Zatímco jsem se soustředila na Barryho, v chodbě se ledacos dělo. Když jsem začala znovu poslouchat, byl už Steve zpátky. Také se snažil přistupovat ke Godfreyovi rozumně a pozitivně.
„No tak, Godfreyi,“ říkal, „pokud to nechceš udělat, stačí jen říct. Zaslíbil ses tomu, jako my všichni, a my do toho šli s veškerým očekáváním, že dodržíš slovo. Spousta lidí bude velmi zklamaná, jestli ztratíš odhodlání pro obřad.“
„Co uděláte s Farrellem? S tím Hugem a s tou blond ženskou?“
„Farrell je upír,“ řekl Steve, stále vlídným a rozumným tónem. „Hugo a ta ženská jsou upírské výtvory. Měli by také jít ke slunci, připoutáni k upírovi. To je úděl, který si vybrali zaživa, a měl by to být jejich úděl i ve smrti.“
„Jsem hříšník a vím to, takže až zemřu, půjde má duše k Bohu,“ řekl Godfrey. „Ale Farrell to neví. Až zemře, nebude mít šanci. Ten muž a žena také nedostali příležitost kát se. Je spravedlivé zabít je a odsoudit do pekel?“
„Musíme jít do mé kanceláře,“ řekl Steve rozhodně.
A já si konečně uvědomil, že to bylo Godfreyovým cílem od počátku. Bylo slyšet trochu šoupání nohama a já slyšela, jak Godfrey velmi zdvořile polohlasem říká: „Až po vás.“
Chtěl být poslední, aby za sebou mohl zavřít dveře.
Vlasy mi konečně uschly, osvobozené z paruky, pod níž byly promáčené potem. Visely mi kolem ramen v oddělených pramíncích, protože jsem si je během rozhovoru nehlučně uvolňovala ze sponek. Zdálo by se, že je to podružnost, když člověk poslouchá, jak se rozhoduje o jeho osudu, ale já se musela nějak zaměstnat. Teď jsem opatrně zastrčila sponky do kapsy, prohrábla si prsty tu pocuchanou změť a připravila se vyplížit z kostela.
Opatrně jsem vykoukla ze dveří. Ano, Stevovy dveře byly zavřené. Po špičkách jsem se vykradla z tmavé kanceláře, zahnula doleva a pokračovala ke dveřím vedoucím do svatyně. Velmi tiše jsem stiskla kliku a lehounce je otevřela. Vstoupila jsem do svatyně, kde bylo velice šero. Obrovskými okny z barevného skla procházelo jen tolik světla, abych prošla uličkou, aniž bych zakopávala o lavice.
Pak jsem uslyšela hlasy, sílící, přicházející z protějšího křídla. Světla ve svatyni se rozsvítila. Skočila jsem do řady lavic a skulila se pod ně. Vstoupila rodinná skupina, všichni mluvili hlasitě, holčička kňourala, že přijde o nějaký oblíbený pořad v televizi, protože musela jít na otravnou praštěnou noční akci.
Za to dostala plácnutí po zadečku, aspoň to tak znělo, a tatínek jí řekl, že má štěstí, protože uvidí takový úžasný důkaz boží moci. Uvidí spasení naživo.
I za daných okolností jsem se nad tím zamyslela. V duchu jsem se ptala, zda tenhle otec skutečně chápe, že jeho vůdce připravuje pro farnost podívanou na upalování dvou upírů, z nichž nejméně jeden bude držet člověka, který také shoří. Uvažovala jsem, jak to bude dál s holčiččiným duševním zdravím po tomhle „úžasném důkazu boží moci“.
K mé nelibosti si rozložili spací pytle u stěny na protější straně svatyně a pořád mluvili. Aspoň že se v téhle rodině komunikovalo. Kromě ukňourané holčičky tu byly dvě starší děti, chlapec a dívka, a ti se jako opravdoví sourozenci hádali jako pes a kočka.
Kolem mé lavice přecupital pár malých červených střevíčků bez podpatků a zmizel ve dveřích do Stevova křídla. Napadlo mě, jestli skupina v jeho kanceláři ještě pořád debatuje.
Tytéž střevíčky znovu prošly po několika sekundách, tentokrát velmi rychle. Nad tím jsem se taky zamyslela.
Čekala jsem asi pět minut, ale nic se nedělo.
Od nynějška bude přicházet čím dál víc lidí. Teď nebo nikdy! Vykutálela jsem se zpod lavice a vstala. Měla jsem štěstí, všichni se dívali jinam, když jsem vstala, a rázně jsem zamířila ke dvojitým dveřím v zadní stěně kostela. Podle jejich náhlého mlčení jsem poznala, že mě zahlédli.
„Ahoj!“ zavolala matka. Vstala vedle jasně modrého spacího pytle. Její nehezká tvář byla naplněná zvědavostí. „Ty musíš být ve Společenstvu nová! Já jsem Francie Polková.“
„Ano,“ zavolala jsem a snažila se, aby to znělo vesele. „Mám fofr! Popovídáme si později!“
Přistoupila blíž. „Ty sis ublížila?“ zeptala se. „Vypadáš – promiň – strašně. To je krev?“
Podívala jsem se na blůzu. Na hrudi jsem měla několik skvrnek.
„Upadla jsem,“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo lítostivě. „Musím jet domů, trochu se ošetřit, převléct a tak. Vrátím se!“
Zahlédla jsem ve tváři Francie Polkové pochyby. „V kanceláři je lékárnička, co kdybych pro ni zaběhla?“ zeptala se.
Ať tě to ani nenapadne! „Víš, musím si vzít taky čistou blůzu,“ řekla jsem. Nakrčila jsem nos abych dala najevo, jak se mi nechce chodit celou noc v zakrvácené a ušpiněné blůze.
Právě těmi dveřmi, jimiž jsem chtěla vyjít ven, vstoupila jiná žena. Zůstala tam stát, naslouchala rozhovoru a tmavýma očima těkala sem a tam, mezi mnou a odhodlanou Francií.
„Hej, holka!“ řekla s lehkým přízvukem ta malá hispánská žena, měnivka, a objala mě. Pocházím z prostředí, kde jsme se často objímali, a automaticky jsem její objetí opětovala. Významně mě přitom štípla.
„Jak se vede?“ zeptala jsem se vesele. „Dávno jsme se neviděly.“
„Ale znáš to, pořád to samé,“ řekla. Zářivě se na mě usmála, ale v očích měla ostražitost. Vlasy měla spíš hodně tmavě hnědé než černé, a byly hrubé a bohaté. Její pleť měla barvu mléčného karamelu a na ní byly tmavé pihy. Bujné rty si nalíčila výrazně fuchsiovou rtěnkou. Měla velké bílé zuby, které na mě blýskaly z jejího širokého úsměvu. Shlédla jsem na její nohy. Červené střevíčky bez podpatků.
„Hele, pojď se mnou ven na cigaretu,“ řekla jsem.
Francie Polková se zatvářila spokojeněji.
„Luno, copak nevidíš, že tvoje kamarádka potřebuje jít k doktorovi?“ řekla důležitě.
„Máš pár boulí a modřin,“ řekla Luna, prohlížejíc si mě. „Zase jsi spadla, holka?“
„Však víš, jak máma pořád říká: ‚Marigold, ty jsi jako slon v porcelánu‘.“
„Ta tvoje máma,“ potřásla Luna znechuceně hlavou. „Jako by tě tím naučila šikovnosti!“
„Co můžu dělat?“ pokrčila jsem rameny. „Omluvíš nás, Francie?“
„No jasně,“ řekla. „Nejspíš se ještě uvidíme.“
„Jasně, že uvidíme,“ řekla Luna. „Nedala bych si to ujít ani za nic na světě.“
A s Lunou jsem vyšla ze sněmovní síně Společenstva slunce. Zuřivě jsem se soustředila na to, abych šla rovně, aby si Francie nevšimla mého kulhání a nepojala ještě větší podezření.
„Díkybohu,“ řekla jsem, když jsme byly venku.
„Poznala jsi, co jsem zač,“ řekla rychle. „Jak jsi to poznala?“
„Mám přítele, který je měnivec.“
„Kdo to je?“
„Není odtud. A nepovím ti to bez jeho souhlasu.“
Zírala na mě, všechno předstírané přátelství v tom okamžiku zmizelo.
„Fajn, to respektuju,“ řekla. „Proč jsi tady?“
„Co je ti do toho?“
„Právě jsem ti zachránila kůži.“
Na tom něco bylo, hodně na tom bylo! „Fajn. Jsem telepatka a najal mě váš zdejší vůdce upírů, abych zjistila, co se stalo s jedním pohřešovaným upírem.“
„To už je lepší. Ale můj vůdce upírů to není. Jsem nadka, ale nejsem žádnej zmagořenej upír. S kterým upírem jsi jednala?“
„Nemusím ti to říkat.“
Zvedla obočí.
„Nemusím.“
Otevřela ústa, jako by chtěla začít ječet.
„Jen si řvi! Jsou věci, které prostě nepovím. Co je to nadka?“
„Nadpřirozená bytost. Teď mě poslouchej,“ řekla Luna. Procházely jsme právě parkovištěm, kam v pravidelných intervalech začínala zajíždět auta ze silnice. Hodně se usmívala a mávala a já se snažila aspoň vypadat radostně. Kulhání se už ale nedalo skrývat a obličej mi natékal jak svině, jak by řekla Arlene.
Páni, znenadání se mi zastesklo po domově. Ale odsunula jsem ten pocit, abych věnovala pozornost Luně, která měla očividně ledacos na srdci.
„Řekni upírům, že my tohle místo sledujeme…“
„Kdo my?“
„My jsme měnivci z oblasti širšího Dallasu.“
„Vy jste organizovaní? Hele, to je ohromné! To budu muset povědět… svému příteli.“
Obrátila oči v sloup, můj intelekt ji zjevně neohromil. „Poslouchej, slečinko, řekni upírům, že jakmile se o nás Společenstvo dozví, půjde i po nás. A my na veřejnost nepůjdeme. My jsme v podzemí nadobro. Blbí zmagoření upíři! Takže dáváme na Společenstvo bacha.“
„Když dáváte tak dobře bacha, jak to, že nezavoláte upíry a neřeknete jim, že je Farrell ve sklepě? A o Godfreyovi?“
„Hele, Godfrey se chce zabít sám, nedělej ramena. Přišel do Společenstva, oni nepřišli za ním. Div se nepodělali, jak byli rádi, že ho mají, když překonali šok z toho, že sedí v jedné místnosti s jedním ze zatracenejch.“
„A co Farrell?“
„Nevěděla jsem, kdo je tam dole,“ připustila Luna. „Věděla jsem, že někoho zajali, ale ještě nepatřím tak docela do vnitřního kruhu a nedokázala jsem zjistit, kdo to je. Dokonce jsem se snažila podmazat toho sráče Gabea, ale nepomohlo to.“
„Potěší tě, že Gabe je mrtvý.“
„Hele!“ Poprvé se usmála upřímně. „To je ale dobrá zpráva!“
„To není všechno. Hned jak navážu kontakt s upíry, půjdou sem pro Farrella. Takže bych se na tvém místě do Společenstva dneska nevracela.“
Chvilku se kousala do dolního rtu. Byly jsme na druhém konci parkoviště.
„Abych řekla pravdu,“ dodala jsem, „bylo by ideální, kdybys mě svezla do hotelu.“
„No, nejsem tu od toho, abych ti zařizovala ideální život,“ zavrčela, když si vybavila, že má hrát tvrďáckou buchtu. „Musím zpátky do kostela, než se to všechno podělá, a vynést odtamtud nějaký papíry. Uvažuj o tomhle, holka! Co udělají upíři s Godfreyem? Můžou ho nechat žít? Je to pedofil a masovej vrah, zneužil a zabil tolik dětí, že bys to ani nespočítala. Nemůže přestat, a ví to.“
Takže církev má i svou dobrou stránku, když poskytuje upírům jako Godfrey možnost spáchat veřejnou sebevraždu?
„Možná by na to mohli prodávat vstupenky,“ řekla jsem.
„Prodávali by, kdyby mohli.“ Luna mluvila vážně. „Ti upíři, který se snaží splynout s davem, jsou pěkně drsný ke každýmu, kdo by jim moh narušit plány. Godfrey není žádnej kluk z plakátu.“
„Nemůžu vyřešit všechny problémy, Luno. Mimochodem, moje pravé jméno je Sookie. Sookie Stackhouseová. Každopádně jsem udělala, co jsem mohla. Odvedla jsem práci, na kterou mě najali, a teď musím zpátky a podat hlášení. Godfrey přežije, nebo Godfrey umře. Já myslím, že Godfrey umře.“
„Radši ať máš pravdu,“ řekla zlověstně.
Nedokázala jsem uhádnout, proč by to měla být moje vina, jestli si to Godfrey rozmyslí. Jen jsem zpochybnila prostředky, které si vybral. Ale ona měla možná pravdu. Tady možná nesu určitou odpovědnost.
Bylo toho na mě moc.
„Sbohem,“ řekla jsem a začala kulhat podél okraje parkoviště k vozovce. Nedostala jsem se daleko, když jsem uslyšela lomoz a křik z kostela, a všechna vnější světla se rozsvítila. Nenadálá záře byla oslepující.
„Asi bych se přece jen neměla vracet do Centra Společenstva. Není to dobrej nápad,“ řekla Luna z okénka subaru. Vydrápala jsem se na sedadlo vedle řidiče a vyřítily jsme se k nejbližšímu výjezdu na čtyřproudovou vozovku. Automaticky jsem si zapnula bezpečnostní pás.
Ale jakkoliv jsme vyrazily rychle, jiní byli ještě rychlejší. Rozmanitá rodinná vozidla se nastavila tak, aby zablokovala výjezdy z parkoviště.
„Šmejdi!“ řekla Luna.
Seděly jsme okamžik nehybně a ona přemýšlela.
„Nikdy by mě odtud nepustili, i kdybych tě nějak schovala. Zpátky do kostela nemůžu. Parkoviště můžou prohledat náramně snadno.“ Luna si zase kousala dolní ret.
„Ale, stejně je to magořina,“ řekla a zařadila rychlost. Jela zprvu pomalu, snažíc se upoutat co nejmenší pozornost. „Tyhle lidi by nepoznali, co je tohleto náboženství zač, ani kdyby je kouslo do zadku,“ řekla. U kostela vyjela na obrubník, který odděloval parkoviště od trávníku. A pak jsme to napálily přes trávník, objely oplocené hřiště a já zjistila, že se zubím od ucha k uchu, ačkoliv to bolelo.
„Juchůůůů!“ zaječela jsem, když jsme trefily hlavici postřikovače na zavlažovacím systému trávníku. Prolétly jsme přes nádvoří před kostelem a z čirého šoku nás nikdo nepronásledoval. Za minutu se ale zorganizují, zarputilci. Ti lidé, kteří nejsou zastánci extrémních opatření tohohle Společenstva, zažijí dnes v noci opravdu drsné probuzení.
Jasně, Luna se podívala do zpětného zrcátka a řekla: „Odblokovali východy a někdo jede za námi.“ Zařadily jsme se do provozu na vozovce před kostelem, což byla další velká čtyřproudovka, a všude kolem nás se rozhořčovaly klaksony nad naším nenadálým vstupem do proudu dopravy.
„Do prdele!“ řekla Luna. Zpomalila na rozumnou rychlost a pořád se dívala do zpětného zrcátka. „Už je moc tma, nepoznám, které reflektory jsou jejich.“
Moc by mě zajímalo, jestli Barry upozornil Billa.
„Máš mobil?“ zeptala jsem se jí.
„Mám ho i s řidičákem v kabelce, která pořád ještě leží v mý kanceláři v kostele. Podle toho jsem poznala, že jsi volná. Přišla jsem do kanceláře, ucítila tvůj pach. Poznala jsem, že jsi raněná. Tak jsem vyšla ven a hledala kolem, a když jsem tě nenašla, vrátila jsem se dovnitř. Máme sakra kliku, že jsem měla klíčky v kapse.“
Bůh žehnej měnivcům! Toho telefonu mi bylo líto, ale nedalo se nic dělat. Znenadání mě napadlo, kde je moje kabelka. Patrně zůstala v kanceláři Společenstva slunce. Aspoň že jsem si z ní vyndala všechny průkazy.
„Neměly bychom zastavit u telefonního automatu nebo na policejní stanici?“
„Jestli zavoláš policii, co budou dělat?“ zeptala se Luna povzbudivým hlasem člověka, který vede malé dítě k moudrým závěrům.
„Půjdou do kostela?“
„A co se stane potom, holka?“
„Aha, zeptají se Steva, proč zadržuje lidského vězně?“
„Jo. A co řekne on?“
„To nevím.“
„On řekne: ‚Vůbec jsme ji nedrželi v zajetí. Dostala se do nějakého sporu s naším zaměstnancem Gabem a skončilo to jeho smrtí. Zatkněte ji!‘“
„Jejda! Myslíš?“
„Jo, myslím.“
„A co Farrell?“
„Jestli policie vnikne dovnitř, můžeš klidně věřit, že někdo dopodrobna informovanej si pospíší dolů do sklepa a probodne ho kůlem. Než tam policajti dorazí, žádnej Farrell už nebude. Totéž by mohli udělat Godfreyovi, kdyby je nekryl. Patrně by si to dal klidně líbit. Ten Godfrey chce fakt umřít.“
„No a co Hugo?“
„Myslíš, že Hugo bude vysvětlovat, jak se stalo, že je zamčenej ve sklepě? Nevím, co by ten cvok řekl, ale pravda by to nebyla. Už kolik měsíců vedl dvojí život a už ani neví, kde mu hlava stojí.“
„Takže policii zavolat nemůžeme. Koho můžeme zavolat?“
„Musím tě dostat k tvým lidem. Ty se s mýma setkat nemusíš. Nechtějí, aby se o nich vědělo, chápeš?“
„Jasně.“
„Musíš být taky nějak divná, co? Že nás poznáš.“
„Ano.“
„Tak co jsi zač? Upír ne, to je jasný. Ani jedna z nás.“
„Jsem telepatka.“
„Fakt! Nekecej! No húúú húúú,“ napodobila Luna tradiční strašidelný zvuk.
„O nic víc húúú húúú než ty,“ řekla jsem s pocitem, že mi lze prominout, pokud se vyjadřuji trochu naštvaně.
„Pardon,“ řekla, ale nemyslela to tak. „Fajn, tak plán je takovýhle…“
Jenže k plánu jsme se nedostaly, protože v tom okamžiku do nás někdo zezadu narazil.
*
Když jsem přišla k sobě, visela jsem vzhůru nohama v bezpečnostním pásu. Nějaká ruka sahala dovnitř, aby mě vytáhla. Poznala jsem ji podle nehtů, byla to Sarah. Kousla jsem ji.
Ozvalo se zavřeštění, ruka se stáhla. „Očividně je mimo,“ slyšela jsem sladký hlas Sarah, jak říká někomu jinému, někomu, kdo není ve spojení s církví, jak jsem si uvědomila a pochopila, že musím jednat.
„Neposlouchejte ji! To bylo její auto, co do nás narazilo,“ zavolala jsem. „Ať se mě nedotýká.“
Podívala jsem se po Luně, jejíž vlasy se teď dotýkaly stropu. Byla při vědomí, ale nemluvila. Zmítala se a já uhádla, že se pokouší rozepnout bezpečnostní pás.
Za okénkem byla spousta hovoru, většinou svárlivého.
„Říkám vám, že jsem její sestra a ona je jen opilá,“ říkala někomu Polly.
„Nejsem! Chci okamžitě podstoupit test střízlivosti,“ řekla jsem tak důstojným hlasem, na jaký jsem se jen zmohla vzhledem k tomu, že jsem byla v šoku a visela hlavou dolů. „Zavolejte okamžitě policii, prosím, a sanitku.“
Ačkoliv Sarah začala prskat, nějaký silný mužský hlas řekl: „Dámo, to vypadá, že o vás nestojí. Zdá se, že má dobré důvody.“
V okénku se objevila tvář muže. Klečel a nakláněl se do strany, aby viděl dovnitř. „Už jsem volal 911,“ řekl ten silný hlas. Byl neupravený a zarostlý, ale mně připadal krásný.
„Prosím, zůstaňte tady, dokud nepřijedou,“ žadonila jsem.
„Zůstanu,“ slíbil a jeho tvář zmizela.
Ozývaly se další hlasy. Sarah a Polly začínaly ječet. Narazily do našeho auta. Několik lidí to vidělo. Jejich tvrzení, že jsou sestry nebo co, nepřijali shromáždění svědci nijak dobře. Také, jak jsem postřehla, s nimi byli dva muži ze Společenstva, kteří si nepočínali zrovna podmanivě.
„Tak prostě pojedeme,“ řekla Polly, v hlase zuřivost.
„Ne, nepojedete,“ řekl můj báječný bojovný mužský. „Každopádně se s nimi musíte dohodnout o pojistce.“
„Přesně tak,“ řekl mnohem mladší mužský hlas. „Vám se prostě nechce platit za opravu toho auta. A co jestli jsou zraněné? Nemusíte jim snad zaplatit nemocnici?“
Luně se podařilo rozepnout pás a zkroutit se, když padala na střechu, jež byla nyní podlahou auta. S mrštností, kterou jsem jí mohla jedině závidět, vystrčila hlavu z otevřeného okna a začala se zapírat nohama, kde se dalo. Postupně začala vylézat z okna. Jednou z jejích opor bylo čirou náhodou mé rameno, ale já ani nepípla. Jedna z nás musí být volná.
Venku se ozvaly výkřiky, když se Luna objevila, a já ji slyšela, jak říká: „Tak jo, kdo z vás řídil?“
Vmísily se do toho různé hlasy, některé říkaly to, jiné ono, ale všechny věděly, že Sarah a Polly a jejich nohsledi jsou viníci nehody a Luna je oběť. Kolem bylo tolik lidí, že když zastavilo další auto s muži ze Společenstva, neměli nás jak odvléci. Bůh žehnej americkému divákovi, říkala jsem si. Byla jsem v sentimentální náladě.
Saniťák, který mě nakonec vyprostil z auta, byl ten nejroztomilejší chlap, jakého jsem kdy viděla. Jmenoval se Salazar, podle jmenovky, a já řekla: „Salazare,“ jen abych měla jistotu, že to dokážu říct. Musela jsem to vyslovovat opatrně.
„Jo, to jsem já,“ řekl a zvedl mi víčko, aby se mi podíval do oka. „Jste kapánek pomlácená, dámo.“
Užuž jsem mu chtěla říct, že některá z těch zranění jsem měla ještě před autonehodou, ale pak jsem slyšela, jak Luna říká: „Z palubní desky mi sletěl kalendář a praštil ji do obličeje.“
„Je daleko bezpečnější, když na palubní desce nic nemáte, madam,“ řekl nový hlas s nevýrazným témbrem.
„Slyším, strážníku.“
Strážníku? Pokusila jsem se otočit hlavu a Salazar mě pokáral. „Nehýbejte se, dokud vás neprohlédnu,“ řekl přísně.
„Tak jo!“ Po vteřině jsem řekla: „Už je tady policie?“
„Ano, madam. Tak kdepak to bolí?“
Prošli jsme celý seznam otázek, z nichž jsem na většinu byla schopná odpovědět.
„Myslím, že to bude dobré, madam, ale musíme vás i vaši přítelkyni odvézt do nemocnice na vyšetření.“ Salazar a jeho partnerka, mohutná Anglosaska, se k této nutnosti stavěli věcně.
„Ach,“ řekla jsem úzkostlivě, „my nepotřebujeme do nemocnice, viď, Luno?“
„Ale ano,“ řekla jaksepatří překvapeně. „Musíme tě dát zrentgenovat, zlatíčko. Ta tvoje tvář totiž vypadá ošklivě.“
„Aha.“ Tímto zvratem událostí jsem byla trochu omráčená. „No, když myslíš.“
Luna tedy došla k sanitce pěšky a mě naložili na nosítka, a s řevem sirény jsme vyrazili. To poslední, co jsem viděla, než Salazar zavřel dveře, byly Polly a Sarah v rozhovoru s velmi vysokým policistou. Obě vypadaly velmi rozčileně. To bylo dobře.
Nemocnice byla jako všechny nemocnice. Luna se mě držela jako klíště a když jsme byly v jedné kóji a vstoupila sestra, aby zaznamenala ještě další podrobnosti, Luna řekla: „Povězte doktoru Josephusovi, že je tady Luna Garzová a její sestra.“
Sestra, mladá afroameričanka, vrhla na Lunu pochybovačný pohled, ale řekla „fajn“ a hned odešla.
„Jak jsi to dokázala?“ zeptala jsem se.
„Přiměla sestru, aby nám přestala vyplňovat karty? Naschvál jsem požádala, aby nás odvezli do týhle nemocnice. V každý nemocnici ve městě někoho máme, ale našeho zdejšího člověka znám nejlíp.“
„Našeho?“
„Jednoho z nás. Dvojpřirozených.“
„Aha.“ Měnivci. Už jsem se nemohla dočkat, až o tom budu vyprávět Samovi.
„Já jsem doktor Josephus,“ řekl klidný hlas. Zvedla jsem hlavu a uviděla, že do našeho prostoru mezi závěsy vstoupil drobný stříbrovlasý muž. Vlasy měl prořídlé a na ostrém nose seděly brýle v drátěných obroučkách. Měl výrazné modré oči, zvětšené skly brýlí.
„Já jsem Luna Garzová a tohle je moje nejlepší přítelkyně, ehm, Marigold.“ Luna to říkala, jako by byla někdo jiný. Po pravdě řečeno, podívala jsem se po ní, jestli je to opravdu pořád ta samá Luna. „Tahle smůla nás dneska potkala při plnění služebních povinností.“
Doktor na mě pohlédl poněkud nedůvěřivě.
„Je spolehlivá,“ řekla Luna velice vážně. Nechtěla jsem pokazit tuhle chvíli chichotáním, ale musela jsem se kousat zevnitř do úst.
„Potřebujete rentgen,“ řekl doktor, když se podíval na můj obličej a vyšetřil mi groteskně napuchlé koleno. Měla jsem různé oděrky a modřiny, ale tohle byla jediná opravdu vážná poranění.
„Pak ho potřebujeme hodně rychle, a pak odtud musíme pryč zajištěnou cestou.“ Luna to řekla hlasem, který nepřipouštěl odpor.
Žádná nemocnice si nikdy nepočínala tak rychle. Mohla jsem se jen domýšlet, že doktor Josephus je členem správní rady. Anebo byl možná přednostou kliniky. Přivezli pojízdný rentgen, pořídili snímky a za pár minut už mi doktor Josephus sděloval, že mám vlasovou frakturu lícní kosti, která se sama zahojí. Nebo bych mohla navštívit plastického chirurga, až otok splaskne. Dal mi recept na prášky proti bolesti, spoustu rad, balíček ledu na obličej a další na koleno, které prohlásil za „podvrtnuté“.
Deset minut nato jsme byly na cestě z nemocnice. Luna mě strkala na pojízdném křesle a doktor Josephus nás vedl jakýmsi služebním tunelem. Minuli jsme několik přicházejících zaměstnanců. Vypadali jako chudí lidé, ti, kteří berou špatně placenou práci nemocničních uklízečů a kuchařů. Nemohla jsem uvěřit, že mocně sebejistý doktor Josephus už někdy do tohohle tunelu sestoupil, ale zřejmě se tu vyznal a personál nebyl nijak překvapený, že ho tu vidí. Na konci tunelu otevřel těžké plechové dveře.
Luna Garzová mu královsky pokynula, řekla: „Mockrát díky,“ a vyvezla mě do noci. Parkovalo tam velké staré auto. Bylo tmavě rudé nebo tmavě hnědé. Když jsem se ještě trochu porozhlédla, uvědomila jsem si, že jsme v boční uličce. Podél zdi byly velké popelnice a všimla jsem si kočky, která po něčem skočila – nechtěla jsem vědět, po čem – mezi dvěma popelnicemi. Když se dveře za námi s pneumatickým šelestem zavřely, bylo v uličce ticho. Začala jsem se zase bát.
Už mě neuvěřitelně otravovalo pořád se bát.
Luna přistoupila k autu, otevřela zadní dveře a řekla něco člověku, který byl uvnitř. Odpověď, kterou dostala, ji rozzlobila. Přešla do jiného jazyka.
Došlo k další diskusi.
Luna se ke mně vrátila. „Musíme ti zavázat oči,“ řekla, očividně s jistotou, že mě to velice urazí.
„Beze všeho,“ řekla jsem a mávla rukou na znamení, jaká je to malichernost.
„Tobě to nevadí?“
„Ne. Já to chápu, Luno. Každý má rád své soukromí.“
„Tak fajn.“ Spěchala zpátky k autu a přinesla šátek ze zeleného a zářivě modrého hedvábí. Složila ho, jako bychom si měly hrát na slepou bábu, a pevně mi ho ovázala kolem hlavy. „Poslouchej mě,“ řekla mi do ucha, „ti dva jsou tvrďáci. Dej si bacha.“ Výborně! Potřebovala jsem vyděsit ještě víc, to mi fakt chybělo.
Dovezla mě k autu a pomohla mi dovnitř. Uhádla jsem, že odvezla pojízdné křeslo zpátky ke dveřím, kde si je někdo vyzvedne, každopádně za minutku nastoupila do auta z druhé strany.
Na předním sedadle byli dva. Cítila jsem je mentálně, velmi jemně, a zjistila, že oba jsou měnivci, alespoň z jejich mozků vycházel měnivecký dojem, poloneprůhledná vrčivá změť, jaká ke mně přicházela i od Sama a Luny. Můj šéf Sam se obvykle mění v kolii. V duchu jsem se ptala, čemu asi dává přednost Luna. Mezi těmi dvěma byl rozdíl, takové těžké pulzování. Obrys jejich hlav se mírně lišil, nebyl docela lidský.
Ticho bylo jen pár minut, než auto vykodrcalo z uličky a rozjelo se nocí.
„Hotel Tichý břeh, jo?“ řekla řidička. Znělo to kapku mručivě. Pak jsem si uvědomila, že je skoro úplněk. A sakra! O úplňku se musí přeměnit. Možná právě proto Luna dnes tak snadno nalézala ve Společenstvu stopy, jakmile se setmělo. Opájel ji východ měsíce.
„Ano, prosím,“ řekla jsem zdvořile.
„Mluvící jídlo,“ řekl spolujezdec. Jeho hlas měl k vrčení ještě blíž.
To se mi rozhodně nezamlouvalo, ale nenapadalo mě, jak reagovat. O měnivcích jsem se toho zřejmě musela učit ještě víc, než o upírech.
„Nechte toho, vy dva!“ řekla Luna. „Tohle je můj host.“
„Luna chodí s psíma granulema,“ řekl spolujezdec. Začínala jsem mít toho chlápka opravdu nerada.
„Mně to voní spíš jako hamburger,“ řekla řidička. „Má pár škrábanců, viď, Luno?“
„Děláte na ni ohromnej dojem, hned vidí, jak jsme civilizovaní,“ odsekla Luna. „Ovládejte se trošku. Má za sebou fakt špatnou noc. Taky má zlomenou kost.“
A to nebyla noc ještě ani v polovině. Posunula jsem si sáček s ledem, který jsem si přidržovala na obličeji. Nosní dutiny nevydrží mrazivý chlad věčně.
„Proč musel Josephus poslat zmagořený vlkodlaky?“ mumlala mi Luna do ucha. Ale já věděla, že ji slyší, Sam slyšel všechno, a ten rozhodně nebyl tak silný jako opravdový vlkodlak. Alespoň já to tak hodnotila. Abych vám řekla pravdu, až do té chvíle jsem si nebyla jistá, jestli vlkodlaci vůbec doopravdy existují.
„Hádám,“ řekla jsem taktně a slyšitelně, „že si nejspíš myslel, že by nás dokázali nejlíp ochránit, kdyby nás zase někdo napadl.“
Cítila jsem, jak tvorové na předních sedadlech nastražili uši. Možná doslova.
„Poradily jsme si i bez nich,“ řekla Luna dopáleně. Vrtěla se a ošívala na sedadle vedle mě, jako by vypila šestnáct hrnků kávy.
„Luno, nabourali nás a tvoje auto je na šrot. Byly jsme na pohotovosti. ‚Poradily‘ v jakém smyslu?“
Pak jsem si musela odpovědět sama. „Hele, promiň, Luno! Dostalas mě odtamtud, když mě chtěli zabít. Není to tvoje vina, že nás nabourali.“
„Vy jste dneska měly nějakou strkanici?“ zeptal se spolujezdec zdvořileji. Ztrácel bojovnost. Nevěděla jsem, jestli jsou všichni vlkodlaci tak prudcí jako tenhle chlápek, nebo jestli to byla jen jeho povaha.
„Jo, s tím zkurveným Společenstvem,“ řekla Luna a v hlase měla víc než jen náznak pýchy. „Strčili tuhle holku do cely. Do podzemní kobky.“
„Nekecej?“ zeptala se řidička. Měla v sobě totéž hyperpulzování – no, prostě jsem tomu musela říkat aura, protože lepší slovo mě nenapadalo.
„Nekecá,“ řekla jsem rázně. „Pracuju doma u jednoho měnivce,“ dodala jsem, aby řeč nestála.
„Nekecej? V jaký branži?“
„V baru. Patří mu bar.“
„Takže jsi daleko od domova?“
„Moc daleko,“ řekla jsem.
„Tenhle netopejrek ti vážně dneska zachránil život?“
„Ano.“ Myslela jsem to naprosto upřímně. „Luna mi zachránila život.“ Že by to mysleli doslova? Mění se Luna v… jejda!
„Dobrý, Luno!“ V hlubším mručivém hlase bylo o stupínek víc respektu.
Luně byla ta chvála příjemná, pochopitelně, a poplácala mě po ruce. V příjemnějším mlčení jsme jeli ještě asi pět minut a pak řidička řekla: „Tichý břeh, jsme tady.“
Dlouze jsem vydechla úlevou.
„Venku čeká nějaký upír.“
Málem jsem si servala šátek z očí, než jsem si uvědomila, že by to bylo opravdu nešikovné. „Jak vypadá?“
„Hodně vysoký, blond. Spousta vlasů. Přítel nebo nepřítel?“
Musela jsem o tom přemýšlet. „Přítel,“ řekla jsem a snažila se, aby to neznělo pochybovačně.
„Mňam, mňam,“ řekla řidička. „Randí i s neupírkama?“
„To nevím. Mám se zeptat?“
Luna i spolujezdec vydali dávivé zvuky.
„Nemůžeš chodit se smrťákem!“ protestovala Luna. „No tak, Deb – ehm, holka!“
„Ale no jo,“ řekla řidička. „Některý nejsou tak špatný. Zastavuju u chodníku, jednohubko.“
„To máš být ty,“ řekla mi Luna do ucha.
Zastavili jsme a Luna se naklonila přese mě, aby mi otevřela dveře. Když jsem vystupovala, naváděna a postrkována jejíma rukama, uslyšela jsem z chodníku výkřik. Luna za mnou bleskurychle zabouchla dveře. Auto plné měnivců vyrazilo od obrubníku se skřípěním pneumatik. Za ním se v hustém nočním vzduchu neslo vytí.
„Sookie?“ řekl známý hlas.
„Eriku?“
Zápolila jsem se šátkem na očích, ale Erik ho jen popadl a zatáhl. Získala jsem krásný, byť poněkud špinavý šátek. Průčelí hotelu s těžkými slepými dveřmi bylo v noční tmě zářivě osvětlené a Erik byl pozoruhodně bledý. Měl na sobě absolutně konvenční námořnicky modrý oblek s proužkem.
Byla jsem opravdu ráda, že ho vidím. Popadl mě za paži, abych neklopýtla, a shlížel na mě s nečitelným výrazem. To upíři dovedou. „Co se ti stalo?“ zeptal se.
„Já… no, těžko se to v rychlosti vysvětluje. Kde je Bill?“
„Nejdřív jel do Společenstva slunce, aby tě odtamtud dostal. Ale cestou jsme se od jednoho z našich, který je policista, dozvěděli, že jsi byla účastníkem nějaké autonehody a odvezli tě do nemocnice. Takže pak jel do nemocnice. V nemocnici zjistil, že tě pustili ven patřičnou cestou. Nikdo mu nic neřekl a nemohl jim jaksepatří vyhrožovat.“ Erik vypadal nadmíru zklamaně. Skutečnost, že musí žít podle lidských zákonů, ho nepřestávala dráždit, ačkoliv si výhod velice užíval. „A pak po tobě nebylo ani stopy. Vrátnému ses ozvala jen jednou, mimosmyslově.“
„Chudák Barry! Není mu nic?“
„Je bohatší o několik set dolarů a má z toho docela radost,“ řekl Erik suše. „Teď už potřebujeme jenom Billa. S tebou je ale spousta problémů, Sookie!“ Vytáhl z kapsy mobil a vyťukal číslo. Po nějaké době, která mi připadala dlouhá, se někdo ozval.
„Bille, je tady. Přivezli ji nějací měnivci.“ Prohlédl si mě. „Potlučená, ale chodí.“ Ještě chvíli naslouchal. „Sookie, máš klíč?“ zeptal se. Sáhla jsem do kapsy sukně, kam jsem si asi před milionem let zastrčila plastikový obdélníček.
„Ano,“ řekla jsem a prostě jsem nemohla uvěřit, že něco dobře dopadlo. „Ale počkej! Mají Farrella?“
Erik zvedl ruku na znamení, že mám chviličku počkat. „Bille, vezmu ji nahoru a začnu ošetřovat.“ Erikovi ztuhla záda. „Tak dobrá. Sbohem.“ Obrátil se zpátky ke mně, jako by k žádnému přerušení nedošlo.
„Ano, Farrell je v bezpečí. Udělali šťáru ve Společenstvu.“
„Hodně… hodně lidí bylo raněno?“
„Většina z nich byla tak vyděšená, že se k nim nedalo přiblížit. Rozprchli se a utekli domů. Farrell byl v podzemní cele s Hugem.“
„Aha, Hugo! Co se stalo s Hugem?“
Můj hlas byl asi velmi zvláštní, protože Erik se na mě podíval úkosem. Šli jsme k výtahu. Přizpůsobil se mému tempu, a já jsem velmi ošklivě kulhala.
„Smím tě nést?“ zeptal se.
„Ale, to asi ne. Zvládla jsem to až sem.“ Od Billa bych takovou nabídku přijala okamžitě. Barry na mě od recepčního pultu zamával. Byl by se ke mně rozběhl, kdybych nebyla s Erikem. Vrhla jsem na něj, jak jsem doufala, významný pohled, aby věděl, že si s ním ještě promluvím později, a pak se dveře výtahu otevřely a my nastoupili. Erik stiskl knoflík do našeho podlaží a opřel se o zrcadlovou stěnu kabiny naproti mně. Při pohledu na něj jsem si musela všimnout svého vlastního odrazu.
„Ale ne!“ vyděsila jsem se. „To ne!“ Vlasy jsem měla připlácnuté od paruky a pak pročesané prsty, takže to byla katastrofa. Ruce mi k nim vylétly, bezmocně a bolestně, a ústa se mi rozechvěla potlačovanými slzami. A vlasy byly ještě to nejmenší. Měla jsem viditelné zhmožděniny, od mírných až po těžké, skoro po celém těle, a to nebylo vidět všechno. Obličej jsem měla napuchlý a na jedné straně zmodralý. Uprostřed podlitiny na lícní kosti byl šrám. Na blůze mi chyběla polovina knoflíků a sukně byla roztržená a špinavá. Pravou paži jsem měla hrbolatou krvavými hrbolky.
Rozplakala jsem se. Vypadala jsem příšerně, prostě to byla ta poslední kapka, pod kterou jsem se sesypala.
Budiž Erikovi řečeno ke cti, že se nesmál, ačkoliv se mu asi chtělo. „Sookie, koupel a čisté šaty, a napraví se to,“ řekl, jako by mluvil k dítěti. Abych vám řekla pravdu, v té chvíli jsem si jako dítě opravdu připadala.
„Té vlkodlačici ses líbil,“ řekla jsem a ještě trochu vzlykala. Vystoupili jsme z výtahu.
„Vlkodlačici? Sookie, ty jsi ale dneska v noci prožila pěkná dobrodružství!“ Zvedl mě jako náruč šatstva a přitiskl k sobě. Zamáčela a ušpinila jsem mu to jeho krásné sako, a ani běloskvoucí košile už nebyla bez poskvrnky.
„Ach, promiň!“ Odtáhla jsem se a zadívala se na jeho úbor. Pokusila jsem se ho očistit šátkem.
„Už neplač!“ řekl kvapně. „Jen zase nezačínej plakat, a já to dám klidně do čistírny. Klidně si dokonce opatřím úplně nový oblek.“
Zdálo se mi hodně zábavné, že se Erik, obávaný pán upírů, bojí plačících ženských. Uchichtla jsem se mezi doznívajícími vzlyky.
„Něco je tu k smíchu?“ zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou.
Vsunula jsem klíč do dveří a vstoupili jsme. „Pomůžu ti do vany, jestli chceš, Sookie,“ nabídl se Erik.
„Ale to asi ne.“ Koupel jsem si přála ze všeho na světě nejvíc – to, a nikdy už na sebe nemuset obléknout to šatstvo – ale rozhodně jsem se nechtěla koupat v Erikově přítomnosti.
„Vsadím se, že nahá jsi k nakousnutí,“ řekl Erik, aby mi zvedl náladu.
„To přece víš. Jsem chutňoučká jako velký větrník,“ řekla jsem a opatrně se usadila do křesla. „Ačkoliv momentálně si připadám spíš jako boudain.“ Boudain je cajunská klobása, vyrobená ze všeho možného, ale z ničeho elegantního. Erik přistrčil židli a položil mi na ni nohu, abych měla koleno ve výšce. Znovu jsem si na ně položila pytlík s ledem a zavřela oči. Erik zavolal do recepce, aby přinesli pinzetu, umyvadlo, nějakou antiseptickou mast a pojízdné křeslo. Předměty dorazily během deseti minut. Personál tu měli dobrý.
U jedné stěny stál malý psací stůl. Erik ho přisunul k pravé straně mého křesla, zvedl mi paži a položil ji na desku stolu. Rozsvítil lampu. Když mi očistil paži mokrou žínkou, začal odstraňovat hrbolky. Byly to maličké kousky skla z okénka Lunina terénního auta. „Kdybys byla obyčejná holka, mohl bych tě očarovat a necítila bys to,“ poznamenal. „Buď statečná.“ Bolelo to svinsky a slzy mi prýštily po tváři celou dobu, kdy pracoval. Ze všech sil jsem se snažila zůstat zticha.
Konečně jsem uslyšela ve dveřích další klíč a otevřela jsem oči. Bill se podíval na můj obličej, trhl sebou a pak prozkoumal to, co dělal Erik. Pochvalně na něj kývl.
„Jak se to stalo?“ zeptal se a lehoulince se dotkl mé tváře. Přitáhl zbývající křeslo blíž a posadil se do něj. Erik pokračoval v práci.
Začala jsem vyprávět. Byla jsem tak unavená, že mi čas od času selhával hlas. Když jsem se dostala k té části s Gabem, neměla jsem dost důvtipu, abych celou epizodu pojala umírněně, a viděla jsem, jak Bill železnou silou zadržuje vztek. Něžně mi zvedl blůzu, aby se podíval na rozervanou podprsenku a modřiny na mé hrudi, dokonce i před Erikem. (Ten se samozřejmě díval.)
„Co se stalo s tím Gabem?“ zeptal se Bill velmi tiše.
„No, je mrtvý,“ řekla jsem. „Zabil ho Godfrey.“
„Tys viděla Godfreye?“ předklonil se Erik. Až do toho okamžiku neřekl nic. Dokončil ošetřování mé paže. Celou ji potřel antiseptickou mastí, jako by ochraňoval nemluvně před opruzeninami.
„Měl jsi pravdu, Bille. To on unesl Farrella, ačkoliv jsem nezjistila žádné podrobnosti. A Godfrey zabránil Gabeovi, aby mě znásilnil. Ačkoliv musím říct, že ode mě jich taky pěkných pár koupil.“
„Nevytahuj se!“ usmál se Bill. „Takže je mrtvý.“ Ale nevypadal spokojeně.
„Godfrey moc šikovně zarazil Gabea a pomohl mi ven. Zvlášť proto, že se mu chtělo přemýšlet jen o setkání s úsvitem. Kde je?“
„Utekl do noci během našeho útoku na Společenstvo,“ vysvětloval Bill. „Žádný z nás ho nedokázal chytit.“
„Co se stalo se Společenstvem?“
„Povím ti to, Sookie. Ale popřejeme Erikovi dobrou noc a já ti to budu vyprávět ve vaně.“
„Fajn,“ souhlasila jsem. „Dobrou noc, Eriku! Díky za první pomoc.“
„Myslím, že to jsou hlavní body,“ řekl Bill Erikovi. „Jestli toho bude víc, přijdu později za tebou do pokoje.“
„Dobrá.“ Erik se na mě podíval přivřenýma očima. Párkrát si lízl z mé zakrvavené paže, když ji ošetřoval, a ta chuť ho zřejmě opojila. „Pěkně se vyspi, Sookie.“
„Dík.“ Znenadání jsem vykulila oči. „Nezapomeň, něco dlužíme měnivcům!“
Oba upíři na mě zůstali zírat. „No, vy chlapi možná ne, ale já určitě ano.“
„Však oni se ozvou,“ předpovídal Erik. „Tihle měnivci nikdy neposkytnou žádnou službu zdarma. Dobrou noc, Sookie. Jsem rád, že tě neznásilnili a nezabili.“ Letmo blýskl úsměvem a zdálo se, že je zase daleko víc ve své kůži.
„Jéje, mockrát díky,“ řekla jsem a oči se mi už zase zavíraly „Dobrou.“
Když se za Erikem zavřely dveře, Bill mě zvedl z křesla a odnesl do koupelny. Byla asi tak velká jako většina hotelových koupelen, ale vana stačila. Bill ji napustil plnou horké vody a velmi opatrně mě svlékal.
„Jen to zahoď, Bille!“ řekla jsem.
„To asi udělám.“ Znovu si prohlížel modřiny, rty sevřené do rovné čárky.
„Něco z toho je od pádu na schodech, a některé mám od té autonehody,“ vysvětlovala jsem.
„Kdyby Gabe nebyl mrtvý, našel bych ho a zabil,“ řekl Bill, víceméně pro sebe. „A nepospíchal bych.“ Zvedl mě lehce jako dítě, vložil do vany a začal mě umývat žínkou a mýdlem.
„Mám hnusné vlasy.“
„Ano, máš, ale o vlasy se přece můžeme postarat až ráno. Potřebuješ se vyspat.“
Bill začal obličejem a celou mě něžně vydrbal až dolů. Voda se zbarvila špínou a starou krví. Důkladně mi prohlédl paži, aby se ujistil, že Erik vyndal všechno sklo. Pak vanu vypustil a znovu zaplnil, zatímco já se chvěla. Tentokrát jsem už byla čistá. Když jsem začala znovu kvílet kvůli vlasům, vzdal to. Namočil mi hlavu, vyšamponoval vlasy a pečlivě opláchl. Nic není báječnějšího než připadat si od hlavy k patě čistá, když byl člověk předtím špinavý, mít pohodlnou postel s čistým povlečením a moci usnout v jejím bezpečí.
„Povídej mi, co se stalo ve Společenstvu!“ řekla jsem, když mě nesl do postele. „Dělej mi společnost.“
Bill mě vsunul pod prostěradla a sám zalezl z druhé strany. Vsunul mi paži pod hlavu a přitáhl mě k sobě. Opatrně jsem se dotkla čelem jeho hrudi a třela se o ni.
„Když jsme tam dorazili, bylo to tam už jako v rozbouraném mraveništi,“ řekl. „Parkoviště bylo plné aut a lidí, a další pořád přijížděli na – celonoční nocleh?“
„Noční bdění,“ zamumlala jsem a opatrně se obrátila na pravý bok, abych se k němu přitulila.
„Nastal určitý zmatek, když jsme dorazili. Skoro všichni se nahrnuli do aut a odjížděli tak rychle, jak jen provoz dovolil. Jejich vůdce Newlin se nám pokusil odepřít vstup do síně Společenstva – určitě to byl svého času kostel? – a sdělil nám, že z nás vyšlehnou plameny, jestliže vstoupíme, protože jsme zatracení.“ Bill se ušklíbl. „Stan ho zvedl a postavil stranou. A do kostela jsme vstoupili, Newlin a ta jeho se táhli za námi. Ani z jednoho z nás nevyšlehly plameny, což tamními lidmi hodně otřáslo.“
„To věřím,“ zamumlala jsem do jeho hrudi.
„Barry nám řekl, že když s tebou komunikoval, měl pocit, že jsi ‚dole‘ – pod zemí. Měl dojem, že od tebe pochytil slovo ‚schody‘. Bylo nás šest – Stan, Joseph Velasquez, Isabel a další – a trvalo nám asi šest minut, než jsme eliminovali všechny možnosti a našli schody.“
„Co jste udělali s dveřmi?“ Byly na nich bytelné zámky, jak jsem si pamatovala.
„Vyrvali jsme je z pantů.“
„Aha.“ No, to se tam tedy opravdu dostali rychle.
„Myslel jsem samozřejmě, že jsi ještě tam dole. Když jsem našel místnost s mrtvým mužem, který měl rozepnuté kalhoty…“ Dlouze se odmlčel. „Byl jsem si jistý, žes tam byla. Cítil jsem tě ještě ve vzduchu. Měl na sobě šmouhu krve, tvé krve, a našel jsem kolem další tvoji krev. Moc jsem se bál.“
Pohladila jsem ho. Byla jsem moc unavená a slabá, než abych ho hladila nějak energicky, ale byla to jediná útěcha, kterou jsem momentálně mohla poskytnout.
„Sookie,“ řekl velmi opatrně, „nechceš mi povědět ještě něco?“
Byla jsem tak ospalá, že jsem nic nevytušila. „Ne,“ zívla jsem. „Myslím, že jsem svá dobrodružství víceméně popsala už prve.“
„Myslel jsem, protože byl předtím v pokoji Erik, že jsi třeba nechtěla říkat všechno?“
Konečně mi to došlo. Políbila jsem ho na hruď, nad srdce. „Godfrey opravdu přišel včas.“
Nastalo dlouhé ticho. Vzhlédla jsem a viděla Billovu tvář, tak kamennou, že vypadala jako socha. Tmavé řasy úžasně kontrastovaly s jeho bledostí. Temné oči měl jako bezedné. „Dopověz mi to,“ řekla jsem.
„Pak jsme šli dál do protiatomového krytu a našli větší místnost, a taky rozsáhlý prostor plný zásob – potravin a zbraní – kde očividně pobýval jiný upír.“
Tuhle část krytu jsem neviděla a rozhodně jsem neměla v plánu ji znovu navštívit, abych viděla, co mi prve uniklo.
„V druhé cele jsme našli Farrella a Huga.“
„Byl Hugo naživu?“
„Jen tak tak.“ Bill mě políbil na čelo. „Naštěstí pro Huga, Farrell má rád sex s mladšími muži.“
„Možná si právě proto vybral Godfrey k únosu Farrella, když se rozhodl příkladně potrestat dalšího hříšníka.“
Bill přikývl. „To říkal Farrell taky. Ale byl bez sexu a bez krve dlouho, a hladověl v každém smyslu slova. Nebýt těch stříbrných pout, byl by Hugo… ošklivě zkusil. I se stříbrem na zápěstích a kotnících se Farrell dokázal z Huga nakrmit.“
„Věděli jste, že Hugo je zrádce?“
„Farrell slyšel tvůj rozhovor s ním.“
„Jak – aha, no jo, upíří sluch. Jsem to ale pitomá!“
„Farrell by taky rád věděl, co jsi udělala Gabeovi, že tak řval.“
„Plácla jsem ho přes uši.“ Udělala jsem z jedné dlaně pohárek, abych mu to ukázala.
„Farrell byl celý blažený. Tenhle Gabe byl jeden z těch, které těší, když mají nad někým moc. Zacházel s Farrellem velmi nedůstojně.“
„Farrell má štěstí, že není ženská,“ řekla jsem. „Kde je Hugo teď?“
„Je někde v bezpečí.“
„V bezpečí pro koho?“
„V bezpečí pro upíry. Daleko od médií. Ta by měla z Hugova příběhu až moc velkou radost.“
„Co s ním udělají?“
„To rozhodne Stan.“
„Pamatuješ na dohodu, kterou jsme se Stanem uzavřeli? Jestli budou díky důkazům, které seženu, shledáni lidé vinnými, nebudou zabiti.“
Billovi se očividně nechtělo o tom zrovna teď se mnou debatovat. Jeho tvář se uzavřela. „Sookie, už musíš spát. Promluvíme si o tom zítra.“
Cítila jsem, jak mě spánek stahuje do sebe jako spodní tah příboje. Bylo těžké uvěřit, že jsou teprve dvě hodiny po půlnoci.
„Díky, žes pro mě přišel.“
Bill se odmlčel a pak řekl: „Nejdřív jsi nebyla ve Společenstvu, jen stopy tvé krve a mrtvý násilník. Když jsem zjistil, že nejsi v nemocnici, že tě odtamtud nějak propašovali…“
„Hmmm?“
„Moc, moc jsem se bál. Nikdo neměl zdání, kde jsi. Abych řekl pravdu, když jsem tam stál a mluvil se sestrou, která tě přijímala, zmizelo tvoje jméno z obrazovky počítače.“
To na mě zapůsobilo. Ti měnivci měli úžasný stupeň organizace. „Asi bych měla poslat Luně květiny,“ skoro jsem nemohla vypravit slova z úst.
Bill mě políbil, velmi uspokojivým polibkem, a to bylo poslední, co jsem si pamatovala.