Věděla jsem, že prověřili Farrellova oblíbená loviště a vyptali se všech ostatních upírů z dallaského hnízda, jestli Farrell nebyl někde spatřen. Nicméně jsem otevřela ústa, abych se zeptala, jak už tak lidé dělávají. Jenže Bill se dotkl mého ramene, já se ohlédla a viděla, jak maličko zavrtěl hlavou. Mé otázky by byly považovány za těžkou urážku.
„Tahle dívka?“ zeptala jsem se místo toho. Byla pořád zticha, ale chvěla se a třásla. Hispánský upír byl zřejmě to jediné, co ji drželo na nohou.
„Pracuje v klubu, kde byl naposledy spatřen. Ten klub patří nám, Křídlo netopýra.“ Bary byly oblíbenými podniky upírů, přirozeně, protože jejich nejhustší provoz přicházel v noci. Čistírny s celonočním provozem jaksi nebyly pro zubatce tak lákavé, jako bar prošpikovaný upíry.
V uplynulých dvou letech se upíří bary staly nejmódnější formou nočního života, jakou se které město mohlo honosit. Ubozí lidé, kterých se zmocnila posedlost po upírech – tesákovina – se zdržovali v upířích barech, často v kostýmech, v naději, že upoutají pozornost opravdových. Turisté chodili zevlovat na upíry a na tesákovce. Tyhle bary nebyly zrovna tím nejbezpečnějším pracovištěm.
Zachytila jsem pohled hispánského upíra a ukázala na židli na mé straně dlouhého stolu. Posadil na ni dívku. Shlédla jsem na ni a připravovala se vklouznout do jejích myšlenek. Její mysl neměla vůbec žádnou ochranu. Zavřela jsem oči.
Jmenovala se Bethany. Bylo jí jednadvacet a považovala se za nezdárné dítě, opravdu špatnou holku. Neměla zdání, do jakého maléru se tím může dostat – až do nynějška. Když přijala místo v Křídle netopýra, bylo to její životní gesto vzpoury, a klidně mohlo skončit osudově.
Obrátila jsem oči zpět ke Stanu Davisovi. „Je vám jasné,“ řekla jsem, a bylo v tom veliké riziko, „že pokud vydá informace, které chcete, vyjde odtud volně a bez úhony.“ Řekl už jednou, že chápe podmínky, ale já si musela být jistá.
Bill za mými zády těžce vzdychl. Nebyl právě nadšený. Oči Stana Davise vteřinu doslova svítily, tolik se zlobil. „Ano,“ odsekával slova, tesáky napůl vysunuté, „souhlasil jsem.“ Na vteřinu jsme se střetli očima. Oba jsme věděli, že ještě přede dvěma roky by upíři Bethany unesli a mučili ji, dokud by nezískali do posledního puntíku všechny informace, které má uložené v mozku, i takové, které by si vymyslela.
Zapojení do veřejného života, zveřejnění faktu jejich existence – to mělo mnoho výhod, ale také nevýhody. V tomto případě bylo nevýhodou, že museli využít mých služeb.
„Jak ten Farrell vypadá?“
„Jako kovboj.“ Stan to řekl beze stopy humoru. „Nosí takovou tu šňůru místo kravaty, džíny a košile s druky z falešné perleti.“
Dallaští upíři zřejmě nevynikali nevtíravou elegancí. Možná jsem si přece jen mohla vzít svůj úbor servírky. „Jakou má barvu očí a vlasů?“
„Hnědé prošedivělé vlasy. Hnědé oči. Velkou bradu. Asi tak… metr sedmdesát osm.“ Stan překládal z nějaké jiné metody měření. „Vám by připadalo, že vypadá tak na osmatřicet,“ řekl Stan. „Je hladce oholený a hubený.“
„Nechcete, abych vzala Bethany někam jinam? Máte nějakou menší místnost, míň přeplněnou?“ Snažila jsem se vypadat přívětivě, protože mi to připadalo jako dobrý nápad.
Stan udělal pohyb rukou, tak rychlý, že jsem to skoro vůbec nepostřehla, a ve vteřině – doslova – všichni upíři kromě samotného Stana a Billa opustili místnost. Bez dívání jsem věděla, že Bill stojí u zdi, připravený na všechno. Zhluboka jsem se nadechla. Byl čas spustit tenhle podnik.
„Bethany, jak se vede?“ nasadila jsem vlídný hlas.
„Odkud znáte mé jméno?“ zeptala se a sesula se na své židli. Byla to židle na kolečkách a já ji odvezla od stolu a obrátila čelem k té, na níž jsem se sama uvelebila. Stan pořád seděl v čele stolu, za mnou, kousek vlevo ode mě.
„Vím o vás spoustu věcí,“ snažila jsem se působit přívětivě a vševědoucně. Začala jsem sbírat myšlenky ze vzduchu jako jablka z obtěžkaného stromu. „Měla jste psa jménem Huf, když jste byla malá, a vaše maminka dělá nejlepší kokosový dort na světě. Táta jednou prohrál moc peněz v kartách a vy jste musela dát do frcu svůj videorekordér, abyste mu to pomohla splatit a aby máma na nic nepřišla.“
Ústa měla otevřená dokořán. Pokud to vůbec bylo možné, zapomněla, že je ve strašlivém nebezpečí. „To je úžasné, vy jste stejně dobrá jako ta psychotronička z televize, ta z reklam!“
„No, Bethany, já žádná psychotronička nejsem,“ řekla jsem trochu příliš ostře. „Jsem telepatka a čtu vám myšlenky, dokonce i některé, o nichž možná nevíte. Nejdřív vás uvolním a pak budeme vzpomínat na ten večer, kdy jste pracovala v baru – ne dneska, ale před pěti dny.“ Ohlédla jsem se na Stana, který kývl.
„Ale já jsem nemyslela na maminčin dort!“ řekla Bethany. Držela se toho, co ji zarazilo.
Pokusila jsem se potlačit vzdech.
„Nebyla jste si toho vědoma, ale myslela. Blesklo vám to hlavou, když jste se podívala na nejbledšího upíra – Isabel – protože byla v obličeji bílá jako poleva na dortu. A myslela jste na to, jak moc se vám stýská po psovi, když jste si představila, jak moc byste chyběla svým rodičům.“
Pochopila jsem, že to byla chyba, hned jak mi ta slova vyšla z úst. Samozřejmě se znovu rozplakala, protože si vybavila svou současnou situaci.
„Tak proč jste tady?“ zeptala se mezi vzlyky.
„Jsem tady, abych vám pomohla vzpomínat.“
„Ale říkala jste, že nejste psychotronička.“
„To taky nejsem.“ Nebo jsem? Někdy jsem si říkala, že něco z toho se mísí s mým druhým „darem“, což byl pro upíry opravdu dar. Já to vždycky brala spíš jako kletbu, dokud jsem nepotkala Billa. „Psychotronici se dovedou dotknout předmětu a získat informace o nositeli. Někteří psychotronici mají vize minulých nebo budoucích událostí. Někteří psychotronici umějí komunikovat s mrtvými. Já jsem telepat. Umím číst lidem myšlenky. Údajně umím myšlenky taky vysílat, ale nikdy jsem to nezkoušela.“ Kdybych poznala jiného telepata, byl by to zajímavý pokus, ale odsunula jsem ten nápad, abych se jím zabývala až někdy ve volném čase. Teď jsem se musela soustředit na daný problém.
Když jsem seděla těsně u Bethany, musela jsem udělat řadu rozhodnutí. Nápad využívat mé „naslouchání“ k nějakému účelu byl pro mě nový. Většinu života jsem se usilovně snažila neposlouchat. Teď bylo naslouchání mým úkolem a patrně na něm závisel Bethanin život. Můj tedy skoro určitě.
„Poslouchejte, Bethany, uděláme to takhle. Budete vzpomínat na ten večer a já ho projdu s vámi. Ve vašich myšlenkách.“
„Bude to bolet?“
„Ne, ani trošičku.“
„A potom?“
„Přece odejdete.“
„Odejdu domů?“
„Jasně!“ S upravenou pamětí, v níž se nebudu vyskytovat já, ani tenhle večer, díky jednomu upírovi.
„Nezabijou mě?“
„Ani omylem.“
„Slibujete?“
„Slibuju.“ Podařilo se mi na ni usmát.
„Tak jo,“ řekla zdráhavě. Trochu jsem ji posunula, aby neviděla přes mé rameno na Stana. Neměla jsem zdání, co Stan dělá. Ale ona nemusí vidět tu bílou tvář, zatímco se snažím, aby se uvolnila.
„Jste hezká,“ řekla najednou.
„Díky, a nápodobně.“ Alespoň by za lepších okolností hezká být mohla. Bethany měla příliš malá ústa na svůj obličej, ale tenhle rys některým mužům připadá atraktivní, protože to vypadá, jako by se pořád špulila. Měla velmi mnoho hnědých vlasů, hustých a huňatých, a štíhlé tělo s malými ňadry. Když se teď na ni dívala jiná žena, dělala si Bethany starosti o své pomačkané oblečení a zašlé nalíčení.
„Vypadáte fajn,“ řekla jsem tiše a vzala ji za ruce. „Teď se budeme držet minutku za ruce – přísahám, že po vás nevyjedu.“ Zahihňala se a její prsty se ještě trochu uvolnily. Pak jsem začala.
Tohle pro mě byla novinka. Místo abych se snažila vyhnout používání telepatie, snažila jsem se ji s Billovou podporou rozvinout. Lidský personál v Transfuzii pro mě představoval pokusná morčata. Skoro náhodou jsem zjistila, že dokážu zhypnotizovat lidi co by dup. Nedostali se tím do mé moci nebo něco takového, ale vpustili mě do své mysli tak snadno, až to děsilo. Jestliže člověk pozná, co někoho doopravdy odblokuje, tím, že mu čte myšlenky, je relativně snadné dotyčného uvolnit tak, až se dostane do stavu podobného transu.
„Co vás nejvíc baví, Bethany?“ zeptala jsem se. „Zajdete si tu a tam na masáž? Nebo si třeba ráda necháváte dělat nehty?“ Delikátně jsem nahlížela do Bethaniny mysli. Vybírala jsem nejlepší kanál pro své účely.
„Necháváte si upravovat vlasy,“ řekla jsem tichým a jednotvárným hlasem, „od svého oblíbeného kadeřníka… Jerryho. Češe je a češe, až nezbude jediný zacuchaný. Rozdělí je, opatrňoučce, protože vaše vlasy jsou náramně husté. Stříhání mu trvá dlouho, ale těší se na to, protože máte vlasy zdravé a lesklé. Jerry zvedá pramen a zastřihává ho… nůžky trochu cvaknou. Kousíček vlasů spadne na plastikovou pláštěnku a sklouzne na podlahu. Zase cítíte jeho prsty ve vlasech. Znovu a znovu se pohybují, zvedají pramen vlasů, ušmiknou ho. Někdy znovu češe, aby viděl, jestli to má rovně. Je to moc příjemné, jen tak sedět a nechat si od někoho upravovat vlasy. Není nikdo jiný…“ Ne, počkat! To zvedlo náznak nejistoty. „V kadeřnictví je jen pár lidí, a ti mají stejně napilno jako Jerry. Někdo pustil velký fén. Sotva slyšíte hlasy, které mluví potichu ve vedlejším boxu. Jeho prsty projíždějí, zvedají, šmikají, češou, znovu a znovu…“
Nevěděla jsem, co by školený hypnotizér řekl o mé technice, ale mně to přinejmenším tentokrát zabralo. Mozek Bethany byl v neklidném dychtivém stavu, přímo čekal, až dostane nějaký úkol. Stejně jednotvárným hlasem jsem řekla: „Zatímco pracuje s vašimi vlasy, projdeme si ten večer v práci. Nepřestane stříhat, ano? Začneme tím, že se připravíte jít do baru. Na mě nehleďte, já jsem jen obláček vzduchu za vašimi zády. Možná uslyšíte můj hlas, ale ten vychází z druhého boxu v tom salonu krásy. Ani neuslyšíte, co říkám, ledaže bych použila vaše jméno.“ Kromě toho, že jsem chlácholila Bethany, jsem také informovala Stana. Pak jsem se pohroužila hlouběji do dívčiny paměti.
Bethany se dívala na svůj byt. Byl hodně malý, krásně uklizený, a dělila se o něj s další zaměstnankyní z Křídla netopýra, která se jmenovala Desiree Dumasová. Desiree Dumasová, jak ji Bethany viděla, vypadala přesně jako její vymyšlené jméno: samozvaná siréna, trochu moc buclatá, trochu moc blond a přesvědčená o tom, že působí náramně eroticky.
Provádět číšnici tímhle prožitkem bylo jako sledovat film, opravdu nudný film. Bethanina paměť byla až moc dobrá. Pokud se přeskočí nudné partie, jako třeba hádka Bethany a Desiree o relativní výhody dvou značek řasenky, pamatovala si Bethany tohle: připravila se do práce jako vždycky a jely tam s Desiree. Desiree pracovala v dárkovém obchodě uvnitř Křídla netopýra. Oblečená v červeném korzetu a černých holínkách vnucovala upíří suvenýry za velké peníze. S umělými tesáky pózovala s turisty na fotkách a dostávala za to pěkné spropitné. Kostnatá a stydlivá Bethany byla pouhá číšnice. Rok čekala na otevření příjemnějšího dárkového obchodu, kde by nedostávala velké spropitné, ale základní plat by měla vyšší a mohla by si sednout, když by zrovna neměla nic na práci. Bethany se tam ještě nedostala. Z její strany proto panovala vůči Desiree velká zášť, naprosto neodůvodněná, ale slyšela jsem se, jak to Stanovi sděluji, jako by to byla zásadní informace.
Nikdy jsem nebyla takhle hluboko v myšlenkách někoho jiného. Snažila jsem se informace cestou prosévat, ale nedařilo se mi to. Nakonec jsem prostě nechala všechno plynout. Bethany byla úplně uvolněná, pořád se nechávala stříhat a česat. Měla výtečnou vizuální paměť a byla stejně hluboce jako já zaujatá večerem, který strávila v práci.
Ve své mysli servírovala Bethany syntetickou krev jen čtyřem upírům: rudovlasé ženě, malé podsadité hispánce s očima černýma jako uhel, blond puberťákovi s prastarým tetováním a hnědovlasému muži s vyčnívající bradou a vázankou bolo. Tak! Farrell byl zahnízděn v Bethanině paměti. Musela jsem potlačit překvapení a poznání a snažit se kormidlovat Bethany důrazněji.
„To je on, Bethany!“ zašeptala jsem. „Co si z něj pamatujete?“
„Aha, ten,“ řekla Bethany nahlas a tolik mě polekala, až jsem málem vyskočila ze židle. V duchu se obrátila k Farrellovi, přemýšlela o něm. Dal si dvakrát syntetickou krev, nulu pozitivní, a nechal jí spropitné.
Bethany měla mezi obočím vrásku, jak se soustředila na můj požadavek. Ze všech sil se nyní snažila, pátrala v paměti. Kousky večera se začínaly spojovat, takže se dostala k částem obsahujícím vzpomínku na hnědovlasého upíra. „Šel s tím blonďákem dozadu na záchod,“ řekla a já viděla v její mysli podobu blond tetovaného upíra, vyhlížejícího velmi mladě. Kdybych byla malířka, dokázala bych ho nakreslit.
„Mladý upír, asi šestnáct. Blond, tetování,“ zašeptala jsem Stanovi a ten se zatvářil překvapeně. Sotva jsem to postřehla, protože jsem se musela soustředit na spoustu věcí – bylo to jako žonglování – ale měla jsem dojem, že Stanovou tváří přelétl záblesk překvapení. To bylo matoucí.
„Určitě to byl upír?“ zeptala jsem se Bethany.
„Pil krev,“ řekla nevýrazně. „Měl takovou bledou pleť. Běhal mi z něj mráz po zádech. Ano, určitě.“
A šel s Farrellem na záchod. Byla jsem rozrušená. Jediný důvod, proč by upír vstoupil na záchod, byl ten, že uvnitř byl člověk, se kterým chtěl mít sex nebo z něj pít, nebo (což mají všichni upíři nejraději) obojí zároveň. Znovu jsem se pohroužila do Bethaniných vzpomínek a sledovala ji, jak obsloužila ještě několik zákazníků. Nikoho, koho bych poznávala, ačkoliv jsem si ostatní štamgasty prohlížela co nejlépe. Většina z nich působila jako neškodné turistické typy. Jeden z nich, snědý muž s huňatým knírem, mi byl povědomý, pokusila jsem se tedy všimnout si jeho společníků: vysokého hubeného muže s plavými vlasy po ramena a zakrslé ženy s jedním z nejhorších účesů, jaké jsem kdy viděla.
Chtěla jsem položit Stanovi několik otázek, ale nejdříve jsem potřebovala skoncovat s Bethany. „Vyšel ten upír, který vypadal jako kovboj, zase ven, Bethany?“
„Ne,“ řekla po znatelné pauze. „Už jsem ho neviděla.“ Bedlivě jsem prověřila všechna prázdná místa v její mysli. Nikdy bych nemohla nahradit to, co bylo vymazáno, ale poznala bych, kdyby někdo manipuloval s její pamětí. Nenašla jsem nic. A snažila se vzpomenout, to jsem poznala. Cítila jsem, jak se usilovně snaží vybavit, jestli Farrella ještě zahlédla. Podle pocitu z jejího napětí jsem poznala, že ztrácím kontrolu nad Bethaninými myšlenkami a vzpomínkami.
„A co ten blonďák? Ten s tetováním?“
Bethany nad tím uvažovala. Už byla v transu jen napůl. „Toho taky nevidím,“ řekla. Hlavou jí prolétlo jméno.
„Co to bylo?“ zeptala jsem se tichým a klidným hlasem.
„Nic! Nic!“ Bethaniny oči byly dokořán. Stříhání vlasů skončilo, ztratila jsem ji. Zdaleka jsem ji neovládala dokonale.
Chtěla někoho chránit, chtěla aby neprošel tím, čím procházela ona. Ale nedokázala se ubránit tomu jménu a já je zachytila. Nechápala jsem docela, proč si myslí, že ten muž bude vědět něco víc, ale myslela si to. Nevěděla jsem, čemu by posloužilo, kdybych jí dala na srozuměnou, že jsem postřehla její tajemství, takže jsem se na ni usmála a řekla Stanovi, aniž bych se k němu obrátila: „Může jít. Mám všechno.“
Zaznamenala jsem výraz úlevy v Bethanině tváři dřív, než jsem se ohlédla na Stana. Určitě poznal, že mám něco v rukávu, a já nechtěla, aby něco řekl. Kdoví, na co myslí upír, když někdo brání upíra? Ale měla jsem zřetelný pocit, že Stan mi rozumí.
Nepromluvil nahlas, ale vstoupila další upírka, dívka, která byla asi v Bethanině věku, když přešla na druhou stranu. Stan vybral dobře. Dívka se sklonila nad Bethany, vzala ji za ruku, usmála se s úplně zataženými tesáky a řekla: „Teď vás odvezeme domů, jo?“
„To je ohromné!“ Bethany měla úlevu vepsanou neonovými písmeny na čele. „Ohromné,“ opakovala, už ne s takovou jistotou. „A vy vážně jedete ke mně domů? Vy…“
Upírka se ale podívala Bethany přímo do očí a řekla: „Nebudete si z dneška ani z tohohle večera pamatovat nic kromě večírku.“
„Večírku?“ Bethanin hlas zněl nezřetelně. Jen mírně zvědavě.
„Šla jste na večírek,“ říkala upírka, když vyváděla Bethany z místnosti. „Šla jste na ohromný večírek a tam jste potkala roztomilého chlápka. Byla jste s ním.“ Ještě něco Bethany šeptala, když vycházely ven. Doufala jsem, že jí dává nějakou dobrou vzpomínku.
„Tak co?“ zeptal se Stan, když se za těmi dvěma zavřely dveře.
„Bethany si myslela, že víc bude vědět vyhazovač z klubu. Viděla ho vcházet na pány v patách za vaším přítelem Farrellem a tím upírem, kterého neznáte.“ Já jsem nevěděla, a nechtělo se mi vyptávat se Stana, jestli upíři mají mezi sebou sex. Sex a potrava byly v upířím životním systému tak propojené, že jsem si neuměla představit, jak má upír sex s někým, kdo není člověk, to jest s někým, od koho nemůže dostat krev. Berou si upíři někdy krev jeden od druhého, v nekrizových situacích? Věděla jsem, že je-li v sázce upírův život (tak či tak), daruje jiný upír krev, aby poškozeného oživil, ale nikdy jsem neslyšela o jiné situaci, zahrnující výměnu krve. Vůbec se mi nechtělo ptát se Stana. Možná bych to mohla probrat s Billem, až vypadneme z tohohle domu.
„V její mysli jste tedy objevila, že Farrell byl v baru a že šel na toaletu s jiným upírem, mladým mužem s dlouhými blond vlasy a mnoha tetováními,“ shrnul Stan. „Ten vyhazovač šel na toaletu, když tam byli ti dva.“
„Přesně tak.“
Nastala delší pauza, během níž se Stan rozhodoval, co dál. Čekala jsem a byla ráda, že neslyším ani slovo z jeho vnitřní debaty. Ani záblesky, ani pohledy.
Aspoň takové okamžité záblesky do upíří mysli byly nadmíru vzácné. A od Billa jsem nikdy žádný nepostřehla, nevěděla jsem ani, že je to vůbec možné, ještě nějakou dobu poté, co jsem byla uvedena do upířího světa. Takže jeho společnost pro mě zůstávala čirou rozkoší. Poprvé v životě jsem mohla mít normální vztah s mužským. Samozřejmě to nebyl živý mužský, ale člověk nemůže mít všechno.
Jako by věděl, že na něj myslím – ucítila jsem na rameni Billovu ruku. Položila jsem na ni vlastní a litovala, že nemůžu vstát a dlouze ho obejmout. Před Stanem by to nebyl dobrý nápad. Mohlo by mu vyhládnout.
„Neznáme upíra, který šel s Farrellem dovnitř,“ řekl Stan po všem tom přemýšlení. Možná si představoval, že mi poskytne delší vysvětlení, ale nakonec usoudil, že nejsem dost chytrá, abych pochopila odpověď. Vždycky jsem radši podceňovaná než přeceňovaná. Kromě toho, co se tím vlastně mění? Ale zařadila jsem si svou otázku mezi fakta, která potřebuji znát.
„Tak kdo je ten vyhazovač od Křídla netopýra?“
„Muž jménem Re-Bar,“ řekl Stan. V tom, jak to říkal, zněla stopa znechucení. „Je to bouchač.“
Takže Re-Bar měl práci svých snů. Pracoval s upíry, pracoval pro upíry a byl mezi nimi každou noc. Na někoho, kdo byl fascinován nemrtvými, měl Re-Bar velkou kliku. „Co by dělal, kdyby se nějaký upír začal prát?“ zeptala jsem se z čiré zvědavosti.
„Byl tam jen kvůli lidským opilcům. Zjistili jsme, že upíří vyhazovači obyčejně používají nepřiměřenou sílu.“
Nechtělo se mi o tom moc přemýšlet. „Je Re-Bar tady?“
„Za chviličku,“ řekl Stan, aniž by se poradil s někým ze svého doprovodu. Takřka určitě měl s nimi nějaký duševní kontakt. Ještě nikdy jsem to neviděla a byla jsem si jistá, že Erik nemůže Billa oslovovat duchovně. Muselo to být Stanovo speciální nadání.
Zatímco jsme čekali, Bill si sedl do křesla vedle mě. Natáhl se a vzal mě za ruku. Bylo to velmi uklidňující a já za to Billa milovala. Udržovala jsem svou mysl v uvolněném stavu a snažila se zachovat energii pro výslech, který mě čekal. Ale začínaly se ve mně formovat určité starosti, velmi vážné obavy stran situace upírů v Dallasu. A bála jsem se toho, co jsem zahlédla z návštěvníků baru, zvlášť toho muže, kterého jsem asi poznala.
„Ale ne!“ řekla jsem ostře, když jsem si náhle vybavila, kde jsem ho už viděla.
Upíři se vymrštili do pozoru. „Copak, Sookie?“ zeptal se Bill.
Stan vypadal jako vytesaný z ledu. Oči mu doslova zeleně žhnuly, nebyla to jen moje představa.
Škobrtala jsem o slova, jak jsem chvatně vysvětlovala, co si myslím. „Ten kněz,“ říkala jsem Billovi. „Ten muž, který utekl na letišti, ten, co mě chtěl odtáhnout. Byl v tom baru.“ Jiné oblečení a prostředí mě oklamaly, když jsem byla hluboko v Bethanině paměti, ale teď už jsem si byla jistá.
„Chápu,“ řekl Bill zvolna. Bill má takřka fotografickou paměť a mohla jsem tedy spoléhat na to, že si tvář toho muže vtiskl do vzpomínek.
„Už prve jsem si myslela, že to vlastně není kněz, a teď vím, že byl v baru tu noc, kdy Farrell zmizel,“ řekla jsem. „Oblečený v civilu. Ne, hm, v bílém kolárku a černé košili.“
Nastala výmluvná pauza.
Stan řekl delikátně: „Ale tenhle muž, tenhle údajný kněz v baru, ani se dvěma lidskými společníky, nemohl unést Farrella, pokud Farrell nechtěl jít.“
Sklopila jsem oči a neřekla ani slovo. Nechtěla jsem to být já, kdo to řekne nahlas. Bill moudře také nepromluvil. Nakonec Stan Davis, hlavní dallaský upír, řekl: „Někdo šel na záchod s Farrellem, jak si Bethany vybavila. Upír, kterého jsem neznal.“
Kývla jsem a dívala se jinam.
„Pak tenhle upír musel pomoci unést Farrella.“
„Je Farrell gay?“ zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo, jako by moje otázka právě vystoupila ze zdi.
„Preferuje muže, ano. Myslíte…“
„Nemyslím si vůbec nic.“ Důrazně jsem zavrtěla hlavou, aby mu bylo jasné, jak moc nemyslím. Bill mi stiskl prsty. Auvajs!
Mlčení bylo napjaté, dokud se na první pohled pubertální upír nevrátil s ramenatým člověkem, tím, kterého jsem viděla v Bethaniných vzpomínkách. Nevypadal ale tak, jak ho Bethany viděla, v jejích očích byl robustnější, méně tlustý, úchvatnější, pěstěnější. Ale dal se v něm poznat Re-Bar.
Hned mi bylo zřejmé, že s tím člověkem něco není v pořádku. Šel za upírskou dívkou docela ochotně a usmíval se na všechny v místnosti, ale to bylo ujeté, ne? Každý člověk, který vycítí trable s upíry, se bude bát, aťsi má sebečistší svědomí. Vstala jsem a přistoupila k němu. Sledoval mě, jak se blížím, s veselou nedočkavostí.
„Ahoj, kámo,“ řekla jsem vlídně a potřásla mu rukou. Pustila jsem ji, hned jak mi to slušnost dovolila. Ucouvla jsem o dva kroky. Měla jsem sto chutí vzít si prášek a zalehnout.
„No,“ řekla jsem Stanovi, „ten má teda v hlavě díru.“
Stan pozoroval Re-Barovu lebku skeptickým pohledem. „Vysvětlit,“ řekl.
„Jakpak se vede, pane Stan?“ zeptal se Re-Bar. Klidně bych se vsadila, že takhle ještě nikdy nikdo na Stana Davise nepromluvil, aspoň ne tak zhruba posledních pět set let.
„Mám se dobře, Re-Bare. A ty?“ Musela jsem přičíst Stanovi ke cti, že zachoval klid a vyrovnanost.
„Víte, já se cejtím prostě vohromně.“ Re-Bar v úžasu potřásal hlavou. „Já sem kurva nejšťastnější chlap na světě – dáma promine.“
„Promíjí se.“ Musela jsem ze sebe ta slova ždímat násilím.
Bill řekl: „Co se s ním stalo, Sookie?“
„Někdo mu vypálil díru do hlavy,“ řekla jsem. „Neumím to přesně jinak vysvětlit. Nepoznám, jak to udělali, protože jsem to ještě nikdy neviděla, ale když se podívám do jeho myšlenek, do jeho vzpomínek, je tam prostě velikánská zubatá díra. Je to, jako by Re-Bar potřeboval odstranit maličký nádor, ale chirurg by mu čistě pro jistotu odebral ještě slezinu a slepé střevo. Znáte to, když odeberete někomu vzpomínku, tak ji nahradíte jinou.“ Mávla jsem rukou, aby bylo jasné, že mluvím o všech upírech. „No, někdo vzal kus Re-Barovy mysli a ničím ji nenahradil. Jako lobotomie,“ napadlo mě dodatečně. Hodně čtu. Ve škole jsem to s tím mým problémkem měla těžké, ale když si čtu sama pro sebe, poskytuje mi to únik od mé situace. Nejspíš jsem samouk.
„Takže všechno, co Re-Bar věděl o Farrellově zmizení, je pryč,“ řekl Stan.
„Jo, a taky pár složek Re-Barovy osobnosti a spousta dalších vzpomínek.“
„Je ještě funkční?“
„Ale ano, nejspíš ano.“ Nikdy jsem nenarazila na nic takového, vůbec jsem ani nevěděla, že je to možné. „Ale nevím, jak efektivní bude jako vyhazovač,“ dodala jsem ve snaze být upřímná.
„Stalo se mu to, když pracoval pro nás. Postaráme se o něj. Třeba by mohl uklízet v klubu po zavírací hodině,“ řekl Stan. Ze Stanova hlasu jsem poznala, že chce mít jistotu abych si zapamatovala, že upíři dovedou být soucitní, nebo aspoň féroví.
„Hernajs, to bude vohromný!“ zazářil Re-Bar na svého šéfa. „Díky, pane Stan.“
„Odvez ho zpátky domů,“ řekl Stan své podřízené. Odešla hned, s lobotomizovaným mužem v patách.
„Kdo na něm mohl provést takovou zpackanou práci?“ uvažoval Stan. Bill neodpovídal, protože tu nebyl, aby vystrkoval růžky, ale aby mě střežil a prováděl vlastní pátrání, pokud to bude třeba. Vstoupila vysoká rudovlasá upírka, ta, která byla v baru tu noc, kdy zmizel Farrell.
„Čeho jste si všimla ten večer, kdy se Farrell ztratil?“ zeptala jsem se jí, aniž bych uvažovala o protokolu. Zavrčela na mě, bílé zuby kontrastovaly s tmavým jazykem a zářivou rtěnkou.
Stan řekl: „Spolupracuj!“ Tvář se jí okamžitě vyhladila, veškerý výraz zmizel jako záhyby na prostěradle, když po něm přejedete rukou.
„Nepamatuju si,“ řekla nakonec. Takže Billova schopnost vybavovat si všechno co viděl, do nepatrných detailů, byla osobním nadáním. „Nepamatuju si, že bych viděla Farrella víc než pár minut.“
„Můžete udělat s Rachel totéž, co s tou servírkou?“ zeptal se Stan.
„Ne,“ odpověděla jsem okamžitě, hlasem možná trochu příliš důrazným. „Vůbec neumím číst upírům myšlenky. Uzavřené knihy.“
Bill řekl: „Nevzpomínáš si na nějakého blonďáka – jednoho z nás – který vypadal asi tak na šestnáct let? Se starodávným modrým tetováním na rukou a těle?“
„To ano,“ řekla zrzavá Rachel okamžitě. „To tetování bylo z římských dob, myslím. Bylo primitivní, ale zajímavé. Všimla jsem si ho, protože jsem neviděla, že by přišel sem do domu požádat Stana o lovecký lístek.“
Takže upíři, procházející teritoriem jiných upírů, se musí takříkajíc hlásit na recepci. Zařadila jsem to do mozku pro případné použití v budoucnu.
„Byl s nějakým člověkem, nebo aspoň se s ním bavil,“ pokračovala rudovlasá upírka. Měla na sobě modré džínsy a zelený svetr, který mi připadal neuvěřitelně teplý. Jenže upíři nemají starosti s aktuální teplotou ovzduší. Podívala se na Stana a pak na Billa, který ji gestem vyzval, aby vysypala všechny vzpomínky, které má. „Ten člověk byl tmavovlasý a měl knír, pokud si ho správně vybavuju.“ Udělala gesto rukama, rozmáchlé gesto s roztaženými prsty, které jakoby říkalo: „Jsou si všichni tolik podobní!“
Po odchodu Rachel se Bill zeptal, jestli je v domě počítač. Stan řekl, že je, a zadíval se na Billa s opravdovou zvědavostí, když Bill požádal, zda by jej nemohl na chvilku použít, a omluvil se, že si s sebou nevzal laptop. Stan kývl. Bill užuž opouštěl místnost, když zaváhal a ohlédl se na mě. „Nevadí ti to, Sookie?“ zeptal se.
„Kdepak!“ Snažila jsem se, aby to znělo sebejistě.
Stan řekl: „Nic se jí nestane. Ještě se musí podívat na pár dalších lidí.“
Pokývla jsem a Bill odešel. Usmála jsem se na Stana, což dělám, když jsem napjatá. Není to radostný úsměv, ale je to lepší než vřískat.
„Jste s Billem dlouho?“ zeptal se Stan.
„Pár měsíců.“ Čím méně toho o nás Stan ví, tím budu radši.
„Jste s ním spokojená?“
„Ano.“
„Milujete ho?“ Stanův hlas zněl pobaveně.
„Do toho vám nic není,“ zazubila jsem se. „Neříkal jste, že musím prověřit ještě další lidi?“
Procházela jsem stejnou procedurou jako prve s Bethany, držela jsem různé ruce a prověřovala nudnou hromadu mozků. Bethany byla rozhodně nejvšímavější osobou v baru. Tihle lidé – druhá servírka, lidský barman a častý štamgast, upíří fanda, který se na to dokonce přihlásil dobrovolně – měli tupé nudné myšlenky a omezenou schopnost něco si vybavit. Zjistila jsem, že barman přechovává kradené zboží, a po jeho odchodu jsem doporučila Stanovi, aby za bar postavil jiného zaměstnance, jinak bude zatažen do policejního vyšetřování. Na Stana to zjevně zapůsobilo víc, než jsem doufala. Nechtěla jsem, aby se příliš zamiloval do mých služeb.
Bill se vrátil, když jsem končila s posledním zaměstnancem baru, a vypadal trošičku potěšeně, takže jsem dospěla k závěru, že byl úspěšný. Bill trávil poslední dobou většinu času, kdy byl vzhůru, u počítače – z čehož jsem nebyla nijak nadšená.
„Ten tetovaný upír,“ řekl Bill, když už jsme v místnosti zbyli jen Stan a já, „se jmenuje Godric, ačkoliv posledních sto let vystupuje pod jménem Godfrey. Je to odříkač.“ Nevím jak na Stana, ale na mě to udělalo dojem. Pár minut u počítače, a Bill odvedl pěkný kus detektivní práce.
Stan se zatvářil zděšeně a já nejspíš vypadala zmateně.
„Spojil se s radikálními lidmi. Plánuje sebevraždu,“ vysvětlil mi Bill tiše, zatímco Stan byl zahalen v myšlenkách. „Tenhle Godfrey má v plánu setkání se sluncem. Jeho existence mu zhořkla.“
„Takže chce vzít někoho s sebou?“ Godfrey vystaví Farrella slunečním paprskům spolu se sebou?
„Zradil nás Společenstvu,“ řekl Stan.
Zradil je slovo, které čpí melodramatem, ale mě ani nenapadlo se ušklíbnout, když je Stan pronesl. Slyšela jsem už o Společenstvu, třebaže jsem se nikdy nesetkala s někým, kdo by se hlásil k tomu, že do něj skutečně náleží. Čím býval Ku Klux Klan pro afroameričany, tím bylo Společenstvo slunce pro upíry. Byl to nejrychleji rostoucí kult v Americe.
Znovu jsem se ocitla v hlubších vodách, než v jakých jsem dokázala plavat.
2024 ©