S námahou jsem se obrátila a podívala na osvětlený ciferník hodin na nočním stolku. Ještě nesvítalo, ale úsvit přijde brzy. Bill už byl ve své rakvi, víko bylo zavřené. Proč jsem vzhůru? Zamyslela jsem se nad tím.
Něco musím udělat. Nějaká část mé osoby zkoprněla úžasem nad mou pitomostí, když jsem si navlékla šortky a tričko a vklouzla nohama do sandálů. V zrcadle, kterému jsem věnovala jen letmý pohled, jsem vypadala ještě hůř. Stoupla jsem si zády k němu, abych si vykartáčovala vlasy. K mému úžasu a radosti stála moje kabelka na stole v obývacím pokoji. Někdo ji v noci přinesl z hlavního štábu Společenstva. Strčila jsem do ní plastikový klíč a namáhavě se vydala ztichlými chodbami.
Barry už nebyl ve službě, a ten, kdo ho vystřídal, byl příliš dobře vyškolený, než aby se mě ptal, proč tady sakra chodím, když vypadám, jako by mě přejel vlak. Zavolal mi taxík a já řekla řidiči, kam potřebuji jet. Řidič se na mě podíval ve zpětném zrcátku. „Nechtěla byste radši do nemocnice?“ zeptal se nejistě.
„Ne. Tam už jsem byla.“ To ho zrovna neuklidnilo.
„Když s vámi ti upíři tak špatně zacházejí, proč se s nimi stýkáte?“
„Tohle mi udělali lidi,“ řekla jsem. „Ne upíři.“
Vyrazili jsme. Provoz byl řídký, protože byla neděle ráno před svítáním. Trvalo jen patnáct minut, než jsme se ocitli na místě, kde jsem byla včera večer, na parkovišti Společenstva.
„Můžete na mě počkat?“ zeptala jsem se řidiče. Byl to šedesátník, hodně prošedivělý, a chyběl mu jeden přední zub. Měl na sobě kostkovanou košili s draky místo knoflíků.
„To hádám můžu,“ řekl. Vytáhl zpod sedadla western od Louise L’Amoura, rozsvítil si stropní světlo a dal se do čtení.
V záři sodíkových výbojek nebyly na parkovišti žádné viditelné stopy nočních událostí. Zbývala tu jen dvě vozidla a já usoudila, že je tu včera večer někdo nechal. Jedno z těch aut bylo patrně Gabeovo. V duchu jsem se ptala, zda měl Gabe rodinu. Doufala jsem, že ne. Za prvé byl takový sadista, že by jim určitě znepříjemňoval život, a za druhé, nadosmrti by se museli v duchu ptát, jak a proč zemřel. Co budou Steve a Sarah Newlinovi dělat teď? Zbylo ve Společenstvu dost členů, aby mohlo dál existovat? Zásoby a zbraně jsou patrně ještě v kostele. Možná se zásobovali pro případ apokalypsy.
Z temných stínů vedle kostela se vynořila nějaká postava. Godfrey. Pořád byl svlečený do půli těla a pořád vypadal jako svěží šestnáctiletý koloušek. Jen cizozemský vzhled tetování a jeho oči usvědčovaly tělo ze lži.
„Přišla jsem se podívat,“ řekla jsem, když byl těsně u mě, ačkoliv by asi bylo přesnější říci „podat svědectví“.
„Proč?“
„Dlužím ti to.“
„Jsem zlé stvoření.“
„Ano, jsi.“ Tohle prostě nikam nevede. „Ale udělal jsi něco dobrého, zachránil jsi mě před Gabem.“
„Tím, že jsem zabil dalšího člověka? Moje svědomí ten rozdíl sotva pozná. Bylo jich tuze moc. Aspoň jsem tě ušetřil trochy ponížení.“
Jeho hlas mě bral za srdce. Sílící světlo na obloze bylo dosud tak slabé, že bezpečnostní světla na parkovišti zůstávala rozsvícená, a v jejich záři jsem zkoumala mladou, mladičkou tvář.
Zčistajasna jsem se absurdně rozplakala.
„To je hezké,“ řekl Godfrey. Jeho hlas už byl vzdálený. „Nakonec pro mě někdo pláče. To jsem tedy nečekal.“ Odstoupil do bezpečné vzdálenosti.
A pak vyšlo slunce.
*
Když jsem se vrátila do taxíku, řidič odložil knihu.
„Oni tam dělají nějaký oheň?“ zeptal se. „Měl jsem dojem, že vidím kouř. Málem jsem se šel podívat, co se děje.“
„Už je po všem,“ řekla jsem.
*
Asi tak dva kilometry jsem si otírala obličej a pak jsem zírala z okna, jak se z noci vynořovaly úseky města.
Po návratu do hotelu jsem znovu vstoupila do našeho pokoje. Stáhla jsem si šortky, ulehla na postel a zrovna když jsem se připravovala na dlouhé období bdění, tvrdě jsem usnula.
Bill mě probudil při západu slunce, svým oblíbeným způsobem. Tričko jsem měla vyhrnuté a jeho tmavé vlasy mě šimraly na hrudi. Bylo to jako probudit se v půli cesty, takříkajíc, jeho ústa tuze něžně sála jedno z ňader, o nichž říkal, že jsou nejkrásnější na světě. Počínal si velmi opatrně se svými tesáky, které byly úplně vysunuté. To byl jen jeden z důkazů jeho vzrušení. „Cítíš se na to, bude tě to těšit, když budu moc, moc opatrný?“ šeptal mi do ucha.
„Jestli se mnou budeš zacházet, jako bych byla ze skla,“ zamumlala jsem, protože jsem věděla, že to dokáže.
„Ale to není jako sklo,“ řekl a něžně pohyboval rukou. „Je to teplé. A mokré.“
Zajíkla jsem se.
„Tolik? Ubližuju ti?“ Jeho ruka se pohybovala důrazněji.
„Bille!“ vypravila jsem ze sebe. Přiložila jsem své rty na jeho a jeho jazyk spustil ve známém rytmu.
„Lehni si na bok,“ zašeptal. „Já se o všechno postarám.“
A postaral.
„Proč jsi byla napůl oblečená?“ zeptal se později. Vstal, aby si přinesl láhev krve z pokojové ledničky, a ohříval si ji v mikrovlnce. Nevzal si ode mě žádnou krev z obav o můj oslabený tělesný stav.
„Šla jsem se podívat, jak Godfrey umírá.“
Zablýskl na mě očima. „Cože?“
„Godfrey se setkal s úsvitem.“ Věta, která mi kdysi připadala trapně melodramatická, mi vyplynula z úst docela přirozeně.
Nastalo dlouhé ticho.
„Jak jsi věděla, že to udělá? Jak jsi věděla, kde?“
Pokrčila jsem rameny, jak jen to jde, když ležíte v posteli. „Zkrátka jsem si spočítala, že se bude držet svého původního plánu. Vypadal, že je hodně umanutý. A zachránil mi život. To bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat.“
„Projevil kuráž?“
Pohlédla jsem Billovi do očí. „Umřel hodně statečně. Moc chtěl odejít.“
Neměla jsem zdání, co si Bill myslí. „Musíme jít za Stanem,“ řekl. „Povíme mu to.“
„Proč musíme jít zase za Stanem?“ Kdybych nebyla tak zralá ženská, byla bych začala trucovat. Takhle mě Bill obdařil jedním z těch svých pohledů.
„Musíš mu povědět co víš, aby se dal přesvědčit, že jsme vykonali svou službu. Taky je tu ta záležitost s Hugem.“
To stačilo, aby na mě padla zasmušilost. Byla jsem tak rozbolavělá, že se mi dělalo špatně při pouhé myšlence, že by se mé pokožky dotýkalo víc šatstva, než je nezbytně nutné, navlékla jsem si tedy dlouhé béžové šaty bez rukávů, zhotovené z jemného úpletu, opatrně vklouzla nohama do sandálů a byla jsem oblečená. Bill mi vykartáčoval vlasy a zapnul náušnice, protože zvedat ruce pro mě bylo nepříjemné, a usoudil, že potřebuji zlatý řetízek. Vypadala jsem, jako bych šla na večírek ambulantního oddělení pro týrané ženy. Bill zavolal dolů, aby přivezli auto z půjčovny před vchod. Kdy to auto dorazilo do podzemní garáže, jsem netušila. Ani jsem nevěděla, kdo to zařídil. Bill řídil. Už jsem se nedívala z okna. Z Dallasu mi bylo nanic.
Když dorazil k domu na Green Valley Road, panoval tam stejný klid jako předevčírem. Sotva nás ale vpustili, zjistila jsem, že se to tam hemží upíry. Přijeli jsme uprostřed uvítacího večírku pro Farrella, který stál v obývacím pokoji a objímal kolem ramen hezkého mladíka, jemuž mohlo být všehovšudy tak osmnáct. Farrell měl v jedné ruce láhev PravoKrve nula negativní a jeho společník měl kolu. Upír byl skoro stejně zrůžovělý ve tváři jako chlapec.
Farrell mě nikdy doopravdy neviděl, takže byl potěšený, že se se mnou může seznámit. Byl od hlavy k patě oblečený do westernového kostýmu a když se skláněl nad mou rukou, čekala jsem, že uslyším cvaknout ostruhy.
„Jste tak krásná,“ řekl přemrštěně, mávaje lahví syntetické krve, „že kdybych spal se ženskými, dostalo by se vám na celý týden mé soustředěné pozornosti. Vím, že jste rozpačitá z těch modřin, ale ty jen podtrhují vaši krásu.“
Nedokázala jsem se ubránit smíchu. Nejenže jsem chodila jako osmdesátiletá, ale levou stranu obličeje jsem měla modročernou.
„Bille Comptone, ty máš ale upírskou kliku,“ řekl Farrell Billovi.
„Jsem si toho dobře vědom,“ usmál se Bill, třebaže poněkud chladně.
„Je statečná a krásná!“
„Díky, Farrelli. Kde je Stan?“ Rozhodla jsem se přerušit ten proud chvály. Nejenže to Billa znervózňovalo, ale také Farrellův mladý společník začínal být nějak moc zvědavý. Já měla v úmyslu vyprávět tenhle příběh ještě jednou, a jen jednou.
„Je v jídelně,“ řekl mladý upír, ten, který přivedl do jídelny chudinku Bethany, když jsme tu byli poprvé. To musel být určitě Joseph Velasquez. Měřil asi metr sedmdesát a díky svému hispánskému původu měl žemlovou pleť a tmavé oči dona, kdežto upírský stav mu dával upřený nemrkající pohled a okamžitou ochotu škodit. Rozhlížel se po místnosti a čekal na malér. Usoudila jsem, že je to jakýsi délesloužící seržant tohoto hnízda. „Rád vás oba uvidí.“
Rozhlédla jsem se po všech upírech a hrstce lidí ve velkých místnostech domu. Erika jsem neviděla. V duchu jsem se ptala, zda se už nevrátil do Shreveportu. „Kde je Isabel?“ zeptala jsem se Billa šeptem.
„Isabel je trestána,“ řekl tiše, skoro neslyšně. Nechtěl o tom mluvit hlasitěji, a když Bill usoudil, že je to moudrý nápad, pochopila jsem, že mám radši držet pusu. „Přivedla do hnízda zrádce, a musí za to pykat.“
„Ale…“
„Pssst!“
Vstoupili jsme do jídelny a našli tam stejný dav jako v obývacím pokoji. Stan seděl v tomtéž křesle, měl na sobě doslova tentýž oděv, jako když jsem ho viděla naposledy. Vstal, když jsme vstoupili, a podle toho, jak to udělal, jsem pochopila, že nás tím ostatním označuje za významné osoby.
„Slečno Stackhouseová,“ řekl formálně a velmi opatrně mi potřásl rukou. „Bille!“ Stan mě zkoumal pohledem, vybledlé modři jeho očí neunikla žádná podrobnost z mých zranění. Brýle měl opravené izolepou. Stan byl důkladný, pokud šlo o přestrojení.
„Prosím povězte nám, co vás potkalo včera, a nic nevynechejte,“ řekl.
Tohle mi neodolatelně připomínalo, jak Archie Goodwin vždy podával hlášení Nero Wolfovi. „Billa to bude nudit,“ řekla jsem v naději, že se z toho odříkávání vyvléknu.
„Billovi nevadí, když se bude chvíli nudit.“
Nedalo se tomu vyhnout. Vzdychla jsem a začala tím, jak mě Hugo vyzvedl z hotelu Tichý břeh. Snažila jsem se vynechat ze svého vyprávění Barryho, protože jsem nevěděla, jak by mu bylo příjemné, kdyby se o něm dozvěděli upíři z Dallasu. Mluvila jsem o něm jen jako o „poslíčkovi z hotelu“. Samozřejmě si mohli zjistit, o koho jde, kdyby se snažili.
Když jsem se dostala k tomu, jak Gabe poslal Huga do Farrellovy cely a pak se mě pokusil znásilnit, rty se mi zkřivily do křečovitého úsměvu. Tvář jsem měla tak napjatou, až mi připadalo, že snad popraská.
„Proč to dělá?“ zeptal se Stan Billa, jako bych tam nebyla.
„Když je napjatá…,“ řekl Bill.
„Aha.“ Stan se na mě zadíval ještě zamyšleněji. Zvedla jsem ruce a začala si stahovat vlasy do ohonu. Bill mi podal z kapsy gumičku a já si se značným nepohodlím stáhla vlasy do těsného ocásku, abych kolem něj mohla gumičku třikrát omotat.
Když jsem povídala Stanovi o pomoci, kterou mi poskytli měnivci, předklonil se. Chtěl vědět víc, než jsem řekla, ale stejně bych žádná jména neprozradila. Soustředěně se zamyslel, když jsem mu pověděla, jak mě vysadili u hotelu. Nevěděla jsem, zda mám do vyprávění zahrnout i Erika, nakonec jsem ho úplně vynechala. Neměl být v Kalifornii. Řekla jsem, že jsem šla nahoru do našeho pokoje čekat na Billa.
A pak jsem mu řekla o Godfreyovi.
K mému úžasu Stan zřejmě nebyl schopný přijmout Godfreyovu smrt. Přiměl mě, abych mu to celé zopakovala. Otočil se v křesle zády, když jsem mluvila. Za jeho zády mě Bill konejšivě pohladil. Když se Stan otočil zpátky k nám, utíral si oči červeně potřísněným kapesníkem. Takže je pravda, že upíři dovedou plakat. A je pravda, že slzy upírů jsou krvavé.
Plakala jsem spolu s ním. Za staletí znásilňování a zabíjení dětí si Godfrey zasloužil smrt. V duchu jsem se ptala, kolik lidí se ocitlo ve vězení za zločiny, které spáchal Godfrey. Ale Godfrey mi pomohl, a navíc s sebou vláčel nejobrovitější náklad viny a žalu, s jakým jsem se kdy setkala.
„Taková rozhodnost a odvaha!“ řekl Stan obdivně. Vůbec netruchlil, ale utápěl se v obdivu. „To mě rozplakalo.“ Řekl to takovým způsobem, že jsem pochopila, že to měla být ohromná pocta. „Když Bill tuhle v noci Godfreye identifikoval, poptal jsem se a zjistil, že náležel do jednoho hnízda v San Francisku. Jeho druzi z hnízda budou truchlit, až se to dozvědí. A také až se dozvědí, jak zradil Farrella. Ale ta jeho odvaha dodržet slovo, splnit svůj plán!“ Ta zřejmě Stana ohromila.
Byla jsem celá rozbolavělá. Vyhrabala jsem z kabelky lahvičku tylenolu a vysypala si dva do dlaně. Na Stanovo gesto mi mladý upír přinesl sklenici vody a já k jeho překvapení řekla: „Děkuji.“
„Já děkuji vám za vaši námahu,“ řekl Stan dosti prudce, jako by si náhle vzpomněl na dobré způsoby. „Odvedla jste práci, na kterou jsme vás najali, a ještě víc. Díky vám jsme našli a osvobodili Farrella včas, a mrzí mě, že jste přitom utrpěla takovou škodu.“
To se náramně podobalo propuštění.
„Omluvte mě,“ řekla jsem a posunula se v křesle dopředu. Bill za mnou udělal prudký pohyb, ale já na něj nedbala.
Stan zvedl světlé obočí. „Ano? Váš šek bude zaslán poštou vašim zástupcům ve Shreveportu, jak bylo dohodnuto. Prosím, zůstaňte s námi dnes večer, oslavíme Farrellův návrat.“
„Naše dohoda byla taková, že pokud to, co zjistím, bude mít za následek zjištění viny u nějakého člověka, nebude ten člověk potrestán upíry, ale bude předán policii. Aby se s ním vypořádal soudní systém. Kde je Hugo?“
Stan sklouzl očima z mé tváře a upřel je na Billa, který stál za mnou. Jako by se beze slov ptal Billa, proč nedokáže svého člověka líp ovládat.
„Hugo a Isabel jsou spolu,“ řekl Stan tajemně.
Moc jsem chtěla vědět, co to znamená. Ale byla jsem vázána svou ctí, abych to prokoukla. „Takže nedodržíte dohodu?“ řekla jsem s vědomím, že je to pro Stana skutečná výzva.
Mělo by se říkat „je hrdý jako upír“. Hrdí jsou všichni, a já zaútočila na Stanovu hrdost. Náznak, že je nečestný, upíra rozzuřil. Málem jsem couvla, tak strašidelně se náhle tvářil. Skutečně v něm po několika vteřinách nezbylo nic lidského. Rty se mu odtáhly od zubů, tesáky se prodloužily, tělo se nahrbilo a jako by prodloužilo.
Po chvilce vstal a strohým škubnutím ruky naznačil, že ho mám následovat. Bill mi pomohl vstát a vydali jsme se za Stanem do hlubin domu. Muselo tam být nejméně šest ložnic, a všechny dveře do nich byly zavřené. Zpoza jedněch dveří vycházely nezaměnitelné zvuky sexu. K mé úlevě jsme tyhle dveře minuli. Vyšli jsme nahoru po schodech, které pro mě byly dost nepohodlné. Stan se vůbec neohlédl a nikdy nezpomalil. Vyšel po schodech přesně stejným tempem, jakým chodil. Zastavil se u dveří, které vypadaly jako všechny ostatní. Odemkl je. Ustoupil stranou a pokynul mi, abych vstoupila.
To se mi nechtělo – ach, vůbec ne! Ale musela jsem. Postoupila jsem kupředu a nahlédla dovnitř.
Kromě tmavomodrého koberce od zdi ke zdi byla místnost prázdná. Isabel byla přikována ke stěně na jedné straně pokoje – stříbrem, samozřejmě. Hugo byl na druhé straně. Také přikovaný. Oba bděli a oba se přirozeně podívali na dveře.
Isabel pokývla, jako bychom se potkaly v obchodě, ačkoliv byla nahá. Viděla jsem, že má zápěstí a kotníky měkce vypodložené, aby ji stříbro nepopálilo, ačkoliv ji řetězy stejně připravovaly o veškerou sílu.
Hugo byl také nahý. Nedokázal od Isabel odtrhnout oči. Sotva se na mě podíval, kdo jsem, a hned se zase vrátil pohledem k ní. Snažila jsem se setřást rozpaky, protože mi to připadalo komické, ale asi to bylo poprvé, kdy jsem v životě viděla jiného nahého dospělého než Billa.
Stan řekl: „Ona se z něj nemůže nakrmit, ačkoliv má hlad. On s ní nemůže mít sex, ačkoliv je závislý. Tohle je jejich trest, na celé měsíce. Co by se Hugovi stalo u lidského soudu?“
Uvažovala jsem. Co vlastně Hugo provedl nezákonného?
Oklamal upíry v tom, že se ocitl v dallaském hnízdě na základě podvodu. To jest, opravdu miloval Isabel, ale její společníky zradil. Hmmm! Na to není zákon.
„Dal štěnici do jídelny,“ řekla jsem. To bylo protizákonné. Aspoň jsem si to myslela.
„Jak dlouho by za to byl ve vězení?“ zeptal se Stan.
Dobrá otázka. Dlouho ne, odhadovala jsem. Lidská porota by mohla odposlech upířího doupěte dokonce považovat za oprávněný. Vzdychla jsem, což Stanovi místo odpovědi stačilo.
„Za co ještě by Huga zavřeli?“ zeptal se.
„Zavedl mě do Společenstva pod falešnou záminkou… To není protizákonné. On… no, on…“
„Přesně tak.“
Hugův uchvácený pohled se vůbec neodtrhoval od Isabel.
Hugo zapříčinil zlo a napomáhal zlu stejně jistě, jako se zla dopustil Godfrey.
„Jak dlouho je tady budete držet?“ zeptala jsem se.
Stan pokrčil rameny. „Tři nebo čtyři měsíce. Huga budeme samozřejmě krmit. Isabel ne.“
„A pak?“
„Pustíme ho z pout prvního. Dostane den náskok.“
Billova ruka se sevřela na mém zápěstí. Nechtěl, abych kladla ještě nějaké otázky.
Isabel na mě pohlédla a kývla. Jí to připadalo spravedlivé, říkala ‚V pořádku‘. Nastavila jsem dlaně před sebe v gestu „stop“ a řekla jsem: „V pořádku.“ Obrátila jsem se a vydala se zvolna a opatrně po schodech dolů.
Ztratila jsem trochu na cti, ale za žádnou cenu mě nenapadalo, co jiného bych mohla udělat. Čím víc jsem se o tom snažila přemýšlet, tím jsem byla zmatenější. Nejsem zvyklá přemýšlet o morálních problémech. Věci jsou buď špatné, nebo ne.
No, tohle byla šedá zóna. Pár věcí do ní zapadalo, třeba jako spát s Billem, ačkoliv jsme nebyli manželé, nebo říct Arlene, že jí ty šaty sluší, i když v nich ve skutečnosti vypadala příšerně. Billa jsem si vlastně nemohla vzít. Nebylo to legální. Ale na druhou stranu – ani se mě nezeptal.
Mé myšlenky se potulovaly v neurčitém kruhu kolem zoufalého páru v horní ložnici. Ke svému úžasu jsem litovala mnohem víc Isabel než Huga. Hugo se koneckonců provinil aktivním zlem. Isabel byla vinna pouze nedbalostí.
Měla jsem spoustu času probírat v duchu znovu a znovu podobné myšlenkové vzorce, končící ve slepých uličkách, protože Bill si užíval večírku. Byla jsem na smíšeném upírsko-lidském večírku teprve párkrát, a tahle společnost byla nejistá i po dvou letech legálně uznávaného vampirismu. Neskrývané pití – tedy vysávání krve – z lidí bylo absolutně ilegální, a já vám tady říkám, že v hlavním štábu dallaských upírů se tenhle zákon přísně dodržoval. Čas od času jsem viděla nějaký pár zmizet na chvíli nahoře, ale všichni lidé se vraceli naprosto zdrávi. Já to vím, protože jsem je počítala a sledovala.
Bill se zapojil před tolika měsíci, že pro něj byla očividně učiněná nádhera být pohromadě s jinými upíry. Byl tedy hluboce pohroužený do rozhovoru hned s tím, hned s oním upírem, vzpomínali na Chicago ve dvacátých letech nebo na investiční příležitosti v rozmanitých upírských společnostech po celém světě. Byla jsem fyzicky tak roztřesená, že jsem se spokojila sezením na měkkém gauči a pozorováním, přičemž jsem čas od času upila ze svého koktejlu. Barman byl příjemný mladík a chvilku jsme si povídali o barech. Mělo by mě těšit, že si odpočinu od obsluhování v Merlottově baru, ale ochotně bych se teď převlékla do uniformy a přijímala objednávky. Nebyla jsem zvyklá na velké změny ve své rutině.
Pak žuchla na gauč vedle mě žena, která mohla být o něco mladší než já. Ukázalo se, že chodí s upírem Josephem Velasquezem, s tím, co šel noc předtím s Billem do Centra Společenstva. Jmenovala se Trudi Pfeifferová. Trudi měla vlasy upravené do tmavě rudých bodlin, propíchnutý nos a jazyk a makabrózní nalíčení, včetně černé rtěnky. Hrdě mi sdělila, že se ta barva jmenuje Záhrobní rudá. Džínsy měla tak nízko na bocích, až jsem uvažovala, jak v nich vstává a usedá. Možná je nosila tak nízko, aby bylo vidět kroužek v pupíku. Úpletový vršek měla hodně krátký. Úbor, který jsem měla na sobě tu noc, kdy mě dostala menáda, v porovnání s jejím působil konzervativně. Takže z Trudi se toho dalo vidět opravdu hodně.
Když s ní člověk mluvil, nebyla tak bizarní, jak by se dalo soudit z jejího zevnějšku. Trudi studovala vysokou. Zjistila jsem – a poslouchala jsem absolutně legitimně – že když chodí s Josephem, mává tím červeným hadrem na býka. Tím býkem byli její rodiče, jak jsem pochopila.
„Dokonce by byli radši, kdybych chodila s někým černým,“ sdělila mi hrdě.
Snažila jsem se vypadat patřičně uznale. „Opravdu nesnášejí mrtvé, co?“
„To teda ne!“ Několikrát kývla a přehnaně zamávala černými nehty. Pila Dos Equis. „Máma vždycky říká: ‚Copak nemůžeš chodit s někým živým?‘“ Obě jsme se rozesmály.
„Tak co ty a Bill?“ Zahýbala obočím nahoru dolů na znamení, jak významná je to otázka.
„Chceš říct…“
„Jaký je v posteli? Joseph je kurva neuvěřitelný.“
Nemohu říci, že by mě to překvapilo, ale rozladilo mě to. Chvilku jsem nevěděla, co říct. „To jsem ráda,“ řekla jsem nakonec. Kdyby to byla má dobrá přítelkyně Arlene, třeba bych mrkla a usmála se, ale nechtělo se mi probírat svůj sexuální život s úplně cizí osobou, a skutečně jsem nechtěla nic vědět o ní a o Josephovi.
Trudi se vrhla pro další pivo a zůstala na kus řeči u barmana. Zavřela jsem oči úlevou a únavou a ucítila, jak se gauč vedle mě propadl. Stočila jsem pohled doprava, abych zjistila, kdo je mým novým společníkem. Erik. Ohromné!
„Jak je ti?“ zeptal se.
„Líp, než vypadám.“ To nebyla pravda.
„Viděla jsi Huga a Isabel?“
„Ano.“ Sklopila jsem oči ke svým rukám, složeným v klíně.
„Spravedlivé, nemyslíš?“
Myslela jsem si, že se mě Erik snaží provokovat.
„Svým způsobem ano,“ řekla jsem. „Pokud Stan dodrží slovo.“
„Neřeklas mu to, doufám.“ Ale Erik se tvářil jen pobaveně.
„Ne, neřekla. Ne tolika slovy. Všichni jste zatraceně hrdí.“
Zatvářil se překvapeně. „To je nejspíš pravda.“
„Přijel jsi mě jen zkontrolovat?“
„Do Dallasu?“
Kývla jsem.
„Ano.“ Pokrčil rameny. Měl na sobě úpletovou košili s pěkným béžovo-modrým vzorkem, a když pokrčil rameny, působila ta ramena mohutně. „Půjčujeme tě poprvé. Chtěl jsem vidět, že všechno běží hladce, i když tu nejsem oficiálně.“
„Myslíš, že Stan ví, kdo jsi?“
Ta myšlenka ho zřejmě zaujala. „Není to nijak těžké uhádnout,“ řekl posléze. „On by na mém místě udělal patrně totéž.“
„Myslíš, že od nynějška bys mě mohl prostě nechat doma a dát mně i Billovi pokoj?“ zeptala jsem se.
„Ne. Jsi příliš užitečná,“ řekl. „Kromě toho doufám, že čím víc mě budeš vídat, tím víc do tebe prorostu.“
„Jako plíseň?“
Rozesmál se, ale oči na mě upíral způsobem, který znamenal práci. A sakra!
„V těch úpletových šatech vypadáš obzvlášť vábně, když pod nimi nic nemáš,“ řekl Erik. „Kdybys opustila Billa a přišla za mnou z vlastní svobodné vůle, smířil by se s tím.“
„Ale já nic takového neudělám,“ řekla jsem a pak se za okraje mého vědomí něco zachytilo.
Erik mi začal říkat ještě něco, ale já mu položila dlaň na ústa. Pohnula jsem hlavou ze strany na stranu, jak jsem se snažila získat co nejlepší příjem; lépe to vysvětlit nedovedu.
„Pomoz mi vstát,“ řekla jsem.
Erik beze slova vstal a jemně mě zvedl na nohy. Cítila jsem, jak se mi obočí stahuje k sobě.
Byli kolem nás. Obkličovali dům.
Jejich mozky byly vytočené do horečnatého napětí. Kdyby prve Trudi neblábolila, možná bych je uslyšela, když se plížili kolem domu a obstupovali ho.
„Eriku,“ řekla jsem a snažila se pochytit co nejvíc myšlenek. Slyšela jsem odpočítávání, ach, Bože!
„K zemi!“ zařvala jsem z plných plic.
Všichni upíři poslechli.
Takže když Společenstvo zahájilo palbu, umírali lidé.
2024 ©