Zašla jsem k Billovi domů a našla ho skloněného nad počítačem. Posledních pár měsíců se to stávalo velice často. Ještě před pár týdny by okamžitě po mém příchodu všeho nechal. Teď ho však ze všeho nejvíc přitahovala klávesnice.
„Ahoj, lásko,“ poznamenal zamyšleně, aniž odlepil oči od monitoru. Vedle klávesnice stála na stole prázdná láhev od Pravé krve s příchutí 0. Aspoň nezapomněl na jídlo.
Měl na sobě khaki kalhoty a tmavou modrozelenou košili. Na džíny a trika si nikdy nezvykl. Pokožka mu svítila a jeho černé vlasy voněly po bylinkovém šamponu. Dokázal by rozbouřit hormony v každé ženě. Políbila jsem ho na krk, ale on ani nemrkl. Přejela jsem mu jazykem po uchu. Nic.
Šest hodin jsem se nepřetržitě otáčela v baru U Merlotta, a vždycky, když mi nějaký zákazník nechal příliš malé spropitné nebo mě poplácal po zadku, jsem si připomněla, že za chvíli si už budu se svým přítelem užívat dokonalý sex a těšit se z jeho pozornosti.
Jenomže dnešní večer k tomu zřejmě nespěl.
Zvolna a klidně jsem se nadechla a upřela pohled na Billova záda. Byla překrásná, s širokými rameny, a já si představovala, že je uvidím odhalená a budu do nich zarývat nehty. Skoro jistě jsem s tím počítala. Stejně zvolna a klidně jsem pak zase vydechla.
„Za minutku se ti budu věnovat,“ utrousil Bill. Na monitoru mu svítil obrázek elegantního muže tmavé pleti se stříbrnými vlasy. Vypadal přitažlivě, trochu jako Anthony Quinn, a vyzařovala z něj síla. Pod fotografií stálo jeho jméno a pak nějaký text. Začínal: „Narodil se roku 1756 na Sicílii.“ Už jsem otevírala ústa, abych poznamenala, že i přes všechny pověry jsou upíři vidět na fotografiích, ale tu se Bill otočil a uvědomil si, že se mu dívám přes rameno.
Rychle stiskl nějakou klávesu a monitor potemněl.
Změřila jsem si ho nechápavým pohledem. Nechtělo se mi věřit, že přede mnou něco skrývá.
„Sookie,“ začal a pokusil se o úsměv. Špičáky měl zatažené, takže rozhodně neměl takovou náladu, v jakou jsem doufala − nehořel ke mně tělesnou touhou. Bill totiž − stejně jako všichni ostatní upíři − vysouvá špičáky jedině tehdy, když jím zmítá vášeň a chce se s někým pomilovat, nebo se do něj zahryznout a zabít ho. (Občas se v nich však obě touhy pomíchají a skončí to mrtvým patolízalem. Což je člověk − může to být muž i žena −, který se lísá k upírům a oddává se s nimi sexuálním hrátkám. A pokud vás zajímá můj názor, právě toto nebezpečí přitahuje většinu patolízalů.) A přestože mě lidé obviňovali, že patřím mezi ty ubožáky, kteří se ochomýtají kolem upírů v naději, že se jim podaří upoutat jejich pozornost, já se zapletla (přinejmenším dobrovolně) pouze s jedním upírem, a ten teď seděl přímo přede mnou, snažil se mi cosi zatajit a rozhodně nehořel nadšením, že mě vidí.
„Bille,“ odpověděla jsem ledově. Něco viselo ve vzduchu, ale rozhodně to nijak nesouviselo s Billovým libidem. (Slovo „libido“ jsem právě měla zapsané v kalendáři v kolonce Cizí slovo pro tento den.)
„Nic jsi neviděla,“ prohlásil Bill rozhodným tónem a probodl mě pohledem, aniž zamrkal svýma tmavohnědýma očima.
„A-ha,“ vydechla jsem, možná trochu výsměšně. „Co máš za lubem?“
„Dostal jsem tajný úkol.“
Netušila jsem, jestli se mám smát, nebo se podrážděně vytratit. Zvedla jsem proto obočí a čekala, co dalšího z něj vypadne. Bill pracoval jako vyšetřovatel pro pátý okrsek, jednu z louisianských správních jednotek. V jeho čele stál upír Eric, ale ještě nikdy Billovi nesvěřil žádný „úkol“, o němž bych nevěděla. Ve skutečnosti jsem obvykle tvořila součást jeho vyšetřovacího týmu, přestože mi to nebylo nijak zvlášť po chuti.
„Eric se o tom nesmí dozvědět. Ani nikdo jiný z pátého okrsku.“
Srdce se mi sevřelo. „Takže − když nepracuješ pro Erica, pro koho tedy?“ Nohy mě bolely, a tak jsem si klekla na zem a opřela se Billovi o kolena.
„Pro královnu Louisiany,“ řekl téměř šeptem.
Tvářil se velice vážně, takže jsem se snažila zachovat kamennou tvář, ale nakonec jsem to vzdala. Rozesmála jsem se a nedokázala přestat.
„To myslíš vážně?“ zeptala jsem se, ačkoliv jsem věděla, že mi Bill nelže. Nikdy nic neříkal jen tak z rozmaru. Zabořila jsem mu obličej mezi kolena, aby nepoznal, jak mi to připadá legrační. Pak jsem zvedla oči a podívala se mu do tváře. Probodával mě rozezleným pohledem.
„Myslím to smrtelně vážně,“ odpověděl Bill rozhodným tónem. Pokusila jsem se tedy nasadit kamenný výraz.
„Fajn, tak si to vyjasníme,“ začala jsem docela klidně. Posadila jsem se na zem, překřížila nohy a položila si ruce na kolena. „Ty pracuješ pro Erica, který stojí v čele pátého okrsku. Ale kromě něj tu máte ještě královnu? Celé Louisiany?“
Bill přikývl.
„Takže celý stát je rozdělený na několik okrsků. A protože Eric vede podnik ve Shreveportu, který je v pátém okrsku, je jeho nadřízenou.“
Opět přikývl. Zakryla jsem si dlaní tvář a zavrtěla hlavou. „A kde žije? V Baton Rouge?“ Hlavní město státu mi připadalo jako nejlogičtější možnost.
„Ne, ne. V New Orleansu, samozřejmě.“
Samozřejmě! Ústředí všech upírů. Podle novin by stačilo ve „městě pohody“ hodit kamenem a téměř jistě byste jím zasáhli nějakého nemrtvého (i když něco takového by podnikl jenom neskutečný hlupák). Turistický ruch v New Orleansu byl na vzestupu a do města už nemířili titíž rozdovádění ochmelkové jako dřív, aby ve městě prohýřili celé noci. Novým turistům šlo hlavně o nemrtvé; chtěli zajít do upířího baru, pobavit se s upíří prostitutkou nebo zhlédnout upíří striptýz.
Tak jsem to alespoň slyšela. V New Orleansu jsem totiž byla naposledy jako malé děvče. Moji rodiče mě tam vzali společně s Jasonem. Nebylo mi tehdy ještě ani sedm let, protože zemřeli po mých sedmých narozeninách.
Odešli na věčnost dvacet let předtím, než upíři vystoupili na televizní obrazovce s přiznáním, že žijí mezi námi. Jejich prohlášení následovalo poté, co se v Japonsku podařilo vyvinout umělou krev, která umožňovala upírům přežívat, aniž by vysávali lidi.
Upíří společnost ve Spojených státech nejprve dovolila vyjít na světlo světa japonským klanům. Ve většině zemí, kde funguje televize − a kde vlastně ne? − pak stovky pečlivě vybraných pohledných upírů učinily ve stovkách jazyků stejné prohlášení.
Té noci před dvěma a půl lety jsme se my, obyčejní živí lidé, dozvěděli, že celou dobu mezi námi žily příšery.
Hlavní zpráva celého prohlášení zněla: „Nyní se už nemusíme skrývat a můžeme s vámi žít v míru. Nehrozí vám od nás žádné nebezpečí, protože nemusíme pít vaši krev, abychom přežili.“
Určitě si dovedete představit, že tu noc televize zaznamenaly obrovskou sledovanost a všude nastalo pozdvižení. Reakce na toto prohlášení upírů se v různých zemích nesmírně lišila.
Nejhůř se dařilo upírům v zemích vyznávajících hlavně islám. Raději se ani neptejte, jak skončil mluvčí nemrtvých v Sýrii. A upírku z Afghánistánu postihla možná ještě horší − tentokrát poslední − smrt. (Jak je proboha mohlo napadnout vybrat pro ten úkol ženu? Upírům to docela pálí, ale občas mi připadá, že jim uniká, co se v dnešním světě děje.)
Některé státy − z těch nejznámějších Francie, Itálie a Německo − odmítly přijmout upíry jako plnoprávné občany. Mnoho jiných − jako Bosna, Argentina a většina afrických zemí − jim upřela všechna práva a dala volnou ruku nájemným lovcům. Spojené státy, Anglie, Mexiko, Kanada, Japonsko, Švýcarsko a skandinávské státy se k nim ale začaly chovat tolerantněji.
Těžko říct, jestli upíři takovou reakci očekávali nebo ne. Protože se stále snažili získat své pevné místo mezi živými, nijak se nešířili o své vládě a správě. Nikdy jsem o tom neslyšela nic víc než to, co mi právě řekl Bill.
„Takže královna louisianských upírů ti zadala tajný úkol,“ poznamenala jsem nenuceně. „A kvůli tomu jsi posledních pár týdnů strávil každou chvilku před počítačem.“
„Ano,“ odpověděl Bill, zvedl láhev s Pravou krví a chtěl se napít. Ale zůstalo v ní už jen pár kapek. Vyšel na chodbu, zaplul do malé kuchyňky (když přestavoval dům, aby se co nejvíc podobal jeho starému domovu, s kuchyní se moc neobtěžoval, protože mu nebyla k ničemu) a vytáhl z ledničky další láhev. Podle zvuku jsem poznala, že ji otevřel a strčil ji do mikrovlnky. Po chvíli trouba utichla a Bill se ke mně vrátil. Přikryl palcem hrdlo láhve a zatřepal s ní, aby vyrovnal teplotu jejího obsahu.
„Takže, kolik času ti to ještě zabere?“ zeptala jsem se − podle mě docela mírně.
„Kolik bude třeba,“ odpověděl, ale zdaleka to neznělo tak klidně jako moje otázka. Vlastně mi připadal popuzený.
Hmmm. Že by naše líbánky skončily? Myslela jsem to samozřejmě obrazně, protože Bill je upír a podle našich zákonů bychom se stejně nemohli vzít. Vlastně bychom se nemohli vzít ani nikde jinde na světě.
Ne, že by mě požádal o ruku.
„No, pokud tě ten tvůj úkol tak pohltil, budu se držet v povzdálí, dokud ho nedokončíš,“ řekla jsem váhavě.
„Možná to tak bude nejlepší,“ řekl Bill po dlouhé odmlce. V té chvíli jsem měla pocit, jako kdyby mě vší silou praštil do břicha. Vstala jsem a znovu si navlékla kabát přes oblečení, které nosily v chladném počasí všechny servírky − černé kalhoty a bílé tričko s dlouhými rukávy, širokým výstřihem přes ramena a nápisem „U Merlotta“ vyšitým na levé straně hrudníku. Otočila jsem se k Billovi zády, aby mi neviděl do obličeje.
Snažila jsem se zadržet slzy a neotočila se k němu ani tehdy, když jsem ucítila na rameni jeho ruku.
„Musím se ti s něčím svěřit,“ řekl Bill svým chladným měkkým hlasem. Měla jsem už napůl navléknuté rukavice, ale nedokázala jsem se přinutit pohlédnout mu do tváře. Klidně se s tím může svěřit mým zádům.
„Kdyby se mi něco stalo,“ pokračoval (a na tomhle místě jsem o něj měla začít mít strach), „musíš se zajít podívat do skrýše, kterou jsem si postavil u tebe doma. Měl bych tam mít počítač a několik disků. Nikomu o nich neříkej. Jestli tam počítač nebude, přijď ke mně domů a prohledej to tady. Udělej to ve dne a měj u sebe zbraň. Vezmi počítač a všechny disky, které najdeš, a schovej je v mojí díře, jak tomu mému úkrytu říkáš.“
Přikývla jsem. Toho si Bill všiml i zezadu. Bála jsem se promluvit, aby mě nezradil hlas.
„Pokud se nevrátím nebo se ti neozvu během… osmi týdnů − ano, osmi týdnů, zajdi za Ericem a pověz mu všechno, s čím jsem se ti dnes svěřil. A požádej ho o ochranu.“
Zůstala jsem zticha. Na to, abych vybuchla vzteky, jsem byla příliš zkroušená. Ale věděla jsem, že stejně brzy dosáhnu bodu varu. Trhla jsem hlavou na znamení, že jsem mu rozuměla. Ohon vlasů se mi na krku zhoupl.
„Brzy odjedu do… Seattlu,“ řekl Bill. Na pokožce, po níž mi přejel ohon vlasů, jsem cítila jeho chladné rty.
Lhal mi.
„Až se vrátím, promluvíme si.“
Z nějakého důvodu se mi ta představa vůbec nelíbila. Spíše mi připadala hrozivá.
Znovu jsem sklonila hlavu. Neodvážila jsem se promluvit, aby nepoznal, že pláču. Radši bych umřela, než abych mu to dala najevo.
A tak jsem od něj toho chladného prosincového večera odešla.
*
Nazítří jsem se cestou do práce vydala po objížďce. Podlehla jsem totiž stavu, kdy se člověk masochisticky těší z toho, jak je všechno hrozné. Přestože jsem v noci oka nezamhouřila, cosi mi napovědělo, že pokud pojedu po ulici Magnolia Creek Road, půjde to s mojí náladou ještě víc z kopce. Takže jsem to samozřejmě udělala.
Ve starém sídle Bellefleurových, pojmenovaném Belle Rive, panoval dokonce i za tak ošklivého a chladného počasí čilý ruch. U postranních dveří, jimiž se vcházelo do kuchyně domu, který pamatoval předválečné časy, parkovaly dodávky firmy na likvidaci hmyzu, kuchyňského studia a jakési stavební společnosti. Caroline Holliday Bellefleurová, stará dáma, která posledních osmdesát let vládla v Belle Rive a (alespoň nepřímo) i v Bon Temps, si neustále vymýšlela nějakou činnost, kterou by si okořenila život. Napadlo mě, jak se asi právnička Portia a detektiv Andy stavěli ke všem změnám, které se na Belle Rive odehrávaly. Žili se svou babičkou (stejně jako já s tou mojí) i v dospělém věku. Muselo je přinejmenším těšit, s jakou vervou se jejich babička pouští do rekonstrukce domu.
Moje babička zemřela před pár měsíci rukou vraha.
Bellefleurovi v tom samozřejmě neměli prsty. A Portia s Andym neměli nejmenší důvod podělit se se mnou o radost z bohatství, které jim přistálo přímo do klína. Vlastně se mi oba vyhýbali, jako kdybych byla prašivá. Byli mými dlužníky a nedovedli se s tím smířit. Neměli nejmenší tušení, jak obrovský je jejich dluh.
Bellefleurovi podědili velký majetek po jednom ze svých příbuzných, který „zemřel za tajemných okolností kdesi v Evropě“. U Merlotta jsem zaslechla Andyho, jak se s tím svěřuje jednomu kolegovi od policie. Když mi Maxine Fortenberryová přinesla několik lístků do tomboly pořádané dámským spolkem při baptistickém kostele v Getsemane, prozradila mi, že paní Caroline prošla všechny dostupné záznamy o jejich rodině, aby odhalila totožnost jejich dobrodince. K rozluštění záhady, kdo její rodině zanechal tolik peněz, se však nepřiblížila ani o píď.
Rozhodně se ale nerozpakovala celé dědictví utratit.
Dokonce i Terry Bellefleur, Andyho a Portiin bratranec, si koupil nový pikap, který stál zaparkovaný na zabláceném dvorku před jeho pojízdným domovem. Terryho, veterána z Vietnamu, poznamenaného jizvami, jsem měla ráda. Neměl mnoho přátel a já mu nevyčítala, že si pořídil aspoň jednoho na čtyřech kolech.
Vzpomněla jsem si ale na karburátor v motoru mého starého auta, který jsem nedávno musela nechat vyměnit. Zaplatila jsem za celou opravu najednou. Napadlo mě sice, že Jima Downeyho požádám, jestli bych nemohla zaplatit jen polovinu a zbytek peněz mu splácet během dvou měsíců, ale Jim má ženu a tři děti. Právě dneska ráno mě napadlo, že bych svého šéfa Sama Merlotta požádala, jestli bych si v baru nemohla brát delší směny. Pokud by souhlasil, mohla bych se do baru U Merlotta klidně přestěhovat, zvláště když Bill odjede do „Seattlu“. Peníze by se mi teď opravdu hodily.
Když jsem se vzdalovala od Belle Rive, snažila jsem se ze všech sil potlačit v sobě klíčící zahořklost. Vyjela jsem z města na jih a cestou do baru jsem odbočila doleva na Hummingbird Road. Pokoušela jsem se předstírat, že všechno je úplně v pořádku; že až se Bill vrátí ze Seattlu − nebo nevím odkud −, stane se z něj opět můj vášnivý milenec, který si mě bude cenit a opět mi dodá pocit, že jsem pro někoho důležitá. Zase si budu připadat, že k někomu patřím a nejsem úplně sama.
Měla jsem samozřejmě svého bratra Jasona. I když musím přiznat, že jako důvěrný přítel a kamarád nestál za nic.
Žaludek mi teď svírala nezaměnitelná bolest, která pramenila z pocitu, že jsem si připadala přebytečná. Znala jsem ji velmi dobře a byla pro mě druhou přirozeností.
Ale nechtěla jsem se jí poddávat.