Moderátor si taky uvědomil, že reportér plácá nesmysly, a rychle přešel na jiný námět.
Chudák Bethany byla mrtvá, a já to neměla s kým probrat. Potlačila jsem slzy, měla jsem pocit, že mám sotva právo pro tu dívku plakat. Nemohla jsem se ubránit otázce, co se s Bethany Rogersovou dělo včera v noci, když ji vyvedli z místnosti v upířím hnízdě. Pokud tu nebyly stopy tesáků, určitě ji nezabil žádný upír. Byl by to mimořádný upír, kdyby si nechal ujít krev.
Popotahovala jsem, abych potlačila slzy, a celá nešťastná jsem si sedla na gauč a lovila z kabelky tužku. Nakonec jsem vyhrabala propisku. Poškrábala jsem se s ní pod parukou. I v klimatizované tmě hotelu mě to svědilo. Za půl hodiny se ozvalo zaklepání na dveře. Znovu jsem se podívala špehýrkou. Zase tam byl Arturo s oblečením přehozeným přes ruku.
„Co nebudete chtít, vrátíme,“ řekl a podal mi ranec. Snažil se nedívat na mé vlasy.
„Díky,“ řekla jsem a dala mu spropitné. Dokázala jsem si to v chvatu navyknout.
Zanedlouho jsem se měla sejít s Ayresem, Isabeliným kolouškem. Shodila jsem ze sebe župan a podívala se, co mi Arturo přinesl. Bledě broskvová blůza se zašle bílými květy, to by šlo, a sukně… hmmm. Zřejmě nesehnal džínovinu a ty dvě, které přinesl, byly khaki. To bude dobré, usoudila jsem, a jednu si navlékla. Zdála se mi moc těsná, než aby působila, jak jsem potřebovala, a tak jsem byla ráda, že přinesl ještě další střih. Ten byl přesně akorát. Vklouzla jsem nohama do sandálů bez podpatků, připnula si do propíchnutých uší maličké náušnice a byla připravená k odchodu. Měla jsem dokonce k tomu kompletku na doplnění i odrbanou slaměnou kabelku. Naneštěstí to byla moje obvyklá kabelka. Ale náramně se k tomu hodila. Vyhodila jsem z ní všechno, podle čeho by mě mohli identifikovat, a zalitovala, že mě to nenapadlo dřív, ale až na poslední chvíli. V duchu jsem se ptala, jaká zásadní bezpečnostní opatření jsem asi ještě zapomněla.
Vyšla jsem do tiché chodby. Byla přesně stejná jako v noci. Nebyla tam zrcadla ani okna, a pocit uzavřenosti byl naprostý. Tmavě rudý koberec a jasně modré, červené a krémové tapety vzhledu nijak neprospívaly. Výtah se otevřel, když jsem stiskla přivolávač, a já sjela dolů sama. Dokonce ani hudba ve výtahu nehrála. Tichý břeh byl hodný svého jména.
Po obou stranách výtahu stály ozbrojené stráže, když jsem dorazila do haly. Dívaly se na hlavní vchod do hotelu. Ty dveře byly očividně zamčené. Na zdi vedle dveří byla obrazovka, na níž byl vidět chodník přede dveřmi. Další obrazovka ukazovala širší záběr.
Říkala jsem si, že asi bezprostředně hrozí nějaký strašný útok a ztuhla jsem. Srdce mi bušilo jako o závod, ale po několika vteřinách klidu jsem usoudila, že tam jsou asi pořád. Právě proto bydleli upíři tady a v jiných podobně specializovaných hotelech. Kolem těch stráží by se k výtahům nikdo nedostal. Nikdo by se nedostal do hotelových pokojů, kde leží spící a bezmocní upíři. Právě proto byly ceny v hotelu tak přemrštěné. Dva strážní, kteří měli momentálně službu, byli oba obrovští a na sobě měli černou hotelovou livrej. (Cha cha! Všichni jako by si mysleli, že upíři jsou posedlí černou barvou.) Osobní zbraně strážných mi připadaly gigantické, jenomže já se ve zbraních moc nevyznám. Muži se na mě podívali a pak se vrátili ke svému znuděnému zírání před sebe.
I recepční byli ozbrojení. Na stojanech za pultem byly brokovnice. V duchu jsem se ptala, jak daleko by zašli při ochraně svých hostů. Opravdu by stříleli po jiných lidech, vetřelcích? Jak by se k tomu stavěl zákon?
V jednom z čalouněných křesel, rozesetých na mramorové podlaze haly, seděl muž v brýlích. Byl asi třicátník, vysoký a štíhlý, s pískovými vlasy. Měl na sobě oblek, lehký letní khaki oblek s konzervativní vázankou a lacinými mokasíny. Myč nádobí, jasně.
„Hugo Ayres?“ zeptala jsem se.
Vymrštil se a potřásl mi rukou. „Vy musíte být Sookie? Ale ty vlasy… včera v noci jste byla blond?“
„To jsem. Mám paruku.“
„Vypadá to velmi přirozeně.“
„To je dobře. Jste připraven?“
„Auto mám venku.“ Krátce se dotkl mých zad, aby mi ukázal správný směr, jako bych neviděla dveře. Ocenila jsem tu zdvořilost, třebaže ne náznak v ní obsažený. Snažila jsem se získat z Hugo Ayrese nějaký pocit. Nevysílal.
„Jak dlouho chodíte s Isabel?“ zeptala jsem se, když jsme si zapínali pásy v jeho caprice.
„Á, hm, hádám asi jedenáct měsíců,“ odvětil Hugo Ayres. Měl velké ruce s pihovatými hřbety. Překvapovalo mě, že nežije někde na předměstí s manželkou s melírovanými vlasy a dvěma blond dětmi.
„Jste rozvedený?“ zeptala jsem se z okamžitého popudu. Zalitovala jsem toho, když jsem uviděla, jak jeho tváří přelétl žal.
„Ano,“ řekl. „Hodně nedávno.“
„Škoda!“ Užuž jsem se chtěla zeptat na děti, ale pak jsem usoudila, že mi do toho nic není. Dokázala jsem v něm číst dost dobře, abych věděla, že má holčičku, ale nedokázala jsem zjistit její jméno a věk.
„Je to pravda, že umíte číst myšlenky?“ zeptal se.
„Ano, je to pravda.“
„Není divu, že jste pro ně tak přitažlivá.“
No auvajs, Hugo! „To je patrně značná část důvodů,“ řekla jsem co možná bezvýrazně a klidně. „Co děláte přes den?“
„Jsem právník,“ řekl Hugo.
„Není divu, že jste pro ně tak přitažlivý,“ řekla jsem tím nejneutrálnějším hlasem, jakého jsem byla schopná.
Po delším mlčení Hugo řekl: „Nejspíš jsem si to zasloužil.“
„Nechme to být. Musíme mít nějaký krycí příběh.“
„Nemohli bychom být bratr a sestra?“
„To není vyloučeno. Už jsem viděl sourozenecké dvojice, které si byly podobné míň než my dva. Ale myslím, že bude lepší, když spolu budeme chodit, tím se spíš vysvětlí ty mezery ve znalostech, které o sobě máme, pokud by nás oddělili a vyslýchali. Nepředpovídám, že se to stane, a překvapilo by mě to, ale jako sourozenci bychom o sobě museli vědět všechno.“
„Máte pravdu. Co kdybychom řekli, že jsme se poznali v kostele? Vy jste se právě přestěhovala do Dallasu a já vás poznal v nedělní škole při metodistickém kostele Glena Craigieho. To je dokonce v mé farnosti.“
„Fajn. Co takhle že bych byla manažerka… restaurace?“ Po práci u Merlotta jsem si říkala, že dokážu v té roli působit přesvědčivě, pokud mě nebudou vyslýchat příliš intenzivně.
Zatvářil se trochu překvapeně. „To je právě dost odlišné, aby to znělo dobře. Nejsem valný herec, takže se budu prostě držet toho, že já jsem já – a to by mělo dobře dopadnout.“
„Jak jste poznal Isabel?“ Samozřejmě jsem byla zvědavá.
„Zastupoval jsem Stana u soudu. Sousedé ho žalovali, chtěli upírům zakázat přístup do své čtvrti. Prohráli.“ Hugo měl smíšené pocity ze svého spojení s upírkou, a nebyl si docela jistý ani tím, jestli je dobře, že ten proces vyhrál. Popravdě řečeno Hugo měl vůči Isabel velmi ambivalentní pocity.
No výborně, tím byl tenhle úkol ještě děsivější. „Dali to do novin? Že jste zastupoval Stana Davise?“
Zatvářil se dopáleně. „Ano, dali. Krucinál, někdo v Centru by mě mohl poznat podle jména. Nebo mě, z obrázku, který byl v novinách.“
„Ale to by mohlo být ještě lepší! Můžete jim říct, že jste pochopil svůj omyl, když jste lépe poznal upíry.“
Hugo si to promyslel, jeho velké pihovaté ruce se neklidně pohybovaly na volantu. „Tak jo,“ řekl nakonec. „Jak jsem řekl, nejsem zrovna herec, ale myslím, že to zvládnu.“
Já jsem hrála pořád, takže jsem si o sebe nedělala velké starosti. Když berete objednávku pití od nějakého chlápka a přitom předstíráte, že nevíte o tom, jak uvažuje, jestli jste blond až dolů – to je výtečný herecký trénink. Nemůžete lidem zazlívat – většinou – co si myslí v duchu. Musíte se nad to naučit povznést.
Užuž jsem chtěla právníkovi navrhnout, aby mě vzal za ruku, kdyby to dneska začalo být napjaté, aby mi vysílal myšlenky, podle kterých bych mohla jednat. Ale jeho dvojakost, ta dvojakost, která z něj vanula jako laciná kolínská, mě zarazila. Byl možná sexuálně přitahován k Isabel, možná ji dokonce miloval včetně nebezpečí, které představovala, ale nepřipadalo mi, že jeho srdce a mysl by jí byly úplně oddány.
V nepříjemném okamžiku sebezpytování jsem se v duchu ptala, zda se dá totéž říci o Billovi a o mně. Ale teď nebyla vhodná doba ani místo, abych o tom uvažovala. Měla jsem dost Hugových myšlenek k tomu, abych se mohla ptát, jestli je zcela důvěryhodný ve smyslu této naší malé mise. Odtud byl jen krůček k úvahám, jak dalece jsem v bezpečí, pokud jsem v jeho společnosti. Také by mě zajímalo, jak moc toho o mně Hugo Ayres vlastně ví. Nebyl v místnosti, když jsem včera v noci pracovala. Isabel mi nepřipadala jako klepna. Bylo možné, že o mně mnoho nevěděl.
Čtyřproudá silnice, vedoucí přes obrovské předměstí, byla lemována jako obvykle fast-foody a obchodními řetězci všeho druhu. Postupně ale nákupní centra vystřídaly rezidence a beton ustoupil zeleni. Provoz nepolevoval. Nikdy bych nemohla žít v takhle velkém městě, zvládat je den za dnem.
Hugo zpomalil a pustil blinkr, když jsme se ocitli na velké křižovatce. Chystali jsme se zahnout na parkoviště u velkého kostela, alespoň dříve to býval kostel. Svatyně byla podle měřítek Bon Temps obrovská. S takovouhle účastí mohli v našem Zapadákově počítat jedině baptisté, a to ještě jen kdyby se všechny jejich farnosti spojily dohromady. Dvoupodlažní kostel lemovala dvě dlouhá přízemní křídla. Celá budova byla z bíle natřených cihel a všechna okna byla kouřová. Celé to obklopoval chemicky zelený trávník a obrovité parkoviště.
Nápis na tabuli, vztyčené na pěkně ošetřovaném trávníku, zněl: „CENTRUM SPOLEČENSTVA SLUNCE – z mrtvých vstal jen Ježíš“.
Ušklíbla jsem se, když jsem otevřela dveře a vystoupila z Hugova auta. „Tamhleto je lež,“ ukázala jsem na nápis svému společníkovi. „Lazar vstal taky z mrtvých. Ti cvoci neznají dobře ani Písmo.“
„Takový postoj radši pusťte z hlavy,“ varoval mě Hugo, když vystoupil a dálkovým ovládáním zamkl auto. „Ať nejste neopatrná. Tihle lidé jsou nebezpeční. Veřejně převzali odpovědnost za předání dvou upírů Čerpačům, s tím, že lidstvu může smrt upíra jakýmkoli způsobem přinejmenším prospět.“
„Oni jednají s Čerpači?“ Udělalo se mi nanic. Čerpací měli nadmíru riskantní profesi. Chytali upíry, omotávali je stříbrnými řetězy a odčerpávali z nich krev, kterou prodávali na černém trhu. „Ti lidé tady předali upíry Čerpačům?“
„Jeden z jejich členů to řekl v interview do novin. Samozřejmě, další den byl ve zprávách jejich vůdce a vehementně to popíral, ale já myslím, že to byla jen kouřová clona. Společenstvo zabíjí upíry jak se dá, považuje je za bezbožné, odporné a všeho schopné. Jestliže jste nejlepší přítelkyně upíra, dokážou vyvinout nesmírný tlak. Jen to mějte na paměti pokaždé, než tady otevřete pusu.“
„Vy taky, pane Zlověstný. Varování.“
Zvolna jsme kráčeli k budově a cestou si ji prohlíželi. Na parkovišti bylo ještě asi deset dalších aut, od starých a potlučených až po zbrusu nová a drahá. Mně se nejvíc líbil perleťově bílý lexus, tak hezký, že mohl skoro náležet i upírovi.
„Někdo na té nenávisti dobře vydělává,“ konstatoval Hugo.
„Kdo to tady vede?“
„Chlápek jménem Steve Newlin.“
„Vsaďte se, že je to jeho auto.“
„Tím by se vysvětlovala ta samolepka na nárazníku.“
Kývla jsem. Stálo na ní: ŘEKNĚTE NE NEMRTVÝM. Uvnitř na zrcátku visela replika – no, možná replika – zašpičatělého kůlu.
Na sobotní odpoledne tam bylo rušno. Na oploceném dvoře vedle budovy si na houpačkách a prolézačce hrály děti. Děcka hlídal znuděný adolescent, který tu a tam vzhlédl, jinak se šťoural za nehty. Dnes nebylo takové horko jako včera – léto opouštělo své poslední stanoviště, odsouzené už ke zkáze, a díky Bohu za to –, dveře budovy byly otevřené a zajištěné, aby se využilo krásného dne a příjemné teploty vzduchu.
Hugo mě vzal za ruku, až jsem sebou trhla, ale pak jsem si uvědomila, že se snaží, abychom vypadali jako milenci. O mě osobně měl nulový zájem, což mi vyhovovalo. Po vteřince přivykání se nám podařilo vypadat úplně přirozeně. Ten kontakt mi jen tím víc otevřel Hugovu mysl a já poznala, že je v ní úzkost, ale také rozhodnost. Můj dotek mu připadal nechutný, což byl pro mě kapánek silný pocit, než abych se cítila příjemně. Nedostatek přitažlivosti mi nevadil, ale z té vyslovené nechuti jsem byla nesvá. Za tím pocitem něco bylo, nějaký základní postoj… ale před námi byli lidé a já se v myšlenkách vrátila k práci. Cítila jsem, jak se mi rty stahují úsměvem.
Bill si dal v noci pozor, aby nechal mou šíji na pokoji, takže jsem si nemusela dělat starosti se skrýváním nějakých stop po tesácích, a ve svém novém úboru a za tohohle krásného dne bylo snazší vypadat bezstarostně, když jsme pokynuli na pozdrav dvojici středního věku, vycházející z budovy.
Prošli jsme do šera uvnitř; patrně jsme se ocitli v tom křídle kostela, kde sídlila nedělní škola. Před místnostmi podél chodby byly nové nápisy, na kterých stálo ROZPOČET A FINANCE, INZERCE a nejzlověstnější – MEDIÁLNÍ VZTAHY.
Ze dveří o kus dál v chodbě vyšla nějaká čtyřicátnice a obrátila se k nám. Vypadala příjemně, dokonce mile, měla krásnou pleť a krátké hnědé vlasy. Její výrazně růžová rtěnka se hodila k výrazně růžovým nehtům a dolní ret měla mírně našpulený, takže působila nečekaně smyslným dojmem, který ještě zvláštně provokativně zesilovalo i její příjemně oblé tělo. Džínová sukně a úpletový pulovřík, úhledně zastrčený v pase, byly ozvěnou mého úboru a já se za to v duchu pochválila.
„Přejete si?“ zeptala se s nadějí.
„Chceme se něco dozvědět o Společenstvu,“ řekl Hugo a působil do puntíku stejně mile a upřímně jako naše nová kamarádka. Měla na prsou jmenovku, jak jsem si všimla, a na té stálo S. NEWLINOVÁ.
„Jsme rádi, že jste tady,“ řekla. „Já jsem manželka ředitele Steve Newlina. Jmenuju se Sarah.“ Potřásla si rukou s Hugem, ale se mnou ne. Některé ženy si nepotrpí na potřásání rukama s jinými ženami, takže jsem se tím netrápila.
Vyměnili jsme si „těší-mě-že-vás-poznávám“ a ona pokynula manikúrovanou ručkou k dvojitým dveřím na konci chodby. „Kdybyste šli laskavě se mnou, ukážu vám, co kde děláme.“ Trochu se zasmála, jako by představa plnění cílů byla maličko absurdní.
Všechny dveře v chodbě byly otevřené a uvnitř místností panovaly důkazy naprosto otevřené aktivity. Jestliže organizace Newlinových držela nějaké vězně nebo prováděla tajné operace, pak se tomu věnovala v nějaké jiné části budovy. Prohlížela jsem si všechno co nejdůkladněji, odhodlaná naplnit si hlavu informacemi. Ale prozatím byl interiér Společenstva Slunce stejně oslepivě čistý jako exteriér, a lidé nevypadali zrovna zle nebo podle.
Sarah kráčela lehkým krokem před námi. Tiskla si k hrudi hromádku spisových složek a švitořila přes rameno, přičemž se pohybovala tempem, které působilo uvolněně, ale ve skutečnosti bylo maličko náročné. Hugo a já jsme se přestali držet za ruce a museli jsme přidat do kroku, abychom jí stačili.
Tahle budova byla daleko větší, než jsem odhadovala. Vstoupili jsme do ní na konci jednoho křídla. Teď jsme přecházeli velkou svatyni dřívějšího kostela, zařízenou pro shromáždění jako každá velká síň, a ocitli jsme se v druhém křídle. Tohle křídlo bylo rozdělené na menší počet větších místností, ta nejblíže k svatyni byla očividně pracovnou dřívějšího pastora. Teď byl na dveřích nápis G. STEVEN NEWLIN, ŘEDITEL.
To byly jediné zavřené dveře v budově, které jsem viděla.
Sarah zaklepala, okamžik počkala a vstoupila. Vysoký štíhlý muž za psacím stolem vstal a zářivě se na nás usmál s výrazem příjemného očekávání. Jeho hlava se zdála v poměru k tělu dost malá. Oči měl zamženě modré, nos spíše skobovitý a vlasy skoro stejně hnědé jako jeho manželka, tu a tam prošedivělé. Nevím, jak jsem si představovala fanatika, ale určitě ne jako tohohle člověka. Vypadal, jako by byl trochu pobaven vlastním životem.
Mluvil s vysokou ženou, jejíž vlasy byly ocelově šedé. Měla na sobě kalhoty a blůzu, ale vypadala, jako by se lépe cítila v kostýmu. Byla hodně namalovaná a něco ji vůbec nepotěšilo – možná to, že jsme je vyrušili.
„Copak pro vás mohu udělat?“ zeptal se Steve Newlin a pokynul, abychom si Hugo a já sedli. Přijali jsme místo v zelených kožených křeslech naproti jeho psacímu stolu a Sarah bez vyzvání žuchla do menšího křesla, které stálo stranou u zdi. „Pardon, Steve,“ řekla manželovi. „Poslechněte, můžu vám dvěma přinést kávu? Limonádu?“
Hugo a já jsme se po sobě podívali a zavrtěli hlavami.
„Zlato, tohle jsou – ach, ani jsem se vás nezeptala na jména?“ Hleděla na nás s okouzlující lítostí.
„Já jsem Hugo Ayres a tohle je moje dívka Marigold.“
Marigold? Copak se zcvokl? S námahou jsem si udržela úsměv, nalepený na obličeji. Pak jsem uviděla na stole vedle Sarah květináč s měsíčky a aspoň jsem dokázala pochopit, kde na to jméno přišel. Rozhodně jsme udělali jednu velkou chybu: tohle jsme si měli domluvit cestou. Bylo jasné, že jestliže za tu štěnici může Společenstvo, pak už Společenstvo zná jméno Sookie Stackhouseová. Díkybohu, že to Hugovi došlo.
„Neznáme Hugo Ayrese, Sarah?“ Na tváři Steve Newlina byl dokonale tázavý výraz – čelo mírně svraštělé, obočí tázavě zdvižené, hlava nakloněná k jedné straně.
„Ayres?“ řekla šedovlasá žena. „Mimochodem, já jsem Polly Blytheová, ceremoniářka Společenstva.“
„Ach, Polly, promiň, nedávala jsem pozor.“ Sarah zaklonila hlavu. Čelo se jí taky svraštilo. Pak se vyhladilo a zazářila na manžela. „Nebyl nějaký Ayres ten právník, co zastupoval upíry v Univerzitním parku?“
„To byl,“ Steve se opřel v křesle dozadu a zkřížil dlouhé nohy. Zamával na někoho, kdo procházel chodbou, a zahákl propletené prsty kolem svého kolena. „No, to je velmi zajímavé, že jste nás navštívil, Hugo! Smíme doufat, že jste pochopil odvrácenou stranu upírské otázky?“ Zadostiučinění se ze Steve Newlina valilo jako zápach ze skunka.
„Formulujete to přiléhavě…,“ začal Hugo, ale Stevův hlas se valil dál: „Tu krvežíznivou stranu, temnou stranu upíří existence? Přišel jste na to, že nás chtějí všechny pozabíjet, ovládnout nás svými hnusnými způsoby a prázdnými sliby?“
Věděla jsem, že mám oči kulaté jako tenisáky. Sarah zamyšleně přikyvovala a pořád vypadala sladce a tupě jako vanilkový pudink. Polly vypadala, jako by prožívala jakýsi dosti chmurný orgasmus. Steve řekl – a stále se usmíval: „Víte, věčný život na tomhle světě sice zní dobře, ale ztratíte duši a nakonec, až vás dostihneme – možná ne já, samozřejmě, možná můj syn nebo nakonec má vnučka – probodneme vás kůlem a spálíme a pak budete v opravdovém pekle. A vaše odstranění tomu napomůže. Bůh má vyhrazený koutek pro upíry, kteří používali lidi jako toaletní papír a pak spláchli…“
No nazdar! To byla rychlost! A ze Steva ke mně nedoléhalo nic než právě tahle nekonečná blažená satisfakce, spolu s velkou porcí mazanosti. Nic konkrétního ani informativního.
„Pardon, Steve,“ řekl hluboký hlas. Otočila jsem se v křesle a uviděla hezkého černovlasého muže ostříhaného na ježka, se svaly kulturisty. Usmíval se na všechny v místnosti se stejnou dobrosrdečností, jakou projevovali všichni ostatní. Prve to na mě udělalo dojem. Teď jsem si říkala, že je to jen strašidelné. „Náš host se po tobě ptá.“
„Vážně? Za minutu jsem tam.“
„Přál bych si, abys šel hned. Tvoji hosté jistě rádi počkají?“ Černý Ježek se na nás prosebně podíval. Hugo myslel na nějaké místo kdesi hluboko, záblesk myšlenky, který se mi zdál velmi zvláštní.
„Gabe, budu tam hned, jakmile skončím s našimi návštěvníky,“ řekl Steve velmi pevně.
„No, Steve…“ Gabe se tak snadno nevzdával, ale Steve po něm blýskl očima, posadil se zpříma, už neměl zkřížené nohy a Gabe pochopil. Střelil po Stevovi pohledem, který zdaleka nebyl plný zbožného obdivu, ale odešel.
Ten rozhovor byl slibný. V duchu jsem se ptala, zda je Farrell za nějakými zamčenými dveřmi, a uměla jsem si představit, jak se vracím do dallaského hnízda a říkám Stanovi, kde přesně je jeho bratr z hnízda uvězněn. A pak…
A jé! A pak Stan přijde a zaútočí na Společenstvo slunce, pozabíjí všechny členy a osvobodí Farrella, a pak…
I propána!
*
„Jen chceme vědět, jestli teď nebudete mít nějaké akce, kterých bychom se mohli zúčastnit, něco, z čeho bychom získali představu o škále zdejších programů.“ Hugův hlas zněl mírně tázavě, nic víc. „Protože je tady slečna Blythová, možná by nám na to mohla odpovědět ona.“
Všimla jsem si, že Polly Blythová mrkla po Stevovi, než promluvila, a také jsem si všimla, že jeho tvář zůstává neproniknutelná. Šedovlasá Polly Blythová měla velkou radost, že se od ní žádají informace, a také měla velkou radost, že Hugo a já jsme přišli do Společenstva.
„Máme tu pár akcí,“ řekla. „Dnes večer máme uzavřený speciál, a potom nedělní rituál úsvitu.“
„To zní zajímavě,“ řekla jsem. „Doslova za úsvitu?“
„No ano, přesně tak. Voláme na meteorologickou službu a vůbec,“ řekla Sarah se smíchem.
Steve podotkl: „Na naše bohoslužby úsvitu se nedá nikdy zapomenout. Jsou neuvěřitelně inspirující.“
„Jaké – no, jak to probíhá?“ zeptal se Hugo.
„Uvidíte na vlastní oči důkaz boží moci,“ usmál se Steve.
To znělo opravdu zlověstně. „Ach, Hugo!“ řekla jsem. „Není to vzrušující?“
„Jasně. V kolik hodin začíná ten uzavřený speciál?“
„V půl sedmé. Chceme, aby se sem všichni naši členové dostali dřív, než oni vstanou.“
Pochopila jsem, že tím oni Steve myslel upíry. Nedokázala jsem se zdržet otázky: „Ale co když se vaše shromáždění potom rozejde domů?“
„Ach, vy jste asi jako holka nezažila žádné noční shromáždění!“ řekla Sarah. „Je to tuna zábavy. Všichni si přinesou spací pytle, a jíme a hrajeme hry, a pak je předčítání z bible a kázání, a všichni vlastně strávíme noc v kostele.“ Všimla jsem si, že Společenstvo je v Sařiných očích kostel, a byla jsem si celkem jistá, že jen opakuje názor celého vedení. Jestliže to vypadá jako kostel a funguje jako kostel, pak je to kostel bez ohledu na název firmy.
Jako holka jsem zažila pár takových nočních akcí a měla jsem co dělat, abych to vydržela. Parta děcek zamčená celou noc v budově pod bedlivým pedagogickým dozorem, opatřená nekonečným proudem filmů a nezdravých potravin, aktivit a limonád. Protrpěla jsem duševní bombardování pubertálními, hormony nabitými nápady a impulzy, vřískání a hysterické záchvaty.
Tohle bude jiné, říkala jsem si. Tohle budou dospělí, a navíc cílevědomí dospělí. Tady se sotva bude povalovat milion pytlíků brambůrků, a možná bude zařízeno slušné spaní. Kdybychom sem s Hugem šli, možná by se nám naskytla příležitost prohledat budovu a zachránit Farrella, protože jsem si byla jistá, že to bude on, kdo se v neděli setká s úsvitem, ať už dobrovolně nebo ne.
Polly řekla: „Budete velice vítáni. Máme spoustu jídla a lehátek.“
Hugo a já jsme se po sobě nejistě podívali.
„Co kdybychom se teď prošli po budově, abyste viděli všechno, co je tu k vidění? Pak se můžete rozhodnout,“ navrhla Sarah. Vzala jsem Huga za ruku a zchytala úder dvojakosti. Plnila mě nelibost z Hugovy rozervanosti. V duchu si říkal: Vypadněme odtud!
Poupravila jsem své předchozí plány. Jestli má v sobě Hugo takový zmatek, nemusíme tu být. Otázky mohou počkat na později. „Měli bychom se vrátit ke mně domů a zabalit si spací pytle a polštáře,“ řekla jsem vesele. „Viď, macíku?“
„A já musím nakrmit kočku,“ řekl Hugo. „Ale vrátíme se sem v… půl sedmé jste říkala?“
„Páni, Steve, nezbylo nám ve skladu pár matrací? Od té doby, co tu pobýval ten manželský pár?“
„Byli bychom moc rádi, kdybyste zůstali, dokud se všichni nesejdou,“ naléhal Steve, stále se stejně zářivým úsměvem. Věděla jsem, že nám vyhrožuje, a věděla jsem, že musíme vypadnout, ale od Newlinse jsem psychotronicky nepřijímala nic než stěnu odhodlání. Polly Blythová jako by byla dokonce skoro – blažená. Vadilo mi tlačit a sondovat, když jsem si teď uvědomila, že vůči nám mají nějaké podezření. Kdybychom odtud mohli hned vypadnout, slibovala jsem si, že bych se sem už nikdy nevrátila. Přestanu pátrat pro upíry, budu jen pracovat v baru a spát s Billem.
„Vážně musíme jít,“ řekla jsem pevně, ale zdvořile. „Udělali jste na nás úžasný dojem a chceme sem dneska přijít na noc, ale do té doby ještě zbývá dost času, abychom vyřídili pár svých záležitostí. Znáte to, když jste celý týden v práci. Nahromadí se plno maličkostí.“
„Hele, ty vám do zítřka neutečou!“ řekl Steve. „Musíte zůstat, oba.“
Nebylo jak se odtud dostat, aniž bychom šli s pravdou ven. A já to nechtěla udělat první, ne dokud zbývala nějaká naděje, že odtud můžeme vypadnout. Kolem byla spousta lidí. Když jsme vyšli z kanceláře Steve Newlina, zahnuli jsme doleva – Steve kráčel za námi, Polly po naší pravici a Sarah před námi – a ubírali jsme se chodbou. Pokaždé, když jsme míjeli nějaké otevřené dveře, někdo zevnitř zavolal: „Steve, můžeš na minutku?“ nebo „Steve, Ed říká, že musíme změnit tuhle formulaci!“ Ale kromě mžiknutí nebo drobného zachvění v jeho úsměvu jsem nepozorovala, že by Steve Newlin na tyto ustavičné požadavky nějak reagoval.
V duchu jsem se ptala, jak dlouho by tohle hnutí vydrželo, kdyby nebylo Steva. Pak jsem se za tu myšlenku zastyděla, protože jsem jaksi předpokládala, že Steve by byl zabit. Začínala jsem si říkat, že Sarah nebo Polly by byly schopné nastoupit na jeho místo, pokud by jim to bylo dovoleno, protože obě vypadaly jako z ocele.
Všechny kanceláře byly dokonale otevřené a nevinné, pokud považujete účel, pro který byla organizace založena, za nevinný. Všichni tady vypadali jako průměrní, nadprůměrně čistě řezaní Američané, a dokonce tu bylo i pár lidí, kteří nebyli běloši.
A jeden nebyl člověk.
V hale jsme míjeli maličkou hubenou hispánku, a když k nám zalétla očima, zachytila jsem duchovní signaturu, na jakou jsem narazila jen jednou v životě. Tehdy přišla od Sama Merlotta. Tahle žena patřila stejně jako Sam k měnivcům, a její velké oči se rozšířily, když ode mě vycítila závan „jinakosti“. Snažila jsem se zachytit její pohled a okamžik jsme na sebe upřeně hleděly, já se snažila vyslat jí vzkaz a ona se ho snažila nepřijmout.
„Už jsem vám říkala, že první kostel byl na tomhle místě vystavěn začátkem šedesátých let?“ říkala Sarah, zatímco drobná ženuška rychle cupitala chodbou dál. Ohlédla se přes rameno a já se znovu setkala s jejíma očima. Ty její byly vyděšené. Moje říkaly: „Pomoc!“
„Ne,“ trhla jsem sebou nad náhlou změnou tématu.
„Už jen kousíček,“ lákala Sarah. „Musíte si prohlédnout celý kostel.“ Došli jsme k posledním dveřím na konci chodby. Odpovídající dveře ve druhém křídle vedly ven. Křídla se z venkovní strany kostela zdála zcela symetrická. Mé pozorovací schopnosti zřejmě byly vadné, ale stejně…
„Rozhodně je to tady velké,“ řekl Hugo přívětivě. Veškeré ambivalentní emoce, které ho trápily, jako by ustoupily. Ve skutečnosti už vůbec nepůsobil ustaraně. Jen člověk, který by neměl vůbec žádné psychotronické cítění, by si v téhle situaci nedělal žádné starosti.
A to byl Hugo. Vůbec žádné psychotronické vnímání. Byl na něm znát pouze zájem, když Polly otevírala poslední dveře, dveře na samém konci chodby. Měly vést ven.
Jenže vedly dolů.
2024 ©