Hádali jsme se už dřív, Bill a já. Už dřív jsem toho měla plné zuby, otravovaly mě ty upířiny, které jsem se musela naučit snášet, bála jsem se zabřednout do nich hlouběji. Někdy jsem prostě jen chtěla nějaký čas vídat lidi.
Takže jsem to víc než tři týdny dělala. Nezavolala jsem Billovi, on nezavolal mně. Věděla jsem, že se vrátil z Dallasu, protože mi nechal můj kufr na zápraží. Když jsem vybalila, našla jsem v postranní kapse zastrčenou černou sametovou krabičku od klenotníka. Kéž bych měla tu sílu ji neotevřít, ale nedokázala jsem to. Uvnitř byl pár topasových náušnic a lístek, na němž stálo: „K těm hnědým šatům.“ Což znamenalo ty béžové úpletové, které jsem měla na sobě v hlavním štábu upírů. Vyplázla jsem na krabičku jazyk a odpoledne odjela k jeho domu, kde jsem ji nechala ve schránce na dopisy. Konečně se rozhoupal a koupil mi dárek, a já ho teď musím vrátit.
Ani jsem se nesnažila „si to rozmyslet“. Usoudila jsem, že se mi časem mozek vyčistí, a pak budu vědět, co si počít.
Četla jsem noviny. Upíři z Dallasu a jejich lidští přátelé teď byli mučedníci, což Stanovi možná náramně vyhovovalo. Dallaský Půlnoční masakr se propíral ve všech časopisech jako dokonalá ukázka zločinu z rasové nenávisti. Zákonodárci byli tlačeni k vydávání všemožných zákonů, které by se nikdy nedaly zrealizovat, ale lidé se cítili lépe s pocitem, že by to šlo – zákony, jež by poskytovaly budovám ve vlastnictví upírů federální ochranu, zákony, které by umožnily upírům zastávat jisté volené funkce (třebaže ještě nikdo nenavrhl, že by nějaký upír mohl kandidovat do senátu nebo se stát poslancem). V texaské legislatuře byl dokonce podán návrh jmenovat nějakého upíra zákonným popravčím státu. Koneckonců, byl citován senátor Garza, který řekl: „Smrt upířím kousnutím je alespoň údajně bezbolestná, a upír z ní čerpá výživu.“
Mohla bych senátora Garzu poopravit. Upíří kousnutí jsou příjemná, jen když upír chce. Pokud vás upír nejdříve neočaruje, těžké upíří kousnutí (oproti milostnému žužlání) bolí pekelně.
V duchu jsem se ptala, zda senátor Garza není příbuzný Luny, ale Sam mi řekl, že jméno „Garza“ je mezi Američany mexického původu stejně běžné jako „Smith“ mezi Američany z anglického plemene.
Sam se neptal, proč to chci vědět. Byla jsem z toho trochu smutná, protože jsem byla zvyklá připadat si pro něj důležitá. Ale poslední dobou byl zaneprázdněný, prací a vůbec. Arlene říkala, že podle ní s někým chodí, což bylo poprvé, pokud naše paměť sahala. Žádná z nás ji nikdy neviděla, což bylo samo o sobě divné. Snažila jsem mu vyprávět o měnivcích z Dallasu, ale jen se usmál a našel si záminku, aby šel dělat něco jiného.
Můj bratr Jason se u mě jednou stavil na oběd. Nebylo to jako v dobách, kdy byla babička naživu. Ta dělala velký oběd a večer jsme pak jedli už jen sendviče. Tehdy chodíval Jason hodně často, babička byla výtečná kuchařka. Já se zmohla na sendviče se sekanou a bramborový salát (ale neřekla jsem mu, že je kupovaný), a měla jsem hotový broskvový čaj, což bylo štěstí.
„Co je s tebou a Billem?“ zeptal se bez okolků, když dojedl. Bylo od něj fakt hezké, že se nevyptával cestou z letiště.
„Naštval mě,“ řekla jsem.
„Proč?“
„Porušil slib, který mi dal,“ odpověděla jsem. Jason se ze všech sil snažil působit jako starší bratr a já bych se měla snažit přijmout jeho starostlivost, místo abych se naštvala. Napadlo mě, ne poprvé, že jsem možná pěkně vzteklá. Za určitých okolností jsem pevně uzamkla svůj šestý smysl v sobě, takže jsem slyšela jen to, co Jason doopravdy říkal.
„Viděli ho v Monroe.“
Zhluboka jsem se nadechla. „S nějakou jinou?“
„Ano.“
„S kým?“
„Tomu nebudeš věřit! S Portií Bellefleurovou.“
Nemohla jsem být víc překvapená, ani kdyby mi řekl, že Bill chodí s Hillary Clintonovou (ačkoliv Bill byl demokrat). Zírala jsem na bratra, jako by mi znenadání oznámil, že je Satan. Jediné, co jsme měly Portia Bellefleurová a já společné, bylo místo narození, ženské orgány a dlouhé vlasy. „No,“ řekla jsem bezvýrazně, „nevím jestli mám zuřit nebo se smát. Co ty na to?“
Protože jestli se někdo vyznal ve vztazích mezi mužem a ženou, byl to Jason. Přinejmenším o tom něco věděl z mužského hlediska.
„Ona je tvůj opak,“ řekl zamyšleně. „V každém ohledu, který mě napadá. Je fakt vzdělaná, pochází, dalo by se říct, z aristokratické rodiny, a je právnička. A její bratr je policajt. A chodí na symfonie a takový blbosti.“
Do očí mi vhrkly slzy. Šla bych s Billem ráda na symfonii, kdyby mě někdy pozval.
„Na druhé straně ty jsi chytrá, pěkná a jsi ochotná ho snášet.“ Nebyla jsem si úplně jistá, co tím Jason myslí, a zdálo se mi lepší se neptat. „Ale rozhodně nejsme aristokracie. Pracuješ v baru a tvůj bratr jezdí s kamionem.“ Jason se trochu nakřivo usmál.
„Jsme tady stejně dlouho jako Bellefleurovi,“ řekla jsem a snažila se, aby to neznělo nasupeně.
„To já vím, a ty to víš taky. A Bill to ví určitě taky, protože byl tenkrát naživu.“ Pravda!
„Jak to vypadá s tou žalobou proti Andymu?“ zeptala jsem se.
„Zatím nevznesli žádné obvinění, ale město je plný řečí o tom sexklubu. Lafayett měl náramnou radost, že ho pozvali, evidentně se to od něj dozvědělo pěkných pár lidí. První pravidlo klubu je prý Zůstat zticha. Lafayetta sejmuli za to nadšení.“
„Co si myslíš ty?“
„Já myslím, že jestli někdo zakládal v Bon Temps sexklub, měl k tomu přizvat mě,“ prohlásil smrtelně vážně.
„Máš pravdu.“ Znovu mě napadlo, jak Jason dokáže být rozumný. „Ty jsi jednička na seznamu.“ Proč mě to nenapadlo dřív? Můj bratr nejenže měl pověst chlápka, který už zahřál nejednu postel – navíc byl velmi hezký a svobodný.
„To jediné, co mě napadá,“ řekla jsem zvolna, „že Lafayett byl gay, jak dobře víš.“
„No a?“
„A třeba tenhle klub, pokud existuje, přijímá jen lidi, kterým to nevadí.“
„Na tom možná něco je,“ řekl Jason.
„Ano, pane Homofobe.“
Jason se usmál a pokrčil rameny. „Každý má nějakou slabůstku,“ řekl. „A taky, jak víš, chodím s Liz. Myslím, že kdo má mozek, pozná, že Liz se nerozdělí ani o ubrousek, natožpak o přítele.“
Měl pravdu. Lizina rodina byla proslulá tím, že zavádí heslo „nebýt dlužníkem ani věřitelem“ do úplných extrémů.
„Ty jsi dílo, brácho,“ řekla jsem a soustředila se raději na jeho nedostatky, než na rodinu Liz. „Je plno horších věcí, než být gay.“
„Jako třeba?“
„Zloděj, zrádce, vrah, násilník…“
„No jo, no jo, je mi to jasný.“
„To doufám,“ řekla jsem. Rozesmutňovalo mě, jak jsme odlišní. Ale stejně jsem Jasona milovala, nikoho jiného jsem už neměla.
Billa s Portií jsem viděla hned ten večer. Zahlédla jsem je spolu v Billově autě, projížděli po Claiborne Street. Portia měla hlavu obrácenou k Billovi a mluvila. Bill se díval přímo před sebe, bezvýrazně, pokud jsem mohla postřehnout. Neviděli mě. Vycházela jsem od bankomatu, cestou do práce.
Slyšet a vidět na vlastní oči jsou dvě různé věci. Pocítila jsem nepřekonatelný příval vzteku a pochopila jsem jak bylo Billovi, když viděl své přátele umírat. Toužila jsem někoho zabít. Jen jsem si nebyla jistá, koho.
Andy byl toho večera v baru, seděl v Arlenině úseku. Byla jsem ráda, protože Andy vypadal špatně. Byl neoholený a šaty měl pomačkané. Přistoupil ke mně, když jsem odcházela, a já z něj ucítila chlast. „Vem ho zpátky,“ řekl. Hlas měl zahlcený hněvem. „Vem si toho zatracenýho upíra zpátky, ať dá mý sestře pokoj!“
Nevěděla jsem, co Andymu Bellefleurovi říct. Jen jsem na něj zírala, dokud nevyklopýtal z baru. Blesklo mi hlavou, že dnes už by lidé nebyli tak překvapení, kdyby se v jeho autě našla mrtvola, jako před několika týdny.
Další večer jsem měla volno a teplota klesla. Byl pátek a mě už znenadání otravovalo být sama. Rozhodla jsem se zajít na středoškolské fotbalové utkání. To je v Bon Temps kratochvíle pro celé město, a o utkáních se pak v pondělí ráno důkladně diskutuje ve všech krámech ve městě. Filmový záznam utkání se dvakrát vysílá na místním televizním kanálu a kluci, kterým to jde s míčem, jsou uctívaní jako malá božstva.
Na fotbal nemůžu jít neupravená.
Stáhla jsem si vlasy z čela gumičkou a zbytek nakulmovala, takže mi k ramenům splývaly husté kudrny. Modřiny už byly pryč. Pořádně jsem se namalovala, včetně kontur na rtech. Oblékla jsem si černé úpletové kalhoty a červenočerný svetr. Obula jsem si černé kožené kozačky a vzala jsem si zlaté kruhové náušnice, připnula jsem si červenočernou mašli, abych zakryla gumičku ve vlasech. (Hádejte, jaké jsou naše školní barvy!)
„Moc dobré,“ řekla jsem při pohledu do zrcadla na výsledek své práce. „Sakra moc dobré.“ Sebrala jsem černou koženou bundu a kabelku a odjela autem do města.
Tribuny byly plné známých. Volalo na mě deset hlasů, deset lidí mi říkalo, jak mi to sluší. Problém byl v tom, že jsem byla zoufalá. Hned jak jsem si to uvědomila, nalepila jsem si na obličej úsměv a zapátrala po někom, ke komu bych si sedla.
„Sookie! Sookie!“ Tara Thorntonová, jedna z mých několika málo dobrých kamarádek ze střední školy, na mě volala z výšky tribuny. Zběsilými gesty mě přivolávala a já se na ni usmála a začala stoupat nahoru. Cestou jsem mluvila ještě s dalšími lidmi. Byl tam Mike Spencer, ředitel pohřebního ústavu, ve své oblíbené westernové parádě, babiččina dobrá přítelkyně Maxine Fortenberryová a její vnuk Hoyt, který se kamarádil s Jasonem. Uviděla jsem taky Sida Matta Lancastera, stařičkého právníka, zachumlaného vedle manželky.
Tara seděla se svým snoubencem Benedictem Talliem, kterému se říkalo „Vejce“. S nimi byl Benedictův nejlepší přítel, J. B. du Rone. Když jsem J. B. uviděla, začala se mi zvedat nálada a s ní i mé potlačené libido. J. B. mohl být klidně na obálce milostného románu, tak byl krásný. Naneštěstí neměl v hlavě mozek, jak jsem zjistila, když jsem s ním šla párkrát na rande. Často jsem si říkala, že takřka ani nemusím používat duševní štít, když jsem s J. B., protože nemá žádné myšlenky ke čtení.
„Ahoj, jak se vede?“
„Ohromně!“ řekla Tara se společenským výrazem v obličeji. „A co ty? Neviděla jsem tě milion let!“ Tmavé vlasy měla ostříhané do krátkého pážecího účesu a od její rtěnky by chytil papír, tak ohnivou měla barvu. Byla oblečená do zašle bílé a černé, s červenou šálou, aby projevila týmového ducha. Pili společně s Vejcem z papírového kelímku, které se prodávaly na stadionu. Vylepšili si to, bourbon byl cítit až ke mně. „Poposedni, J. B., ať si můžu sednout k tobě,“ řekla jsem taky s úsměvem.
„Jasně, Sookie,“ řekl a vypadal moc šťastně, že mě vidí. To byl jeden z půvabů J. B. K dalším patřily dokonalé bílé zuby, absolutně rovný nos, tvář tak mužná a přitom hezká, že měl člověk sto chutí pohladit ho po lících, široký hrudník a útlý pas. Možná už ne tak útlý jak býval, jenomže J. B. byl člověk, a to bylo Dobro. Uvelebila jsem se mezi Vejce a J. B., a Vejce se ke mně obrátil s přiopilým úsměvem.
„Chceš napít, Sookie?“
Na pití si moc nepotrpím, protože následky vídám denně. „Ne, děkuji,“ řekla jsem. „Jak se máš, Vejce?“
„Dobře,“ řekl po krátké úvaze. Vypil toho víc než Tara. Vypil toho moc.
Mluvili jsme o společných přátelích a známých až do výkopu, a pak už byla jediným tématem hovoru hra. Vlastně Hra, protože každé utkání za posledních padesát let spočívalo v kolektivní paměti Bon Temps a tahle hra se srovnávala se všemi ostatními hrami, tihle hráči se všemi minulými. Dokonce jsem se dokázala i trochu bavit, protože jsem si vypěstovala duševní zaštítění v takovém rozsahu, že se mi dařilo předstírat, že lidé jsou přesně takoví, jak říkají – protože jsem absolutně neposlouchala zevnitř.
J. B. se tulil blíž a blíž, když mě nejdříve zahrnul komplimenty stran mých vlasů a postavy. Maminka naučila J. B. už v útlém věku, že chválené ženy rovná se šťastné ženy, a tahle prostá filozofie držela nějakou dobu J. B. hlavu nad vodou.
„Pamatuješ se na tu doktorku z nemocnice, Sookie?“ zeptal se mě najednou během druhé čtvrtiny.
„Ano. Doktorka Sonntagová. Vdova.“ Na vdovu byla mladá, a na doktorku ještě mladší. Představila jsem ji J. B.
„Nějakou dobu jsme spolu chodili. Já a doktorka,“ řekl užasle.
„Hele, to je ohromné!“ Doufala jsem v to. Připadalo mi, že by se doktorce Sonntagové určitě hodilo to, co J. B. může nabídnout, a J. B. potřeboval… no, potřeboval někoho, kdo se o něj bude starat.
„Ale pak ji přeložili zpátky do Baton Rouge,“ řekl. Vypadal trochu zaraženě. „Nejspíš se mi po ní stýská.“ Naši malou nemocnici odkoupil systém zdravotní péče a doktoři z pohotovosti tu sloužili vždycky čtyři měsíce v rámci kolečka. Pevněji mě objal kolem ramen. „Ale jsem děsně rád, že tě vidím,“ ujistil mě.
Požehnej pánbů! „J. B., mohl bys za ní zajet do Baton Rouge,“ navrhla jsem. „Proč to neuděláš?“
„Je doktorka. Nemá moc volna.“
„Pro tebe by si čas udělala.“
„Myslíš?“
„Pokud není absolutně blbá,“ prohlásila jsem.
„To bych mohl. Tuhle večer jsem s ní mluvil telefonem. Říkala, že lituje, že tam nejsem.“
„To byl hodně silný náznak, J. B.“
„Myslíš?“
„Jasně.“
Zatvářil se dychtivěji. „Tak tedy zítra pojedu do Baton Rouge,“ opakoval. Políbil mě na tvář. „Potěšila jsi mě, Sookie.“
„No, J. B., nápodobně.“ Dala jsem mu pusu na rty, jen letmou.
Pak jsem uviděla Billa, jak na mě zírá.
On a Portia byli v sousedním sektoru sedadel, skoro až dole. Obrátil se a díval se nahoru na mě.
Kdybych to plánovala, nemohlo by to vyjít líp. Byl to velkolepý okamžik ve stylu „Kašlu Na Něj“.
Ale pokazil se mi.
Prostě jsem po něm toužila.
Odvrátila jsem oči a usmála se na J. B., a celou tu dobu jsem netoužila po ničem než sejít se s Billem pod tribunami a mít s ním sex hned na místě. Chtěla jsem, aby mi stáhl kalhoty a stoupl si za mě. Chtěla jsem, aby mě přiměl sténat.
Byla jsem sama sebou tak šokovaná, že jsem nevěděla, co dělat. Cítila jsem, jak rudnu ve tváři. Nedokázala jsem ani předstírat úsměv.
Po chvilce mi došlo, že je to skoro legrace. Byla jsem vychovaná tak konvenčně, jak jen to bývá možné, vzhledem k mému neobvyklému postižení. Přirozeně jsem se poučila o faktech života hodně brzy, protože jsem dokázala číst myšlenky (a jako dítě jsem neměla kontrolu nad tím, co vstřebávám). A vždycky mi představa sexu připadala hodně zajímavá, třebaže totéž postižení vedlo k tomu, že jsem o něm měla tak rozsáhlé teoretické znalosti, až mi to bránilo učinit teorii praxí. Koneckonců je těžké zabývat se doopravdy sexem, když víte, že váš partner lituje, že tam místo vás nemá Taru Thorntonovou (například), nebo když doufá, že jste nezapomněla přinést kondom, nebo když v duchu kritizuje části vašeho těla. K úspěšnému sexu se musíte soustředit na to, co partner dělá, aby vás nerozptylovalo to, co si myslí.
S Billem jsem neslyšela vůbec nic. A byl tak zkušený, tak uhlazený, tak absolutně se věnoval tomu, aby na to šel správně! Vypadalo to, že jsem stejně závislá jako Hugo.
Zbytek utkání jsem seděla, usmívala se a kývala, když mi připadalo, že se to hodí, a snažila jsem se nedívat dolů a doleva. Po vystoupení v poločase jsem zjistila, že jsem neslyšela ani jedinou z písniček, které hrála kapela. Ani jsem si nevšimla sóla Tařiny sestřenice, která byla mažoretka. Když se dav zvolna přemisťoval na parkoviště poté, co Bon Temps Hawks vyhráli 28:18, slíbila jsem odvézt J. B. domů. Vejce už mezitím trochu vystřízlivěl, takže jsem si byla celkem jistá, že si s ním Tara poradí, ale ulevilo se mi, když si také sedla za volant.
J. B. bydlel blízko centra v polovině dvojdomku. Velmi mile mě zval dál, ale já řekla, že musím domů. Mohutně jsem ho objala a doporučila mu, aby zavolal doktorce Sonntagové. Pořád ještě jsem neznala její křestní jméno.
Slíbil, že to udělá, jenomže u J. B. jeden nikdy neví.
Pak jsem musela zastavit a natankovat u jediné noční benzínky, kde jsem vedla dlouhý hovor s Arleniným bratrancem Derrickem (který byl tak statečný, aby si bral noční směny), takže jsem dorazila domů o trochu později, než jsem měla v plánu.
Když jsem odemkla domovní dveře, vyšel ze tmy Bill. Beze slova mě popadl za paži a obrátil k sobě, a pak mě políbil. Ve vteřině jsme byli přitisknutí na dveře a jeho tělo se rytmicky pohybovalo proti mému. Sáhla jsem jednou rukou za sebe, zápolila se zámkem a klíč se nakonec otočil. Vklopýtali jsme do domu a on mě obrátil čelem k pohovce. Chytla jsem se jí rukama a přesně, jak jsem si představovala, mi stáhl kalhoty a už byl ve mně.
Vydala jsem chraplavý zvuk, který jsem ze svého hrdla ještě nikdy nevyloudila. Bill vydával stejně primitivní zvuky. Asi jsem nedokázala zformulovat slovo. Ruce měl pod mým svetrem a moje podprsenka byla roztržená vedví. Byl neúnavný. Po prvním vyvrcholení jsem se málem zhroutila. „Ne!“ zavrčel, když jsem ochabovala, a bušil dál. Pak zrychlil tempo, až jsem skoro vzlykala, a pak mi roztrhl svetr a jeho zuby našly mé rameno. Vydal hluboký, strašný zvuk, a pak, po několika dlouhých vteřinách bylo po všem.
Oddechovala jsem, jako bych běžela míli, a Bill se taky chvěl. Aniž by se obtěžoval znovu si zapnout oblečení, otočil mě čelem k sobě a znovu sklonil hlavu k mému rameni, aby olízal ranku. Když přestala krvácet a začala se hojit, velmi zvolna sundával všechno, co jsem měla na sobě. Dole mě očistil, nahoře mě líbal.
„Jsi cítit po něm,“ bylo jediné, co řekl. Dál vymazával ten pach a nahrazoval ho vlastním.
Pak jsme byli v ložnici a já se stačila zaradovat, že jsem ráno čistě povlékla, než znovu sklonil svá ústa k mým.
Jestliže jsem až do té chvíle měla pochybnosti, opustily mě. Nespal s Portií Bellefleurovou. Nevěděla jsem, co má za lubem, ale opravdový vztah s ní neměl. Vsunul pode mě paže a tiskl mě k sobě tak pevně, jak jen to bylo možné, líbal mě na šíji, hnětl mi boky, přejížděl prsty po stehnech a líbal podkolení. Nořil se do mě. „Roztáhni nohy, Sookie,“ šeptal svým studeným temným hlasem, a já poslechla. Zase byl připravený a drsný, jako by se snažil něco dokazovat.
„Buď něžný,“ promluvila jsem poprvé.
„To nejde! Bylo to moc dlouho. Příště budu něžný, přísahám,“ řekl, zatímco přejížděl jazykem podél linie mé čelisti. Jeho tesáky mě škrábly na krku. Tesáky, jazyk, ústa, prsty, mužství – bylo to, jako bych se milovala s tasmánským ďáblem. Byl všude a všude měl naspěch.
Když se na mě sesul, byla jsem vyčerpaná. Posunul se, aby ležel vedle mě, jednu nohu přehozenou přes mé, jednu paži přes mou hruď. Stejně dobře si mě mohl ocejchovat žhavým železem, ale to by pro mě nebyla taková zábava.
„Není ti nic?“ zamumlal.
„Až na to, že jsem se párkrát srazila s cihlovou zdí,“ řekla jsem nezřetelně.
Oba jsme na chvíli usnuli, ale Bill se vzbudil první, jako vždycky v noci. „Sookie,“ řekl tiše. „Miláčku. Vzbuď se!“
„Úú,“ řekla jsem a zvolna přicházela k vědomí. Poprvé po několika týdnech jsem procitala s mlhavým přesvědčením, že se světem je všechno v pořádku. S mírnou nevolí jsem si uvědomila, že to v pořádku zdaleka není. Otevřela jsem oči. Bill byl přímo nade mnou.
„Musíme si promluvit,“ uhladil mi vlasy z obličeje.
„Tak mluv!“ Už jsem byla vzhůru. Nelitovala jsem sexu, ale toho, že jsme si spolu museli probrat naše problémy.
„V Dallasu jsem se dal unést,“ řekl hned. „To se upírům stává, když se naskytne tak zřejmá příležitost k lovu. Byli jsme napadení. Máme právo lovit ty, kteří nás chtějí zabít.“
„To je návrat do časů bezpráví,“ řekla jsem.
„Ale upíři loví, Sookie! Máme to v povaze,“ řekl velmi vážně. „Jako leopardi, jako vlci. Nejsme lidé. Můžeme se za ně vydávat, když se snažíme žít s lidmi… ve vaší společnosti. Někdy si můžeme vzpomenout, jaké to bylo, být mezi vámi, jedni z vás. Ale nejsme stejná rasa. Nejsme už ze stejného těsta.“
Promyslela jsem si to. Opakoval mi to znovu a znovu různými slovy už od té doby, co jsme se začali vídat.
Anebo možná on vídal mě, ale já neviděla jeho – jasně, opravdově. Bez ohledu na to, jak často jsem si říkala, že jsem smířená s jeho jinakostí, uvědomila jsem si, že pořád ještě od něj očekávám, že bude reagovat tak, jak by na jeho místě reagoval J. B. du Rone nebo Jason, nebo pastor z našeho kostela.
„Myslím, že mi to konečně dochází,“ řekla jsem. „Ale musíš pochopit, že někdy se mi ta odlišnost nebude líbit. Někdy musím odejít a vychladnout. Opravdu se budu snažit. Vážně tě miluju.“ Když jsem se vynasnažila slíbit mu, že mu vyjdu na půl cesty vstříc, připomněla jsem si vlastní žal. Popadla jsem ho za vlasy a převalila tak, abych se na něj dívala shora. Zahleděla jsem se mu přímo do očí.
„A teď mi pověz, co děláš s Portií!“
Billovy velké dlaně spočívaly na mých bocích, když mi to vysvětloval.
„Přišla za mnou, když jsem se vrátil z Dallasu, hned první večer. Četla o tom, co se tam stalo, a zajímalo ji, jestli neznám někoho, kdo tam tenkrát byl. Když jsem řekl, že jsem tam byl sám – o tobě jsem se nezmínil – Portia řekla, že podle jejích informací některé zbraně, použité při útoku, pocházely z jednoho podniku v Bon Temps, ze Sheridanových Sportovních potřeb. Zeptal jsem se jí, odkud to ví. Prohlásila, že mi to jako právnička nemůže prozradit. Zeptal jsem se jí, proč jí to dělá takové starosti, pokud mi o tom jinak nemá už co říct. Řekla, že je dobrá občanka a nesnáší pohled na to, jak jsou jiní občané pronásledováni. Zeptal jsem se jí, proč přišla za mnou, a ona řekla, že jsem jediný upír, kterého zná.“
Tomu jsem věřila asi stejně, jako že se Portia potají věnuje břišním tancům.
Přimhouřila jsem oči a zamyslela se nad tím. „Portia zvysoka kašle na práva upírů,“ řekla jsem. „Možná se ti chtěla dostat do kalhot, ale právní problémy upírů jsou jí ukradené.“
„Dostat se mi do kalhot? Ty máš ale výrazy!“
„Ale vždyť to neslyšíš poprvé,“ řekla jsem trochu zaraženě.
Zavrtěl hlavou, tvář mu pobaveně jiskřila. „Dostat se mi do kalhot,“ opakoval zvolna. „Já bych byl ve tvých kalhotách, kdybys nějaké měla.“ Přejel dlaněmi nahoru a dolů, aby mi to předvedl.
„Nech toho!“ řekla jsem. „Snažím se přemýšlet.“
Jeho dlaně mi tiskly boky, pak povolily. Pohyboval mnou po svém těle nahoru a dolů. Začalo mi dělat obtíže formovat myšlenky.
„Dost, Bille!“ řekla jsem. „Poslouchej! Myslím, že se Portia chce s tebou ukazovat, aby ji mohli pozvat do toho údajného sexklubu tady v Bon Temps.“
„Sexklub?“ zeptal se Bill se zájmem, aniž by ho to v nejmenším zarazilo.
„Ano, neříkala jsem ti snad… Ach Bille, ne… Bille, já jsem ještě vyčerpaná od posledně… Ach! Ach, Bože.“ Jeho ruce mě svíraly svou ohromnou silou a navedly mě cílevědomě přímo na jeho ztuhlost. Začal mnou zase houpat, dopředu a dozadu. „Ach,“ řekla jsem, rázem ztracená. Před očima mi pluly barvy a pak jsem se houpala tak rychle, že jsem ani nestačila sledovat své pohyby. Konec přišel u obou současně a několik minut jsme se k sobě tiskli a oddechovali.
„Už nikdy bychom se neměli odloučit,“ řekl Bill.
„Já nevím, tohle za to skoro stojí.“
Jeho tělo se ještě trochu zachvělo. „Ne,“ řekl. „Je to báječné, ale já bych docela rád prostě na pár dní odjel z města, než abych se s tebou zase hádal.“ Vykulil oči. „Opravdu jsi Erikovi vysála z ramene kulku?“
„Jo, řekl, že to musím udělat, než se mu uzavře v těle.“
„Řekl ti, že měl v kapse nůž?“
To mě zarazilo. „Ne. Měl? Proč to udělal?“
Bill zvedl obočí, jako bych řekla něco úplně absurdního.
„Hádej!“ řekl.
„Abych mu sála rameno? To nemůžeš myslet vážně.“
Bill jen dál skepticky hleděl.
„Ale, Bille! Já mu na to skočila. Počkej chvíli – on byl postřelený! Ta kulka mohla zasáhnout mě, ale místo toho trefila jeho. Střežil mě.“
„Jak?“
„No, ležel na mně.“
„Tak vidíš!“ Na Billovi v té chvíli nebylo nic staromódního. Na druhé straně měl ve tváři hodně staromódní výraz.
„Ale, Bille… Chceš říct, že je tak mazaný?“
Znovu to zdvižené obočí.
„Ležet na mně není zas tak velké blaho,“ namítala jsem, „aby se někdo kvůli tomu nechal postřelit. Propána! To je praštěný!“
„Dostal tím do tebe trochu své krve.“
„Jen pár kapek. Zbytek jsem vyplivla,“ řekla jsem.
„Pár kapek stačí, když je někdo tak starý jako Erik.“
„Stačí na co?“
„Teď o tobě bude některé věci vědět.“
„Jako třeba konfekční velikost?“
Bill se usmál, což nebyla vždycky uklidňující podívaná. „Ne, ale třeba co cítíš. Hněv, chtíč, lásku.“
Pokrčila jsem rameny. „To mu k ničemu nebude.“
„Patrně to není moc důležité, ale dávej si odteď pozor,“ varoval mě Bill. Vypadal dost vážně.
„Pořád nemůžu uvěřit, že by se někdo postavil tak, aby koupil zásah místo mě, jen pro naději, že spolknu kapku jeho krve, až mu tu kulku budu vyndávat. To je směšné. Víš, mně to připadá, že jsi nadhodil tohle téma, abych tě přestala vyslýchat kvůli Portii, jenže to se nestane. Podle mého Portia věří, že když s tebou bude chodit, někdo ji pozve do toho sexklubu, protože když je ochotná spát s upírem, bude ochotná ke všemu. To si oni myslí,“ dodala jsem kvapně při pohledu do Billovy tváře. „Takže Portia si představuje, že tam půjde, ledacos se dozví, zjistí, kdo ve skutečnosti zabil Lafayetta a Andy z toho bude venku.“
„To je složitý plán.“
„Můžeš ho popřít?“ Byla jsem hrdá, že mě napadlo slovo popřít.
„Abych řekl pravdu, nemůžu.“ Znehybněl. Pohled měl upřený, ani nemžikl a ruce se mu uvolnily. Protože Bill nedýchá, byl absolutně nehybný.
Nakonec mrkl. „Bylo by lepší, kdyby mi řekla pravdu hned na začátku.“
„Doufám, že jsi s ní neměl sex,“ konečně jsem si přiznala, že už jen tato pouhá možnost mě málem oslepila žárlivostí.
„Já si říkal, kdy se mě zeptáš,“ pravil klidně. „Jako bych někdy spal s někým od Bellefleurů. Ne, neměla ani sebemenší touhu provozovat se mnou sex. Dokonce jí bylo zatěžko jen předstírat, že ho chce na nějaké pozdější schůzce. Portia není dobrá herečka. Většinou, když jsme spolu, mě vláčí nazdařbůh hledat to tajné skladiště zbraní, které si tady uložilo Společenstvo. Říká, že je skrývají všichni sympatizanti Společenstva.“
„Tak proč jí na to přistupuješ?“
„Je na ní něco čestného. A já chtěl zjistit, jestli budeš žárlit.“
„Aha, chápu! Tak co myslíš?“
„Myslím,“ řekl, „že už tě, doufám, nikdy neuvidím blíž než metr od toho hezkého blba.“
„J. B.? Jsem jako jeho sestra,“ řekla jsem.
„Zapomínáš, žes pila mou krev, a já poznám, co cítíš,“ řekl Bill. „Myslím, že úplně sesterský vztah k němu nemáš.“
„Tím by se vysvětlovalo, proč jsem tady s tebou v posteli, viď?“
„Miluješ mě.“
Rozesmála jsem se s ústy na jeho hrdle.
„Už bude svítat,“ řekl. „Musím jít.“
„Fajn, zlato!“ Usmála jsem se na něj, když sbíral své oblečení. „Hele, dlužíš mi svetr a podprsenku. Dvě podprsenky. Jednu mi roztrhl Gabe, takže to je pracovní úraz. A tys mi roztrhl dneska v noci druhou, a taky svetr.“
„Právě proto jsem koupil obchod s ženskými oděvy,“ prohlásil jako by nic. „Abych mohl trhat, když to na mě přijde.“
Se smíchem jsem si zase lehla. Mohla jsem si ještě pár hodin pospat. Ještě pořád jsem se usmívala, když odcházel z mého domu, a probudila jsem se uprostřed dopoledne s takovou lehkostí v srdci, jakou jsem už hodně dlouho nezažila. (No, připadalo mi to jako hodně dlouho.) Šla jsem trochu opatrně do koupelny a napustila si plnou vanu horké vody. Když jsem se začala umývat, ucítila jsem něco v ušních lalůčcích. Stoupla jsem si ve vaně a podívala se do zrcadla nad umyvadlem. Připnul mi ty topasové náušnice, zatímco jsem spala.
Pan Poslední Slovo.
*
Protože jsme se znovu sešli tajně, dostala jsem jako první pozvání do klubu já. Nikdy mě nenapadlo, že by k tomu mohlo dojít, ale když se to stalo, uvědomila jsem si, že pokud Portia usoudila, že by ji tam mohli pozvat, protože chodí s upírem, pak já jsem rozhodně mladší maso.
K mému překvapení a znechucení byl tím, kdo to téma nanesl, Mike Spencer. Mike byl ředitelem pohřebního ústavu a koronerem v Bon Temps, a nebyl mezi námi vždycky úplně srdečný vztah. Nicméně jsem ho znala odmalička a byla jsem zvyklá projevovat mu úctu, kterýžto zvyk je těžké porušit. Mike měl na sobě svůj funebrácký úbor, když přišel tehdy večer k Merlottovi, protože šel z pohřbu paní Cassidyové. Tmavý oblek, bílou košili, tlumeně proužkovanou kravatu a naleštěné polobotky Mike Spencera změnily – ve skutečnosti měl raději vázanky bolo a špičaté kovbojské holínky.
Protože Mike byl nejméně o dvacet let starší než já, vždycky jsem ho brala jako staršího člověka a úplně mě šokovalo, když mě oslovil. Seděl sám, což už bylo dost neobvyklé, aby to stálo za povšimnutí. Přinesla jsem mu hamburger a pivo. Zatímco mi platil, řekl jako by nic: „Sookie, pár se nás sejde zítra večer u Jan Fowleové, v domě u jezera, a napadlo nás, jestli bys nemohla přijít.“
Mám štěstí, že mám dobře vycvičený obličej. Bylo mi, jako by se mi pod nohama otevřela jáma, a dokonce se mi udělalo trochu špatně od žaludku. Okamžitě jsem pochopila, ale nemohla jsem tomu uvěřit. Otevřela jsem mu svou mysl, zatímco ústa říkala: „Říkal jste ‚pár se nás sejde?‘ Kdo tam bude, pane Spencere?“
„Co kdybys mi říkala Mike, Sookie?“ Kývla jsem a celou tu dobu jsem se mu dívala do hlavy. Krindapána! Škyt. „No, budou tam i tvoji přátelé. Vejce, Portia a Tara. Hardawayovi.“
Tara a Vejce… to mě vážně šokovalo.
„Co se děje na těch večírcích? Jen se tam pije a tancuje?“ To nebyla tak nerozumná otázka. Aťsi sebevíc lidí vědělo, že údajně umím číst myšlenky, skoro nikdy tomu nevěřili bez ohledu na sebevětší množství důkazů opaku, které měli možnost vidět. Mike prostě nedokázal uvěřit, že dokážu přijímat obrazy a pochody, probíhající v jeho hlavě.
„No, trošku divočíme. Říkali jsme si, že když ses rozešla s přítelem, třeba by ses chtěla trochu odvázat.“
„Možná přijdu,“ řekla jsem bez velkého nadšení. Nebylo by dobré působit příliš dychtivě. „Kdy?“
„No, zítra v deset večer.“
„Díky za pozvání,“ řekla jsem, jako bych se rozpomněla na dobré způsoby, a pak jsem se odploužila se spropitným. Ve volných chvilkách, které se mi během zbytku směny naskytly, jsem zuřivě přemýšlela.
K čemu bude dobré, když tam půjdu? Opravdu se mohu dozvědět něco, co by vyřešilo záhadu Lafayettovy smrti? Andyho Bellefleura jsem neměla nijak moc ráda a Portii jsem teď měla ráda ještě míň, ale nebylo by spravedlivé, kdyby snad byl Andy obžalován a měl zničenou pověst kvůli něčemu, co nezavinil. Na druhé straně bylo jasné, že mi nikdo z přítomných na večírku v domě u jezera nesvěří žádná temná tajemství, dokud se tam nestanu pravidelnou návštěvnicí, a na to jsem prostě neměla žaludek. Ani jsem si nebyla jistá, jestli přečkám jedno shromáždění. To poslední, oč jsem stála, bylo vidět mé přátele a sousedy, jak se „odvazují“.
„Co se děje, Sookie?“ zeptal se Sam. Stál u mě tak blízko, až jsem nadskočila.
Podívala jsem se na něj a litovala, že se nemůžu zeptat, co tomu říká. Sam byl silný a šlachovitý, a taky byl chytrý. Účetnictví, objednávky, údržba a plánování – nic z toho jako by ho nikdy nezatěžovalo. Sam byl soběstačný a já ho měla ráda a důvěřovala jsem mu.
„Je mi jen trochu nanic,“ řekla jsem. „Co je s tebou, Same?“
„Včera večer jsem měl zajímavý telefonát, Sookie.“
„S kým?“
„S jednou pištivou ženskou z Dallasu.“
„Vážně?“ Přistihla jsem se, že se usmívám, doopravdy, ne tím šklebem, s jehož pomocí obvykle zakrývám nervozitu. „Nebyla to snad dáma mexického původu?“
„Mám za to, že ano. Mluvila o tobě.“
„Je bojovná,“ řekla jsem.
„Má spoustu přátel.“
„Takových, jaké bys chtěl mít?“
„Já už mám pár dobrých přátel,“ řekl Sam a krátce mi stiskl ruku. „Ale vždycky je milé znát lidi, kteří s tebou mají společné zájmy.“
„Takže jedeš do Dallasu?“
„Mohl bych. Prozatím mě zkontaktovala s nějakými lidmi v Rustonu, kteří také…“
Mění svůj vzhled, když je úplněk, dokončila jsem v duchu.
„Jak tě vystopovala? Neřekla jsem jí tvé jméno, naschvál, protože jsem nevěděla, jestli bys o to stál.“
„Vystopovala tebe,“ řekl Sam. „A zjistila si, kdo je tvůj šéf, přes místní… lidi.“
„Jak to, že ses s nimi nikdy neskamarádil sám od sebe?“
„Dokud jsi mi neřekla o té menádě,“ odpověděl Sam, „vůbec jsem si neuvědomoval, že se musím ještě tolik učit.“
„Same, snad ses s ní nebavil?“
„Strávil jsem s ní pár večerů v lesích, ano. Jako Sam, i v té druhé kůži.“
„Ale ona je tak zlá!“ vyhrkla jsem.
Samovi ztuhla záda. „Je to nadpřirozená bytost, jako já,“ řekl klidně. „Není hodná ani zlá, prostě jen je.“
„Ale, kecy!“ Nemohla jsem uvěřit, že mi tohle říká zrovna Sam. „Jestli tě krmí takovými řečmi, pak od tebe něco chce.“ Vzpomněla jsem si, jak by ta menáda byla krásná, nebýt těch krvavých skvrn. A ty by Samovi, jako měnivci, nevadily. „Aha,“ řekla jsem a zaplavilo mě poznání. Ne že bych dokázala číst jasně Samovy myšlenky, protože byl nadpřirozená bytost, ale mohla jsem se napojit na jeho emocionální stav, který byl – rozpačitý, nadržený, vzdorovitý a nadržený.
„Aha,“ opakovala jsem poněkud škrobeně. „Promiň, Same, nechtěla jsem mluvit nehezky o někom, koho… koho, hm…“ Sotva jsem mohla říct „šukáš“, třebaže by to bylo přiléhavé. „S kým trávíš čas,“ dokončila jsem chabě. „Určitě je báječná, když ji líp poznáš. Samozřejmě skutečnost, že mi rozsekala záda na krvavé cáry, asi trochu souvisí s mými předsudky vůči ní. Budu se snažit být vstřícnější.“ Odešla jsem převzít objednávku a nechala Sama stát s otevřenými ústy.
Nechala jsem Billovi vzkaz na záznamníku. Nevěděla jsem, co Bill zamýšlí s Portií, a usoudila jsem, že je tu možnost, že s ním bude ještě někdo další, až si bude přehrávat vzkazy, takže jsem řekla: „Bille, dostala jsem na zítřek pozvání na večírek. Dej mi vědět, jestli myslíš, že bych tam měla jít.“ Nepředstavila jsem se, protože pozná můj hlas. Možná mu Portia nechala stejný vzkaz, kterážto myšlenka mě prostě rozzuřila.
Když jsem tu noc jela domů, napůl jsem doufala, že tam Bill bude čekat, aby mě zase eroticky přepadl, ale v domě i na dvoře bylo ticho. Nálada se mi zvedla, když jsem si všimla, že mi bliká světlo na záznamníku.
„Sookie,“ řekl Billův příjemný hlas, „nechoď do lesa! Menáda nebyla spokojená s naším holdem. Erik bude zítra večer v Bon Temps, aby s ní vyjednával, a možná ti zavolá. Ti – druzí – z Dallasu, ti, kteří ti pomohli, žádají neslýchanou náhradu od upírů z Dallasu, takže tam letím s Anubisem, abych se s nimi, se Stanem, setkal. Víš, kde budu bydlet.“
Jejdamane! Bill nebude v Bon Temps, aby mi pomohl, a je mimo můj dosah. Opravdu je? Byla jedna hodina po půlnoci. Vytočila jsem číslo do Tichého břehu, které jsem si zaznamenala do zápisníku. Bill se ještě nehlásil na recepci, ačkoliv jeho rakev (kterou recepční označil jako „zavazadla“) už dorazila do jeho pokoje. Nechala jsem vzkaz, který jsem musela formulovat tak ostražitě, až byl možná nesrozumitelný.
Byla jsem opravdu unavená, protože předchozí noc jsem toho moc nenaspala, ale neměla jsem v úmyslu jít na zítřejší večírek sama. Zhluboka jsem vzdychla a zavolala do Transfuzie, upířího baru ve Shreveportu.
„Dovolali jste se do Transfuzie, kde nemrtví každou noc znovu ožívají,“ řekl ze záznamu hlas Pam. Pam byla spolumajitelkou. „Chcete-li znát otvírací hodiny, stiskněte jedničku. Chcete-li si udělat rezervaci, stiskněte dvojku. Chcete-li hovořit s živým člověkem nebo mrtvým upírem, stiskněte trojku. Anebo chcete-li zanechat humorný žertovný vzkaz na našem záznamníku, vězte tohle: my si vás najdeme.“
Stiskla jsem trojku.
„Transfuzia,“ řekla Pam, jako by byla znuděnější, než kdy kdo byl.
„Ahoj,“ odpověděla jsem vesele, abych potlačila její nudu. „Tady je Sookie, Pam. Je tam Erik?“
„Hypnotizuje hmyz,“ řekla Pam. Pochopila jsem to tak, že Erik je roztažený v křesle v hlavním podlaží baru, vypadá nádherně a nebezpečně. Bill mi vyprávěl, že několik upírů má s Transfuzií smlouvu, že se tam ukáže jednou dvakrát týdně na určitou dobu, aby tam nepřestali chodit turisté. Erik jako majitel měl službu skoro každou noc. Byl tam ještě jeden bar, kam chodili upíři dobrovolně, bar, kam nikdy nevkročil turista. Já v něm nikdy nebyla, protože upřímně řečeno, v práci si užiju barů dost a dost.
„Mohla bys mi ho dát k telefonu, prosím pěkně?“
„Ale dobrá,“ řekla mrzutě. „Prý jste si to v Dallasu náramně užili,“ řekla při chůzi. Ne, že bych slyšela její kroky, ale hluk v pozadí sílil a slábl jako příboj.
„Nezapomenutelně.“
„Co říkáš Stanu Davisovi?“
Hmmm. „Je to originál.“
„Mně osobně se ten jeho pitomej ujetej kukuč líbí.“
Byla jsem ráda, že v telefonu nevidí můj užaslý výraz. Nikdy mě nenapadlo, že Pam má ráda i chlapy. „Rozhodně se nezdálo, že by s někým chodil,“ řekla jsem, jak doufám, ledabyle.
„Aha. Možná si brzy udělám prázdniny v Dallasu.“
Taky pro mě byla novinka, že se upíři zajímají o sebe navzájem. Nikdy jsem vlastně neviděla dva upíry spolu.
„Jsem tady,“ řekl Erik.
„A já jsem tady.“ Trochu mě pobavila Erikova technika telefonování.
„Sookie, moje malá kulkosavko,“ řekl láskyplně a vroucně.
„Eriku, můj velký kecálisto!“
„Potřebuješ něco, miláčku?“
„Nejsem tvůj miláček a ty to víš, to za prvé. Za druhé – Bill říkal, že sem zítra večer přijedeš?“
„Ano, budu se trmácet lesem a hledat menádu. Naše obětiny v podobě starého vína a mladého býka jí nepřipadají dostatečné.“
„Vy jste jí přivedli živého býka?“ Na chvíli mě rozptýlila představa Erika, jak žene krávu do tahače, jak ji odváží na odpočívadlo u dálnice a potom ji postrkuje mezi stromy.
„Ano, to vskutku ano. Pam, Indira a já.“
„Byla to zábava?“
„Ano,“ řekl mírně překvapeně. „Už je to několik staletí, co jsem měl naposledy co činit s živým dobytkem. Pam je městská holka. Indira má příliš zbožnou úctu vůči býkům, než aby nám nějak moc pomohla. Ale jestli chceš, zavolám ti, až budeme převážet zvířata příště, a můžeš jet s námi.“
„Díky, to by bylo milé,“ řekla jsem celkem s jistotou, že mi nikdy nezavolá. „Důvod, proč ti volám, je, že potřebuji, abys šel se mnou zítra na jeden večírek.“
Dlouhé mlčení.
„Ty už nespíš s Billem? Ta rozmíška, kterou jste měli v Dallasu, je nastálo?“
„Měla jsem říct: ‚Potřebuju na zítřejší večer tělesného strážce.‘ Bill je v Dallasu.“ Plácla jsem se do čela hřbetem ruky. „Víš, to je na dlouhé vysvětlování, ale situace je taková, že potřebuju jít zítra na večírek, který je opravdu jen… no, je to něco jako… orgie? A potřebuju někoho s sebou pro případ… prostě pro každý případ.“
„To je úžasné,“ řekl Erik fascinovaným tónem. „A protože budu nablízku, myslela sis, že bych ti mohl dělat doprovod? Na orgie?“
„Dokážeš vypadat skoro lidsky,“ řekla jsem.
„To jsou lidské orgie? Odkud jsou upíři vyloučeni?“
„Jsou to orgie lidí, kteří nevědí, že přijde upír.“
„Takže čím lidštěji budu vypadat, tím menší ze mě půjde strach?“
„Ano, potřebuju jim číst myšlenky. Vybrat mozky. A když je přiměju myslet na určitou věc a vyberu jim při tom mozky, pak odtamtud můžeme vypadnout.“ Měla jsem už ohromný nápad, jak je přiměju myslet na Lafayetta. Problémem bude vysvětlit to Erikovi.
„Takže chceš, abych šel na lidské orgie, kde nebudu vítán, a chceš, abychom odešli dřív, než si to užiju?“
„Ano,“ skoro jsem vykvikla úzkostí. Když už, tak už. „A… myslíš, že bys mohl předstírat, že jsi gay?“
Nastalo dlouhé ticho. „V kolik hodin tam musím být?“ zeptal se Erik tiše.
„Hm! V půl desáté? Abych tě stihla informovat?“
„V půl desáté u tebe doma.“
„Odnáším telefon zpátky,“ sdělila mi Pam. „Co jsi řekla Erikovi? Vrtí hlavou ze strany na stranu a oči má zavřené.“
„Směje se aspoň trošičku?“
„Pokud ano, tak to není vidět,“ opáčila Pam.
2024 ©