V Dallasu bylo horko jako v šestém kruhu pekla, obzvlášť na chodníku u letiště. Náš krátký několikadenní podzim se znovu proměnil v léto. Poryvy vzduchu, horkého jako by vycházel z elektrické trouby, nesoucí všechny zvuky a pachy letiště Dallas-Fort Worth – dílo malých vozidel a letadel, jejich paliva a jejich nákladu – jako by se nahromadily u úpatí rampy z nákladního prostoru letadla, na něž jsem čekala. Letěla jsem pravidelným komerčním letem, ale Billa museli poslat speciálem.
Mávala jsem okraji kostýmového kabátku ve snaze zachovat si podpaží v suchu, když ke mně přistoupil ten katolický kněz.
Zpočátku jsem měla takovou úctu k jeho kolárku, že jsem nic nenamítala proti tomu, aby mě oslovil, i když jsem si opravdu nechtěla s nikým povídat. Právě jsem absolvovala jeden totálně nový zážitek, a valilo se na mě několik dalších.
„Mohu vám nějak pomoci? Nemohl jsem si nepovšimnout vaší situace,“ řekl ten mužík. Byl střízlivě oděn v klerikální černi a div se nedusil soucitem. A co víc, měl v sobě sebejistotu člověka, zvyklého oslovovat cizího lidi a být zdvořile přijímán. Na kněze však měl podle mého názoru neobvyklý účes, jeho hnědé vlasy byly delší a rozcuchané, a taky měl knír. Ale toho jsem si všimla jen mlhavě.
„Mé situace?“ zeptala jsem se, aniž bych vlastně věnovala pozornost jeho slovům. Právě jsem na okraji nákladního prostoru zahlédla leštěnou dřevěnou rakev. Bill byl náramný tradicionalista, kov by byl na cestování praktičtější. Uniformovaní zřízenci sunuli rakev k začátku rampy, takže pod ni museli nějak dostat kolečka. Slíbili Billovi, že ji dopraví do místa určení bez jediného škrábance. A ozbrojené stráže za mnou byly pojistkou, že se nepřiřítí žádný fanatik a nestrhne víko. To byla jedna z extra služeb, které Anubis Air nabízel ve své inzerci. Podle Billových pokynů jsem také zařídila, aby jeho rakev vyložili z letadla jako první.
Zatím to bylo dobré.
Vrhla jsem pohled na soumračnou oblohu. Lampy kolem letiště se před pár minutami rozsvítily. Hlava černého šakala na ocase letadla vypadala zuřivě v prudkém světle, které vytvářelo hluboké stíny tam, kde předtím žádné nebyly. Znovu jsem se podívala na hodinky.
„Ano. Je mi velice líto.“
Úkosem jsem se podívala na svého nechtěného společníka. Nastoupil do letadla v Baton Rouge? Nevzpomínala jsem si na jeho tvář, jenomže celou dobu letu jsem byla nervózní. „Pardon,“ řekla jsem. „Čeho? Je tu nějaký problém?“
Úmyslně se zatvářil užasle. „No,“ řekl a ukázal hlavou k rakvi, kterou už pomocí kladkostroje spouštěli na rampu. „Vaše ztráta. Byl to někdo blízký?“ Přisunul se trochu blíž ke mně.
„No jasně,“ řekla jsem, napůl zmatená, napůl rozhořčená. Proč tady je? Letecká společnost přece neplatí kněze, aby chodil naproti každému, kdo cestuje s rakví? Zvlášť když tu rakev vykládají z Anubis Air. „Proč jinak bych tu stála?“
Začínala jsem se bát.
Pomalu, opatrně jsem spustila své duševní clony a začala zkoumat muže vedle sebe. Já vím, já vím – pronikání do jeho soukromí. Jenže jsem byla zodpovědná nejen za vlastní bezpečnost, nýbrž i za Billovu.
Kněz, který náhodou vysílal hodně silné vlny, přemýšlel o blížícím se soumraku stejně soustředěně jako já, a s daleko větším strachem. Doufal, že jeho přátelé jsou tam, kde mají být.
Snažila jsem se nedat najevo úzkost a podívala jsem se znovu nahoru. V hlubokém soumraku už na texaské obloze zbývala jen slaboulinká stopa světla.
„Možná váš manžel?“ Vzal mě za paži.
Je ten chlap blázen, nebo co? Podívala jsem se na něj. Upíral oči na nosiče zavazadel, které bylo jasně vidět uvnitř v letadle. Měli na sobě černo-stříbrné kombinézy s logem Anubisu na levé straně hrudi. Pak mžikl pohledem k zaměstnanci letecké společnosti na zemi, který se připravoval navést rakev na čalouněnou plochou káru. Kněz chtěl… Co chtěl? Snažil se vystihnout, kdy se budou všichni muži dívat jinam a nebudou soustředění. Nechtěl, aby viděli, až on… co?
„Ne, je to můj přítel,“ řekla jsem, jen abych se neprozradila. Babička mě vychovávala ke zdvořilosti, ale nevychovávala mě k hlouposti. Kradmo jsem jednou rukou otevřela tašku, kterou jsem měla přes rameno, a vytáhla pepřový sprej, který jsem dostala od Billa pro případ nouze. Přidržela jsem si váleček u stehna. Pomaličku jsem se sunula pryč od falešného kněze a jeho nejasných úmyslů, a jeho ruka se sevřela na mé paži, když se víko rakve otevřelo.
Dva nosiči zavazadel v letadle jí mrskli na zem. Už se hluboce klaněli. Ten, který naváděl rakev na káru, řekl: „Do prdele!“, než se také uklonil (nejspíš nováček). Tohle servilní chování poskytovala letecká společnost také za příplatek, ale mně to připadalo nějak přehnané.
Kněz řekl: „Pomoz mi, Ježíši!“ Ale místo aby padl na kolena, skočil ke mně zprava, popadl mě za ruku, ve které jsem držela sprej, a začal mnou škubat. Nejprve jsem si myslela, že má pocit, že se mě pokouší vzdálit od nebezpečí představovaného otevřenou rakví, že mě táhne do bezpečí. A nejspíš to tak připadalo i nosičům zavazadel, kteří byli pohroužení do své role zřízenců Anubis Air. Výsledkem bylo, že mi nepomohli, i když jsem řvala, „Pusťte!“ ze svých plných, dobře vyvinutých plic. „Kněz“ mi pořád škubal paží a pokoušel se utíkat, a já pořád zarývala své pěticentimetrové podpatky do země a tahala nazpět. Bušila jsem do něj volnou rukou. Nenechám se od nikoho vláčet někam, kam nechci jít, aniž bych se pořádně bránila.
„Bille!“ Byla jsem opravdu vyděšená. Kněz nebyl velký, ale byl vyšší a těžší než já, a skoro stejně odhodlaný. Ačkoliv jsem mu zápas co možná ztěžovala, kousek po kousku mě vlekl ke dveřím terminálu, kde byl vchod pro personál. Odkudsi zavanul vítr, horký suchý vítr, a kdybych na něj stříkla chemikálie, vítr by mi je zavál rovnou zpátky do obličeje.
Muž v rakvi se zvolna posadil, velkýma tmavýma očima vnímal scénu kolem sebe. Zahlédla jsem ho, jak si přejíždí dlaní po hladkých hnědých vlasech.
Vchod pro personál se otevřel a já tam někoho zaznamenala hned za dveřmi – posily pro kněze.
„Bille!“
Ve vzduchu kolem mě to zasvištělo a zčistajasna mě kněz pustil a vletěl do dveří jako králík na závodech chrtů. Zapotácela jsem se a byla bych přistála na zadku, kdyby Bill nezpomalil, aby mě chytil.
„Ahoj, zlato,“ řekla jsem s neuvěřitelnou úlevou. Upravila jsem si kabátek svého nového šedého kostýmu a byla jsem ráda, že jsem si nanesla ještě trochu rtěnky, když letadlo přistávalo. Podívala jsem se směrem, kam se prve ubíral kněz. „To bylo hodně divný.“ Zastrčila jsem pepřový sprej zpátky do kabelky.
„Sookie,“ řekl Bill, „není ti nic?“ Naklonil se, aby mi vtiskl polibek, a nevšímal si užaslého šepotu nosičů zavazadel, pracujících u charterového letadla vedle brány Anubisu. I když se svět jako takový dozvěděl už před dvěma roky, že upíři nejsou jen postavy z legend a filmových hororů, nýbrž ve skutečnosti mezi námi existují už staletí, spousta lidí nikdy neviděla upíra z masa a kostí.
Bill je ignoroval. Bill umí dobře ignorovat ledacos, co se mu nezdá hodné jeho pozornosti.
„Ne, je mi fajn,“ řekla jsem trochu omámeně. „Nevím, proč se mě pokoušel odtáhnout.“
„Špatně pochopil náš vztah?“
„To si nemyslím. Myslím, že věděl, že na tebe čekám, a snažil se mě dostat pryč dřív, než ses probudil.“
„Nad tím se budeme muset zamyslet,“ řekl Bill, mistr umírněného vyjadřování. „Jaký byl večer, kromě tohohle bizarního incidentu?“
„Let byl dobrý,“ řekla jsem a snažila se nevystrkovat dolní ret.
„Jinak se nestalo nic nečekaného?“ Billův hlas zněl malilinko suše. Dobře věděl, že si připadám odstrčená.
„Nevím, co se dá čekat při cestě letadlem, ještě nikdy jsem neletěla,“ řekla jsem štiplavě, „ale dokud se neobjevil ten kněz, řekla bych, že všechno běželo celkem hladce.“ Bill zvedl jedno obočí tím svým povýšeným způsobem, takže jsem to rozvedla. „Myslím, že ten člověk ani kněz nebyl. Proč vůbec na to letadlo čekal? Proč si se mnou přišel povídat? Jen čekal, až se všichni, kteří u letadla pracují, budou dívat jinam.“
„O tom si promluvíme někde, kde budeme sami,“ řekl můj upír a rozhlédl se po mužích a ženách, kteří se začali shromažďovat kolem letadla a zjišťovat, co znamená ten rozruch. Přistoupil k uniformovaným zaměstnancům Anubisu a tichým hlasem je pokáral, že mi nepřišli na pomoc. Aspoň jsem se dohadovala, že to je tématem hovoru, podle toho jak zbledli a začali blábolit. Bill mi vsunul paži kolem pasu a vykročili jsme k terminálu.
„Pošlete rakev na adresu na víku,“ zavolal Bill přes rameno za sebe. „Hotel Tichý břeh.“ Tichý břeh byl jediný hotel v oblasti Dallasu, který podstoupil rozsáhlé renovace, nezbytné k ubytování upířích klientů. Byl to jeden z velkých starých hotelů v centru, stálo v brožuře – ne že bych někdy dřív viděla centrum Dallasu nebo některý z tamních velkých starých hotelů.
Zastavili jsme se u krátkých špinavých schůdků, vedoucích nahoru k hlavnímu prostoru pro pasažéry. „Teď mi to pověz!“ požádal. Dívala jsem se na něj, když jsem mu popisovala tu divnou příhodu od začátku do konce. Byl velice bledý. Věděla jsem, že musí mít hlad. Jeho obočí se v kontrastu s bílou pletí zdálo černé a oči vypadaly ještě tmavěji hnědé než ve skutečnosti.
Pomohl mi otevřít dveře a já prošla do ruchu a zmatku jednoho z největších letišť světa.
„Neposlouchala jsi ho?“ Poznala jsem, že Bill nemá na mysli poslouchání ušima.
„Pořád ještě jsem byla silně zaštítěná z letadla,“ řekla jsem. „A než jsem se soustředila, než jsem ho začala číst, vylezl jsi z rakve a on utekl. Měla jsem strašně divný pocit, než se rozběhl…“ Zaváhala jsem, protože jsem věděla, že je to za vlasy přitažené.
Bill jen čekal. Není z těch, kteří plýtvají slovy. Nechává mě dokončit, co říkám. Na vteřinu jsme se zastavili u zdi.
„Měla jsem pocit, jako by tam byl, aby mě unesl,“ řekla jsem. „Vím, že to zní praštěně. Kdo by věděl, kdo jsem, tady v Dallasu? Kdo by věděl, že má čekat na letadlo? Ale rozhodně jsem ten dojem měla.“ Bill uchopil mé teplé ruce do svých chladných.
Vzhlédla jsem Billovi do očí. Nejsem tak malá a on není tak vysoký, ale stejně jsem se musela dívat nahoru. A jsem na sebe trochu hrdá, že se mu dokážu podívat do očí a nedám se okouzlit. Někdy lituji, že mi Bill nedokáže navodit jiné vzpomínky – například by mi nevadilo zapomenout na tu menádu – ale nedovede to.
Bill přemýšlel o tom, co jsem řekla, ukládal si to do paměti pro budoucí použití. „Takže let sám o sobě byl nudný?“ zeptal se.
„Vlastně byl pěkně napínavý,“ připustila jsem. „Když jsem se ujistila, že tě lidé od Anubisu naložili do svého letadla a já nastoupila do svého, předváděla nám nějaká paní co máme dělat, když ztroskotáme. Seděla jsem v řadě u nouzového východu. Říkala, abychom počkali, kdybychom měli pocit, že to nezvládneme. Ale já myslím, že bych to dokázala, viď? Zvládnout nouzovou situaci? Přinesla mi pití a časopis.“ Jen zřídkakdy jsem se nechávala někým obsluhovat, jelikož jsem byla profesí servírka, takže mě vážně bavilo, když mi někdo sloužil.
„Určitě bys zvládla skoro všechno, Sookie. Bála ses, když letadlo startovalo?“
„Ne. Jen mi trochu dělal starosti tenhle večer. Jinak to proběhlo prima.“
„Mrzí mě, že jsem nemohl být s tebou,“ zašeptal. Jeho klidný a vláčný hlas plynul kolem mě. Přitiskl si mě k hrudi.
„To nevadí,“ řekla jsem do jeho košile a myslela jsem to víceméně vážně. „První let, víš, je tak trošku na nervy. Ale proběhlo to dobře. Dokud jsme nepřistáli.“
Mohla jsem žehrat a kvílet, ale byla jsem doopravdy ráda, že se Bill probudil právě včas, aby mě vedl přes letiště. Čím dál víc jsem si připadala jako chudá příbuzná z venkova.
O knězi jsme už nemluvili, ale já věděla, že Bill nezapomněl. Provedl mě přes vyzvedávání zavazadel a hledání dopravního prostředku. Byl by mě mohl někde zaparkovat a všechno to zařídit sám, až na to, jak mi často připomínal, jednou to možná budu muset dělat sama, pokud by naše práce vyžadovala, abychom někde přistáli za bílého dne.
Přestože se letiště zdálo nesmírně přeplněné, plné lidí, kteří všichni vypadali usoužené a nešťastně, podařilo se mi sledovat nápisy, když mě Bill občas trochu pošťouchl, když jsem předtím trochu posílila své duševní štíty. Bylo to dost zlé, dát se omývat unaveným trápením cestujících, aniž by člověk naslouchal jejich konkrétním žalozpěvům. Nasměrovala jsem nosiče s našimi zavazadly (která by Bill klidně unesl jednou rukou) ke stanovišti taxíků, a Bill a já jsme zamířili do hotelu čtyřicet minut po Billově procitnutí. Lidé od Anubisu o překot přísahali, že jeho rakev bude doručená nejpozději za tři hodiny.
Uvidíme! Jestli to nestihnou, budeme mít let zdarma.
Za těch sedm let od maturity na střední škole jsem zapomněla, jak je Dallas rozlehlý. Světla města byla úžasná, i ruch, který tam panoval. Zírala jsem z okének na všechno, co jsme míjeli, a Bill se na mě usmíval s protivnou shovívavostí.
„Moc ti to sluší, Sookie! To tvoje oblečení je akorát.“
„Díky,“ řekla jsem s úlevou a radostí. Bill trval na tom, že musím vypadat ‚profesionálně‘, a když jsem řekla: „Profesionálně jak?“, obdařil mě jedním z těch svých pohledů. Vzala jsem si tedy šedý kostým přes bílý top, perlové náušnice, černou kabelku a lodičky na podpatku. Dokonce jsem si stáhla vlasy dozadu a svinula v týle jednou z těch smyček, které jsem si objednala v TV shopu. Má přítelkyně Arlene mi pomohla. Podle svého úsudku jsem vypadala jako profesionálka – profesionální pohřební zřízenkyně – ale Billovi se to zřejmě zamlouvalo. A celý ten úbor jsem si opatřila na jeho účet v Tara Togs, protože to byly legitimní pracovní výdaje. Takže jsem si nemohla stěžovat, kolik to stálo.
Pohodlněji bych se cítila ve svém úboru servírky. Šortky a tričko vždycky ráda vyměním za šaty a punčocháče. A k uniformě servírky bych si mohla vzít adidasky, ne tyhle zatracené podpatky. Vzdychla jsem.
Taxík zastavil u hotelu a řidič vystoupil, aby vytáhl naše zavazadla. Bylo jich na tři dny dost. Kdyby upíři v Dallasu dbali na mé pokyny, mohla bych to zabalit a zítra večer bychom se mohli vrátit do Bon Temps, žít tam bez problémů a nezaplétat se do upíří politiky – aspoň dokud zase Billovi někdo nezatelefonuje. Ale bylo lépe vzít si s sebou šatstvo navíc, než počítat s tímhle.
Přesunula jsem se přes sedadlo, abych vystoupila za Billem, který platil řidiči. Uniformovaný poslíček z hotelu nakládal zavazadla na vozík. Obrátil se k Billovi a řekl: „Vítejte v hotelu Tichý břeh, pane! jmenuju se Barry a…“ Pak Bill postoupil kupředu, světlo ze dveří haly dopadlo na jeho tvář. „… odnesu vám zavazadla,“ dokončil Barry slabě.
„Děkuju vám,“ řekla jsem, abych dala chlapci, jemuž nebylo víc než osmnáct, pár vteřin na to, aby se vzpamatoval. Ruce měl trochu roztřesené. Vrhla jsem v duchu síť, abych zjistila zdroj jeho trápení.
Ke svému překvapení a radosti jsem zjistila (když jsem se rychle prohrabala Barryho hlavou), že je telepat jako já! Byl však na organizační a vývojové úrovni, kterou jsem já prošla asi ve dvanácti letech. Měl v sobě pěkný zmatek, ten kluk. Nedokázal se vůbec ovládat a štíty (nebo clony, jak tomu chcete říkat) měl úplně na nic. Vězel až po krk ve vzdoru. Nevěděla jsem, jestli ho mám popadnout a obejmout, nebo mu dát pár pohlavků. Pak jsem si uvědomila, že nesmím prozradit jeho tajemství. Zadívala jsem se opačným směrem a přešlápla z nohy na nohu, jako bych se nudila.
„Hned za vámi přivezu zavazadla,“ zamumlal Barry a Bill se na něj vlídně usmál. Barry jeho úsměv opatrně opětoval a pak se zase pilně věnoval zavazadlům a vozíku. Barryho určitě znervóznilo Billovo vzezření, protože nedokázal číst Billovy myšlenky, čímž jsou nemrtví velice přitažliví pro lidi jako já. Barry se bude muset naučit, jak se ve společnosti upírů uvolnit, protože přijal práci v hotelu, kde často bývají hosty.
Některým lidem připadá, že z upírů jde hrůza. Podle mě záleží na upírovi. Pamatuji si, že když jsem Billa poprvé potkala, připadalo mi, že vypadá neuvěřitelně odlišně, ale nebála jsem se.
Ta, která na nás čekala v hale Tichého břehu, ta tedy byla strašidelná. Vsadím se, že Barry si z ní načural do kalhot. Když jsme se zapsali, oslovila nás, zatímco si Bill ukládal kreditní kartu zpátky do peněženky (jen si zkuste požádat o kreditní kartu, když je vám šest set let; ten proces byl utrpení) a já se přisunula o trochu blíž, když dával Barrymu spropitné – doufala jsem, že ona si mě nevšimne.
„Bill Compton? Detektiv z Louisiany?“ Její hlas byl klidný a chladný jako Billův, značně méně zvučný. Byla mrtvá už dlouho. Byla bílá jako papír a plochá jako prkno, a tenké, po kotníky dlouhé modro-žluté šaty jen zdůrazňovaly jak její bělost, tak plochost. Světle hnědé vlasy (zapletené do copu a dlouhé až po zadek) a třpytivé zelené oči podtrhovaly její jinakost.
„Ano.“ Upíři si nepodávají ruce, ale tihle dva se spojili očima a krátce na sebe kývli.
„Tohle je ta žena?“ Patrně na mě ukázala jedním z těch bleskově rychlých pohybů, protože jsem koutkem oka postřehla jakousi šmouhu.
„Tohle je moje společnice a spolupracovnice, Sookie Stackhouseová,“ řekl Bill.
Po chvilce přikývla, aby dala najevo, že pochopila náznak. „Já jsem Isabel Beaumontová,“ řekla, „a až si uložíte zavazadla do pokoje a uspokojíte své potřeby, máte jít se mnou.“
Bill řekl: „Musím se nakrmit.“
Isabel zamyšleně sjela očima ke mně, nepochybně se v duchu ptala, proč neposkytuji svému doprovodu krev, ale nic jí do toho nebyla. Řekla: „Stačí si jen zavolat pokojovou službu.“
*
Já, skromná ubohá smrtelnice, bych si prostě pouze objednala z jídelníčku. Ale když jsem uvážila časový rámec, usoudila jsem, že se budu cítit daleko lépe, když s jídlem počkám, až bude tahle večerní záležitost dokončená.
Když byla naše zavazadla v ložnici (dost velké, aby se tam vešla postel i rakev), zavládlo v obývacím pokoji nepříjemné mlčení. Byla tam malá lednička dobře zásobená ČistoKrví, ale dnes večer bude Bill chtít nefalšovanou.
„Musím si zavolat, Sookie,“ řekl Bill. Probírali jsme to ještě před cestou.
„Samozřejmě.“ Aniž bych se na něj podívala, odebrala jsem se do ložnice a zavřela dveře. Může se klidně nakrmit z někoho jiného, abych si uchovala síly na nadcházející události, ale nemusím se na to dívat a nemusí se mi to líbit. Po několika minutách jsem uslyšela klepání na dveře z chodby a Bill někoho vpustil – svou Večeři Na Kolečkách. Bylo slyšet polohlasný hovor a pak tlumený sten.
Bohužel jsem se nezbavila napětí tím, že bych mrštila přes místnost kartáčem na vlasy nebo jednou tou zatracenou lodičkou s vysokým podpatkem. Možná zde hrálo svou roli i zachování důstojnosti a zdravé vědomí toho, s jakým množstvím temperamentu se Bill musí potýkat. Vybalila jsem si tedy kufr a rozložila šminky v koupelně, kterou jsem použila, třebaže jsem necítila zvláštní potřebu. Toalety nejsou v upířím světě nezbytné, jak jsem se dozvěděla, a i když bylo v domě obývaném upíry funkční zařízení dostupné, obvykle je zapomínali opatřit toaletním papírem.
Brzy jsem uslyšela, jak se venkovní dveře opět otevírají a zavírají a Bill lehce zaklepal, než vstoupil do ložnice. Zrůžověl a tvář měl plnější.
„Jsi hotová?“ zeptal se. Náhle mi došlo, že jdu poprvé opravdu pracovat pro upíry, a zase jsem se celá vyděsila. Jestli nebudu úspěšná, znamená to pro mě velké ohrožení života a Bill by se mohl stát ještě mrtvějším, než už je. Přikývla jsem, hrdlo vyschlé strachem.
„Neber si kabelku.“
„Proč ne?“ S úžasem jsem se na ni zadívala. Kdo by mohl něco namítat proti kabelce?
„V kabelkách se dá ledacos skrývat.“ Jako třeba špičaté kůly, usoudila jsem. „Jen strč klíč od pokoje do – má ta sukně nějakou kapsu?“
„Ne.“
„No, strč si ten klíč do kalhotek.“
Zvedla jsem sukni, aby Bill viděl, do jakýchže přesně kalhotek si mám něco strčit. Výraz v jeho tváři mě pobavil víc, než dokážu popsat.
„To jsou… to mají být… tanga?“ Bill vypadal zčistajasna trochu roztržitě.
„To jsou. Nechápu, proč bych měla být profesionálka až na kůži.“
„A že je to, panečku, nějaká kůže,“ zašeptal Bill. „Tak opálená, tak… hladká.“
„Jo, říkala jsem si, že si nemusím brát punčocháče.“ Zastrčila jsem plastikový obdélníček – „klíč“ – pod jeden postranní pásek.
„Ten tam asi nezůstane,“ řekl, oči velké a lesklé. „Mohli by nás odloučit, takže si ho rozhodně musíš vzít s sebou. Zkus jiné místo.“
Přestěhovala jsem ho někam jinam.
„Ale, Sookie! Tam se ve spěchu vůbec nedostaneš. Musíme… aha, musíme jít.“ Bill jako by se vzpamatoval z transu.
„Tak dobrá, když na tom trváš,“ uhladila jsem si kostýmovou sukni přes tanga.
Obdařil mě temným pohledem, poplácal si kapsy, jak to muži dělají, jen aby se přesvědčili, že mají všechno. Bylo to prapodivně lidské gesto a mě to dojalo způsobem, který jsem nedokázala popsat ani sama sobě. Rázně jsme na sebe pokývli a vyšli chodbou k výtahu. Isabel Beaumontová už čeká, a já měla zřetelný pocit, že není zvyklá čekat.
Letitá upírka, která vypadala nanejvýš na pětatřicet, stála přesně tam, kde jsme ji nechali. Tady v hotelu Tichý břeh neměla Isabel žádné zábrany dát průchod svému upířímu já, k čemuž náleží nehybnost. Lidé se ošívají. Cítí nutkání působit zaměstnaně nebo cílevědomě. Upíři dokážou prostě jen pobývat v prostoru, aniž by se cítili povinováni to nějak ospravedlňovat. Když jsme vystoupili z výtahu, Isabel vypadala přesně jako socha. Člověk by si na ni klidně pověsil klobouk, třebaže by toho brzy litoval.
Když jsme byli asi dva metry od upírky, naskočil nějaký první varovný systém. Isabel mžikla očima směrem k nám a její pravá ruka se pohnula, jako by někdo stiskl vypínač. „Pojďte se mnou,“ řekla a vyplula z hlavních dveří. Barry jí je sotva stihl včas otevřít. Všimla jsem si, že už je dost vycvičený, aby sklopil oči, když ho míjela. Všechno, co jste kdy slyšeli o pohledu do očí upíra, je pravda.
Jak se dalo čekat, Isabelino auto byl černý lexus plný vymožeností. Upíři nejezdí v žádných starých šunkách. Isabel počkala, až si zapnu bezpečnostní pás (ona a Bill se tím nenamáhali), než vyrazila od obrubníku, čímž mě překvapila. Pak už jsme projížděli Dallasem po hlavním dopravním tahu. Isabel byla zřejmě mlčenlivá, ale když jsme byli v autě asi pět minut, jako by se vzpamatovala, jako by si připomněla, že má nějaké rozkazy.
Začali jsme zahýbat doleva. Uviděla jsem nějakou zatravněnou plochu a neurčitý obrys čehosi, co mohla být jakási historická tabule s označením. Isabel ukázala dlouhým kostnatým prstem napravo. „Texaský školní archiv,“ řekla a já pochopila, že cítí povinnost mě informovat. To znamenalo, že to měla nařízeno, což bylo velmi zajímavé. Dychtivě jsem sledovala její prst a zaznamenala z cihlové budovy všechno, co se dalo. Překvapilo mě, že nevypadá pozoruhodněji.
„To je travnatý kopeček?“ vydechla jsem, vzrušená a ohromená. Jako bych se náhle ocitla na Hindenburgu nebo nějakém jiném proslulém artefaktu.
Isabel přikývla stěží postřehnutelným pohybem, který jsem zachytila jen proto, že přitom pohnula mozkem. „Ve starém archivu je muzeum,“ řekla.
To tedy bylo něco, co bych ráda viděla ve dne. Jestli tady budeme dost dlouho, projdu se nebo možná zjistím, jak chytit taxíka, zatímco Bill bude ve své rakvi.
Bill se na mě usmál přes rameno. Dokázal postřehnout i sebemenší změnu mé nálady, což bylo zhruba v osmdesáti procentech případů báječné.
Jeli jsme ještě nejméně dvacet minut, opustili obchodní čtvrť a ocitli se v rezidenční. Stavby byly zpočátku skromné a krabicovité, ale postupně, i když se parcely nezdály o tolik větší, začaly domy růst, jako by braly steroidy. Naším konečným cílem byl obrovský dům, vměstnaný na malý pozemek. S tím kousíčkem půdy kolem krychle domu to vypadalo absurdně dokonce i potmě.
Rozhodně bych vydržela i delší jízdu a další zdržení.
Zaparkovali jsme na ulici před sídlem, tedy mně to alespoň jako sídlo připadalo. Bill mi otevřel dveře. Na chvíli jsem zůstala stát, nechtělo se mi do toho – projektu. Věděla jsem, že uvnitř jsou upíři, a že jsou jich spousty. Věděla jsem to stejně, jako bych dokázala rozeznat, že tam čekají lidé. Ale místo pozitivních přívalů myšlenek, takových, které znamenají přítomnost lidí, se mi v duchu objevovaly obrázky… jak to nazvat? Uvnitř domu byly díry ve vzduchu. Každá díra představovala jednoho upíra. Udělala jsem pár kroků po krátké pěšině k domovním dveřím a tam jsem konečně zachytila duchovní závan člověka.
Světlo nade dveřmi svítilo, takže jsem poznala, že dům je z béžových cihel a bílého zdiva. Také světlo tu bylo kvůli mně, každý upír vidí daleko líp než sebevíc bystrozraký člověk. Isabel šla před námi k domovním dveřím, které byly zarámovány do ustupujících oblouků z cihel. Na dveřích byl vkusný věnec z vinné révy a sušených květin, který takřka zakrýval špehýrku. To bylo chytré maskování. Uvědomila jsem si, že zvenčí není na domě nic nápadného, co by naznačovalo, že se něčím liší od všech ostatních přerostlých domů, které jsme míjeli – žádný vnější náznak, že uvnitř žijí upíři.
Ale žili tam, a kolik! Když jsem následovala Isabel dovnitř, napočítala jsem čtyři v hlavní místnosti, kam vedly domovní dveře, dva byli v hale a nejméně šest v obrovské kuchyni, která vypadala, jako by se v ní mělo vařit pro dvacet lidí najednou. Okamžitě jsem pochopila, že nějaký upír dům nedal postavit, nýbrž koupil, protože upíři vždycky projektují malinké kuchyňky anebo vypouštějí kuchyň úplně. Jim stačí jen lednička na syntetickou krev, a mikrovlnka, aby si ji mohli ohřát. Copak by asi tak vařili?
U dřezu myl vysoký hubený člověk pár talířů, takže tady nějací lidé patrně opravdu žili. Pootočil se, když jsme ho míjeli, a kývl na mě. Měl brýle a rukávy košile vyhrnuté. Nestačila jsem promluvit, protože Isabel nás vedla do místnosti, která vypadala jako jídelna.
Bill byl napjatý. Sice jsem mu nedovedla číst myšlenky, ale znala jsem ho dost dobře, abych si dokázala vyložit, jak držel ramena. Každý upír je vždycky nesvůj, když vstupuje na území jiného upíra. Upíři mají stejné množství pravidel a regulí jako každá jiná společnost; jen se je snaží udržet v tajnosti. Ale já už na ledacos kápla.
Mezi všemi upíry v domě jsem snadno našla vůdce. Byl to ten, který seděl u dlouhého stolu ve velké jídelně. Byl to úplný magor. To byl můj první dojem. Pak jsem si uvědomila, že se za magora chytře vydává: byl úplně… jiný. Pískové vlasy měl ulízané dozadu, obličej úzký a bezvýrazný, brýle v černých obroučkách byly jen čirá kamufláž a proužkovanou oxfordskou košili měl zastrčenou do kalhot, ušitých ze směsové látky bavlna-polyester. Byl bledý – no bodejť – a pihovatý, s neviditelnými řasami a minimálním obočím.
„Bill Compton,“ řekl magor.
„Stan Davis,“ opáčil Bill.
„Jo, vítej ve městě!“ V magorově hlasu zněla slabá stopa cizího přízvuku. Býval to Stanislaw Davidowitz, pomyslela jsem si a pak setřela svou mysl, jako když se utírá tabule. Kdyby někdo z nich zjistil, že teď a tady zachycuji z ticha jejich mozků zatoulané myšlenky, byla bych bez krve, ještě než bych dopadla na podlahu.
Ani Bill to nevěděl.
Zamkla jsem strach do sklepa své mysli, zatímco se na mě bledé oči upřely a zkoumaly mě kousek po kousku.
„Má moc pěkné balení,“ řekl Billovi a nejspíš to měl být kompliment, poplácání po zádech.
Bill pokývl hlavou.
Upíři nemarní čas tím, že by říkali spoustu věcí, které by za stejných okolností říkali lidé. Lidský ředitel by se Billa zeptal, jak se vede Erikovi, jeho šéfovi, pohrozil by trochu Billovi pro případ, že bych nepodala očekávaný výkon, možná by představil Billa a mě přinejmenším významnějším osobám v místnosti. Stan Davis, hlavní upír, nic z toho neudělal. Zvedl ruku a mladý hispánský upír s ježatými černými vlasy opustil místnost a vrátil se s lidskou dívkou v patách. Když mě uviděla, zaječela a vrhla se ke mně, snažíc se vytrhnout upírovi, který ji držel za nadloktí.
„Pomoc!“ ječela. „Musíte mi pomoct!“
Hned jsem pochopila, že je pitomá. Koneckonců, co bych mohla udělat proti místnosti plné upírů? Její prosba byla směšná. Zopakovala jsem si to několikrát velmi rychle po sobě, abych zvládla udělat, co jsem musela.
Zachytila jsem její pohled a zvedla prst, abych ji umlčela. Jakmile se na mě podívala, zaklesla se do mě, poslechla. Nemám hypnotické oči upíra, ale nevypadám ani v nejmenším hrozivě. Vypadám přesně jako holky, které vídáte na špatně placených místech v každém podniku a v každém městečku na Jihu: blond a prsatá, opálená a mladá. Možná nevypadám moc chytře. Ale myslím, že si to spíš lidé (a upíři) namlouvají, že když je holka pěkná a blond a má špatně placenou práci, musí být ipso facto blbá.
Obrátila jsem se ke Stanu Davisovi, velmi ráda, že Bill stojí hned za mnou. „Pane Davisi, jistě chápete, že potřebuji víc soukromí, až budu vyslýchat tuhle dívku. A musím vědět, co od ní potřebujete.“
Dívka začala vzlykat. Bylo to pomalé a srdcervoucí, a za dané situace takřka neuvěřitelně protivné.
Davisovy bledé oči se na mě upřely. Nesnažil se mě uhranout ani podrobit, prostě mě jen zkoumal. „Měl jsem za to, že váš doprovod zná podmínky mé dohody s jeho vůdcem,“ řekl Stan Davis. Dobrá, pochopila jsem. Byla jsem hluboko pod jeho úroveň, protože jsem byla člověk. Můj hovor se Stanem byl toho druhu, jako když kuře mluví se zákazníkem v KFC. Ale stejně jsem musela znát náš cíl. „Jsem si vědoma, že jste vyhověli podmínkám Oblasti 5,“ řekla jsem co neklidnějším hlasem, „a vynasnažím se. Ale bez cíle nemohu začít.“
„Musíme vědět, kde je náš bratr,“ řekl po odmlce.
Snažila jsem se nevypadat tak užasle, jak jsem se cítila.
Jak už jsem řekla, někteří upíři, jako Bill, žijí sami. Jiní se cítí bezpečněji v houfu, kterému se říká hnízdo. Říkají si navzájem bratře a sestro, když stráví nějakou dobu ve stejném hnízdě, a některá hnízda vydrží celá desetiletí. (Jedno v New Orleansu vydrželo dvě století.) Než jsme odjížděli z Louisiany, Bill mě informoval, že dallaští upíři žijí v obzvlášť velkém hnízdě.
Nejsem žádný mozkový chirurg, ale dokonce i já jsem si uvědomovala, že když tak mocný upír jako Stan pohřešuje jednoho ze svých bratří z hnízda, je to nejen velmi neobvyklé, ale taky ponižující.
Upíři mají ponížení rádi asi stejně jako lidi.
„Vysvětlete okolnosti, prosím,“ řekla jsem svým nejneutrálnějším hlasem.
„Můj bratr Farrell se už pět nocí nevrátil do hnízda,“ řekl Stan Davis.
2024 ©