Metr ode mě skosil Trudi výstřel z brokovnice.
Obarvené tmavě rudé vlasy nabyly jiného odstínu červeni a její otevřené oči na mě zůstaly nehybně zírat. Barman Chuck byl jenom raněn, protože mu poskytla ochranu konstrukce baru.
Erik ležel na mně. Vzhledem k tomu, jak jsem byla potlučená, to bylo velmi bolestivé a já ho užuž chtěla odstrčit. Pak jsem si uvědomila, že kdyby byl zasažen kulkami, nejspíš by to přežil. Ale já ne. Přijala jsem tedy s povděkem jeho ochranu na ty hrůzné minuty první vlny útoku, kdy pušky, brokovnice a pistole znovu a znovu pálily do předměstského sídla.
Instinktivně jsem zavřela oči, dokud palba trvala. Sklo se tříštilo, upíři řvali, lidé ječeli. Rámus mě ohlušoval a současně mě zaplavovala přílivová vlna desítek mozků, spuštěných na nejvyšší výkon. Když začala opadat, vzhlédla jsem do Erikových očí. Bylo to neuvěřitelné, ale byl vzrušený. Usmál se na mě. „Já věděl, že jednou skončíš pode mnou,“ řekl.
„Snažíš se mě naštvat, abych zapomněla, jak se bojím?“
„Ne, jen využívám příležitosti.“
Zavrtěla jsem se ve snaze dostat se zpod něj a on řekl: „Jé, udělej to ještě! Je to ohromný pocit.“
„Eriku, ta holka, se kterou jsem si právě povídala, leží metr od nás a chybí jí kus hlavy.“
„Sookie,“ řekl s náhlou vážností, „já už jsem mrtvý pár set let. Jsem na to zvyklý. Ale není úplně mrtvá. Ještě je v ní jiskra života. Chceš, abych ji převedl?“
Šokem jsem nebyla schopná slova. Jak bych já mohla rozhodnout?
A během minuty, kdy jsem o tom uvažovala, řekl: „Už je pryč.“
Zatímco jsem na něj užasle zírala, nastalo úplné ticho. Jediným hlukem v domě bylo vzlykání Farrellova raněného milence, který si tiskl oběma rukama stehno zrudlé krví. Zvenčí se ozývaly vzdálené zvuky vozidel, odjíždějících ve spěchu poklidnou předměstskou ulicí. Útok skončil. Těžko se mi dýchalo a uvažovala jsem, co mám udělat teď. Přece bych měla něco udělat, nějak jednat?
Nikdy jsem se nedostala blíž k válce.
Místnost byla plná křiku těch, kteří přežili, a zuřivého vytí upírů. Vzduchem se jako sníh snášely kousky čalounění z pohovky a křesel. Na všem bylo rozbité sklo a do místnosti proudil žár noci. Několik upírů už bylo na nohou a vyráželo ven, pronásledovat útočníky. Joseph Velasquez byl mezi nimi, jak jsem si všimla.
„Už není důvod otálet,“ vzdychl žertovně Erik a zvedl se ze mě. Podíval se na sebe. „Vždycky si zničím košili, když jsem s tebou.“
„Do háje, Eriku!“ S nemotorným spěchem jsem se zvedla na kolena. „Krvácíš. Zasáhli tě. Bille! Bille!“ Vlasy se mi svezly po ramenou, jak jsem se obracela ze strany na stranu a prohledávala místnost. Naposledy jsem ho viděla v rozhovoru s černovlasou upírkou, které rostly vlasy nad čelem do výrazné špičky. Trochu mi připomínala Sněhurku. Teď jsem si napůl stoupla, pátrala jsem po podlaze a viděla jsem ji ležet těsně u okna. Něco jí vyčnívalo z hrudi. Okno zasáhl výstřel z brokovnice a několik střepů zalétlo do místnosti. Jeden z nich jí proťal hruď a zabil ji. Bill nebyl nikde na dohled, mezi živými ani mezi mrtvými.
Erik si stáhl promáčenou košili a podíval se na své rameno. „Kulka zůstala v ráně, Sookie,“ procedil skrze zuby. „Vysaj ji.“
„Co?“ zůstala jsem na něj civět.
„Jestli ji nevysaješ, zaroste mi do těla. Když jsi taková fajnovka, dojdi pro nůž a vyřízni ji.“
„Ale to já nedokážu!“ V mé maličké večerní kabelce sice byl kapesní nožík, ale neměla jsem zdání, kam jsem ji odložila, a nedokázala jsem dát dohromady myšlenky, abych ji šla hledat.
Vycenil na mě zuby. „Koupil jsem to kvůli tobě. Dokážeš ji ze mě dostat. Nejsi žádný zbabělec.“
Násilím jsem se uklidnila. Použila jsem jeho odhozenou košili místo tamponu. Krvácení se zpomalovalo a když jsem nakoukla do rozervaného masa, kulku jsem viděla. Kdybych měla dlouhé nehty jako Trudi, mohla bych ji vyndat, ale moje prsty jsou krátké a tupé a nehty si stříhám nakrátko. Rezignovaně jsem vzdychla.
Sklonila jsem se k Erikovu rameni.
Erik vydal dlouhý sten, když jsem sála, a já ucítila, jak mi kulka vskočila do úst. Měl pravdu. Koberec stěží mohl být ještě špinavější, než už byl, takže i když mi to opravdu připadalo jako rouhání, vyplivla jsem kulku na podlahu spolu s většinou krve ze svých úst. Ale trochu jsem jí musela spolknout. Rameno se mu už hojilo. „V tomhle pokoji to čpí krví,“ zašeptal.
„No tak!“ řekla jsem a vzhlédla. „To bylo nejhrubší…“
„Máš rty od krve.“ Uchopil mou tvář oběma dlaněmi a políbil mě.
Není těžké reagovat, když vás políbí mistr. A možná bych si to i užila – no, víc užila – kdybych se tolik nebála o Billa, protože přiznejme si to, dotek smrti má tyto účinky. Člověk si musí znovu potvrdit fakt, že je naživu. Ačkoliv upíři vlastně nejsou, zdá se, že vůči tomuhle syndromu nemají o nic víc imunity než lidé, a Erikovo libido procitlo, protože v místnosti byla krev.
Jenže já se bála o Billa a byla jsem v šoku z tolika násilí, takže jsem sice na dlouhou žhavou chvilku zapomněla na hrůzy kolem sebe, ale pak jsem se odtáhla. Erikovy rty teď byly od krve. Zvolna si je olízl. „Jdi hledat Billa,“ řekl nezřetelným hlasem.
Znovu jsem se podívala na jeho rameno a viděla, že se rána začíná zavírat. Zvedla jsem kulku z koberce, jakkoli byla od krve, a zabalila ji do cáru z Erikovy košile. Tehdy mi to připadalo jako pěkný suvenýr. Vlastně nevím, co mě to napadlo. Na podlaze v pokoji byli pořád ještě zranění a umírající, ale většina z těch, kteří ještě byli naživu, přijímala pomoc od ostatních lidí nebo dvou upírů, kteří se nepřidali k pronásledování.
V dálce zněly sirény.
Krásné domovní dveře byly roztříštěné a děravé. Ustoupila jsem stranou, abych je otevřela, jen pro případ, že by venku zůstal nějaký osamělý odstřelovač na číhané, ale nestalo se nic. Vykoukla jsem kolem zárubně.
„Bille?“ zavolala jsem. „Není ti nic?“
Právě v té chvíli se vracel zpátky na dvůr a ve tváři byl doslova růžový.
„Bille,“ řekla jsem a připadala jsem si stará, špinavá a šedivá. Břicho mi naplnila tupá hrůza, jež byla ve skutečnosti hlubokým zklamáním.
Zastavil se.
„Stříleli na nás a některé z nás zabili,“ řekl. Tesáky se mu zaleskly, zářil vzrušením.
„Právě jsi někoho zabil.“
„V sebeobraně.“
„Ze msty.“
Mezi tím byl jasný rozdíl, alespoň v mé mysli a v tom okamžiku. Vypadal ohromeně.
„Ani ses nepodíval, jestli se mi nic nestalo,“ řekla jsem. Jednou upír, vždycky upír. Tygři nemění své pruhy. Starého psa novým kouskům nenaučíš. V duchu jsem slyšela všechna varování, kterými mě všichni vždycky krmili ještě v klidu a míru u nás doma.
Obrátila jsem se a šla zpátky do domu, kráčela jsem nevšímavě mezi krvavými skvrnami, chaosem a nepořádkem, jako bych takové věci vídala dnes a denně. Něco z toho, co jsem viděla, jsem ani nezaznamenala, až příští týden mi v mozku najednou naskakovaly spatřené obrazy, třeba záběr roztříštěné lebky zblízka, nebo tepna, z níž tryskala krev. V tom okamžiku pro mě bylo důležité najít kabelku. Našla jsem ji hned napodruhé. Zatímco se Bill zabýval raněnými, aby se mnou nemusel mluvit, vyšla jsem z domu, nastoupila do auta z půjčovny a navzdory své úzkosti jsem vyjela. Zůstat v tomhle domě bylo horší, než strach z provozu velkoměsta. Vyrazila jsem od domu těsně předtím, než přijela policie.
O několik bloků dál jsem zaparkovala před knihovnou a vytáhla z přihrádky mapu. Ačkoliv to trvalo dvakrát déle, než mělo, protože mi mozek skoro nefungoval, našla jsem si, jak se dostanu na letiště.
A jela jsem tam. Podle směrovacích tabulí jsem našla půjčovnu aut, zaparkovala před ní, nechala klíčky uvnitř a odkráčela. Koupila jsem si letenku na nejbližší let do Shreveportu, který startoval za hodinu. Děkovala jsem Bohu, že mám u sebe vlastní kreditní kartu.
Protože jsem ještě nikdy nevolala z telefonního automatu, trvalo mi pár minut, než jsem si s ním poradila. Měla jsem štěstí, zastihla jsem Jasona a ten slíbil, že na mě počká na letišti.
Časně ráno jsem už byla doma v posteli.
Plakat jsem začala až další den.
2024 ©