Existovala spousta lidí, kterým se nelíbilo zjištění, že se dělí o planetu s upíry. Přestože tomu tak bylo odjakživa – aniž by o tom věděli – jakmile uvěřili, že upíři jsou skuteční, rozhodli se tihle lidé upíry zničit. Pokud šlo o metody vraždění, nebyli o nic vybíravější než upír samotář.
Upíři samotáři byli nemrtví zpátečníci, nechtěli se prozradit lidem, stejně jako lidé nechtěli vědět o nich. Samotáři odmítali pít syntetickou krev, jež byla poslední dobou hlavní složkou stravy většiny upírů. Samotáři věřili, že jediná budoucnost pro upíry spočívá v návratu k utajení a neviditelnosti. Upíři samotáři tedy zabíjeli lidi pro radost, protože vlastně vítali návrat perzekuce svého druhu. Samotáři v tom spatřovali prostředek, jak přesvědčit hlavní proud upírstva, že utajení je pro jeho budoucnost to nejlepší, a pak také – pronásledování bylo formou kontroly populace.
Už jsem věděla od Billa, že se najdou upíři, které po dlouhém životě postihla strašlivá lítost, nebo snad nuda. Tito odříkači plánovali „setkání se sluncem,“ což byl upírský termín pro spáchání sebevraždy tak, že dotyčný zůstal venku po rozbřesku.
Má volba přítele mě opět zavedla na cesty, po kterých bych se jinak nikdy neubírala. Nepotřebovala bych vědět nic z toho, nikdy by se mi ani nesnilo o tom, že budu chodit s někým, kdo je jednoznačně mrtvý – kdybych se nenarodila postižená telepatií. Pro chlapy z lidského rodu jsem byla něco jako vyvrhel. Umíte si jistě představit, jaká je to hrůza chodit s někým, komu můžete číst myšlenky. Když jsem poznala Billa, začalo nejšťastnější období mého života. Ale nepochybně jsem za těch pár měsíců, co jsem ho znala, narazila na víc problémů než za celých předcházejících pětadvacet let. „Tak vy si myslíte, že Farrell je už mrtvý?“ přiměla jsem se skoro násilím soustředit na současnou krizi. Hrozně nerada jsem se ptala, ale potřebovala jsem to vědět.
„Možná,“ řekl Stan po dlouhé pauze.
„Je možné, že ho někde drží,“ řekl Bill. „Víš přece, jak zvou tisk k těmhle… obřadům.“
Stan se dlouhou chvíli upřeně díval do prázdna. Pak vstal. „Stejný člověk byl v baru a na letišti,“ řekl takřka pro sebe. Stan, ujetý hlavní upír Dallasu, teď přecházel sem a tam po místnosti. Pocítila jsem silný neklid, ačkoliv nepřipadalo v úvahu, že bych to řekla nahlas. Tohle byl Stanův dům, a jeho „bratr“ se pohřešoval. Ale já si nepotrpím na dlouhé zadumané mlčení. Byla jsem unavená a chtěla jsem jít spát.
„Takže,“ řekla jsem a snažila se, aby to vyznělo rázně, „jak věděli, že tam budu?“
Pokud je něco horšího, než když na vás upřeně zírá upír, pak to, když na vás upřeně zírají dva upíři.
„Vědět, že přijedete v předstihu… Je tu zrádce,“ řekl Stan. Vzduch v místnosti se začal chvět a praskat napětím, které vytvářel.
Ale já měla méně dramatickou představu. Zvedla jsem blok, ležící na stole, a napsala na něj: „MOŽNÁ TU MÁTE ŠTĚNICI“. Oba se na mě zamračili, jako bych jim nabídla karbanátek. Upíři, kteří individuálně mají neuvěřitelné a rozmanité schopnosti, jsou občas lhostejní k faktu, že si lidé také vyvinuli nějaké ty vlastní schopnosti. Oba muži se po sobě zamyšleně podívali, ale žádný z nich se nevytasil s nějakým praktickým návrhem.
No, ať se jdou bodnout. Viděla jsem to jen ve filmu, ale usoudila jsem, že jestli dal někdo do téhle místnosti štěnici, pak to udělal ve spěchu a byl na smrt vyděšený. Takže ta štěnice bude někde blízko a ne příliš dobře ukrytá. Shodila jsem šedý kabátek a odkopla střevíce. Protože jsem byla člověk a ve Stanových očích jsem neměla co ztratit, vlezla jsem pod stůl a začala jej prolézat po celé délce, přičemž jsem odstrkovala pojízdné židle. Asi po milionté jsem zalitovala, že na sobě nemám kalhoty.
Dostala jsem se asi dva metry od Stanových nohou, když jsem uviděla něco divného. Na spodní straně světlé dřevěné desky stolu byl přilepený tmavý hrbolek. Prohlédla jsem si jej tak pečlivě, jak jen to bez baterky šlo. Nebyla to stará žvýkačka.
Když jsem našla ten malý mechanický vynález, nevěděla jsem, co dělat. Vylezla jsem ven, o trochu zaprášenější než prve, a ocitla se přímo u Stanových nohou. Natáhl ruku a já ji zdráhavě uchopila. Stan zatáhl jemně, nebo to alespoň jemně působilo, ale najednou jsem stála na nohou proti němu. Nebyl moc vysoký a já se mu dívala do očí z větší blízkosti, než mi bylo milé. Zvedla jsem prst před obličej, aby bylo jisté, že dává pozor. Ukázala jsem pod stůl.
Bill v okamžiku opustil místnost. Stanova tvář zbělela ještě víc a oči mu zaplály. Dívala jsem se všude možně, jen ne přímo na něj. Nechtěla jsem být tím, nač se dívá, zatímco tráví skutečnost, že mu někdo nasadil štěnici do audienční komnaty. Opravdu byl zrazený, jenže ne tak, jak čekal.
V duchu jsem pátrala po něčem, co by pomohlo. Zazářila jsem na Stana. Automaticky jsem zvedla ruku, abych si upravila ohon, ale uvědomila jsem si, že mám vlasy pořád ještě svinuté v týle, třebaže už značně méně úhledně. Jejich úprava mi poskytla dobrou záminku sklopit oči.
Značně se mi ulevilo, když se Bill znovu objevil s Isabel a tím mužem, který myl nádobí, a nesl umyvadlo s vodou. „Je mi líto, Stane,“ řekl Bill. „Obávám se, že Farrell je už mrtvý, soudě podle toho, co jsme objevili dnes večer. Sookie a já se zítra vrátíme do Louisiany, pokud nás už nepotřebuješ.“ Isabel ukázala na stůl a muž postavil umyvadlo.
„To klidně můžete,“ odvětil Stan hlasem studeným jako led. „Pošlete mi účet. Tvůj pán, Erik, na tom striktně trval. Budu se s ním muset někdy sejít.“ Jeho tón naznačoval, že to setkání nebude pro Erika příjemné.
Isabel řekla prudce: „Ty člověče pitomá! Vybryndal jsi mi pití!“ Bill se natáhl přese mě, aby vyškubl štěnici zpod stolu a hodil ji do vody, a Isabel, kráčející ještě plynuleji, aby voda nevyšplíchla přes okraje umyvadla, opustila místnost. Její společník zůstal.
To se vyřídilo celkem jednoduše. A bylo přinejmenším možné, že ten, kdo odposlouchával, se dal tím krátkým dialogem oklamat. Všichni jsme se uklidnili, když teď byla štěnice pryč. Dokonce i Stan vypadal trochu méně děsivě.
„Isabel říká, že máte důvod se domnívat, že Farrella možná uneslo Společenstvo,“ řekl muž. „Možná bychom s touhle slečnou mohli zítra zajít do Centra Společenstva a pokusit se zjistit, jestli se někdy v dohledné době neplánuje nějaký obřad.“
Bill a Stan se na něj zamyšleně zadívali.
„To je dobrý nápad!“ řekl Stan. „Pár by nebyl tak nápadný.“
„Sookie?“ zeptal se Bill.
„Rozhodně nemůže jít nikdo z vás,“ řekla jsem. „Asi bychom mohli aspoň zjistit půdorys toho místa. Pokud si myslíte, že opravdu existuje možnost, že tam Farrella drží.“ Kdybych dokázala v Centru Společenstva zjistit o situaci něco víc, možná bych dokázala zabránit upírům v útoku. Určitě nepůjdou na policejní stanici podat hlášení o pohřešované osobě, aby přiměli policii prohledat Centrum. Ať se dallaští upíři sebevíc chtěli udržet v mezích lidského zákona, aby mohli úspěšně sklízet dobrodiní zařazení do společnosti, přesto mi bylo jasné, že je-li nějaký dallaský upír držen jako zajatec v Centru, budou lidé umírat vpravo vlevo. Tomu bych možná dokázala zabránit, a také najít pohřešovaného Farrella.
„Jestli je ten tetovaný upír odříkač a má v plánu setkání se sluncem, na které vezme Farrella s sebou, a pokud se to zařizuje prostřednictvím Společenstva, pak ten falešný kněz, který se tě pokusil odvést z letiště, musí pracovat pro ně. Už tě znají,“ namítl Bill. „Musela by sis vzít paruku.“ Spokojeně se usmál. Paruka byla jeho nápad.
Paruka v tomhle vedru. A sakra! Snažila jsem se nevypadat trucovitě. Koneckonců bude lepší mít svědivou hlavu, než se dát identifikovat během návštěvy Centra Společenstva slunce jako žena, která se druží s upíry. „Bude lepší, když se mnou bude ještě nějaký člověk,“ připustila jsem, jakkoli mě mrzelo zatahovat do nebezpečí někoho dalšího.
„Je tu Isabelin současný mužský,“ řekl Stan. Chvilku mlčel a já uhádla, že na ni „zavolal“, nebo jak kontaktoval své podřízené.
Samozřejmě, Isabel připlula. Musí to být šikovné, když člověk může takhle přivolávat lidi. Nepotřebujete interkom ani telefon. V duchu jsem se ptala, na jakou vzdálenost ještě mohou ostatní upíři od něj dostávat zprávy. Byla jsem docela ráda, že mi Bill nemůže signalizovat beze slov, protože bych si připadala až moc jako jeho otrokyně. Dokáže Stan přivolávat lidi stejně jako své upíry? Asi jsem to ve skutečnosti nechtěla vědět.
Muž zareagoval na přítomnost Isabel jako křepelák, když cítí koroptev. Anebo spíš jako hladový člověk, kterému naservírují velký biftek a pak musí čekat, až se všichni pomodlí. Skoro bylo vidět, jak se mu sbíhají sliny. Doufala jsem, že v Billově přítomnosti takhle nevypadám.
„Isabel, tvůj muž se dobrovolně přihlásil, že půjde se Sookií do Centra Společenstva slunce. Dokáže být přesvědčivý jako potenciální konvertita?“
„Ano, myslím, že dokáže,“ zadívala se Isabel muži do očí.
„Než půjdete – jsou dnes večer nějací návštěvníci?“
„Ano, jeden z Kalifornie.“
„Kde je?“
„V domě.“
„Byl v téhle místnosti?“ Přirozeně Stan by byl moc rád, kdyby tam tu štěnici dal upír nebo člověk, kterého nezná.
„Ano.“
„Přiveď ho!“
Dobrých pět minut nato se Isabel vrátila s vysokým plavým upírem v patách. Musel měřit metr devadesát, nebo možná i víc. Byl opálený, hladce oholený a měl hřívu vlasů v barvě pšenice. Okamžitě jsem sklopila oči, hned jak jsem vycítila, že Bill znehybněl.
Isabel řekla: „To je Leif.“
„Leife,“ řekl Stan jako by nic, „vítej do mého hnízda! Dnes večer tu máme problém.“
Upřeně jsem se dívala na špičky svých nohou a toužila, tak jak jsem ještě nikdy po ničem netoužila, být s Billem pár minut úplně o samotě a zjistit, co se sakra děje, protože tenhle upír nebyl žádný „Leif“ a nebyl z Kalifornie.
Byl to Erik.
Billova ruka se objevila v mém zorném poli a uchopila mou ruku. Velmi opatrně mi lehce stiskl prsty a já to opětovala. Bill mě objal kolem pasu a já se o něj opřela. Potřebovala jsem se uvolnit.
„Co si přejete?“ zeptal se Erik – ne, momentálně Leif – zdvořile.
„Zdá se, že někdo vstoupil do této místnosti a dopustil se špehování.“
To bylo řečeno hezky. Stan chtěl prozatím udržet odposlech v tajnosti, a s ohledem na skutečnost, že tu určitě byl nějaký zrádce, to byl pravděpodobně výborný nápad.
„Jsem návštěvník vašeho hnízda a nemám problém s tebou ani s nikým ze zdejších.“
Leifovo klidné a upřímné popření bylo dost působivé, vzhledem k tomu, co jsem najisto věděla – že celá jeho přítomnost je klam, sledující nějaký nezbadatelný upíří cíl.
„Pardon,“ řekla jsem tak křehce a lidsky, jak jen to bylo možné.
Stan se zatvářil nad tímto vyrušením dost podrážděně, ale ať si trhne nohou.
„Ten, hm, předmět se tady musel ocitnout dřív než dneska,“ řekla jsem a snažila se mluvit tak, jako bych si byla jistá, že Stan už o tom uvažoval. „Aby se dozvěděli detaily o našem příjezdu do Dallasu.“
Stan na mě zíral a ve tváři neměl vůbec žádný výraz.
Když už, tak už. „A promiňte, ale jsem už opravdu unavená. Nemohl by mě Bill odvézt zpátky do hotelu?“
„Řekneme Isabel, aby vás tam odvezla samotnou,“ řekl Stan přezíravě.
„Ne, pane!“
Za falešnými brýlemi vylétlo Stanovo bledé obočí vzhůru. „Ne?“ Znělo to, jako by to slovo ještě nikdy neslyšel.
„Podle podmínek mé smlouvy nikam nejdu bez upíra z mé oblasti. Ten upír je Bill. Bez něj v noci nikam nejdu.“
Stan se na mě znovu pěkně dlouze zadíval. Byla jsem ráda, že jsem našla štěnici a i jinak osvědčila svou užitečnost, jinak bych ve Stanově hnízdečku dlouho nevydržela. „Jděte,“ řekl a Bill ani já jsme nemarnili čas. Kdyby Stan začal podezírat Erika, stejně bychom mu nemohli pomoct a nebylo vyloučeno, že bychom ho mohli i prozradit. Já bych to daleko pravděpodobněji udělala nějakým slovem nebo gestem před Stanovýma očima. Upíři studovali lidi celá staletí, tak jako se šelmy hledí dozvědět co nejvíc o své kořisti.
Isabel vyšla s námi ven a znovu jsme nastoupili do jejího lexusu, aby nás odvezla zpátky do hotelu Tichý břeh. Dallaské ulice sice nebyly prázdné, ale aspoň mnohem klidnější, než když jsme před pár hodinami přijeli do hnízda. Odhadovala jsem, že chybí necelé dvě hodiny do úsvitu.
„Děkuji,“ řekla jsem zdvořile, když jsme zastavili pod porte cochere našeho hotelu.
„Můj člověk vás přijde vyzvednout ve tři hodiny odpoledne,“ sdělila mi Isabel.
Potlačila jsem nutkání říci: „Rozkaz!“ a srazit podpatky, místo toho jsem jí jen řekla, že to bude fajn. „Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se.
„Jmenuje se Hugo Ayres,“ řekla.
„Fajn!“ Už jsem věděla, že je bystrý a má nápady. Šla jsem do haly a počkala na Billa. Opozdil se za mnou jen o pár vteřin a nahoru výtahem jsme vyjeli mlčky.
„Máš klíč?“ zeptal se mě u dveří pokoje.
Napůl jsem spala. „Kde máš svůj?“ zeptala jsem se nepříliš milostivě.
„Rád bych se díval, jak vyndáváš ten tvůj,“ řekl.
Najednou jsem dostala lepší náladu. „Třeba bys ho rád našel sám,“ navrhla jsem.
Upíří muž s černou hřívou až po pás prošel chodbou, objímaje kolem ramen buclatou dívku s hlavou plnou kudrnatých rudých vlasů. Když vstoupili do pokoje o kus dál v chodbě, začal Bill pátrat po klíči.
Našel ho pěkně rychle.
Jakmile jsme se ocitli uvnitř, Bill mě zvedl do náručí a dlouze políbil. Potřebovali jsme si promluvit, protože během této dlouhé noci se toho stala spousta, ale já neměla náladu a on taky ne.
Na sukních je pěkné, jak jsem zjistila, že se prostě jen vyhrnou, a když máte pod nimi jen tanga, mohou zmizet v cuku letu. Šedý kabátek už byl na podlaze, bílý top odhozený a já měla paže zaklesnuté kolem Billova krku, než bys řekl „kašli na upíra“.
Bill se opíral o stěnu obýváku a snažil se rozepnout kalhoty, já byla ještě ovinutá kolem něj, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Sakra,“ zašeptal mi do ucha. „Jděte pryč!“ řekl o něco hlasitěji. Přitulila jsem se k němu a jemu se zadrhl dech v hrdle. Vytáhl mi jehlice z vlasů, až se mi rozpustily po zádech.
„Musím s tebou mluvit,“ řekl známý hlas, poněkud ztlumený tlustými dveřmi.
„Ne!“ zasténala jsem. „Řekni, že tam není Erik!“ Jediný tvor na světě, kterého jsme museli vpustit.
„Tady je Erik,“ řekl hlas.
Uvolnila jsem nohy, zaklesnuté kolem Billova pasu, a on mě něžně spustil na podlahu. Opravdu vztekle jsem si šla do ložnice obléknout koupací plášť. Do háje se zapínáním všech těch knoflíků na oblečení!
Vrátila jsem se, když Erik říkal Billovi, že si Bill dnes večer počínal dobře.
„A ty jsi byla samozřejmě úžasná, Sookie,“ řekl Erik, přičemž uznalým pohledem zhodnotil krátký růžový koupací plášť. Vzhlédla jsem k němu – a výš, a ještě výš – a toužila, aby byl na dně Rudé řeky, i s tím úžasným úsměvem, zlatými vlasy a vůbec se vším.
„No ne,“ řekla jsem zle, „mockrát díky, žes nám to přišel povědět! Nemohli bychom jít spát, kdybys nás ty nepoplácal po zádech.“
Erik vypadal upřímně potěšeně. „I propána!“ řekl. „Nevyrušil jsem vás od něčeho? Nejsou – no, není to – snad tvoje, Sookie?“ Zvedl černou šňůrku, která původně tvořila jednu stranu mých kalhotek.
Bill řekl: „Jedním slovem ano. Ještě něco bys chtěl s námi probrat, Eriku?“ Led by byl překvapen tím, jak studeně dokáže Bill promluvit.
„Dneska v noci nemáme čas,“ řekl Erik lítostivě, „protože je tak brzy světlo, a já potřebuju ještě ledacos zařídit, než půjdu spát. Ale zítra v noci se musíme sejít. Až zjistíš, co vlastně Stan chce, nech mi vzkaz v recepci a pak to zařídíme.“
Bill přikývl. „Tak sbohem,“ řekl.
„Nechceš šláftruňk?“ Doufal snad, že mu někdo nabídne láhev krve? Erikův pohled zabloudil k ledničce a pak ke mně. Litovala jsem, že mám na sobě tenký nylonový župan místo něčeho tlustého z froté. „Teplý rovnou ze žíly?“ Bill zachoval kamenné mlčení.
Erik ze mě nespouštěl oči do poslední vteřiny, dokud nepřekročil práh a Bill za ním nezamkl.
„Myslíš, že poslouchá za dveřmi?“ zeptala jsem se Billa, když mi rozvazoval šerpu županu.
„Je mi to jedno,“ řekl Bill a věnoval se jiným věcem.
*
Když jsem kolem jedné hodiny po poledni vstala, panovalo v hotelu ticho. Samozřejmě, většina hostů spala. Pokojské přes den do pokoje nepřijdou. Všimla jsem si včera v noci ochranky – upířích stráží. Ve dne to bude jiné, protože za denní hlídání platí hosté tak těžké peníze. Poprvé v životě jsem zavolala pokojovou službu a objednala si snídani. Měla jsem hlad jako vlk, protože jsem celou noc vůbec nejedla. Byla jsem osprchovaná a zabalená v županu, když číšník zaklepal na dveře, a jen co jsem se přesvědčila, že je to ten, kdo tvrdí, že je, vpustila jsem ho dovnitř.
Po včerejším pokusu o únos jsem nic nebrala jako samozřejmost. Držela jsem pepřový sprej u boku, zatímco mladý muž prostíral a servíroval jídlo a kávovou konvici. Kdyby udělal jediný krůček ke dveřím, za nimiž spal Bill ve své rakvi, byla bych ho sejmula. Ale tenhle chlapík, Arturo, byl dobře vyškolený a jeho oči se k ložnici ani nezatoulaly. Nikdy se nepodíval ani přímo na mě. Ale přemýšlel o mně a já litovala, že jsem si neoblékla podprsenku, než jsem ho pustila dál.
Když odešel – a jak mě Bill instruoval, připsala jsem spropitné k pokojovému účtu, který jsem podepsala – snědla jsem všechno, co přinesl: klobásu, lívance a misku melounových kuliček. Páni, to byla dobrota! Sirup byl opravdový javorový a ovoce bylo zralé tak akorát. Klobása byla báječná. Byla jsem ráda, že Bill není vzhůru, aby na mě koukal a znervózňoval mě. Vlastně se nerad díval jak jím, a nesnášel, když jsem jedla česnek.
Vyčistila jsem si zuby, vykartáčovala vlasy a nanesla mejkap. Byl čas připravit se na návštěvu v Centru Společenstva. Rozdělila jsem si vlasy pěšinkou, vyčesala je a vyndala z krabice paruku. Byla krátká a hnědá, opravdu nevýrazná. Říkala jsem si prve, že Bill je cvok, když navrhl, abych si vzala paruku, a ještě pořád jsem se v duchu ptala, jak ho napadlo, že bych mohla nějakou potřebovat, ale byla jsem ráda, že ji mám. Měla jsem podobné brýle jako Stan, sloužící stejnému maskovacímu účelu, a ty jsem si nasadila. Dole trochu zvětšovaly, abych mohla legitimně tvrdit, že to jsou brýle na čtení.
Co si na sebe bere fanatik, když jde na shromaždiště fanatiků? Podle mých omezených zkušeností se fanatici obvykle oblékali konzervativně, buď proto, že byli příliš zaneprázdnění jinými starostmi, než aby o tom přemýšleli, anebo protože spatřovali v moderním oblečení zlo. Kdybych byla doma, zaběhla bych si do Wal-Martu a ušetřila, ale byla jsem tady, v drahém Tichém břehu bez oken. Nicméně Bill mi řekl, abych zavolala na recepci, kdybych cokoliv potřebovala. Tak jsem to udělala.
„Recepce,“ řekl člověk, který se snažil napodobit uhlazený chladný hlas staršího upíra. „Přejete si, prosím?“ Měla jsem sto chutí mu říct, aby to vzdal. Kdo stojí o imitaci, když je pod jednou střechou s originálem?
„Tady je Sookie Stackhouseová, tři-čtrnáct. Potřebuju dlouhou džínovou sukni, velikost osm, a pastelovou květovanou blůzu nebo svetřík, stejná velikost.“
„Ano, prosím,“ řekl po delší pauze. „Kdy vám to mám doručit?“
„Brzy.“ Páni, tohle byla švanda! „Abych řekla pravdu, čím dřív, tím líp.“ Přicházela jsem tomu na chuť. Bavilo mě žít na náklady někoho jiného.
Zatímco jsem čekala, sledovala jsem v televizi zprávy. Byly to typické zprávy z jakéhokoli amerického velkoměsta: dopravní problémy, problémy s parkovacími zónami, problémy s vraždami.
„Žena, která byla včera v noci nalezena mrtvá v hotelovém kontejneru na odpadky, byla identifikována,“ říkal moderátor hlasem jaksepatří vážným. Spustil koutky úst, aby dal najevo vážnou obavu. „Tělo jednadvacetileté Bethany Rogersové bylo nalezeno za hotelem Tichý břeh, proslaveným jako první hotel v Dallasu, kde se mohou ubytovat a stravovat nemrtví. Rogersová zahynula jedinou střelnou ranou do hlavy. Policie označila vraždu jako ‚popravu‘. Detektiv Tawny Kelnerová sdělila našemu reportérovi, že policie sleduje několik stop.“ Afektovaně vážnou tvář na obrazovce vystřídala upřímně vážná. Detektivce bylo přes čtyřicet, podle mého odhadu, a byla to velmi malá žena s dlouhým copem na zádech. Kamera zabírala i reportéra, malého snědého muže v dokonale padnoucím obleku. „Detektive Kelnerová, je pravda, že Bethany Rogersová pracovala v upířím baru?“
Žena se zamračila ještě strašidelněji. „Ano, je to pravda,“ řekla. „Nicméně byla zaměstnána jako číšnice, ne jako bavička.“ Bavička? Co dělají baviči v Křídle netopýra? „Pracovala tam teprve dva měsíce.“
„Nasvědčuje místo nálezu jejího těla nějaké účasti upírů?“ Reportér byl vytrvalejší, než bych byla na jeho místě já.
„Naopak, jsem přesvědčená, že místo bylo vybráno tak, aby tlumočilo upírům nějaký vzkaz,“ odsekla Kelnerová a pak se zatvářila, jako by litovala, že vůbec něco řekla. „A teď mě laskavě omluvte…“
„Samozřejmě, detektive,“ řekl reportér, trochu ohromený. „Tak, Tome,“ a obrátil se čelem ke kameře, jako by skrze ni viděl až do studia, „to je provokativní téma.“
Cože?
2024 ©