Pravá krev - 3.kapitola

Jen velmi zdráhavě jsem otevírala oči. Bylo mi, jako bych usnula v autě, nebo jako bych si zdřímla na židli. Rozhodně jsem pospávala někde, kde se to nepatřilo, a kde to bylo nepohodlné. Cítila jsem se jako omámená a všechno mě bolelo. Pam seděla na podlaze metr ode mě a upírala na mě velké modré oči.

„Zabralo to,“ prohlásila. „Doktorka Ludwigová měla pravdu.“

„Úžasné!“

„Ano, byla by škoda, kdybychom o tebe přišli dřív, než jsme z tebe stačili něco dobrého vytěžit,“ řekla otřesně praktickým tónem. „Existuje mnoho jiných lidí, kteří jsou s námi ve spojení, a které si ta menáda mohla vybrat, a jsou to daleko snadněji nahraditelní lidé.“

„Dík za teplé lidské slovo, Pam,“ zamumlala jsem. Připadala jsem si vrcholně hnusně, jako by mě namočili do kádě s potem a pak vyváleli v prachu. I na zubech jsem měla lepkavý povlak.

„Rádo se stalo,“ řekla a málem se usmála. Takže Pam měla smysl pro humor, jímž upíři nejsou zrovna vyhlášení. Jaktěživi neuvidíte upíra v roli estrádního komika, a lidské vtipy zanechávají upíry chladnými, chacha! (Z některých jejich žertíků byste měli týden zlé sny.)

„Co se stalo?“

Pam si propletla prsty kolem kolen. „Poslechli jsme doktorku Ludwigovou. Bill, Erik, Chow a já jsme se vystřídali, a když jsi byla skoro suchá, zahájili jsme transfúzi.“

Chvíli jsem o tom uvažovala, ráda, že jsem ztratila vědomí dřív, než jsem tu proceduru mohla prožít. Bill mi vždycky bral krev, když jsme se milovali, takže jsem to spojovala s vrcholnou erotickou aktivitou. „Darovat“ tolika lidem by mi bylo nadmíru trapné, kdybych byla takříkajíc u toho. „Kdo je Chow?“ zeptala jsem se.

„Zkus se posadit,“ poradila mi Pam. „Chow je náš nový barman. Je to docela řízek.“

„Ale?“

„Tetovaný,“ řekla Pam a zaznělo to skoro lidsky. „Na Asiata je vysoký a má nádherné… tetování.“

Snažila jsem se vypadat, jako by mě to zajímalo. Pohnula jsem se a ucítila určitou citlivost, která mě přiměla k velké opatrnosti. Bylo to, jako by moje záda byla pokrytá ranami, které se právě zahojily, zraněními, jež by se mohla znovu otevřít, kdybych nebyla opatrná. A jak mi Pam řekla, přesně tak tomu bylo.

Také jsem na sobě neměla košili. Ani nic jiného. Nad pasem. Pod ním byly mé džíny stále nepoškozené, třebaže pozoruhodně špinavé.

„Košili jsi měla tak potrhanou, že jsme ji museli strhnout úplně,“ neskrývala úsměv Pam. „Střídavě jsme tě drželi na klíně. Sklidila jsi veliký obdiv. Bill zuřil.“

„Jdi do horoucích pekel!“ Nic lepšího mě nenapadlo.

„No, pokud jde o to, kdoví, kde skončím?“ Pam pokrčila rameny. „Chtěla jsem ti složit poklonu. Asi jsi cudná.“ Vstala a otevřela dveře skříně. Uvnitř visely košile; Erikova rezervní zásoba, jak jsem usoudila. Pam sundala jednu z ramínka a hodila mi ji. Natáhla jsem se, abych ji chytila, a musela jsem uznat, že ten pohyb byl poměrně snadný.

„Pam, je tady někde sprcha?“ Vůbec se mi nechtělo natáhnout si běloskvoucí košili na špinavé tělo.

„Ano, ve skladišti. Vedle koupelny pro zaměstnance.“

Byla nadmíru jednoduchá, ale byla to sprcha s mýdlem a ručníkem. Člověk z ní musel vystoupit rovnou do skladiště, což upírům patrně nevadilo, protože cudnost jim velké starosti nedělá. Když Pam slíbila, že ohlídá dveře, požádala jsem ji ještě o pomoc se stahováním džínů a zouváním bot a ponožek. Bavilo ji to až trochu příliš.

V životě jsem nezažila příjemnější sprchu.

Musela jsem se pohybovat zvolna a opatrně. Shledala jsem, že jsem celá roztřesená, jako bych prodělala těžkou nemoc. A nejspíš taky ano. Pam pootevřela dveře natolik, aby mi mohla podat spodní prádlo, což bylo příjemné překvapení, aspoň dokud jsem se neosušila a nezačala se do něj oblékat. Kalhotky byly tak maličké a krajkové, že se stěží daly za kalhotky vůbec označit. Aspoň byly bílé. Poznala jsem, že je mi lépe, podle toho, že jsem litovala, že se nemohu vidět v zrcadle. Kalhotky a bílá košile byly jediné kusy oděvu, které jsem na sobě snesla. Vyšla jsem ven bosá a zjistila, že Pam srolovala moje džínsy a všechno ostatní a vecpala to do plastikového pytle, abych si to mohla odvézt domů vyprat. V kontrastu se sněhobílou košilí se moje opálení zdálo hodně tmavé. Velmi pomalu jsem se vrátila do Erikovy kanceláře a vylovila z kabelky kartáč na vlasy. Když jsem se začala pokoušet rozčesat zcuchané vlasy, vstoupil Bill a vzal mi kartáč z ruky.

„Nech to na mně, miláčku,“ řekl něžně. „Jak je ti? Stáhni si tu košili, ať ti můžu zkontrolovat záda.“ Poslechla jsem a úzkostlivě doufala, že v kanceláři nejsou kamery – ačkoliv podle toho, co vyprávěla Pam, jsem mohla být klidná.

„Jak to vypadá?“ zeptala jsem se ho přes rameno.

Bill řekl krátce: „Zůstanou tam stopy.“

„To jsem tušila.“ Raději na zádech než vepředu. A mít jizvy bylo lepší než být mrtvá.

Natáhla jsem si znovu košili a Bill se pustil do mých vlasů, což byla jeho oblíbená činnost. Velmi rychle jsem se unavila a usedla do Erikova křesla, zatímco Bill si stoupl za mě.

„Tak proč si mě ta menáda vybrala?“

„Čekala na prvního upíra, který pojede kolem. Že jsem tě měl s sebou – o tolik zranitelnější – byla pro ni prémie.“

„Způsobila naši hádku?“

„Ne, to asi byla jenom náhoda. Pořád nechápu, proč ses tak rozzlobila.“

„Jsem moc unavená, než abych ti to vysvětlovala, Bille. Promluvíme si o tom zítra, ano?“

Vstoupil Erik s dalším upírem, nějak jsem pochopila, že je to asi Chow. Hned jsem poznala, čím Chow přitahuje zákazníky. Byl to první asijský upír, kterého jsem kdy viděla, a byl nadmíru hezký. Taky byl pokrytý – alespoň ty části, které bylo vidět – složitým tetováním, o němž jsem slyšela, že je v oblibě mezi příslušníky jakuzy. Ať už byl Chow zaživa gangsterem nebo ne, rozhodně teď působil zlověstně. Za další minutu vklouzla do dveří Pam se slovy: „Všechno zamčeno, doktorka Ludwigová už taky odešla.“

Transfuzia pro tuto noc zavřela krám. Musí tedy být dvě hodiny ráno. Bill mi dál kartáčoval vlasy, já seděla v kancelářském křesle s rukama na stehnech a silně jsem vnímala své nedostatečné oblečení. Ačkoliv, když o tom tak uvažuji, Erik byl tak vysoký, že mi toho jeho košile zakrývala stejně jako některé šortky. Nejspíš jsem byla v takových rozpacích kvůli těm francouzským bikinkám, které jsem měla vespod. A taky jsem neměla podprsenku. Protože mi Pánbůh v prsou nadělil hodně, nelze přehlédnout, když vyjdu bez podprsenky.

Ale bez ohledu na to, zda ze mě můj oděv ukazoval víc, než jsem si přála, bez ohledu na to, jestli už všichni přítomní viděli z mých prsou víc než teď mohli postřehnout, musela jsem dbát na dobré vychování.

„Děkuju vám všem, že jste mi zachránili život,“ řekla jsem. Nepodařilo se mi, aby to znělo vroucně, ale doufám, že poznali, že to myslím upřímně.

„Bylo mi opravdu potěšením,“ řekl Chow s nepřehlédnutelně chlípným úšklebkem. Měl mírný cizí přízvuk, ale nemám dost zkušenosti s různými charakteristickými vlastnostmi četných asijských kmenů, abych dokázala určit, odkud pocházel. Jsem si jistá, že „Chow“ taky nebylo jeho celé jméno, ale ostatní upíři mu tak říkali. „Bez toho jedu by to bylo dokonalé.“

Cítila jsem, jak se Bill za mnou napjal. Položil mi ruce na ramena, já zvedla ruku a zakryla je svými prsty.

Erik řekl: „Za to požití jedu to stálo.“ Přiložil si prsty ke rtům a políbil je, jako by chválil chuť mé krve. Škyt.

Pam se usmála. „Rádo se stalo, Sookie.“

No prostě fantazie! „Tobě taky, Bille,“ řekla jsem a opřela se o něj hlavou.

„Bylo mi ctí,“ ovládal usilovně svůj vztek.

„Vy dva jste se pohádali, než se Sookie utkala s tou menádou?“ zeptal se Erik. „Rozuměl jsem Sookii správně?“

„To je naše věc,“ odsekla jsem a tři upíři se na sebe usmáli. Nelíbilo se mi to ani za mák. „Mimochodem, proč jsi vůbec chtěl, abychom sem dneska v noci přijeli?“ zeptala jsem se a doufala, že se tím odvede řeč od Billa a ode mě.

„Pamatuješ, cos mi slíbila, Sookie? Že využiješ svých mentálních schopností, abys mi pomohla, pokud nechám žít lidi, kterých se to týká?“

„Samozřejmě, že si to pamatuji.“ Já nejsem z lidí, kteří zapomenou na slib, zvlášť když jej složí upírovi.

„Od té doby, co byl Bill jmenován vyšetřovatelem Oblasti 5, jsme nezažili moc záhad. Ale Oblast 6 v Texasu potřebuje tvoje zvláštní schopnosti. Takže jsme tě tam zapůjčili.“

Uvědomila jsem si, že mě pronajali jako řetězovou pilu nebo pneumatické kladivo. V duchu jsem se ptala, jestli upíři z Texasu museli složit zálohu pro případ poškození.

„Bez Billa nepojedu!“ Dívala jsem se Erikovi upřeně do očí. Billovy prsty mě trochu stiskly, takže jsem věděla, že to říkám správně.

„Bude tam. To jsme si prosadili,“ usmál se Erik široce. Působilo to dost znepokojivě, protože měl z něčeho radost a tesáky měl venku. „Báli jsme se, že by si tě třeba chtěli nechat nebo zabít, takže doprovod byl od počátku součástí naší úmluvy. A kdo jiný, než Bill? Pokud by se stalo něco, kvůli čemu by tě Bill nemohl hlídat, pošleme hned náhradní doprovod. A upíři z Dallasu slíbili, že dají k dispozici auto a šoféra, ubytování a stravu, a samozřejmě pěkný honorář. Bill z něj dostane procenta.“

Když práci odvedu já? „Finančně si to musíš dohodnout s Billem,“ řekl Erik jako by nic. „Určitě ti přinejmenším vynahradí mzdu, o kterou přijdeš v baru, až tam nebudeš.“

Vyšel někdy v nějakém časopisu pro ženy článek na téma „Co dělat, když se váš milý stane vaším šéfem“?

„Proč menáda?“ zeptala jsem se, až se všichni lekli. Doufala jsem, že to vyslovuji správně. „Najády jsou vodní a dryády stromové, že? Tak proč tam v lese byla ienáda? Nebyly menády jenom ženské, které naštval bůh Bakchus?“

„Sookie, ty máš nečekané rezervy,“ řekl Erik po uznalé pauze. Neřekla jsem mu, že jsem se to dozvěděla při četbě jedné detektivky. Jen ať si myslí, že čtu starořeckou literaturu v originále. To nemůže škodit.

Chow se ozval: „Bůh vstoupil do některých žen natolik, že se staly nesmrtelnými, nebo aspoň k tomu měly hodně blízko. Bakchus byl samozřejmě bohem vína, takže bary jsou pro menády hodně zajímavé. Dokonce tak zajímavé, že nejsou rády, když se jimi zabývají jiní tvorové z temnot. Menády to berou tak, že násilí roznícené konzumací alkoholu náleží jim, z toho jsou živé, když už teď nikdo oficiálně neuctívá jejich boha. A přitahuje je pýcha.“

To mi něco připomnělo. Nepociťovali jsme snad dnes v noci Bill i já pýchu?

„Jen se proslýchalo, že se tady v okolí jedna pohybuje,“ řekl Erik. „Dokud tě sem Bill nepřinesl.“

„Tak před čím tě varovala? Co chce?“

„Náš hold,“ řekla Pam. „Myslíme si.“

„Jakého druhu?“

Pam pokrčila rameny. Zdálo se, že jinou odpověď už nedostanu.

„Jinak co?“ zeptala jsem se. Zase jen zírali. Zhluboka jsem si vzdychla rozhořčením. „Co udělá, když jí nesložíte hold?“

„Vyšle své šílenství.“ Billův hlas zněl ustaraně.

„Do baru? K Merlottovi?“ Ačkoliv v okolí bylo barů habaděj.

Upíři se po sobě podívali.

„Nebo na někoho z nás,“ řekl Chow. „Už se to stalo. Dušičkový masakr 1876 v Sankt Petěrburku.“

Všichni vážně pokývli. „Já tam byl,“ řekl Erik. „Dvacet nás tam muselo uklízet. A museli jsme probodnout Gregoryho kůlem, všichni jsme na to museli dát síly dohromady. Menáda Fryné tehdy svůj hold dostala, tomu věř.“

Když upíři probodnou kůlem jednoho ze svých řad, musí to být hodně vážné. Erik probodl kůlem jednoho upíra, který ho okradl, a Bill mi vyprávěl, že za to musel zaplatit vysokou pokutu. Komu, to mi Bill neřekl a já se neptala. Jsou věci, které nemusím vědět.

„Takže složíte hold té menádě?“

Vyměňovali si na to téma myšlenky, to jsem poznala. „Ano,“ řekl Erik. „Raději ano.“

„Zabít menádu je, hádám, hodně těžké,“ řekl Bill tázavě.

Erik se otřásl. „To ano,“ řekl. „To ano.“

*

Cestou zpátky do Bon Temps jsme Bill i já mlčeli. Měla jsem spoustu otázek, týkajících se uplynulého večera, ale byla jsem unavená k padnutí.

„Měl by o tom vědět Sam,“ řekla jsem, když jsme zastavili u mého domu.

Bill obešel auto a otevřel mi dveře. „Proč, Sookie?“ Vzal mě za ruku, aby mě vytáhl z auta, protože věděl, že se sotva držím na nohou.

„Protože…“ A pak jsem znehybněla. Bill věděl, že Sam je nadpřirozená bytost, ale já mu to nechtěla připomínat. Sam vlastnil bar a my jsme byli blíž od Bon Temps než od Shreveportu, když mezi nás vstoupila menáda.

„Patří mu bar, ale nemělo by se mu nic stát,“ řekl Bill rozumně. „Kromě toho menáda říkala, že vzkaz je pro Erika.“

To byla pravda.

„Nějak moc myslíš na Sama, a to se mi nelíbí,“ řekl Bill a já na něj zůstala civět s otevřenou pusou.

„Ty žárlíš?“

Bill byl velmi ostražitý, když se zdálo, že mě obdivují jiní upíři, ale já se domnívala, že si jen hlídá své území. Nevěděla jsem, jak se stavět k tomuto novému vývoji. Nikdy ještě na mě nikdo nežárlil.

Bill neodpovídal, ale tvářil se nasupeně.

„Hmmm,“ řekla jsem zamyšleně. „Ale, ale, ale!“ Usmívala jsem se pro sebe, když mi Bill pomáhal do schodů a přes starý dům do mého pokoje, do ložnice, v níž tolik let spávala moje babička. Teď byly stěny vymalovány bledě žlutou barvou, dřevěné ostění bylo zašle bílé, závěsy slonovinové s pestrými květy. Stejný přehoz byl na posteli.

Zašla jsem na chvilku do koupelny, abych si vyčistila zuby a provedla nezbytné úkony, a vyšla ven, pořád ještě v Erikově košili.

„Sundej to!“ řekl Bill.

„Koukej, Bille, za normálních okolností bych byla celá žhavá, ale dnes v noci…“

„Prostě nesnáším pohled na tu košili, když ji máš na sobě.“

Ale, ale, ale! Možná si na to zvyknu. Na druhé straně, kdyby zacházel do extrémů, mohla by to být otrava.

„Tak dobrá,“ vydala jsem vzdech, který bylo slyšet na několik metrů. „Nejspíš si tu košili prostě budu muset sundat.“ Zvolna jsem ji rozepínala s vědomím, že Billovy oči sledují mé ruce, jak se pohybují po knoflíčcích a po každém košili o trochu víc rozhalí. Shodila jsem ji a zůstala tam stát v Paminých bílých kalhotkách.

„Ach!“ vydechl Bill, a to byl pro mě dostatečný hold. Čert vem menády, už jen při pohledu na Billovu tvář jsem si připadala jako bohyně.

Až budu mít příště volno, možná zajedu do rustonského obchodu s prádlem Ladná lištička. Anebo možná mají prádlo i v tom obchodě s oděvy, co teď Bill koupil?

*

Vysvětlit Samovi, že musím jet do Dallasu, nebylo snadné. Sam se ke mně choval báječně, když mi umřela babička, a já ho měla za dobrého přítele, ohromného šéfa a (tu a tam) objekt sexuálních fantazií. Samovi jsem jen řekla, že si beru krátkou dovolenou, Bůh ví, že jsem ještě nikdy o žádnou nežádala. Ale on víceméně pochopil, oč se jedná. Samovi se to moc nezamlouvalo. Zářivě modré oči mu žhnuly a tvář měl jako z kamene, dokonce i rudě plavé vlasy jako by se mu škvířily. Ačkoliv si prakticky ucpal pusu, aby to neřekl, Sam se očividně domníval, že Bill neměl souhlasit s tím, abych tam jela. Jenže Sam neznal všechny okolnosti mých úmluv s upíry, stejně jako ze všech upírů jediný Bill věděl, že Sam je měnivec. A já se to snažila Billovi nepřipomínat. Nechtěla jsem, aby Bill o Samovi přemýšlel ještě víc než dosud. Bill by třeba usoudil, že Sam je nepřítel, a to jsem rozhodně nechtěla. Bylo opravdu zlé mít Billa za nepřítele.

Umím dobře zachovávat tajemství a tvářit se jakoby nic, protože už léta čtu lidem myšlenky. Musím ale přiznat, že zaškatulkovat si Billa a Sama mě stálo spoustu energie.

Sam se opřel do svého křesla, když souhlasil s tím, že mi dá volno. Jeho štíhlou postavu zakrývalo velké ledňáčkově modré tričko s logem Merlottova baru. Džíny měl staré ale čisté, a na nohou letité boty s tlustou podrážkou. Seděla jsem na krajíčku židle pro návštěvy naproti Samovu psacímu stolu, dveře kanceláře za mnou byly zavřené. Věděla jsem, že za dveřmi nemůže nikdo stát a poslouchat, koneckonců v baru byl hluk jako vždycky, jukebox kvílel letitou melodii a lidi, kteří si dali pár skleniček, hulákali. Ale stejně, když člověk mluví o něčem jako je menáda, chce se mu ztlumit hlas, takže jsem se naklonila přes stůl.

Sam automaticky napodobil mou pozici, já mu položila ruku na paži a šeptem řekla: „Same, u shreveportské silnice je menáda.“ Samova tvář na dlouhou chvíli ztratila výraz a pak zařval smíchy.

Sam se křečovitě svíjel nejméně tři minuty, za kteroužto dobu jsem se pěkně naštvala. „Promiň,“ opakoval pořád a zase ho přemáhal smích. Víte, jak je to protivné, když se smějí vám? Obešel stůl a pořád se snažil utlumit svůj chechtot. Vstala jsem, protože on stál, ale pěnila jsem vzteky. Popadl mě za ramena. „Promiň, Sookie!“ opakoval. „Nikdy jsem žádnou neviděl, ale prý jsou hnusné. Proč ti to dělá starost? Tedy ta menáda.“

„Protože není dobře naložená, jak bys pochopil, kdybys viděl jizvy, co mám na zádech,“ odsekla jsem a v té chvíli změnil výraz.

„Ona ti ublížila? Jak se to stalo?“

A tak jsem mu to pověděla a snažila se nepodávat to příliš dramaticky. Přeskočila jsem detaily léčivého procesu, použitého upíry ve Shreveportu. Pořád chtěl vidět jizvy. Otočila jsem se a Sam mi vytáhl tričko, ne výš než k pásku podprsenky. Nevydal ani hlásku, ale ucítila jsem na zádech dotek a po vteřině mi došlo, že mi Sam líbá pokožku. Zachvěla jsem se. Stáhl mi tričko přes jizvy a otočil mě.

„Moc mě to mrzí,“ řekl úplně vážně. Už se nesmál, ani zdaleka ne. Byl děsně blízko u mě. Prakticky jsem cítila vyzařování z jeho kůže, elektřinu, která praskala v jemných chloupcích na jeho pažích.

Zhluboka jsem se nadechla. „Bojím se, aby se nesoustředila na tebe,“ vysvětlovala jsem. „Co chtějí menády jako hold, Same?“

„Maminka říkávala tatínkovi, že milují hrdé muže,“ řekl a já měla na okamžik dojem, že mě škádlí. Ale když jsem se mu podívala do tváře, poznala jsem, že to tak není. „Menádám není nic milejší, než roztrhat hrdého muže na kusy. Doslova.“

„Jauvajs,“ řekla jsem. „Uspokojí je i něco jiného?“

„Velká zvěř. Medvědi, tygři a tak.“

„V Louisianě najdeš tygra těžko. Možná by se dal najít medvěd, ale jak ho dostat do teritoria menády?“ Chvíli jsem nad tím uvažovala, ale nenapadla mě žádná odpověď. „Nejspíš ho bude chtít živého,“ řekla jsem tázavě.

Sam, který mě pozoroval, místo aby přemýšlel nad problémem, kývl a pak se naklonil a políbil mě.

Měla jsem to tušit.

Byl úžasně teplý na dotek – po Billovi, jehož tělo se nikdy nezahřálo. Možná jen trochu zavlažilo. Samovy rty byly doslova horké, a jazyk taky. Polibek byl hluboký, intenzivní, nečekaný, jako to vzrušení, jež pocítíte, když vám někdo dá dárek, o němž jste ani netušili, že ho vlastně chcete. Objímal mě, já jeho, a dávali jsme do toho všechno, až jsem se vrátila zpátky na zem.

Trochu jsem se odtáhla a on zvolna zvedl hlavu od mé.

„Musím na chvíli vypadnout z města,“ řekla jsem.

„Promiň, Sookie, ale tohle jsem chtěl udělat už léta.“

Existovala spousta cest, po nichž jsem se mohla ubírat od tohohle prohlášení, ale já posbírala všechno odhodlání a vydala se po hlavní silnici. „Same, víš, že já…“

„Miluješ Billa,“ dokončil za mě větu.

Nebyla jsem si docela jistá, jestli Billa miluji, ale měla jsem ho ráda a zaslíbila jsem se mu. Abych to tedy zjednodušila, přikývla jsem na znamení souhlasu.

Nedokázala jsem jasně číst Samovy myšlenky, protože byl nadpřirozená bytost. Ale byla bych hňup, telepatická nula, kdybych necítila vlny frustrace a touhy, které se z něj valily.

„Chtěla jsem podotknout,“ řekla jsem po chvilce, během níž jsme se vyprostili z objetí a odstoupili od sebe, „že jestli se tahle menáda obzvlášť zajímá o bary, pak tenhle bar vede někdo, kdo není zrovna tuctový člověk, stejně jako Erikův bar ve Shreveportu. Takže by sis měl dávat pozor.“

Sama jako by vzalo u srdce, že ho varuji, jako by z toho čerpal nějakou naději. „Díky, že mi to říkáš, Sookie! Až se příště proměním, budu v lese opatrný.“

„Kdepak,“ řekla jsem mu důrazně. „Neměň se vůbec.“

„Za čtyři dny je úplněk,“ podíval se Sam na kalendář. „Budu muset. Už jsem si domluvil s Terrym, aby tu noc vzal práci za mě.“

„Co mu řekneš?“

„Řeknu mu, že mám rande. Nedívá se do kalendáře, aby uhádl, že pokaždé, když ho požádám, aby mě zastoupil, je úplněk.“

„Panečku! Přišla ještě policie kvůli Lafayettovi?“

„Ne.“ Sam zavrtěl hlavou. „A já najal Lafayettova přítele. Chána.“

„Jako Šér Chána?“

„Jako Chaka Chána.“

„Fajn, ale umí vařit?“

„Vyhodili ho z Garnátové lodi.“

„Kvůli čemu?“

„Umělecká povaha, řekl bych.“ Samův hlas zněl suše.

„Ty nám tady nechybí,“ poznamenala jsem s rukou na klice. Byla jsem ráda, že se Samem vedeme rozhovor, už jen abychom uvolnili napětí a odlehčili neobvyklou situaci. Nikdy jsme se v práci neobjímali. Po pravdě řečeno jen jednou jsme se políbili, když mě Sam vezl domů po naší jediné schůzce před několika měsíci. Sam byl můj šéf, a začínat si něco se šéfem, to je vždycky špatný nápad. Začínat si něco se šéfem, když chodíte s upírem, to je ještě horší nápad. Sam si potřeboval najít ženskou. Rychle.

Když jsem nervózní, usmívám se. Přímo jsem zářila, když jsem říkala: „Zpátky do práce,“ vycházela ze dveří a zavírala je za sebou. Měla jsem zmatené pocity ze všeho, co se stalo v Samově kanceláři, ale zaplašila jsem je a chystala se rychle roznést pár nápojů.

Na shromáždění toho večera u Merlotta nebylo nic neobvyklého. Kamarád mého bratra Hoyt Fortenberry popíjel s nějakými kámoši. Kevin Prior, jehož jsem byla zvyklá vídat spíš v uniformě, seděl s Hoytem, ale Kevin neprožíval nijak radostný večer. Vypadal, jako by byl radši v hlídkovém vozu se svou partnerkou Kenyou. Můj bratr Jason přišel se svou čím dál častější okrasou Liz Barrettovou. Liz se vždycky tvářila, že mě ráda vidí, ale nikdy se nesnažila vnucovat, čímž si u mě nahnala vysoký počet bodů. Babička by byla ráda, kdyby věděla, že Jason chodí tak často s Liz. Jason figuroval na scéně už léta, dokud scéna nezačala být z Jasona safraportsky otrávená. Koneckonců v Bon Temps a okolí není nevyčerpatelná zásoba žen, a Jason v tom rybníku lovil už léta. Potřeboval změnit revír.

Kromě toho se zdálo, že Liz je ochotná ignorovat Jasonovy drobné neshody se zákonem.

„Sestřičko!“ řekl na uvítanou. „Přines nám každému jednou Seven-and-Seven, ano?“

„Ráda,“ usmála jsem se. Unášená na vlně optimismu, naslouchala jsem chvilku Liz – doufala, že se Jason už velmi brzy vysloví. Čím dřív, tím líp, myslela si, protože si byla celkem jistá, že je těhotná.

Dobře, že jsem měla letitý trénink ve skrývání svých myšlenek. Přinesla jsem jim oběma pití, pečlivě se straníc všech dalších zatoulaných myšlenek, které bych mohla zachytit, a snažila jsem se vymyslet, co mám říct. To je na telepatii jedna z nejhorších stránek. To, nač lidé myslí a nemluví o tom, obvykle bývají věci, které jiní lidé (jako třeba já) vlastně nechtějí vědět. Nebo by je vědět neměli. Vyslechla jsem tolik tajemství, že by to zdolalo i velblouda, a věřte mi, ani jedno z nich mi nijak neprospělo.

Jestliže je Liz těhotná, pak to poslední, co potřebuje, je pít, bez ohledu na to, kdo je otcem toho dítěte.

Bedlivě jsem ji pozorovala a ona si maličko usrkla ze sklenice. Zakryla ji dlaní, aby ji částečně schovala před očima ostatních. Ona a Jason si chviličku povídali, pak na něj zavolal Hoyt a Jason se na barové stoličce otočil čelem ke svému kamarádovi ze střední. Liz upírala oči na svou sklenici, jako by ji vlastně nejraději vypila jedním douškem. Podala jsem jí stejnou sklenici s čistou 7UP a míchaný koktejl od ní rychle vzala.

Velké kulaté hnědé oči Liz na mě civěly s úžasem. „To není pro tebe,“ řekla jsem velmi tiše. Lizina olivová pleť zesinala, jak bylo v jejích možnostech. „Máš rozum,“ řekla jsem. Snažila jsem se vysvětlit, proč jsem se vmísila, když je proti mé osobní politice jednat v souladu s tím, co se takhle pokoutním způsobem dozvím. „Máš rozum, dokážeš to udělat jaksepatří.“

Jason se v té chvíli obrátil nazpět a mě volali od jednoho z mých stolů, chtěli další džbánek. Když jsem vyšla zpoza baru, všimla jsem si ve dveřích Portie Bellefleurové. Portia se rozhlížela po ztemnělém baru, jako by někoho hledala. K mému úžasu se ukázalo, že ten někdo jsem já.

„Sookie, máš chvilku?“ zeptala se.

Osobní rozhovory, které jsem kdy s Portií měla, bych spočítala na prstech jedné ruky, skoro by mi na to stačil jeden prst, a neuměla jsem si představit, co má za lubem.

„Posaď se támhle,“ ukázala jsem na prázdný stůl v mém úseku. „Za minutku jsem u tebe.“

„Tak dobrá. A měla bych si nejspíš objednat sklenku vína. Merlotu.“

„Hned ho přinesu.“ Nalila jsem pečlivě do sklenky a postavila ji na tácek. Když jsem se pohledem přesvědčila, že všichni moji zákazníci vypadají spokojeně, odnesla jsem tácek k Portiinu stolu a sedla si naproti ní. Usadila jsem se na krajíček židle, aby každý, komu dojde pití, hned viděl, že se chystám každou vteřinou vyskočit.

„Co pro tebe můžu udělat?“ Zvedla jsem ruku, abych se přesvědčila, že mi ohon na temeni pevně drží, a usmála se na Portii.

Soustředila se na svou sklenku s vínem. Obracela ji v prstech, usrkla, postavila ji přesně doprostřed podložky. „Musím tě požádat o laskavost,“ řekla.

To zírám, Sherlocku! Protože jsem nikdy nevedla s Portií společenský hovor delší než dvě věty, bylo dávno zřejmé, že ode mě něco potřebuje.

„Nech mě hádat! Poslal tě sem bratr, abys mě požádala, abych četla lidem myšlenky, když jsou v baru, a tak zjistila něco o těch orgiích, kam chodil Lafayett.“ Jako bych to netušila předem.

Portia se zatvářila rozpačitě, ale odhodlaně. „Nikdy bych to od tebe nechtěla, nebýt tohohle vážného maléru, Sookie.“

„Nikdy by to ode mě nežádal, protože mě nemá rád. Ačkoliv jsem k němu celý život jen a jen milá! Ale teď mě klidně může požádat o pomoc, protože mě opravdu potřebuje.“

Portiina světlá pleť nabývala nepříliš slušivé, tmavě rudé barvy. Věděla jsem, že ode mě není moc hezké otloukat jí o hlavu problémy jejího bratra, ale koneckonců souhlasila s tím, že se stane poslíčkem. Však víte, co se stává poslům. To mi připomnělo mou vlastní roli posla z včerejší noci a v duchu jsem se ptala, jestli mám mít dneska pocit, že mě potkalo štěstí.

„Já byla proti,“ zamumlala. Uráželo ji to, žádat o laskavost servírku, a ještě ke všemu servírku Stackhouseovou.

Nikdo nebyl rád, že mám „dar“. Nikdo nechtěl, abych ho na něm využívala. Ale všichni chtěli, abych zjistila něco, co by jim bylo ku prospěchu, a bylo jim jedno jak mi je, když mám prosévat myšlenky (většinou nepříjemné a irelevantní) barových štamgastů, abych se dobrala k použitelné informaci.

„Patrně jsi zapomněla, že zrovna nedávno Andy zatkl mého bratra pro vraždu?“ Samozřejmě, že musel Jasona pustit, ale stejně!

Kdyby Portia zrudla ještě o chlup víc, už by hořela plamenem. „Tak na to prostě zapomeň,“ vzchopila se a posbírala veškerou svou důstojnost. „Stejně nepotřebujeme pomoc od takového magora, jako jsi ty.“

Ťala jsem ji do živého, protože Portia bývala vždycky zdvořilá, třebaže ne přívětivá.

„Tak poslyš, Portie Bellefleurová! Trochu se zaposlouchám. Ne kvůli tobě nebo tvému bratrovi, ale protože jsem měla Lafayetta ráda. Byl to můj kamarád a vždycky byl ke mně hodnější než ty nebo Andy.“

„Nemám tě ráda.“

„To je mi jedno.“

„Miláčku, máš nějaký problém?“ zeptal se klidný hlas za mými zády.

Bill. Vztáhla jsem svou mysl a ucítila uklidňující prázdnotu přímo za sebou. Jiné mysli přímo bzučely jako včely v zavařovačce, ale Billova byla jako koule naplněná vzduchem. Bylo to báječné. Portia vstala tak prudce, až málem převrhla židli. Děsilo ji jen být Billovi nablízku, jako by byl jedovatý had nebo co.

„Portia mě právě požádala o službu,“ řekla jsem zvolna a poprvé jsem si uvědomila, že naše trojice přitahuje do jisté míry pozornost přítomných.

„Na oplátku za ty četné laskavosti, které Bellefleurovi prokázali tobě?“ zeptal se Bill. Portii selhaly nervy. Otočila se na patě a odkráčela z baru. Bill se za ní díval s prapodivným výrazem zadostiučinění.

„Teď musím zjistit, o co šlo,“ řekla jsem a opřela se o něj zády. Objal mě pažemi a přitáhl těsněji k sobě. Bylo to, jako by mě choval strom.

„Upíři v Dallasu už všechno zařídili,“ řekl Bill. „Můžeš odjet zítra večer?“

„A co ty?“

„Já musím cestovat v rakvi, pokud jsi ochotná se postarat, aby mě na letišti vyložili. Pak budeme mít celou noc na zjišťování, co to od nás dallaští upíři vlastně chtějí.“

„Takže tě budu muset odvézt na letiště pohřebákem?“

„Ne, srdíčko! Odjedeš tam jen ty sama. Na tyhle věci existuje stěhovací služba.“

„Prostě převáží upíry za bílého dne?“

„Ano, mají na to licenci a jsou v obchodním rejstříku.“

O tom budu muset chvilku uvažovat. „Dáš si láhev? Sam jich má pár v ohřívači.“

„Ano, prosím. Dal bych si nulu pozitivní.“

Moje krevní skupina. Jak milé! Usmála jsem se na Billa, ne tím napjatým úšklebkem jako obvykle, ale opravdovým úsměvem, který mi šel od srdce. Je to náramné štěstí, že ho mám, ať už máme jako pár sebevíc problémů, říkala jsem si. Nemohla jsem uvěřit, že jsem prve políbila někoho jiného, a vymazala jsem tu myšlenku hned, jak mi bleskla hlavou.

Bill můj úsměv opětoval, což asi nebyl zrovna uklidňující pohled, protože měl radost, že mě vidí. „Jak brzy můžeš vypadnout?“ naklonil se blíž ke mně.

Koukla jsem na hodinky. „Za půl hodiny,“ slíbila jsem.

„Počkám na tebe.“ Sedl si ke stolu, který uprázdnila Portia, a já mu přinesla krev, tout de suite.

Kevin si za ním přišel popovídat a nakonec si přisedl. Jen dvakrát jsem se přiblížila natolik, abych zachytila útržky hovoru. Mluvili o typech zločinů, které se vyskytují v našem městečku, o cenách benzinu a kdo vyhraje příští volby šerifa. Bylo to náramně normální! Zářila jsem pýchou. Když začal Bill chodit k Merlottovi, atmosféra tam byla dost napjatá. Teď už lidé přicházeli a odcházeli jakoby nic, promluvili s Billem nebo jen kývli, ale tak ani tak z toho nedělali žádné velké téma. Upíři měli už tak dost právních problémů, ještě aby se k nim přidávaly problémy společenské.

Když mě té noci Bill vezl domů, zdálo se, že je ve vzrušené náladě. Nechápala jsem její důvod, dokud jsem neuhádla, že jde o návštěvu Dallasu.

„Máš cestovní horečku?“ zeptala jsem se zvědavě. Nebyla jsem nijak nadšená jeho náhlou touhou cestovat.

„Cestoval jsem léta. Tyhle tři měsíce v Bon Temps byly báječné,“ natáhl se, aby mě pohladil po ruce, „ale přirozeně rád navštěvuju i jiné, jako jsem já, a upíři ve Shreveportu nade mnou mají příliš velkou moc. Nemůžu se uvolnit, když jsem s nimi.“

„Byli upíři organizovaní, ještě než jste vyšli na veřejnost?“ Snažila jsem se nevyptávat na upíří společnost, protože jsem nikdy nevěděla, jak bude Bill reagovat, ale byla jsem opravdu zvědavá.

„Ne stejným způsobem,“ řekl vyhýbavě. Věděla jsem, že lepší odpověď z něj nedostanu, ale stejně jsem si povzdychla. Pan Záhadný. Upíři ještě pořád dodržovali jasně stanovené hranice. Žádný doktor je nesměl vyšetřit, po žádném upírovi se nesmělo požadovat, aby nastoupil do ozbrojených sil. Na oplátku za tyto právní ústupky Američané požadovali, aby upíři, kteří se stali lékaři a ošetřovatelkami – a těch nebylo málo – pověsili své stetoskopy na hřebík, protože lidstvo se tuze ušklibuje nad profesionálním zdravotníkem, který pije krev. I když, pokud bylo lidem známo, vampirismus byl jen extrémní alergickou reakcí na kombinaci různých faktorů, včetně slunečního světla a česneku.

Ačkoliv jsem byla člověk – třebaže divný – věděla jsem, jak to je. Bývala jsem daleko šťastnější, když jsem věřila, že Bill má nějakou zařaditelnou nemoc. Teď jsem věděla, že tvorové, které jsme odsunuli do říše mýtů a legend, mají ošklivý zvyk prokazovat svou reálnost. Třeba ta menáda! Kdo by věřil, že se starořecká legenda bude procházet po lese v severní Louisianě?

Možná, že na konci zahrady jsou skutečně víly, jak jsem si to pamatovala z jedné písně, kterou si zpívala babička, když věšela naše prádlo na šňůru.

„Sookie?“ Billův hlas byl jemně naléhavý.

„Copak?“

„Ty na něco strašně soustředěně myslíš.“

„Ano, jen jsem uvažovala o budoucnosti,“ řekla jsem neurčitě. „A o tom letu. Budeš mi muset povědět, co všechno je domluveno a kdy mám být na letišti. A jaké šatstvo si mám vzít s sebou?“

Bill to začal přemílat v hlavě, když jsme zastavovali na příjezdové cestě před mým starým domem, a já poznala, že bere mou žádost vážně. Byla to jedna z mnoha jeho dobrých vlastností.

„Ale než začneš balit,“ řekl, tmavé oči vážné pod klenbou obočí, „musíme probrat ještě něco.“

„Co?“ Stála jsem uprostřed ložnice a zírala do otevřených dveří šatníku, když ke mně jeho slova dolehla.

„Relaxační techniky.“

Otočila jsem se čelem k němu, ruce v bok. „O čem to propána mluvíš?“

„O tomhle.“ Zvedl mě do náruče v klasickém postoji Rhetta Butlera, a i když jsem na sobě měla dlouhé kalhoty a ne dlouhé červené – negližé? plesové šaty? – Billovi se podařilo vzbudit ve mně pocit, že jsem stejně krásná a stejně nezapomenutelná jako Scarlett O’Harová. Nemuseli jsme ani škobrtat do schodů; postel byla velmi blízko. Bill většinou postupoval velmi pomaloučku, tak pomalu, až jsem si myslela, že začnu křičet, než dojde na věc, takříkajíc. Ale dnes, vzrušený výletem, nadcházející cestou, Bill velice zvýšil tempo. Dorazili jsme na konec tunelu společně, a když jsme spolu leželi při drobných dodatečných otřesech po úspěšném milování, v duchu jsem se ptala, jak si budou upíři v Dallasu vykládat naše spojení.

Byla jsem v Dallasu jenom jednou, na školním výletu do Six Flags, a nebyla jsem z toho tenkrát nijak nadšená. Nemotorně jsem ochraňovala svou mysl před myšlenkami, které věčně vysílaly ostatní mozky. Nebyla jsem připravená na to, že se spáruje moje nejlepší kamarádka Marianne s jedním spolužákem jménem Dennis Engelbright, a nikdy předtím jsem nebyla pryč z domova.

Tohle bude jiné, řekla jsem si přísně. Jedu na žádost upírů z Dallasu, není to snad úžasné? Potřebují mě kvůli mým jedinečným schopnostem. Měla bych se soustředit na to, abych nenazývala své zvláštnůstky invaliditou. Naučila jsem se svou telepatii ovládat, konečně byla daleko přesnější a předvídatelnější. Mám chlapa. Nikdo mě neopustí.

Přesto musím přiznat, že jsem před usnutím vyronila pár slz kvůli té bídě, která byla mým údělem.