobrý.
„To je skvělé! Jsou chytré, stejně jako jejich mamča,“ řekla jsem.
„Hele, našel tě ten chlap?“
„Jaký chlap?“ zeptala jsem se, i když jsem měla dojem, že odpověď už zná.
„Ten, co vypadal jako motorkář. Zeptal se mě, jestli jsem ta servírka, co chodí s Billem Comptonem. Že jí prý od něj něco nese.“
„Neznal mě jménem?“
„Ne. To je docela zvláštní, co? Och, proboha, Sookie, jak by ti mohl nést něco od Billa, když ani nevěděl, jak se jmenuješ?“
Cody možná podědil svou chytrou hlavu po otci, protože Arlene trvalo pěkně dlouho, než jí všechno docvaklo. Měla jsem ji ráda pro její povahu, ale rozhodně ne kvůli tomu, že by jí to pálilo.
„A co jsi mu řekla?“ zeptala jsem se s úsměvem od ucha k uchu. Nebyl to však přirozený úsměv a čišela z něj nervozita. Mnohdy si ani neuvědomuju, že jsem ho právě použila.
„Že si potrpím na muže, co normálně dýchají a vyzařuje z nich teplo,“ odpověděla Arlene a zasmála se. Občas se taky dokázala chovat pěkně netaktně. Umínila jsem si, že se vážně zamyslím nad tím, proč s ní vlastně kamarádím. „Ne, to jsem neřekla! Jenom to, že jsi ta blondýna, která sem přišla kolem deváté hodiny.“
Díky, Arlene! Takže ten útočník zjistil, kdo jsem, protože na mě ukázala moje nejlepší kamarádka. Neznal moje jméno a netušil kde bydlím, věděl jenom jedinou věc − že pracuju tady v baru a chodím s Billem Comptonem. Trochu mě to uklidnilo, ale zdaleka ne úplně.
Tři hodiny se vlekly hlemýždím tempem. Zezadu vyšel Sam, pošeptal mi, že dal Bubbovi časopis ke čtení a k pití láhev životabudiče. Pak se postavil za barový pult a začal se rozhlížet. „Jak to, že ten chlap přijel v autě, a ne na motorce?“ zamumlal tiše. „Proč na něm měl poznávací značku z Mississippi?“ Náhle ztichl, protože se před námi objevil Kevin, aby se ujistil, že zavoláme Marvinovi, synovi Jane Bodehouseové. Sam sáhl po telefonu a Kevin zůstal stát před ním, aby mohl Jane předat vzkaz od syna, který slíbil, že pro ni do dvaceti minut přijede. Pak zastrčil svůj notes do podpaždí a odešel. Napadlo mě, jestli se Kevin dal na poezii, nebo jestli sepisoval policejní hlášení.
Čtyři muži, kteří se snažili ignorovat Jane a celý večer rychlostí želvy usrkávali z jediného tupláku, dopili a zvedli se od stolu. Každý mi nechal na stole dolar jako spropitné. Hamouni! Jestli budou všichni zákazníci takoví, nikdy si nebudu moct dovolit posypat cestu čerstvým štěrkem.
Protože do zavírací doby zbývala jenom půlhodina, Arlene uklidila všechno, co měla na starosti, a poprosila mě, jestli bych mohla všechno ostatní dodělat sama, aby mohla odjet s Buckem. Děti jí ještě hlídala její matka, takže by mohli mít s Buckem přívěs sami pro sebe.
„Už se Bill brzy vrátí domů?“ zeptala se mě, když si oblékala kabát. Buck probíral se Samem fotbal.
Pokrčila jsem rameny. Před třemi dny mi zavolal, že se v pořádku dostal až do „Seattlu“ a setká se − s tím člověkem, za kterým přijel. Místo čísla volajícího se mi ukázalo „Neveřejné číslo.“ Zdálo se mi, že to o celé situaci dokonale vypovídá. Připadalo mi to jako špatné znamení.
„Stýská… se ti po něm?“ zeptala se Arlene se zvláštním výrazem.
„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se a zvedla koutky úst v lehkém úsměvu. „Jen jdi domů a dobře se bav!“
„O to se Buck umí postarat skvěle,“ odpověděla s roztouženým výrazem.
„Tak to máš štěstí.“
Když do baru dorazila Pam, seděla u stolu už jenom Jane Bodehouseová. Ale té jsme si vůbec nemuseli všímat, protože byla úplně mimo.
Pam je upírka a jedna z vlastníků baru Transfusia ve Shreveportu, který se těšil velké oblibě především mezi turisty. Pam je druhou nejdůležitější osobou hned po Ericovi. Je to blondýnka, je jí asi tak dvě stě let a dokonce oplývá smyslem pro humor, kterým se většina upírů nemůže pochlubit. Pokud vůbec člověk a upír mohou navázat přátelství, u Pam se mi to zatím dařilo nejlépe.
Pam se posadila na barovou stoličku a zadívala se na mě přes pult z lesklého dřeva.
Ovládlo mě neblahé tušení. Ještě nikdy jsem Pam neviděla mimo Transfusii. „Jak se vede?“ pozdravila jsem ji a usmála se, přestože jsem stála na místě jako zkoprnělá.
„Kde je Bubba?“ zeptala se svým typickým nesmlouvavým hlasem. Pak se mi podívala za záda. „Eric se rozzuří, jestli zjistí, že se sem Bubba nedostal.“ Tehdy jsem si poprvé všimla, že Pam mluví s jakýmsi slabým přízvukem, ale netušila jsem, kde k němu přišla. Možná to byl jen ten starodávný tón její angličtiny.
„Bubba je vzadu v Samově pracovně,“ odpověděla jsem s pohledem upřeným na její tvář. Doufala jsem, že nebude chodit kolem horké kaše a půjde přímo k jádru věci. Sam se postavil vedle mě a já je oba představila. Pam se s ním pozdravila s mnohem větší úctou, než kdyby se seznámila s pouhým člověkem (pokud by si ho vůbec všimla), protože Sam byl měňavec. Čekala jsem, že to mezi nimi zajiskří, protože pokud jde o sex, Pam je svolná ke všemu. Sam byl navíc atraktivní nadpřirozená bytost. Přestože upíři neoplývají bohatou mimikou, usoudila jsem, že Pam je rozladěná.
„Co se děje?“ zeptala jsem se po chvíli, kdy nikdo z nás ani nedutal.
Její oči se střetly s mým pohledem. Obě jsme sice modrooké blondýnky, ale to je asi stejně tak důležité, jako když o dvou zvířatech prohlásíte, že to jsou psi. Jinak jsme byly úplně odlišné. Pam měla světlé, dokonale rovné vlasy a její oči připomínaly dvě temné studny, které právě teď přetékají starostmi. Pak Samovi věnovala výmluvný pohled. Sam se beze slova vydal za Jane, aby pomohl jejímu synovi, asi třicetiletému muži s utrápeným výrazem, odvést svou podroušenou matku k autu.
„Bill se ztratil,“ vypálila na mě bez okolků.
„Ne, neztratil. Je v Seattlu,“ namítla jsem se strojeným flegmatickým výrazem. Bylo to další slovo, které jsem vyčetla ze svého kalendáře. Bylo uvedeno v kolonce pro dnešní den a já byla šťastná, že je okamžitě můžu uplatnit.
„Lhal vám.“
Jakžtakž jsem se s tím smířila a mávnutím ruky pobídla Pam, aby pokračovala.
„Celou dobu byl v Mississippi. Odjel do Jacksonu.“
Zadívala jsem se na dřevěný povrch barového pultu, potažený tlustou vrstvou polystyrenové pěny. Uvědomovala jsem si, že mi Bill lhal, ale zabolelo mě u srdce, když jsem to slyšela na vlastní uši. Lhal mi, a ještě se ztratil.
„Takže… co chcete podniknout, abyste ho našli?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem, který se mi příčil.
„Už ho hledáme. Děláme pro to všechno, co je v našich silách,“ odpověděla Pam. „Ať už ho unesl kdokoliv, může mít spadeno i na vás. Proto sem Eric poslal Bubbu.“
Na odpověď jsem se nezmohla. Všechnu sílu odčerpalo moje sebeovládání.
Sam se k nám vrátil. Zřejmě si všiml, jak mě Pam rozrušila. Zastavil se jen pár centimetrů za mými zády a řekl: „Dneska se někdo pokusil Sookii unést. Bubba ji ale zachránil. Tělo leží za barem. Chtěli jsme ho odvézt, jakmile zavřeme.“
„Tak rychle!“ poznamenala Pam. Zdálo se, že její nálada ještě klesla. Přejela Sama pohledem a pak přikývla. Vždyť byl také nadpřirozená bytost, přestože se upírovi vyrovnat nemohl. „Měla bych se jít podívat do auta a zjistit všechno, co se dá.“ Pam zjevně počítala s tím, že se mrtvoly zbavíme sami a nebudeme nikoho volat. Upíři se stále nemohou smířit s mocí pořádkových složek a s povinností obyčejných občanů zavolat policii, pokud vyvstane nějaký problém. Přestože nemohou vstoupit do armády, práci u policie vykonávat smějí a někteří se v ní docela vyžívají. Tito upíří policisté se ale mezi svými stávají vyvrženci.
Mnohem raději bych se teď ale zabývala upířími policisty než tím, co jsem se právě dozvěděla od Pam.
„Kdy se Bill ztratil?“ zeptal se Sam. Mluvil klidně, ale pod povrchem jeho hlasu bublal potlačovaný vztek.
„Včera večer se měl vrátit,“ odpověděla Pam. Zprudka jsem zvedla hlavu. To jsem netušila! Proč mi Bill nedal vědět, že se vrátí domů? „Měl se vrátit do Bon Temps, zavolat do Transfusie a dnes večer se s námi sejít.“ Skoro jako by si vylévala srdce. Na upíra.
Pam namačkala na telefonu číslo. Vyslechla jsem si její rozhovor s Ericem. Když mu oznámila, co se stalo, dodala: „Je tu přede mnou. Ale nemluví.“
Pak mi vtiskla telefon do ruky. Automaticky jsem ho zvedla k uchu.
„Sookie, posloucháte mě?“ Věděla jsem, že Eric v telefonu slyší zvuk mého dechu i vlasů sklouzávajících po mikrofonu.
„Slyším, že ano,“ poznamenal. „Tak poslouchejte a udělejte, co vám řeknu. Nesmíte se nikomu zmínit, co se stalo. Chovejte se úplně normálně. Na svých každodenních zvyklostech neměňte vůbec nic. Jeden z našich lidí na vás bude celou dobu dohlížet, i když se vám to možná nebude líbit. Najdeme i někoho, kdo vás bude hlídat během dne. Pomstíme Billa a ochráníme vás.“
Pomstít Billa? Takže podle Erica je už určitě mrtvý. Tedy, už neexistuje.
„Netušila jsem, že se měl včera večer vrátit,“ poznamenala jsem, jako by to byla ta nejdůležitější informace, kterou jsem se ten večer dozvěděla.
„Měl. Chtěl se vám svěřit se špatnými zprávami,“ ozvala se najednou Pam.
Eric ji zaslechl a znechuceně si odfrkl. „Vyřiďte Pam, ať mlčí!“ vyštěkl. Poprvé za celou dobu, co ho znám, mluvil tak rozhořčeně. Nezdálo se mi ale, že bych jeho vzkaz musela předávat, protože Pam ho zjevně také slyšela. Většina upírů má skvělý sluch.
„Takže vy jste o těch špatných zprávách věděli! Stejně jako o tom, že se má vrátit,“ řekla jsem. Bill se nejen ztratil a možná někde ležel mrtvý − tím myslím úplně mrtvý −, ale také mi lhal o cíli a účelu své cesty. Zatajil mi něco, co se mě týkalo. Zasáhlo mě to tak hluboko, že jsem ani necítila bolest. Ale bylo mi jasné, že později určitě přijde.
Vrátila jsem telefon Pam, otočila se a odešla z baru.
Když jsem nastupovala do auta, na chvilku jsem zaváhala. Měla jsem tam zůstat, abych jim pomohla zbavit se těla. Sam nebyl upír a s tím vším souhlasil jen kvůli mně. Nebylo to vůči němu spravedlivé.
Po chvíli nejistoty jsem ale přece jen odjela. Bubba mu pomůže a Pam také − Pam věděla úplně všechno, zatímco já neměla tušení, která bije.
Jakmile jsem přijela domů, mezi stromy jsem samozřejmě zahlédla bledou tvář svého ochránce. Skoro jsem na upíra zavolala a pozvala ho, aby si přes noc alespoň sedl na pohovku. Pak jsem si ale pomyslela, že ne. Musela jsem se chovat přirozeně. Nic z toho na mně nezáviselo. Nesměla jsem nic dělat. Musela jsem se nechat vláčet okolnostmi a nenechat se strhnout k nějakému nepředloženému jednání.
Zuřila jsem a připadala si tak ublíženě jako ještě nikdy předtím. Alespoň jsem si to myslela. Následující události mě měly vyvést z omylu.
Vztekle jsem vešla do domu a zamkla za sebou dveře. Zámek by samozřejmě žádnému upírovi nedokázal zabránit, aby se dostal dovnitř, ale bez pozvání by se přes práh neodvážil. A nezvané lidské návštěvníky udrží dál od domu alespoň do úsvitu můj upíří strážný.
Navlékla jsem si svůj starý nylonový modrý župan s dlouhými rukávy, posadila se ke kuchyňskému stolu a bezduše se zadívala do dlaní. Uvažovala jsem, kde je asi teď Bill. Chodí ještě po zemském povrchu, nebo z něj zůstala jenom hromádka popela v něčím grilu? Vybavila jsem si jeho husté tmavé vlasy, do kterých jsem mu tak ráda zajížděla prsty. Po několika minutách jsem zaletěla pohledem k hodinám na krbu. Zjistila jsem, že z těch „několika minut“, kdy jsem seděla u stolu a dívala se do prázdna, byla ve skutečnosti celá hodina.
Věděla jsem, že bych se už měla uložit k spánku. Bylo už pozdě, navíc chladno, takže by bylo normální jít do postele. Moje budoucnost už ale nikdy nebude normální. Počkat! Vlastně ne! Jestli Bill opravdu zmizel, moje budoucnost se naopak vrátí k normálu!
Žádný Bill. A taky žádní upíři: Eric, Pam ani Bubba.
Žádné nadpřirozené bytosti: vlkodlaci, měňavci ani menády. Nebýt mého románku s Billem, ani bych se s nimi nesetkala. Kdyby Bill nepřišel do baru U Merlotta, stále bych pobíhala kolem stolů a poslouchala nevítané myšlenky cizích lidí − myšlenky plné hamižnosti, chtíče, rozčarování, nadějí a představ. Nebýt jeho, dosud bych byla bláznivá Sookie, venkovská telepatka z Bon Temps v Louisianě.
Až do setkání s Billem jsem byla panna. Teď představoval mou jedinou šanci na sex. Možná bych s někým chodila − třeba J. B. du Rone byl tak pohledný, že by se jeho chabý rozum dal přehlédnout. V hlavě se mu rodilo tak málo myšlenek, že jsem se s ním cítila téměř příjemně. Dokonce jsem se ho mohla dotknout, aniž by mi mysl zaplavily jeho odporné představy. Ale Bill… Uvědomila jsem si, že mám pravou ruku zaťatou v pěst a buším jí do desky stolu s takovou silou, že mě bolí jako čert.
Bill mi řekl, že pokud se mu něco stane, mám jít za Ericem. Nebyla jsem si vůbec jistá, kvůli čemu bych to měla udělat − abych po Billovi dostala nějaké dědictví, aby mě Eric ochránil před ostatními upíry, nebo abych se stala Ericovou… vždyť víte; navázala s ním stejný vztah jako s Billem. V tom případě bych Billovi řekla, že si mě nebudou předávat jako nějaký vánoční pamlsek.
Eric se už ale se mnou spojil, takže jsem neměla čas na rozhodování, jestli mám Billovu poslední radu vůbec poslechnout.
Najednou jsem úplně ztratila nit svých myšlenek. Stejně nikdy nevedla přímo.
Och, Bille, kdepak jsi? Zabořila jsem tvář do dlaní.
Hlava mi třeštila bolestí z vyčerpání, a dokonce i v mé obvykle útulné kuchyni se teď vzhledem k pozdní noční hodině rozhostil chlad. Vstala jsem a zamířila k posteli, přestože jsem věděla, že neusnu. Touha po Billovi ve mně hlodala tak palčivě, až mi to připadalo nepřirozené. Napadlo mě, jestli mě neovládla nějaká nadpřirozená síla.
Moje telepatické schopnosti mě sice chránily před okouzlující mocí upírů, ale co když mě naopak vystavily nebezpečnému působení nějakých jiných sil? Ale nejspíš mi chyběl jediný muž, kterého jsem kdy milovala. Připadala jsem si úplně vykuchaná, prázdná a zrazená. Bylo mi hůř, než když umřela babička, nebo když se moji rodiče utopili. Maminka a taťka mě opustili jako malé dítě a tehdy jsem možná dost dobře nechápala, že jsou navždy pryč. Sotva jsem si to pamatovala. A po babiččině smrti před několika měsíci jsem nalezla útěchu v obřadech, které doprovázely smrt lidí na jihu.
Navíc jsem věděla, že mě neopustili ze své vlastní vůle.
Jako omámená jsem došla ke dveřím z kuchyně. Zhasla jsem a došla do ložnice.
Hned jak jsem se v posteli zachumlala do peřiny, usedavě jsem se rozplakala, jako kdybych se už nikdy v životě neměla utišit. Ten večer jsem neměla náladu namlouvat si, že ještě můžu být šťastná. Každá ztráta, která mě v životě potkala, na mě dopadla nesmírně tvrdě. Připadalo mi, že mě smůla stíhá mnohem častěji než všechny ostatní lidi. A přestože jsem se snažila neutápět se v sebelítosti, moje úsilí dnes vycházelo naprázdno. Ochromilo mě zoufalství, protože jsem netušila, co se s Billem stalo.
Chtěla jsem, aby se ke mně Bill zezadu přivinul, snila jsem o jeho chladných rtech dotýkajících se mého krku. Přála jsem si, aby mi svýma bílýma rukama přejížděl po břiše. Chtěla jsem si s ním promluvit. Chtěla jsem, aby s úsměvem odbyl moje podezření. Chtěla jsem se mu svěřit se vším, co se mi během dne přihodilo; říct mu o tom hloupém problému s plynárnami i o nových vysílacích kanálech, které přidal do nabídky provozovatel kabelové televize. Chtěla jsem mu připomenout, že potřebuje nové těsnění u dřezu v kuchyni, a dát mu vědět, že se můj bratr Jason nakonec nestane otcem (což bylo jen dobře, protože ani nebyl ženatý).
Na vztahu je nejkrásnější, že můžete sdílet svůj život s někým dalším.
Můj život ale zjevně nestál za to, aby ho se mnou někdo sdílel.